ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.259.2021:53
sp. zn. 1 Azs 259/2021 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: O. K., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 6. 2021, č. j. OAM-68/LE-VL12-VL18-PS-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 7. 2021, č. j. 19 Az 28/2021 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce ne má práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova
787/6, Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 6. 2021, č. j. OAM-68/LE-VL12-VL18-PS-2021 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zajistil žalobce podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, přičemž dobu zajištění stanovil do 17. 9. 2021.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaný
se řádně zabýval možností uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Žalobce
pobýval na území České republiky neoprávněně a v rozporu s uloženým správním vyhoštěním.
O udělení mezinárodní ochrany přitom požádal až po zajištění za účelem výkonu správního
vyhoštění, ačkoliv v dřívějším podání žádosti mu nic nebránilo. Důvodnou neshledal soud
ani námitku stran zásahu do soukromého a rodinného života. Manželka i syn žalobce jsou
státními občany Ukrajiny a do ČR za ním přicestovali až v době, kdy bylo rozhodnutí o uložení
správního vyhoštění pravomocné. Samotné zajištění nadto nepředstavuje úplnou ztrátu možnosti
kontaktu s rodinou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž uvádí,
že žalovaný nesprávně vyhodnotil zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť pominul
jeho vazby na manželku a syna, kteří žijí na území ČR. Tuto skutečnost namítal již v řízení
před krajským soudem, který se však s uvedenou otázkou vypořádal nedostatečně a rozsudek
zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Žalovaný i krajský soud si počínali v rozporu s judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva a se závěry vyplývajícími z usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150.
[4] Stěžovatel namítá rovněž nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření,
a to i s ohledem na již zmíněné rodinné vazby na území ČR. Zajištění představuje krajní
prostředek, k němuž lze přikročit pouze v případě, že použití mírnějších opatření je vyloučeno.
V daném případě nebylo zajištění stěžovatele s ohledem na individuální okolnosti nezbytné.
[5] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek
krajského soudu, tak napadené rozhodnutí žalovaného.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na správnosti rozsudku krajského soudu,
jakož i napadeného rozhodnutí. Je přesvědčený, že postupoval v souladu s právními předpisy
i relevantní judikaturou. Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. „jestliže kasační stížnost ve věcech,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ V posuzovaném případě
o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz §31 odst. 2 s. ř. s.), proto se Nejvyšší správní
soud dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná. Výkladem kritérií přijatelnosti
se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V nynější věci stěžovatel žádné důvody přijatelnosti neuvedl a ani Nejvyšší správní soud
přesah jeho vlastních zájmů neshledal.
[9] Kasační soud předně uvádí, že napadený rozsudek neshledává nepřezkoumatelným
(jak uvádí stěžovatel), neboť z jeho obsahu je zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud
při rozhodování věci veden a proč považoval žalobní tvrzení za nedůvodná. Ve zbytku stěžovatel
namítal především tolik, že se soud nedostatečně zabýval jím tvrzeným zásahem do soukromého
a rodinného života, jakož i možností uložení mírnějších opatření (v zásadně totožných pochybení
se měl dopustit i žalovaný). Jedná se tedy o otázky, jimiž se již Nejvyšší správní soud v rámci
své rozhodovací činnosti opakovaně zaobíral.
[10] Problematice posuzování možného zásahu do soukromého a rodinného života v řízení
o zajištění podle §46a zákona o azylu se tento soud věnoval již v mnoha svých rozhodnutích
(např. rozsudky ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016 - 32, či ze dne 11. 11. 2020,
č. j. 1 Azs 267/2020 - 27). V rozsudku ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 Azs 110/2019 - 32,
pak zdůraznil, že „byť judikatura Nejvyššího správního soudu za jistých podmínek připouští možnost
posuzování zásahu do soukromého a rodinného života i v řízení o zajištění podle zákona o azylu, nevyžaduje,
aby takové posouzení bylo vždy explicitně vyjádřeno v každém rozhodnutí o zajištění. Není povinností správních
orgánů se vždy výslovně vyjadřovat k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na konkrétní skutkové
okolnosti a reálnost zásahu do těchto práv (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018,
č. j. 9 Azs 326/2017 - 30, nebo ze dne 30. 4. 2019, č. j. 9 Azs 51/2019 - 28).“ Z judikatury
pak rovněž vyplývá, že má-li cizinec v České republice rodinné příslušníky, neznamená to ještě
nezbytně, že by zajištění nepřiměřeně zasahovalo do jeho soukromých a rodinných poměrů.
V této souvislosti je pak třeba připomenout, že samotné zajištění neznamená úplnou ztrátu
kontaktu s rodinnými příslušníky (viz rozsudky ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2015 - 32,
a ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 - 89).
[11] Bohatá rozhodovací činnost se váže také k problematice mírnějších opatření (zvláštní
opatření podle §47 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích upozorňuje
jednak na subsidiaritu zajištění ve vztahu k mírnějším opatřením, na straně druhé
však zdůrazňuje, že správní orgán musí mít na zřeteli, aby nedošlo ke zmaření účelu zajištění
(např. rozsudky ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, a ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48).
[12] Z uvedeného je tedy patrné, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel žádné právní
otázky, které by dosud nebyly judikaturou uspokojivě řešeny, či otázky, které by byly v rámci
dosavadní rozhodovací praxe řešeny nejednotně. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné,
že krajský soud z relevantní judikatury vycházel a jeho závěry jsou s ní v souladu. Současně
kasační soud neshledal (a ostatně ani stěžovatel nic takového netvrdil), že by se soud dopustil
zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[14] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení,
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud mu proto náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal.
[15] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli usnesením ze dne 6. 9. 2021 zástupce z řad
advokátů, a to Mgr. Ladislava Bártu. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta
v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
částkou 6.200 Kč za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a doplnění kasační
stížnosti) a dále částkou 600 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celková částka odměny tedy činí 6.800 Kč (ustanovený zástupce není
plátcem DPH).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu