ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.46.2017:28
sp. zn. 7 Azs 46/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: O. P., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 A
119/2015 – 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám zástupce žalobkyně advokáta Mgr. Petra Václavka do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2015, č. j. MV-167671-3/SO-2014, Komise pro rozhodování
ve věci pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila usnesení
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 16. 10. 2014, č. j. OAM-18577-6/TP-2014, kterým bylo podle §169 odst. 8 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastaveno řízení o žádosti
žalobkyně o povolení k trvalému pobytu podané podle §68 téhož zákona.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 A 119/2015 – 52.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že vycházel z nesporných skutečností, totiž
že žalobkyně byla nositelkou povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (OSVČ),
a to pro období od 2. 7. 2008 do 1. 7. 2010. Dne 10. 6. 2010 požádala o prodloužení platnosti
tohoto povolení. Výsledkem řízení o této žádosti bylo rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2014,
která zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu
o zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.
Následovalo udělení výjezdního příkazu žalobkyni, která však v mezidobí žalobou napadla
předmětné rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2014. Tato žaloba byla u krajského soudu
projednávána pod sp. zn. 57 A 32/2014 a usnesením ze dne 5. 6. 2014 byl této žalobě přiznán
odkladný účinek. Žalobkyně následně dne 15. 10. 2014 podala žádost o povolení k trvalému
pobytu.
[4] Nelze přijmout závěr, že by soudní rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2014 bylo natolik mocným nástrojem, který by, krom negace
určitých možných následků pro žalobkyni, mohl žalobkyni zakládat další práva, z nichž by bylo
možné odvodit oprávnění podat žádost o povolení k trvalému pobytu. Pokud pobytový status
zanikl, nemůže jej institut odkladného účinku obnovit. Bylo-li tedy ke konkrétnímu datu
pravomocně rozhodnuto o tom, že žádost žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu se zamítá, pak nelze s použitím institutu odkladného účinku jakkoliv dovodit,
že žalobkyni svědčí pobytové oprávnění, které by bylo srovnatelné s institutem upraveným v §47
zákona o pobytu cizinců a které by mohlo žalobkyni přiznat právo podat žádost o povolení
k trvalému pobytu na území České republiky.
[5] Žalobní námitka, že žalovaná neseznámila žalobkyni s podklady pro vydání rozhodnutí,
není podle krajského soudu rovněž důvodná. Z dikce §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), je zřejmé, že povinnost
správního orgánu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, se týká
pouze situace, kdy je rozhodováno ve věci samé. V daném případě bylo řízení ukončeno
procesním rozhodnutím, a správní orgány tak povinnost plynoucí z §36 odst. 3 správního řádu
neměly.
[6] Podle krajského soudu je nedůvodným i poslední žalobní bod, podle kterého se správní
orgány nezabývaly přiměřeností svých rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu
žalobkyně. Hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
žalobkyně totiž není součástí posuzování naplňování procesních podmínek, ale posuzuje se až
v rozhodování ve věci samé a to jen v případě, že je tato povinnost explicitně stanovena v zákoně
o pobytu cizinců.
III.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatelka namítla, že se krajský soud řádně nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě a prakticky pouze převzal argumentaci správních orgánů a více méně bez dalšího jejich
postup a rozhodnutí aproboval. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správních orgánů jsou
nezákonná a nepřezkoumatelná, zatížil tak i krajský soud svůj rozsudek nezákonností
a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů.
[9] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byla stěžovatelka oprávněna podat
žádost o trvalý pobyt. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu a správních orgánů,
že v případě přiznání odkladného účinku žalobě může sice cizinec pobývat na území České
republiky, avšak žádné jiné výhody pro něho z tohoto úkonu neplynou. Přiznáním odkladného
účinku je odložena vykonatelnost, účinnost, ale stejně tak právní moc v materiálním smyslu,
neboť rozhodnutí správního orgánu není schopné vyvolat zamýšlené právní účinky. Ačkoliv tedy
rozhodnutí bylo vydáno a formálně existuje, materiálně ještě svými účinky nepůsobí, tudíž
účastník řízení je stále ve fázi jakoby před vydáním rozhodnutí, kdy může užívat veškerých
výhod, které mu toto postavení přináší. Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že vzhledem k přiznání
odkladného účinku její žalobě pobývala na území v době podání žádosti o změnu účelu pobytu
na základě povolení k dlouhodobému pobytu, a tedy byla oprávněna požádat i o změnu účelu
pobytu.
[10] Ministerstvo postupovalo nesprávně a v rozporu procesními právy stěžovatelky, což mělo
vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Ačkoliv bylo rozhodnuto o zastavení řízení, je zcela zjevné,
že fakticky má toto rozhodnutí povahu meritorního rozhodnutí a je tedy na místě aplikovat
veškeré povinnosti, které musí správní orgán splnit. Vzhledem k tomu, že žádosti stěžovatelky
nebylo vyhověno a ze spisového materiálu nelze dovodit, že by se vzdala svého práva
na vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, bylo nepochybně povinností ministerstva seznámit
ji s podklady pro vydání rozhodnutí a umožnit jí se k nim vyjádřit. Ministerstvo tuto svou
povinnost pominulo, čímž zatížilo své rozhodnutí nezákonností.
[11] Krajský soud opomenul vypořádat žalobní námitku, kterou stěžovatelka brojila proti
nezákonnosti spočívající v nedostatečném posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do soukromého a rodinného života. Povinnost posuzovat přiměřenost vyplývá nejen z §174a
zákona o pobytu cizinců, ale též ze základních zásad správního řízení a z mezinárodních závazků
České republiky.
[12] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou.
[17] Již ze samotné formulace stěžovatelčiných kasačních námitek je zřejmé, že se ani
ona sama nedomnívá, že by rozsudek krajského soudu trpěl nedostatkem důvodů. Skutečným
obsahem kasační stížnosti je nesouhlas se způsobem vypořádání jejích žalobních námitek, nikoliv
tvrzení, že by tak soud neučinil. I podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud vypořádal
se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své
závěry. Že přitom zaujal stejný právní názor, jaký vyjádřila žalovaná v napadeném rozhodnutí,
nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti jeho vlastního rozhodnutí. Požadovat po krajském
soudu, aby vlastními a jinými slovy přeformuloval již jednou vyjádřené, by bylo zbytečné
a neúčelné. Námitka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je proto nedůvodná.
[18] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným, přezkoumal ho v rozsahu dalších stížních námitek. Stěžovatelka především
vytýkala krajskému soudu nesprávné posouzení právní otázky týkající se zákonnosti usnesení
o zastavení správního řízení.
[19] Pro posouzení důvodnosti výše uvedené stížní námitky je zásadní zodpovědět otázku,
jestli stěžovatelka byla oprávněna podat žádost o trvalý pobyt podle §68 zákona o pobytu cizinců
ministerstvu na území České republiky. Podle §69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců totiž žádost
o povolení k trvalému pobytu podle §68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá
na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území
podle zvláštního právního předpisu; žádost podle §68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.
Podle §169 odst. 8 písm. c) téhož zákona se usnesením také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal
na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn.
[20] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka na území České republiky pobývala
od 9. 10. 2007 do 1. 7. 2010 na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem „podnikání –
OSVČ“. Od 2. 7. 2008 do 1. 7. 2010 pobývala stěžovatelka na území na základě povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem „podnikání – OSVČ“. Dne 10. 6. 2010 podala žádost
o prodloužení tohoto pobytu. Žádost byla zamítnuta dne 25. 8. 2010. Proti tomuto rozhodnutí
podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 8. 11. 2010. Proti tomuto rozhodnutí podala
stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 8. 2011,
č. j. 8 A 254/2010 - 45, zrušil rozhodnutí o odvolání a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná pak rozhodnutím ze dne 24. 4. 2014 potvrdila rozhodnutí ze dne 25. 8. 2010 a odvolání
zamítla. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 2014. Stěžovatelce byl poté vydán
výjezdní příkaz s dobou platnosti od 22. 5. 2014 do 20. 6. 2014 a vízum za účelem strpění pobytu
s platností od 19. 6. 2014 do 19. 7. 2014. Proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2014 podala
stěžovatelka žalobu, které byl přiznán odkladný účinek usnesením krajského soudu
ze dne 5. 6. 2014, č. j. 57 A 32/2014 - 31. Od 20. 7. 2014 tedy pobývala stěžovatelka na území
České republiky na základě přiznaného odkladného účinku žalobě, pročež jí bylo vydáváno
osvědčení o legálnosti pobytu ve formě pobytového štítku vylepeného do cestovního dokladu.
Dne 15. 10. 2014 pak stěžovatelka podala nyní posuzovanou žádost o povolení k trvalému
pobytu podle §68 zákona o pobytu cizinců.
[21] Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky
napadeného rozhodnutí (viz §73 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 9. 2008,
sp. zn. II. ÚS 1260/07, v této souvislosti uvedl, že „[ú]čelem institutu odložení vykonatelnosti správního
rozhodnutí je, jak vyplývá ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s., minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů
do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí. Tento účel může být naplněn toliko
v případě, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí, a zejména rozhodnutí přijatého v oblasti
správního trestání, je nadáno schopností působit s účinky ex tunc. Odklad vykonatelnosti napadeného
individuálního správního aktu lze tak spíše označit za jeho sistaci. Akt tak z formálního hlediska sice zůstává
pravomocným, avšak uložené právní povinnosti nelze vynucovat, odejmutá oprávnění zůstávají prozatím
zachována.“
[22] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že k podání žádosti
byla oprávněna, neboť vlivem odkladného účinku žalobě byla odložena materiální právní moc
rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2014, potvrzujícího neprodloužení platnosti stěžovatelčina
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, a že tedy byla de facto ve fázi
před vydáním (odvolacího) rozhodnutí a v době podání žádosti tak disponovala oprávněním
dlouhodobého pobytu. Smyslem odkladného účinku žaloby je ochrana stěžovatelky
před výkonem či jinými právními následky napadeného rozhodnutí, v jejichž důsledku by
stěžovatelce mohla vzniknout nepoměrně větší újma než jiným osobám. Konkrétně jde
o ochranu před tím, aby její pobyt na území České republiky byl nezákonný a aby tak nebyla
nucena opustit území České republiky, protože žaloba stěžovatelky může být důvodná. Proto
po přiznání odkladného účinku žalobě byl stěžovatelce pobyt prodlužován prostřednictvím
pobytových štítků vydávaných na základě §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Následkem
přiznání odkladného účinku však není prodloužení pobytového statusu stěžovatelky,
neboť rozhodnutí žalované ze dne 24. 4. 2014 zůstává i nadále v právní moci a je třeba na něj
hledět do doby pravomocného rozhodnutí soudu jako na zákonné a věcně správné. Není tedy
možné, aby stěžovatelka byla stále ve fázi před vydáním (odvolacího) rozhodnutí žalované ze dne
24. 4. 2014 a disponovala tak pobytovým oprávněním nutným k podání žádosti o povolení
k trvalému pobytu na území České republiky podle §68 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší
správní soud proto ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že ke dni podání žádosti
o trvalý pobyt stěžovatelka nepobývala na území České republiky na základě povolení
k dlouhodobému pobytu, neboť její žádost o jeho prodloužení byla pravomocně zamítnuta.
Ministerstvo proto nepochybilo, když správní řízení o její žádosti ze dne 15. 10. 2014 o povolení
k trvalému pobytu zastavilo podle §169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[23] Nelze přisvědčit ani námitce, že ministerstvo porušilo svou povinnost stanovenou v §36
odst. 3 správního řádu. Podle citovaného ustanovení nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům
před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud
se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
Otázkou, zda je správní orgán povinen postupovat podle citovaného ustanovení v případě
zastavení řízení, se správní soudy zabývaly v řadě svých rozhodnutí. V daném případě
ministerstvo rozhodlo o zastavení řízení podle §169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců,
nerozhodovalo tak o meritu věci. Smyslem procesního práva upraveného v §36 odst. 3 správního
řádu je dát účastníku k dispozici skutková zjištění správního orgánu, aby mohl případně poukázat
na jejich nesprávnost nebo aby navrhl jejich doplnění. Takovým skutkovým zjištěním však není
údaj o délce platnosti stávajícího povolení k pobytu. Jde o informaci o právním statusu, s níž
cizinec již vstupuje do řízení. Ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2016, č. j. 3 Azs 170/2016 - 29, lze připomenout, že již v základním ustanovení pro řízení
o žalobách proti správnímu rozhodnutí - §65 odst. 1 s. ř. s. je stanoveno, že ochrana
se účastníkům poskytuje vždy proti porušení konkrétního hmotného práva, k němuž může dojít
i v důsledku porušení jejich procesních práv v předcházejícím řízení. Ustanovení §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. pak uvedené konkretizuje tak, že soud zruší správní rozhodnutí pro podstatné
porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud tedy správně posuzoval věc právě z tohoto hlediska.
Stěžovatelka sama nepopírá, že právním důvodem, od kterého odvíjí své oprávnění podat žádost
o udělení trvalého pobytu ministerstvu, je skutečnost, že byl přiznán odkladný účinek její žalobě
proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání ve věci prodloužení pobytu za účelem podnikání. Základní
skutkové okolnosti, které byly rozhodné pro závěr žalovaného o splnění podmínek pro zastavení
řízení o žádosti, tak byly stěžovatelce známy. Další podklady, se kterými by bylo třeba
stěžovatelku seznámit, nejsou ve správním spise založeny. Námitka o porušení §36 odst. 3
správního řádu proto není důvodná.
[24] Také poslední námitka, že krajský soud opomenul vypořádat žalobní námitku,
kterou stěžovatelka brojila proti nezákonnosti spočívající v nedostatečném posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, je nedůvodná. Předně je
třeba uvést, že krajský soud se touto žalobní námitkou zabýval a výslovně uvedl, že hodnocení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky není součástí
naplňování procesních podmínek, ale posuzuje se až v rozhodování o věci samé a to jen
v případě, že je tato povinnost explicitně stanovena v zákoně o pobytu cizinců. S tímto závěrem
Nejvyšší správní soud souhlasí a odkazuje v této souvislosti na svůj rozsudek ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 - 30, ve kterém uvedl, že „[u]stanovení §174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má
správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona.
Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost
dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než §174a zákona o pobytu
cizinců na území České republiky.“ V případě procesního rozhodnutí o zastavení řízení podle §169
odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců není povinnost zkoumat přiměřenost dopadů
rozhodnutí zákonem stanovena, a proto nelze ministerstvu vytýkat, že se těmito dopady
nezabývalo.
[25] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[28] Protože nebylo rozhodováno o návrhu na přiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní
soud rozhodl podle §10 odst. 1 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu