ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.152.2021:68
sp. zn. 1 Azs 152/2021 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: I. Y., zastoupen
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2021, č. j. OAM-835/ZA-ZA11-D07-2020, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j.
45 Az 6/2021-51,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní
ochranu podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Shledal
totiž, že státem příslušným k posouzení jeho žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení
členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále
jen „dublinské nařízení“), je Polská republika, a žádost je tedy nepřípustná podle §10a odst. 1
písm. b) zákona o azylu.
[2] Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen
„krajský soud“). Namítal mimo jiné, že se žalovaný nedostatečně zabýval použitím čl. 17 odst. 1
dublinského nařízení, a to s ohledem na skutečnost, že na území ČR žije jeho přítelkyně,
se kterou čeká dítě, a na obtíže při přemístění žadatelů způsobené epidemiologickou situací.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Připomenul, že dle judikatury Soudního dvora EU nevzniká
členskému státu povinnost převzít příslušnost na základě čl. 17 dublinského nařízení
ani v případě, kdy je povinen přihlédnout k tomu, že zdravotní stav je obzvláště závažný a tento
stav sám o sobě nese skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení (rozsudek ze dne
16. 2. 2017, C. K., C-578/16 PPU). Každý členský stát se může svrchovaně rozhodnout
s ohledem na politické, humanitární a praktické úvahy, zda přijme žádost o mezinárodní ochranu
k posouzení, třebaže není příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením;
je na dotčeném členském státu, aby určil, za jakých okolností si přeje využít možnost danou
diskrečním ustanovením podle čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení (rozsudek ze dne 23. 1. 2019,
M. A. a další, C-661/17).
[4] Krajský soud dodal, že určité limity správního uvážení žalovaného vyplývají z vnitrostátní
judikatury (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016-24),
dle které úvahu o tom, zda uplatnit diskreční oprávnění podle čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení,
je správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit,
vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že projednávaný případ je hodný
zvláštního zřetele (např. má žadatel zvláštní vztah k ČR či by přemístění přineslo nežádoucí
důsledky jiné než ty, se kterými dublinské nařízení výslovně počítá). Krajský soud dospěl
k závěru, že žalovaný nepřekročil meze správního uvážení ani toto uvážení nezneužil. Žalovaný
při této úvaze zohlednil žalobcovu pobytovou historii (žalobce v minulosti pobýval na území ČR
s přestávkami na základě polských víz), jeho dobrý zdravotní stav a neopomněl zohlednit
ani žalobcem tvrzený vztah k přítelkyni pobývající na území ČR, včetně skutečnosti, že spolu
očekávají narození potomka. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že samotná
existence partnerského vztahu ani s tím spojené budoucí narození dítěte nejsou okolnostmi,
v jejichž důsledku by mohl být přemístěním žalobce do Polska porušen čl. 8 Úmluvy. Napadené
rozhodnutí dle krajského soudu nevylučuje pobyt žalobce na území ČR dlouhodobě, neboť
je Polsko povinno rozhodnout o jeho žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtě 6 měsíců,
a žalobce neuvedl okolnosti, které by vylučovaly, aby jej jeho přítelkyně následovala na nezbytnou
dobu do Polska, nebo přinejmenším aby jej tam po dobu řízení o jeho žádosti navštěvovala.
[5] Co se týče namítaného nezohlednění nejlepšího zájmu zatím nenarozeného dítěte, v
rozsudku ve věci M. A. Soudní dvůr uvedl, že ani úvahy týkající se nejlepšího zájmu dítěte
nemohou zakládat na straně členského státu povinnost, aby uvedené možnosti využil a sám
posoudil žádost, k jejímuž posouzení není příslušný. Podle krajského soudu žalovaný nebyl
povinen výslovně a samostatně se vyjadřovat k situaci, která nastane po narození dítěte. Úvaha
o dopadech přemístění na žalobcův vztah k jeho (budoucímu) dítěti je nepochybně implicitně
zahrnuta v úvaze žalovaného týkající se intenzity zásahu do žalobcova rodinného soukromého
a rodinného života.
[6] Dle krajského soudu žalovaný též správně reagoval na současnou epidemiologickou
situaci konstatováním, že přemístění žalobce bude provedeno v okamžiku, kdy to bude z hlediska
aktuální epidemiologické situace možné, jakmile oba státy vysloví s přemístěním souhlas,
a za splnění platných hygienických opatření. Případné komplikace s výkonem rozhodnutí
z důvodu epidemiologické situace lze řešit prostřednictvím odložení výkonu rozhodnutí.
Příslušnost na ČR by pak přešla po vypršení lhůt uvedených v čl. 29 dublinského nařízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí i rozsudek
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti podle §107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §73 téhož zákona.
[8] Přijatelnost i důvodnost kasační stížnosti spatřuje v zásadním pochybení dopadajícím
do jeho hmotněprávního postavení, spočívajícím v nedostatečném posouzení možnosti využití
čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení. Žalovaný totiž nezohlednil dopad přemístění do Polska
do stěžovatelova rodinného a soukromého života, jeho silné vazby na území a dlouhodobý pobyt,
budoucí narození dítěte a jeho nejlepší zájem i nejistou realizaci přemístění do Polska
v souvislosti s epidemiologickou situací. Krajský soud se nesprávně ztotožnil s nedostatečným
posouzením žalovaného. Ačkoliv je odůvodnění krajského soudu vyčerpávající, v mnohém
nahrazuje odůvodnění, které mělo obsahovat rozhodnutí žalovaného.
[9] Kasační stížnost je přijatelná rovněž z toho důvodu, že Nejvyšší správní soud
ve své judikatuře dosud neřešil otázku nejlepšího zájmu dítěte v době těhotenství. Kasační soud
by narození dítěte měl zohlednit a prolomit tak zásadu stanovenou v §75 s. ř. s. Žalovaný
i krajský soud se měli alespoň stručně vypořádat s nejlepším zájmem dítěte jako očekávatelné
budoucí okolnosti. Není zřejmé, ve kterých úvahách žalovaného bylo toto posouzení implicitně
zahrnuto, jak uvedl krajský soud.
[10] Nelze souhlasit ani se závěrem krajského soudu, že žalovaný dostatečně vysvětlil,
proč přemístěním stěžovatele nedojde k porušení čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel má na území ČR
rodinu, svoji partnerku, se kterou má dlouhodobý a vážný vztah, a nyní také dceru, narozenou
až po vydání rozsudku krajského soudu. Dále na území žije sestra stěžovatele, která celé rodině
vypomáhá a poskytuje jim podporu. Od roku 2013 (tedy déle než 8 let) stěžovatel pobývá v ČR,
ačkoliv sem vyjížděl na základě víz udělených Polskem. To bylo zapříčiněno přístupnější vízovou
politikou v Polsku. Rovněž hovoří poměrně plynule českým jazykem. Žalovaný tyto skutečnosti
na str. 5 rozhodnutí shrnul nedostatečným způsobem („Jmenovaný neuvedl žádné důvody, pro které
by nemohl do Polské republiky vycestovat vyjma partnerství s paní N. S, která je ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Partnerka se také nepotýká s žádným zdravotním omezením.“), přičemž uzavřel, že vycestování nebude
představovat rozpor s právem na soukromý a rodinný život.
[11] Argument, že se přítelkyně nepotýká se žádným zdravotním omezením, je zlehčováním
situace. Je zřejmé, že těhotenství je pro rodinu náročným obdobím, zvláště pokud by její partner
vycestoval. Požadovat, aby se těhotná žena odstěhovala do země, kde nemá ani jeden z partnerů
zázemí a nezná místní jazyk, není reálné. Již šestiměsíční odloučení rodiny nepředstavuje
přiměřenou dobu, současně nelze vyloučit průtahy v řízení, ani nelze předvídat jeho výsledek.
Následné sloučení rodiny některou z forem povolení k pobytu je spojeno s řadou překážek
(nutnost vycestovat do země původu, nedostupnost víz, omezení v důsledku epidemiologických
opatření) a jejich časová náročnost by negativně narušila rodinné vazby stěžovatele.
[12] Odklad rozhodnutí neřeší otázku nejistoty přemístění s ohledem na epidemiologickou
situaci, pouze ji posiluje. Navíc se nejedná o praktické řešení, tím by bylo využití diskreční
pravomoci obsažené v čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul průběh správního řízení a obsah svého
rozhodnutí a odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud odmítl kasační
stížnost pro nepřijatelnost, nebo ji zamítl jako nedůvodnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem
rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné
posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut
nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil
podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Ve věci stěžovatele však tyto podmínky
naplněny nejsou.
[15] Napadený rozsudek je přezkoumatelný; krajský soud reagoval na všechny v žalobě
vznesené námitky a to dostatečně přezkoumatelně.
[16] Stěžovatelova argumentace obsažená v kasační stížnosti se soustředí na jediný okruh
námitek, kterým je namítané nedostatečné posouzení žalovaným, zda bylo namístě použít čl. 17
odst. 1 dublinského nařízení. Všechny další vznesené námitky jsou pouze skutečnostmi, které měl
dle stěžovatele žalovaný zohlednit při tomto posouzení. Dle tohoto ustanovení odchylně od čl. 3
odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní
příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není
příslušný. Krajský soud vyčerpávajícím způsobem vyložil toto ustanovení (nazývané rovněž
klauzule suverenity) a v souladu s judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu
jej aplikoval na projednávaný případ. Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu
odpovídá na otázku zda, kdy a jakým způsobem je žalovaný povinen zohlednit možnost
použití tohoto ustanovení dublinského nařízení (např. v rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j.
2 Azs 222/2016-24, jehož stěžejní závěry krajský soud citoval v bodech 31 a 32 napadeného
rozsudku, v usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016-36, či ze dne 23. 10. 2018, č. j.
7 Azs 238/2018-55).
[17] Jak správně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např.
rozsudky ze dne 4. 9. 2015, č. j. 8 As 133/2014-51, č. 3314/2015 Sb. NSS, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003-48, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, nebo usnesení ze dne
24. 3. 2014, č. j. 8 Azs 16/2013-56) uvedl krajský soud, soudy mají pouze omezenou možnost
přezkumu takto provedeného správního uvážení. Při přezkumu rozhodnutí založených
na správním uvážení soud zkoumá pouze to, zda správní orgán nepřekročil meze správního
uvážení nebo zda toto uvážení nezneužil. Za tímto účelem pak posuzuje, zda správní rozhodnutí
nebylo zatíženo svévolí rozhodujícího orgánu, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. Krajský soud takový omezený přezkum učinil. V některých
částech napadeného rozsudku postupoval sice nad rámec takto omezeného přezkumu, neboť
provedl vlastní uvážení, to v šak nic nemění na správnosti jeho závěru o nepřekročení mezí
správního uvážení žalovaným. Také kasační stížnost pak místo argumentace brojící
proti překročení mezí správního uvážení žalovaným obsahuje spíše námitky proti vlastnímu
uvážení krajského soudu. Nejvyššímu správnímu soudu však nepřísluší se jimi zabývat, a to právě
s ohledem na omezený soudní přezkum správního uvážení.
[18] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že namítané nesprávné posouzení žalovaného,
zda je na místě využít klauzuli obsaženou v čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení, a následný
přezkum tohoto posouzení krajským soudem, splňuje relevantní požadavky judikatury Nejvyššího
správního soudu, od níž se nijak neodchyluje, a krajský soud se nedopustil ani hrubého
pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako
nepřijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
[19] Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto
návrhu soud nerozhodoval, jelikož odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem
a soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení
účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodnutí o odkladném
účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.
[20] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení ze dne
16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28).
[21] Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný
měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rozsah jeho úřední činnosti,
a proto mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. září 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu