ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.194.2021:11
sp. zn. 2 As 194/2021 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalovanému:
Statutární město Plzeň, se sídlem náměstí Republiky 1, Plzeň, o žalobě na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 6. 2021, č. j. 77 A 74/2021 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se u krajského soudu domáhal ochrany proti nečinnosti
žalovaného ve věci své žádosti o poskytnutí informace. Společně s žalobou také požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Shora označeným
usnesením krajský soud tyto návrhy zamítl. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu
kasační stížnost. Postup krajského soudu označil za projev soudní arogance a porušování
principů právního státu.
[2] Nejvyšší správní soud předesílá, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu
rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí)
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, nepochybně je takovým procesním
rozhodnutím. Stěžovatele tedy netíží poplatková povinnost. Obdobný závěr platí i ve vztahu
k povinnosti být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
[3] Kasační stížnost není důvodná.
[4] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno: „[ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
[5] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho
návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody (srov. usnesení NSS
ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50). Smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků
je ochrana nemajetného účastníka řízení před odepřením přístupu k soudu.
[6] Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není „odbřemenit“ nemajetné
účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy i v těch, které tito účastníci opakovaně
a soustavně vyvolávají, a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry. Jak totiž zdůraznil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, č. 2601/2012 Sb.
NSS, charakter vedeného sporu je nutno důkladně zvažovat s ohledem na zabránění zneužití
institutu osvobození od soudních poplatků. Konkrétně uvedl: „[i] když účastník je nemajetný, takže
by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud
výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený
případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování
informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují
jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry
(netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž
jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).“ V souvislosti
s právem na poskytnutí informace, o nějž se jedná též v posuzované věci, dále kasační soud
konstatoval: „[j]udikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup
k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné
a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však
nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých
důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností
mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit
zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá
regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít
i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“
[7] Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna též v rozsudcích Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22, a ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 6 Ans 14/2012 - 11. V posledně uvedeném pak zdejší soud konstatoval: „[n]epřiznáním
osvobození od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů ohledně
jeho práva na informace, rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena
v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), ale je pouze vysloveno, že pokud
stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi možnými prostředky
proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání,
je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu, které musí být
státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“
[8] Výše nastíněná regulační funkce soudních poplatků mající za cíl omezit podávání
neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů vystupuje do popření i v právě projednávaném
případě. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z vlastní úřední evidence známo, že stěžovatel
je nebo byl účastníkem více než dvou set řízení pouze před tímto soudem, z nichž převážná část
se vztahuje k právu na přístup k informacím. V případě takto abnormálně zvýšeného zájmu
stěžovatele o informace je nutné zvažovat jeho právo na informace a zájem na kontrole veřejné
moci na straně jedné, na druhou stranu je však nutné přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých
sporů a k neúměrným počtům žádostí stěžovatele o informace, které jsou schopny zahltit
povinné subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (srov. výše
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ans 14/2012). Při rozhodování
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli v posuzovaném případě podle
Nejvyššího správního soudu převáží to, že žádost stěžovatele o informace, které se týkají široké
škály aktivit statutárního města Plzeň, se nedotýká podstatných okolností jeho životní sféry
a že vede neúměrný počet takovýchto sporů vyvolaných jeho neobvyklým zájmem o veřejné
záležitosti. Pouhý nadměrný zájem o věci veřejné, jenž stěžovatel opakovaně demonstruje
ve všech podáních směrujících zdejšímu soudu, přitom nemůže být důvodem pro osvobození
stěžovatele od soudních poplatků.
[9] Nejvyšší správní soud se vzhledem k výše uvedenému plně ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že šikanózní výkon práva na informace, který se navíc netýká stěžovatelovy
životní sféry, nemůže požívat benefitu osvobození od soudních poplatků. Jak ostatně mnohokrát
upozornil kasační soud ve své judikatuře, osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně (viz např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 7 As 101/2011, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91).
[10] Závěr krajského soudu stran neustanovení zástupce stěžovateli shledal Nejvyšší správní
soud rovněž správným. Stěžovatel totiž nejen, že nesplnil předpoklady pro osvobození
od soudního poplatku (§35 odst. 10 s. ř. s.), ale navíc je zdejšímu soudu z úřední činnosti známo,
že stěžovatel je bývalým advokátem, který v advokacii donedávna působil, což Nejvyšší správní
soud ověřil v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Stěžovatel disponuje
vzděláním v oboru práva, které je podmínkou pro výkon advokacie. Jedná se tedy o osobu
splňující i podmínky vyplývající z §105 odst. 2 s. ř. s. Zastoupení advokátem proto v jeho případě
není potřebné.
[11] Závěrečný požadavek stěžovatele na přikázání věci k projednání jinému senátu krajského
soudu, nadto nikterak neodůvodněný, je nutno podle obsahu posoudit jako námitku podjatosti,
směřující proti senátu Krajského soudu v Plzni rozhodujícímu v posuzované věci, tedy o kasační
námitku spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 74/2010 - 89).
Z povahy věci nemůže totiž jít o návrh na přikázání věci, neboť soudní řád správní ve svém §9
umožňuje pouze přikázání věci jinému soudu, nikoliv jinému senátu téhož soudu. Výše uvedenou
námitku podjatosti soudců přitom neshledal kasační soud důvodnou, jelikož tato není adekvátně
zdůvodněna, kdy stěžovatel nespecifikoval skutečnosti, z nichž podjatost dovozuje (§8
odst. 5 s. ř. s.). Pokud by snad měl zdejší soud posoudit ostatní kasační námitky stěžovatele a ty
vztáhnout k namítané podjatosti, ani v takovém případě by neshledal námitku podjatosti
důvodnou, jelikož důvodem k vyloučení soudce nemůžou být okolnosti, které spočívají
v postupu soudce v řízení o projednávané věci (§8 odst. 1 s. ř. s. ). V postupu soudce
při projednávání konkrétní věci se totiž projevuje samotný výkon soudnictví a tyto okolnosti
samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 5 Ads 46/2017 - 84).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu