ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.142.2021:22
sp. zn. 2 Azs 142/2021 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. B., zastoupený
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24,
Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2021, č. j. KRPB-49941-25/ČJ-2021-060022-SVZ,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2021,
č. j. 22 A 23/2021 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo n a náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátu se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 24. 3. 2021, č. j. KRPB-49941-25/ČJ-2021-060022-SVZ
(dále jen „napadené rozhodnutí“), byl žalobce zajištěn dle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění na dobu
120 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítal především,
že byla stanovena nepřiměřeně dlouhá délka jeho zajištění a navíc bez řádného odůvodnění.
Žalovaná dle něj porušila §3, §2 odst. 2 a 4, §50 odst. 3 a §68 odst. 3 správního řádu. Napadené
rozhodnutí pokládal za nezákonné i z důvodu, že jej omezovalo v právu na opakovaný soudní
přezkum zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále též „Úmluva“). Byl také přesvědčen, že žalovaná měla místo zajištění
použít tzv. zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území podle §123b odst. 1 zákona
o pobytu cizinců.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 22 A 23/2021 – 30 (dále jen „napadený
rozsudek“), podanou žalobu zamítl. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též
„NSS“) ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79; shrnul, že aby bylo možné posoudit
přiměřenost doby zajištění ve vztahu k předpokládané složitosti přípravy výkonu vyhoštění,
je správní orgán povinen uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést
k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Poukázal na to, že cizince lze dle
zákona o pobytu cizinců zajistit až na 180 dnů od omezení osobní svobody; doba zajištění v délce
120 dnů proto není a priori nezákonná. Argumentace žalobce údajně srovnatelnými rozhodnutími
o zajištění cizinců, která stanovují řádově kratší délku zajištění, byla učiněna pouze v rovině
obecných tvrzení. Podstatné dle soudu je, že žalovaná v řešené věci stanovenou dobu zajištění
řádně odůvodnila. Bylo nutné zajistit náležitosti nezbytné k realizaci žalobcova vyhoštění. Ten
nevlastnil cestovní doklad, pročež bylo třeba ověřit jeho totožnost u příslušného zastupitelského
úřadu a zajistit vydání cestovního dokladu; dále musel správní orgán zabezpečit přepravní
doklady, obstarat letenku, vyjednat průvoz přes jiný členský stát a komunikovat s domovským
státem žalobce. V případě afrických států se doba nutná pro vyřízení těchto záležitostí dle
žalované pohybuje v druhé polovině zákonného rozpětí doby pro zajištění cizince. Veškeré
úkony navíc byly ztíženy situací ohledně pandemie nemoci Covid-19. Krajský soud tedy
nepřisvědčil tomu, že by z napadeného rozhodnutí nebylo možné seznat, jakými úvahami
se žalovaná při stanovení doby zajištění řídila. Přestože vnímal dobu zajištění v délce 120 dnů
vzhledem k okolnostem věci jako hraniční, vyhodnotil ji ještě jako přiměřenou. Z ničeho totiž dle
něj nevyplývá, že by žalovaná nepostupovala v řízení aktivně a svědomitě. Důvody porušení §3,
§2 odst. 2 a 4, §50 odst. 3 a §68 odst. 3 správního řádu pak nebyly v žalobě nikterak
konkretizovány.
[4] Krajský soud dále konstatoval, že sdílí pochybnosti žalobce o souladu §129a odst. 3
zákona o pobytu cizinců s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Poukázal na to, že také Nejvyšší správní soud již
dospěl k závěru, že toto ustanovení zákona o pobytu cizinců je v rozporu s ústavním pořádkem,
resp. s mezinárodními smlouvami, a navrhl Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky jeho zrušení (řízení je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19, o návrhu zatím nebylo
rozhodnuto). Správní soudy v této situaci nalezly jisté řešení prostřednictvím prolomení principu
vázanosti soudu skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, vyžaduje-li to právo žalobce na efektivní soudní přezkum rozhodnutí o zajištění
garantovaný čl. 5 odst. 4 Úmluvy; odkázal na rozsudky NSS ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, nebo ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019 – 48. Uvedl,
že k takovému postupu lze přistoupit pouze tehdy, pokud by nepřihlédnutí k nově zjištěným
nebo nastalým skutečnostem vedlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a tedy k porušení práva
na osobní svobodu. V kontextu projednávané věci však tuto problematiku označil za čistě
akademickou, neboť předmětem řízení je (prvotní) rozhodnutí o zajištění; žalobce navíc neuvádí
žádné nové skutečnosti, které by soud mohl při svém přezkumu teoreticky zohlednit, nadto
ze správního spisu vyplývá, že přezkoumávané zajištění žalobce bylo ukončeno již dne 1. 4. 2021
(tedy po 9 dnech od omezení jeho osobní svobody). Otázka efektivního periodického přezkumu
důvodů trvání zajištění tedy v této věci dle soudu vůbec nevyvstala a nebylo třeba ji řešit.
[5] Nepřisvědčil ani žalobnímu tvrzení, že jediným důvodem nevyužití mírnějších opatření
bylo to, že se žalobce nacházel na území České republiky nelegálně. Takové odůvodnění by dle
soudu samozřejmě nemohlo obstát. Krom samotného nelegálního pobytu však žalovaná
akcentovala zejména to, že žalobce neměl na zdejším území zajištěno ubytování a sám se vyjádřil,
že jeho skutečným cílem je Německo, kde chce pracovat; uvedl, že zpět do Maroka se již vrátit
nechce. Dal tudíž dostatečně najevo, že by pravděpodobně nerespektoval uložené zvláštní
opatření za účelem vycestování. Vzhledem ke zjištěným okolnostem vyhodnotil krajský soud
závěr žalované o nemožnosti postupu dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců jako dostatečný
a přesvědčivý.
II. Kasační stížnost žalobce
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které jej navrhl zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Obsáhle citoval
z napadeného rozsudku a uvedl, že s jeho argumentací nesouhlasí. Namítá, že krajský soud
přehlédl potřebu zamezení i potenciality nezákonného omezení osobní svobody; doba zajištění
na 120 dnů přitom zjevně způsobuje nebezpečí absence možnosti soudního přezkumu
zákonnosti trvání takového zajištění. Argument soudu, že v projednávaném případě k této situaci
nedošlo, je dle stěžovatele nepřípadný, neboť se jedná o prolomení zásady přezkumu zákonnosti
správního rozhodnutí k datu jeho vydání.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[9] Před zahájením meritorního přezkumu se Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou
přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění účinném od 1. 4. 2021 (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne kasační
stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud
tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud se vymezením pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“
již zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném od 13. 10. 2015 do 31. 3. 2021
(viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl
rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační
stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž
před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém
usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, tato změna nezakládá žádný rozumný důvod
měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti.
[11] Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále
vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení NSS ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[12] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že stěžovatel v kasační stížnosti sám
nepředestřel žádné důvody týkající se její přijatelnosti (ačkoliv byla podávána již za účinnosti
novely §104a odst. 1 s. ř. s. provedené zákonem č. 77/2021 Sb.). Ze setrvalé judikatury
Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu (viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70).
[14] Důvody přijatelnosti kasační stížnosti nejsou z tvrzení stěžovatele ani ve spojení
s obsahem správního spisu a spisu krajského soudu patrné. Krajský soud se v napadeném
rozsudku řádně zabýval zákonností provedeného zajištění. Posuzoval, jestli nebylo možné uložit
zvláštní opatření za účelem vycestování dle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců; stejně tak
hodnotil, zda bylo důvodné a patřičně odůvodněné zajistit stěžovatele na dobu 120 dnů. Pokud
jde o otázku souladu §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců s čl. 5 odst. 4 Úmluvy,
resp. možnosti pravidelného efektivního soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění, pak krajský
soud zcela případně konstatoval, že v projednávané věci není tato (jinak skutečně problematická
a Ústavním soudem nyní posuzovaná) skutečnost relevantní. Stěžovatel byl (prvotně) zajištěn dne
24. 3. 2021; toto nyní přezkoumávané zajištění bylo ukončeno již dne 1. 4. 2021, a to s ohledem
na přezajištění cizince dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění. Nenastala tedy
vůbec situace, kdy by byl stěžovatel v důsledku přezkoumávaného zajištění omezen na osobní
svobodě, a přesto se nemohl (v důsledku §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců) domáhat
přezkumu důvodnosti svého zajištění. Krajský soud nepochybil (natož hrubě), jestliže pouhou
potenciální možnost tohoto deficitu neshledal důvodem nezákonnosti napadeného rozhodnutí.
[15] Lze tedy uzavřít, že krajský soud se v projednávané věci nedopustil žádného zásadního
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele; respektoval
judikaturu, od níž se sám Nejvyšší správní soud nehodlá jakkoli odchýlit. Při přezkoumávání
skutkového stavu se nedopustil chyb, které by svojí povahou stály proti samotným základním
zásadám přezkumného soudního řízení; stejně tak napadený rozsudek nevykazuje žádné
nedostatky, které by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat bez povšimnutí, natož
pak nedostatky závažné.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[16] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; odmítl ji proto podle §104a
s. ř. s. jako nepřijatelnou. O věci rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení NSS
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, či ze dne 25. 8. 2021, č. j. 1 Azs 119/2021 – 55).
[18] Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná
měla ve věci plný úspěch, avšak nevznikly jí žádné náklady nad rozsah její úřední činnosti,
a proto ani jemu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
[19] Usnesením krajského soudu ze dne 28. 4. 2021, č. j. 22 A 23/2021 - 13, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za jeden úkon
právní služby, a to podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč [§13 odst. 3 téže vyhlášky]. Advokát
není plátcem DPH. Celková odměna tedy činí částku ve výši 3400 Kč, která mu bude vyplacena
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu