ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.138.2021:43
sp. zn. 1 As 138/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně:
APB-PLZEŇ a. s., se sídlem Losiná 303, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2019,
č. j. 022403/2019/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 54 A 50/2019 - 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021, č. j. 54 A 50/2019 - 35, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad v Kolíně (dále jen „správní orgán I. stupně“) uznal rozhodnutím ze dne
23. 1. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 8346/19-kuti (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalobkyni
vinnou ze spáchání dvou přestupků podle §42b odst. 1 písm. s) zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 28. 7. 2016 (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“). Přestupků se měla žalobkyně dopustit tím, že ve dvou případech provozovala
na pozemní komunikaci č. II/125 v obci Kolín-Sendražice v ulici Ovčárecká ve směru jízdy
na obec Ovčáry motorové vozidlo tovární značky Mercedes-actros, registrační značky X, spolu
s přívěsem reg. zn. X, které při vysokorychlostním kontrolním vážení překročilo hodnoty
stanovené v §37 odst. 1 písm. a) a c) a §37 odst. 2 písm. c), d) a i) vyhlášky Ministerstva dopravy
č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen „vyhláška
o schvalování technické způsobilosti“). Poprvé se tak stalo dne 28. 4. 2016 v 7:23 hod., kdy
uvedená jízdní souprava překročila největší povolenou hmotnost o 9 736 kg, a podruhé dne 5. 5.
2016 v 9:13 hod., kdy jízdní souprava překročila největší povolenou hmotnost o 10 240 kg.
S ohledem na to, že správní orgán I. stupně vedl ohledně přestupků společné řízení, vyhodnotil
největší přetížení, k němuž u obou posuzovaných přestupků došlo, a za překročení hmotnosti
jízdní soupravy o 10 240 kg žalobkyni uložil pokutu ve výši 99.000 Kč a povinnost nahradit
náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen
„krajský soud“), v níž namítla, že uvedené protiprávní jednání nelze posuzovat podle zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“),
neboť v době spáchání správních deliktů (přestupků) nebyl účinný, a zpochybnila správnost
a přesnost měření hmotnosti.
[4] Krajský soud se v napadeném rozsudku nejdříve zaměřil na posouzení toho, zda nedošlo
k zániku odpovědnosti za přestupek, k čemuž musí přihlížet z úřední povinnosti. Konkrétně
posuzoval, zda je na promlčení odpovědnosti za přestupky, jichž se měla žalobkyně dopustit,
třeba užít pravidla obsažená v §30 až §32 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich nebo §43 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném
do 30. 6. 2017. Podle zákona o odpovědnosti za přestupky činí promlčecí doba 1 rok, respektive
3 roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň
100.000 Kč, zatímco dle zákona o pozemních komunikacích platilo, že odpovědnost právnické
osoby za správní delikt dle §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích zaniká,
jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději
však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.
[5] Krajský soud proto zkoumal, zda není pozdější úprava v zákoně o odpovědnosti za přestupky
příznivější. Pokud by za přestupek žalobkyně nebylo možné podle zákona o pozemních
komunikacích uložit pokutu ve výši alespoň 100.000 Kč, znamenalo by to, že pro účely
posouzení zániku odpovědnosti za přestupky měla být ve věci aplikována nová, a tedy
pro žalobkyni příznivější právní úprava zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy i jednoroční
promlčecí doba.
[6] Podle krajského soudu je rozhodujícím faktorem to, jaká částka představuje horní hranici
sazby pokuty ukládané za přestupek. Ustanovení §42b odst. 6 zákona o pozemních
komunikacích stanovuje horní hranici za daný přestupek ve výši 500.000 Kč. V §43 téhož zákona
je stanoven způsob výpočtu sankce, a to 9.000 Kč za každou započatou tunu, která překračuje
největší povolenou hmotnost vozidla dle zvláštních právních předpisů. Není-li nejvyšší povolená
hmotnost vozidla překročena o více než 500 kg, činí výměra pokuty 5.000 Kč. Krajský soud
si kladl otázku, zda se mělo na protiprávní jednání žalobkyně pohlížet – a to bez dalšího – jako
na přestupek dle §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, za který zákon
umožňuje uložit pokutu až do výše 500.000 Kč, anebo naopak jako na přestupek spočívající
v překročení největší povolené hmotnosti o hodnotu nacházející se v rozmezí deseti až jedenácti
tun, tj. přestupek, s kterým zákon spojuje pevně stanovenou sankci ve výši 99.000 Kč, která
představuje současně horní hranici sazby pokuty, jíž je možné za takto pojímaný přestupek uložit.
První přístup by znamenal to, že §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích
vymezuje jedinou skutkovou podstatu přestupku spočívajícího v provozování vozidla
převyšujícího maximální povolenou hodnotu, druhý přístup pak to, že zákon o pozemních
komunikacích prostřednictvím předmětného ustanovení zavádí de facto několik dílčích skutkových
podstat odvíjejících se od konkrétní překročené hodnoty.
[7] Krajský soud rozhodl, že je namístě uplatnit druhý přístup. Oporu nalezl v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 As 221/2019 – 31, č. 4047/2020 Sb. NSS,
věc MPM-QUALITY, v němž se kasační soud zabýval horní hranicí sazby pokuty ukládané
za přestupek dle §125c odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon). Krajský
soud si byl přitom vědom i závěrů pozdějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020 – 76, č. 4091/2020 Sb. NSS, avšak zmíněný rozsudek se dle
krajského sudu zabýval otázkou zcela odlišnou od nyní posuzované věci. Navzdory tomu,
že kasační soud v rozsudku desátého senátu (byť ve formě obiter dicti) uvedl, že v případě
přestupku dle §125a odst. 4 vodního zákona, „kde zákon horní hranici sazby pokuty stanoví (ve výši
10.000.000 Kč), […] není ani sporu, že v tomto případě by byla promlčecí doba tříletá“, krajský soud dospěl
k závěru, že tento názor koliduje právě se závěry přijatými v rozsudku ve věci MPM-QUALITY.
Nevyšší správní soud v tomto rozsudku přijal závěr, že za horní hranici sazby pokuty je třeba
považovat výpočtem zjištěnou částku, nikoliv obecný limit 10.000.000 Kč. Krajský soud byl
názoru, že je zapotřebí odlišovat přestupky, v jejichž případě je výměra trestu určena něčím jiným
než skutkově definujícím znakem přestupku, tedy např. procentem z obratu, procentuálním
podílem aktiv, násobkem daně apod. (zde je rozlišování pojmů „horní hranice sazby pokuty“
a „určení výměry pokuty“ namístě, neboť konkrétní výše pokuty je správnímu orgánu známa
až v průběhu řízení, respektive na jeho konci), od přestupků, u nichž správní orgány od zahájení
řízení zpravidla vědí, jaká sankce pachateli za jejich spáchání hrozí, neboť je odvislá právě
od veličiny, která je sama o sobě znakem skutkové podstaty daného přestupku. Takovýto postup
dle krajského soudu sleduje také důvod, proč existují dvě rozdílné promlčecí doby,
a to pro rozdílnou společenskou škodlivost.
[8] Krajský soud proto dospěl k závěru, že v daném případě byla hranicí rozhodující
pro stanovení délky promlčecí doby částka 99.000 Kč, a na dané jednání se proto vztahuje
promlčecí doba 1 roku. S ohledem na to je žaloba důvodná, neboť ještě před zahájením řízení
o přestupku došlo k zániku odpovědnosti za spáchané skutky.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu jeho nezákonnosti, zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti podle §103 odst. 1 písm. a), c)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom, že se soud neřídil
zákonným ustanovením §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon
o Ústavním soudu“), který upravuje postup v případě zrušení části předpisu, a nerespektoval tak
povinnost pouze konstatovat nevykonatelnost rozhodnutí. S tímto postupem se nijak
v odůvodnění rozsudku nevypořádal.
[11] Zmatečnost shledává stěžovatel v tom, že krajský soud byl nesprávně obsazen. Pokud totiž
dospěl k závěru, že v projednávané věci je horní sazba přestupku pouze 99.000 Kč, pak podle
§31 odst. 2 s. ř. s. měl ve věci rozhodovat specializovaný samosoudce.
[12] Nezákonnost rozsudku krajského soudu spočívá podle stěžovatele v nesprávném posouzení
horní hranice sazby za spáchaný přestupek. Podle jeho názoru soud nastavuje absolutní právní
nejistotu ohledně toho, jaká promlčecí doba vlastně plyne. Upozorňuje, že při projednávání dvou
a více přestupků podle §41 zákona o odpovědnosti za přestupky může správní orgán uložit
pokutu ve vyšší sazbě, a to tak, že horní hranice sazby pokuty za přestupek nejpřísněji trestný
se zvyšuje až o polovinu, nejvýše však do částky, která je součtem horních hranic sazeb pokut
za jednotlivé společně projednávané přestupky. Nezohledněním možnosti navýšení horní hranice
pokuty až o polovinu se soud dopustil nesprávného posouzení právní otázky.
[13] Stěžovatel je přesvědčen, že §42b odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích
jasně stanovuje horní hranici sazby. Dále namítl, že tento zákon zná pouze skutkovou podstatu
přestupku stanovující překročení celkové hmotnosti vozidla, a nikoliv skutkovou podstatu
„překročení největší povolené hmotnosti o hodnotu nacházející se v rozmezí deseti až jedenácti
tun“.
[14] V závěru kasační stížnosti požaduje stěžovatel náhradu nákladů řízení před krajským soudem
a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil krajskému soudu věc
k dalšímu řízení.
[15] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel odkázal na vyjádření Ministerstva dopravy k horní
hranici sazby pokuty. Namítl, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s tím, proč se odchýlil
od textu a smyslu zákona při výkladu skutkové podstaty obsažené v §42b odst. 1 písm. s) zákona
o pozemních komunikacích. V tom spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu. Dále zopakoval, že řízení před krajským soudem bylo zmatečné, neboť soud rozhodoval
v senátu, a nikoliv samosoudcem.
[16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že má napadený rozsudek
za přezkoumatelný. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j.
5 As 104/2013 - 46, je krajský soud naopak povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené v čl. 40 odst.
6 Listiny základních práv a svobod a aplikovat právní úpravu, která je pro pachatele přestupku
příznivější. Pokud Ústavní soud dovodil v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 15/19 a Pl. ÚS 4/20,
že součástí pojmu „trestnost“ použitého v čl. 40 odst. 6 Listiny jsou i podmínky zániku trestnosti,
mezi něž se řadí i otázka promlčení odpovědnosti za přestupek, pak krajský soud postupoval
zcela v intencích požadavků této judikatury.
[17] Rovněž samotné závěry krajského soudu jsou podle žalobkyně v souladu se zákonem.
Dojde-li ke spáchání přestupku podle §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích,
je výše pokuty za tento přestupek stanovena kogentně a zákon správnímu orgánu nedává
možnost, aby při určení výše pokuty využil diskreční pravomoci, tj. aby pachateli uložil pokutu
v rozmezí 0 až 500.000 Kč. Stěžovatel se měl dopustit dvou přestupků, za něž mu mohla být
uložena pokuta ve výši 90.000 Kč a 99.000 Kč, a správní orgán mu uložil pokutu za jednání,
jímž byla jízdní souprava přetížena nejvíce. To byla současně v daném případě horní hranice
pokuty, kterou mu bylo možné uložit. Stěžovatel proto považuje za správný závěr krajského
soudu, že tato hranice nedosahovala 100.000 Kč, a tudíž se odpovědnost za přestupek promlčela
v době 1 roku od jeho spáchání.
[18] Žalobkyně pak nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že tento způsob stanovení promlčecí doby
je v rozporu s právní jistotou. Jestliže má správní orgán před zahájením přestupkového řízení
údaj o tom, že byla překročena nejvyšší povolená hmotnost vozidla, a o kolik, pak je najisto
postaveno, zda pokuta, která může být uložena, dosahuje částky 100.000 Kč, či nikoliv. Rovněž
délka promlčecí doby je tak od počátku řízení postavena najisto. Za každý z přestupků se přitom
počítá promlčecí doba samostatně, takže žalobkyně nesouhlasí ani s námitkou stěžovatele,
že projednání dvou a více přestupků ve společném řízení by dle závěrů krajského soudu muselo
mít vliv i na délku promlčecí doby. Využití dispozitivního ustanovení §41 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky nemá za následek automatické zvýšení horní hranice sazby pokuty
u všech přestupků, které jsou ve společném řízení projednávány. Zvýšení horní hranice sazby
pokuty za přestupek nejpřísněji trestný se uplatní toliko při ukládání sankce a nemá vliv
na posouzení délky promlčecí doby.
[19] Žalobkyně proto souhlasí s krajským soudem v tom, že zákon o pozemních komunikacích
zná skutkové podstaty přestupků, se kterými zákon spojuje pevně stanovenou sankci ve výši
násobku počtu započatých tun přetížení vozidla a částky 9.000 Kč, a v takovém případě je třeba
pro každou takovou skutkovou podstatu samostatně vymezit délku promlčecí doby.
[20] Pokud jde o námitku zmatečnosti z důvodu nesprávného obsazení rozhodovacího tělesa
krajského soudu, odkázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/2003 - 32, podle něhož je sice vadou řízení, pokud namísto
samosoudce rozhoduje senát, avšak nejedná se o vadu takové intenzity, která by sama o sobě byla
důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí.
[21] S ohledem na vše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení v podobě paušální náhrady nákladů ve výši 300 Kč.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst.
3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že je důvodná.
[23] Kasační soud předesílá, že obdobnou kasační stížností stejného stěžovatele se již zabýval
v rozsudku ze dne 22. 6. 2021, č. j. 1 As 100/2021 - 29, v němž dospěl k závěru, že výklad
krajského soudu týkající se určení délky promlčecí doby v případě přestupku podle §42b odst. 1
písm. s) zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 28. 7. 2016, je nesprávný
a rozsudek na něm založený je nezákonný. Nejvyšší správní soud nemá důvodu se od svého
předchozího rozsudku v této věci odchýlit.
[24] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
k níž je případně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např.
rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudky NSS
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 2 Afs 203/2016 – 51).
[25] Stěžovatel namítal, že krajský soud nepostupoval dle §71 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu, jelikož rozhodnutí zrušil a nevyslovil pouze nevykonatelnost. Nejvyšší správní soud
k tomu konstatuje, že nálezy Ústavního soudu nedošlo ke zrušení ustanovení zákona, na jehož
základě bylo vydáno rozhodnutí o přestupku v nyní souzené věci, proto §72 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu na danou věc nedopadá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.
11. 2020, č. j. 2 As 277/2020 – 30).
[26] K druhé námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud jasně
vysvětlil a odůvodnil své úvahy při výkladu dotčených předpisů i ve vztahu ke smyslu právní
úpravy. Napadený rozsudek tedy splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
[27] K námitce zmatečnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě, kdy rozhodoval
krajský soud v senátu namísto samosoudcem, nejde o nesprávné obsazení soudu zakládající
porušení práva na zákonného soudce (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2016,
č. j. 6 As 165/2015 – 38, č. 3450/2016 Sb. NSS). Nejedná se proto o vadu, která by zakládala
důvod pro zrušení napadeného rozsudku. Jak bude uvedeno dále, kasační soud dospěl k závěru,
že §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 28. 7. 2016,
nelze vykládat tak, že v sobě zahrnuje tolik skutkových podstat přestupku, kolik je násobků
započatých tun přetížení vozidla a částky 9.000 Kč, nýbrž že se jedná o skutkovou podstatu
s horní hranicí pokuty 500.000 Kč, jak je stanovena v §42b odst. 6 písm. a) téhož zákona.
S ohledem na to byl krajský soud i správně obsazen. Kasační soud tuto skutečnost zdůrazňuje
s ohledem na to, že podle §104a s. ř. s. ve znění zákona č. 77/2021 Sb., účinném od 1. 4. 2021
je ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, kasační
stížnost nepřijatelná, pokud svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele. Pokud
kasační soud dospěl k závěru, že v dané věci měl o žalobě rozhodovat senát a senát také skutečně
rozhodoval, nebylo důvodu se otázkou nepřijatelnosti kasační stížnosti zabývat.
[28] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením, zda je horní hranice sazby za
přestupek dle §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 28.
7. 2016 [dle současného znění písm. u)], stanovena v §42b odst. 6 písm. a) téhož zákona nebo
výpočtem konkrétní horní hranice sazby dle §43 téhož zákona.
[29] Dle názoru krajského soudu bylo na místě užít přístup, který zvolil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 6 As 221/2019 - 31, č. 4047/2020 Sb. NSS, věc
MPM-QUALITY. Zároveň se rozhodl odchýlit od závěrů novějšího rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2020, č. j. 10 Afs 72/2020 – 76, č. 4091/2020 NSS, dle kterého
nelze postup ve věci MPM-QUALITY použít na určení doby pro zánik odpovědnosti
za přestupek. Tento závěr krajského soudu však Nejvyšší správní soud nesdílí.
[30] Shodnou otázku, jakou je i nyní řešená, zodpověděl Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 10 Afs 72/2020 – 76, od jehož závěru se Nejvyšší správní soud nevidí důvod odchýlit.
Smyslem úpravy doby pro zánik odpovědnosti za přestupek je vymezení jisté doby, v níž může
být přestupek projednán, respektive o něm může být rozhodnuto. Musí být chráněna právní
jistota. Určení okamžiku, kdy dojde k zániku odpovědnosti za přestupek, není důležité pouze
pro pachatele, ale také pro další účastníky řízení a i pro samotné správní orgány, aby věděly, kolik
času na projednání přestupku mají. Promlčecí doba proto musí být určena jasným způsobem
k okamžiku zahájení řízení tak, aby účastníci řízení mohli rozumně předvídat, kdy tato
odpovědnost zanikne (viz bod [26] rozsudku č. j. 10 Afs 72/2020 - 76). Zákon sice hovoří
o promlčecí době, která má však charakter prekluzivní (viz Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. Komentář. 2. vydání. C. H. Beck:
Praha 2020).
[31] Nelze ani argumentovat, že je možno určit horní sazbu pokuty za nyní projednávaný
přestupek již předem výše uvedeným postupem. Zákon o odpovědnosti za přestupky v §30
a násl. jasně stanoví, že se jedná o přestupky, za které lze uložit pokutu s horní hranicí sazby
alespoň 100.000 Kč. Text zákona znemožňuje výklad, podle kterého by se doba pro zánik
odpovědnosti za přestupek stanovila ad hoc v závislosti na tom, zda v konkrétním případě hrozí
přestupci pokuta alespoň 100.000 Kč.
[32] Z principu předvídatelnosti práva plyne, že není možné, aby se prekluzivní lhůta u
stejného typu přestupku lišila v závislosti na aktuálních okolnostech přestupku (ad absurdum
v případě, kdy by přestupce překročil maximální provozní hmotnost vozidla o 10 999 kg,
uplatnila by se kratší doba, zatímco v případě překročení o 11 001 kg již delší). Přesně k této
absurdní situaci došlo v nynějším případě, kdy bylo žalobkyni změřeno přetížení 10 240 kg,
což dle krajského soudu vedlo k promlčení v době 1 roku, zatímco pokud by zjištěné přetížení
bylo o necelých 800 kg vyšší, činila by promlčecí doba již 3 roky. Takový výklad považuje kasační
soud za absurdní a nepřijatelný.
[33] Ostatně Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 10 Afs 72/2020 – 76 vypořádal v bodě
[35] s výkladem pojmu „horní hranice sankce“ popsaným v rozsudku MPM-QUALITY. „Nadto,
jak již NSS uvedl výše (bod [24]), ustanovení §125a odst. 4 vodního zákona je přesně tím příkladem, kde
zákon horní hranici sazby pokuty stanoví (ve výši 10.000.000 Kč), proto není ani sporu, že v tomto případě by
byla promlčecí doba tříletá [§30písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky]“
[34] Ve zmíněném rozsudku MPM-QUALITY se Nejvyšší správní soud zabýval horní hranicí
sazby, kterou je možné za daný přestupek v konkrétním případě uložit, pro účely uplatnění
absorpční zásady. V daném případě se tedy jednalo o určení horní hranice sazby pro účely
ukládání trestu. Naopak v nyní souzeném případě se jedná o otázku promlčení. Předmětem je
tedy otázka zániku trestnosti, kterou je potřeba mít vyřešenou již od samého počátku řízení.
Otázka promlčení se nijak netýká výměry trestu, a nelze proto tedy závěry rozsudku ve věci
MPM-QUALITY vztáhnout na nynější věc.
[35] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nyní řešená věc má shodný základ jako otázka
řešená v rozsudku č. j. 10 Afs 72/2020 – 76, a za horní hranici sazby je tedy třeba považovat
částku stanovenou v §42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud
nesprávně posoudil způsob určení horní hranice sazby za spáchané přestupky, a tedy i promlčecí
dobu přestupků.
[36] K poslednímu bodu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že dojde-li ke zrušení
rozsudku krajského soudu, v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne v dalším řízení i o náhradě
nákladů řízení krajský soud.
V. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4
s. ř. s.), v jeho světle znovu posoudí, která z právních úprav je pro žalobkyni příznivější
a zda došlo k promlčení (prekluzi) odpovědnosti za spáchané přestupky. Pokud dospěje
k závěru, že nikoliv, bude se zabývat dalšími žalobními námitkami, jimiž se v napadeném
rozsudku pro nadbytečnost nezabýval.
[38] Krajský soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu