ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.21.2019:40
sp. zn. 3 As 21/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce:
JUDr. Ing. K. N., Ph.D., MBA, zastoupen Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem
Slušovice 520, Slušovice, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se
sídlem Moravské náměstí 1, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 A 224/2016 – 45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 29 A 224/2016 - 45,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Katastrální úřad pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov (dále jen „katastrální
úřad“) rozhodnutím ze dne 14. 6. 2016, č. j. OR-95/2016-304 nevyhověl nesouhlasu žalobce
s neprovedením opravy katastrálního operátu s odůvodněním, že se nejedná o chybu. Proti
tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 10. 2016,
sp. zn. ZKI BR-O-77/705/2016-11 zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil.
V odůvodnění konstatoval, že se v daném případě nejednalo o chybný zápis práva do katastru
nemovitostí a pro opravu tudíž nebyly splněny zákonné podmínky.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění shrnul předmět sporu a uvedl názory stran.
Podle žalobce měla chyba spočívat v neúplném zápisu exekutorského zástavního práva
na příslušný list vlastnictví, který neodpovídá předložené listině – exekučnímu příkazu o zřízení
exekutorského zástavního práva. Směnečná odměna uvedená na vkladové listině je podle žalobce
zvláštní částkou, která má být v katastru evidována samostatně. Podle žalovaného je však tento
údaj zahrnut v pojmu „příslušenství pohledávky“. Krajský soud předloženou věc zredukoval
na otázku, zda jednotlivé nároky specifikované v exekučním příkazu je možné označit
za příslušenství pohledávky nebo lze některé z nich označit jako samostatné dluhy ze stejného
právního důvodu. Po posouzení dospěl k závěru, že tzv. směnečná odměna uvedená
v §48 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) není
příslušenstvím pohledávky, a proto byl žalovaný povinen zaevidovat exekutorské zástavní právo
v souladu se zákonnými a podzákonnými požadavky, neboť podle platné právní úpravy
se u různých dluhů z téhož právního důvodu eviduje výše jistiny, do které se zajištění poskytuje,
a právní důvod dluhů. Žalovaný byl proto povinen opravit zřejmý omyl vzniklý při vedení
katastru nemovitostí, jelikož se nejednalo o jeden dluh s příslušenstvím, ale více dluhů ze stejného
právního důvodu.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. V ní poukázal na to, že vkladová listina pojmy „směnečný peníz“ a „směnečná odměna“
neobsahovala. Katastrální úřad proto odměnu uvedenou v exekučním příkazu pokládal za další
částku spojenou s uplatněním jedné a téže pohledávky, která je zahrnuta v pojmu „příslušenství
pohledávky“. Nejedná se proto o chybu v důsledku zřejmého omylu. Pracovník katastrálního úřadu
zapsal údaje o exekučním zástavním právu na základě předložených listin a své vědomé úvahy,
neboť posuzoval, které z příslušných ustanovení vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí
[katastrální vyhláška (dále jen „katastrální vyhláška“)] pro daný případ použije. S ohledem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2012, č. j. 7 As 257/2014 – 24,
se stěžovatel domnívá, že se nemůže jednat o zřejmý omyl při zápisu tohoto věcného práva,
neboť jak vyplývá z uvedeného rozsudku, samotná nezákonnost při zápisu údajů do katastru
nemovitostí ještě neznamená, že k tomuto zápisu došlo zřejmým omylem. Poukázal rovněž
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/2016 – 38,
podle kterého se o zřejmý omyl jedná pouze tehdy, pokud chyba v katastru nemovitostí
je naprosto evidentní a jejíž zjištění se obejde bez podrobného zkoumání právní a skutkové
stránky případu. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že krajský soud vyslovil
závěr o chybnosti zápisu údajů o exekučním zástavním právu až poté, co učinil právní rozbor,
při němž na údaje obsažené ve vkladové listině aplikoval příslušná ustanovení občanského
zákoníku a směnečného zákona, včetně odkazu na komentář k občanskému soudnímu řádu
a mechanismus výpočtu soudního poplatku. Katastrální úřad však při zápisu exekučního
zástavního práva vycházel z vkladové listiny, která pojem „směnečná odměna“ neobsahovala. Byla
v ní uvedena pouze „odměna ve výši 13 109,30 Kč“. Katastrální úřad neměl k dispozici směnečný
platební rozkaz, který žalobce předložil až krajskému soudu. V daném případě se tak nemůže
jednat o zřejmý omyl, protože chyba nebyla naprosto evidentní, když i krajský soud ji musel
dovozovat vysoce odborným právním výkladem. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalobce ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou. Podstatou sporu byla
otázka, zda jistina směnečné pohledávky a směnečná odměna tvoří dva samostatné nároky
nebo nikoli a zda mají tyto nároky být v katastru nemovitostí evidovány samostatně. Závěr
krajského soudu o tom, že jde o samostatné nároky, které mají být evidovány samostatně,
je správný a je podpořen i mechanismem výpočtu soudního poplatku, neboť soudnímu poplatku
mimo směnečný peníz podléhá i směnečná odměna. Tuto odměnu proto nelze považovat
za příslušenství pohledávky. Stěžovatelovu argumentaci, že se nejedná o chybu v důsledku
zřejmého omylu, považuje žalobce za nepřípadnou. Stěžovatel podle žalobce v této souvislosti
příliš generalizuje, neboť minimálně jednoduché právní úvahy ve své činnosti katastrální úřad
činí. Takové úvahy by měly odpovídat úrovni jeho specializace a měly by být odborně správné.
Stěžovatel měl pro správný zápis exekučního zástavního práva k dispozici veškeré podklady
už v okamžiku zápisu. Vkladovou listinou byl totiž exekuční příkaz, který obsahoval
jasně definovaný exekuční titul, z něho bylo zřejmé, že jde o směnečnou pohledávku
a směnečnou odměnu. Tato skutečnost podle stěžovatele odlišuje předloženou věc od případu,
který Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 307/3016 – 38,
neboť tam šlo o zaměření jednotlivých pozemků, jejichž konkrétní podoba vůbec z předložených
listin nevyplývala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích uplatněného
důvodu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a v rozsahu kasační stížnosti. Vady, ke kterým by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, přitom neshledal.
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Stěžovatel namítá, že s ohledem na údaje obsažené ve vkladové listině nelze shora
popsaný neúplný zápis považovat za chybu vzniklou v důsledku „zřejmého omylu“ a jako takovou
ji opravit postupem podle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení
platí, že „[n]a písemný návrh vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad
chybné údaje katastru, které vznikly zřejmým omylem při vedení a obnově katastru.“
[8] Konkrétní údaje, které se o jednotlivých právech do katastru zapisují, stanoví katastrální
vyhláška. Podle §17 odst. 1 katastrální vyhlášky „[u] zástavního práva se evidují a) údaje o zatížené
nemovitosti, b) výše zajištěného dluhu, popřípadě podíl věřitele na pohledávce vyjádřený zlomkem, procentem
nebo výší části dluhu, c) údaje o věřiteli, d) údaje o vlastníkovi spoluvlastnického podílu, který je zástavním
právem zatížen, v případě, kdy se zástavní právo vztahuje pouze ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti,
e) poslední den doby, na kterou bylo právo sjednáno, pokud bylo sjednáno na omezenou dobu.“ Podle §17 odst.
4 písm. c) katastrální vyhlášky „[n]amísto výše dluhu se eviduje u různých dluhů z téhož právního důvodu
1. výše jistiny, do které se zajištění poskytuje, a 2. právní důvod dluhů.
[9] Spornou otázkou, jak vyplývá z kasační stížnosti, tedy je, zda zahrnutí směnečné odměny
pod pojem „příslušenství pohledávky“ je možné považovat za zřejmý omyl pracovníka katastrálního
úřadu.
[10] Výkladem pojmu „zřejmý omyl“ se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již mnohokrát
zabýval. V rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, č. 2098/2010 Sb. NSS uvedl,
že jde o pojem neurčitý, který je třeba vykládat vždy v souvislosti s konkrétním případem.
Obecně sem však lze zařadit jak omyl týkající se skutkových okolností (error facti – např. chyby
v psaní a počítání, zápis jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové
listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině obsažený), tak i omyl právní (error
iuris –např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti na základě listiny,
která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). V rozsudku ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 1 As 46/2008, Nejvyšší správní soud upozornil, že opravit lze pouze chybu vzniklou
zřejmým omylem, a proto ji nelze provést ve věci nejasné nebo sporné. V této souvislosti pak
v rozsudku ze dne 13. 3. 2013 č. j. 7 As 187/2012 – 31, poukázal na to, že opravou zřejmého
omylu nelze napravit jakýkoliv nesoulad mezi evidovanými údaji a skutečností a tam, kde je chyba
nejasná nebo sporná, je nutné se nápravy domáhat u civilních soudů, např. žalobou na určení
existence práva. Uvedená východiska Nejvyšší správní soud následně shrnul v rozsudku ze dne
23. 1. 2014, č. j. 7 As 123/2013 – 28. Zde uvedl, že v rámci opravy zřejmého omylu se zkoumá
pouze to, zda se pracovník katastrálního úřadu dopustil zřejmého omylu, a není proto rozhodné,
zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. Na toto shrnutí Nejvyšší správní soud
navázal v rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 7 As 257/2014 – 24, ve kterém uvedl, že o zřejmý
omyl by se mohlo jednat tehdy, pokud by bylo vyloučeno, že postup pracovníka katastrálního
úřadu byl výsledkem jeho volní, ne však zcela zjevně nesmyslné, úvahy. K nápravě chyby
prostřednictvím institutu opravy zřejmého omylu tak pouhý omyl nestačí, ale musí jít o takovou
chybu, která je jasná každému odborníkovi na danou oblast.
[11] Z uvedených východisek pro posuzovanou věc vyplývá, že zřejmý omyl nespočívá
v jakémkoli chybně provedeném zápisu, ale že chyba pracovníka katastrálního úřadu musí být
natolik jednoznačná, že je na první pohled evidentní a není ji třeba hlouběji dokazovat. K jejímu
odhalení tak správní orgány nepotřebují žádný podrobný právní rozbor, neboť omyl je z hlediska
platné právní úpravy zcela zjevný.
[12] Zřejmý omyl shledal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2019,
č. j. 9 As 102/2018 – 31, ve kterém posuzoval provedení vkladu jediné jednotky v budově,
přestože platná právní úprava obsažená v §1 odst. 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů,
výslovně umožňovala vznik spoluvlastnictví budovy a s tím spojené vlastnictví bytu
či nebytového prostoru jako jednotky a podílu na společných částech budovy pouze v budovách,
které mají alespoň dva byty, dva nebytové prostory nebo alespoň jeden byt a jeden nebytový
prostor. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že „[o]dhalení této chyby
v žádném případě nevyžadovalo složitou myšlenkovou operaci (srov. např. rozsudek NSS ze dne 13. 3. 2013,
č. j. 7 As 187/2012 – 31) a muselo být pracovníkovi katastru, jakož osobě odborně způsobilé v dané oblasti,
zřejmé na první pohled. Prohlášení vlastníka, jímž se vymezují jednotky, je listinou, se kterou přichází pracovník
katastru zcela běžně do styku, nehledě na to, že úprava obsažená v §1 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů
je základním východiskem pro zápis jakékoliv jednotky do katastru nemovitostí.“
[13] Nejvyšší správní soud má za to, že v předložené věci není chyba pracovníka katastrálního
úřadu natolik očividná, aby ji bylo možné považovat za zřejmý omyl. Oba správní orgány totiž
ve svých rozhodnutích vysvětlily, proč považují odměnu uvedenou v exekučním
příkazu za příslušenství pohledávky. Stěžovatel se ztotožnil s názorem katastrálního úřadu,
že z §513 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“)
a z §137 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyplývá, že úroky,
odměna a náklady nalézacího řízení uvedené v exekučním příkazu představují příslušenství
pohledávky, a proto se nejedná o chybný zápis.
[14] Podle §513 občanského zákoníku „[p]říslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení
a náklady spojené s jejím uplatněním.
[15] Podle §137 odst. 1 občanského soudního řádu „[n]áklady řízení jsou zejména hotové výdaje
účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců,
náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora
podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle §100 odst. 2.“
[16] Přestože exekuční příkaz obsahoval informaci o tom, že exekučním titulem je směnečný
platební rozkaz, jednotlivé pohledávky uvedené v exekučním příkazu pojmy směnečný peníz
a směnečná odměna neobsahovaly. Pracovníky katastrálního úřadu nelze považovat za odborníky
na směnečné právo, proto úvahu správních orgánů o tom, že „odměna“ je pouze příslušenstvím,
tj. další částkou spojenou s uplatněním jedné a téže pohledávky, kterou založily na citovaných
ustanoveních občanského zákoníku a občanského soudního řádu, nelze považovat za zcela
zjevně nesmyslnou. Zařazení směnečné odměny pod pojem příslušenství pohledávky
pak vzhledem k této úvaze nelze označit za zřejmý omyl, a proto ani nelze zjištěné pochybení
opravit postupem podle §36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Podle tohoto ustanovení
je totiž katastrální úřad oprávněn a zároveň povinen opravit pouze takové údaje, které jsou
chybné v důsledku zřejmého omylu. Tak tomu však v předložené věci není.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
podle §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil.
[18] Krajský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku, že rozhodnutí žalovaného je zákonné (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[19] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 7. dubna 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu