ECLI:CZ:NSS:2021:10.AZS.253.2021:51
sp. zn. 10 Azs 253/2021 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. D., zastoupený advokátem
Mgr. Petrem Václavkem, Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 6. 2019, čj. MV-75053-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, čj. 6 A 117/2019 - 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí, jímž ministerstvo vnitra zamítlo
žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, podanou dne
19. 12. 2012 podle §68 odst. 1 uvedeného zákona (tj. po pěti letech nepřetržitého pobytu v ČR).
Žalobce totiž nepředložil řádný doklad o zajištění finančních prostředků. Podanou žalobu
městský soud zamítl. Rozhodl tak znovu poté, co NSS rozsudkem ze dne 18. 3. 2021,
čj. 10 Azs 81/2020 - 44, zrušil předchozí rozsudek městského soudu ze dne 13. 2. 2020,
čj. 6 A 117/2019 - 54, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS dospěl v rozsudku
10 Azs 81/2020 - 44 k závěru, že žalovaná (v postavení stěžovatelky) správně hodnotila finanční
prostředky žalobce ke dni vydání svého rozhodnutí. Žalobce přitom v danou dobu nebyl
nositelem platného pobytového oprávnění, které by mu umožňovalo vykonávat samostatně
výdělečnou činnost na území ČR. Žalobce tak získal příjem v rozporu s právními předpisy,
a proto jej nebylo možné považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky
ve smyslu §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
II. Kasační stížnost
[2] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Městskému soudu vytkl, že aproboval postup
správních orgánů, které posoudily otázku přiměřenosti dopadů svých rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Správní orgány uvedly, že se §174a zákona o pobytu cizinců nepoužije, neboť stěžovatel
nemůže mít v ČR ekonomické vazby s ohledem na nelegální příjmy, jinými vazbami
se nezabývaly. Stěžovatel pobývá v ČR více než 20 let, má zde veškeré sociální a kulturní zázemí.
Je jediným společníkem a jednatelem společnosti V.., společnost je na něm zcela závislá. Vlastní
zde nemovitost, kterou v současnosti rekonstruuje, poté by v ní rád sdílel domácnost se svojí
družkou. Správní orgány nezkoumaly stěžovatelovy vazby na ČR, čímž v rozporu s §3 správního
řádu dostatečně nezjistily skutkový stav věci. Stěžovatel závěrem namítl, že v jeho věci převážil
formální přístup k ustanovením zákona o pobytu cizinců. Navrhl, aby NSS napadený rozsudek
zrušil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[3] NSS nejprve zvážil přípustnost opakované kasační stížnosti. Podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost přípustná, namítá-li stěžovatel, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem NSS vysloveným v předchozím rušícím rozsudku. Judikatura
Ústavního soudu a NSS dovodila nad rámec doslovného znění citovaného ustanovení další
výjimky z jeho použití, jedná se např. o případy, kdy NSS vytýká krajskému soudu procesní
pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nepřípustnost opětovné kasační stížnosti se tedy dotýká především otázek, které NSS v téže věci
již závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz body 23 až 26 usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Podá-li kasační stížnost v téže věci
druhý účastník řízení, je §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. použitelný zejména v případě, brání-li
se tento účastník proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru
NSS vyjádřeného v předchozím rušícím rozsudku (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2011,
čj. 6 As 1/2011 - 139).
[4] V nyní projednávaném případě NSS zrušil dřívější rozsudek městského soudu na základě
kasační stížnosti žalované kvůli nesprávnému posouzení právní otázky týkající se určení, zda měla
být žádost žalobce o trvalý pobyt posuzována ke dni jejího podání, či ke dni vydání rozhodnutí
o této žádosti. V souvislosti s tím NSS dovodil, že příjem získaný v rozporu s právními předpisy
není možné považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky ve smyslu §71
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nynější kasační stížnost podal žalobce, jenž její důvodnost opřel
o námitku, že se správní orgány ani městský soud dostatečně nezabývaly přiměřeností dopadů
zamítavého rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, i když tuto námitku uplatnil
i v žalobě. Touto otázkou se však NSS v předchozím řízení nijak nezabýval, neboť proti ní žádná
kasační námitka nesměřovala.
[5] Kasační stížnost je přípustná, není však důvodná.
[6] Úvodem NSS konstatuje, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný. Je z něj
patrné, na základě jakých důkazů a skutkového stavu, jakož i právních úvah, městský soud
ke svým závěrům dospěl. Městský soud se výslovně vyjádřil k otázce přiměřenosti rozhodnutí
správních orgánů (bod 14) i k namítanému přepjatému formalismu (bod 13). Stěžovatel námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nijak neupřesnil, proto se jí NSS ani nemohl
podrobněji zabývat.
[7] Stěžovatel namítl především to, že se správní orgány nezabývaly přiměřeností dopadů
svých rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Tím porušily §174a zákona pobytu
cizinců i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[8] Žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu byla zamítnuta podle §75 odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015, podle něhož platí,
že ministerstvo zamítne žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec nepředloží doklad o zajištění
prostředků k trvalému pobytu na území, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu
do soukromého nebo rodinného života cizince. Co je povinen správní orgán při posuzování přiměřenosti
dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců zohlednit, stanoví §174a uvedeného zákona.
Jedná se zejména o závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk,
zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[9] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel spatřoval nepřiměřený zásah zamítavého
rozhodnutí o své žádosti především v tom, že v ČR pobývá již od roku 2005 a je zde doma. Žije
zde kvůli své podnikatelské činnosti, na jejíž výsledcích je odkázán zbytek rodiny na Ukrajině
(manželka a dvě děti). Vytvořil si zde rozsáhlé sociální a kulturní vazby a získal mnoho
obchodních partnerů (viz podání ze dne 9. 11. 2013 a 9. 9. 2016).
[10] Ministerstvo vnitra se mírou zásahu zabývalo na stranách 6 a 7 svého rozhodnutí ze dne
3. 5. 2019. Dospělo přitom k závěru, že samotné negativní rozhodnutí o žádosti o povolení
trvalého pobytu přímo nevede k povinnosti stěžovatele opustit území ČR, proto ani nezasahuje
do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel sám svým jednáním zapříčinil to, že nemá
v současnosti oprávnění pobývat na území ČR (žádost o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání byla pravomocně zamítnuta dne 11. 3. 2015, stejně
tak žádost o vízum za účelem strpění, která byla pravomocně zamítnuta dne 25. 1. 2018).
Žalovaná k odvolání stěžovatele doplnila, že stěžovatel nemá na území ČR žádné rodinné vazby
a po dobu 3 let (údaj ke dni 27. 6. 2019) ani žádné pobytové oprávnění, proto po tuto dobu
neměl mít žádné ekonomické či sociální vazby. Jeho námitky jsou v tomto směru irelevantní.
[11] Stěžovatel v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí sice obsahuje odůvodnění ohledně
zásahu do rodinného a soukromého života, ale ve velmi omezené míře a je založeno na naprosto
nepodložených skutečnostech a domněnkách správního orgánu. Pokud stěžovatel podle žalované
nesplňuje některou z podmínek (zde podmínku dostatečného příjmu), nemůže to být důvodem
pro vyloučení přiměřenosti. Stěžovatel v ČR pobývá více než 20 let a nikdy nebyl zátěží
pro sociální systém. Městský soud neshledal tuto námitku důvodnou. Uvedl, že stěžovatel
v žalobě netvrdil nic, co by ve správním řízení nebylo posouzeno a co by v průběhu řízení
uplatňoval (bod 14).
[12] NSS souhlasí s názorem správních orgánů a městského soudu. Stěžovatel ve správním
řízení a následně i v žalobě tvrdil nepřiměřenost pouze v obecné rovině – usazení v ČR,
podnikatelská činnost a obživa rodiny v domovském státě. Žalovaná se těmito skutečnostmi
v napadeném rozhodnutí zabývala. NSS její posouzení pokládá za dostatečné. Současně
připomíná, že zamítavé rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt neznamená nutnost opustit území
ČR. Zdejší soud si je vědom, že stěžovatel žádal o povolení k dlouhodobému pobytu i vízum
za účelem strpění, přičemž obě žádosti byly pravomocně zamítnuty. Tato skutečnost však nic
nemění na závěru, že negativní rozhodnutí o žádosti o přiznání povolení k trvalému pobytu nemá
pro cizince tak významné důsledky jako např. rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu
či rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2021,
čj. 10 Azs 414/2020 - 41, bod 29, ze dne 24. 1. 2018, čj. 6 Azs 345/2017 - 37, bod 22, ze dne
2. 3. 2017, čj. 4 Azs 7/2017 - 36, nebo ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 20).
Stěžovatelova rodina přitom žije na Ukrajině, takže neudělení povolení k trvalému pobytu
ani nemůže být nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného života. Informace o tom,
že je majitelem a jednatelem společnosti V., a v ČR vlastní nemovitost, stěžovatel uvedl
až v řízení před městským soudem, konkrétně v druhé žádosti o přiznání odkladného účinku
žalobě ze dne 12. 9. 2019 (informaci o družce až v doplnění kasační stížnosti). NSS zdůrazňuje,
že stěžovatel nemá žádné oprávnění k pobytu v ČR, přesto si zde pořídil nemovitost a převzal
obchodní společnost. Takové jednání stěžovatele postrádá rozumný přístup k jeho pobytové
situaci a nemůže mu sloužit ku prospěchu. Ostatně platí, „že udělení pobytového oprávnění (nota bene
u toho nejvyššího pobytového titulu cizince ve formě povolení k trvalému pobytu) nelze odůvodnit pouhým odkazem
na ochranu soukromého a rodinného života žadatele. Opačný závěr by ve svém důsledku popíral smysl zakotvení
jakýchkoliv dalších zákonných podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu a nelze jej tedy přijmout“
(rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2020, čj. 5 Azs 250/2017 - 42, bod 27).
[13] NSS dodává, že správní orgány nejsou při posuzování přiměřenosti dopadů svých
rozhodnutí povinny výslovně hodnotit všechna kritéria uvedená v §174a zákona o pobytu
cizinců. Mají výslovně zohlednit pouze důvody, které jsou v daném případě specifické a vyplývají
z průběhu řízení (rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2021, čj. 1 Azs 500/2020 - 24, bod 32). Bylo
především na stěžovateli, aby ve správním řízení tvrdil a prokázal dostatečně konkrétní
skutečnosti, jež by svědčily v jeho prospěch v otázce nepřiměřenosti tvrzeného zásahu
do jeho soukromého a rodinného života (viz rozsudek čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 20).
Stěžovatel však v této věci zůstal pouze u obecných tvrzení. NSS nepopírá, že stěžovateli
vzniknou v důsledku rozhodnutí žalované určité obtíže, je však názoru, že tyto obtíže nejsou
s ohledem na okolnosti této věci způsobilé nepřiměřeně zasáhnout do jeho soukromého
a rodinného života.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší. Žalované nevznikly
žádné náklady nad rámec její běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu