ECLI:CZ:NSS:2021:10.AFS.175.2019:94
sp. zn. 10 Afs 175/2019 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. V., zastoupeného Mgr.
Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 2. 2016, čj. 6064-2/2016-900000-304.5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, čj. 6 Af 34/2016-89,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 5. 11. 2013 provedla Policie ČR prohlídku nebytových prostor v žalobcově
pronájmu. Nalezla a zajistila při ní mimo jiné čtyři kartonové krabice s tabákem o celkové
hmotnosti 450,2 kg. Prohlídky se účastnil rovněž pověřený celní orgán, který odebral
z nalezeného tabáku vzorky a nechal je podrobit analýze v Celně technické laboratoři
Generálního ředitelství cel (dále též „CTL“). Z laboratorní analýzy vyplynulo, že vzorky
jsou řezaným tabákem, který lze kouřit bez dalšího průmyslového zpracování. Protože žalobce
nepředložil ke skladovanému tabáku doklady prokazující jeho řádné zdanění, vyzval ho dne
2. 7. 2014 Celní úřad pro hlavní město Prahu (správce daně) k podání daňového přiznání.
Jelikož žalobce výzvě ve lhůtě nevyhověl a správce daně zjistil, že žalobce skladoval tabákové
výrobky ve volném daňovém oběhu, aniž prokázal jejich řádné zdanění či oprávněné nabytí
bez daně, vyměřil mu správce daně z moci úřední spotřební daň z tabákových výrobků
za zdaňovací období listopad 2013 ve výši 736 077 Kč [podle §9 odst. 3 písm. e) a §4 odst. 1
písm. f) zákona 353/2003 Sb., o spotřebních daních]; daň přitom stanovil podle pomůcek
(§98 daňového řádu).
[2] Žalobce se proti platebnímu výměru odvolal. Žalovaný vyhověl jen jedné žalobcově
námitce, podle níž správce daně stanovil spotřební daň z tabáku o nesprávně zjištěné hmotnosti,
neboť od ní neodečetl váhu kartonových obalů (v souhrnu asi 60 kg). Žalovaný tedy změnil
rozhodnutí správce daně tak, že se žalobci vyměřuje spotřební daň z tabáku v množství 390,2 kg
o výši 637 977 Kč. Ve zbytku žalobcovo odvolání zamítl.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl.
II. Kasační řízení
II.A Kasační stížnost žalobce
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítá v ní,
že prohlídka pronajatých prostor byla provedena bez jeho přítomnosti, a současně odmítá závěr
žalovaného a městského soudu, že se sám dobrovolně odmítl prohlídky účastnit. Stěžovatel nebyl
přítomen při odběru vzorků, vzorky mu nebyly předány, a navíc z fotografií je patrné, že vzorky
nejsou zapečetěné. Podle stěžovatele postupovaly celní orgány i CTL v rozporu se závaznými
vnitřními pokyny, když odebraly a následně zkoumaly tři vzorky, z nichž každý byl o hmotnosti
menší než 2 kg.
[5] Ačkoli správce daně věděl, že je proti stěžovateli vedeno trestní řízení (v němž ostatně
sám vystupuje jako poškozený), nutil jej výzvou k podání daňového tvrzení k sebeobviňování.
Správce daně totiž stěžovatele nutil tvrdit a prokazovat skutečnosti, na základě kterých
by v trestním řízení mohl být teoreticky odsouzen.
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že odborné stanovisko znalce,
které městskému soudu předložil, nezpochybňuje způsobilost tabáku ke kouření.
Podle stěžovatele znalec jasně uvedl, že se může jednat o tabákový odpad.
[7] Další okruh stěžovatelových námitek se týká výzvy správce daně k podání daňového
přiznání. Podle stěžovatele byla výzva nedostatečná, neboť v ní správce daně neuvedl,
o jaký výrobek či druh výrobku se přesně jedná, ani na základě kterých podkladů dospěl k závěru,
že je stěžovatel plátcem spotřební daně. Stěžovatel v reakci na výzvu uvedl, že mu žádná daňová
povinnost nevznikla. Pokud správce daně nepovažoval toto stěžovatelovo tvrzení za dostatečné,
měl stěžovatele vyzvat, aby své stanovisko blíže odůvodnil a vysvětlil.
[8] Podle stěžovatele nebyly naplněny zákonné podmínky pro stanovení daně
podle pomůcek. Stěžovatel měl v úmyslu podat daňové tvrzení až po skončení trestního řízení,
ale to mu správce neumožnil a odmítl přerušit daňové řízení do skončení toho trestního.
Stěžovatel neporušil povinnost součinnosti, neboť nemohl být nucen poskytovat důkazy
proti vlastní osobě. Správce daně nepřípustně vyměřil daň na základě dokazování,
ačkoli formálně uvedl, že tak učinil podle pomůcek. Stěžovatel neví, zda má považovat protokol
o zkoušce za důkazní prostředek podle §94 a §95 daňového řádu, CTL není nezávislým
a nestranným znalcem. Z rozhodnutí žalovaného nevyplývá, proč byla použita ta která pomůcka,
ani k jakým okolnostem pro stěžovatele výhodným správce daně přihlédl.
II.B Vyjádření žalovaného
[9] Žalovaný odkázal na protokoly o prohlídkách stěžovatelova domu i pronajatých
skladovacích prostor, z nichž vyplývá, že stěžovatel byl před započetím prohlídek řádně poučen
o svém právu být jejich provádění přítomen a že se jich výslovně na základě vlastního rozhodnutí
odmítl účastnit. Nebylo chybou žalovaného, že neměl komu předat vzorky náležející stěžovateli,
ten si je ostatně mohl kdykoli převzít. Neučinil tak však ani na výzvu správce daně. Stěžovatelovo
tvrzení, že vzorky nebyly zapečetěné, neodpovídá popisu CTL v protokolech ani přiložené
fotodokumentaci.
[10] Celní předpis určuje velikost laboratorního vzorku tabáku v balení nezamýšleném
pro drobný nebo velkoobchodní prodej a volně loženého tabáku cca 2 000 g nebo 30 hrstí.
Tato přibližná velikost byla dodržena, CTL prozkoumala vzorky bez jakýchkoli výhrad a omezení
plynoucích z váhy vzorků. Ale ani odebrání menšího vzorku tabáku bez konzultace s CTL
bez dalšího neporušuje celní předpis, neboť konzultace je v takovém případě vhodná,
nikoli povinná.
[11] Ke stanovení daně podle pomůcek žalovaný uvádí, že podmínka podle §145 odst. 1
daňového řádu byla splněna, neboť žalobce nevyhověl výzvě a nepodal daňové přiznání.
K podmínce podle §98 daňového řádu sdělil, že možnost stanovit daň dokazováním
i bez součinnosti s daňovým subjektem musí být zřejmá: nestačí poukazovat na to, že správce
daně by hypoteticky mohl získat spolehlivé důkazy. Jelikož neměl správce daně předmět daně
fyzicky k dispozici, vycházel z údajů policejního orgánu. Jako pomůcky pro stanovení daně
použil sdělení (podnět) policejního orgánu a protokol o zajištění tabákových výroků,
které však například v důsledku provizorních podmínek pro vážení zajištěných věcí mohly trpět,
a jak se také ukázalo, trpěly jistou mírou nepřesnosti. Bez alespoň elementární součinnosti
se stěžovatelem nebylo možné hodnotit podnět policejního orgánu a jeho protokol jako důkaz.
Žalovaný také zdůraznil, že stanovením daně podle pomůcek neupřel stěžovateli žádné možnosti
procesní obrany ani jiná práva, která by mu náležela, stanovil-li by správce daně daň
dokazováním.
II.C Replika žalobce
[12] Stěžovatel v reakci na vyjádření žalovaného vysvětluje pojem „hrst“ podle vnitřního
celního předpisu (tři balíčky listů svázaných dohromady). Podle stěžovatele není pravdivé tvrzení
žalovaného, že vzorku tabáku může být méně než 2 000 g (podle stěžovatele ho musí být
minimálně 2 000 g), ani že stěžovatel nereagoval na výzvu k tvrzení daně. Stěžovatel trvá na tom,
že vzorky nebyly zapečetěny tak, jak ukládá předpis (tedy drátkem nebo provázkem). Poukazuje
na rozdíl v zaznamenané hmotnosti odebraného zboží podle protokolů o odběru a v záznamech
CTL. Stěžovatel opakuje, že účast na prohlídkách neodmítl, a dodává, že se jich neúčastnil,
neboť mu bylo špatně (celý den totiž nejedl, jak podle stěžovatele vyplývá z protokolu,
který má k dispozici Policie Pardubice). Celníci mohli žalobci předat kontrolní vzorky
kdykoli během dne 5. 11. 2013, jelikož po prohlídce skladu přišli na místo, kde se stěžovatel
nacházel.
III. Právní hodnocení
[13] Kasační stížnost není důvodná.
III.A Prohlídka skladovacích prostor a odběr vzorků tabáku
[14] Stěžovatel uvádí, že se nikdy neodmítl účastnit prohlídky skladu, jak tvrdí městský soud.
Jelikož probíhaly současně tři prohlídky, rozhodl se raději zůstat ve svém domě než jet do skladu.
[15] Tato námitka je nedůvodná. V protokolu o provedení prohlídky skladu ze dne 5. 11. 2013
v čase 8:15 – 12:30 hodin, který je součástí správního spisu, je dvakrát výslovně uvedeno,
že se stěžovatel odmítl této prohlídky účastnit (i po poučení podle §85 odst. 1 trestního řádu).
Z protokolu o provedení domovní prohlídky z téhož dne vyplývá, že se stěžovatel z vlastní
vůle neúčastnil ani prohlídky místa svého bydliště a po celou dobu jejího provádění (od 6:45
do 23:20 hodin) setrval v obývacím pokoji domu. Oba protokoly jsou opatřeny stěžovatelovým
podpisem, v protokolu o domovní prohlídce dokonce každá strana. Protokol o třetí prohlídce
není součástí správního spisu, ovšem obsah dvou výše zmíněných jednoznačně vyvrací
stěžovatelovo tvrzení.
[16] Pro věc je nerozhodné, že stěžovatel neměl v okamžiku provádění prohlídek advokáta.
Oba protokoly, které stěžovatel bez výhrad podepsal, jasně svědčí o tom, že se stěžovatel
prohlídek výslovně a o své vůli odmítl účastnit. Stěžovatelovo vysvětlení, že nebyl přítomen
u prohlídek, neboť celý den nejedl a bylo mu špatně, je nepřesvědčivé. Stěžovatel byl řádně
poučen o svém právu účastnit se obou prohlídek a policie začala prohledávat sklad
bez stěžovatelovy přítomnosti až poté, co zjistila, že stěžovatel u žádné z prohlídek nechce být.
III.B Odběr vzorků tabáku
[17] Stěžovatel dále namítá, že mu policejní ani celní orgány nikdy nepředaly vzorky, stěžovatel
nebyl odběru vzorků řádně přítomen, nebyl poučen o svých právech, nepodepsal protokol
a nemohl vznášet případné námitky proti postupu celních a policejních orgánů. Celní orgány
tím porušily vnitřní pokyn Generálního ředitelství cel č. 12/2007, konkrétně přílohu MP 05-02:
Metodický postup pro odběr vzorků tabáku a tabákových výrobků. Vzorky současně nebyly zapečetěné.
[18] NSS souhlasí s tím, jak se s totožnou stěžovatelovou žalobní námitkou vypořádal městský
soud v bodech 22, 23 a 24 rozsudku. Stěžovatel měl právo účastnit se prohlídky a odběru vzorků,
nikoli povinnost. Stěžovatel svého práva dobrovolně nevyužil. Celní orgán při kontrole odebral
rovněž vzorky pro stěžovatele, ovšem stěžovatel se jich začal domáhat až při ústním jednání
se správcem daně dne 11. 9. 2015: podle protokolu se stěžovatelův zástupce zavázal,
že do 18. 9. 2015 sdělí způsob převzetí rezervních vzorků, to však neučinil. Následně správce
daně přípisem ze dne 16. 11. 2015 vyzval stěžovatele, aby sdělil termín převzetí rezervních vzorků
tabáku, a uvedl adresu, na níž tyto vzorky skladuje. Stěžovatel na tento přípis nereagoval. Správce
daně tedy stěžovatele dne 16. 12. 2015 předvolal k jednání ve věci předání rezervních vzorků.
Při jednání dne 20. 1. 2016 stěžovatel sdělil, že nemůže převzít rezervní vzorky tabáku,
dokud mu správce daně nepředá listiny a informace, které požadoval (listiny, které prokážou,
že celní orgán podrobil analýze právě ty vzorky, které odebral stěžovateli, a informaci o tom,
která osoba konzultovala s CTL množství tabáku).
[19] Stěžovatelovo tvrzení, že vzorky nebyly řádně zapečetěné, neodpovídá popisu vzorků
v protokolech o zkouškách CTL („Obal: Náhradní balení: dva průhledné plastové sáčky se strunovým
uzávěrem zabezpečené a připevněné k sobě celní páskou CLO DOUANE, na jednom sáčku je průhlednou lepicí
páskou přilepen evidenční štítek vzorku. Obal je beze stop poškození či nepovolené manipulace.“). Nesvědčí
o tom ani fotografie, které jsou k protokolům přiloženy.
[20] Celní orgán umožnil stěžovateli převzít vzorky, jakmile o to stěžovatel požádal.
To považuje NSS za dostatečné. Stěžovatel si vzorky bez rozumného vysvětlení nepřevzal.
Aby mohl soud shledat rozhodnutí nezákonným, musel by stěžovatel tvrdit skutečný a konkrétní
zásah do svých práv (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2015, čj. 7 Afs 278/2014-23),
a ne uplatňovat hypotetické námitky, které v kontextu věci působí navíc účelově.
[21] NSS nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce, že celní orgány odebraly a následně zkoumaly
vzorky o menší hmotnosti, než jim závazně ukládá metodická příručka pro vzorkaře (2 000 g).
Ačkoli z metodické příručky a její přílohy vyplývá, že minimální velikost laboratorního
vzorku tabáku je cca 2000 g (strana V-1 vnitřního pokynu a strany 3 a 4 přílohy MP 05-02),
podle téže příručky (strana V-3 vnitřního pokynu) platí, že „je-li odebíráno menší než doporučené
minimální množství, pak je vhodné daný fakt konzultovat s CTL, kdy lze dohodnout požadovaný rozsah
laboratorního zkoumání apod.“. Z toho vyplývá, že množství 2 000 g pro jeden vzorek je doporučené,
nikoli nezbytně nutné, a zároveň že konzultace s CTL před odebráním menšího
než doporučeného vzorku je vhodná, nikoli povinná. Hrstmi žalovaný vůbec neargumentuje.
[22] Celní orgány tedy nepochybily, když odebraly menší než doporučené množství tabáku
(1528 g a 1956 g pro vzorek 610201-13-11-501; 894 g a 870 g pro vzorek 610201-13-11-502;
924 g a 945 g pro vzorek 610201-13-11-503; a 906 g a 907 g pro vzorek 610201-13-11-504 včetně
obalů). Z protokolů o zkoušce nevyplývá, že by CTL byla v přijetí svých závěrů jakkoli limitována
množstvím vzorků. Je evidentní, že se závěry zkoumání CTL se vztahují jen na vzorky,
které zkoumala, a nemůže tomu být jinak. Uvádí to i obecné upozornění vyvedené v protokolu
drobným písmem: „Výsledky zkoušek se týkají pouze předmětu zkoušky!“ To je však zjevné z povahy
znaleckého zkoumání a nelze z toho dovozovat, že tím CTL sama připustila, že při zkouškách
nedodržela závazné předpisy, jak se stěžovatel pokouší tvrdit.
[23] Je pravda, že podle protokolů o odběru vzorků odebral celní orgán z každé ze čtyř krabic
vždy 3x2 kg tabáku a tyto údaje neodpovídají hmotnosti vzorků, jak je obdržela a převážila CTL.
NSS však sdílí názor městského soudu, že tento nesoulad lze vysvětlit provizorními podmínkami
při odběru. Jelikož CTL identifikovala vzorky dalšími znaky (viz popis obalu výše, ke každému
vzorku byl přiložen protokol o odběru, odpovídá místo odběru i označení kontrolovaného
subjektu – stěžovatele), nevznikají jiné pochybnosti o původu vzorků. Ostatně jsou-li 2 kg
doporučené množství každého odevzdaného vzorku, nemůže být hmotnost jejich rozlišovacím
znakem. Současně NSS v dalším nemá pochybnost o správnosti postupu celních orgánů
a jejich skutkových a právních závěrech, proto v uvedených hmotnostních nesrovnalostech
nespatřuje důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
III.C Souběh daňového a trestního řízení
[24] Stěžovatel namítá, že správce daně jej svou výzvou k podání daňového tvrzení nutil
k sebeobviňování, ačkoli věděl, že je proti stěžovateli vedeno trestní řízení.
[25] NSS se ztotožňuje se závěry městského soudu vyjádřenými v bodě 25 jeho rozsudku
a dále na ně stěžovatele odkazuje. Celní orgány i městský soud již stěžovateli opakovaně
vysvětlily, že daňové řízení a trestní řízení nesledují stejný cíl. Právo neobviňovat sebe sama
nejde tak daleko, aby v sobě zahrnovalo právo odmítnout podat daňové přiznání,
a to ani při souběžném řízení trestním. Jak již ve své judikatuře detailně vysvětlil Evropský soud
pro lidská práva, pokud by snad zákaz sebeobviňování měl znamenat též protiústavnost
nejrůznějších (sankcionovaných) výzev k podání daňového či celního tvrzení, v podstatě
by to zničilo fungování daňových systémů ve smluvních státech Úmluvy (srov. rozhodnutí ESLP
ze dne 10. 9. 2002, stížnost č. 76574/01, Allen proti Spojenému království; podobně rozsudek ze dne
21. 4. 2009, Marttinen proti Finsku, č. 19235/03, §68; z judikatury domácí srov. např. rozsudek
NSS ze dne 19. 9. 2018, čj. 1 As 336/2017-55, Prager Fischhandel, bod 28).
III.D Způsobilost tabáku ke kouření
[26] NSS souhlasí také se závěrem městského soudu, že odborné stanovisko znalce,
které stěžovatel předložil městskému soudu, nijak věrohodně nezpochybňuje způsobilost tabáku
ke kouření.
[27] Závěr znalce, který vycházel z informací založených ve správním spise, z technických
norem a literatury, zní, že závěry jednotlivých laboratorních zkoušek CTL „nevylučují, že se nejedná
o tabákový odpad z řezaného tabáku vzniklý separací kratších vláken od hlavního produktu, kterým je řezaný
tabák“. Tento závěr je doslovně vzato pravdivý, protože CTL v protokolech o zkouškách
skutečně o tabákovém odpadu nehovoří. CTL však uvádí jasně, že vzorky jsou řezaným tabákem
způsobilým ke kouření, což stěžovatelem předložené stanovisko nijak přesvědčivě
nezpochybňuje. Ostatně to by bylo možné jen obtížně, jelikož znalec sám žádnou zkoušku
neprováděl a ve většině hodnotil soulad postupu celních orgánů s vnitřními předpisy celní správy.
Odborná kvalita stanoviska se navíc soudu jeví jako pochybná. Znalec ve svém stanovisku činí
právní závěry, což mu nepřísluší, a jeho závěry jsou vágní. Ve zbytku NSS odkazuje na bod 28
rozsudku městského soudu.
III.E Výzva správce daně k podání daňového přiznání
[28] Stěžovatel dále namítá, že výzva ze dne 2. 7. 2014, kterou ho správce daně vybídl
k podání daňového přiznání, je nedostatečná, neboť v ní není uvedeno, o jaký výrobek či druh
výrobku se přesně jedná, ani na základě jakých podkladů správce daně dospěl k závěru,
že je stěžovatel plátcem spotřební daně. Z výzvy tedy není jasné, o co správce daně
své rozhodnutí podle §101 daňového řádu (výzvu) opírá. Stěžovatel se domnívá, že ve výzvě
mělo být uvedeno, proč je stěžovatel považován za plátce, z jaké okolnosti správce daně
dovozuje vznik daňové povinnosti, o jaké zboží a v jakém konkrétním množství se jedná.
Jelikož správce daně ve výzvě neuvedl dostatek informací, nemohl stěžovatel splnit požadovanou
povinnost.
[29] Tato stěžovatelova námitka je nedůvodná. Správce daně postupoval podle §145 odst. 1
daňového řádu (nebylo-li podáno řádné daňové tvrzení, vyzve správce daně daňový subjekt k jeho podání
a stanoví náhradní lhůtu). V odůvodnění shrnul, že policie při prohlídce prostor ve stěžovatelově
nájmu našla krabice s tabákem o celkové hmotnosti 467,6 kg. Celní orgány z analýzy CTL zjistily,
že se jedná o řezaný tabák určený ke kouření. Dále správce daně konstatoval, že stěžovatel
nepředložil do současné doby ke skladovanému řezanému tabáku doklady prokazující
jeho zdanění. Podle správce daně tím vznikla stěžovateli povinnost daň přiznat a zaplatit
podle §9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřební dani, a to dnem nabytí vybraných výrobků
nebo dnem jejich prodeje plátci uvedenými v §4 odst. 1 písm. f) tohoto zákona nebo dnem
zjištění, že plátce vybrané výrobky po nějakou dobu držel nebo je drží, a to tím dnem, který nastal
dříve. Výzva odkazuje na protokoly o provedení prohlídek a na protokol o vysvětlení, zmiňuje
též výsledky analýzy CTL.
[30] Z toho je zřejmé, že správce daně předmět daně jednoznačně a konkrétně označil.
Z výzvy je jasné, že správce daně dovozuje vznik daňové povinnosti ze skutečnosti, že stěžovatel
skladoval řezaný tabák určený ke kouření, avšak neprokázal jeho zdanění [§4 odst. 1 písm. f)
zákona o spotřebních daních, podle něhož je plátcem daně fyzická nebo právnická osoba,
která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu,
nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné,
nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně (…)], a to ke dni určenému podle §9
odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních. Správce daně ve výzvě uvedl rovněž konkrétní
podklady, z nichž učinil nejprve skutková zjištění a následně právní závěry. Ve výzvě schází
pouze výslovný odkaz na zákonné ustanovení, z něhož vyplývá, že řezaný tabák určený
ke kouření je vybraným výrobkem podle zákona o spotřebních daních, což jí však nijak zásadně
neubírá na srozumitelnosti. NSS konstatuje, že výzva byla formulována dostatečně určitě.
[31] Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti závěru městského soudu, že nereagoval na výzvu.
Tvrdí, že na výzvu reagoval sdělením, podle nějž mu nevznikla daňová povinnost, a namítá,
že pokud to správce daně nepovažoval za dostatečnou odpověď, měl stěžovatele vyzvat
k dalšímu odůvodnění a vysvětlení.
[32] Ani tato stěžovatelova námitka není důvodná. Žalovaný ani městský soud netvrdí,
že stěžovatel na výzvu nereagoval vůbec nijak, ale nevyhověl jí, protože jen obecně konstatoval,
že mu nevznikla daňová povinnost. Takto je třeba číst i rozhodnutí žalovaného,
který stěžovatelovu reakci na výzvu nejprve zmínil v rekapitulaci procesní historie a následně
uvedl: „protože odvolatel na výzvu k podání řádného daňového tvrzení ve stanovené lhůtě nereagoval, celní úřad
stanovil napadeným rozhodnutím daň z moci úřední“. Žalovaný, městský soud i NSS již objasnili,
že stěžovatelův argument zákazem sebeobviňování nemůže obstát. Za dané procesní situace
nebylo účelné, aby správce daně vyzýval stěžovatele k dalšímu odůvodnění. Správce daně vyzval
stěžovatele k podání daňového přiznání jednoznačně formulovanou výzvou a stěžovatel
jí nevyhověl.
III.F Stanovení daně podle pomůcek
[33] V části kasační stížnosti označené pod písmenem g) se stěžovatel brání proti stanovení
daně podle pomůcek. Tvrdí, že měl v úmyslu podat daňové tvrzení až po skončení trestního
řízení, ale to mu správce neumožnil a odmítl přerušit daňové řízení do skončení toho trestního.
Stěžovatel neporušil povinnost součinnosti, neboť nemohl být nucen poskytovat důkazy
proti vlastní osobě. Správce daně podle stěžovatele nepřípustně vyměřil daň na základě
dokazování, ačkoli formálně uvedl, že tak učinil podle pomůcek. Stěžovatel neví,
zda má považovat protokol o zkoušce za důkazní prostředek podle §94 a §95 daňového řádu,
CTL není nezávislým a nestranným znalcem. Z rozhodnutí žalovaného nevyplývá,
proč byla použita ta která pomůcka, ani k jakým okolnostem pro stěžovatele výhodným správce
daně přihlédl.
[34] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví (§102 soudního řádu správního), a musí tak kvalifikovaně
zpochybňovat právě soudní rozhodnutí, proti němuž byla podána. Celá část g) stěžovatelovy
kasační stížnosti je však převzata ze žaloby, stěžovatel zde nereaguje na argumentaci městského
soudu. NSS proto neopakoval úvahy městského soudu a odkazuje stěžovatele na body 34–40
napadeného rozsudku, s nimiž se ztotožňuje.
[35] Stěžovatel v části g) kasační stížnosti také uvádí, že „všechny námitky (vztahující
se ke stanovení daně podle pomůcek) správní soud doslova odbyl a podrobněji se jimi nezabýval“.
S tímto tvrzením, které lze považovat za námitku nepřezkoumatelnosti, však NSS nesouhlasí.
Městský soud se zabýval žalobní argumentací dostatečně a dospěl ke správným závěrům.
Stěžovatel pak konkrétně uvádí už jen to, že mu nelze vytýkat nedostatek procesní aktivity
(který obvykle vede k použití pomůcek), protože na výzvu nemlčel, ale naopak správci daně sdělil,
že daňová povinnost nevznikla, a dále se odmítl sebeobviňovat. K tomu NSS opakuje,
že argument sebeobviňováním neobstojí; aktivitu a součinnost pak nelze spatřovat v pouhém
sdělení daňového subjektu, že mu daňová povinnost nevznikla.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Stěžovatelovy námitky nebyly důvodné, NSS proto kasační stížnost zamítl.
[37] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, a nemá tedy právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému pak nevznikly náklady, které by se vymykaly
z jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu