ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.92.2012:41
sp. zn. 7 As 92/2012 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: JUDr. A. F.,
MBA bytem Na Formance 5/497, Praha 4, zastoupený JUDr. Pavlem Sorokáčem, advokátem se
sídlem Pařížská 9/68, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U
Jezu 642/2a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Úsrtí
nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 4. 2012, č. j. 63 A 10/2011 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 63 A 10/2011 – 62, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 17. 8. 2011,
č. j. OD 835/11-3/67.1/111199/St (dále jen „krajský úřad“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí
Magistrátu města Liberec (dále jen „magistrát“) ze dne 21. 6. 2011,
č. j. MML 216872/08/3332/OD/SSK, jímž nebyla povolena obnova řízení ukončeného
rozhodnutím magistrátu ze dne 15. 4. 2009, č. j. MML 216872/08/3332/OD/SSK.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že obnova řízení, jak je upravena v zákoně
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je určena k nápravě
skutkových nesprávností. K nápravě vad právních či procesních (např. i odnětí možnosti
zúčastnit se jednání) je určen postup podle ust. §94 a násl. správního řádu, když nelze
opomenout ani možnost postupu podle s. ř. s. Obnova řízení je mimořádným opravným
prostředkem řešícím jen vady skutkové, a nelze ji pokládat za další řádný opravný prostředek,
jak z mnohých tvrzení v podané žalobě vyplývá. Argumentuje-li stěžovatel nezbytností provést
důkaz svědectvím dalších osob, a to Ing. R. a MUDr. R., s cílem prokázat, že auto neřídil, a ani jej
nezaparkoval, a proto nemohl spáchat přestupek, je nepodstatné, zda a do jaké míry by tato
svědectví přinesla zásadní zvrat ve skutkových zjištěních. I z dopisu stěžovatele adresovaného
primátorovi Statutárního města Liberec Ing. Kittnerovi (doručen dne 19. 11. 2008) obsahující
stížnost na postup městské policie totiž vyplývá, že auto řídil, což výslovně uvedl, a že Ing. R. a
M. Č. byly jen přítomny. Tento dopis byl od počátku součástí správního spisu (včetně dokladů o
prověřování postupu městské policie) a měl ho k dispozici i magistrát, který ve věci přestupku
rozhodoval, a mohl z něj vyčíst, jakým směrem lze dokazování vést. Že uvedené osoby správní
orgán nevyslechl, za to lze vděčit zjevně jen tomu, že stěžovatel sám sebe, a to jednoznačně, jako
řidiče označil. Podstatným pro posouzení věci ale je, že se nejedná o novou, dříve neznámou,
skutečnost, kterou nemohl účastník v původním řízení uplatnit. Obdobně to platí i ohledně
MUDr. R.. Bylo výhradně na stěžovateli a v jeho možnostech, aby i jméno tohoto svědka
v uvedeném dopise uvedl, a pokud tak neučinil, tak nikoli proto, že takovou možnost neměl,
neboť jinak čile i později s magistrátem korespondoval. Proto se ani v případě MUDr. R. nejedná
o nový důkaz, který nemohl být v původním řízení uplatněn. Stěžovatel tedy věděl o důkazech,
kterými operoval o žádosti o obnovu řízení, a to již v době před zahájením přestupkového řízení,
a také je zmiňoval, resp. mohl je zmínit v případě MUDr. R.. Žádný procesně relevantní důvod
mu nebránil v jejich řádném uplatnění. Dále krajský soud uvedl závěry, které sice nejsou
podle jeho názoru pro posouzení věci podstatné, ale pokládal je za nutné zmínit. Řízení
o přestupku bylo v souladu se zákonem zahájeno, stěžovatel byl řádně předvolán k jednání
nařízenému na 7. 4. 2009, a to v souladu s ust. §24 správního řádu. Tvrdí-li opak, pak se mýlí.
Omluvu stěžovatele ze dne 28. 1. 2009, zjevně reagující na předvolání k podání vysvětlení na den
4. 2. 2009 (nejedná se o zahájení přestupkového řízení ani o předvolání obviněného z přestupku
k ústnímu jednání), nelze pokládat za řádnou omluvu ve smyslu ust. §74 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), z jednání
nařízeného na 7. 4. 2009. Je chybou správního orgánu, že vedl se stěžovatelem v podstatě nic
neřešící korespondenci, ačkoli měl pravdivost takových úkonů (omluvy) bez odkladů ověřovat
u jeho zaměstnavatele. Signálem pro nezbytnost takového postupu bylo již stěžovatelovo tvrzení,
že „pracuje jako diplomat“, aniž to jakkoli doložil, a to již z pohledu ust. §9 zákona
o přestupcích, a především obsah sdělení JUDr. C. ze dne 12. 3. 2009. Případnými procesními
vadami, pokud neměly vliv na možnost uplatnění nových důkazů, se krajský soud z pohledu
zákonných podmínek ust. §100 správního řádu nemohl zabývat. Obnova řízení nebyla povolena,
a proto nelze zásadně „nové“ důkazy hodnotit. Krajský soud také poukázal na to, že stěžovatel je
právník a zná význam řečeného. Zcela postrádá logiky zásadní změna v líčení podstatných
skutkových okolností v dopise primátorovi a v žádosti o obnovu řízení. Stěžovatel nevysvětlil,
proč najednou dospěl k závěru, že je vše jinak, tedy proč v dopise primátorovi neuvedl pravdu a
předkládá ji až nyní. Z pohledu výše rozvedených závěrů nepokládal krajský soud za nutné
zabývat se otázkou, zda byly zachovány lhůty podle ust. §100 odst. 2 správního řádu. Další
stěžovatelovy úvahy a námitky týkající se zaplacení či nezaplacení poplatku za odtah vozidla,
„diplomatické imunity“ (když tvrdí, že této imunity nepožívá, zatímco v dopise primátorovi uvedl
„pracuji jako diplomat“) a různých emocionálně zabarvených i dehonestujících úvah na adresu
pracovníků krajského úřadu jsou zcela irelevantní a krajský soud se jimi nezabýval. Jedná se totiž
jen o různé druhy výtek zjevně nesouvisejících se zákonnými důvody postupu podle ust. §100
správního řádu. O tom, že otázce stěžovatelových obhajovacích práv byla v řízení o obnově
řízení věnována pozornost svědčí rozhodnutí krajského úřadu ze dne 14. 4. 2011, č. j. OD
305/11-2/67.1/11066/NL. Krajský soud také nezjistil, že by v řízení o obnově řízení došlo
v postupu krajského úřadu k takovým vadám, které by mohly reálně zapříčinit nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že krajský soud
se s žalobními námitkami vypořádal v odůvodnění rozsudku tak, že pouze odkázal na příslušná
ustanovení správního řádu. Víceméně se nevyjadřuje ke konkrétním žalobním námitkám
podstatným z pohledu zákonných důvodů ust. §100 správního řádu: a) spisová dokumentace
nebyla očíslována a chyběl soupis všech součástí spisu, b) stěžovatel nikdy netvrdil, že je chráněný
diplomatickou imunitou a rovněž tak nikdy nepředložil správnímu orgánu diplomatický pas s
vyznačením výsady imunity, c) řádně zaplatil za provedený odtah. Své stanovisko utápí v
nejasných formulacích typu: „je jen vadou, nikoli ale podstatnou, že takový odkaz napadené
rozhodnutí neobsahuje“ (str. 3 odst. 5), „je chybou správního orgánu, že měl ověřit pravdivost
úkonů žalobce (omluvy) u zaměstnavatele“ (str. 5 odst. 2). „Nevypořádá-li se správní orgán v
rozhodnutí o opravném prostředku se všemi námitkami, které v něm byly uplatněny, způsobuje to jeho
nepřezkoumatelnost zpravidla spočívající v nedostatku jeho důvodů“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84). „Ve skutkové větě rozhodnutí o přestupku nelze uvádět jiné
skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Krajský soud nepochopitelně odkazuje na dopis
zaslaný (v emocionálním rozhořčení) bývalému primátorovi města Liberec (v současné době
trestně stíhanému). Zde se pouze ze slušnosti a ve snaze nevtahovat do tohoto problému Ing. R.,
označil za řidiče. Tento dopis ovšem nikdy nebyl součástí spisu (alespoň nebyl stěžovateli při
nahlédnutí nikdy předložený) a v průběhu jednání magistrátu ze dne 7. 4. 2009 není také tento
dopis jako důkaz uvedený. S příslušnou projednávající úřednicí M. S. magistrát pro závažné
profesní pochybení rozvázal pracovní poměr a je rovněž trestně stíhána. Listina, která nebyla
použita v souladu s ust. §53 odst. 6 správního řádu nemůže být použita jako důkaz. Stěžovatel
připomněl, že se jednalo o banální přestupek, kdy vozidlo bylo zaparkováno ve vilové zástavbě, a
to ne předepsaných 5 m od „křižovatky“, ale pouze 4,80 m. Z tohoto důvodu bylo následně
odtaženo. Vozidlem cestovali dva držitelé průkazu ZTP. „Navíc úřední záznam o tom, že byl spáchán
přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci.
Nelze jej však považovat za důkazní prostředek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008 - 115). K námitce krajského soudu, že stěžovatel neuplatnil dříve
návrh (mimo jiné) na vyslechnutí MUDr. R., stěžovatel uvedl, že tyto a jiné návrhy, uváděl
opakovaně již od počátku konkrétní vědomosti o svém přestupku a dokládá to i jeho podání
magistrátu (stížnost na nevhodné chování úřednice M. S.) ze dne 4. 1. 2010. Krajský soud opět
buď neměl k dispozici veškerý spisový materiál, anebo tyto fakta přehlédl. „Správní orgán je povinen
postavit nad vší pochybnost, že jednání se dopustil právě obviněný. Existuje-li rozumná pochybnost, že se
uvedeného jednání (parkování) dopustil někdo jiný, nelze jej za přestupek postihnout - zásada in dubio pro reo.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 - 55). Za velmi
nesrozumitelné označil stěžovatel tvrzení krajského soudu, že omluva zaslaná dne 28. 1. 2009
se musí vztahovat k předvolání na den 4. 2. 2009. Předvolání na tento den bylo ovšem zasláno
magistrátu v rozporu s dikcí ust. §59 správního řádu nedodržena lhůta 5 dnů. Jeho omluva
následovala nekonkrétní emailovou korespondenci (porušení §36 odst. 2 a 3 správního řádu –
Nejvyšší správní soud 5 A/2002) a je neobhajitelné se domnívat, že korespondence odeslaná
ze Santo Dominga (Dominikánská republika), bude příjemci doručena ve lhůtě 7 dnů. Magistrát,
a následně ani krajský soud, nevyslovil a nevyvodil jedinou pochybnost ve věci opakovaně zaslané
omluvy. Stěžovatel od počátku se správním orgánem komunikoval a snažil se věc řešit. Proto
i v tomto případě jde o vadu řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 7As 9/2009 - 66). Stěžovatel se považuje za slušného člověka a nemá, a nikdy neměl,
s výjimkou předmětného přestupku, žádnou bodovou ztrátu v registru řidičů. Nikdy nezpůsobil
dopravní nehodu. Od počátku měl a má zájem věc řešit, a to i za cenu časové i finanční
náročnosti. Dlouhodobě působí v několika mezinárodních humanitárních organizacích. Dotčené
osoby Ing. R. a MUDr. R. (M. Č. bohužel během řízení zemřela) jsou bezúhonní a vážení lidé.
„Výpověď svědka, již obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako
bezcennou, a proto ji j ako důkaz neprovést. Odmítnutí je porušením práva na spravedlivý proces“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006 č. j. 4 As 2/2005 - 66). Správní orgán svým
jednáním porušil čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Bohužel nikdo z dotčených orgánů se v celém řízení relevantně nezabýval např. zjistit kdy, kde a
proč vzniklo tvrzení, že se stěžovatel odvolává na diplomatickou imunitu (existuje pouze
nesmyslný a nepodložený výrok v rozhodnutí magistrátu ze dne 15. 4. 2009 str. 2/písm. e) Dopis
pana F., kde uvádí, že požívá výsad imunit). Automatické rovnítko mezi slovy diplomat a imunita,
přece neplatí ani v akčních filmech. Ne každý právník je dnes advokát a ten kdo pracuje ve státní
službě, nemusí být zcela logicky policistou. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto námitkou. Pokud by totiž
uznal její oprávněnost, musel by zvažovat, zda je možné se meritorně zabývat všemi ostatními
námitkami.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, zveřejněný pod č. 34, sv. 3 Sb. ÚS a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, zveřejněný pod č. 85, sv. 8 Sb. ÚS) je povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodňovat. Z odůvodnění pak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo,
rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces. Za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost lze považovat takové rozhodnutí soudu,
jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl
rozhodnout, dále kdy nelze rozlišit, co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není
patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má
za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět
dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudu, ale pouze nedostatek důvodů skutkových.
Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu pak musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé, musí z něj být i patrno, v případě nesouhlasu s argumenty
účastníků, proč soud nepovažoval za důvodnou argumentaci tohoto kterého účastníka řízení
a proč jeho námitky považuje za nedůvodné nebo vyvrácené.
Nejvyšší správní soud neshledal námitku o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
důvodnou. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o přezkum správního rozhodnutí, kterým
bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o obnovu řízení, je rozhodující, zda rozhodnutí
o nepovolení obnovy řízení bylo vydáno v souladu se zákonem. Stěžovatel však pochybení
krajského soudu spatřuje v tom, že se nevypořádal s konkrétními žalobními námitkami
podstatnými „z pohledu zákonných důvodů ust. §100 správního řádu: a) spisová dokumentace
nebyla očíslována a chyběl soupis všech součástí spisu, b) stěžovatel nikdy netvrdil, že je chráněný
diplomatickou imunitou a rovněž tak nikdy nepředložil správnímu orgánu diplomatický pas
s vyznačením výsady imunity, c) řádně zaplatil za provedený odtah“. Na tyto námitky krajský
soud reagoval a způsob, jakým to učinil, považuje Nejvyšší správní soud za zcela dostačující,
protože tyto se vztahovaly k řízení o přestupku a neměly žádnou relevanci pro rozhodování
o žádosti o obnovu řízení.
Podle obsahu správního spisu bylo magistrátu doručeno dne 15. 12. 2008 oznámení
Městské policie Liberec o přestupku stěžovatele, kterého se dopustil tím, že dne 11. 11. 2008
v 9:45 h stálo jeho vozidlo Skoda Octavia reg. zn. X na Brněnské ulici v Liberci ve vzdálenosti
kratší než 5 m od křižovatky. Po provedeném správním řízení vydal magistrát dne 15. 4. 2009
rozhodnutí zn. MML216872/08/3332/OD/SSK, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze
spáchání přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. f) č. 11 a písm. l) zákona o přestupcích, za což
mu byla uložena pokuta 8.000 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 5. 2009.
Následně dne 24. 11. 2010 byl krajskému úřadu doručen návrh stěžovatele na obnovu řízení.
Návrh byl usnesením ze dne 7. 7. 2010 postoupen k rozhodnutí magistrátu jako správnímu
orgánu věcně příslušnému. Dne 14. 6. 2011 rozhodl magistrát tak, že obnova řízení se
nepovoluje. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí krajský úřad napadeným rozhodnutím
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Podle ust. §100 odst. 1 správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci obnoví na žádost účastníka, jestliže a) vyšly najevo dříve
neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník,
jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy
ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem
rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo
rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Základní podmínkou obnovy řízení je, že správní řízení, které má být obnoveno, bylo
pravomocně skončeno. Další podmínky jsou taxativně stanoveny v ust. §100 odst. 1 správního
řádu. Jedním z důvodů obnovy řízení je existence neznámých skutečností a důkazů, které však
v době původního řízení objektivně existovaly, avšak jen za situace, že je ten, v jehož prospěch
svědčí, je nemohl bez svého zavinění uplatnit. Dalším důvodem pro obnovu řízení je,
že provedené důkazy v původním řízení se ukáží nepravdivými. Jejich nepravdivost musí být
prokázána buď v jiném řízení, např. v trestním, nebo doložena důkazy účastníka, které žádá
o obnovu řízení. Dalším důvodem pro obnovu řízení je soud nebo jiný orgán státní moci zruší
nebo změní rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného
v původním řízení.
Krajský soud zcela správně za podstatné pro posouzení věci označil to, že skutečnosti,
které stěžovatel uvedl v návrhu na obnovu řízení nejsou nové, dříve neznámé, a že se ani nejedná
o důkazy, které existovaly v době původního řízení a stěžovatel je nemohl uplatnit. Jedná
se o výslech svědků MUDr. R. a Ing. R. Sám stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že „K námitce
soudu (str. 4 odst. 5), že jsem neuplatnil dříve tyto a jiné návrhy, jsem uváděl opakovaně již od počátku mé
konkrétní vědomosti o mém přestupku.“ Je tedy nesporné, že zákonné důvody pro obnovu řízení o
přestupku nebyly splněny. Převážnou částí své argumentace, včetně odkazů na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, se stěžovatel ve své podstatě v řízení podle ust. §100 a násl.
správního řádu domáhá meritorního přezkumu ve věci samé, což by bylo možné teprve v novém
řízení poté, pokud by bylo přestupkové řízení obnoveno.
Považoval-li krajský soud za nutné zmínit závěry, které nejsou pro posouzení věci
podstatné, jedná se o otázky pro věc zcela irelevantní, a tedy nadbytečné, a proto Nejvyšší správní
soud považuje za nepatřičné ve vztahu ke stížním námitkám, v nichž na tyto závěry stěžovatel
reaguje, vyslovovat jakýkoliv názor.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s., a proto ji zamítl bez jednání postupem
podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve
věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a krajskému úřadu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu