ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.318.2019:37
sp. zn. 2 As 318/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Lenky Bahýľové v právní věci žalobce: J. O.,
zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, ve věci žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2017, č. j. KUZL/47902/2017,
sp. zn. KUSP/47902/2017/DOP/Pe, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019, č. j. 29 A 250/2017 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I . V yme zen í v ěc i
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 8. 2017, čj. KUZL/47902/2017,
sp. zn. KUSP/47902/2017/DOP/Pe (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž, odboru občansko-správních agend, oddělení
dopravy a silničního hospodářství (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 7. 6. 2017,
č. j. MeUKM/036068/2017/39, kterým správní orgán prvního stupně uložil žalobci dle §62
odst. 1 správního řádu pořádkovou pokutu ve výši 1 000 Kč za „bezdůvodné nedostavení
se ke svědecké výpovědi“ ve věci spáchání přestupků ve smyslu §125c odst. 1 písm. k) a 125c
odst. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“).
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 15. 10. 2019,
č. j. 29 A 250/2017 – 51 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl žalobu žalobce proti
napadenému rozhodnutí. Krajský soud shledal odůvodnění udělení pořádkové pokuty ze strany
žalovaného přezkoumatelným. Na správní řízení vedené před prvostupňovým i odvolacím
orgánem je podle soudu třeba nahlížet jako na jeden komplexní celek, a proto ve světle
odůvodnění napadeného rozhodnutí obstojí i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Krajský soud ani neshledal, že by výše uložené pokuty byla v hrubém nepoměru
k závažnosti následku a významu předmětu řízení, přestože se jednalo o řízení o bagatelním
deliktu.
[3] Krajský soud se taktéž neztotožnil s námitkou žalobce, vztahující se k neprokázání
skutkové podstaty pořádkového deliktu dle §62 odst. 1 písm. a) správního řádu. Jednání žalobce
závažně ztížilo správní řízení, neboť jeho svědecká výpověď, coby svědka navrženého samotným
obviněným z přestupku, byla pro zjištění skutkových okolností projednávaného přestupku
významná. Žalovaný ostatně ve zrušujícím rozhodnutí ve věci spáchání přestupků ve smyslu
§125c odst. 1 písm. k) a 125c odst. f) bod 4 zákona o silničním provozu, v níž měl žalobce být
slyšen jako svědek, shledal nezákonnost postupu správního orgánu prvního stupně mimo jiné
právě proto, že k provedení svědecké výpovědi žalobce nevyužil další instituty, které měl
k dispozici (pořádková pokuta, předvedení).
[4] Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce žalobce zpochybňující dostatečnost vymezení
protiprávního skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jenž byl následně
potvrzen napadeným rozhodnutím žalovaného, zejména tedy namítanou absenci vymezení
konkrétního jednání, kterým se měl žalobce pořádkového deliktu dopustit.
II. Kasační stížnost žalobce
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítá, že z výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení
s výrokem rozhodnutí žalovaného nelze dovodit, jaká skutková podstata podle §62 odst. 1
správního řádu měla být naplněna. Ve výroku totiž není uvedeno konkrétní písmeno tohoto
odstavce, jež mělo být správním orgánem prvního stupně užito. Ve výroku se nadto neužívá
terminologie zákona.
[7] V druhé stížní námitce stěžovatel namítá, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá,
že by naplnil všechny znaky jakékoliv skutkové podstaty dle §62 odst. 1 správního řádu, neboť
z výroku nevyplývá, že by jeho jednání závažně ztížilo postup řízení, což je však obligatorním
znakem všech skutkových podstat dle §62 odst. 1 správního řádu. Z výroku rovněž nelze
dostatečně seznat, v jaké věci a na jaký termín měl být stěžovatel předvolán, což je vada, která
nemůže být zhojena odůvodněním, neboť by mohlo snadno dojít k záměně, jelikož byl v této
věci správním orgánem prvního stupně předvoláván vícekrát.
[8] Stěžovatel dále nesouhlasí s krajským soudem, že uložená pokuta je přezkoumatelná
a zákonná. Správní orgán prvního stupně její výši nijak nezdůvodnil. Uložená pokuta je zcela
neadekvátní, neboť obviněnému, v jehož věci byl stěžovatel předvolán jako svědek, byla
vyměřena pokuta ve výši 2300 Kč za vícenásobný přestupek, což je dle stěžovatele přinejmenším
jednou tolik závažné jednání než to, že se stěžovatel údajně neměl omluvit ze svědecké výpovědi
v této věci.
[9] Závěrem vyjádřil stěžovatel nesouhlas s vyvěšením osobních údajů ohledně jeho osoby
a osoby právního zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Předně Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelem odkazovaná judikatura
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28, ze dne
30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30) se vztahuje k řízením o přestupcích, jejichž povaha
je odlišná od „řízení o pořádkové pokutě“. Navíc stěžovatel účelově vybírá pasáže jednotlivých
odkazovaných rozhodnutí, aby podporovala jeho argumentaci, a vytrhává je z původního
kontextu.
[14] Systematickým způsobem se Nejvyšší správní soud zabýval institutem pořádkové pokuty
v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 8 Afs 40/2007 - 49, č. 1703/2008 Sb. NSS. Z něho vyplývá,
že smyslem pořádkové pokuty je zajištění účelu a bezvadného průběhu řízení. Na rozdíl
od klasického řízení, např. řízení o přestupku, je prvním úkonem v řízení ve věci uložení
pořádkové pokuty vydání rozhodnutí správního orgánu o jejím uložení, nepředchází mu tedy
žádné dokazovaní ani projednání. „(…) uložení pořádkové pokuty je pro správní orgán v souladu
se zásadou oportunity možností, oprávněním, nikoli povinností. Je tedy na něm, aby uvážil, zda případný postih
uloží. Hlavním smyslem všech pořádkových opatření (mezi něž vedle pokuty patří i vykázání z místa jednání
či konání úkonu, předvolání či předvedení osob) je zajistit řádný a co možná hladký průběh řízení. To je právě
znak, který nejvýrazněji odlišuje pokuty ukládané za porušení procesních povinností od pokut ukládaných
za porušení práva hmotného (…). Řízení o uložení pořádkové pokuty nevyhledává vlastní smysl v tom ukládat
pokutu, uložení pokuty tu není cílem, ale prostředkem; míří k tomu, aby jiné – vlastní řízení (jímž, zejména
v obecné správě, může být třeba právě uložení pokuty za porušení hmotného práva) – mohlo řádně proběhnout
a dojít ke konci. Ukládání pořádkové pokuty je proto charakterizováno i tím, že se děje „uvnitř“ jiného,
„hlavního“ řízení a také vedle jiných pořádkových opatření, nebo při jejich neúčinnosti namísto nich. Není samo
sobě účelem: uložením pořádkové pokuty řízení ve věci samé nekončí, právě naopak, uložení pořádkové pokuty
umožňuje, aby proběhlo, aby bylo nepřímým donucením odstraněno účastníkovo odmítání plnit procesní povinnosti,
jeho nesoučinnost nebo netečnost. Z této charakteristiky je pak také zřejmé, že ukládání pořádkových pokut
se neděje a nemůže dít v nějakém vlastním pseudosamostatném řízení (ať virtuálním nebo skutečném), které
by muselo být zahajováno a které by pokračovalo ve stejných procesních formách jako řízení ve věci hlavní. Není
k tomu ani důvod. To by totiž bylo zcela proti smyslu jeho účelu: donucovat účastníka k tomu, aby mohlo řízení
ve věci samé rychle a řádně proběhnout.“
[15] S ohledem na účel pořádkové pokuty nelze po správních orgánech vyžadovat takový
standard, který nastavila judikatura správních soudů pro řízení o přestupcích a správních
deliktech. Kladení přehnaných nároků na rozhodnutí o pořádkové pokutě by šlo proti jejímu
vlastnímu smyslu.
[16] Nejvyšší správní soud v první řadě neshledal důvodnou námitku, že z výroku nelze
dovodit, jaká skutková podstata dle §62 odst. 1 správního řádu měla být naplněna, neboť není
ve výroku uvedeno konkrétní písmeno tohoto ustanovení.
[17] Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, vyplývá,
že absence konkrétních ustanovení právní normy porušené přestupkovým jednáním může být
zhojena tím, že na ni správní orgán odkáže v odůvodnění. Stěžovateli lze přisvědčit, že je žádoucí,
aby výrok rozhodnutí obsahoval všechna ustanovení porušených právních norem. Nicméně
rozšířený senát v citovaném usnesení dospěl mimo jiné k závěru, že nesplnění této povinnosti
automaticky nemá za následek nezákonnost rozhodnutí. Tak tomu bude zejména tehdy, je-li
ve výroku skutek vymezen tak, že je zřejmé, jakou normu pachatel porušil, přičemž ustanovení
právních předpisů absentující ve výroku a tvořící, spolu s ustanoveními ve výroku citovanými,
skutkovou podstatu porušené právní normy, budou obsažena alespoň v odůvodnění rozhodnutí.
Právě tato situace v nyní posuzované věci nastala. Správní orgán prvního stupně sice necitoval
§62 odst. 1 písm. a) správního řádu ve výroku, ale užil jej v odůvodnění, stejně jako následně
žalovaný. Neuvedení konkrétního písmene, podle kterého byla uložena pořádková pokuta, sice
je vadou rozhodnutí, nicméně nejedná se o tak markantní vadu, jež by měla za následek
nezákonnost rozhodnutí jako takového. Navíc byl stěžovatel v předvolání ke svědecké výpovědi
poučen o následcích nedostavení se doslovnou citací §62 odst. 1 písm. a) správního řádu, včetně
jeho výslovného uvedení. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že není jasné, jaká skutková
podstata dle §62 odst. 1 správního řádu byla naplněna. Stěžovatelem citovaný nález Ústavního
soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2529/12, na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat,
neboť v něm Ústavní soud řešil situaci, kdy z výroku rozsudku, jímž byl uložen trest zákazu
činnosti, nebylo seznatelné, v jaké délce byl tento trest uložen, tedy napadený výrok trpěl
neurčitostí a nevykonatelností. Takovouto vadou výrok správního orgánu prvního stupně netrpí,
neboť je z něj patrné, že byla uložena pořádková pokuta, z jakého důvodu a v jaké výši.
[18] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že z napadeného rozhodnutí
nevyplývá, že by stěžovatel naplnil všechny znaky jakékoliv skutkové podstaty dle §62 odst. 1
správního řádu, neboť z výroku nevyplývá, že by jeho jednání závažně ztížilo postup řízení.
Krajský soud zcela správně shledal, že jednání stěžovatele závažně ztížilo postup správního
orgánu v řízení, neboť svědecká výpověď stěžovatele mohla být pro zjištění skutkových
okolností projednávaného přestupku významná. Není rozhodné, že svědka navrhl slyšet
obviněný z přestupku, ani to, zda výpověď svědka byla ve výsledku pro věc rozhodná. Podstatné
je, že svědek údajně mohl osvětlit skutečnosti významné pro řízení. Jen provedením svědecké
výpovědi je možno zjistit, co je obsahem svědectví a zda má pro věc význam. Právě proto je třeba
svědka slyšet. Žalovaný ostatně v rozhodnutí o odvolání proti přestupku shledal nezákonnost
postupu správního orgánu prvního stupně mimo jiné právě v tom, že k provedení svědecké
výpovědi stěžovatele nevyužil tento orgán další instituty, které měl k dispozici (pořádková pokuta,
předvedení), a považoval v dalším řízení za nezbytné důsledně usilovat o uskutečnění výslechu
stěžovatele jako svědka. Takto o svědecké výpovědi stěžovatele uvažoval i správní orgán prvního
stupně, když uvedl, že „svědecká výpověď měla objasnit závažné okolnosti a jeho výslech měl být pro obhajobu
obviněného podstatným.“ Nedostavení se svědka k výpovědi bývá pravidelně závažným ztížením
postupu v řízení (správním či soudním), neboť výslech svědka představuje obvykle organizačně
náročnější proces například ve srovnání s provedením listinných důkazů či jinými úkony
správního řízení. K výslechu svědka se obvykle dostaví i obviněný a jeho zástupce; právě
takováto předem naplánovaná současná přítomnost více osob na jednom místě bývá obvykle
nejnáročnějším typem úkonů běžných správních řízení. Je-li takovýto úkon zmařen, „ztráty“
v podobě zmařeného času všech dotčených osob bývají významné. V nyní posuzované věci
se jednalo o opakované nedostavení se k výpovědi. Podmínky pro uložení pořádkové pokuty tedy
byly nepochybně splněny.
[19] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval přezkoumatelností a zákonností uložené pokuty.
Podle §62 odst. 3 správního řádu (p)ři stanovení výše pořádkové pokuty dbá správní orgán, aby nebyla
v hrubém nepoměru k závažnosti následku a k významu předmětu řízení. To znamená, že „[s]právní řád tedy
umožňuje uložit pořádkovou pokutu, která je v nepoměru k závažnosti následku a významu předmětu řízení,
nesmí však být k těmto kritériím v nepoměru hrubém. Tedy i u bagatelních deliktů lze ukládat pořádkovou
pokutu, která je v nepoměru k závažnosti následku a významu deliktu, správní orgán však musí vážit s ohledem
na konkrétní okolnosti případu, aby se k těmto závazným kritériím pro výši pokuty nedostal do nepoměru
hrubého.“ (viz. Jemelka, L. a kol. Správní řád. 5. vydání., Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016,
§62). Z pohledu výše uvedených kritérií je odůvodnění pořádkové pokuty ze strany správních
orgánů nepochybně přezkoumatelné. Krajský soud uvažoval zcela správně, uvedl-li, že na správní
řízení vedené před prvostupňovým i odvolacím orgánem je třeba nahlížet jako na jeden
komplexní celek. Ve světle rozhodnutí žalovaného proto obstojí i odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. K výši pokuty správní orgán prvního stupně uvedl, že uložil
pokutu při spodní hranici zákonných možností, přičemž žalovaný toto odůvodnění doplnil
tvrzením, že výše pořádkové pokuty odpovídá míře ztížení projednávání předmětného
přestupkového řízení a rovněž odpovídá i závažnosti daného přestupkového řízení. Výše uložené
pokuty není v hrubém nepoměru k závažnosti následku a významu předmětu řízení – předmětem
řízení je „běžný“ přestupek, ztížení řízení v podobě neuskutečnění plánovaného výslechu svědka
je významné a tomu odpovídá i pořádková pokuta ve výši 1000 Kč. Krajský soud správně shledal
rozhodnutí žalovaného i v tomto ohledu zákonným.
[20] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného
na síti internet Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována čl. 96
Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku, což ostatně
potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně
při vyhlašování uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých
účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení.
Je potřebné doplnit, že podle Ústavního soudu zájem na veřejném vyhlašování rozsudků
převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků řízení (s výjimkou citlivých údajů),
a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních údajů ustoupit.
[21] Advokát je navíc veřejně činnou osobou a s ohledem na specifický charakter advokátní
činnosti je nutno považovat za veřejnou prezentaci advokáta veškerou advokátní činnost, která
má souvislost se soudem projednávanou věcí. Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr vyslovený
v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29, že jméno a příjmení advokáta jsou
na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Dále Nejvyšší
správní soud poukazuje na usnesení ze dne 25. 5. 2017, čj. Nao 175/2017 - 161, ve kterém uvedl,
že „pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být ?sekundárně viktimizován', je-li spojován se způsobem, jakým
vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu
s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta
a zástupce účastníka řízení.“
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[23] Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání; důvody pro jeho nařízení neshledal.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části
nákladů.
[25] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o ní. Žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení
o kasační stížnosti právo na náhradu nákladů řízení o ní měl, žádné takové náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu