ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.119.2021:55
sp. zn. 1 Azs 119/2021 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. A. B. A.A., zastoupen
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 1. 2021, č. j. OAM-1110/ZA-ZA11-D02-R2-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2021, č. j. 33 Az 4/2021-57,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní
ochranu podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), neboť
shledal, že státem příslušným k posouzení jeho žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „dublinské nařízení“), je Francouzská republika, a jeho žádost je tedy nepřípustná podle
§10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[2] Žalovaný rozhodoval mj. na základě nově shromážděných podkladů, které do spisu
založil poté, co první rozhodnutí o žalobcově žádosti zrušil Krajský soud v Brně (dále
jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2020, č. j. 33 Az 5/2020-74, a Nejvyšší správní soud
odmítl kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku pro nepřijatelnost usnesením ze dne
20. 11. 2020, č. j. 2 Azs 134/2020-29. Krajský soud žalovaného zavázal, aby do úvahy
o systémových nedostatcích francouzského azylového systému, které by bránily přemístění
žalobce do Francie, zahrnul i poznatky o stavu pandemie nemoci Covid-19 a shromáždil aktuální
podklady pro hodnocení této otázky.
[3] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u krajského soudu, který
ji napadeným rozsudkem zamítl. Neztotožnil se s žalobcovou námitkou, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav věci ohledně možných systémových nedostatků azylového
řízení ve Francii. Krajský soud shledal, že oproti prvotnímu zrušenému rozhodnutí se žalovaný
mnohem konkrétněji zabýval situací žalobce a podmínkami jeho návratu do Francie. Ty se od jara
2020 změnily, neboť přijímací systémy členských států EU jsou v současné době na podmínky
šíření pandemie Covid-19 již mnohem lépe připraveny. Ze zpráv o azylovém systému Francie
obsažených ve správním spisu ani z obecně známých informací nevyplývá, že by byl zdravotnický
systém ve Francii v takovém stavu, aby neumožňoval poskytnutí nezbytné péče přemístěným
cizincům z jiných členských států EU. Platná francouzská legislativa upravuje rozpoznávání
zranitelných osob a následné vhodné procesní záruky. Krajský soud na základě provedeného
dalšího dokazování vyšel z toho, že statistiky šíření nemoci Covid-19 ve Francii nedokumentují
zásadně horší situaci, než jaká panuje k datu vydání napadeného rozsudku v ČR, což představuje
zásadní změnu oproti době vydání prvotního, zrušujícího rozsudku.
[4] Krajský soud připomenul, že žalobce v řízení před žalovaným nevznesl proti
francouzskému přijímacímu systému žádná objektivní tvrzení dosahující tzv. systémových
nedostatků. Nedostatek ubytovacích kapacit může žalobce vyřešit, neboť disponuje značnými
finančními prostředky, které by mu v případě potřeby měly ve Francii stačit na překlenutí doby
do získání ubytování v přijímacím středisku. Soud neshledal, že by byl žalobce zranitelnou
osobou ve smyslu §2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu ve spojení s čl. 21 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“). Přes svůj vyšší
věk je ekonomicky aktivní a nebylo prokázáno, že by trpěl nějakou závažnou fyzickou
či psychickou poruchou. Krajský soud shledal přezkoumatelným i posouzení žalovaného, pokud
jde o možnou aplikaci čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[6] Žalovaný dle stěžovatele nedostál pokynům krajského a kasačního soudu, neboť
podrobněji a přesněji neposoudil systémové nedostatky ve Francii (především nedostatky
v ubytovacím systému), aktuální situaci v této zemi a individuální případ stěžovatele.
[7] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť trpí vnitřní rozporností. Soud totiž
shledal, že žalovaný své rozhodnutí věcně správně zdůvodnil, avšak na druhou stranu připustil,
že posouzení žalovaného, pokud jde o možnost aplikace čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení,
by mohlo být podrobnější.
[8] Stěžovatel zopakoval své výhrady vůči francouzskému azylovému systému (konkrétně
ohledně ubytování, neposkytnutí finanční podpory, dodržování zákonných lhůt), které jsou
obsaženy již v žalobě a které představují systémové nedostatky. Krajský soud se vůbec nezabýval
poukazem stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci
M. S. S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09. Přemístění podle dublinského nařízení brání jeho
věk, zdravotní problémy, skutečnost, že ve Francii nikoho nezná, nedostatek finančních
prostředků i možnost nákazy nemocí Covid-19. Stěžovatel má oproti názoru krajského soudu
za to, že ve Francii existuje oproti ČR zvýšené riziko možnosti nákazy. Je proto tzv. zranitelnou
osobou. Tvrzení krajského soudu, který dovodil, že stěžovatel má dostatek prostředků, neboť
v ČR nevyužil ubytování zajištěné žalovaným, nemůže obstát, neboť bydlení v ČR je po finanční
stránce výrazně dostupnější než ve Francii, a není vůbec jisté, zda by zde měl možnost jakékoliv
výdělečné činnosti.
[9] Stěžovatel rovněž namítl, že jeho přemístění do Francie není možné, neboť došlo
k uplynutí lhůt stanovených v čl. 29 dublinského nařízení. Krajský soud usnesením ze dne
26. 2. 2020, č. j. 33 Az 5/2020-16, žalobě proti prvotnímu rozhodnutí žalovaného nepřiznal
odkladný účinek. Šestiměsíční lhůta pro provedení přemístění do Francie počala běžet dne
27. 2. 2020 a skončila dne 27. 8.2020. V této lhůtě ovšem k přemístění nedošlo. Francii
tak zanikla povinnost stěžovatele převzít. Příslušným státem je proto podle čl. 29 odst. 2
dublinského nařízení Česká republika.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah napadeného rozhodnutí
a napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pandemie Covid-19 je celosvětovým problémem
a postihuje obyvatelstvo jak ve Francii, tak v ČR bez rozdílu. S přibývajícím počtem očkovaných
osob se situace v celé EU rychle zlepšuje, ubývá hospitalizovaných osob a úmrtí. Členské státy
jsou již v jiné situaci než začátkem roku 2020. Správní orgány členských států přistupují
k přemístění žadatelů s vysokou vážností a požadují informace o negativních testech
na onemocnění Covid-19. Státy bez dostatečných ubytovacích kapacit či adekvátní zdravotnické
péče dočasně zrušily přemístění, Francie mezi tyto země však nepatří. Stěžovatel nevyužíval
ubytovacích kapacit ani v ČR, neboť je soběstačný a má pravidelný příjem, jak sám uvedl.
Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost, nebo zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem
rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné
posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut
nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vymezil
podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Ve věci stěžovatele však tyto podmínky
naplněny nejsou.
[12] Kasační soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
přičemž dospěl k závěru, že rozsudek je přezkoumatelný. Krajský soud v napadeném rozsudku
zdůvodnil, proč považuje závěry žalovaného o nevyužití diskrečního ustanovení čl. 17 odst. 1
dublinského nařízení za přezkoumatelné a věcně správné. Pokud současně uvedl, že jeho
zdůvodnění by mohlo být značně podrobnější, není to s jeho závěry v rozporu.
[13] Námitka o uplynutí lhůt k přemístění stěžovatele podle čl. 29 dublinského nařízení
je nepřípustná. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
K uplynutí lhůt došlo dle tvrzení stěžovatele již před podáním (v pořadí druhé) žaloby
ke krajskému soudu. Žaloba tuto námitku však neobsahuje. Nejvyšší správní soud proto není
oprávněn se jí zabývat. Je si přitom vědom rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne
25. 10. 2017 ve věci C-201/16, Majid Shiri, ve kterém Soudní dvůr EU uvedl, že z příslušných
ustanovení práva EU vyplývá, že žadatel musí mít k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek,
na jehož základě se může dovolat toho, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2
dublinského nařízení uplynula po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění. Stěžovatel měl možnost
uplatnit námitku uplynutí šestiměsíční lhůty již při podání druhé žaloby, avšak neučinil
tak; prostředek soudní ochrany splňující požadavky vyplývající z judikatury Soudního dvora EU
tedy k dispozici měl, avšak jej nevyužil.
[14] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá ani způsob, jakým krajský soud a rovněž žalovaný
posoudili, zda existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde
o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (dle čl. 3 odst. 2
dublinského nařízení). Jejich posouzení totiž splňuje požadavky vyplývající jak z judikatury
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014-27, ze dne
12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016-44, a také první usnesení o nepřijatelnosti vydané ve věci
stěžovatele ze dne 20. 11. 2020, č. j. 2 Azs 134/2020-29), tak i Soudního dvora EU
(srov. zejména rozsudky ze dne 21. 12. 2011 ve věci C-411/10 a C-493/10, N. S. a M. E., ze dne
14. 11. 2013 ve věci C-4/11, Puid, a ze dne 10. 12. 2013 ve věci C-394/12, Abdullahi, i ESLP
(včetně stěžovatelem odkazovaného rozsudku ve věci M. S. S. proti Belgii a Řecku, stížnost
č. 30696/09, dále rozsudek ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost
č. 29217/12).
[15] V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu postupoval krajský soud
i při hodnocení, zda je stěžovatel zranitelnou osobou (např. rozsudek ze dne 23. 4. 2020, č. j.
2 Azs 47/2020-48, ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015-47, či ze dne 4. 9. 2019, č. j.
9 Azs 193/2019-48) a zda měl žalovaný zvážit posouzení žádosti namísto Francie ve smyslu čl. 17
odst. 1 dublinského nařízení (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j.
2 Azs 222/2016-24, usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016-36, a ze dne 23. 10. 2018,
č. j. 7 Azs 238/2018-55). Pokud žalovaný a krajský soud hodnotili mj. to, že stěžovatel
má dostatek prostředků, aby si zajistil počáteční soukromé ubytování ve Francii, dokud
mu nebude poskytnuto místo v některém z přijímacích středisek, vycházel toliko
z jím doloženého tvrzení o jeho vlastních finančních prostředcích.
[16] Napadený rozsudek tedy splňuje relevantní požadavky judikatury Nejvyššího správního
soudu, od níž se nijak neodchyluje, a krajský soud se nedopustil ani hrubého pochybení
při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou
dle §104a odst. 1 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení ze dne
16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28).
[18] Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný
měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rozsah jeho úřední činnosti,
a proto ani jemu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu