ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.129.2020:23
sp. zn. 2 Azs 129/2020 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: T. T. P., zastoupená
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2019, č. j. MV-131878-4/SO-2019, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020,
č. j. 11 A 165/2019 – 26,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, č. j. 11 A 165/2019 – 26,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2019, č. j. MV-131878-4/SO-2019, se z r ušuj e
a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti 20 342 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 8, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobkyně, jako stěžovatelka, proti výše
uvedenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba směřující proti shora označenému rozhodnutí
žalované.
[2] Rozhodnutím žalované bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání a potvrzeno usnesení
Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 21. 8. 2019, č. j. OAM-5424-10/TP-2019
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo zastaveno řízení o její žádosti o vydání povolení
k trvalému pobytu.
[3] Ministerstvo zastavilo řízení o stěžovatelčině žádosti z důvodu dle §169r odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Podle jeho názoru nebyla stěžovatelka
k podání žádosti na území České republiky oprávněna, protože v době podání žádosti o trvalý
pobyt pobývala na území České republiky pouze na základě odkladného účinku, který byl
Nejvyšším správním soudem přiznán kasační stížnosti ve věci zamítnutí stěžovatelčiny dřívější
včasné žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu; oprávněnost pobytu
tak byla stěžovatelce opětovně osvědčena na základě tzv. fikce pobytu zakotvené v §47 odst. 4
zákona o pobytu cizinců. Proto ministerstvo uzavřelo, že stěžovatelka nebyla cizinkou, která
by byla podle §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců oprávněna podat žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu ministerstvu na území České republiky, nýbrž podle §69 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců byla oprávněna učinit tak na zastupitelském úřadě (při splnění podmínek
uvedených v §68 odst. 5 téhož zákona).
[4] Žalovaná se v rozhodnutí o odvolání ztotožnila s názorem ministerstva. Měla za to,
že přiznání odkladného účinku žalobě a posléze také kasační stížnosti nemělo vliv na to,
že předcházející správní řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území již
neprobíhalo, neboť bylo pravomocně skončeno. Účelem specifického pobytového režimu cizince
má být umožnění pobytu na území, avšak důsledkem přiznání odkladného účinku není přiznání
oprávnění k podání dalších žádostí o vydání nového (jiného) povolení k pobytu. Takový výklad
by podle žalované vedl k absurdnímu výsledku, který by bez ohledu na to, zda cizinec splňuje
podmínky stanovené zákonem k podání žádosti, byl základem pro podávání žádostí o další
pobytová oprávnění na území, což by mohlo vést až k neomezenému pobytu cizince, aniž by ten
splňoval zákonné podmínky pro vydání povolení k pobytu. To však není účelem institutu
odkladného účinku ani institutu fikce platnosti dosavadního pobytového oprávnění.
Podpůrně žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017,
č. j. 7 Azs 46/2017 – 30.
[5] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že smyslem a cílem přiznání
odkladného účinku žaloby či kasační stížnosti je pozastavit či odložit negativní důsledky
pravomocného rozhodnutí. Při posuzování otázky, jaké negativní důsledky jsou pozastaveny,
je nutno důsledně vycházet z předmětu správního řízení a předmětu rozhodnutí, ve vztahu
k němuž je odkladný účinek přiznán. Přitom pouze negativní důsledky spočívající v daném
případě ve skutečnosti, že stěžovatelce nebylo prodlouženo povolení k pobytu na území České
republiky, jsou přiznáním odkladného účinku dotčeny. Jiné negativní vedlejší účinky správního
rozhodnutí tím nejsou dotčeny, neboť ve správním řízení o nich nebylo jednáno
ani rozhodováno. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017,
č. j. 7 Azs 46/2017 – 30, označil městský soud za přiléhavý, neboť se měl týkat situace obdobné
s nyní posuzovanou věcí; to i navzdory skutečnosti, že se v odkazované věci soud nezabýval
směrnicí Rady 203/109/ES ze dne 25. 11. 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích
zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice“). Směrnice totiž podle
názoru městského soudu může být aplikována jen ve vztahu k cizincům, kteří pobývají na území
oprávněně. Oprávněnost pobytu je přitom nutno vykládat tak, že cizinec je oprávněn pobývat
na území - musí disponovat oprávněním k takovémuto pobytu. Za doklad o tom, že je cizinec
oprávněn pobývat na území České republiky, je nutno považovat povolení, které ho k pobytu
opravňuje. Stěžovatelka ale žádným takovým oprávněním nedisponovala. Městský soud také
zdůraznil, že platnost povolení k pobytu je nutno odlišovat od platnosti pobytu na základě fikce.
Fikce pobytu totiž cizinci umožňuje pobývat na území České republiky do doby skončení
řízení - zde o kasační stížnosti, neznamená to však, že by se ze zákona prodlužovala samotná
platnost vydaného povolení k pobytu. Rozhodnutí o neprodloužení pobytu je nadále platné,
pravomocné, přičemž odložena je pouze jeho vykonatelnost. V žalobě odkazovaný rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 46 A 65/2016 – 31, shledal naopak městský
soud nepřípadným, neboť šlo o situaci, kdy cizinec disponoval povolením k pobytu, byť šlo
o pobyt přechodný; obdobně se městský soud vyjádřil ke svému rozsudku ze dne 18. 4. 2017,
č. j. 6 A 49/2015 - 66, a na něj navazujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 6. 2017, č. j. 4 Azs 103/2017 - 27. Městský soud také poznamenal, že stěžovatelka
nesplňovala podmínky pro podání žádosti ministerstvu na území, jak jsou uvedeny v §69 odst. 5
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka neměla ani na výběr, zda žádost podá na území,
nebo na zastupitelském úřadě, neboť, jak sama uvedla, nesplňovala podmínky uvedené v §69
odst. 6 téhož zákona.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti označila obecné důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s. Tvrdí tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky městským soudem v předcházejícím řízení. Dále namítá jeho nepřezkoumatelnost.
[7] V konkrétní rovně stěžovatelka namítla, že městský soud měl v napadeném rozsudku
uvést, kde vůbec byla stěžovatelka oprávněna žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podat
a podle jakého zákonného ustanovení tak mohla učinit.
[8] Městský soud rovněž pochybil, pokud konstatoval, že stěžovatelka nebyla oprávněna
podat žádost ani ministerstvu na území, ani zastupitelskému úřadu. Opomenul totiž ustanovení
§69 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého mohou žádost na území ministerstvu vnitra
podat cizinci pobývající na území v režimu fikce podle §47 uvedeného zákona. V kontextu
těchto úvah shledává stěžovatelka nesrozumitelným konstatování městského soudu,
že je oprávněna podat žádost pouze na zastupitelském úřadu; stěžovatelka k tomu zdůrazňuje,
že podle žalované a městského soudu nesplňuje podmínky dle §68 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců, přičemž nepobývala a nepobývá mimo území České republiky, a proto ani nesplňuje
podmínky §69 odst. 6 téhož zákona. Stěžovatelka je toho názoru, že není možné, aby neměla
k dispozici žádné místo a příslušný orgán veřejné moci, u kterého by se žádostí mohla domáhat
vydání povolení k trvalému pobytu a přiznání postavení rezidenta EU.
[9] Stěžovatelka setrvává na tom, že přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti
znamená, že pobývá v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu v režimu
fikce podle §47 zákona o pobytu cizinců, a může proto využívat všechna práva spojená
s dlouhodobým pobytem v režimu fikce, a to včetně práva na podání žádosti o trvalý pobyt
na území, o které je možno meritorně rozhodnout. Z užití slova „pozastavit“ či „pozastavují“
v §73 odst. 3 s. ř. s. je s ohledem na účel odkladného účinku zřejmé, že přiznáním odkladného
účinku žalobě, resp. kasační stížnosti, se odkládají negativní důsledky, které vyplývají pro cizince
z pravomocného rozhodnutí. Jedním z negativních důsledků pravomocného rozhodnutí je také
ztráta oprávnění cizince podat na území žádost o povolení k trvalému pobytu podle §68 zákona
o pobytu cizinců. Pokud se tedy přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavily
negativní důsledky pravomocného rozhodnutí o zamítnutí řízení o žádosti o prodloužení
povolení k dlouhodobému pobytu, znamená to, že se tím pozastavila i ztráta stěžovatelčina práva
podat na území žádost o trvalý pobyt podle §68 zákona o pobytu cizinců, protože ztráta tohoto
práva je rovněž jedním z negativních důsledků pravomocného rozhodnutí. Je tedy zřejmé,
že stěžovatelka byla dne 11. 4. 2019 oprávněna podat svoji žádost o povolení k trvalému pobytu
na území. Stěžovatelka podotýká, že městský soud srozumitelně nevysvětlil, podle jakého klíče
rozlišuje negativní právní následky pravomocného rozhodnutí na „hlavní“, které jsou dotčeny
odkladným účinkem kasační stížnosti, a na „vedlejší“, které jím dotčeny nejsou. Stěžovatelka
žádala o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, které jí bylo pravomocně zamítnuto,
a není tedy jasné, co přesně byl „hlavní“ negativní důsledek, který byl podle městského soudu
odkladným účinkem kasační stížnosti odložen.
[10] Stěžovatelka má na rozdíl od městského soudu za to, že přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti v jejím případě byly dotčeny právě ty negativní účinky pravomocného
rozhodnutí o zamítnutí její žádosti, které soud označuje jako „vedlejší“. Předmětem řízení bylo
prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. V souvislosti s tímto řízením byla podle §47
zákona o pobytu cizinců oprávněna pobývat na území v režimu tzv. fikce. Když došlo
k pravomocnému zamítnutí její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, zanikla
i tato fikce oprávněnosti pobytu, přestože o fikci samotné nebylo rozhodováno. Ve smyslu úvah
městského soudu by tedy zánik fikce byl právě tím „vedlejším“ negativním důsledkem
pravomocného rozhodnutí, na který se odkladný účinek kasační stížnosti nevztahuje. Z usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 5 Azs 213/2017 - 20, kterým byl přiznán
odkladný účinek stěžovatelčině kasační stížnosti, vyplývá, že byl přiznán právě proto, aby jí
i po dobu řízení o žalobě zůstalo zachováno oprávnění k dlouhodobému pobytu na území
v režimu fikce podle §47 zákona o pobytu cizinců, což je důležité zejména z hlediska §69 odst. 7
téhož zákona. Přiznaný odkladný účinek se tedy týká právě onoho „vedlejšího“ negativního
účinku, který nebyl předmětem pravomocného správního rozhodnutí, a to zániku oprávnění
k pobytu v režimu fikce podle §47, se kterým zákon výslovně spojuje oprávnění podat žádost
o trvalý pobyt podle §68 přímo na území.
[11] Závěrem stěžovatelka namítla, že z žádného ustanovení směrnice není možno dovodit,
že by její pobyt na území České republiky mohl být považován pro potřebu řízení podle směrnice
za „neoprávněný“. Městský soud nijak nevysvětlil, z čeho dovodil, že za „oprávněný“ pobyt
ve smyslu směrnice je možné považovat pouze pobyt cizince, který je držitelem dokladu
o povolení k pobytu. Úvahy městského soudu, jimiž došel k citovanému výkladu pojmu
„oprávněně pobývající“ použitého v čl. 1 písm. a) směrnice, proto považuje stěžovatelka
za nepřezkoumatelné. Pokud by byla správnou úvaha městského soudu, že se směrnice vztahuje
pouze na cizince disponující platným povolením k pobytu, znamenalo by to, že všichni cizinci
pobývají na území České republiky v režimu fikce dlouhodobého pobytu nebo přechodného
pobytu podle §47 zákona o pobytu cizinců, žádající o trvalý pobyt podle §68 téhož zákona,
by se nemohli dovolávat ochrany směrnice. Tyto osoby by však byly z působnosti směrnice
vnitrostátní úpravou nedůvodně vyloučeny.
[12] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými
zjištěními i právní kvalifikací předcházejících rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
i napadeného rozsudku. Má za to, že kasační stížnost nepřináší žádnou novou relevantní
argumentaci, která by správnost rozhodnutí zpochybňovala. Žalovaná trvá na zákonnosti
a správnosti napadeného rozhodnutí a odmítá námitky uvedené v kasační stížnosti jako
nedůvodné a v podrobnostech odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí a na spisový materiál.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti,
neboť případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí je ze své povahy vadou, jež v odpovídajícím
rozsahu brání dalšímu přezkumu kasační stížností napadeného soudního rozhodnutí, pročež
zpravidla vede k jeho zrušení bez dalšího.
[16] Stěžovatelka namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost,
neboť městský soud na jednu stranu shledal, že není oprávněna podat žádost o vydání povolení
k trvalému pobytu ministerstvu na území ani zastupitelskému úřadu v cizině, avšak následně
uvedl, že je oprávněna podat žádost pouze na zastupitelském úřadu.
[17] Nejvyšší správní soud napadený rozsudek neshledal nesrozumitelným.
[18] Městský soud v dotčeném odst. 25 napadeného rozsudku vyložil §69 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců tak, že cizinec, splňuje-li k tomu zákonem stanovené podmínky, může podat
žádost o povolení k trvalému pobytu také na zastupitelském úřadě. Následně ovšem srozumitelně
vysvětlil, že v takovém případě by měl cizinec možnost vybrat si mezi podáním žádosti
na zastupitelském úřadě, nebo na území (ministerstvu). Slovo „také“ přitom indikuje,
že by cizinec byl oprávněn postupovat kteroukoli z nastíněných cest. Nejvyšší správní soud nemá
pochybnosti o tom, jaký právní názor městský soud na danou problematiku měl; cizinec má
podle něj možnost podat žádost o udělení povolení k trvalému pobytu na zastupitelském úřadě
v cizině (zbytková kategorie), za splnění zákonných podmínek může žádost podat na území
ministerstvu, a konečně (za splnění dalších zákonných podmínek) může cizinec podat žádost
zastupitelskému úřadu v cizině i přesto, že je jinak oprávněn podat žádost na území ministerstvu.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek není ve stěžovatelkou indikovaném
směru nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Patří se dodat, že tímto Nejvyšší správní soud
nikterak neposuzoval správnost městským soudem přijatého právního názoru.
[19] Stěžovatelka rovněž spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom,
že se městský soud opomněl vypořádat s ustanovením §69 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce přisvědčuje, že odůvodnění napadeného rozsudku
se možností uplatnění §69 odst. 7 zákona o pobytu cizinců na nyní posuzovanou věc nikterak
nezabývá. Vážil proto, zda se jedná ze strany městského soudu o pochybení.
[20] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí.“
Jedním z uplatněných žalobních bodů byla i námitka nezákonnosti zastavení správního řízní
v prvním stupni, přičemž stěžovatelka v tomto kontextu namítala, že byla oprávněna k podání
žádosti o trvalý pobyt na území, jelikož jí svědčila fikce pobytu dle §47 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců, založená přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti v řízení vedeném před
Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 5 Azs 213/2017 (konkrétně usnesením uvedeného
soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 5 Azs 213/2017 – 20), týkajícím se přezkumu zamítnutí její žádosti
o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Je ovšem třeba mít na zřeteli,
že stěžovatelka v řízení před městským soudem výslovně na ustanovení §69 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců neodkázala. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že se tedy nejedná
o tzv. opomenutou žalobní námitku, která je zpravidla důvodem pro zrušení kasační stížností
napadeného soudního rozhodnutí. Napadený rozsudek tedy z tohoto pohledu obstojí.
[21] Nejvyšší správní soud nicméně v kontextu posledně vypořádané námitky zjistil,
že se k otázce významu ustanovení §69 odst. 7 zákona o pobytu cizinců žádným způsobem
nevyjádřila dokonce ani žalovaná a ministerstvo v dotčených správních rozhodnutích. Podle §69
odst. 7 zákona o pobytu cizinců přitom platí, že „[ž]ádost o povolení k trvalému pobytu nelze podat na
území, pokud cizinec, jemuž má být povolení k trvalému pobytu vydáno, pobývá na území na základě oprávnění
k pobytu podle §47 odst. 4, 6, 8, 9 nebo 10; to neplatí, jde-li o žádost o povolení k trvalému pobytu podle §66
odst. 1 písm. d) a §68“ (zvýraznění doplněno NSS). V nynější věci navíc nebylo sporu o tom,
že stěžovatelka hypotézu této normy naplňovala, neboť její žádost byla žádostí podle §68 zákona
o pobytu cizinců (stěžovatelka totiž žádala o vydání povolení k trvalému pobytu s odkazem
na pětiletý nepřetržitý pobyt na území České republiky a ministerstvo podle toho o její žádosti
vedlo správní řízení). Ze samotného prvostupňového rozhodnutí navíc vyplývá, že v době podání
této žádosti pobývala na území České republiky na základě pobytového titulu dle §47 odst. 4
zákona o pobytu cizinců (obě skutečnosti ostatně výslovně osvědčila ve svém rozhodnutí
i žalovaná).
[22] Podle §89 odst. 2 věty první a druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném
znění (dále jen „správní řád“), platí, že „[o]dvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného
rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí
přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem.“
Nejvyšší správní soud přitom nepochybuje, že otázkou zákonnosti prvostupňového rozhodnutí
o zastavení řízení mělo v řízení před žalovanou být i to, zda stěžovatelka byla, či nebyla
oprávněna podat žádost o trvalý pobyt na území mj. i s ohledem na §69 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců. Žalovaná se tímto měla zabývat i přesto, že to stěžovatelka nenamítla, neboť se jednalo
o otázku posouzení zákonnosti prvostupňového rozhodnutí o zastavení řízení (v čemž nebyla
vázána uplatněnými odvolacími důvody). Z rozhodnutí žalované nicméně nelze seznat, zda vůbec
posuzovala oprávněnost podání předmětné žádosti prizmatem zmíněného zákonného
ustanovení. To činí rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným.
[23] Nejvyšší správní soud podotýká, že si povšiml odkazu prvostupňového správního orgánu
(převzatého i žalovanou) na rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 – 30.
Ten nicméně nemá s nyní posuzovanou věcí totožný právní základ, neboť tam (zprostředkovaně)
přezkoumávané rozhodnutí žalované bylo vydáno dne 18. 8. 2015, a tedy ještě podle zákona
o pobytu cizinců ve znění účinném do 9. 12. 2015, který dosud neobsahoval výše citované
ustanovení §69 odst. 7 (to bylo do zákona o pobytu cizinců včleněno až s účinností
od 18. 12. 2015, a sice zákonem č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné
ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným.
Ve své judikatuře přitom již dříve dovodil, že pokud soud v řízení o žalobě nepřezkoumatelné
správní rozhodnutí „přezkoumá“, zatíží tím vlastní rozhodnutí o žalobě rovněž vadou
nepřezkoumatelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91).
[25] Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že vypořádání ostatních kasačních námitek
se jeví být ve světle shledané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované a napadeného rozsudku
zbytným.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Vzhledem k tomu, že důvodem zrušení
napadeného rozsudku byla v zásadě nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované, přistoupil
Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. také ke zrušení žalobou napadeného správního
rozhodnutí a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.
[27] Podle §110 odst. 2 písm. a) věty za středníkem s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní
soud žalobou napadené správní rozhodnutí, použijí se ustanovení §75, 76 a 78 tohoto zákona
přiměřeně. Žalovaná je tudíž v dalším řízení s ohledem na přiměřené užití §78 odst. 5 s. ř. s.
vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku; rozhodne
tak znovu o stěžovatelčině odvolání, přičemž nově také posoudí zákonnost prvostupňového
rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti, zejména pokud jde o otázku stěžovatelčina oprávnění
podat předmětnou žádost na území, optikou §69 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, v relevantním
znění.
[28] Jelikož Nejvyšší správní soud přistoupil vedle zrušení napadeného rozsudku městského
soudu také ke zrušení žalobou napadeného správního rozhodnutí, nezbylo než s ohledem
na §110 odst. 3 in fine s. ř. s. rozhodnout nejen o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti,
ale také o náhradě nákladů řízení před městským soudem.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti a žalobě rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., který vychází ze zásady procesního úspěchu účastníků řízení. Stěžovatelka byla
s ohledem na zrušení rozhodnutí žalované procesně úspěšná, a proto má vůči neúspěšné
žalované právo na náhradu nákladů obou uvedených soudních řízení.
[30] Stěžovatelkou vynaložené náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků (3000 Kč
za žalobu proti rozhodnutí žalované a 5000 Kč za kasační stížnost) a nákladů zastoupení.
Stěžovatelka byla v obou řízeních zastoupena advokátem, který jí podle obsahu soudních spisů
poskytl celkem tři úkony právní služby podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a sice přípravu
a převzetí zastoupení dle §11 odst. 1 písm. a), a dvě podání ve věci samé (žaloba a kasační
stížnost) podle §11 odst. 1 písm. d) předmětné vyhlášky. Výše účelně vynaložených nákladů na
zastoupení advokátem se přitom určuje mimosmluvní sazbou odměny vypočtené podle §7 bodu
5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu; v této věci činí tak 3100 Kč za jeden úkon
právní služby. Ke každému z poskytnutých úkonů právní služby je navíc třeba připočíst částku
paušální náhrady hotových výdajů advokáta podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, která
je stanovena ve výši 300 Kč. K nákladům zastupování je třeba připočíst částku odpovídající dani
z přidané hodnoty v sazbě 21%, tj. 2142 Kč. Celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit
stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti 20 342 Kč, a to do 30 dní
od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce – Mgr. Marka Sedláka, advokáta
se sídlem Příkop 8, Brno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu