ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.246.2021:39
sp. zn. 1 As 246/2021 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. Č.,
proti žalovanému: Velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2019, č. j. MO 201799/2019-3031, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 1. 7. 2021,
č. j. 62 Ad 12/2019 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila,
advokáta se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, na náhradě nákladů řízení částku ve výši
4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 13. 8. 2008 „žádost o náhradu na ušlé mzdě“ v souvislosti s výkonem
služby LZS (letecká záchranná služba), případně SAR (letecká pátrací a záchranná služba
či LPZS), v období od založení 233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních (v roce 1998) do podání
žádosti. Svůj nárok odůvodnil tím, že službu LZS vykonával v rámci 24hodinových směn, které
byly pouze formálně rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti.
Za dobu označenou jako služební pohotovost tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná
náhrada, ačkoliv z materiálního hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat
včetně všech případných příplatků.
[2] Správní orgány ve věci vydaly již několik rozhodnutí, jimiž žádost žalobce zamítly.
Jednotlivá tato rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o odvolání následně v průběhu soudního
přezkumu zrušil Krajský soud v Ostravě (nejprve rozsudkem ze dne 17. 12. 2009,
č. j. 22 Ca 41/2009 - 52, a následně rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69).
Naposled o žádosti žalobce rozhodl velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště
nad Oslavou (dále jen správní orgán I. stupně). Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2019,
č. j. MO 27485/2019-2427 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jí částečně vyhověl a přiznal
žalobci odměnu za práci přesčas ve výši 115 880 Kč, včetně úroků z prodlení. Ve zbytku žádost
zamítl, a pokud se jedná o nároky uplatněné za období do 15. 8. 2005, shledal je promlčenými.
Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2019, č. j. MO 201799/2019-3031 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), zamítl.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který jí v záhlaví specifikovaným rozsudkem vyhověl, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Soud poukázal na skutečnost, že podle správních orgánů byla žalobci služební pohotovost
nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období kalendářního roku, ve spojení
s denními rozkazy. Z těchto podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených ve spise)
však ve vztahu k žalobci neplyne nic ohledně rozvržení doby služby a pohotovosti, či ohledně
samotného nařízení pohotovosti.
[5] Nelze-li mít za prokázané formální nařízení pohotovosti, je dle mínění soudu nadbytečné
zabývat se tím, zda byl dán důležitý zájem služby jako podmínka plynoucí z §30 odst. 1
zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. I pokud by však bylo doloženo, že služební
pohotovost byla žalobci formálně nařízena, je pro určení, zda mu přísluší plat za výkon služby
či „pouze“ odměna za služební pohotovost, nutné postavit najisto, jaké činnosti žalobce v rámci
nařízené služební pohotovosti vykonával, tedy zda byl charakter činností během služební
pohotovosti identický s činnostmi nařizovanými žalobci v rámci výkonu služby.
[6] Soud poukázal na obsah svědeckých výpovědí (provedených v průběhu správního řízení).
Shrnul, že podle některých svědků byla doba služby a doba pohotovosti co do náplně totožná
a jednalo se o 24hodinovou službu. Někteří svědci sice vypověděli, že většinu času nečinili vojáci
nic, přesto však určitou činnost vykonávali (byla jim nařízena). Soud tedy uzavřel, že i v době
služební pohotovosti vykonávali vojáci stejné činnosti jako v době služby. Shoda nepanuje v tom,
zda probíhala v době pohotovosti stejným způsobem i letová příprava.
[7] Soud dále uvedl, že správní orgány dostatečně nevyhodnotily všechny svědecké výpovědi
a nevysvětlily, jaký byl průběh služby a pohotovosti co do obsahu těchto režimů. Není přitom
rozhodné, že v době označené jako pohotovost byla konkrétní vykonaná činnost proplácena.
Ani za této situace totiž není vyloučeno, že režim v době pohotovosti (od 19 h do 7 h
následujícího dne) byl totožný jako v době výkonu služby. Obdobně správní orgány nevysvětlily,
proč se žalobce jako člena ILS (inženýrské letecké služby) týkají skutečnosti, na které odkazovaly
ve vztahu ke službám LPZS a LZS. Tyto rozpory je nezbytné v rámci správního řízení odstranit.
[8] Soud se dále zabýval tvrzením žalobce, že správní orgány uplatnily námitku promlčení
v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobci nic nebránilo, aby se proti výkladu
zastávanému služebními orgány včasně bránil. Promlčení představuje obecné pravidlo, k jehož
prolomení musí existovat závažné důvody. Správní orgán I. stupně nicméně nevysvětlil, proč
došlo k promlčení nároku na dorovnání ušlého platu za červenec roku 2005. Žalovaný
pak neobjasnil, jak se jeho odlišné posouzení otázky promlčení promítlo do napadeného
rozhodnutí, jímž neshledal prvostupňové rozhodnutí nezákonným a potvrdil stejnou výši nároku
žalobce jako správní orgán I. stupně.
[9] Soud tedy závěrem shrnul, že správní orgány nedoložily, zda byla žalobci nařízena
služební pohotovost. Proto nebylo třeba zabývat se splněním zákonné podmínky spočívající
v existenci důležitého zájmu služby. Žalovanému uložil, aby doplnil spisovou materii a zdůvodnil,
proč se jím odkazované dokumenty vztahují na žalobce v rámci jeho zařazení. Dále by měl
vysvětlit, jak v případě žalobce probíhala služba a jak se lišila doba, na kterou mu byla nařizována
pohotovost, od běžné služby, a to i s ohledem na prováděnou předletovou a obdobnou přípravu.
V tomto směru bude nezbytné objasnit rovněž rozpory plynoucí ze svědeckých výpovědí.
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Žalobce dovozuje oprávněnost svého nároku ze skutečnosti, že mu byla pohotovost
nařízena v rozporu se zákonem, potažmo v absenci důležitého zájmu služby. Uvedenou
konstrukci považuje stěžovatel za nesprávnou, neboť dle jeho mínění je rozhodné pouze
to, zda žalobce v dotčeném období plnil služební úkoly, což však neprokázal.
[12] K výtce krajského soudu, že ze spisového materiálu není zřejmé, na základě jakých
skutečností byla žalobci služební pohotovost nařízena v letech 2005, 2006 a 2008, stěžovatel
odkazuje na výpovědi svědků a organizační dokumenty (Směrnice pro činnost LZS a SAR 233.
vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006, dále jen „Směrnice LZS/SAR“; Organizační rozkazy
č. 1/2008 a č. 200/2008 a denní rozkazy).
[13] Žalobce si pak byl nepochybně vědom toho, že směny LZS a SAR vykonává v režimu
12 hodin služby a 12 hodin služební pohotovosti, neboť docházku stvrdil svým podpisem.
Případná nahodilá činnost v průběhu služební pohotovosti sloužila jako závazný podklad
k vyplacení platu. Uvedené skutečnosti vyplývají ze svědeckých výpovědí. Stěžovatel odkazuje
na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, z něhož
vyplývá, že i v případě nezákonně nařízené pohotovosti je pro případné vyplacení platu
rozhodné, zda dotyčný v průběhu pohotovosti vykonával službu.
[14] Stěžovatel se neztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že není zjevná odlišnost
mezi činnostmi vykonávanými v rámci služby a pohotovosti. Ze svědeckých výpovědí naopak
vyplývá, že žalobce plnil běžné služební úkoly pouze v době výkonu služby a v době pohotovosti
byl toliko připraven ke vzletu v případě aktivace. Skutečnost, že v době služební pohotovosti
plnil též jiné úkoly na rozkaz nadřízeného (a tyto mu byly započítány jako výkon služby), není
a priori v rozporu s institutem služební pohotovosti, jehož podstatou je přítomnost vojáka
na pracovišti a připravenost plnit služební úkoly. Pokud přitom svědci hovořili o předletové
či poletové přípravě v době pohotovosti, jednalo se o let v případě aktivace a s tím související
přípravu.
[15] Jedná-li se o otázku promlčení, tu stěžovatel posoudil totožně jako správní orgán
I. stupně, přičemž pouze doplnil odůvodnění ve vztahu k promlčenému nároku.
[16] Krajský soud stěžovateli uložil, aby doplnil spisový materiál. Ten však obsahuje veškeré
relevantní podklady. Absence organizačních rozkazů za roky 2005 a 2006 je nahrazena
svědeckými výpověďmi. Stěžovatel tedy zjistil skutkový stav takovým způsobem, že o něm
nejsou důvodné pochybnosti a další doplnění dokazování by nebylo účelné. Žalobce nadto
nepředložil žádný důkaz, který by prokazoval oprávněnost jeho nároku.
[17] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Podstatný obsah vyjádření žalobce
[18] Žalobce podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, v němž zpochybnil správnost
tvrzení stěžovatele. Současně se však ohradil vůči odůvodnění rozsudku krajského soudu, neboť
má za to, že ze shromážděných podkladů již jednoznačně vyplývá oprávněnost jeho nároku.
[19] K argumentaci stěžovatele se vyjádřil s tím, že neexistuje žádný rozkaz (s uvedením jeho
jména, příjmení, data, času a místa), jímž by mu byla nařízena služební pohotovost. Ze spisu
naopak vyplývá, že byl vždy zařazován do 24hodinové služby. Dále zdůraznil, že služby LZS
a SAR je nezbytné zabezpečovat nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální, toliko za účelem dosažení rozdílného
odměňování.
[20] Na podporu svých tvrzení žalobce vznesl několik argumentů. Poukázal na skutečnost,
že v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení. Pokud
by byla žalobci skutečně nařízena služební pohotovost, nevztahovala by se na něj Směrnice
LZS/SAR, pročež by mu ani nemohl vydat pokyn ke vzletu službu konající lékař (jako je tomu
v případě výkonu služby). Jediný, kdo by tak mohl učinit, by byl kmenový velitel, který
se ale v době od 19 hodin do 7 hodin následujícího dne v místě výkonu služby nezdržoval.
Ve skutečnosti však žádný z vojáků nikdy nepochyboval o tom, že i v nočních hodinách podléhá
témuž velení jako přes den. Obdobně pak žalobce setrval na tvrzení, že i v době údajně nařízené
služební pohotovosti bylo třeba kontinuálně vykonávat předletovou přípravu. Stejně
tak zpochybnil argumentaci žalovaného týkající se čerpání dob odpočinku a uvádí, že i v době
označené jako služební pohotovost běžně docházelo k provádění letů, aniž by byly posádky
vystřídány.
[21] Žalobce nečiní sporným, že si do výkazů zaznamenával 12 hodin služby a 12 hodin
pohotovosti. Takový postup měl však nařízený od velitelů a nemohl činit jinak. Uvedené výkazy
se nicméně zpracovávaly se zpožděním několika měsíců a jednalo se pouze o formální podklady,
které neodrážely skutečný stav.
[22] Pokud se jedná o rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2015,
č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, ten dle mínění žalobce trpí zásadní vadou, neboť se vůbec
nevypořádává s otázkou, zda byla služební pohotovost nařízena, a pokud ano, zda to bylo
na dobu výkonu služby. Nutnost prokazovat, jakou činnost žalobce v době služební pohotovosti
vykonával, by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by měl žalobce na dobu služební
pohotovosti plánovaný nepřetržitý odpočinek mezi směnami. V posuzované věci tomu
tak nebylo, přičemž i ze svědecké výpovědi vyplývá, že každý voják předem věděl, že bude
na pracovišti zajišťovat 24hodinovou směnu. Úvahy krajského soudu by mohly ad absurdum vést
až k situaci, že by bylo přezkoumáváno, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) žalobce vykonával
i v době nařízeného výkonu služby (v některých dnech vůbec ke vzletu vrtulníku ani v době
výkonu služby nemuselo dojít). V této souvislosti zdůraznil, že i v době údajné služební
pohotovosti byly vykonávány lety na záchranu života v rámci služby LZS či SAR. Pakliže
tedy krajský soud shledal, že nařízení služební pohotovosti bylo nezákonné, nemohl současně
aprobovat nezákonný stav spočívající v nevyplacení platu.
[23] Žalobce se dále vyjádřil k obsahu svědeckých výpovědí. Jediným svědkem, který tvrdil,
že vydával ústní rozkazy o nařízení služební pohotovosti, byl Ing. J. J.. Jeho výpověď
je však nevěrohodná a nepravdivá, neboť ani jeho zástupce Ing. Š. vydávání ústních rozkazů
nepotvrdil. Je tedy otázkou, kdo by tak činil v době nepřítomnosti Ing. J.. Je rovněž nelogické,
aby Ing. J. vydával písemné rozkazy o nařízení výkonu služby a následně obcházel jednotlivé
vojáky, aby jim ústně nařídil, že od 19 hodin již nemají službu, ale služební pohotovost.
Od 1. 12. 2005 do 30. 9. 2008 byl velitelem letky Ing. M. P. a jeho zástupcem Ing. V. E.. I k této
době existují písemné rozkazy o nařízení služby na 24 hodin, velitel letky přitom popřel,
že by komukoliv ústně nařizoval služební pohotovost.
[24] Ve vztahu k promlčení žalobce odkázal na obsah samotné žaloby. Zdůraznil, že je třeba
zabývat se komplexně celým obdobím od roku 1998. Pokud mu byl po celé uvedené období plat
odpírán, je vyloučeno, aby se jednalo o omyl. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že nezákonný
postup služebních orgánů byl od počátku motivovaný toliko finanční úsporou.
[25] Žalobce tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl, avšak aby v odůvodnění postavil najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo
a stěžovatel je povinen doplatit žalobci plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech
příplatků, a to za 10 let zpětně.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu
§102 s. ř. s. přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl
nucen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly od roku
1998 minimálně do roku 2008 zabezpečovány služby LZS (případně LPZS) v rámci
233. vrtulníkové letky na letišti Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnosti uplatněných platových
nároků vojáků zařazovaných do uvedených služeb. Na úvod soud poznamenává, že žalobce
je toliko jedním z několika desítek vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky, který
se před správními soudy domáhá doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti
s výkonem služeb LZS či LZPS, resp. SAR (např. před Nejvyšším správním soudem běžící řízení
ve věcech sp. zn. 1 As 299/2021, sp. zn. 1 As 321/2021 a mnohých dalších).
[29] V právě posuzované věci žalobce uplatňoval nárok na doplacení platu za výkon služeb
LZS. Krajský soud v této souvislosti shledal, že žalobce byl zařazován toliko do směn ILS
a požární hlídky. Dle jeho mínění tedy vůbec není zřejmé, proč by se na něj měla vztahovat
zjištění správních orgánů ohledně služeb LPZS a LZS.
[30] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom směru, že podle dokumentace
založené ve správním spise byl žalobce zařazován do směn ILS a požární hlídky. Současně
žalovaný ani správní orgán I. stupně výslovně neosvětlili, z jakého důvodu se na něj vztahují
závěry ohledně výkonu služební pohotovosti v rámci směn LZS a SAR. Nelze však přehlédnout,
že žalobce ani žalovaný (či správní orgán I. stupně) nečinili nikdy v průběhu celého řízení tuto
skutečnost spornou. Správní orgány naopak vycházely z toho, že žalobce byl zařazovaný
do služeb SAR, což je ostatně patrné již ze skutečnosti, že mu na základě jeho žádosti přiznaly
nárok za práci přesčas (viz bod [2] tohoto rozsudku). Jakkoliv by tedy bylo nepochybně
vhodnější, aby žalovaný, potažmo správní orgán I. stupně, své úvahy v tomto směru rozvedl,
nepovažuje kasační soud za důvodný závěr krajského soudu, že napadené rozhodnutí je v daném
rozsahu nepřezkoumatelné. Stěžejní je, že žádná z dotčených stran v nyní posuzovaném případě
otázku zařazování žalobce do služeb SAR nezpochybnila a implicitně z ní ostatně vycházel
v průběhu dřívějšího soudního přezkumu i Krajský soud v Ostravě. Nejvyšší správní soud
tedy považuje za absurdní, aby tuto otázku do řízení poprvé (po více než 13 letech od jeho
zahájení) vnesl Krajský soud v Brně. Z tohoto důvodu bude v dalších úvahách vycházet z toho,
že žalobce byl jako voják 233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních zařazován do služeb LZS či SAR
(LZPS).
[31] V posuzované věci není sporu o tom, že uvedené služby byly vykonávány v režimu 12
hodin „standardní“ služby (od 7 do 19 hodin), na niž bezprostředně navazovalo 12 hodin
služební pohotovosti. Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda, zda byla žalobci služební
pohotovost nařízena a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální, tj. zda žalobce
z materiálního hlediska i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[32] Problematika služební pohotovosti je upravena v §30 zákona o vojácích z povolání,
podle něhož (ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že „[v]yžaduje-li
to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Podle odst. 2 téhož
ustanovení se služební pohotovostí „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných
místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.“
[33] Krajský soud vycházel v přezkoumávaném rozsudku z předpokladu, že pro posouzení
oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné posoudit tři okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[34] Obdobného schématu se bude držet i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o otázku
formálního nařízení služební pohotovosti, krajský soud se jím velmi podrobně zabýval v bodech
17 – 31 rozsudku, přičemž dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž
by vyplývalo, že žalobci byla nařízena služební pohotovost (tj. nejsou v něm založeny žádné
rozkazy, které by tuto skutečnost dokládaly). Proti uvedenému závěru se ohradil stěžovatel
v kasační stížnosti, přičemž odkázal především na obsah organizačních rozkazů ve spojení
s denními rozkazy. V případě absence konkrétních rozkazů pak poukázal na obsah svědeckých
výpovědí, z nichž dle jeho mínění jednoznačně vyplývá, že k nařízení služební pohotovosti došlo.
[35] Kasační soud předně podotýká, že bude-li se zabývat otázkou existence rozkazů, jimiž
měla být žalobci nařízena služební pohotovost, bude tak činit ve vztahu k období let 2005 – 2008.
Nároky za dřívější období označily správní orgány za promlčené, čemuž přisvědčil i krajský soud,
který neshledal, že by byla námitka promlčení ze strany správních orgánů uplatněna v rozporu
s dobrými mravy. K totožným závěrům již ostatně dospěl v předchozím zrušujícím rozsudku
ze dne 9. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, Krajský soud v Ostravě (viz oddíl J rozsudku).
Vzhledem k tomu, že otázka promlčení již byla soudy pravomocně rozřešena (k problematice
promlčení se nevztahuje žádná kasační námitka vyjma určitých nejasností ohledně období měsíce
července 2005 – k tomu viz níže), Nejvyšší správní soud z těchto závěrů vychází. V řízení
o kasační stížnosti jsou tedy předmětem posouzení toliko nároky za období tří let před podáním
žádosti.
[36] Ve vztahu k uvedenému období se kasační soud ztotožňuje se závěry krajského soudu,
že žalobci nebyla služební pohotovost formálně nařízena, respektive, že správní spis neobsahuje
žádné podklady, z nichž by nařízení pohotovosti žalobci vyplývalo. Vzhledem k tomu, že krajský
soud se uvedené otázce věnoval velmi podrobně, nepovažuje kasační soud za potřebné obsáhle
opakovat již jednou vyřčené. Proto se k věci vyjádří již poměrně stručně s tím, že ve zbytku
odkazuje na relevantní pasáže přezkoumávaného rozsudku.
[37] Odvolává-li se stěžovatel na existenci organizačních rozkazů, nelze přehlédnout,
že k období let 2005 a 2006 správní spis žádné organizační rozkazy neobsahuje (toliko rozkazy
velitele). Ve spise jsou založeny pouze části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008,
16. 1. 2008 a 30. 9. 2008. Jen prvně uvedený organizační rozkaz však obsahuje relevantní pasáže
ve vztahu k členění služeb LZS a SAR (LZPS), režimu, v jakém byly vykonávány, jakož i k otázce
nařizování služební pohotovosti. Příloha rozkazu se věnuje mimo jiné stanovení časového
rozvrhu směn LZS a SAR s tím, že doba od 19 h do 7 h následujícího dne je označena jako
„pohotovost na pracovišti“. V příloze je dále uvedeno, že „[v]elitel 233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu
pracovní doby příslušníků letky zařazovaných do LPZS ve svém rozkaze, velitel 232. vtl. a náčelník skupiny
záchranné a výsadkové přípravy v rozkaze velitele 23. zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu –
na týden následující).“. Naopak výňatky organizačních rozkazů z roku 2008 sice zmiňují, že směny
LZS a SAR jsou dílem slouženy v rámci pohotovosti, o jejím nařizování však nic nestanoví.
[38] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že k části sporného období organizační rozkazy
ve spise absentují. Ostatní rozkazy obsahují více či méně kusé informace o služební pohotovosti
(bez vztahu na organizační rozkaz), z žádného z nich však nelze dovodit její nařízení přímo
ve vztahu k žalobci. Jedná se totiž o obecné dokumenty, které nestanovují žádné povinnosti
konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR. Kasační soud souhlasí s žalobcem,
že předpokladem prokázání formálního nařízení služební pohotovosti je existence
„personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi (v nynější věci k žalobci),
a to i s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude držet pohotovost. Těmto
požadavkům nemohou organizační rozkazy dostát.
[39] Pokud stěžovatel tvrdí, že k nařízení pohotovosti došlo organizačními rozkazy ve spojení
s denními rozkazy, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že správní spis obsahuje pouze několik
týdenních (či denních, jak je označuje stěžovatel) rozkazů obsahujících rozpis směn LZS a SAR
na jednotlivé dny se jmény vojáků zařazených do služby (příkladmo rozkaz ze dne 19. 9. 2005,
ze dne 20. 2. 2006, ze dne 19. 3. 2007, či ze dne 28. 1. 2008, v podrobnostech viz již odkazované
pasáže rozsudku krajského soudu). Ze zmíněných rozkazů nicméně nevyplývá, že by měla být
část směny vykonávána v režimu služební pohotovosti, ale naopak se jeví tak, že celých 24 hodin
představuje „standardní“ výkon služby. Žalobcovo jméno nadto v týdenních (denních) rozkazech
figuruje toliko v rámci směn ILS či požární hlídky, není tedy zřejmé (a žalovaný to ani nijak
nevysvětlil), jak by mohly svědčit o tom, že žalobci byla nařízena služební pohotovost pro účely
výkonu služby SAR (LZPS). Ačkoliv tedy soud nezpochybňuje (viz bod [30] tohoto rozsudku),
že žalobce byl do směn SAR zjevně zařazován, (žádný z účastníků řízení to nečiní sporným),
za daného stavu nelze mít prokázané, že by mu byla služební pohotovost nařízena. Nadto,
i kdyby byl stěžovatel schopen vysvětlit, jak se na žalobce, jakožto na vojáka sloužícího směny
ILS shora specifikované dokumenty vztahují, soud opětovně zdůrazňuje, že za roky 2005 a 2006
není ve spise založen žádný organizační rozkaz a výňatky organizačních rozkazů z let 2008
o nařizování služební pohotovosti nehovoří.
[40] Absence části písemných podkladů si je vědom i stěžovatel. V této souvislosti odkazuje
na obsah svědeckých výpovědí, které jsou dle jeho mínění způsobilé chybějící písemnosti
nahradit. Zejména tvrdí, že výpovědi prokazují existenci organizačních rozkazů z let 2005 a 2006,
a dále uvádí, že denní rozkazy ohledně určení vojáků do služební pohotovosti byly vydávány
ústně. Pokud se jedná o organizační rozkazy, Nejvyšší správní soud již shora osvětlil, že ty samy
o sobě nepředstavují podklady, na jejichž základě by byla jakémukoliv konkrétnímu vojákovi
nařízena pohotovost. K otázce vydávání denních rozkazů ústní formou pak vykazují svědecké
výpovědi značné rozpory. Ačkoliv někteří ze svědků vydávání ústních rozkazů potvrdili (zejména
Ing. J.), jiní dotazovaní uvedený postup striktně odmítli. Kupříkladu Ing. P. uvedl, že vojáky vždy
určoval do služby na celých 24 hodin a vydávání ústních rozkazů výslovně popřel. Rozdělení
služby na „režim 12/12“ označil za veskrze formální. S ohledem na nejednotně vyznívající
svědecké výpovědi proto nelze učinit závěr, že by z nich vyplývalo nařizování služební
pohotovosti (tím méně pak konkrétně ve vztahu k žalobci). Kasační soud pro úplnost
poznamenává, že podobně jako žalobce považuje za nelogické, aby velitel vydával písemné
rozkazy, jimiž určil jednotlivé vojáky do 24hodinové služby (viz bod [38] rozsudku), a vedle toho
následně týmž vojákům ústně nařizoval, že na dobu od 19 do 7 hodin mají být připraveni pouze
v režimu služební pohotovosti.
[41] V neposlední řadě nařízení služební pohotovosti neprokazují ani další stěžovatelem
odkazované dokumenty, jako je Směrnice LZS/SAR, či předpis Let-1-1. Jedná se o dokumenty
organizačního charakteru, které nestanovují povinnosti konkrétním osobám.
[42] Podklady shromážděné správními orgány tedy neskýtají oporu pro závěr, že žalobci byla
formálně na části směn SAR (LZS) v době od 19 do 7 hodin následujícího dne nařízena služební
pohotovost. Námitka stěžovatele, že soud posoudil otázku nařízení služební pohotovosti chybně,
je proto nedůvodná.
[43] Pro úplnost soud doplňuje, že i když stěžovatel žalobci vytýká neprokázání oprávněnosti
nároku na doplacení ušlého platu, ve vztahu k nařizování služební pohotovosti to byly právě
správní orgány, které tížilo důkazní břemeno. Žalobce může jen stěží prokazovat, že mu nebyla
pohotovost nařízena. Správní orgány přitom nebyly schopny ani za dobu více než 13 let
od zahájení řízení snést důkazy, z nichž by nařízení služební pohotovosti vyplývalo. Za těchto
okolností činí soud závěr (aniž by byl správním orgánům poskytován prostor pro doplnění
dalších podkladů), že žalobci nebyla služební pohotovost v souvislosti s výkonem služeb LZS
a SAR (LZPS) nařízena. Ostatně žalovaný v této souvislosti zjevně ani žádnými dalšími důkazy
nedisponuje, neboť i v kasační stížnosti dává najevo, že předložené podklady jsou dostačující
a není zřejmé, jaké další důkazy by měl obstarat.
[44] Navzdory právě uvedenému je však kasační soud přesvědčen, že zjištěné nedostatky
spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební pohotovosti ještě samy o sobě
nesvědčí o oprávněnosti nároku žalobce. Soud nemíní potřebu existence formálních podkladů
bagatelizovat. Z obsahu správního spisu a ostatně i z jednotlivých podání žalobce v průběhu
soudního řízení (ať již samotná žaloba či kupříkladu vyjádření ke kasační stížnosti) je však patrné,
že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti
dobře vědom.
[45] Zda byl takový postup v souladu se zákonem a zda se nejednalo o rozdělení čistě účelové,
je pak otázkou, jíž se bude soud v tomto rozsudku dále zabývat. Není ovšem pochyb o tom,
že i když z formálního hlediska nebyla služební pohotovost stěžovatelem řádně nařízena, žalobce
měl povědomost o tom, že vykonává 24hodinové směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin
je mu vykazována jako služební pohotovost. Od toho se odvíjela i odlišná výše finanční odměny
než v době výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by tedy existoval důležitý
zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního hlediska řádně nařízena nebyla)
a současně by vojáci v určeném období fakticky pouze drželi pohotovost (aniž by pravidelně
vykonávali činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nemohl by být nárok na doplacení
ušlého platu oprávněný.
[46] S ohledem na tuto skutečnost se kasační soud dále zabýval podmínkou pro nařízení
pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého zájmu
služby. Krajský soud se touto otázkou nezaobíral. Shledal totiž, že pokud nebyla služba
z formálního hlediska nařízena, je takový postup nadbytečný. Kasační soud nicméně považuje
za žádoucí (i s ohledem na již neúnosnou délku řízení), aby se vyjádřil i k této problematice.
Přihlédl přitom rovněž ke skutečnosti, že v obdobných věcech (jiných žalobců sloužících u téže
letky a uplatňujících totožný nárok) krajský soud dovodil, že důležitý zájem služby pro nařízení
služební pohotovosti absentoval (viz např. rozsudky téhož soudu ze dne 11. 8. 2021,
č. j. 31 Ad 15/2019 - 95, či ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 10/2019 - 185). Ke sporné právní
otázce se tedy již (byť v jiných řízeních) vyjádřil.
[47] K totožnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci. Stěžovatel
spatřoval důležitý zájem služby v tom, že službu LZS a SAR je s ohledem na mezinárodní
závazky nezbytné zabezpečit po celý rok, a to 24 hodin denně. Nepovažoval za nic závadného,
aby byla část této doby pokryta pouze služební pohotovostí. S uvedeným názorem však kasační
soud nesouhlasí. Služební pohotovost představuje výjimečný institut, který typicky nastupuje
v případě nutnosti pokrytí nahodilých, a ne zcela předvídatelných událostí (a to ať již kupříkladu
v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka, či jakékoliv z vnějších příčin, která vyústí
v nutnost povolání většího množství vojáků, než je obvyklé). Lze jí užívat pouze v nezbytně
nutné míře, a nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné trvale zajistit.
[48] Důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby,
a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). Právě o takovou situaci se přitom zjevně zčásti
jednalo v nyní posuzované věci (viz např. výpovědi Ing. P. či Ing. H.). Služební pohotovost
nebyla užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek zajištění chodu
letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánována na rok dopředu, pro účely pokrytí části všech
směn LZS a SAR. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán důležitý zájem služby, jak
vyplývá z §30 zákona o vojácích z povolání.
[49] Na tomto místě proto činí Nejvyšší správní soud dílčí závěr, že pro nařízení služební
pohotovosti nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek – tj. pohotovost nebyla žalobci
formálně nařízena a absentoval i předpoklad pro využití služební pohotovosti spočívající
v existenci důležitého zájmu služby.
[50] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je však potřeba zodpovědět také otázku, jaká
byla faktická náplň činnosti v době od 19 do 7 hodin, tj. v době označené jako služební
pohotovost. Na tento aspekt klade důraz i stěžovatel, který má za to, že žalobce v tomto ohledu
neunesl důkazní břemeno.
[51] Krajský soud vycházel při rozřešení uvedené otázky částečně z organizačních dokumentů
založených ve spise, především však z obsahu svědeckých výpovědí, které podrobně
zrekapituloval (viz zejména body 34 – 47 rozsudku). Uzavřel přitom, že jakkoliv nejsou svědecké
výpovědi zcela jednotné, lze z nich dovodit, že i v době služební pohotovosti vykonávali vojáci
stejné činnosti jako v době výkonu služby. Nejasnosti však panovaly ohledně toho, jak probíhala
letová a obdobná příprava. Proto stěžovateli uložil, aby se touto otázkou zabýval.
Ke zmiňovaným závěrům má však Nejvyšší správní soud zásadní výhrady.
[52] Především není zřejmé, z jakého důvodu klade krajský soud zvýšený důraz
na to, aby stěžovatel objasnil, jakým způsobem probíhala letová (případně předletová či poletová)
příprava. Dle přesvědčení kasačního soudu se jedná o otázku zcela podružnou, neboť již
na základě dosud shromážděných podkladů je patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin
„standardního“ výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální.
[53] Pokud jde o svědecké výpovědi, je pravdou, že nejsou zcela bezrozporné. Někteří svědci
totiž uváděli, že mezi dobou výkonu služby a služební pohotovostí nebyl žádný rozdíl (zejména
Ing. P., Ing. H.), jiní pak tvrdili, že vojáci v době od 19 do 7 hodin následujícího dne drželi pouze
hotovost a mohli odpočívat či se seznamovat s úkoly pro další období (viz výpověď Ing. J.
či Ing. K.). V zásadě ze všech výpovědí nicméně vyplývá (na což ostatně upozornil i krajský
soud), že určitou činnost vojáci vykonávali, a to ať se již jednalo toliko o lety na záchranu
lidského života a lety k pátrání, či o předletovou a poletovou přípravu, nebo dokonce o další
činnosti, jako je výcvik, lety na udržení a obnovení rozlétanosti apod.
[54] Dle mínění Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří
formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu
nařizována minimálně činnost, která je právě hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem
záchrany života či pátrání). To ostatně vyplývá již z podstaty věci, neboť režim 12/12 sloužil
právě k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. V daném
případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních hodinách (či přesněji v době
od 19 do 7 hodin) někteří vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni
v režimu služební pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby (např. jako
posil či náhrady v důsledku náhlé indispozici pravidelného člena posádky). Vojáci, kteří se měli
nacházet v režimu služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky
připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně
zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku (na základě opakovaně zmiňovaných organizačních
rozkazů).
[55] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo čistě
formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé
personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Soud
nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako
služební pohotovost žádné úkoly nevykonávali a že se kupříkladu mohli věnovat odpočinku.
To však nic nemění na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni
vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin.
Přitom doba ke vzletu vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník
LZS, deset minut v jakoukoliv denní dobu pak pro vrtulník SAR.
[56] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj minimálně tolik, že jejich specifičnost spočívá v tom, že zásadním aspektem
je neustálá připravenost ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době
od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni
za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali.
Neposuzovalo se tedy, zda došlo k aktivaci vrtulníku či nikoliv. Stěžovatel přitom nepředestřel
žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak.
Sám uvádí, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly shora
zmiňované časové limity 4/10 minut) a v kasační stížnosti dokonce připouští, že jim byly
nařizovány i jiné činnosti. Tyto skutečnosti tedy ve svém souhrnu svědčí o závěru,
že pro rozdělení směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů
žalobce se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích),
která nemůže požívat právní ochrany.
[57] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že žalobci, jakožto vojáku vykonávajícímu služby SAR
(LZS), nebyla v rozhodném období formálně nařízena služební pohotovost a pro takový postup
nebyla splněna ani podmínka existence důležitého zájmu služby (či taková skutečnost minimálně
neplyne ze spisu a ani ji nikdo netvrdil). V neposlední řadě soud zjistil, že v době označené jako
služební pohotovost vykonávali vojáci (a tedy i žalobce) tutéž činnost, která je náplní činnosti
LZS a SAR, a to zcela pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce vykonával 24hodinové
služby, za které mu náleží příslušný plat, včetně případných dalších příplatků.
[58] Konečně se soud zabýval rovněž poslední námitkou stěžovatele, která se týkala otázky
promlčení. Stěžovatel se především ohradil vůči tvrzení krajského soudu, že rozsah promlčených
nároků posoudil odlišně oproti správnímu orgánu I. stupně. K tomu kasační soud uvádí,
že správní orgán I. stupně považoval za promlčený i nárok na plat za červenec roku 2005. Přitom
za poslední den pro jeho uplatnění označil 16. 8. 2008. Ze správního spisu je však patrné,
že žádost žalobce podal dne 13. 8. 2008. Stěžovatel pak dospěl k závěru, že promlčeny byly
nároky za červenec roku 2005 (a všechny dřívější nároky). Za těchto okolností je tedy zjevné,
že žalovaný posoudil otázku promlčení částečně odlišně, nevysvětlil však, jak se jeho korekce
úvah správního orgánu I. stupně promítla do výroku napadeného rozhodnutí. I poslední kasační
námitka je tedy nedůvodná.
VI. Závěr a náklady řízení
[59] Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. V řízení pak nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti a pro něž by byl nucen napadený
rozsudek zrušit (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[60] Navzdory tomu byl kasační soud nucen korigovat část argumentace krajského soudu.
Jakkoliv totiž souhlasí s jeho závěrem, že napadené rozhodnutí neobstojí, pročež bylo třeba
přikročit k jeho zrušení, nesdílí některé jeho úvahy.
[61] Nejvyšší správní soud proto vyslovuje, že z dosud shromážděného materiálu jednoznačně
plyne oprávněnost nároku žalobce na doplacení ušlého platu, a to na rozdíl od krajského soudu,
který stěžovateli uložil doplnit spisovou materii a odstranit existující rozpory v dosavadních
zjištěních. To v současném stavu skutkových zjištění není zapotřebí.
[62] Nejvyšší správní soud zvažoval, zda by formálně neměl kasační stížnosti vyhovět a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Takový postup však nepovažoval za účelný, neboť
krajskému soudu by nezbylo, než přejmout závazný právní názor vyslovený v tomto rozsudku
a nemohl by do věci již vnést žádnou zásadní novou argumentaci. S ohledem
na již tak neúnosnou délku dosavadního řízení proto tuto variantu opustil.
[63] Dále soud zvažoval, zda by neměl přikročit ke zcela výjimečnému kroku spočívajícímu
ve zrušení rozsudku krajského soudu za současného zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného
(srov. rozsudek ze dne 25. 6. 2020, č. j. 8 As 135/2018 - 23). Ani k tomuto postupu
však neshledal předpoklady. Je tomu tak zejména proto, že rozsah soudního přezkumu v řízení
o žalobě byl částečně odlišný od řízení o kasační stížnosti. Krajský soud se totiž krom stěžejní
sporné otázky zabýval rovněž několika dalšími námitkami (zejména problematika promlčení).
Vzhledem k tomu, že o těchto otázkách již krajský soud pravomocně rozhodl (správnost jejich
posouzení nebyla zpochybněna v kasační stížnosti), nemohl se jimi Nejvyšší správní soud zabývat
a v případě zrušení rozsudku krajského soudu by tedy zůstaly nezodpovězeny.
[64] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Při novém posouzení
věci je však stěžovatel vázán jak závěry krajského soudu (v tom rozsahu, v němž je kasační soud
aproboval), tak závěry uvedenými v tomto rozsudku. Především tedy musí vycházet z názoru
vyjádřeného kasačním soudem, že nárok žalobce na doplacení ušlého platu, včetně případných
dalších příplatků, je důvodný. Je pak na stěžovateli, aby určil (s ohledem na zjištěné odsloužené
doby), jaká bude konkrétní výše tohoto nároku.
[65] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Ve věci měl úspěch žalobce, pročež mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů
řízení za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti,
a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarif)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 3.100 Kč a paušální částka 300 Kč.
Zástupce žalobce je plátcem DPH, soud proto zvýšil odměnu o částku příslušné daně. Celkově
je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu