ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.119.2020:34
sp. zn. 2 As 119/2020 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Bc. M. P.,
zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti
žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2018, č. j. 2515/DS/16-20, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2020, č. j. 17 A 26/2019 – 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2020, č. j. 17 A 26/2019 – 26,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary ze dne 20. 5. 2016, č. j. 7528/OD-P/16,
byl žalobce uznán vinným přestupkem podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon
o silničním provozu“) a za tento přestupek uložil žalobci pokutu ve výši 1 600 Kč (dále jen
„prvostupňový orgán“ a „prvostupňové rozhodnutí“). Skutkovou podstatu přestupku měl
žalobce naplnit tím, že dne 22. 3. 2016 v Karlových Varech jako řidič motorového vozidla jel
rychlostí nejméně 56 km/h v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h.
[2] Odvolání žalobce žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný rozhodoval o odvolání znovu
poté, co jeho v pořadí prvé rozhodnutí ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2515/DS/16-6, na základě
žaloby žalobce zrušil Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne
24. 8. 2018, č. j. 17 A 13/2017-43, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, neboť se nevyjádřil ani
k některým odvolacím námitkám žalobce, ani k jeho důkaznímu návrhu.
[3] Proti nyní napadenému rozhodnutí žalobce znovu brojil žalobou, již krajský soud
rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 17 A 26/2019-26, (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.
V prvé řadě krajský soud ohledně některých žalobních námitek odkázal na svůj v pořadí prvý
rozsudek č. j. 17 A 13/2017-43, neboť v řízení nedošlo ke změně skutkového ani právního
stavu, pročež byl krajský soud svými přechozími závěry vázán.
[4] Krajský soud dále uvedl, že ve věci nebylo rozhodnuto dvakrát, jelikož první
rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem č. j. 17 A 13/2017-43 krajského soudu pravomocně
zrušeno. Tento rozsudek byl žalobci řádně doručen. S podklady pro vydání rozhodnutí byl
žalobce seznámen, napadené rozhodnutí tak nebylo překvapivé. Námitka dvojího přičítání
již byla vypořádána v odst. 18 a 19 rozsudku č. j. 17 A 13/2017-43. Prvostupňový orgán
zohlednil opakovanou přestupkovou činnost žalobce při hodnocení jeho osoby, což je zákonný
postup bez ohledu na to, zda došlo k zahlazení dřívějších přestupků. Tvrzené průtahy žalobce
neprokázal, délka řízení nepředstavuje průtah, a proto nebyl důvod ji jakkoliv zohledňovat
při ukládání sankce.
[5] Krajský soud dále uvedl, že v odst. 14 rozsudku č. j. 17 A 13/2017-43 se již vypořádal
s námitkou, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Podle krajského soudu žalobce
neuvedl žádné konkrétní skutečnosti snižující nebezpečnost jeho jednání. Tou není ani tvrzení
o kvalitnějších brzdách na vozidle BMW. K naplnění materiální stránky přestupku postačuje
ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, aniž by došlo
k ohrožení konkrétního účastníka. Vycházel-li prvostupňový orgán ze znalosti místa
a frekvence provozu, nebylo třeba tyto skutečnosti prokazovat, neboť nejde o důkaz ve smyslu
§50 a §51 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Jedná se o podklad
rozhodnutí, s nímž se žalobce seznámil při ústním jednání o přestupku, při němž však
materiální znak přestupku nezpochybnil. Znalost místa a frekvence provozu bylo možno
u žalobce rozumně předpokládat. K přezkoumatelnosti odůvodnění závěrů o žalobcově
zavinění se krajský soud dostatečně vyjádřil v odst. 13 rozsudku č. j. 17 A 13/2017-43.
[6] Splněním podmínek §79a zákona o silničním provozu se podle krajského soudu nebylo
třeba zabývat, jelikož žalobce v tomto ohledu nic ve správním řízení nenamítal. K obsahu
správního spisu neměl výhrady. Rozsah odůvodnění žalovaného odpovídá procesní aktivitě
žalobce ve správním řízení. Odpovídající podklad (úřední záznam č. l. 3) byl součástí správního
spisu. Žalovaný nebyl povinen doplnit dokazování, jelikož na základě obecných námitek
žalobce nevznikly ve správním řízení pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Vadu
v řízení před správními orgány nezakládají skutečnosti namítané žalobcem teprve v žalobě.
[7] Nesprávné měření důsledkem tzv. slip effectu krajský soud vyloučil, neboť záměrný
kříž z měřicího zařízení je jasně na vozidle žalobce. Měření je bezvadné, jelikož měřicí přístroj
poskytl výsledek měření rychlosti. To žaloba nijak nezpochybnila. Ostatní důkazní návrhy
žalobce byly nadbytečné. O vzdálenosti měření není sporu, rychlost žalobce byla změřena
ze vzdálenosti 71 metrů.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě
a v jejím doplnění uplatnil důvody podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[9] Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud
několik okruhů námitek stěžovatele, které pro přehlednost uspořádal
takto:V prvém okruhu
námitek stěžovatel namítal, že nebyly prokázány podmínky měření rychlosti podle §79a zákona
o silničním provozu, tj. zda obecní policie měřila na místě určeném policií, přičemž úřední
záznam tuto skutečnost neprokazuje. V druhém okruhu námitek poukazoval na překvapivost
napadeného rozhodnutí a nezákonnost pokračování v řízení po zrušujícím rozsudku krajského
soudu. Zatřetí stěžovatel namítal, že byla porušena zákonná kritéria pro uložení sankce,
jelikož žalovaný byl povinen vyhodnotit nová kritéria pro ukládání sankce, což krajský soud
posoudil nesprávně, neboť dřívější žaloba žalobce takovou námitku obsahovat z logiky věci
nemohla. Čtvrtý okruh námitek směřoval k posouzení, zda byla naplněna materiální stránka
přestupku. Námitky podle stěžovatele vypořádal krajský soud namísto žalovaného,
čímž nezákonně nahradil správní úvahu úvahou soudcovskou.
[10] Závěrem vyjádřil stěžovatel nesouhlas s vyvěšením osobních údajů ohledně jeho osoby
a osoby jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu a upozornil,
že soudci Nejvyššího správního soudu v rámci rozsudků opakovaně negativně komentují osobu
zástupce stěžovatele.
[11] Na základě výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, a žalovanému uložit povinnost nahradit náklady řízení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje
s rozsudkem krajského soudu, a vzhledem k tomu, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové
námitky, nebude se k ní více vyjadřovat.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační
stížnosti, a přitom neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
a. Prokázání podmínek měření rychlosti
[15] Stěžovatel namítal, že nebylo prokázáno, že k měření rychlosti v předmětném úseku
došlo v souladu s §79a zákona o silničním provozu. Tato skutečnost nevyplývá ze správního
spisu a úřední záznam Městské policie Karlovy Vary ze dne 22. 3. 2016 o oznámení
o dopravním přestupku na č. l. 3 správního spisu (dále jen „úřední záznam“) není způsobilý
tuto skutečnost prokázat.
[16] Podle §79a zákona o silničním provozu (z)a účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává
výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.
[17] Výkladem citovaného ustanovení se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích. Podle jeho rozsudků ze dne 31. 7. 2020, č. j. 2 As 214/2019-38,
či ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016 – 37, „[t]ermín „výhradně“ užitý v §79a zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, znamená „výlučně“, tj. pouze za těchto podmínek
musí obecní policie při výkonu činnosti měření vozidel následovat pokyny Policie ČR. Soudy a správní orgány
při posuzování dopravních přestupků a při zkoumání oprávnění obecní policie měřit rychlost podle tohoto
ustanovení shromažďují podklady prokazující naplnění uvedené podmínky, např. dohodami mezi Policií ČR
a příslušnou obecní policií či stanovisky Policie ČR.“ (zdůraznění dodáno).
[18] Krajský soud k námitce nedoložení souhlasu ve smyslu §79a zákona o silničním
provozu v bodech 11 a 12 napadeného rozsudku uvedl: „V nalézacím řízení před magistrátem nebylo
třeba se touto otázkou vůbec zabývat, protože žalobce nic v tomto ohledu nenamítal. Právě naopak, k obsahu
spisu při ústním jednání o přestupku prohlásil, že k dokazování nemá výhrad, vše je objektivně zjištěno
(č. l. 12 správního spisu). […] Rozsah podkladů správního spisu i rozsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného
pak plně odpovídají procesní aktivitě žalobce ve správním řízení. Žalobce v nalézacím řízení nic nezpochybňoval
(vše měl za řádně zjištěné, srov. výše), v odvolání pak uvedl, že „ze spisového materiálu nevyplývá,
že měření rychlosti bylo prováděno výhradně na místech určených policií a v součinnosti
s policií. [...] nevyplývá, že by rychlost byla měřena v místě určeném policií k měření.“ Takto
formulovaná námitka zjevně směřovala pouze proti úplné absenci relevantního podkladu pro rozhodnutí.
Odpovídající podklad však ve spisu obsažen byl (úřední záznam na č. l. 3) a žalovaný na něj odkázal
v souladu se závazným právním názorem rozsudku č. j. 17 A 13/2017-43. Pokud žalovaný nepovažoval
s ohledem na okolnosti případu za nezbytné doplnit dokazování v této otázce, protože v řízení nevznikly
relevantní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a zákonnosti postupu městské policie, nelze mu nic
vytknout – obecné námitky žalobce tyto pochybnosti založit nemohly. Jestliže žalobce své námitky plně rozvedl
až v řízení o žalobě, tedy stupňoval svou procesní obranu tak, že se před magistrátem nebránil, před žalovaným
začal a teprve před soudem svou obranu konkretizoval, nejde o procesní taktiku způsobilou zpochybnit
zákonnost napadeného rozhodnutí. Obsahově totiž jde o námitku vad řízení, které však probíhalo bezvadně:
otázky významné pro rozhodnutí byly vyřešeny všechny a řádně. Nad rámec toho se správní orgány řádným
způsobem zabývaly jen tím, o čem v řízení vznikla pochybnost.“ Krajský soud tedy shledal, že naplnění
podmínky podle §79a zákona o silničním provozu bylo dostatečně prokázáno úředním
záznamem, čímž bylo vyvráceno tvrzení stěžovatele, že ze správního spisu splnění této
podmínky nevyplývá. Shodně se s námitkou stěžovatele vypořádal žalovaný v napadeném
rozhodnutí (str. 4 poslední odstavec, věta první).
[19] V úředním záznamu, který byl vyhotoven Statutárním městem Karlovy Vary – Městská
policie, se kromě dalších skutkových okolností jednání stěžovatele ohledně místa měření uvádí:
„Místo, kde bylo měření prováděno, je místem výhradně určeným policií a při měření bylo plně postupováno
v součinnosti s policií. Umístění radaru – při obřadní síni na ul. Krále Jiřího.“ Žádné další okolnosti
v souvislosti s místem prováděného měření úřední záznam ani správní spis neobsahují.
[20] Tato kasační námitka stěžovatele je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud shledal, že prohlášení o místě prováděného měření v úředním
záznamu není dostatečným důkazem, že jsou v případě žalobce naplněny podmínky podle
§79a zákona o silničním provozu.
[22] Úřední záznam byl vydán orgánem městské policie, který měření prováděl, přičemž
jeho součástí není žádné pověření, souhlas, stanovisko či smlouva, jíž by Policie ČR určovala,
že na tomto místě smí obecní policie měření provádět. Úřední záznam na obdobný projev vůle
Policie ČR ani neodkazuje, ani není jeho přílohou či součástí správního spisu. Dokladem
prokazujícím splnění podmínky podle §79a zákona o silničním provozu přitom zpravidla
v obdobných případech bývá dohoda mezi Policií ČR a příslušnou obecní policií nebo
stanovisko Policie ČR, které přímo vypovídají o projevené vůli Policie ČR ve vztahu
ke konkrétnímu místu na stanovené období. Formulace městské policie uvedená v úředním
záznamu, z níž splnění zákonné podmínky krajský soud i žalovaný dovozuje, je však
jednostranným a neurčitým prohlášením, které nikterak nesvědčí o souhlasu Policie ČR,
aby v daném místě v době, kdy se měl stěžovatel jednání dopustit, měření probíhalo.
Ze správního ani soudního spisu tak podle Nejvyššího správního soudu neplyne, že zákonná
podmínka byla splněna. Splnění podmínek podle §79a zákona o silničním provozu tedy nebylo
v případě stěžovatele prokázáno.
[23] K posouzení krajského soudu, že stěžovatel nezpochybňoval skutečnosti vyplývající
z podkladů pro vydání rozhodnutí (úřední záznam), je nutno upozornit, že stěžovatel nemá
povinnost tvrdit a prokázat, že k naplnění norem podmiňujících správní trestání nedošlo.
Ustanovením §79a zákona o silničním provozu je správním orgánům stanovena podmínka,
bez jejíhož naplnění není možné připustit správní trestání. Jsou to naopak správní orgány,
které mají v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §3 správního řádu postupovat
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Lze taktéž poukázat
na §50 odst. 3 správního řádu, dle nějž, má-li být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán
povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být
povinnost uložena. Podle citovaných ustanovení správního řádu tak mají správní orgány povinnost
prokázat, že jsou naplněny všechny zákonné podmínky pro vydání pro stěžovatele
nepříznivého rozhodnutí. Naplnění podmínky má tedy zásadně být doloženo ve správním
spisu, výjimečně ji lze doložit před správním soudem provedením důkazu případně shodným
tvrzením účastníků (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017,
č. j. 9 As 274/2016 – 37 a ze dne 31. 7. 2020, č. j. 2 As 214/2019-38).
[24] V případě stěžovatele krajský soud toto pochybení správních orgánů napravit mohl
a měl, například vyžádáním listin, na základě nichž měření probíhalo, u žalovaného či příslušné
složky Policie ČR, provedením důkazu obsahem webových stránek či jiným způsobem.
Nic takového však neučinil. S ohledem na skutečnost, že se nejedná o žádné rozsáhlé
doplňování skutkového stavu, měl krajský soud při posuzování důvodnosti uvedené žalobní
námitky (zpochybnění postupu dle §79a zákona o silničním provozu) v projednávané věci
postupovat tak, že sám vzniklé nedostatky odstraní. To může v souladu s §52 a §77 s. ř. s.
učinit i provedením důkazů nových.
[25] Ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71, skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními
orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný
skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil
až v řízení před krajským soudem dle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jsou bez dalšího nepřípustné.
Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné
nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak dle §73 odst. 2 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud však
na základě skutkového a právního stavu věci, který je dle §75 odst. 2 s. ř. s. povinen v mezích
žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními
nebo nevěrohodnými, a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné (§52
odst. 1 s. ř. s.). Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit.
b. Překvapivost rozhodnutí
[26] Stěžovatel má dále za to, že mu měl žalovaný po zrušujícím rozsudku
č. j. 17 A 13/2017-43 poskytnout prostor k vyjádření se k podkladům, vyrozumět
ho o pokračování v řízení a sdělit, že bude vydáno nové rozhodnutí.
[27] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že po vydání zrušujícího rozsudku
č. j. 17 A 13/2017-43, jímž krajský soud vytknul žalovanému nedostatečné vypořádání
některých odvolacích námitek, žalovaný vycházel z totožného skutkového i právního stavu,
přičemž nedošlo k doplnění dokazování. Ze správního spisu taktéž vyplývá, že s podklady
rozhodnutí se stěžovatel ve správním řízení seznámil.
[28] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s posouzením krajského soudu, že postup
žalovaného nebyl pro stěžovatele překvapivý a nebyl stižen nezákonností.
c. Nezohlednění zákonných kritérií pro uložení sankce
[29] Další kasační námitkou stěžovatel brojí proti způsobu, jakým se krajský soud
v napadeném rozsudku vypořádal s argumentací, že žalovaný měl zohlednit zákonná kritéria
pro ukládání sankcí podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(dále jen „nový přestupkový zákon“), jenž nabyl v mezidobí účinnosti.
[30] Stěžovatel tuto argumentaci uplatnil v bodě [14] žaloby, v němž pouze v obecné rovině
uvedl, že žalovaný měl zohlednit též zákonná kritéria podle nového přestupkového zákona.
Nikterak konkrétně však nevymezil, jaká kritéria podle nového přestupkového zákona by podle
něj měla být zohledněna. Nenamítal ani to, v důsledku kterých těchto nových kritérií by pro něj
úprava podle nového přestupkového zákona měla být jako celek příznivější, pročež by měla být
namísto úpravy účinné v době spáchání přestupku aplikována. Dále ohledně výše pokuty
namítal nestandardní délku řízení, zahlazení přestupků a zákaz dvojího přičítání.
[31] S argumentací stěžovatele se krajský soud vypořádal v bodě 8 napadeného rozsudku,
a to ve stejné míře obecnosti, jaká odpovídá formulaci žalobního bodu. Odkázal-li krajský soud
na vypořádání ve svém zrušujícím rozsudku č. j. 17 A 13/2017-43, lze takové vypořádání
žalobní námitky považovat za dostačující, neboť krajský soud v tomto odkazovaném rozsudku
(body 18 a 19) odůvodnil, jaké okolnosti vzal žalovaný při ukládání pokuty v potaz
a jak je hodnotil. V rozsudku ze dne 24. 8. 2018, č. j. 17 A 13/2017-43, přitom krajský soud
rozhodoval již za účinnosti nového přestupkového zákona, tj. jeho závěry měly vzít potenciální
příznivost nově účinného přestupkového zákona v potaz (podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2021, č. j. 8 As 43/2019-40). Ačkoliv tyto závěry krajský soud
převzal do nyní napadeného rozsudku, stěžovatel konkrétně proti nim nic nenamítá.
K namítané nestandardní délce řízení, zahlazení přestupků a zákazu dvojího přičítání se krajský
soud v napadeném rozsudku podrobně vyjádřil. Nejvyšší správní soud tedy shledal odůvodnění
krajského soudu za dostačující.
d. Materiální stránka přestupku
[32] Ohledně materiální stránky přestupku stěžovatel namítá, že krajský soud v napadeném
rozsudku nahradil správní uvážení žalovaného, který ve svém rozhodnutí toliko konstatoval,
že tvrzení stěžovatele nesouvisí s meritem věci.
[33] Na straně 3 napadeného rozhodnutí žalovaný v reakci na odvolací námitky uvedl,
že v případě stěžovatele nedodržení rychlosti jízdy v obci naplnilo materiální stránku přestupku,
přičemž stěžovatel si byl vědom, že se pohybuje v obci, kde je stanovena maximální přípustná
rychlost. Žalovaný shledal odůvodnění prvostupňového orgánu dostačujícím. Krajský soud
v napadeném rozsudku odůvodnění k materiální stránce přestupku toliko propracoval
s ohledem na žalobní body týkající se brzdné dráhy a kvality brzd. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že postup a odůvodnění krajského soudu jsou v tomto ohledu v souladu se zákonem.
e. Zveřejňování osobních údajů
[34] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného
na síti internet Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována
čl. 96 Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku,
což ostatně potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou
pravidelně při vyhlašování uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje
jednotlivých účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost
soudního řízení. Je potřebné doplnit, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc
konstatoval, že zájem na veřejném vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně
osobních údajů účastníků řízení (s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od zveřejňování
základních identifikačních údajů ustoupit. Nejvyšší správní soud navíc dodává, že obdobná
argumentace byla v jiném řízení již předložena předsedovi Nejvyššího správního soudu
(viz řízení ve věci sp. zn. 7 As 140/2019, ve kterém zastupoval účastníka řízení rovněž
Mgr. Václav Voříšek), který ji vypořádal v přípisu ze dne 23. 7. 2019, č. j. S 120/2019–12.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozhodnutí krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[36] Krajský soud tedy především řádným procesním postupem ověří, zda bylo měřeno
v souladu s §79a zákona o silničním provozu. Pokud by zjistil, že tomu tak nebylo, bylo
by to dostatečným důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného, případně i správního orgánu
prvního stupně. Navrhne-li některý z účastníků řízení k prokázání svých tvrzení důkazy,
je na soudu, aby o tom, zda jde o návrhy dostatečně konkrétní a pro posouzení věci relevantní,
řádně uvážil a svou úvahu pak v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelně vyjádřil.
[37] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu