ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.126.2021:37
sp. zn. 1 As 126/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci navrhovatelů: a) VETA-INVESTMENT
s. r. o., se sídlem Zrzavého 1705/2a, Praha 6, b) Ing. P. D., c) Mgr. B. Š., d) Ing. V. Z., e)
M. S., f) JUDr. A. M., g) auto-mobil s. r. o., se sídlem V úžlabině 2347/42, Praha 10,
navrhovatelé a) - e) a g) zastoupeni JUDr. Alešem Minaříkem, advokátem se sídlem Půtova
1219/3, Praha 1, proti odpůrci: obec Poříčí nad Sázavou, se sídlem Sázavská 57, Poříčí nad
Sázavou, zastoupena JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225,
Benešov, o návrzích na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu obce Poříčí nad
Sázavou, schváleného zastupitelstvem obce dne 18. 9. 2019, v řízení o kasační stížnosti
navrhovatelů a) a g) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 55 A
111/2020-105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Navrhovatelé ne m a jí p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovatelé a) a g) j so u po v i nni zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce, advokáta JUDr. Martina Vychopeně.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Předmětem sporu v projednávané věci je zákonnost opatření obecné povahy – Územní
plán obce Poříčí nad Sázavou, schváleného usnesením zastupitelstva obce dne 18. 9. 2019 (dále
jen „napadené opatření“). Tento územní plán stanovil mimo jiné podmínky pro výstavbu v ploše
Z19. Jednou z podmínek relevantních pro současné řízení je podmínka vybudování technické
infrastruktury v rozsahu celé zastavitelné plochy. Další podmínkou je výstavba lávky přes řeku
Sázavu pro II. etapu.
[2] Navrhovatelé se dvěma návrhy podanými u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“) domáhali zrušení napadeného opatření v části týkající se lokalit Z19, Z20 a Z39k. Krajský
soud návrhy spojil ke společnému projednání.
[3] Nejdříve se krajský soud zabýval podmínkou připojení dotčených ploch na veřejnou
vodovodní a kanalizační síť. V tomto návrhovém bodě dospěl k závěru, že napadená podmínka
je nezákonná, neboť vykračuje z rámce charakteru regulativů, které lze zahrnout do územního
plánu. Odpůrce tím porušil §43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen „stavební zákon“) ve spojení s přílohou č. 7
k vyhlášce č. 500/2006 Sb., a dále §43 odst. 3 stavebního zákona. Napadené opatření proto
v dotčeném rozsahu zrušil.
[4] Další podmínkou bylo splnění hygienických hlukových limitů. Námitku směřující vůči
těmto limitům shledal krajský soud nedůvodnou, jelikož napadené opatření v této části
navrhovatele nijak neomezuje. Podmínku dodržení hygienických hlukových limitů by byli
navrhovatelé či jejich právní nástupci (jako budoucí stavebníci) povinni splnit i v případě,
že by v napadeném opatření nebyla obsažena.
[5] Dále navrhovatelé brojili proti vymezení koridoru Z39k pro lávku přes řeku Sázavu,
a to jak proti koridoru samotnému, tak proti nezařazení lávky mezi veřejně prospěšné stavby.
Dle krajského soudu navrhovatelé neuvedli, jakým způsobem by vymezení koridoru Z39k mohlo
do jejich práv zasáhnout. Jejich argumenty se zaměřily zejména na podmínění výstavby II. etapy
vybudováním předmětné lávky a nezařazení lávky mezi veřejně prospěšné stavby. Jelikož
navrhovatelé neuvedli konkrétní důvody, proč by vymezení koridoru Z39k pro lávku mělo být
nezákonné či nepřiměřené, shledal krajský soud tuto námitku nedůvodnou.
[6] K námitce proti nezařazení lávky mezi veřejně prospěšné stavby krajský soud uvedl,
že neoznačení stavby jako veřejně prospěšné v územním plánu nemá žádný vliv na to, zda je
stavba veřejně prospěšnou podle jiných právních předpisů. Dále konstatoval, že i když uvažovaná
stavba splňuje ostatní kritéria pro veřejně prospěšnou stavbu dle stavebního zákona, neznamená
to, že jako taková musí být v územním plánu uvedena. Tento požadavek ze stavebního zákona
nevyplývá a záleží tedy zcela na příslušné obci, zda dotčenou stavbu jako veřejně prospěšnou
vymezí, či nikoliv. Z tohoto důvodu se krajský soud dále nezabýval argumentací stěžovatelů
ohledně charakteru lávky. Zároveň dodal, že v projednávané věci je zcela bez významu,
že pro stavbu lávky bylo před více než 15 lety vydáno územní rozhodnutí, jelikož toto rozhodnutí
již pozbylo platnosti, jak ostatně uvedli i sami navrhovatelé, a pro posouzení zákonnosti
územního plánu z roku 2019 nemělo žádný význam.
[7] Napadené opatření nijak konkrétně nespecifikuje způsob provedení lávky, hovoří pouze
o preferovaném způsobu provedení. Krajský soud proto shledal nedůvodnou také námitku
překročení předepsané meze podrobnosti obsahu územního plánu, neboť dle názoru
navrhovatelů stanovuje opatření konkrétní podmínku podoby a způsobu umístění lávky.
[8] Navrhovatelé dále namítali nepřiměřenost podmínky vybudování lávky v koridoru Z39k
a podmínku vybudování nezbytné technické infrastruktury pro celou plochu Z19, které byly
stanoveny pro uskutečnění výstavby v ploše Z19. K první podmínce krajský soud po posouzení
parametrů osídlení na území odpůrce uvedl, že podmínit alespoň část zástavby v ploše Z19
předchozím vybudováním pěší lávky přes Sázavu je zcela racionální a přiměřené. Navrhovatelé
argumentovali legitimním očekáváním výstavby v II. etapě bez této podmínky, jelikož nebyla
stanovena předchozím územním plánem. K tomu soud konstatoval, že takto široce chápané
legitimní očekávání by bránilo v zásadě jakýmkoliv změnám v území a bylo by neslučitelné
s ústavně zaručeným právem odpůrkyně na samosprávu. Vlastnictví pozemků v koridoru,
ve kterém má být lávka vybudována cizími osobami, činí dle soudu výstavbu komplikovanou,
nikoliv však nemožnou. Ani podmínku vybudování technické infrastruktury v celém rozsahu
zastavovaného území neshledal krajský soud důvodnou. Tato podmínka směřuje k eliminaci
či alespoň zmírnění negativních vlivů nutně spojených s tak rozsáhlou výstavbou objektů
pro bydlení jak pro obyvatele, kteří postaví první domy, tak i pro obyvatele průběžně
dostavovaných domů.
[9] K dalším námitkám soud uvedl, že odpůrce nebyl povinen zohlednit dohodu o regulaci
území v ploše Z19 uzavřenou mezi vlastníky pozemků v dotčené lokalitě, jelikož nebyla
uplatněna v průběhu fáze veřejného projednání, či opakovaného veřejného projednání.
[10] K tvrzené preferenci lokality Z03 soud uvedl, že se jedná o značně odlišnou lokalitu
od plochy Z19, přičemž odpůrce dostatečně odůvodnil odlišný přístup k podmínkám výstavby
v jednotlivých lokalitách. Nedošlo tedy k diskriminačnímu přístupu vůči ploše Z19.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Navrhovatelé a) a g) (stěžovatelé) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Stěžovatelé v kasační stížnosti brojili zejména proti nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku krajského soudu. Jejich námitky lze rozdělit do dvou hlavních skupin. V první
stěžovatelé namítali nepřezkoumatelnost v části týkající se dotčené lávky přes řeku Sázavu,
a to jak z hlediska její potřebnosti a veřejné prospěšnosti, tak z hlediska její výstavby
jako podmínky realizace II. etapy zástavby v lokalitě Z19. V druhé části nesouhlasí s podmínkou
vybudování technické infrastruktury v rozsahu celé zastavitelné plochy Z19.
Lávka přes Sázavu jako podmínka II. etapy
[13] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu shledávali stěžovatelé zejména v tom,
že se soud nevypořádal řádně a konkrétně se všemi námitkami proti stavbě lávky přes Sázavu
jako podmínky zástavby na plochách změn v lokalitě Z19 zahrnutých do II. etapy.
[14] Stěžovatelé krajskému soudu vytkli, že se nezabýval jejich argumentací ohledně veřejné
prospěšnosti a nadregionálního významu lávky, kterou uvedl v replice stěžovatel a). Dále měl
krajský soud pominout námitky směřující k legitimnímu očekávání stěžovatelů, že vybudování
lávky bylo vždy ve veřejném zájmu obce a pokud by ji nebudovala sama obec, tak by zahrnutím
lávky do veřejně prospěšných staveb umožnila její zbudování jiným osobám. Své legitimní
očekávání stěžovatelé odvozovali od dříve existujícího územního rozhodnutí o umístění lávky
pro odpůrce, který však nakonec ke stavbě lávky nepřistoupil. Dále se krajský soud nezabýval tím,
že stavba lávky nikdy nebyla podmínkou výstavby ani v části lokality Z19.
[15] Dle názoru stěžovatelů se krajský soud také nedostatečně věnoval skutečné potřebnosti
stavby lávky. Pouze převzal tvrzení odpůrce, že je lávka nezbytná, ale již nijak kriticky
neposuzoval a nehodnotil její potřebnost, či možnost využití již stávajícího mostu císaře Františka
přes Sázavu. Stěžovatelé považovali za nutné v rámci minimalizace zásahu do jejich vlastnických
práv porovnat další dostupné možnosti vybudování spojení mezi oběma břehy. Tímto
argumentem se ovšem krajský soud vůbec nezabýval.
[16] Dále se krajský soud vyhnul hodnocení, zda je lávka veřejně prospěšnou stavbou
ve smyslu §17 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
nebo jiného obecně závazného právního předpisu. Také se nevypořádal s námitkou,
že nezařazení lávky mezi veřejně prospěšné stavby bylo diskriminační, jelikož ostatní stavby
dopravní infrastruktury takto označeny napadeným opatřením byly.
[17] Stěžovatelé dále namítli, že krajský soud pominul jejich námitku, že stavba lávky
je umístěna do koridoru Z39k, přičemž stavební zákon stanoví, že územní plán vymezí koridory
pro veřejně prospěšné stavby. Pro lávku byl vyhrazen koridor Z39k, ale samotná lávka nebyla
zařazena mezi veřejně prospěšné stavby. Stavba lávky a vymezení koridoru Z39k pro její vedení
bylo dle stěžovatelů v rozporu se Zásadami územního rozvoje Středočeského kraje a Generelem
cyklistických tras a cyklostezek na území Středočeského kraje, protože v napadeném opatření
nebyl stanoven koridor pro Cyklotrasu-19.
Podmínky výstavby v celé ploše Z19
[18] Dle stěžovatelů se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou týkající se vybudování
technické infrastruktury v rozsahu celé zastavitelné plochy Z19 jako podmínky výstavby. Krajský
soud pouze převzal odůvodnění napadeného opatření a nevysvětlil, co se rozumí technickou
infrastrukturou v rozsahu celé zastavěné plochy.
[19] V posledním bodě stěžovatelé rozporují právní názor ohledně výše uvedené podmínky
vybudování technické infrastruktury, která je dle nich požadavkem na připojení území
na veřejnou vodovodní a kanalizační síť. Není možné takto určitou podmínku pro etapizaci
stanovit.
[20] Odpůrce ve vyjádření odkázal na svá dřívější vyjádření a navrhl kasační stížnost
zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobami oprávněnými, a je tedy projednatelná.
[22] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[23] Před vlastním posouzením věci Nejvyšší správní soud konstatuje, že v řízení o kasační
stížnosti přezkoumává především rozhodnutí a postup krajského soudu. Stěžovatelé jsou proto
v kasační stížnosti povinni uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené krajským
soudem (srov. rozsudky ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016-38, bod 12, nebo ze dne
29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012-351, bod 140). Ti však namítají zejména nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského soudu a tato tvrzení podkládají argumentací, kterou již vznesli v návrzích
před krajským soudem. S těmito námitkami se však již velice pečlivě vypořádal krajský soud
a stěžovatelé pouze konstatují (pokud vůbec), že s těmito závěry nesouhlasí a opakují svou
návrhovou argumentaci. K závěrům krajského soudu však stěžovatelé nenabídli alternativní
argumentaci. Jelikož se odpovědi na jejich námitky stěžovatelům dostalo již v odůvodnění
rozsudku krajského soudu, považuje kasační soud rozsáhlé opakování již jednou řečeného
za nadbytečné.
[24] Kasační stížnost stěžovatelů je založena zejména na námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku spočívající v nedostatečném vypořádání jejich námitek a nedostatku
důvodů rozhodnutí. Těmito námitkami se Nejvyšší správní soud musí zabývat nejdříve, neboť
pouze přezkoumatelné rozhodnutí je způsobilé k dalšímu věcnému přezkumu. Je důležité
připomenout, že absence odpovědi na konkrétní argument navrhovatele nezakládá nezákonnost
či nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Je podstatné, aby soud předložil vlastní ucelenou
argumentaci, která vlastně oprávněnost námitek navrhovatelů vyvrací. Tento postup je v souladu
s judikaturou Ústavního soudu, který již v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
vyslovil, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná“.
Lávka přes Sázavu jako podmínka II. etapy
[25] Největší důraz kladou stěžovatelé na nepřezkoumatelnost části rozsudku, v níž se krajský
soud zabýval lávkou přes řeku Sázavu, která měla být umístěna v koridoru Z39k, a to zejména
z důvodu pominutí námitek ohledně její veřejné prospěšnosti, nutnosti a také podmínění II. etapy
v lokalitě Z19 výstavbou této lávky. K otázce, zda je nutné lávku považovat za veřejně
prospěšnou stavbu, se krajský soud vyjádřil v bodě 56 rozsudku. Došel k závěru, že rozhodnutí
o tom, zda bude stavba považována za veřejně prospěšnou v územním plánu, je rozhodnutí obce.
I když tedy stavba pojmově odpovídá veřejně prospěšné, záleží na příslušné obci, zda dotčenou
stavbu takto označí nebo ne. Jelikož napadené opatření stavbu lávky za veřejně prospěšnou
nepovažuje, nezabýval se dále krajský soud detailně rozsáhlou argumentací stěžovatelů
zdůrazňující prospěšnost stavby. Stručně se také vyjádřil ohledně povahy veřejně prospěšných
staveb dle jiných právních předpisů ve vztahu k jejich vymezení v územním plánu. Nepominul
tedy obsáhlou argumentaci navrhovatelů, pouze ji nepovažoval za rozhodnou v tomto případě.
[26] Krajský soud se také zabýval námitkami navrhovatelů týkajícími se jejich legitimního
očekávání ohledně zájmu obce na výstavbě lávky, které dovozovali z dřívějšího územního
rozhodnutí vydaného obci pro stavbu dotčené lávky. Konkrétně v bodě 56 uvedl, že zmiňované
rozhodnutí nemá pro přezkum územního plánu z roku 2019 žádnou relevanci. Stěžovatelé dále
tvrdili, že se krajský soud nevypořádal s námitkou, že stavba lávky přes Sázavu nebyla nikdy
podmiňující investicí pro výstavbu v lokalitě Z19. Stanovením této podmínky došlo k narušení
jejich legitimního očekávání o nepodmíněnosti výstavby v dotčené lokalitě. I těmito námitkami
se krajský soud optikou výše uvedeného rozsudku č. j. 6 As 152/2014 - 78 zabýval dostatečně
přezkoumatelně, zejména v bodě 59 svého rozhodnutí. Shrnul, že stěžovatelům nesvědčí
legitimní očekávání ohledně toho, že nedojde k žádné změně podmínek, za nichž bude výstavba
umožněna. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
[27] Krajský soud se přezkoumatelně zabýval také námitkou nutnosti a přiměřenosti
vybudování dotčené lávky. Při posouzení stručně zhodnotil dopravní a ubytovací situaci dotčené
obce. S přihlédnutím práva obce na samosprávu a konkrétní situaci neshledal stavbu lávky
nepotřebnou a nepřiměřenou.
[28] Dle stěžovatelů krajský soud zcela pominul námitku, že nezařazení lávky mezi veřejně
prospěšné stavby bylo diskriminační vzhledem k ostatním stavbám dopravní infrastruktury
pro pěší a cyklisty v řešeném území. Krajský soud již úvodem konstatoval, že zařazení stavby
mezi veřejně prospěšné spadá do pravomocí obce. Stěžovatelé navíc toto své konstatovaní nijak
více v návrhu neodůvodnili.
Podmínky výstavby v celé ploše Z19
[29] Stěžovatelé dále tvrdí, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou podmínky
výstavby v lokalitě Z19, konkrétně s podmínkou vybudování nezbytné technické infrastruktury
pro celou plochu Z19. S tímto názorem Nejvyšší správní soud nesouhlasí, neboť uvedené
podmínce se krajský soud věnoval v bodě 60 rozsudku, v němž odkázal na relevantní části
odůvodnění napadeného opatření. Pojem „nezbytná infrastruktura“ bude dle názoru krajského
soudu následně specifikován v příslušných územních řízeních.
[30] Jedinou námitkou, kterou stěžovatelé směřují proti hodnocení věci krajským soudem,
je podmínění výstavby v lokalitě Z19 vybudováním nezbytné technické infrastruktury.
[31] K podmínce etapizace v lokalitě Z19 stěžovatelé uvádí, že vybudování nezbytné technické
infrastruktury pro celou plochu je v rozporu se stavebním zákonem, jelikož vybočuje z charakteru
regulativů, které lze zahrnout do územního plánu. Argumentují zejména tím, že krajský soud
ve svém rozsudku zrušil podmínku připojení plochy Z19 na veřejnou vodovodní a kanalizační síť
právě z výše uvedeného důvodu. Nejvyšší správní soud se při posouzení této podmínky shoduje
s názorem krajského soudu, tedy s tím, že se jedná o přiměřenou podmínku, která směřuje
k eliminaci negativních vlivů spojených s tak rozsáhlou výstavbou. Zmíněná podmínka
nestanovuje konkrétní podobu či požadavek připojení na konkrétní existující technickou
infrastrukturu, jak tomu bylo v případě podmínky, kterou krajský soud napadeným rozsudkem
zrušil. Stanovuje pouze požadavek na realizaci technické infrastruktury v řešeném území, který
v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 185,
č. 1971/2010 Sb. NSS, směruje „k eliminaci či alespoň zmírnění negativních vlivů nutně spojených
s rozsáhlou výstavbou objektů pro bydlení jak pro stávající obyvatele, tak i pro obyvatele nově postavených domů“,
nikoliv k podmínění připojení na určitou již existující technickou infrastrukturu.
[32] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud
v napadeném rozsudku dostatečně jasně a přezkoumatelně vypořádal se všemi návrhovými body
stěžovatelů a jeho rozhodnutí tedy splňuje zákonem a judikaturou stanovené podmínky
přezkoumatelnosti. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že souhlasí rovněž s právními
závěry napadeného rozhodnutí krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení. Při rozhodování o nákladech řízení vycházel Nejvyšší správní soud z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, podle něhož žalované správní
orgány mají, v případě že se nechají právně zastupovat, právo pouze „na náhradu účelně vynaložených
nákladů přesahujících jejich běžnou úřední činnost. Příkladem může být řízení o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy (např. územního plánu) vydaného malou obcí, která nedisponuje odborným personálem
ani potřebnými finančními zdroji nezbytnými pro vedení složitého soudního řízení.“ Jelikož odpůrce
je relativně malou obcí bez příslušného odborného personálu, přiznal mu soud právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů. Zástupce odpůrce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon
právní služby, spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)]. Za tento úkon mu náleží mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 4
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Jelikož je zástupce odpůrce plátcem daně z přidané hodnoty,
je třeba zvýšit přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Částku
ve výši 4.114 Kč je navrhovatelka povinna zaplatit odpůrci do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Martina Vychopeně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu