ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.135.2021:37
sp. zn. 2 Azs 135/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. T. T., zastoupený
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2018, č. j. MV-147714-6/SO-
2017, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2021,
č. j. 3 A 73/2018 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je vietnamským státním příslušníkem, který v době, kdy na území České
republiky pobýval bez oprávnění k pobytu, požádal o povolení k přechodnému pobytu
na základě svého vztahu k nevlastní dceři, nezletilé V. T. T., občance České republiky.
[2] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního
stupně“), rozhodnutím ze dne 30. 10. 2017, č. j. OAM-3099-78/PP-2015, zamítlo žádost žalobce
o vydání povolení k přechodnému pobytu mimo jiné pro nesplnění podmínky uvedené v §87b
odst. 1 ve spojení s §15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), neboť není rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Žalovaná v záhlaví
uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobcovo odvolání zamítla.
[3] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud shledal žalobu
důvodnou ve vztahu ke dvěma samostatným důvodům, pro které žalobci nebyl udělen přechodný
pobyt, ale v předchozím odstavci specifikovaný důvod v přezkumu obstál.
[4] Podle městského soudu žalobce neprokázal, že má s nezletilou V. T. T. trvalý vztah
obdobný vztahu rodinnému, ač to bylo výhradně na něm. Na výzvu správního orgánu prvního
stupně, aby doložil, že je rodinným příslušníkem občana EU, předložil žalobce fotografie,
které stejně jako dříve předložené osvědčení o státním občanství nezletilé a kopie jejího
cestovního dokladu citový vztah mezi ním a V. T. T. nedokládají. Existenci trvalého vztahu
obdobného vztahu rodinnému se nepodařilo prokázat ani na základě výpovědí žalobce a jeho
družky či zprávy Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále též jen „OSPOD“),
která se skutečnou existencí vztahu mezi žalobcem a V. T. T. nezabývala, nebo v řízení vedeném
Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, v němž sice správní orgán žalobci přiznal
status rodinného příslušníka občana EU podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
ovšem svůj závěr nikterak neodůvodnil. Naproti tomu správní orgány podle soudu
přezkoumatelným způsobem uvedly, na základě jakých zjištění dospěly k závěru, že tomu tak
není. S námitkou porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se žalovaná vypořádala sice
stručně, nicméně vzhledem k obecnému tvrzení žalobce o nerespektování zájmu dítěte
a neprokázání existence vztahu obdobného vztahu rodinnému dostatečně.
[5] Podle městského soudu z judikatury plyne, že v případě žádosti o přechodný pobyt
se povinnost správních orgánů zabývat se zásahem do soukromého a rodinného života odvíjí
od tvrzení cizince. Žalobce žádné bližší informace k nepřiměřenosti zásahu neuvedl. Správní
orgány se tak podle soudu správně zabývaly možnostmi návratu žalobce do ČR na základě
žádosti o krátkodobé vízum, plnění vyživovací povinnosti ze zahraničí nebo možností
elektronické komunikace s partnerkou, jejich společnou dcerou, která je občankou Vietnamu,
a nezletilou V. T. T. Žalobcem odkazovaná judikatura byla nepřípadná, správní orgány se za dané
situace vypořádaly s otázkou přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života
dostatečně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „napadený rozsudek“
a „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nesprávné
posouzení právní otázky soudem. Nesprávný závěr soudu, že mezi stěžovatelem a nezletilou V.
T. T. není vztah obdobný vztahu rodinnému, vychází dle stěžovatele ze skutkového stavu, který
správní orgány nezjistily řádně, což lze podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s.
ř. s.
[7] Stěžovatel je přesvědčen o tom, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá,
že s nezletilou V. T. T. sdílí společnou domácnost a má k ní trvalý vztah obdobný vztahu
rodinnému. Nesouhlasí tak s městským soudem, který v napadeném rozsudku došel k závěru,
že v rámci správního řízení stěžovatel tento vztah neprokázal. Doloženým rodinným fotografiím
přisoudil marginální hodnotu, ačkoli stěžovatel jasně uvedl, že se jedná o společné rodinné fotky
a je z nich nepochybné, že zobrazují stěžovatele, jeho partnerku a dvě nezletilé dcery. Nákladná
dovolená celé rodiny ve Vietnamu svědčí o trvalém rodinném vztahu mezi jejími členy. Význam
doložených fotografií zvedá skutečnost, že rodina není zvyklá si pravidelně pořizovat společné
fotografie. Stěžovatel neví, jaké listinné důkazy měl předložit, aby prokázal každodenní činnosti,
které pro dcery celé roky dělal. Správní orgány mají přehnané nároky na důkazy, přitom otázku
vztahu obdobného vztahu rodinnému je nutno posuzovat materiálně, a nikoliv vycházet
z formálního posouzení. Stěžovatel i jeho partnerka setrvale tvrdili, že stěžovatel V.T. T. (zřejmě
mínil uvést V. T. T., pozn. NSS) považuje za dceru, ona ho nazývá otcem a jde o vztah trvalý.
Soud přikládá některým skutečnostem nesprávně vyšší význam (např. že stěžovatel nezná jméno
matrikového otce nezletilé, název školy, jméno třídní učitelky či praktické lékařky). Neznalost
některých podrobností byla způsobena jazykovou bariérou a tím, že kvůli pracovní vytíženosti
stěžovatele a jeho družky s výchovou vypomáhá chůva. Pokud o existenci trvalého vztahu
obdobného rodinnému měly správní orgány pochybnosti, měly provést další úkony ke zjištění
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, např. se při výslechu detailněji
dotázat na existenci vztahu a citové vazby. Městský soud napadeným rozsudkem nezákonný
postup správních orgánů potvrdil a zatížil tak své rozhodnutí vadou nezákonnosti a
nepřezkoumatelnosti.
[8] Dále stěžovatel namítá, že správní orgány nedostatečným způsobem posoudily
přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života podle
§174a zákona o pobytu cizinců. Městský soud jejich nezákonný postup aproboval a zatížil tím
svůj rozsudek vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) zdůrazňuje, že přiměřenost dopadu rozhodnutí
je třeba posuzovat v každém případě, kde rozhodnutí ve věci pobytového oprávnění může mít
na soukromý a rodinný život vliv ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva”). Stěžovatel uvádí, že má v ČR vytvořeno komplexní rodinné zázemí
a že sdílí společnou domácnost se svou partnerkou a třemi dětmi (všechny mají povolen trvalý
pobyt, případně české občanství). Jeho děti jsou nezaopatřené, ke stěžovateli si vytvořily silné
citové pouto, jsou na něm závislé a plně integrované do české společnosti.
[9] Rovněž stěžovatel napadá absenci úvah o nejlepším zájmu nezletilých dětí v napadeném
rozsudku a posouzení zásahu do soukromého a rodinného života nezletilé V. T. T., a to i kdyby
se prokázalo, že mezi nimi není vztah obdobný vztahu rodinnému, neboť s ním sdílí společnou
domácnost. Stěžovatel upozorňuje na judikaturu NSS a Evropského soudu pro lidská práva, dle
níž musí být vážení nejlepšího zájmu dítěte materiálně obsaženo v odůvodnění daného
rozhodnutí. Jelikož ze spisu plyne, že má stěžovatel vztah obdobný vztahu rodinnému vůči V.T.
T., bylo třeba posoudit i dopady rozhodnutí do její sféry. Mělo být přihlédnuto k potřebě
reálného kontaktu stěžovatele s rodinou a potřebě jeho dcery setrvat s oběma rodiči.
[10] Podle stěžovatele by zamítnutím žádosti o přechodný pobyt došlo k nepřiměřenému
zásahu do jeho rodinného a soukromého života, neboť v ČR žije přes dvacet let a vybudoval
si zde sociální, ekonomické a rodinné zázemí. Stěžovatel s odkazem na judikaturu NSS rozporuje
závěr soudu ohledně možnosti požádat o nižší pobytové oprávnění. S ohledem na pandemii
koronaviru by nucené vystěhování stěžovatele mohlo znamenat zpřetrhání rodinných vazeb
a rozpad fungující rodiny. Po členech rodiny nelze vyžadovat, aby stěžovatele následovali
do zahraničí, poněvadž V. T. T. je občankou ČR a ostatní zde pobývají na základě povolení
k trvalému pobytu, takže by jejich dlouhodobá nepřítomnost na území mohla vést k zániku
tohoto oprávnění.
[11] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozhodnutím městského
soudu, trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti pro nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
[13] Nejvyšší správní soud se poté zabýval posouzením přezkoumatelnosti napadeného
rozsudku; s přihlédnutím k §109 odst. 4 s. ř. s. tak přitom učinil i nad rámec stěžovatelem
vznesených námitek poukazujících na vadu nepřezkoumatelnosti, neboť je povinen přihlédnout
k případné nepřezkoumatelnosti bránící posouzení důvodnosti kasační argumentace i bez návrhu.
[14] Stěžovatel namítal, že správní orgány nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav věci
a nedostatečně vyhodnotily přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého
a rodinného života jeho a jeho dětí podle §174a zákona o pobytu cizinců. Městský soud
podle stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil postup správních orgánů a zatížil tím své
rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
[15] Námitky stěžovatele poukazující na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nejsou
důvodné. Odlišný pohled stěžovatele na právní posouzení zjištěného skutkového stavu
nebo na důkladnost posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí nezakládá vadu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jinou otázkou je správnost právního posouzení
soudu, resp. zákonnost napadeného rozsudku, kterou se kasační soud zabýval následně.
[16] K tomu je třeba dodat, že ani nad rámec těchto námitek neshledal kasační soud napadený
rozsudek nepřezkoumatelným. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých tvrzení stěžovatele městský
soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně
posoudil. Jeho odůvodnění i výrok jsou srozumitelné, městský soud logickým a přezkoumatelným
způsobem uvedl, jakými úvahami se řídil a k jakým dospěl závěrům.
I. Nesprávné posouzení právní otázky a nesprávně zjištěný skutkový stav
[17] Stěžovatel namítá, že ve správním řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci
v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a následně městský soud na jeho základě
nesprávně posoudil právní otázku, zda je stěžovatel rodinným příslušníkem občana Evropské
unie ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[18] Podle §87b zákona o pobytu cizinců „[r]odinný příslušník občana Evropské unie, který sám není
občanem Evropské unie a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem
Evropské unie, je povinen požádat ministerstvo o povolení k přechodnému pobytu. Žádost je povinen podat ve lhůtě
do 3 měsíců ode dne vstupu na území“ (odst. 1). „K žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný
příslušník povinen předložit náležitosti podle §87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle §87a odst. 2 písm. b)
a doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie“ (odst. 2).
[19] Podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců „[u]stanovení tohoto zákona, týkající
se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem
doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné
domácnosti.“
[20] Aby mohl být cizinec považován za rodinného příslušníka občana Evropské unie
ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, musí splňovat dvě podmínky. Jednak
s občanem Evropské unie musí mít trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, jednak s ním musí
žít ve společné domácnosti. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu obě tyto
podmínky musejí být splněny kumulativně. Břemeno tvrzení i důkazní ohledně obou podmínek
spočívá na cizinci (viz např. rozsudky ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 273/2016 – 43 a ze dne
15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39).
[21] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013-41,
vyplývá, že: „Je ve vlastním zájmu cizince, aby k podání žádosti a k řízení o ní přistupoval se vší vážností
a vyvinul procesní aktivitu ve formě předestření hodnověrných tvrzení a hodnověrných důkazů o nich, neboť pouze
z jeho tvrzení nebo prostřednictvím jím předložených důkazů a učiněných důkazních návrhů může správní orgán
v řízení zjistit a ověřit splnění obou podmínek, jež se týkají soukromého a rodinného života žadatele a dalších
osob, s nimiž má tvrzený rodinný vztah a s nimiž sdílí společnou domácnost. Možnosti správního orgánu zjišťovat
tyto skutečnosti jsou značně omezené, neboť jde o sféru soukromou, pod ochranou základního práva
na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a – při aplikaci na situaci, na niž dopadá unijní
úprava – čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. Správní orgán v tomto řízení o žádosti může vycházet
jen z toho, co uvede a osvědčí žadatel, resp. nemůže dál, než kam jej žadatel (a jeho rodinní příslušníci) v průběhu
celého řízení pustí. Iniciativa tak musí přicházet především ze strany žadatele a je pouze na něm, zda poskytne
správnímu orgánu hodnověrné informace, prokazující existenci trvalého vztahu obdobnému vztahu rodinnému
stěžovatele a občana EU. Neochota nebo nemožnost tvrdit splnění podmínek a prokázat jejich splnění
jde za těchto okolností plně k tíži žadatele a vede (pouze) k tomu, že žadatel se svou žádostí neuspěje.“
[22] Citovaný rozsudek dále uvádí, že ačkoliv zákon o pobytu cizinců požaduje, aby k žádosti
o vydání povolení k přechodnému pobytu byl předložen doklad potvrzující, že žadatel
je rodinným příslušníkem občana EU, lze tento požadavek doslovně uplatnit pouze ve vztahu
ke skutečnému rodinnému příslušníkovi, jako je např. rodič – dítě či manžel – manželka,
kdy tímto dokladem je právě rodný či oddací list. Pokud však má být dokládán vztah obdobný
vztahu rodinnému, je zjevné, že nelze předestřít důkaz v podobě matričních dokumentů,
nýbrž je nutno využít jiné důkazní prostředky k prokázání faktického vztahu, ať už listinné
důkazy např. v podobě fotografií, dokladů o společně strávené dovolené či jiných podobných
listin soukromé povahy. V souladu s §50 odst. 1 správního řádu mohou být žadatelem
např. rovněž učiněny návrhy svědeckých výpovědí z žadatelova bezprostředního okolí
hodnověrně prokazující citový a jiný vztah žadatele k občanu EU (a naopak), od něhož žadatel
svůj pobyt odvozuje (přátelé, ošetřující lékař, u starších dětí např. učitelé v předškolních
a školních zařízeních). Na tomto místě rovněž pro žadatele vyplývá dle §50 odst. 2 in fine
správního řádu při opatřování pokladů pro vydání rozhodnutí povinnost poskytovat správnímu
orgánu veškerou potřebnou součinnost.
[23] V dané věci nebylo sporné, zda spolu žalobce a V. T. T. žijí ve společné domácnosti,
neboť to správní orgány nezpochybňovaly. Rozporovaly ovšem splnění podmínky existence
trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému mezi žalobcem a V. T. T.
[24] Stěžovatel namítal, že rozhodnutí žalované o tom, že není rodinným příslušníkem V.T. T.,
nemá oporu ve spisovém materiálu. Městský soud pak nesprávně hodnotil skutečnosti vyplývající
z výpovědi stěžovatele a jeho družky. Doložené fotografie podle něj prokazují trvalý rodinný
vztah mezi členy rodiny. Skutečnost, že je rodinným příslušníkem podle §15a odst. 3 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, dokládá i zpráva OSPOD a uvědomění v rámci řízení o správním
vyhoštění stěžovatele vedené Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy č. j. KRPA-
81949/ČJ-2015-000022.
[25] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že k prokázání splnění podmínky
existence tvrzeného vztahu obdobnému vztahu rodinnému předložil stěžovatel k žádosti doklad
o zajištění ubytování, osvědčení o státním občanství V. T. T. a její cestovní doklad.
Na nedostatečnost předložených dokumentů byl upozorněn ve výzvě k odstranění nedostatků
žádosti. Správní orgán specifikoval, jakými doklady může prokázat, že je rodinným příslušníkem
ve smyslu §15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Příkladmo uvedl nájemní či podnájemní
smlouvu nebo společné fotografie, ze kterých musí jasně vyplývat, že byly pořízeny v průběhu
celého vztahu, a musí z nich být zřejmé, jaké osoby jsou na nich zachyceny. Zároveň zdůraznil,
že je pouze na uvážení stěžovatele, jakými doklady splnění výše uvedené podmínky prokáže,
a poučil ho o následcích nesplnění výzvy. Stěžovatel poté (po několikerém prodloužení lhůty)
předložil pouze devět fotografií bez bližšího popisu. Žádné další doklady na podporu svých
tvrzení nepředložil.
[26] Z výpovědi stěžovatele a jeho družky vyplývá, že stěžovatel pracuje každý den v týdnu
zhruba od desíti hodin do osmnácti hodin. Jeho vlastní i nevlastní dceru má na starosti odpoledne
a o víkendu chůva, paní E. Stěžovatel poskytuje rodině materiální zázemí, vozí děti do školy
a občas je vyzvedává, vozí děti k lékaři a chodí na třídní schůzky. Dále se ve výpovědi ukázala
neznalost stěžovatele o některých skutečnostech, jako je např. jméno matrikového otce nezletilé,
název školy, kam dochází, či jméno její praktické lékařky. Stěžovatel v kasační stížnosti
argumentuje, že neznalost některé z podrobností života V. T. T. neznamená neexistenci
rodinného vztahu mezi nimi, byla způsobena především jazykovou bariérou a rovněž upozorňuje
na to, že její matka tyto údaje také neznala, a přitom by nikoho nenapadlo zpochybňovat její
vztah k dceři. Také nesouhlasí, že by péče chůvy měla rodinný vztah vylučovat. Poukazuje na to,
že o V. T. T. řádně pečuje, považuje ji za svou dceru a ona ho nazývá otcem.
[27] K doloženým fotografiím stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se jedná o významné
fotografie, neboť rodina není zvyklá se pravidelně fotografovat. Navíc některé z nich zachycují
pobyt rodiny na nákladné dovolené ve Vietnamu, což nasvědčuje rodinným vazbám mezi jejími
členy.
[28] Zpráva OSPOD informuje o materiálním zabezpečení V. T. T., její školní docházce a o
rodinných poměrech. Stěžovatel při sociálním šetření uvedl, že ho V. T. T. považuje za svého
otce a oslovuje ho tak. V uvědomění v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele mu byl
přiznán správním orgánem status rodinného příslušníka občana EU v souladu s §15a odst. 3
písm. b), přičemž je tento postup odůvodněn tak, že tuto skutečnost prokázaly protokoly o
výslechu stěžovatele a jeho družky a provedené šetření v místě bydliště.
[29] Na základě výše shrnutých skutečností patrných ze správního spisu se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje s hodnocením provedeným městským soudem. Lze přisvědčit stěžovateli,
že neznalost některých podrobností ze života nezletilé nebo to, že o ni pečuje většinu času chůva,
neznamená, že by mezi nimi nemohl existovat trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému.
Podmínkou vyhovění žádosti však bylo tento vztah prokázat, což stěžovatel neučinil. Fotografie
předložené stěžovatelem o trvalosti jeho vztahu s nevlastní dcerou nic nevypovídají, především
pokud mají dokládat vztah trvající od roku 2008. Zpráva OSPOD pouze uvádí to, co stěžovatel
sám tvrdil, a nijak jeho tvrzení nedokládá. K závěru učiněnému Krajským ředitelstvím policie
hlavního města Prahy je nutné ve shodě s městským soudem uvést, že není blíže odůvodněn
a ani z tohoto řízení nevyplývají další informace, které by nasvědčovaly existenci trvalého vztahu
obdobného vztahu rodinnému. Z důkazů navržených stěžovatelem a dalších zjištění provedených
správním orgánem tedy nelze prokázat stěžovatelovo tvrzení o existenci trvalého vztahu
obdobného vztahu rodinnému, když jediné, co mu nasvědčuje, jsou právě pouze jeho tvrzení.
[30] Stěžovatel také namítá, že pokud měly správní orgány pochybnosti, že má k V. T. T.
trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému, měly provést další úkony ke zjištění skutkového stavu, o
němž nejsou důvodné pochybnosti. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018 – 29, z něhož cituje: „Ani případné nesplnění povinnosti
součinnosti účastníka řízení označit důkazy na podporu svých tvrzení (§52 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu) nezbavuje správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti
(§3 správního řádu).“
[31] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoli je správní řízení obecně ovládáno zásadou
vyšetřovací a zásadou materiální pravdy, tato povinnost není absolutní, neboť je vázána
na neexistenci důvodných pochybností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 2. 2019, č. j. 5 Azs 276/2016 - 48). Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá,
že správní orgán je v řízení povinen vést účastníka řízení k tomu, aby v řízení mohl uplatnit
důkazy k prokázání svých tvrzení, že mu svědčí postavení rodinného příslušníka občana
Evropské unie dle §15a zákona o pobytu cizinců. V nezbytném rozsahu pak musí navržené
důkazy provést, zejména tím, že vyslechne svědky a vyzve účastníka k předložení relevantních
listinných důkazů (rozsudek ze dne 2. 11. 2016, č. j. 6 Azs 216/2016 – 44). Z obsahu správního
spisu je zřejmé, že správní orgány výše nastíněné požadavky naplnily. Stěžovatel byl vyzván
k odstranění nedostatků žádosti a současně mu správní orgán nastínil, jaké důkazy může
navrhnout k prokázání svých tvrzení. S ohledem na stěžovatelovu skoupou aktivitu v tomto
směru ani nevyvstaly důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci.
[32] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem městského soudu a správních orgánů,
že u stěžovatele a V. T. T. nebyla prokázána existence trvalého vztahu obdobného vztahu
rodinnému podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Kasační námitka stěžovatele,
kterou vytýká vadu řízení z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu správními orgány
a nesprávně posouzenou právní otázku městským soudem, je nedůvodná.
II. Přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života
[33] Stěžovatel dále namítá nezákonnost napadeného rozsudku, neboť napadené rozhodnutí
aproboval přesto, že správní orgány nesprávně posoudily přiměřenost jeho dopadů
do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[34] Ke kasační stížnosti stěžovatel na podporu svého tvrzení připojil rozsudek Okresního
soudu Praha-západ ze dne 31. 1. 2020, č. j. 12 Nc 1002/2019-77, kterým je určeno, že V. Š. není
otcem nezletilé V. T. T. Na základě tohoto rozsudku byl stěžovatel zapsán jako otec do rodného
listu V. T. T.. Ke kasační stížnosti připojil také čestné prohlášení V. T. T. ze dne 29. 5. 2021,
čestné prohlášení partnerky V. T. T. z téhož dne a potvrzení od lékařky, že dne 20. 4. 2021
doprovázel V. T. T. k lékaři. Avšak jedná se o skutečnosti, které stěžovatel poprvé uplatnil až
poté, kdy byl vydán napadený rozsudek, a proto se k nim ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
Nic ovšem nebrání tomu, aby tyto nebo i jiné nové skutečnosti stěžovatel uplatnil při případném
podání nové žádosti o pobytové oprávnění. V tomto řízení zohledněny být nemohou, neboť
městský soud byl vázán skutkovým a právním stavem ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
[35] Podmínky §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou nastaveny tak, že ve většině
případů lze předpokládat, že rozhodnutím o zamítnutí žádosti o povolení přechodného pobytu
z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného
života, a tedy k porušení čl. 8 Úmluvy, takovou situaci však nelze a priori vyloučit.
Článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Znamená to, že pokud
stěžovatel v daném řízení namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života
a porušení článku 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat bez ohledu na to,
zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti
ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017-35 a ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs 127/2018-30).
[36] V obecné rovině rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně
závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí
o správním vyhoštění. Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého
života cizince pro případ neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako
při rozhodování o jeho zrušení (k tomu srov. blíže rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010 – 112 a ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30).
[37] Ze správního spisu vyplývá, že ač správní orgán prvního stupně nesprávně vyhodnotil,
že v případě žádosti o povolení k přechodnému pobytu není povinen zkoumat přiměřenost
dopadů rozhodnutí, přesto se otázkou přiměřenosti svého rozhodnutí zabýval. Správní orgán
shrnul rodinnou situaci stěžovatele, věnoval se charakteru zamítavého rozhodnutí a jeho vlivu
na budoucí pobytové možnosti stěžovatele v ČR, otázce plnění vyživovací povinnosti a zajištění
kontaktu s rodinnými příslušníky. Zkonstatoval, že mu nejsou známy kulturní vazby stěžovatele,
a uznal, že zde ale stěžovatel určité sociální vazby vybudované má. Městský soud
se s hodnocením provedeným správními orgány ztotožnil.
[38] Rozsah posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí se v případě, kdy tato povinnost
není určena přímo zákonem, odvíjí především od tvrzení cizince, tj. stěžovatele (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2020, č. j. 2 Azs 144/2020-33). Stěžovatel v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žádná konkrétní tvrzení neuváděl. Odkazoval
na judikát NSS, dle kterého je nutné, aby správní orgány vždy zkoumaly přiměřenost zásahu
do soukromého a rodinného života, i když to zákon o pobytu cizinců výslovně nestanoví. Také
odmítal jeden z argumentů správního orgánu prvního stupně, že zamítnutí žádosti nepředstavuje
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť si může zažádat o jiný druh
pobytu nebo víza. V žalobě poukazoval na to, že zamítnutí jeho žádosti povede k rozdělení
rodiny, a dále obecně popsal, že žije s rodinou ve společné domácnosti.
[39] V posuzované věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ze správního spisu
nevyplývají žádné okolnosti, pro něž by bylo možné zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému
pobytu považovat za (z hlediska dopadu do rodinného a soukromého života stěžovatele)
nepřiměřené. Vzhledem k výše nastíněným závěrům o povinnosti cizince tvrdit nepřiměřenost
dopadů rozhodnutí do jeho života lze uzavřít, že se správní orgány vypořádaly s touto otázkou
dostatečně a městský soud související žalobní bod posoudil správně.
III. Nejlepší zájem dětí
[40] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že městský soud v napadeném rozsudku
při přezkumu zákonnosti rozhodnutí žalované neprovedl posouzení, zda se správní orgány
zabývaly při svém rozhodování nejlepším zájmem jeho dětí. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou
nepřípustné námitky, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Ve vztahu ke svým potomkům M. A. T. a T. B. L. uplatňuje
stěžovatel argumentaci o neposouzení jejich nejlepšího zájmu správními orgány poprvé až
v kasační stížnosti, přičemž mu nic nebránilo, aby tak učinil již v žalobě, proto kasační soud
posoudil tuto námitku jako nepřípustnou.
[41] Naopak ve vztahu k V. T. T. se námitkou stěžovatele Nejvyšší správní soud věcně
zabýval. Není pravdivé tvrzení stěžovatele, že by se městský soud otázce zákonnosti posouzení
nejlepšího zájmu V. T. T. správními orgány nevěnoval. Městský soud dospěl k závěru, že i když
se žalovaná námitkou porušení Úmluvy o právech dítěte zabývala stručně, v okamžiku, kdy
stěžovatel nebyl rodičem V. T. T., neprokázal existenci trvalého vztahu obdobného vztahu
rodinnému a samotná námitka byla stručná a obecně formulovaná, přesto nepochybila. S tímto
hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a uzavírá, že se městský soud v napadeném
rozsudku vypořádal s žalobní námitkou dostatečně.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[42] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží.
Žalované, která byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, pak soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť jí žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. prosince 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Miluší Doškovou v právní věci žalobce:
T. T. T., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2018,
č. j. MV-147714-6/SO-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3. 5. 2021, č. j. 3 A 73/2018 - 49,
takto:
Část záhlaví rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2021, č. j. 2 Azs 135/2021 - 37,
se o p rav u je tak, že správně zní následovně:
„zastoupený Mgr. Petrem Václavkem“
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 31. 12. 2021, č. j. 2 Azs 135/2021 – 37,
zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2021,
č. j. 3 A 73/2018 - 49.
[2] V důsledku administrativního pochybení byl však chybně označen jako zástupce žalobce
Mgr. et Mgr. Marek Čechovský, Ph.D. namísto Mgr. Petra Václavka.
[3] Podle §54 odst. 4 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech,
jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může
odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
[4] V souladu s odkazovaným ustanovením a ve spojení s §120 s. ř. s. tedy předsedkyně
senátu bez návrhu opravila výše popsanou zjevnou nesprávnost tak, jak je uvedeno ve výroku
tohoto opravného usnesení. Vykonatelnost rozsudku nebylo třeba odložit.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2022
: JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu