ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.24.2020:21
sp. zn. 2 As 24/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. H., zastoupený JUDr.
Tomášem Doležalem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2019, č. j. MSK 144126/2018, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2019, č. j. 20 A 12/2019 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Opavy (dále jen „prvostupňový orgán“) svým rozhodnutím ze dne
7. 9. 2018, č. j. MMOP 105492/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl
žádost žalobce o obnovu řízení o přestupku vedeného u prvostupňového orgánu
pod sp. zn. 19304/2016/DOPR/BOP (dále jen „přestupek“). Žalobce proti prvostupňovému
rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím (dále též „napadené
rozhodnutí“) zamítl.
[2] V řízení o přestupku rozhodl prvostupňový orgán dne 5. 12. 2016
pod č. j. MMOP 137145/2016. Žalobce se proti jeho rozhodnutí dne 25. 1. 2017 odvolal,
ale žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2017, č. j. MSK 17281/2017, jeho odvolání zamítl jako
opožděné podle §92 odst. 1 správního řádu. Žalovaný vyšel z předpokladu, že prvostupňové
rozhodnutí o přestupku bylo žalobci doručeno dne 19. 12. 2016, a to fikcí podle §24 správního
řádu po neúspěšném pokusu o jeho doručení na adresu trvalého pobytu žalobce. Žalobce proti
tomu podal žalobu, v níž zpochybňoval splnění podmínek pro fikci doručení, ale Krajský soud
v Ostravě ji rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 20 A 5/2017 - 29, zamítl.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“). Namítal nicotnost rozhodnutí prvostupňového orgánu a žalovaného
pro jejich věcnou nepříslušnost; podle §100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, měl
o obnově řízení rozhodovat žalovaný jako správní orgán, který o přestupku rozhodl v posledním
stupni, a o odvolání žalobce Ministerstvo dopravy, nikoli žalovaný. Žalobce dále rozporoval
důvody, pro které správní orgány nevyhověly jeho žádosti o obnovu řízení. Podle žalobce
je otázka doručování otázkou skutkovou, neboť podléhá dokazování, a dů vodem jeho žádosti
o obnovu řízení byly nové, dosud neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které v něm nemohl uplatnit, protože vyšly najevo až po vydání rozhodnutí
o zamítnutí odvolání pro opožděnost.
[4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pojem „rozhodnutí ve věci“ podle §100
odst. 1 a 2 správního řádu vyložil jako meritorní rozhodnutí, tj. pouze rozhodnutí podle §67
odst. 1 správního řádu, kterým bylo v určité věci založeno, změněno nebo zrušeno právo anebo
povinnost jmenovitě určené osoby nebo prohlášeno, že určitá osoba práva nebo povinnosti má
anebo nemá; nikoli rozhodnutí, kterými se v zákonem stanovených případech rozhoduje
o procesních otázkách, tedy i rozhodnutí o zamítnutí opožděného odvolání. Odkázal přitom
na odbornou literaturu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2019,
č. j. 8 As 302/2018 - 55, č. 3919/2019 Sb. NSS. Žalovaný jako odvolací správní orgán toliko
zamítal žalobcovo opožděné odvolání, a jeho rozhodnutí proto nelze pro účely obnovy řízení
považovat za rozhodnutí ve věci. Uzavřel proto, že k rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení podle
§100 odst. 2 správního řádu byl věcně příslušný prvostupňový orgán, neboť ten v předchozím
přestupkovém řízení rozhodoval ve věci naposledy.
[5] Krajský soud dále uvedl, že z takto vymezené přípustnosti obnovy řízení vyplývá,
že důvody obnovy se musí vztahovat ke skutkovým okolnostem týkajícím se věci samé. Institut
obnovy řízení neslouží k přezkumu procesních otázek. Nejde přitom o to, zda se i v případě
procesních otázek může dokazovat, což je zajisté pravdou. Rozhodující je to, že institut obnovy
řízení je vyhrazen pouze pro skutkové novoty (ať již jde o nová tvrzení nebo důkazy) ve vztahu
k meritu věci. Odkázal přitom na závěry citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 As 302/2018 - 55, s tím, že z výjimečnosti institutu obnovy řízení plyne restriktivní přístup
k jeho přípustnosti, a proto se dotýká užšího okruhu rozhodnutí.
III. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozhodnutí krajského soudu z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel zaprvé namítá, že příslušným pro rozhodnutí o jeho žádosti o obnovu řízení
byl v prvním stupni žalovaný, nikoli prvostupňový orgán, a v druhém stupni Ministerstvo
dopravy, nikoli žalovaný, a proto je napadené rozhodnutí nicotné. V té souvislosti připomíná
svou žalobní argumentaci: zaprvé, že žalovaným citovaná právní literatura neobsahuje žádný
obecně přijímaný a ustálený právní názor, a zadruhé, že v souladu se zásadou bezrozpornosti
právního řádu je nutno pojem správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni vykládat jednotně
pro správní řád (§100 odst. 2 věta třetí) i soudní řád správní (§69). Stěžovatel proto rovněž
namítá, že krajský soud dostatečně nevypořádal jeho žalobní body.
[8] Stěžovatel zpochybňuje použitelnost krajským soudem citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 8 As 302/2018 – 55. Uvádí, že vlastnosti, které zmíněný rozsudek přičítá
usnesení o účastenství podle §28 správního řádu, nejsou vlastnostmi, které má rozhodnutí
o zamítnutí odvolání z důvodu opožděnosti podle §92 odst. 1 správního řádu, a proto na něj
nelze vztahovat výše uvedené závěry. První odlišností je forma (rozhodnutí v. usnesení), druhou
a zásadní odlišností je skutečnost, že rozhodnutím podle §92 odst. 1 správního řádu se řízení
končí; jedná se o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti němuž není přípustný žádný řádný
opravný prostředek; nejde o rozhodnutí učiněné v rámci probíhajícího řízení, neboť samo o sobě
je rozhodnutím ve věci a završením řízení o odvolání.
[9] Zadruhé stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu, že důvody obnovy řízení
se musí vztahovat ke skutkovým okolnostem týkajícím se věci samé, a opětovně namítá
nedostatečné vypořádání své žalobní argumentace. Upozorňuje, že z §100 odst. 1 správního řádu
plyne omezení obnovy řízení pouze na skutkové otázky, přičemž není vyloučeno, že i otázky
procesní budou otázkami skutkovými, které se prokazují a u nichž se mohou objevit nové
skutečnosti nebo důkazy, jako je právě otázka doručování. Omezení důvodu obnovy podle §100
odst. 1 správního řádu spočívá v tom, že lze obnovit řízení, které bylo již ukončeno
pravomocným rozhodnutím ve věci. Není rozhodné, zda je tímto rozhodnutím rozhodnutí
prvostupňového orgánu o přestupku nebo napadené rozhodnutí žalovaného o zamítnutí
odvolání pro opožděnost podle §92 odst. 1 správního řádu; tato otázka má vliv toliko
na příslušnost k projednání žádosti o obnovu řízení. Řízení bylo totiž nepochybně ukončeno
pravomocným rozhodnutím ve věci, ať již prvostupňovým rozhodnutím nebo zamítavým
rozhodnutím žalovaného. Ustanovení §100 odst. 1 správního řádu proto nebrání tomu, aby bylo
obnoveno řízení ukončené rozhodnutím podle §92 odst. 1 správního řádu. Novými
skutečnostmi a důkazy, které mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem
rozhodování, mohou být dle stěžovatele i skutečnosti a důkazy, které povedou k závěru,
že odvolání proti rozhodnutí o přestupku nebylo opožděné a že odvolací orgán vyřeší věc
meritorně jinak. Stěžovatel proto uzavírá, že nelze tvrdit, že institut obnovy řízení neslouží
k přezkumu procesních otázek. Kritérium, zda je něco procesní otázka, je totiž pro přípustnost
obnovy řízení nerozhodné. Rozhodná jsou toliko kritéria explicitně uvedená v §100 odst. 1
správního řádu. Žádost stěžovatele o obnovu řízení tedy měla být věcně posouzena, a nikoli
zamítnuta s poukazem na nemožnost použití institutu obnovy řízení.
[10] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační
stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, kasační stížnost byla
podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, přičemž žádnou takovou vadu neshledal.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Krajský soud se sice mohl podrobněji vypořádat s žalobní argumentací, ale stručnost
jeho odůvodnění sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
v míře, která by odůvodňovala jeho zrušení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 5. 2016, č. j. 10 As 173/2015 - 32, č. 3919/2019 Sb. NSS). Jak totiž k nepřezkoumatelnosti
rozsudku pro nedostatek důvodů uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123, „aplikace tohoto kasačního důvodu připadá v úvahu
výjimečně, není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody
či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové
rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených
v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným
pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím,
že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý
dílčí argument uplatněný účastníky (osobami zúčastněnými na řízení). […] Je nutné si uvědomit,
že „přezkoumatelnost“ rozhodnutí krajského soudu není hodnotou sama o sobě. […] I proto je nutné k aplikaci
kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě.“
Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil tvrzením o naplnění kasačního důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel sice formálně uplatnil také důvod podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., ale nijak jej nerozvedl, takže Nejvyšší správní soud neměl příležitost zkoumat jeho
opodstatněnost. Níže se proto věnuje namítané nesprávnosti právního posouzení krajským
soudem, jež tvoří jádro kasační stížnosti.
[15] Podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení před správním orgánem ukončené pravomocným
rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy,
které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení
uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí
mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování (zvýraznění podtržením zde i dále
v textu doplněno Nejvyšším správním soudem).
[16] Podle §100 odst. 2 věty poslední správního řádu o obnově řízení rozhoduje správní orgán, který
ve věci rozhodl v posledním stupni.
[17] Podle §67 odst. 1 správního řádu rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší
práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti
má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními závěry krajského soudu, že pod pojmem
rozhodnutí ve věci se pro účely §100 odst. 1 a 2 správního řádu rozumějí toliko meritorní
rozhodnutí, tj. pouze rozhodnutí podle §67 odst. 1 správního řádu, kterými bylo v určité věci
založeno, změněno nebo zrušeno právo anebo povinnost jmenovitě určené osoby
nebo prohlášeno, že určitá osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá; nikoli rozhodnutí,
kterými se v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách. Z toho plyne,
že institut obnovy řízení neslouží k přezkumu procesních otázek; institut obnovy je vyhrazen
pouze pro skutkové novoty (ať již jde o nová tvrzení nebo důkazy) ve vztahu k věci samé.
[19] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 As 302/2018 - 55,
č. 3919/2019 Sb. NSS, uvedl: „Návětí §100 odst. 1 správního řádu užívá pojem ‚rozhodnutí ve věci‘,
omezuje tedy okruh svého působení v rámci „rozhodnutí“, jinak by zde nebyl dodatek „ve věci“. V kontextu
správního řádu se jedná o rozhodnutí v užším slova smyslu. Z výjimečnosti obnovy řízení rovněž plyne restriktivní
přístup k její přípustnosti. Z uvedeného lze pak dovodit, že by se měla dotýkat užšího okruhu rozhodnutí.“
[20] Komentář k §100 odst. 2 správního řádu uvádí: „O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který
ve věci rozhodoval v posledním stupni. Někdy může být sporné, který správní orgán pokládat za správní orgán,
který ve věci rozhodl v posledním stupni. Za rozhodnutí ve věci by se zřejmě i v tomto případě mělo pokládat
rozhodnutí o předmětu řízení. Pokud by tak např. odvolací orgán rozhodl podle §92 pouze o zamítnutí odvolání
jako opožděného nebo nepřípustného, bude správním orgánem, který ve věci rozhodl v posledním stupni, správní
orgán prvního stupně.“ (VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. II. vydání. Praha: Bova Polygon
2012, s. 868).
[21] Z výše uvedeného vyplývá, že věcně příslušným k rozhodnutí o žádosti o obnovu řízení
byl prvostupňový orgán, který ve věci stěžovatelova přestupku meritorně rozhodl v posledním
stupni. Jelikož se důvody obnovy řízení musí vztahovat ke skutkovým okolnostem týkajícím
se věci samé, nikoli k procesním otázkám, postupoval žalovaný v souladu se zákonem, když
žádost stěžovatele o obnovu řízení zamítl.
[22] Stěžovatelova argumentace zásadou bezrozpornosti právního řádu, konkrétně srovnáním
§100 odst. 2 věty třetí správního řádu a §69 s. ř. s., není přiléhavá. Soudní řád správní a správní
řád vycházejí z odlišného významu pojmů rozhodnutí; nejen tyto pojmy jsou v těchto dvou
předpisech vzájemně autonomní. Podle §69 s. ř. s. je navíc v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu žalovaným vždy správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, tj. i správní orgán,
který zamítl odvolání žalobce z procesních důvodů, např. pro opožděnost. Avšak podle §100
odst. 4 věta třetí správního řádu o obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním
stupni. Zásada bezrozpornosti právního řádu zde proto nemůže nalézt uplatnění, neboť tomu
brání jak zjevně odlišný jazykový význam a z něj plynoucí obsah srovnávaných ustanovení, tak
i judikaturou a doktrínou akceptované odlišnosti pojmu rozhodnutí napříč citovanými předpisy
(a dokonce i uvnitř správního řádu), které odrážejí jejich odlišné účely.
[23] Stěžovateli lze přisvědčit, že krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 As 302/2018 - 55, č. 3919/2019 Sb. NSS, se věnoval obnově
řízení ve vztahu k usnesení o účastenství podle §28 správního řádu, nikoli k rozhodnutí
o zamítnutí odvolání pro opožděnost. Obecné závěry krajského soudu však lze analogicky použít
i v projednávaném případě. K argumentům stěžovatele je třeba zdůraznit, že pro závěr
Nejvyššího správního soudu nebyla klíčová forma správního aktu, tj. zda žádost o obnovu řízení
směřuje vůči usnesení, či rozhodnutí; rozhodné je, zda žádost směřuje vůči rozhodnutí ve věci
(§100 odst. 1 správního řádu). Tím je pouze rozhodnutí podle §67 odst. 1 správního řádu,
kterým bylo v určité věci založeno, změněno nebo zrušeno právo anebo povinnost jmenovitě
určené osoby nebo prohlášeno, že určitá osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.
Rozhodnutí odvolacího správního orgánu o zamítnutí odvolání pro opožděnost podle §92 odst.
1 správního řádu takovým rozhodnutím není, neboť jde o rozhodnutí, kterým se v zákonem
stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.
[24] Opírá-li stěžovatel v žalobě své přesvědčení o věcné nepříslušnosti prvostupňového
orgánu o argument, že podle soudního řádu správního (§113) je k rozhodnutí o obnově řízení
příslušný soud, který vydal rozhodnutí, proti němuž návrh na obnovu řízení směřuje, a proto je tak třeba
interpretovat i správní řád, nemůže přehlížet specifika úpravy tohoto institutu v soudním řádu
správním (a samozřejmě ani citované znění §100 odst. 4 věta třetí správního řádu). Obnova
řízení podle soudního řádu správního je přípustná toliko proti rozsudkům, tj. meritorním
rozhodnutím, v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran
a politických hnutí. Obnova řízení není přípustná ani proti rozsudku o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu ani proti rozsudku o kasační stížnosti – natož pak proti odmítavému usnesení
pro opožděnost. Tomu také odpovídá znění §113 s. ř. s., neboť příslušným soudem bude vždy
nalézací soud (nikdy jím nebude kasační soud). Komentář k soudnímu řádu správnímu uvádí:
„Obnova řízení je oproti kasační stížnosti velmi úzce nastaveným mimořádným opravným prostředkem, který
je tomu odpovídajícím způsobem využíván i v praxi. Ústavní konformita tohoto omezení je opřena o konstantní
judikaturu Ústavního soudu, podle níž právo na mimořádný opravný prostředek nepatří mezi ústavně zaručená
veřejná subjektivní práva (viz k tomu nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, vyhl. pod č. 424/2001 Sb., a dále
nález ÚS sp. zn. II. ÚS 236/2011). Je tedy na vůli zákonodárce, zda vůbec a v jakém rozsahu obnovu řízení
v daném typu procesu připustí. Obnova řízení ve správním soudnictví je přípustná pouze proti pravomocnému
rozsudku.“ (POTĚŠIL, Lukáš a kol. Soudní řád správní. Praha. Nakladatelství Leges, 2014, §111).
Nastíněná úprava institutu obnovy řízení v soudním řádu správním svědčí ve prospěch
restriktivního pojetí tohoto institutu i ve správním řádu.
[25] O účelu institutu obnovy řízení a o nezbytnosti jeho restriktivního výkladu vypovídá
i jeho úprava v jiných procesních předpisech. Obnova řízení je v civilním soudním řízení
přípustná pouze proti meritorním rozhodnutím, zatímco k mimořádnému přezkumu procesních
rozhodnutí slouží zvláštní institut žaloby pro zmatečnost. Komentář k zákonu č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, k tomu uvádí: „Obnova řízení je možná jen u pravomocných rozsudků a usnesení
ve věci samé. Pojem ‚věc sama‘ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je oním
předmětem, pro nějž se řízení vede. […] Zatímco žaloba na obnovu řízení je přípustná jen proti rozhodnutím,
kterými řízení skončilo rozhodnutím ve věci (tj. o nároku, o němž se vede - viz §228), lze žalobou
pro zmatečnost za podmínek zákonem stanovených (§229 odst. 1, 4) napadnout kromě pravomocných
rozhodnutí ve věci samé též pravomocná rozhodnutí procesní povahy (např. usnesení o zastavení řízení, o odmítnutí
žaloby, apod.).“ (JIRSA, Jaromír a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha IV.
3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, k §228, 229).
[26] Také zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, připouští obnovu řízení pouze u meritorních
rozhodnutí. Trestní kolegium Nejvyššího soudu ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. Tpjn 302/2012, zdůraznilo, že výčet rozhodnutí uvedených v ustanovení §277 trestního
řádu, u nichž lze povolit obnovu řízení, je taxativní, a proto jejich okruh nelze rozšiřovat
ani s použitím analogie ve prospěch obviněného. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, sice
na rozdíl od správního řádu výslovně neomezuje obnovu řízení na pravomocná rozhodnutí
ve věci, ale tato skutečnost vyplývá ze specifik daňového řádu, který v §101 pojmově nerozlišuje
meritorní a nemeritorní (procesní) rozhodnutí.
[27] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s právními závěry krajského soudu. Ustanovení
§100 odst. 1 písm. a) správního řádu možnost obnovy explicitně omezuje na řízení
před správním orgánem ukončená pravomocným rozhodnutím ve věci. Je přitom v zásadě na vůli
zákonodárce, vůči kterým řízením, v jakém rozsahu a v jakých lhůtách obnovu řízení umožní.
Nepřipustit přílišnou extenzi institutu obnovy řízení ve správním řízení je navíc v souladu
se zásadou bezrozpornosti právního řádu a v zájmu jeho vnitřní koherence, a to s ohledem
na úpravu tohoto institutu v jiných procesních předpisech. Nejvyšší správní soud tedy
nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o naplnění kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[28] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené závěry zamítl kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. věty poslední jako nedůvodnou.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto řízení o kasační stížnosti
úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v souvislosti
s tímto řízením nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost, proto mu soud jejich
náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu