ECLI:CZ:NSS:2021:10.AFS.344.2020:53
sp. zn. 10 Afs 344/2020 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce
Ondřeje Mrákoty a soudkyně Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: ASJC a.s.,
se sídlem Příkop 843/4, Brno, zast. Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem se sídlem Kobližná 71/2,
Brno, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 – Nové
Město, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 18. 7. 2019, čj. 2019/079858/CNB/110,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 0. 9. 2020,
čj. 14 Af 48/2019-127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Projednávaná věc se týká několika správních deliktů spáchaných v roce 2005 žalobkyní
(resp. její právní předchůdkyní, společností AFIN BROKERS, a. s.) jako obchodníkem s cennými
papíry. Správní soudy se touto věcí zabývají již potřetí. První rozhodnutí bankovní rady žalované
zrušil městský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, čj. 5 Ca 222/2007-111 (NSS pak rozsudkem
ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 Afs 38/2011-153, zamítl kasační stížnost žalované proti tomuto
rozsudku), další rozhodnutí bankovní rady žalované pak zrušil NSS, a to rozsudkem
ze dne 15. 11. 2017, čj. 1 Afs 205/2017-65.
[2] V nyní projednávané věci rozhodla žalovaná dne 11. 4. 2019 o tom, že žalobkyně
se v letech 2005 a 2006 dopustila několika správních deliktů podle §157 odst. 1 písm. k) a m)
zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (ve znění účinném do 7. 3. 2006),
a uložila žalobkyni pokutu 500 000 Kč podle §157 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Žalobkyně
se konkrétně jako obchodník s cennými papíry dopustila tzv. churningu (nadměrného
obchodovaní) a spáchala správní delikty tím, že porušila pravidla obezřetného poskytování investičních
služeb [§157 odst. 1 písm. k) zákona o podnikání na kapitálovém trhu] a pravidla jednání
se zákazníky [§157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu]. Proti rozhodnutí
žalované podala stěžovatelka rozklad, který bankovní rada žalované zamítla. Proti rozhodnutí
bankovní rady se poté žalobkyně bránila žalobou u městského soudu, který však žalobu zamítl.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaná
[3] Proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (stěžovatelka) podala obsáhlou
kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. V prvé řadě stěžovatelka
namítá, že žalovaná i městský soud nesprávně dovodily, že stěžovatelčina odpovědnost
za spáchané správní delikty dosud nezanikla. Má za to, že na projednávanou věc měl být použit,
jde-li o úpravu zániku deliktní odpovědnosti, zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance
(dále jen „zákon o ČNB“), který je pro stěžovatelku příznivější. Se žalovanou a městským
soudem nesouhlasí v tom, zda se doba pro zánik odpovědnosti podle §46e odst. 3 zákona
o ČNB staví či nikoli. Podle stěžovatelky také nebyly splněny podmínky pro naplnění správního
deliktu nadměrného obchodování a žalovaná při vydání rozhodnutí porušila zákaz dvojího
trestání. Ohrazuje se také proti tomu, že žalovaná neprovedla stěžovatelkou navrhované výslechy
zákazníků. Konečně stěžovatelka tvrdí, že žalovaná nesprávně vymezila začátek trvání
pokračujícího deliktu, a že nedostatečně vymezila delikt.
[4] Žalovaná navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Před vypořádáním dalších kasačních námitek NSS podotýká, že rozsudek městského
soudu není nepřezkoumatelný. Naopak, městský soud se vyčerpávajícím způsobem vypořádal
se všemi žalobními body. Rozsudek je přesvědčivě a příkladně sepsán.
III. A. Mezní prekluzivní doba podle §46e odst. 3 poslední věty zákona o ČNB se nevztahuje na dobu,
po kterou se vedlo soudní řízení správní
[7] Jádrem sporu v této části rozsudku je, zda stěžovatelčina odpovědnost za delikty zanikla
v důsledku 10 let od jejich spáchání ve smyslu §46e odst. 3 zákona o ČNB, třebaže převážnou
část z této doby se vedla řízení před správními soudy. Na vyřešení této otázky totiž závisí to,
zda žalovaná na projednávanou věc použila správně zákon o podnikání na kapitálovém trhu
nebo zda měla aplikovat jako příznivější právní úpravu prekluze podle zákona o ČNB.
[8] V době spáchání správních deliktů upravoval zánik deliktní odpovědnosti zákon
o podnikání na kapitálovém trhu. Podle §192 odst. 3 tohoto zákona odpovědnost právnické
osoby za správní delikt zanikla, jestliže Komise pro cenné papíry o něm nezahájila řízení do 1 roku
ode dne, kdy se o něm dozvěděla, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Obsahově obdobné
ustanovení zůstalo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu zachováno až do 30. 6. 2017,
působnost dřívější Komise pro cenné papíry pouze přešla na ČNB. V nynější věci není sporu
o tom, že řízení o správním deliktu bylo v roce 2005 zahájeno včas a odpovědnost za správní
delikt podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu nezanikla.
[9] V době, kdy žalovaná (v obou stupních) o deliktech stěžovatelky nově rozhodovala
po rozhodnutí NSS ve věci 1 Afs 205/2017, byla v účinnosti nová právní úprava. Dne 1. 7. 2017
nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(dále jen „přestupkový zákon“), a také zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých
přestupcích. Zákon č. 183/2017 Sb. změnil úpravu zániku odpovědnosti u správních deliktů,
kterých se dopustila stěžovatelka. Doba pro zánik odpovědnosti je tak nově upravena
v §46e odst. 3 zákona o ČNB, podle kterého u přestupku, k jehož projednání je příslušná
Česká národní banka a za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň
1 000 000 Kč, činí promlčecí doba 5 let. Byla-li promlčecí doba u tohoto přestupku přerušena, odpovědnost
za přestupek zaniká nejpozději 10 let od jeho spáchání.
[10] Podle žalované nebyl důvod, proč v nynější věci použít pozdější právní úpravu,
protože ta nebyla pro stěžovatelku příznivější. Od spáchání protiprávního jednání uplynulo
cca 15 let. Prekluzivní doba dle zákona o ČNB by se však po dobu všech řízení před správními
soudy stavěla. Celkem by tak tato doba běžela jen necelých pět let, nikoliv deset let potřebných
k zániku odpovědnosti za přestupek podle §46e odst. 3 poslední věty tohoto zákona.
Ke stejnému závěru dospěl i městský soud (viz podrobně bod 91 rozsudku).
[11] Stěžovatelka nicméně tvrdí, že prekluzivní doba v §46e odst. 3 poslední větě zákona
o ČNB se nestaví. Zdůrazňuje zejména potřebu právní jistoty na straně adresátů práva a odkazuje
také na důvodovou zprávu k zákonu č. 183/2017 Sb. NSS se však z dále podaných důvodů
ztotožnil s argumentací žalované i městského soudu, že ani doba v §46e odst. 3 poslední větě
zákona o ČNB neběží po dobu soudního řízení správního.
[12] Již jen prostým jazykovým výkladem zákona lze dospět k tomu, že teze stěžovatelky jsou
nesprávné (a proto nemá většího smyslu se probírat ne příliš jasnými náznaky důvodové zprávy
k zákonu č. 183/2017 Sb., kterou cituje stěžovatelka: jasná slova zákona mají přece přednost
před nejasným záměrem tvůrce zákona). Úprava běhu prekluzivní doby obsažená v §32
přestupkového zákona rozlišuje stavení a přerušení prekluze. V důsledku stavení prekluzivní doba
neběží, v důsledku přerušení začne běžet prekluzivní doba nová. Hypotéza normy v §46e odst. 3
zákona o ČNB nepočítá se stavením prekluzivní doby, ale jen s jejím přerušením.
Jazykovým výkladem lze tedy dospět k závěru, že limitující hranice deseti let míří jen na přerušení
prekluzivní (respektive slovy zákona promlčecí) doby. Jinak řečeno, znemožňuje, aby si správní
orgán po libovolně dlouhou dobu vytvářel nové prekluzivní doby. Ustanovení §46e odst. 3
zákona o ČNB ostatně svým zněním odpovídá přesně §32 odst. 3 přestupkového zákona
(vyjma konkrétního určení délky prekluzivní doby), obě ustanovení je proto třeba vykládat stejně.
[13] Důvody pro stavení doby pro zánik odpovědnosti v §32 odst. 1 přestupkového zákona
nastanou většinou nezávisle na správním orgánu projednávajícím přestupek; v případě zahájení
soudního řízení správního pak dokonce i přímo z vůle pachatele přestupku. Naproti tomu
důvody přerušení v §32 odst. 2 přestupkového zákona nastávají díky aktivitě správního orgánu
(oznámením o zahájení řízení o přestupku; vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným;
vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání). Stěžovatelčina argumentace tak je nejen
v rozporu s jazykovým výkladem, ale popírá též základní smysl stavení prekluzivní doby.
V případě, že by řízení před správními soudy trvalo dlouho, mohlo by právě zahájení takového
řízení být cestou k dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. To platí tím více v případě
(jazykově stejného) §32 odst. 3 přestupkového zákona, které dobu pro zánik odpovědnosti
stanoví jen v délce 3, resp. 5 let.
[14] Ustanovení §41 s. ř. s. „zrcadlí“ z perspektivy úpravy řízení před správními soudy
mj. logiku shora citovaného §32 odst. 3 přestupkového zákona a §46e odst. 3 větu poslední
zákona o ČNB. Podle §41 s. ř. s. stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních
nebo jiných správních deliktů lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu
řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. Smysl stavení lhůt dle §41 s. ř. s. v řízení před krajským
soudem spočívá v tom, aby správnímu orgánu zůstala zachována část lhůty nevyčerpaná
před zahájením soudního řízení pro případ, že jeho rozhodnutí bude soudem zrušeno a věc
mu bude vrácena k dalšímu řízení. V průběhu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí nemůže
správní orgán ve věci činit žádné úkony, neboť správní řízení bylo pravomocně skončeno
a správní orgán musí vyčkávat ukončení soudního řízení, na jehož délku nemá žádný vliv
(podobně rozsudek ze dne 12. 4. 2012, čj. 2 Afs 79/2011-171, č. 2652/2012 Sb. NSS,
AUTOMA Car).
[15] Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu v dané souvislosti poukazovala
na nežádoucí důsledky předchozí právní regulace (před rokem 2003), která stavení lhůty po dobu
řízení před soudem neobsahovala a která mnohdy vedla k uplynutí prekluzivních lhůt
v případech, kdy správní rozhodnutí bylo soudem zrušeno např. pro vážné procesní vady,
ačkoli bylo zřejmé, že k deliktu došlo (důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu je dostupná
na repozitáři Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR http://www.psp.cz).
[16] Pravidlo §41 s. ř. s. se uplatní též v řízení o kasační stížnosti žalovaného správního
orgánu proti rušícímu rozsudku krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012,
čj. 8 Afs 29/2011-78, č. 2746/2013 Sb. NSS, OBAL CENTRUM). Dnes je důraz na stavení
prekluzivní lhůty podle §41 s. ř. s. dokonce ještě silnější, protože od 1. 7. 2017 platí, že správní
orgán usnesením přeruší řízení také tehdy, byla-li v téže věci podána kasační stížnost podle soudního řádu
správního (§85 přestupkového zákona). Na rozdíl od právní úpravy řešené rozšířeným senátem
ve věci OBAL CENTRUM tedy dnes správní orgán o přestupku rozhodovat nesmí, třebaže jeho
rozhodnutí krajský soud zrušil, a to do doby, než o kasační stížnosti rozhodne NSS.
[17] Stavení lhůt podle §41 s. ř. s. dopadá na situace, nad kterými nemá správní orgán žádnou
kontrolu a naopak je jako žalovaný v rovnoprávném postavení s přestupcem (žalobcem).
NSS si je vědom toho, že v případě déle vedeného soudního řízení to skutečně může mít
nepříznivé dopady na práva přestupce (např. v nynější věci z důvodu předchozích rušících
rozsudků rozhodovala žalovaná v roce 2019 o skutcích, kterých se stěžovatelka dopustila v letech
2005 a 2006). Jak však správně poznamenal městský soud, zcela převažující část doby mezi léty
2006 a 2019 zabralo řízení před správními soudy.
[18] NSS musí k stěžovatelčině argumentaci zdůraznit, že právě podaným výkladem §32 odst.
3 přestupkového zákona a §46e odst. 3 věty poslední zákona o ČNB nemůže ani teoreticky dojít
k tomu, že by se přestupková řízení vedla celá desetiletí, jak naznačuje stěžovatelka.
Právě skutečnost, že je to správní orgán, kdo je omezen některým z právě citovaných pravidel,
efektivně zajištuje konečnost řízení před správním orgánem.
[19] NSS nechce zlehčovat problematičnost situace, kdy v důsledku předchozího řízení
před správními soudy rozhoduje správní orgán o přestupku s takto velkým časovým odstupem.
Zavedení prekluzivních lhůt směřuje obecně k ochraně práv obviněných tím, že má zajistit rychlý
postup správních orgánů. Prekluzivní lhůty tedy chrání obviněné proti možné svévoli správních
orgánů, která by se projevila např. v tom, že by se určité řízení vedlo nekonečně dlouho.
Jak však vysvětlil Ústavní soud v ústavněprávní analýze §41 s. ř. s., má-li ještě proběhnout soudní
přezkum zákonnosti správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny), „vyžádá si to určitý čas,
což zákonodárce zohlednil stavěním prekluzivních lhůt dle §41 s. ř. s. Současně jejich stavěním sledoval zájem
na nastavení vazby správního soudnictví a rozhodování orgánů veřejné správy, který by význam rozhodnutí
správních soudů neposouval ve věci, jíž se soudní rozhodnutí týkala, jen do akademické roviny z důvodu uplynutí
prekluzivních lhůt v průběhu řízení před soudem, případně aby nedocházelo k nežádoucím důsledkům,
na které poukázala důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu [k tomu viz bod [15] shora]. Jde o zájmy
natolik důležité, že jimi zákonodárce vyvažoval zájem na co nejrychlejším konečném vyřešení věci u správních
orgánů prostřednictvím stavění lhůt po dobu soudního řízení, proti čemuž z hlediska ústavnosti mít námitky.“
(usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2877/18, AGRO Jevišovice, bod 22).
[20] K zániku odpovědnosti stěžovatelky za správní delikty v důsledku §46e odst. 3 věty
poslední zákona o ČNB tedy nedošlo.
III. B. Žalovaná správně použila ukazatele TR a C/E a jejich roční přepočet k prokázání tzv. nadměrného
obchodování stěžovatelky
[21] V další kasační námitce se stěžovatelka vymezuje proti tomu, jakým způsobem
(na základě jakých údajů) dospěla žalovaná k tomu, že se stěžovatelka dopustila tzv. nadměrného
obchodování. Stěžovatelka v podstatě tvrdí, že ukazatele, které žalovaná použila, ztrácí
na významu, pokud se používají jen na krátké časové období, jak tomu bylo v jejím případě.
Jejich věrohodnost také navrhovala žalované ověřit znaleckým posudkem, který však nebyl
vypracován.
[22] Podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném
do 7. 3. 2006 je obchodník s cennými papíry povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí
spočívající zejména v kvalifikovaném, čestném a spravedlivém jednání v nejlepším zájmu zákazníků a řádného
fungování trhu. Podle §15 odst. 1 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu je obchodník
s cennými papíry, nelze-li se vyhnout střetu zájmů, povinen dát přednost zájmům zákazníka před zájmy
vlastními a při střetu zájmů zákazníků musí jednat spravedlivě. Porušení těchto pravidel zakládalo
správní delikt podle §157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
[23] Tzv. nadměrné obchodování, které je porušením těchto povinností, zjednodušeně spočívá
v postupu obchodníka s cennými papíry, který provádí obchody nikoli v nejlepším zájmu klienta,
ale naopak ve snaze získat co největší obnos peněz skrze poplatky za jednotlivé obchody,
které svým zákazníkům účtuje. Žalovaná při posuzování nadměrného obchodování vychází
z ukazatelů „Turnover Rate“ („TR“ – ukazatel obratu na účtu zákazníka počítaný jako celkový
objem nákupů dělený průměrným čistým majetkem zákazníků – vyjadřuje, kolikrát se portfolio
zákazníka v průběhu roku obrátí) a „Cost to Equity“ („C/E“ – ukazatel výše nákladů ve vztahu
k majetku zákazníka vyjadřující poměr mezi veškerými náklady, které zákazník zaplatil
obchodníkovi k jeho průměrnému čistému majetku – představuje zároveň zisk, kterého musí být
při obchodování majetku zákazníka dosaženo, aby obchodování pro zákazníka nebylo ztrátové,
tzv. break-even point). Nadměrné obchodování, dokonce i u „spekulativních“ zákazníků, indikuje
roční hodnota ukazatele TR vyšší než 6 a roční hodnota ukazatele C/E vyšší než 12 %
(srov. rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2016, čj. 4 As 29/2016-47, č. 3437/2016 Sb. NSS, věc CLMT,
body 57 a 59).
[24] Žalovaná v nynější věci sledovala obchodování stěžovatelky za období 27. 1. 2005
až 30. 6. 2005 (případně, probíhalo-li obchodování u jednotlivých zákazníků o něco kratší dobu,
pak za mírně kratší období). V případě 12 zákazníků stěžovatelky zjistila obchodování,
které v ročním přepočtu překročilo výše uvedené ukazatele. U části z nich stěžovatelka překročila
tyto hodnoty dokonce mnohonásobně (až do výše ukazatele C/E 129,1 % a ukazatele TR 34,1).
U zbytku těchto zákazníků pak stěžovatelka ukazatele překročila sice ne mnohonásobně,
ale stále výrazně.
[25] Žalovaná ukazatele C/E a TR nejprve vypočetla pro sledované období a následně je
připočítala tak, aby odpovídaly období celého roku. NSS částečně souhlasí se stěžovatelkou,
že takový přepočet nese určitá rizika – při přepočtu období kratšího než jeden rok je potřeba
hodnoty ukazatelů upravit a hodnoty v jistém smyslu uměle zvýšit. NSS nicméně souhlasí
s městským soudem, že pokud obchodník s cennými papíry obhospodařuje majetek zákazníka
pouze krátkou dobu, avšak v takové frekvenci, že již v tomto období (navíc násobně) překročí
i hraniční hodnoty ukazatelů TR a C/E přepočtené na roční bázi, lze i tak prokázat nadměrné
obchodování. Samotné používání těchto ukazatelů již NSS akceptoval v cit. věci 4 As 29/2016,
CLMT, jejich využití i pro krátká období v zásadě uznal např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2019,
čj. 6 Afs 273/2018-123, věc Colloseum, bod 90.
[26] Stěžovatelka v kasační stížnosti pomíjí to, co již přesně uvedl městský soud v bodu 111
rozsudku v záhlaví. Nadměrné obchodování nespočívá pouze ve formálním překročení určitých
matematických ukazatelů. Především představuje neodůvodněné zatížení zákazníka a obohacení
se stěžovatelky. Tomu odpovídá i postup žalované, která nezaložila své závěry jen na ukazatelích
TR a C/E, resp. jejich ročním přepočtu. Naopak, již z rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně je patrné, že tyto ukazatele použila u všech sledovaných zákazníků jako prvotní
(byť důležité) podklady pro závěr o nadměrném obchodování. Zároveň ale žalovaná velmi
podrobně vysvětlila v bodech 52-54 a 60-62, a to v případě každého ze sledovaných
12 zákazníků, že postup stěžovatelky vzhledem k očekávaným výnosům, nanejvýš střední
akceptované míry rizika a nízkým (či žádným) zkušenostem zákazníků s investováním nedával
v podstatě žádné jiné vysvětlení, než nadměrné obchodování za účelem získání poplatků
od zákazníků. Žalované tak nelze vytýkat, jakým způsobem v projednávané věci použila ukazatele
TR a C/E a že dospěla k závěru o porušení pravidel jednání stěžovatelky vůči zákazníkům.
[27] Výše uvedené platí v celém rozsahu i o jediném konkrétním zákazníkovi,
ke kterému se stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila. NSS pouze shodně s městským soudem
(viz bod 114) dodává, že v jeho případě stěžovatelka nadměrné hodnoty ukazatelů způsobila
mj. tím, že (navíc v rozporu s jeho pokyny) obchodovala na úvěr a podstatně tak snížila hodnotu
jeho portfolia.
[28] Postupem žalované nedošlo ani k porušení zásady ne bis in idem (zákaz dvojího trestání).
Žalovaná postihla stěžovatelku pouze za její jednání ve vymezeném období – v tomto tedy nelze
spatřovat porušení této zásady. Podobně prodeje cenných papírů v tomto období, jež zákazník
nakoupil před rozhodným datem, již mohly být zahrnuty do analýzy a zohledněny při výpočtu
hodnot C/E a TR. Nadměrné obchodování není omezeno na jednotlivé transakce,
ale představuje dlouhodobý postup obchodníka s cennými papíry (viz bod [23]). Není porušením
zásady ne bis in idem, pokud žalovaná při posuzování nadměrného obchodování zohlední i tyto
prodeje.
[29] NSS také souhlasí s hodnocením městského soudu, že vypracování znaleckého posudku
k výpočtu těchto ukazatelů by bylo za této situace nadbytečné. Žalovaná sama disponuje
dostatečnými odbornými znalostmi pro posouzení této problematiky. Důležité je, že žalovaná
osvětlila, jak při vypracování analýzy postupovala a z jakých údajů vyšla. Stěžovatelka si tedy sama
mohla zkontrolovat správnost údajů a výsledných hodnot (srov. body 130 a 131 rozsudku
a judikaturu tam citovanou).
III. C. Žalovaná nemusela provádět výslechy svědků navrhované stěžovatelkou
[30] Stěžovatelka dále tvrdí, že žalovaná měla provést výslechy svědků – zákazníků
stěžovatelky. Výslechy mělo být prokázáno, že ve sledovaném období (tedy zhruba první
polovině roku 2005) již stěžovatelka účty svých zákazníků neobhospodařovala, resp. že nad účty
zákazníků již v té době neměla kontrolu a byli to sami zákazníci, kdo jí předávali pokyny
k jednotlivým obchodům.
[31] Také v tomto případě se NSS ztotožnil s úvahami městského soudu. To, že stěžovatelka
nepozbyla kontrolu nad účty zákazníků (a dopustila se tak nadměrného obchodování),
vyplývá dostatečně z listinných podkladů ve správním spisu. Již žalovaná jako správní orgán
I. stupně podrobně v bodech 39 až 42 rozhodnutí vysvětlila, že stěžovatelka se svými zákazníky
uzavírala smlouvy o obhospodařování cenných papírů, na základě kterých pak vykonávala
kontrolu nad jejich účty (mimo prvotního nabytí cenných papírů, které probíhalo na základě
komisionářské smlouvy). Veškeré „pokyny“ zákazníků měly jednak spíše charakter srozumění
s informacemi, které jim poskytovala sama stěžovatelka, jednak ani tyto pokyny
podle stěžovatelčiných vlastních smluvních podmínek nemohly ovlivnit obhospodařování
zákaznických účtů (k tomu bylo potřeba sjednání zvláštního smluvního dodatku, což stěžovatelka
u žádného zákazníka neprovedla).
[32] O tom, že výslech svědků by v takovém případě byl nadbytečný, rozhodl již NSS
v rozsudku 1 Afs 205/2017, bod 91. Na způsobu, kterým žalovaná vymezila stěžovatelčinu
kontrolu nad zákaznickými účty, se ani v nynější věci nic nezměnilo – správní soudy pouze
posuzují nadměrné obchodování za kratší období než v předchozích řízeních. Žalovaná tedy
nemusela provádět výslechy svědků požadované stěžovatelkou.
III. D. Žalovaná správně vymezila začátek trvání pokračujícího přestupku
[33] Stěžovatelka dále nesouhlasí s časovým vymezením pokračujícího přestupku.
Nesouhlasí s tím, že v přestupku pokračovala již od 27. 1. 2005, neboť v té době ještě žádný
nákup pro své klienty neprovedla, pouze držela jejich majetek. Žádný dílčí útok na zákonem
chráněný zájem tak v té době neproběhl a skutek byl nesprávně vymezen.
[34] Pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené
jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným
nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu
útoku (takto dnes §7 přestupkového zákona, s pokračováním však pracovala správní praxe
i pro dobu před rokem 2017).
[35] Městský soud správně (v bodech 99 násl. a dále v části G. rozsudku) stěžovatelce vysvětlil,
že byla trestána za přestupek, který spočíval v celém procesu nadměrného obchodování.
Nebyla tak trestána jen za jednotlivé dílčí útoky (spočívající v nákupech či prodejích pro klienty),
stejně tak jí nebyla uložena pokuta za „pouhé“ držení majetku svých klientů: „žalovaná správně
za počátek nyní postiženého pokračujícího přestupku považovala datum 27. 1. 2005, které představuje první den,
na který bezesporu nedopadalo rozhodnutí Komise ze dne 26. 1. 2005. Takto respektovala předchozí závěry
soudů a vyloučila možný dvojí postih [stěžovatelky]. Zároveň však mohla již tento den označit za počátek
protiprávního jednání [stěžovatelky], resp. pokračujícího přestupku, neboť ze shromážděných podkladů
vztahujících se k činnosti [stěžovatelky] v předchozím období bylo zřejmé, že [stěžovatelka] se již v tento den
dopouštěla tzv. nadměrného obchodování jakožto procesu. Konkrétní realizace obchodů zde nepředstavovala
relevantní časový okamžik.“
[36] Není ani pravda, že by stěžovatelka na začátku žalovanou vymezeného období pouze
držela majetek svých zákazníků. Z prvostupňového rozhodnutí žalované (bod 193) plyne,
že právě již 27. 1. 2005 prováděla obchody na účtech nejméně čtyř svých zákazníků.
K prvnímu „novému“ dílčímu útoku na zákonem chráněný zájem tak každopádně došlo
již v první den sledovaného období.
III.E. Žalovaná dostatečně individualizovala přestupek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným
[37] Konečně stěžovatelka namítá, že žalovaná v prvostupňovém rozhodnutí nedostatečně
vymezila skutek uvedený ve výroku A.-(v) tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Konkrétně ve výroku neurčila blíže účty nebo zákazníky, kterých se nadměrné obchodování mělo
týkat. Přitom sám městský soud podle stěžovatelky vyžadoval, aby bylo jasné, vůči kterým
zákazníkům byl přestupek spáchán.
[38] I ve vypořádání této námitky se NSS shoduje s městským soudem. Jak městský soud
uvedl v bodu 95 rozsudku, z judikatury (srov. zejm. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73, AQUA SERVIS, č. 1546/2008 Sb. NSS) plyne, že výrok
rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být
zaměněn s jiným.
[39] Stejným skutkem, pouze uvedeným v bodu (vi) výroku A. druhého rozhodnutí
bankovní rady žalované, se NSS zabýval již v rozsudku 1 Afs 205/2017, body 135-136,
kde vymezení tohoto skutku shledal dostatečným. NSS připomíná, že tento skutek spočíval
v tom, že stěžovatelka „k 30. 6. 2005 evidovala majetek zákazníků vedený na účtech u Penson Financial
Services, Inc., tak, že nebylo možné určit účet, na kterém je majetek konkrétního zákazníka veden,
přičemž majetek zákazníků, kteří povolili možnost obchodování na úvěr, a majetek těch zákazníků, kteří tuto
možnost nepovolili, evidoval na společných sběrných účtech, kdy úvěry zákazníků obchodujících na úvěr byly
zajištěny majetkem všech ostatních zákazníků.“ Tento skutek je ve výroku dostatečně konkretizován
především určením časového okamžiku, k němuž je shledáno porušení zákona, a popisem
vytýkaného protiprávního jednání.
[40] Jak též vysvětlila žalovaná v bodu 105 prvostupňového rozhodnutí, podstatou tohoto
přestupku bylo vedení evidence zákazníků jako celku. Při její kontrole narazila na významné
rozdíly mezi evidencí stěžovatelky a skutečným stavem (přestože toto zjištění založila na kontrole
konkrétních zákaznických účtů). V případě evidence zákazníků, kteří nepovolili stěžovatelce
tzv. obchodování na úvěr, se k tomuto nedostatku navíc přidalo i to, že všechny účty vedené
u společnosti Penson ve své podstatě tuto praktiku umožňovaly. V nynější věci tedy nebylo
nutné, aby byli zákazníci a účty, kterých se tento skutek týkal, ještě uvedeni ve výroku rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] S ohledem na vše výše uvedené proto NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[42] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch; žalované
náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2021
Zdeněk Kühn
předseda senátu