ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.140.2019:41
sp. zn. 7 As 140/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. S., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
5. 3. 2019, č. j. 72 A 67/2017 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce ze dne 14. 6. 2017,
č. j. SMOL/142498/2017/OARMV/DPD/Bat, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta 1 500 Kč. Přestupku se měl žalobce
dopustit tím, že dne 9. 1. 2017 v 18:09 hod. v Olomouci na ulici Tovární, ve směru jízdy
od ulice Lipenská k ulici Velkomoravská, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Audi,
registrační značky X, nerespektoval svislé dopravní značení B20a „Nejvyšší dovolená rychlost“
stanovující nejvyšší dovolenou rychlost na 70 km/h; silničním radarovým rychloměrem
RAMER 10C mu byla naměřena rychlost jízdy 88 km/h (po odečtení možné odchylky měřicího
zařízení - 3 km/h).
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 7. 9. 2017, č. j. KUOK 88825/2017, bylo odvolání zamítnuto
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem.
Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů. Neshledal důvodnými námitky
poukazující na nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Správní orgány nepochybily ani
při dokazování. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Správní orgány se řádně vypořádaly
s uplatněnými námitkami a jejich rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná. Krajský
soud neshledal důvodnými ani námitky poukazující na vady výroku prvostupňového
rozhodnutí. Podle krajského soudu bylo místo spáchání přestupku, jakož i forma zavinění,
specifikovány ve výroku dostatečně a v souladu s právními předpisy. Důvodnými neshledal soud
ani další žalobní námitky a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku
krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz, a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného vypořádání kasační
stížnosti identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek stěžovatele, které
pro přehlednost uspořádal takto. V prvním okruhu námitek krajskému soudu vytýkal,
že se nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami. Ve druhém okruhu námitek namítal vady
výroku rozhodnutí prvého stupně. Podle stěžovatele nebylo místo spáchání přestupku
vymezeno dostatečně konkrétně, v důsledku čehož není možné učinit jednoznačný závěr o tom,
zda skutečně došlo ke spáchání přestupku, který je výrokem žalobci kladen za vinu. Ve třetím
okruhu námitek namítal, že správní orgán nijak neodůvodnil formu zavinění. Ve čtvrtém okruhu
námitek namítal, že použití měřícího zařízení brání to, že jej vyrobila, jakož i následně ověřila
společnost RAMET a. s. Souhrnně stěžovatel polemizoval s argumentací krajského soudu.
Z výše uvedených důvodů navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu
řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost.
[8] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal
posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým
způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz
v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění
lze dovodit, z jakého skutkového stavu posuzující orgán vyšel a jak o něm uvážil. Povinností
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45 atp.). Rovněž i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje,
že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního rozhodnutí je jedním
z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících
libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní
argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01, dostupné
na http://nalus.usoud.cz). Výše uvedené požadavky dopadají i na rozhodnutí správních orgánů.
I jejich povinností je řádně vypořádat námitky účastníků řízení (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014,
č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.).
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Krajský soud se zabýval i namítanou
nepřezkoumatelností správních rozhodnutí, jakož i námitkami mířícími do nedostatečného,
resp. vadného dokazování. K tomu viz stranu 11 až 15 rozsudku. Ačkoliv si jistě lze představit
ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským
soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup krajského soudu odpovídá konstantní
judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument
uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace
a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14).
Např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009 vydaném pod sp. zn. III. ÚS 989/08 Ústavní soud uvedl,
že „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být
vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí
pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76,
publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud podstatou
námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka
za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty
vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci
důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne
29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). K takovým vadám však v řízení nedošlo.
[10] Ve druhém okruhu námitek stěžovatel poukazoval na vady výroku prvostupňového
rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl výrok prvostupňového rozhodnutí zatížen
takovými vadami, pro které by bylo nutno přistoupit k jeho zrušení.
[12] Předně není pravdou, že by místo spáchání přestupku bylo ve výroku specifikováno
natolik neurčitě, že by nebylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, zda skutečně došlo
ke spáchání přestupku, který je kladen stěžovateli za vinu.
[13] V rozsudku ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37, zdejší soud uvedl, že „[s]myslem
přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným
jednáním.“ To vyplývá i z pozdější judikatury (srov. např. rozsudky ze dne 28. 5. 2015,
č. j. 9 As 291/2014 - 39, ze dne 11. 3. 2006, č. j. 4 As 270/2015 - 42, ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 4 As 63/2015 - 52), která dodává, že není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku
vymezeno na „metr přesně“, ale s ohledem na kontext dané věci postačí i obecnější vymezení
místa, kde došlo ke spáchání přestupku.
[14] Uvedeným požadavkům výroková část prvostupňového rozhodnutí odpovídá. Je v ní
uvedeno, že přestupku se stěžovatel dopustil dne 9. 1. 2017 v 18.09 h v Olomouci na ulici Tovární,
ve směru jízdy od ulice Lipenská k ulici Velkomoravská, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Audi,
registrační značky X, nerespektoval svislé dopravní značení B20a „Nejvyšší dovolená rychlost“
stanovující nejvyšší dovolenou rychlost na 70 km/h; silničním radarovým rychloměrem
RAMER 10C mu byla naměřena rychlost jízdy 88 km/h (po odečtení možné odchylky měřicího
zařízení ve výši - 3 km/h). Nelze přehlédnout ani způsob měření rychlosti, který může bránit
(i s ohledem na naměřenou rychlost) přesnější specifikaci místa spáchání přestupku. Místo
spáchání přestupku je nadto zachyceno i na fotografii založené ve spisu (která je součástí
výstupu z měřícího zařízení, na které jsou uvedeny i přesné souřadnice daného místa). Stěžovatel
nepředložil žádný relevantní podklad, ze kterého by bylo možno dovodit, že se přestupek stal na
jiném místě. Z ničeho přitom nevyplývá ani to, že by v daném úseku bylo možno jet rychlostí
vyšší. V řízení nadto byli vyslechnuti zasahující policisté, kteří potvrdili, že k přestupku došlo
v úseku platnosti dopravní značky B20a s označením nejvyšší dovolené rychlosti 70 km/h
(k relevanci výpovědi zasahujících policistů srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 71). Soudu nadto není zřejmé, z jakého důvodu
stěžovatel neuplatnil shora uvedenou argumentaci bezprostředně po zastavení zasahujícími
policisty. V pozdějším uplatnění takové argumentace lze spatřovat i účelovost (podpůrně viz
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, či ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). S ohledem na výše uvedené nelze krajskému soudu
vytýkat, že neshledal vady výroku prvostupňového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje i s další argumentací krajského soudu k výroku rozhodnutí, přičemž poukazy
na judikaturu neshledává případnými; soud se v nich nezabýval identickou skutkovou situací.
S ohledem na specifikaci jednání ve výroku pak není přiléhavý ani poukaz na judikaturu, podle
níž nelze provádět podrobnější specifikaci protiprávního jednání až v odůvodnění (rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73 atp.).
[15] V dalším stížním bodě stěžovatel vytýkal správnímu orgánu, že se nezabýval formou
zavinění.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že zákon o přestupcích vyžaduje,
aby správní orgán uvedl, zda se účastník řízení dopustil jednání z nedbalosti či úmyslně. Forma
zavinění je obligatorní náležitostí výroku rozhodnutí od 1. 10. 2015, kdy nabyl účinnosti zákon
č. 204/2015 Sb., který (vedle jiného) měnil též zákon o přestupcích. V dané věci však správní
orgán ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se jednání dopustil
z nedbalosti. Tímto správní orgán dostál shora uvedené povinnosti. Ze zákona přitom explicitně
neplyne povinnost správního orgánu specifikovat i formu nedbalostního zavinění. To potvrzuje
i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 6 As 303/2016 - 37, ze dne 4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016 - 46, ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 9 As 348/2017 - 38). Např. v posledně označeném rozsudku soud uvedl, že: „Podle §3
zákona o přestupcích [k] odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně,
že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění
na úmyslné a nedbalostní. Rozlišení mezi vědomou a nevědomou nedbalostí se poté může promítnout
do rozhodování o druhu a výměry sankce (§12 odst. 1 zákona o přestupcích), tedy do odůvodnění rozhodnutí
o přestupku, takové rozlišení však nemusí být výslovně uvedeno ve výrokové části rozhodnutí.“ Krajský soud
se pak s ohledem na uplatněné žalobní námitky zabýval i navazujícími otázkami, přičemž jeho
argumentaci nepovažuje zdejší soud za natolik vadnou, že by zakládala nutnost zrušení rozsudku
krajského soudu.
[17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že by použití měřícího
zařízení bránilo to, že jej vyrobila a ověřila společnost RAMET a. s. Jak uvedl zdejší soud např.
v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 As 116/2018 - 51: „Není důvodná ani námitka stěžovatele
ohledně porušení presumpce správnosti ověřovacího listu osvědčujícího funkčnost silničního radarového rychloměru
RAMER10C, kterým byla naměřena stěžovateli rychlost porušující zákonný limit. Správnost ověřovacího listu
nelze zpochybnit pouhým tvrzením stěžovatele, že autorizované metrologické středisko ověřující správné fungování
měřidla je zároveň jeho výrobcem. Tento závěr vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu: „pokud
stěžovatel namítal, že měřící zařízení nebylo řádně ověřeno (ověření provedl výrobce daného zařízení), konstatuje
soud, že ve správním spisu je založen ověřovací list měřícího zařízení, ze kterého vyplývá, že v době měření bylo
měřící zařízení řádně ověřeno. […] Pro danou věc je podstatné, že silniční radarový rychloměr byl ověřen
v souladu se zákonem o metrologii, z čehož plyne závěr, že měřící zařízení bylo schopné správně změřit rychlost
vozidla.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As 186/2018 - 52). „Ze žádného
právního předpisu nevyplývá, že by ověřovací list musel vystavit toliko Český metrologický institut, a nikoliv
výrobce měřícího zařízení, resp. autorizované středisko provozované přímo výrobcem měřícího zařízení -
společností RAMET C.H.M. a. s.“ Výše uvedené plně platí i pro nyní posuzovanou věc. Stěžovatel
nepředložil žádný podklad, ze kterého by bylo lze dovodit, že měřící zařízení nefungovalo
správně, že by ověřovací list neměl být vydán atp. Za této situace je nadbytečné zabývat se
polemikou stěžovatele s argumentací krajského soudu stran povahy ověřovacího listu atp.
Z ničeho nevyplývá ani to, že by měřící zařízení řádně neměřilo rychlost. Z ničeho nevyplývá ani
nepodložená domněnka stěžovatele, že by uložení pokuty bylo v ekonomickém zájmu
společnosti RAMET a. s. Stěžovatel nedoložil ani své tvrzení, že by společnost RAMET a. s.
ve svých vyjádřeních uváděla, že její rychloměry nejsou schopny změřit rychlost. V dané věci je
ve spisu založen ověřovací list měřícího zařízení. Ověřovací list je veřejnou listinou, u níž
se presumuje správnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 9/2013 - 35,
či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 1 As 101/2016 - 77). „Je-li ověřovací list vydán
subjektem k tomu oprávněným v souladu se zákonem a podzákonnými předpisy, není důvod o správnosti
ověřovacího listu pochybovat. Ke zpochybnění správnosti ověřovacího listu musí existovat konkrétní skutkové či
právní důvody vyvolávající rozumnou pochybnost. Stěžovatel v tomto případě žádné takové důvody neuvedl.
V tomto směru ostatně sám stěžovatel ani neuvedl, v rozporu s jakým právním předpisem měl být ověřovací list
vystaven.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 As 116/2018 - 51,
či rozsudek ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54). To plně platí i pro nyní posuzovanou věc.
Stěžovatelova argumentace byla v rovině obecných spekulací; stěžovatel nepředložil žádný
podklad, ze kterého by bylo lze dovozovat nesprávnost provedeného měření rychlosti, resp.
nesprávné fungování měřícího zařízení.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani
žádné další vady či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich nosné
závěry mají oporu v právní úpravě a správním spisu a zdejší soud je přebírá, v důsledku čehož
nemohl shledat důvodnou ani polemiku stěžovatele s nimi.
[19] Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl nesouhlas stěžovatele a jeho zástupce
„s vyvěšením jejich osobních údajů na celosvětovou komunikační síť internet Nejvyšším správním soudem.“
(str. 7 a násl. doplnění kasační stížnosti). Uvedenou argumentací se však nezabýval, neboť
stěžovatel, resp. jeho zástupce výslovně uvedli, že soud nemá tuto argumentaci považovat
za kasační námitku. Z procesní opatrnosti byla uvedená argumentace předložena předsedovi
Nejvyššího správního soudu, který se s ní vypořádal v přípisu ze dne 23. 7. 2019,
č. j. S 120/2019 - 12 (který byl doručen zástupci stěžovatele).
V.
[20] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu