ECLI:CZ:NSS:2021:2.AFS.25.2020:36
sp. zn. 2 Afs 25/2020 – 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Zemědělský podnik Razová,
státní podnik v likvidaci, se sídlem Třanovského 622/11, Praha 6, zast. JUDr. Tomáše
Machem, advokátem se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 5. 2019, č. j. 22197/19/5100-31462-708633, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019,
č. j. 65 Af 20/2019 - 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2019,
č. j. 65 Af 20/2019-35 se zru š u je a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále též „správce daně“) výzvou ze dne 11. 5. 2018
vyzval žalobce k podání daňového přiznání k dani z nemovitých věcí za rok 2016. Výzva se týkala
řady konkretizovaných pozemků v k. ú. P., S., V. B., K., B. u Š., O., B. u V. L., Ch., P. Ž., R., S.
u L., P., H., Š., V. L., Z. na M., Ž., N. V. a V. u J. Na vyhovění výzvě a podání daňového
přiznaní, které není ve spise založeno, lze soudit z výzvy správce daně k odstranění pochybností
ze dne 25. 6. 2018, ze sdělení žalobce ze dne 3. 7. 2018 a z dalšího postupu správce daně.
Výsledky postupu k odstranění pochybností byly správcem daně zaslány žalobci dne 14. 9. 2018 a
vyjadřují se k akceptaci či neakceptaci osvobození od daně ve vztahu k jednotlivým pozemkům
v daném zdaňovacím období. Žalobce na to reagoval sdělením, že a z jakých důvodů uplatňuje
osvobození od daně. Správcem daně byl následně dne 8. 10. 2018 vydán platební výměr na daň
z věcí nemovitých č. j. 1836820/18/3101-70461-809481, jímž byla vyměřena částka 19 563 Kč
jako daň z pozemků a částka 164 Kč jako daň ze staveb a jednotek; platební výměr obsahuje
podrobný rozpis pozemků a důvodnost jejich zdanění či osvobození od daně.
[2] Žalobce proti platebnímu výměru podal odvolání. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne
29. 5. 2019, č. j. 22197/19/5100-31462-708633, odvolání zamítl a platební výměr potvrdil.
K odvolacím námitkám konstatoval přehled pozemků, u nichž správce daně akceptoval
osvobození od daně podle §4 odst. 1 písmeno o) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých
věcí, ve znění rozhodném pro dané zdaňovací období (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“),
neboť se jednalo o pozemky sloužící jako komunikace, a přehled pozemků, u nichž správce daně
uznal osvobození podle §4 odst. 1 písm. l) téhož zákona, neboť se jednalo o pozemky zajišťující
přístup veřejnosti na určité místo. Dále konstatoval čtyři pozemky správcem daně osvobozené
od daně z jiných důvodů. U zbývajících nespecifikovaných pozemků souhrnně uvedl,
že správcem daně nebyl shledán důvod pro osvobození od daně, a podrobně popsal úvahu
správce daně ohledně staveb. K odvolacím námitkám žalovaný poukázal na znění §4 odst. 1
písm. a) a §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí a uvedl, že toto osvobození od daně
lze přiznat, jen pokud pozemky či stavby nejsou užívány k podnikání, pronajímány
ani propachtovány. Majetek státního podniku včetně nemovitých věcí je majetkem státu, který byl
přenechán státnímu podniku k jeho užívání při podnikatelských záměrech. Smyslem osvobození
od daně podle citovaných ustanovení je umožnit osvobození nemovitých věcí, které jsou
vlastnictvím státu a jsou užívány jinými subjekty než podnikateli. Neoprávněné osvobození
od daně podnikatelského subjektu by mohlo být vnímáno jako veřejná podpora poskytovaná
státem. Není podstatné, že daňový subjekt je v likvidaci a nevykonává žádnou podnikatelskou
činnost. Za podstatné žalovaný označil, že daňový subjekt je ve smyslu §421 občanského
zákoníku č. 89/2012 Sb. stále považován za podnikatele, neboť je zapsán v obchodním rejstříku
(§5 odst. 1, §2 odst. 1 zákon a č. 77/1997 Sb., o státním podniku). Stejně tak je právnickou
osobou ve smyslu §42 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických
a fyzických osob (…), a má zapsaný předmět podnikání. Žalovaný dále uvedl, že žádný z důkazů
předložený v daňovém řízení neprokazuje, že pozemky neslouží k podnikání a nesplňují
podmínky §4 odst. 3 zákona o evidenci nemovitostí. Majetek státu, s nímž nakládá státní podnik,
je třeba vždy považovat za majetek určený k podnikání.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Žalobce v žalobě namítal existenci důvodů pro osvobození od daně z pozemků podle §4
odst. 1 písm. a), odst. 3 a §9 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o dani z nemovitostí, neboť
pozemky jsou ve vlastnictví státu a nejsou užívány k podnikání, což bylo v řízení prokázáno.
Krajský soud v napadeném rozsudku označil rozhodnutí žalovaného za vnitřně rozporné, neboť
ten na jedné straně dovozuje, že žalobce nelze od daně osvobodit na základě jeho prostého
postavení jako státního podniku, a na druhé straně konstatuje, že žalobce nepředložil důkazy
o tom, že předmětné nemovitosti neslouží k podnikání. Žalovaný vyšel z toho, že ke státnímu
podniku je třeba přistupovat jako k podnikatelskému subjektu, a současně se podrobně zabýval
žalobcem předloženými důkazy a dovodil, že jimi není prokázáno, že se jedná o nemovitosti
osvobozené od daně. Byl-li tedy žalovaný názoru, že z hlediska podmínek §4 odst. 1 písm. a),
odst. 3 zákona o dani z nemovitostí je postačující povaha žalobce jako podnikatele, nemohl již
posuzovat, zda žalobcovy důkazy prokazují či neprokazují využití nemovitostí k podnikatelským
účelům; takové úvahy stojí proti sobě. Žalovaný také ve svém rozhodnutí nezdůvodnil rozdíly
při výkladu osvobození podle §4 odst. 1 písm. a) a písm. l) ve vztahu k §4 odst. 3 zákona o dani
z nemovitostí. Ve vztahu osvobození podle písm. l) vyložil §4 odst. 3 cit. zákona neformálnějším
způsobem, kdežto ve vztahu k osvobození podle §4 odst. 1 písm. a) cit zákona jej vyložil
formálně, pouze z hlediska postavení žalobce jako podnikatele. Ustanovení §4 odst. 3 zákona
o dani z nemovitostí se vztahuje jak na §4 odst. 1 písm. a), tak na §4 odst. 1 písm. l) tohoto
zákona a žalovaný ve svém rozhodnutí (ani správce daně v platebním výměru) nevysvětlil
rozdílný přístup. Proto krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
-kasační stížnost
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační
stížností opřenou o kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“); namítl tedy
nepřezkoumatelnost rozsudku a nesprávné právní posouzení věci soudem v předchozím řízení.
Závěry soudu označil za nesprávné, neboť jeho rozhodnutí nelze považovat
za nepřezkoumatelné. Je povinností správního orgánu podle §116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vypořádat
se se všemi odvolacími námitkami a vyhodnotit daňovým subjektem navrhované důkazní
prostředky. To znamená vypořádat se i s těmi, které pro rozhodnutí nemají význam; zde
stěžovatel poukazuje na komentářovou literaturu. Přitom se jednalo o vypořádání se s důkazními
prostředky připojenými k odvolání, s nimiž je třeba se vypořádat vždy; to plyne z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2012, č. j. 9 As 89/2011 – 32, a dalších v něm
citovaných rozhodnutí a z rozsudku téhož soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 Afs 360/2017 – 35.
Skutečnost, že se žalovaný zabýval důkazními prostředky, je tedy zcela v souladu s judikaturou
správních soudů.
[5] Věcně je stěžovatel názoru, že účelem státního podniku je podnikání, tedy vytváření zisku.
K žalobci tedy bylo namístě přistupovat jako k podnikatelskému subjektu, což vylučuje uplatnění
§4 odst. 1 písm. a) a §9 odst. 1 písm. a ) zákona o dani z nemovitostí Tento závěr nemohl být
zvrácen ani daňovým subjektem předloženými důkazními prostředky, což stěžovatel řádně
vyhodnotil, a to zcela v souladu se svým základním názorem, že státnímu podniku nelze
osvobození přiznat. Stěžovatel v odvolacím rozhodnutí v žádném případě daňovému subjektu
nevytýkal neunesení důkazního břemene. Závěry stěžovatele byly zcela konzistentní a základní
myšlenka nemožnosti přiznat osvobození se prolíná celým rozhodnutím.
[6] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu o rozdílném přístupu k výkladu §4
odst. 1 písm. a) a písm. l) zákona o dani z nemovitostí. Nemohl se tímto rozdílem zabývat
v odvolacím rozhodnutí, neboť nic takového nebylo uplatněno v odvolání. Tuto námitku uplatnil
daňový subjekt až v žalobě a v replice v soudním řízení. Nebyl ani jiný důvod řešit tuto otázku
v odvolacím rozhodnutí, neboť jedinou odvolací námitkou bylo neosvobození podle §4 odst. 1
písm. a) zákona o dani z nemovitostí. Výtka krajského soudu, že se stěžovatel tímto rozdílem
nezabýval v odvolacím rozhodnutí, je proto nemístná. V rámci soudního řízení se stěžovatel
k této otázce vyjádřil, krajský soud to ovšem nevzal v úvahu. Stěžovatel v daňovém řízení
nepostupoval nekonzistentně, posoudil možnost osvobození u každého pozemku jednotlivě.
Jednoznačné bylo osvobození pozemků sloužících jako komunikace podle §4 odst. 1 písm. o)
zákona o dani z nemovitostí, podle §4 odst. 1 písm. l) cit. zákona správce daně přiznal
osvobození od daně u pozemků, na nichž jsou veřejně přístupné parky, prostory a sportoviště.
Ve vztahu k §4 odst. 3 zákona zohlednil užívání širokou veřejností, tedy veřejně prospěšné
účelové určení; pokud by ho nebylo, muselo by se vycházet jen z toho, že jde o pozemky státního
podniku. Nárok podle §4 odst. 1 písm. a) a §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí
je spjat přímo s osobou poplatníka, určující tedy je, že nárok na osvobození je navázán na subjekt
- zde Českou republiku, a na s pozemky podnikající státní podnik, přičemž důvody osvobození
prokazuje daňový subjekt. Rozdíly mezi osvobozením podle §4 odst. 1 písm. a) a podle písm. l)
téhož ustanovení zákona o dani z nemovitostí je jasný. Veškeré závěry krajského soudu proto
stěžovatel považuje za nesprávné a navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
-vyjádření žalobce
[7] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na aktuální komentářové
odborné názory, podle nichž se osvobození od daně z nemovitostí vždy odvozuje od charakteru
zdanitelného pozemku, tedy od předmětu daně, a nikoliv od osoby poplatníka. Stěžovatel
ve svém rozhodnutí neodůvodnil rozdílný přístup při aplikaci §4 odst. 1 písm. a) a písm. l)
zákona o dani z nemovitostí, nerespektoval stávající odborné názory, a tím založil formulační
nesrozumitelnost svého rozhodnutí. Přitom rozdílný postoj zjevně zaujal. Argumentace pojetím
organizačních složek státu nakládajících se státním majetkem je nepřiléhavá, nekonzistentní
a rozporná. Stěžovatel svým výkladem vztahuje možnost osvobození prakticky jen na nadace.
Kromě toho žalobce sám fakticky nepodniká a veškerá jeho činnost směřuje k ukončení své
činnosti a vypořádání restitučních nároků. Stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě výslovně užil
formulace, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno. Žalobce se proto ztotožňuje
se závěry krajského soudu a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
IV.1. Podmínky projednání kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel jedná osobou s předepsaným
právnickým vzděláním. Kasační stížnost je tedy přípustná a projednatelná.
[9] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2
věty první s. ř. s.
IV.2. Posouzení důvodnosti kasačních námitek
[11] Kasační stížnost stojí na kasačních důvodech podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Předně je třeba zkoumat, zda je dán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť jen
u rozhodnutí přezkoumatelného a bez podstatných vad lze zpravidla vážit další kasační námitky.
Stěžovatel sice tento kasační důvod uplatnil, nicméně z jeho kasační argumentace by pod něj bylo
možno podřadit pouze tvrzení, že krajský soud při odůvodnění rozsudku nevzal v potaz vyjádření
stěžovatele k žalobě a že se zabýval i argumentací neuplatněnou v odvolání v daňovém řízení.
[12] Krajský soud je při rozhodování o žalobě podle §75 odst. 2 s. ř. s. vázán žalobními
důvody. Vyjádření žalovaného je jeho právem a soudu nepochybně může přispět při posuzování
důvodnosti žaloby. Neznamená to však, že je krajský soud povinen podrobně se v rozsudku
vypořádat s vyjádřením žalovaného, pokud jeho argumentaci nepřisvědčí. V daném případě bylo
žalobními důvody zejména tvrzení, že nemovitosti žalobce měly spadat pod osvobození podle §4
odst. 1 písm. a), a §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, a to proto, že žalobcem
nejsou užívány k podnikání. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby žalobce v replice na vyjádření
žalovaného označil jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné a vytkl mu, že důkazní prostředky byly
nesprávně označeny za neprůkazné ve vztahu k tvrzení o neužívání nemovitostí k podnikání.
Pozdní uplatnění této námitky není podstatné, neboť krajský soud je povinen
se nepřezkoumatelností správního rozhodnutí zabývat z moci úřední [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
V daném případě také krajský soud podle tohoto ustanovení postupoval. Neřešil tedy věcné
žalobní důvody a z tohoto hlediska ani správnost věcných závěrů žalovaného. Důvodem
ke zrušení rozhodnutí žalovaného byl názor soudu, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné, neboť si jeho odůvodnění vzájemně odporuje, a dále nedostatek
zdůvodnění odlišného přístupu k uplatnění osvobození podle §4 odst. 1 písm. a) a §4 odst. 1
písm. l) zákona o dani z nemovitostí. Neřešil-li krajský soud zákonnost právního posouzení
podmínek pro osvobození od daně z nemovitostí, neměl důvod zabývat se názorem žalovaného
na správnost tohoto posouzení.
[13] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný ani pohledem kasačních námitek
stěžovatele, ani z jiných důvodů, k nimž by kasační soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlížet
nad jejich rámec z moci úřední. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[14] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že nesprávně zrušil jeho rozhodnutí jako
nepřezkoumatelné. Krajský soud tak učinil zejména proto, že žalovaný na jedné straně označil
podmínky pro osvobození od daně podle §4 odst. 1 písm. a) a podle §9 odst. 1 písm. a) zákona
o dani z nemovitostí za nesplněné a na druhé straně vyhodnocoval důkazní prostředky
předložené s odvoláním. Stěžovateli lze přisvědčit, že je jeho povinností podle §116 odst. 2
daňového řádu v odůvodnění rozhodnutí vypořádat všechny důvody, v nichž odvolatel spatřuje
nesprávnosti nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Kromě stěžovatelem citovaných
rozhodnutí tohoto soudu lze dále poukázat i na jeho rozsudek ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 2 Afs 20/2013 - 38, podle něhož „(p)okud je v odvolacím řízení doplněno dokazování, musí odvolací
rozhodnutí kromě náležitostí stanovených v §116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, obsahovat
i náležitosti plynoucí z §102 odst. 4 téhož zákona; tj. důkazy musí být vyhodnoceny“. V daném případě
žalobce podal odvolání proti platebnímu výměru dne 6. 11. 2018 a argumentoval v něm tím,
že fakticky nepodniká a že již 10 let před vstupem do likvidace došlo k výmazu činností, které
představující podnikání, a že od té doby neprovozuje činnost, která by odpovídala definičním
znakům podnikání podle občanského zákoníku. Uvedl, že v současné době má zapsanou činnost
spočívající ve vypořádání restitučních nároků a ve vypořádání hospodářské činnosti podniku.
K tomu poukázal na konkrétní důkazní prostředky předložené správci daně. Správce daně k tomu
před předložením odvolání žalovanému připojil Výpisy dat z rejstříku ARES. Bylo proto
povinností žalovaného se s těmito tvrzeními i odkazovanými důkazy vypořádat. Žalovaný
vycházel z názoru, že osvobození se vztahuje k samotnému subjektu, jemuž nemůže být
poskytnuto, pokud je podnikatelem, přičemž daňovým subjektem předložené důkazní prostředky
nepovažoval za prokazující, že nemovitosti neslouží k podnikání.
[15] K tomu je třeba poukázat na rozhodnou právní úpravu:
[16] Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí jsou od daně z pozemků
osvobozeny pozemky ve vlastnictví České republiky. Podle odst. 3 téhož ustanovení „(p)ozemky
uvedené v odstavci 1 písm. a) jsou osvobozeny od daně z pozemků, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány
nebo propachtovány; jsou-li tyto pozemky pronajaty nebo propachtovány obci, kraji nebo organizační složce státu
anebo příspěvkové organizaci, jsou osvobozeny za předpokladu, že nejsou užívány k podnikání (…)“.
[17] Podle §9 odst. 1 písm. a) jsou od daně ze staveb osvobozeny zdanitelné stavby nebo
zdanitelné jednotky ve vlastnictví České republiky. Podle odst. 4 téhož ustanovení „(z)danitelné
stavby, s výjimkou budov obytných domů, a zdanitelné jednotky, které zahrnují nebytový prostor jiný než sklep
nebo komoru, uvedené v odstavci 1 písm. a) jsou osvobozeny od daně ze staveb a jednotek, nejsou-li užívány
k podnikání, pronajímány nebo propachtovány; jsou-li pronajaty nebo propachtovány obci, kraji nebo organizační
složce státu anebo příspěvkové organizaci, jsou osvobozeny za předpokladu, že nejsou užívány k podnikání“.
[18] Je-li tedy v daňovém řízení uplatňováno osvobození od daně z nemovitostí podle §4
odst. 1 písm. a), či podle §9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, vždy musí být váženo,
zda osvobození nebrání důvody uvedené v §4 odst. 3 a v §9 odst. 4 téhož zákona.
[19] Nejvyšší správní soud je názoru, že způsob, jakým se žalovaný se všemi těmito
podmínkami na základě argumentace uplatněné v odvolání a při poukazu na konkrétní důkazní
prostředky zabýval ve svém rozhodnutí, nevede k nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
[20] Krajský soud nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného shledal i v tom, že se nezabýval
tím, zda podmínky podle §4 odst. 3 zákona o dani z nemovitostí se nedotýkají i pozemků, jimž
bylo přiznáno osvobození podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitostí, tedy pozemků
veřejně přístupných parků, prostor a sportovišť: „(p)ozemky uvedené v odstavci 1 písm. d) až g), l), r), t)
a u) jsou osvobozeny od daně z pozemků, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány“).
Je pravdou, že v platebním výměru je u několika pozemků konstatováno, že je akceptován názor
daňového subjektu na charakter pozemku a nahlédnutím do map bylo ověřeno, že jde o pozemky
veřejně přístupné nepodléhající dani z nemovitostí. Žalovaný pak ve svém rozhodnutí tento stav
akceptoval a v odst. 20 se zabýval i tím, zda u vyjmenovaných pozemků, u nichž bylo správcem
daně uznáno osvobození podle §4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitostí, nejsou dány
překážky osvobození plynoucí z odst. 3 téhož ustanovení. Přesto, že jde o pozemky ve vlastnictví
státního podniku, preferoval skutečné využití sloužící široké veřejnosti. Žalovaný zde tedy
skutečně do jisté míry postupoval jinak než při hodnocení osvobození podle §4 odst. 1 písm. a)
zákona o dani z nemovitostí, nelze však říci, že tento svůj postup neodůvodnil, což je právě to,
co mu krajský soud vytýkal jako další důvod nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Vzhledem
k tomu, že odvolání nesměřovalo proti správcem daně přiznanému osvobození od daně, lze toto
vyjádření v rozhodnutí žalovaného považovat za dostačující. I z tohoto hlediska shledal Nejvyšší
správní soud rozhodnutí žalovaného přezkoumatelným.
[21] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z hlediska
přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného obstojí a krajským soudem nemělo být z tohoto
důvodu zrušeno. V tom je kasační stížnost důvodná.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti také poukazuje na rozdíly v osvobození podle §4 odst. 1
písm. a), l) a o) zákona o dani z nemovitostí a obhajuje správnost svého věcného posouzení. Tím
se ovšem v tomto kasačním řízení nelze zabývat, neboť správnost věcného posouzení krajský
soud nehodnotil.
V. Závěr a náhrada nákladů řízení
[23] Kasační stížnost stěžovatele je důvodná ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proto byl
napadený rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu
řízení.
[24] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.), tedy že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné; věc posoudí
v mezích žalobních námitek.
[25] Krajský soud v novém rozsudku rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu