ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.264.2019:44
sp. zn. 3 As 264/2019 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Rybářství Kolář, a. s.,
se sídlem Písečné 1, zastoupeného JUDr. Boženou Kristiánovou, advokátkou se sídlem Třebíč,
Leopolda Pokorného 37, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem
Jihlava, Žižkova 57, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 7. 2019, č. j. 62 A 278/2017-77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 9. 2017, č. j. KUJI/68068/2017So, OŽP/963/2017,
změnil výrok rozhodnutí Městského úřadu Třebíč (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
1. 2. 2017, sp. zn. OŽP 8499/17-SPIS 5428/2016/Eu/22, tak, že žalobci udělil souhlas podle
§4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně
přírody“), k zásahu do významného krajinného prvku (rybníku) spočívajícího v chovu ryb
spojenému s aplikací blíže specifikovaných závadných látek na rybnících Podlesní (parc. č. 121/1
a 121/2) a Salák (parc. č. 225) v k. ú. Hostákov, a stanovil za tímto účelem konkrétní podmínky.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
v níž namítl nicotnost napadeného rozhodnutí (fakticky správních rozhodnutí obou
stupňů -pozn. NSS) pro nedostatek pravomoci k jeho vydání. Podle žalobce totiž zákon
o ochraně přírody žalovanému svěřuje pravomoc pouze k vydání závazného stanoviska podle
§149 správního řádu, nikoliv k vydání rozhodnutí ve věci samé. Žalobce dále namítl
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu jeho nepřehlednosti, nesrozumitelnosti
a pro absenci odůvodnění jeho výroku, respektive podmínek v něm žalobci uložených. Současně
namítl řadu procesních pochybení žalovaného a správního orgánu I. stupně. Krajský soud žalobu
neshledal důvodnou a výše uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[3] Pokud jde o námitku nicotnosti, krajský soud dospěl k závěru, že závazné stanovisko
podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody v posuzované věci neslouží jako podklad v jiném
řízení k vydání meritorního rozhodnutí, a není tak stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu,
nýbrž je samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést k poškození nebo zničení
významného krajinného prvku (zde konkrétně rybníků) či oslabení jeho ekologicko-stabilizační
funkce. Žalovaný tak byl oprávněn napadené rozhodnutí vydat a jeho rozhodnutí proto není
nicotné.
[4] Současně krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, že mu žalovaný vydal „souhlas
s chovem ryb“, ačkoliv žalobce již pravomocnými rozhodnutími vodoprávního úřadu povolujícími
chov ryb disponuje. Krajský soud vysvětlil, že rozhodnutím Okresního úřadu Třebíč ze dne
11. 1. 2000 bylo žalobci ve vztahu k rybníku Podlesní povoleno nakládání s vodami a byla
mu udělena výjimka podle zákona č. 138/1973 Sb., vodní zákon, pro použití závadných látek
ke krmení ryb a hnojení vod ke zvýšení úživnosti rybníka, a to do 31. 12. 2003. Rozhodnutím
Městského úřadu Třebíč ze dne 7. 8. 2015 byla žalobci ve vztahu k tomuto rybníku prodloužena
výlučně platnost povolení nakládání s vodami. Obdobně ve vztahu k rybníku Salák bylo žalobci
rozhodnutím Okresního úřadu Třebíč ze dne 10. 9. 1999 povoleno nakládání s vodami a byla mu
udělena výjimka pro použití závadných látek ke krmení ryb a hnojení vod ke zvýšení úživnosti
rybníku, a to do 31. 12. 2002. I zde r ozhodnutím ze dne 26. 3. 2010 Městský úřad Třebíč
prodloužil pouze platnost povolení k nakládání s vodami. Krajský soud tak uzavřel,
že rozhodnutími, jichž se žalobce dovolával, je mu již povoleno pouze nakládání s vodami.
Platnými rozhodnutími, jimiž by mu bylo povoleno užívání závadných látek, v době podání
žádostí ke správnímu orgánu I. stupně nedisponoval.
[5] Krajský soud dále neshledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Přisvědčil sice
žalobci, že dané rozhodnutí je značně nepřehledně, zbytečně doktrinální a obsahuje řadu
informací, které postrádají zřejmý vztah k věci, v části „R“ odůvodnění však žalovaný své závěry
řádně odůvodnil a v části „S“ dostatečně důkladně vypořádal veškeré odvolací námitky. Navzdory
excesivní délce napadeného rozhodnutí a jeho nepřehlednosti tak je podle krajského soudu
zřejmé, jak žalovaný rozhodl, včetně toho proč změnil výrok rozhodnutí správního orgánu I.
stupně, tedy proč žalobci uložil ty které podmínky schválených zásahů.
[6] Krajský soud dále nepřisvědčil námitkám, že se správní orgány dopustily procesních
pochybení, která měla za následek nezákonnost jejich rozhodnutí. Konkrétně
nepřisvědčil námitce, že žalovaný doplnil řízení v takovém rozsahu, že nahradil prvoinstanční
řízení, a zbavil tak žalobce práva na odvolání. Krajský soud upozornil, že ž alobci
nebyla napadeným rozhodnutím uložena nová povinnost, pouze došlo ze strany žalovaného
ke změně podmínek souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku. Žalobce rovněž byl
správním orgánem I. stupně vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí, a to oznámením
o zahájení řízení ze dne 26. 9. 2016.
[7] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, jíž žalobce brojil proti nepřizvání všech
účastníků řízení na ústní jednání konané dne 18. 4. 2017 a nevyhotovení protokolu z tohoto
jednání. Přisvědčil žalobci, že se materiálně jednalo o ústní jednání ve smyslu §49 správního řádu,
a že žalovaný pochybil, pokud o jeho konání neuvědomil i dalšího účastníka řízení a nepořídil
o tomto jednání protokol. Dospěl však k závěru, že tato procesní pochybení neměla žádný vliv
na žalobcova práva, ani nemohla ovlivnit zákonnost nápadného rozhodnutí. Žalovaný
v návaznosti na dané ústní jednání žalobci zaslal žádost o doplnění informací, na kterou žalobce
bez výhrad reagoval a požadované informace doložil. Současně na základě daného ústního
jednání došlo toliko k doplnění vyhodnocení výlovů na dotčených rybnících, která v konečném
důsledku nebyla pro rozhodnutí žalovaného významná.
[8] Krajský soud dále žalobci obecně přisvědčil, že správní orgány jsou povinny
při doručování výzev postupovat v souladu s §19 správního řádu. K námitce žalobce,
že s ním správní orgány obou stupňů komunikovaly e-mailem či telefonicky uvedl, že takový
způsob komunikace byl zjištěn ve dvou případech. V obou z nich však žalobce výzvám zjevně
porozuměl a reagoval na ně. Ani tyto procesní nedostatky tak nemohly mít žádný vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[9] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, dle které si správní orgány neopatřily
podklady týkající konkrétních posuzovaných rybníků. Poukázal na to, že rozhodnutí žalovaného
je opřeno celkem o tři znalecké posudky. Dva z nich, posudky RNDr. Mojmíra Vlašína
a RNDr. Richarda Fainy, se týkají obecnějších otázek. Obsahem posudku Mgr. Jaromíra Maštery
však je průzkum obojživelníků a dalších významných druhů živočichů právě na rybnících Podlesní
a Salák. Právě výskyt zvláště chráněných druhů obojživelníků a vzácných druhů ptáků přitom byl
podle žalovaného důvodem k regulaci rybích obsádek. Skutečnost, že se posudek Mgr. Maštery
vztahuje k několika rybníkům, není podle krajského soudu nikterak v rozporu se zákonem.
[10] Současně krajský soud žalobci nepřisvědčil, že by byl posudek Mgr. Maštery pořízen
v rozporu s §51 odst. 2 správního řádu, nebyl-li stěžovatel vyrozuměn, že takový důkaz bude
pořízen. Vysvětlil, že žalobce směšuje opatřování důkazů s jejich prováděním. Ustanovení
§51 odst. 2 správního řádu upravuje právě provádění důkazů, nikoliv jejich opatřování. Současně
žalobci přisvědčil, že o provedení dokazování příslušným znaleckým posudek nebyl vyrozuměn.
Upozornil však, že žalobce byl vyzván k seznámení se s podklady rozhodnutí, mezi nimiž byl
i posudek Mgr. Maštery, čehož žalobce využil. S daným posudkem tak byl seznámen a měl
možnost se k němu vyjádřit.
[11] Rovněž nedodržení zákonných lhůt pro vydání napadeného rozhodnutí nemůže být podle
krajského soudu důvodem pro jeho zrušení, neboť tato skutečnost nemá vliv na jeho zákonnost.
Pokud měl žalobce za to, že je žalovaný či správní orgán I. ve věci nečinný, mohl se bránit
postupem podle §80 správního řádu, což neučinil.
[12] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, že žalovaný měl řízení rozdělit
na řízení o „žádosti pro krmiva rostlinného původu“, k jejichž aplikaci není potřebný souhlas podle
§39 odst. 12 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
a na řízení o „žádosti pro hnojiva a medikace“. Konstatoval, že přikrmování ryb krmivy rostlinného
původu nevyžaduje řízení o výjimce podle §39 vodního zákona. Současně takové řízení
ani nebylo v posuzované věci vedeno, nýbrž orgány ochrany přírody rozhodovaly o výjimce
podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody.
[13] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[14] Stěžovatel uvádí, že v souladu s §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody žádal správní orgán
I. stupně o závazná stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku. Správní orgány
proto měly vydat požadované souhlasy právě ve formě závazného stanoviska, byť i za stanovení
podmínek. Namísto toho však vydaly rozhodnutí, o které stěžovatel nežádal, přičemž zákon
ani nepředvídá zahájení příslušného řízení z moci úřední. Nadto žalovaný rozhodoval i o velikosti
rybích obsádek či o manipulaci s vodou, aniž by v těchto věcech řádně zahájil správní řízení.
Stěžovatel proto trvá na své námitce, že rozhodnutí žalovaného je nicotné. Současně namítá,
že se krajský soud s touto námitkou nezabýval.
[15] Dále stěžovatel namítá, že orgány ochrany přírody nedisponují prostorem pro uvážení,
zda požadovaný akt vydají ve formě závazného stanoviska; jsou povinny pouze posoudit,
zda jsou k jeho vydání splněny podmínky. Stěžovatel uvádí, že jedná v souladu s vydanými
„povoleními k chovu ryb“ v dotčených rybnících. Má v úmyslu ryby krmit a tím do daných rybníků
aplikovat závadné látky. Jelikož tímto krmením dochází k zásahu do významného krajinného
prvku, požádal v souladu s §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody o vydání závazného stanoviska,
aby následně mohl podat žádost podle §39 odst. 7 vodního zákona. I přesto žalovaný
ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl „souhlas s chovem ryb“, ačkoliv tento souhlas stěžovatel
již má a správní orgán I. stupně o něj nežádal. Nadto žalovaný v napadeném rozhodnutí stanovil
podmínky, které se netýkají předmětu žádostí a záměr stěžovatele zcela mění.
[16] Krajský soud dospěl podle stěžovatele k nesprávnému právnímu závěru, že závazné
stanovisko podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody v posuzované věci neslouží jako podklad
v jiném řízení k vydání meritorního rozhodnutí, a není tak závazným stanoviskem ve smyslu
§149 správního řádu, nýbrž samostatným rozhodnutím ve věci zásahů, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku či oslabení jeho ekologicko-stabilizační
funkce. Namítá rovněž, že krajské vodoprávní úřady tato závazná stanoviska v praxi k vydání
rozhodnutí podle §39 odst. 7 vodního zákona vyžadují.
[17] Stěžovatel dále uvádí, že orgán ochrany přírody může podle §4 odst. 2 zákona o ochraně
přírody rozhodovat o podmínkách chovu ryb v rybníku. Může tak nařídit velikost a složení
obsádky, avšak výhradně v případě, že žadatel žádá o stanovisko k povolení nakládání s vodami
podle §8 odst. 1 písm. a) bodu 4. vodního zákona. Stěžovatel ale takovou žádost nepodal
a správní orgány proto v nynější věci ve věci rybích obsádek rozhodovat nemohly.
[18] Krajský soud podle stěžovatele rovněž vycházel ze skutkové podstaty, která nemá oporu
ve spisu, uvedl-li, že nesouhlasí s tím, že stěžovatel disponoval platnými a pravomocnými
rozhodnutími o chovu ryb na rybnících Podlesní a Salák. Stěžovatel současně brojí proti
souvisejícímu závěru krajského soudu, že nedisponuje povoleními k použití závadných látek.
Namítá, že nikdy netvrdil, že takovými rozhodnutími disponuje. Právě proto podal žádosti
o závazná stanoviska podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, přičemž na jejich základě
zamýšlel požádat o vydání povolení k aplikaci závadných látek podle vodního zákona.
[19] Stěžovatel má za to, že krajský soud patrně nepochopil, že žalovaný postupoval chybně,
pokud k žádostem stěžovatele vydal rozhodnutí, o které stěžovatel vůbec nežádal, tedy „souhlas
s chovem ryb“, namísto toho, aby se zabýval tím, o co stěžovatel skutečně žádal, tedy otázkou
aplikace závadných látek. Správní orgány se zabývaly něčím jiným, než co bylo předmětem
žádosti a k čemu měly pravomoc. Podmínky stanovené žalovaným se v důsledku toho vztahují
k chovu ryb, který má již stěžovatel platně povolen.
[20] Nesprávný je podle stěžovatele také závěr krajského soudu, že zásah
do ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku lze zdůvodnit vlivem na zvláště
chráněné druhy živočichů. Namítá, že měl-li žalovaný za to, že se na řešených místech nacházejí
zvláště chráněné druhy, měl v rozhodnutí uvést, že stěžovatel bude povinen požádat o výjimky
k zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů v souvislosti s aplikací závadných látek
podle §56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody ze základních podmínek ochrany
uvedených v §50 téhož zákona. To však žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl. Současně
stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu poukazuje na oddělenost řízení
podle §4 a podle §56 zákona o ochraně přírody.
[21] Dále stěžovatel trvá na své námitce, že rozhodnutí žalovaného je nesrozumitelné, a tedy
nepřezkoumatelné. Žalovaný podle stěžovatele řádně neodůvodnil výrok napadeného rozhodnutí
ani jednotlivé podmínky, přičemž z daného rozhodnutí nejsou patrné ani úvahy žalovaného
pokud jde o hodnocení a výklad právních předpisů.
[22] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že neshledal důvodnými jeho námitky týkající
se procesních pochybení správních orgánů, i přesto, že u většiny těchto pochybení seznal,
že k nim skutečně došlo. Stěžovatel trvá na tom, že veškerá v žalobě uvedená procesní pochybení
správních orgánů nastala a minimálně jejich mnohost způsobila nezákonnost následně vydaných
rozhodnutí. Nesouhlasí přitom s náhledem krajského soudu, že daná pochybení měl namítat
již v řízení před správními orgány, neboť v rámci správního řízení neměl k dispozici žádné
prostředky obrany. Jedinou jeho možností tak bylo obrátit se na soud.
[23] Krajský soud se podle stěžovatele chybně vypořádal rovněž s námitkou, že žalovaný
sloučil do jednoho řízení konečné rozhodnutí podle §67 správního řádu (závazné stanovisko
k aplikaci krmiv rostlinného původu) a závazné stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu
(k aplikaci závadných látek – hnojení, medikace). Na přikrmování krmivy rostlinného původu
nemusí být vydána výjimka podle §39 odst. 7 vodního zákona a měl být proto vydán pouze
souhlas formou rozhodnutí podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Pokud jde o další
aplikované závadné látky, jako medikovaná krmiva, plnohodnotné krmné směsi,
například typu KP1, organická a vápenatá hnojiva apod., mělo být vydáno závazné
stanovisko podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, coby podklad pro řízení o výjimce
dle §39 odst. 7 tohoto zákona.
[24] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rybářské hospodaření (chov ryb)
představuje zásah do významného krajinného prvku (rybníku), k němuž ten, kdo jej provádí,
potřebuje rozhodnutí podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Takové rozhodnutí nemůže
nahradit jiné rozhodnutí vydané podle zákona o vodách. Základem rybářského hospodaření
je rybí obsádka. Žalovaný ji proto byl povinen při vydávání rozhodnutí o zásahu do významného
krajinného prvku posoudit. Stěžovatel se proto mýlil, domníval-li se, že se v příslušném řízení
bude izolovaně posuzovat pouze otázku vlivu závadných látek a nikoliv všech aspektů rybářského
hospodaření jako celku.
[25] Žalovaný dále uvádí, že správní orgány postupovaly správně, pokud k žádostem
stěžovatele vydaly správní akt ve formě rozhodnutí. Řízení podle §4 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a podle §39 odst. 7 vodního zákona jsou totiž na sobě navzájem nezávislá,
respektive předmět řízení podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody je širší. Správní orgány
nepochybily, pokud žádosti stěžovatele posoudily podle jejich obsahu a posuzovaly tak vliv jeho
rybářského hospodaření jako celku. O tom, že by správní akt podle §4 odst. 2 zákona o ochraně
přírody podmiňoval rozhodnutí vodoprávního úřadu podle §39 odst. 7 vodního zákona,
nesvědčí ani skutečnost, že vodoprávní úřady zpravidla do rozhodnutí o výjimkách z ustanovení
vodního zákona začleňují rovněž podmínky obsažené v rozhodnutích orgánů ochrany přírody
o zásazích do významných krajinných prvků. Tato skutečnost je důsledkem řetězení správních
aktů, nikoliv jejich subsumpce.
[26] Důvodná podle žalovaného není ani námitka, že při rozhodování o povolení zásahu
do významného krajinného prvku nelze argumentovat ochranou zvláště chráněných
druhů živočichů. Z rozsudků Nejvyššího správního soudu, které stěžovatel citoval, neplyne,
že by při posuzování ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku měly být
zvláště chráněné druhy živočichů či rostlin vynechány.
[27] K namítaným procesním pochybením žalovaný uvedl, že mnohost procesních vad,
nadto jen domnělých, sama o sobě nemá za následek nezákonnost správního rozhodnutí.
Důvodná není ani námitka, že by stěžovateli změnou některých podmínek byly uloženy nové
povinnosti. Účelem podmínek, za kterých byly povoleny zásahy do významných krajinných
prvků, bylo umožnit stěžovateli, aby zamýšlený záměr mohl v zákonných mezích realizovat.
Žalovaný má současně za to, že podmínky povolených zásahů oproti tomu, jak byly vymezeny
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zmírnil.
[28] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[29] Kasační stížnost není důvodná.
[30] Nejvyšší správní soud se obdobnými případy týchž účastníků již zabýval v nedávných
rozsudcích ze dne 9. 1. 2020, č. j. 4 As 303/2019-38, ze dne 16. 1. 2020, č. j. 1 As 253/2019-40,
ze dne 20. 1. 2020, č. j. 1 As 254/2019-43, ze dne 30. 1. 2020, č. j. 4 As 302/2019-39, ze dne
26. 2. 2020, č. j. 1 As 255/2019-43, a ze dne 25. 8. 2020, č. j. 2 As 226/2019-39 (citovaná
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na webu www.nssoud.cz). Jádrem sporu v uvedených
věcech byly obsahově obdobné žádosti téhož stěžovatele, které se pouze vztahovaly k jiným
rybníkům. Odvolací, žalobní i kasační argumentace stěžovatele v uvedených věcech byla obdobná
jako ve věci nynější. Současně stěžovatel kasačními stížnostmi v uvedených věcech i ve věci nyní
projednávané napadá obsahově obdobné rozsudky krajského soudu. Nejvyšší správní soud
ze závěrů citovaných rozsudků v nyní souzené věci plně vychází, neboť neshledal důvod,
pro který by se od nich měl odchýlit.
[31] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů. Ačkoliv stěžovatel svou argumentaci výslovně nepodřadil
(rovněž) pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v kasační stížnosti
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek jeho důvodů namítá.
[32] Obecně platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru a je nezbytné jej bez dalšího zrušit. Konstantní judikatura
tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména takové rozhodnutí,
v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například
rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73,
či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé,
proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Povinností soudu přitom není reagovat na každou dílčí námitku,
nýbrž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[33] Napadený rozsudek uvedenými vadami netrpí. Především nelze stěžovateli přisvědčit,
že se krajský soud nezabýval námitkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného. Krajský soud
se povahou napadeného rozhodnutí a tedy otázkou, zda žalovaný měl v posuzované věci
pravomoc vydat závazné stanovisko podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody
ve formě rozhodnutí ve smyslu §67 správního řádu, podrobně a srozumitelně zabýval
v odst. 8 až 19 napadeného rozsudku. V odst. 19 napadeného rozsudku pak výslovně
konstatoval, že rozhodnutí žalovaného neshledal nicotným. Skutečnost, že stěžovatel se závěry,
k nimž krajský soud dospěl, nesouhlasí věcně a trvá na svém náhledu, důvodem
nepřezkoumatelnosti není. Lze tak uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
není dán.
[34] Věcným předmětem sporu je, zda je závazné stanovisko k zásahu do významného
krajinného prvku (rybníku) podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody podkladem
pro rozhodnutí o výjimce ze zákazu vypouštění závadných látek podle §39 odst. 7 vodního
zákona.
[35] Podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody jsou významné krajinné prvky chráněny
před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova
a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich stabilizační funkce. K zásahům, které by mohly vést
k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení
jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné
stanovisko orgánu ochrany přírody.
[36] Podle §90 odst. 1 zákona o ochraně přírody jsou souhlasy a závazná stanoviska vydávaná
podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu závazným
stanoviskem podle správního řádu.
[37] Podle §149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním
orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení
a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.
[38] Závazné stanovisko podle §149 odst. 1 správního řádu představuje závazný podklad
pro meritorní rozhodnutí vydávané ve správním řízení. Nemůže jím tedy dojít k založení, změně,
zrušení či deklaraci práv či povinností konkrétních osob. S ohledem na zásadu legality musí mít
jejich vydávání výslovnou zákonnou oporu, určující jak správní orgán, který je k tomu oprávněn,
tak i podmínky nebo kritéria, za kterých je lze vydat.
[39] Nejvyšší správní soud se již opakovaně zabýval možnými formami závazného stanoviska,
přičemž konstatoval, že ačkoliv správní řád zavedl definici závazného stanoviska, terminologicky
neodlišil závazné stanovisko vydané ve formě správního rozhodnutí ve smyslu §67 správního
řádu od závazného stanoviska vydaného dle §149 téhož zákona. Kterou formou se má konkrétní
závazné stanovisko vydat, je upraveno v jednotlivých, tzv. složkových zákonech (viz rozsudek
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, č. 2434/2011 Sb.
NSS). Ve zmiňovaném rozsudku rozšířený senát současně vymezil diferenciační kritéria
jednotlivých forem závazného stanoviska, neboť uvedl, že „podstatným pro rozlišení, v jaké formě má
být závazné stanovisko vydáno, je, zda se v dané věci jedná o rozhodnutí konečné (jediné, finální apod.), nebo
slouží teprve jako podklad pro vydání takového rozhodnutí. Pro samotný soudní přezkum je pak rozhodné
hledisko dle §65 s. ř. s. a v něm obsažená kritéria.“
[40] Rozlišovacím hlediskem pro stanovení formy vydávaného aktu tedy je, zda samostatně,
nezávisle na nějakém dalším úkonu, závazně upravuje právní poměry adresátů, či nikoliv.
„To je přitom závislé na povaze činnosti či záměru, k nimž je závazné stanovisko vydáváno. Proto i druhově
týž úkon orgánu ochrany přírody, vydaný na základě téže zákonné pravomoci, může být jednou rozhodnutím
a jindy ´pouhým´ závazným stanoviskem. Tak například, závazné stanovisko k zásahu do významného
krajinného prvku podle §4 odst. 2 OchPřKr. Bude-li zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení
významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, spočívat například v
umístění nové stavby, vyžadující územní rozhodnutí (§76 a násl. StavZ), bude úkon orgánu ochrany přírody
podle §4 odst. 2 skutečným závazným stanoviskem ve smyslu §149 SpŘ, vydávaným podle části čtvrté SpŘ.
Jestliže by ale pro realizaci posuzovaného zásahu nebylo územní rozhodnutí (ani žádné z jeho alternativ) potřeba
(půjde například o umístění některé ze staveb či zařízení uvedených v §79 odst. 2 StavZ), bude tento úkon
samostatným rozhodnutím“ (Vomáčka V. a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Komentář. C. H. Beck,
Praha, 2017, s. 622-637).
[41] V projednávané věci je konkrétním složkovým zákonem, který by měl specifikovat
formu závazného stanoviska, zákon o ochraně přírody. Klíčovým ustanovením
je v tomto případě výše citovaný §90 tohoto zákona, který pro závazné stanovisko ve smyslu
ustanovení §149 odst. 1 správního řádu stanovuje podmínku, že jde o podklad rozhodnutí.
Tedy v těch případech, kdy souhlasy a závazná stanoviska vydávaná podle zákona o ochraně
přírody nebudou podkladem pro rozhodnutí podle jiného zákona, ale budou samy o sobě
zasahovat do právní sféry svých adresátů, bude je orgán ochrany přírody vydávat formou
samostatného rozhodnutí.
[42] Podle §39 odst. 1 vodního zákona jsou závadné látky takové, které nejsou odpadními
ani důlními vodami a které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Každý, kdo zachází
se závadnými látkami, je povinen učinit přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod
a neohrozily jejich prostředí. Ustanovení §39 odst. 7 písm. b) vodního zákona pak stanoví,
že vodoprávní úřad může při použití závadných látek povolit z ustanovení odstavce 1 výjimku, nejde-li o ropné
látky, a to v nezbytně nutné míře, na omezenou dobu a za předpokladu, že jich bude použito ke krmení ryb.
[43] Stěžovatel hospodaří na rybnících Podlesní a Salák a jeho záměrem je používat při svém
hospodaření závadné látky. Rybník, jakožto významný krajinný prvek, podléhá ochraně v režimu
zákona o ochraně přírody. Současně, jakožto vodní dílo, do kterého obecně nemohou být
vypouštěny závadné látky, podléhá ochraně podle vodního zákona. Jak plyne z §39 odst. 7
vodního zákona, pro udělení výjimky ze zákazu vypouštění odpadních látek není závazné
stanovisko orgánu ochrany přírody ve smyslu §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody potřeba.
Pokud tedy závazné stanovisko vydané dle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody tedy není
podkladem pro rozhodnutí vodoprávního úřadu o výjimce podle §39 odst. 7, má v tomto
případě formu rozhodnutí ve smyslu §67 a násl. správního řádu (ve spojení s §90 zákona
o ochraně přírody).
[44] Argument stěžovatele, že vodoprávní úřady vyžadují v těchto věcech závazná stanoviska
podle §149 správního řádu, je v situaci, kdy ze zákona neplyne povinnost orgánu ochrany
přírody takové závazné stanovisko vydat, lichý. Nadto stěžovatel hovoří obecně o „aplikační praxi
vodoprávních úřadů“, aniž by tuto praxi dostatečně konkretizoval. Rovněž se nelze ztotožnit s jeho
námitkou, že žalovaný své rozhodnutí „používá přesně způsobem“, který předvídá zákon,
tedy jako podklad pro vydání výjimky podle §39 odst. 7 vodního zákona. Stěžovatel jednak
nevysvětlil, o jaký „způsob“ se má jednat, jednak kasační soud v postupu žalovaného neshledal,
že by směřoval k vydání závazného stanoviska ve smyslu §149 správního řádu. Naopak, žalovaný
zaujal jasný názor, že záměr k zásahu do významného krajinného prvku je širší, než záměr
posuzovaný v řízení o povolení výjimky podle §39 odst. 7 vodního zákona, a je na něm nezávislý.
Nadto dodal, že ve vztahu rozhodnutí podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a §39 vodního
zákona se nejedná o subsumpci správních aktů. Ani tato argumentace stěžovatele tak nemůže
vyvrátit výše již konstatovaný závěr, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně není závazným
stanoviskem ve smyslu §149 správního řádu, nýbrž je samostatným rozhodnutím ve věci zásahů,
které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku (rybníku)
či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce. Řízení podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a §39 odst. 7 vodního zákona jsou tedy na sobě nezávislá, jejich předmětem je posouzení
odlišných otázek.
[45] Lze tedy uzavřít, že krajský soud ustanovení §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody
s přihlédnutím k okolnostem daného případu interpretoval správně. Na tento závěr nemá vliv,
pokud na jednom místě v napadeném rozsudku uvedl, že orgány ochrany přírody rozhodovaly
o „výjimce“ podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Z kontextu napadeného rozsudku
je zřejmé, že krajský soud měl touto „výjimkou“ na mysli stanovisko (souhlas) k zásahu
do významného krajinného prvku ve smyslu §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody.
[46] Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit ani námitce, že orgánu ochrany přírody
nesvědčí uvážení, zda vydá závazné stanovisko, a že se tento orgán měl řídit žádostí stěžovatele,
který výslovně žádal o vydání závazného stanoviska dle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody
k žádosti o výjimku ke krmení ryb podle §39 odst. 7 písm. b) vodního zákona. Žalovaný totiž,
v souladu s §37 odst. 1 správního řádu, správně posuzoval žádost podle jejího obsahu.
Pokud záměr stěžovatele obsahoval aspekty, které jdou nad rámec povolení výjimky podle
§39 odst. 7 písm. b) vodního zákona (například používání organických hnojiv, která výše
uvedené výjimce nepodléhají), žalovaný, s přihlédnutím k obsahu žádosti, posuzoval rybářské
hospodaření stěžovatele jako celek.
[47] Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil námitce, že ve věci bylo vydáno rozhodnutí,
o němž fakticky nebylo zahájeno správní řízení. Žádá-li žadatel o vydání stanoviska k zásahu
do významného krajinného prvku podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, v případech,
kdy o takové žádosti má být vydáno správní rozhodnutí (což je i případ nyní projednávané věci),
jde o řízení návrhové ve smyslu §44 odst. 1 správního řádu. Ze správního spisu plyne,
že stěžovatel podal správnímu orgánu I. stupně dvě žádosti (obě ze dne 31. 3. 2016) o vydání
závazného stanoviska k zásahu do významného krajinného prvku, jednu ve vztahu
k rybníku Podlesní, druhou ve vztahu k rybníku Salák, čímž došlo k zahájení řízení v souladu
s §44 odst. 1 správního řádu.
[48] Nelze rovněž souhlasit s tvrzením stěžovatele, že žalovaný podle výroku napadeného
rozhodnutí vydal „souhlas s chovem ryb“, přestože tímto souhlasem stěžovatel již disponoval
a o jeho vydání nežádal. Jak již stěžovateli v odst. 20 až 22 napadeného rozsudku vysvětlit krajský
soud, rozhodnutími, jichž se stěžovatel v tomto ohledu dovolává a která označuje jako „souhlas
s chovem ryb“ (ani zákon o vodách z roku 1973, ani nyní účinný vodní zákon, ani zákon o ochraně
přírody takový pojem nepoužívá), mu bylo podle již zrušeného zákona o vodách z roku 1973
povoleno nakládání s vodami a udělena výjimka z aplikace závadných látek v souvislosti
s chovem ryb v příslušných rybnících. Výjimky týkající se použití závadných látek byly
příslušnými rozhodnutími stěžovateli povoleny pouze do 31. 12. 2003 (rybník Podlesní),
respektive do 31. 12. 2002 (rybník Salák). V době žádostí stěžovatele o vydání závazných
stanovisek dle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody tak již platné nebyly. Rozhodnutími
Městského úřadu Třebíč ze dne 7. 8. 2015, respektive ze dne 26. 3. 2010 byla stěžovateli pouze
prodloužena platnost povolení k nakládání s vodami. Žalovaný proto nepochybil, pokud
ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, že vydává souhlas podle §4 odst. 2 zákona o ochraně
přírody, tedy souhlas k zásahu do významných krajinných prvků, spočívajícímu v chovu ryb
spojenému s aplikací závadných látek na rybnících Podlesní a Salák. Takovým souhlasem
stěžovatel nedisponoval.
[49] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalovaný neměl pravomoc
rozhodovat ve věci rybích obsádek. Tvrzení stěžovatele, že žalovaný mohl nařídit velikost
a složení obsádky pouze v případě, že žadatel žádá o stanovisko k povolení k nakládání s vodami
dle §8 odst. 1 písm. a) bod 4. vodního zákona, je chybné. Pravomoc žalovaného (jakožto orgánu
ochrany přírody) samozřejmě není bezbřehá. Stěžovatel žádal o vydání závazného stanoviska
k zásahu do významného krajinného prvku (rybníků), jenž spočíval v chovu ryb
a použití závadných látek k jejich krmení. Na předmět žádosti však nelze nahlížet izolovaně,
naopak je nutné zohlednit všechny relevantní složky rybářského hospodaření, které mohou mít
na významný krajinný prvek vliv ve smyslu §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Podmínky,
které žalovaný v napadeném rozhodnutí stanovil, a jejichž účelem je zamezit negativními vlivu
intenzivního rybářského hospodaření na významné krajinné prvky, jsou v souladu s §4 odst. 2
zákona o ochraně přírody a v jeho mezích.
[50] Je přitom vhodné zdůraznit, že podmínky stanovené v rozhodnutí
žalovaného nepředstavují uložení nové povinnosti bez zákonného zmocnění (což by bylo
vyloučeno – viz rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 3. 2017, č. j. 3 Ads 253/2016 – 38), ale jedná
se o omezení bezprostředně související s posuzovanou, respektive povolovanou činností
stěžovatele. Jak vyplývá z rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 3. 2019, č. j. 4 As 420/2018 – 29,
„[p]okud (…) právní řád opravňuje správní orgány udělovat adresátům veřejnoprávního působení povolení
k určité činnosti, opravňuje je v rámci téhož zmocnění stanovit i omezení bezprostředně související s povolovanou
činností, pokud je to v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, a to zejména se zásadou
přiměřenosti. I takováto omezení jsou svou povahou jakýmisi povinnostmi, avšak podloženými zákonným
zmocněním k povolované činnosti.“
[51] Lze tak shrnout, že rozhodnutí stanovující konkrétní podmínky na ochranu významného
krajinného prvku (rybníků) bylo vydáno v rozsahu správním orgánům svěřené pravomoci
ve smyslu §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody, a nejde proto o nicotný akt.
[52] Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele, že zásah
do ekologicko-stabilizační funkce významného krajinného prvku nelze zdůvodnit vlivem
na zvláště chráněné druhy živočichů. Z judikatury, na kterou stěžovatel poukázal
(rozsudky tohoto soudu ze dne 15. 7. 2004, č. j. 5 A 125/2001-44, a ze dne 10. 2. 2010,
č. j. 6 As 43/2008-472), nevyplývá, že by při posuzování ekologicko-stabilizační funkce
významného krajinného prvku měly být vynechány zvláště chráněné druhy rostlin nebo
živočichů. Podle uvedených rozsudků jsou řízení podle §4 odst. 2 a podle §56 zákona o ochraně
přírody na sobě nezávislá a mají odlišný předmět zkoumání – na jedné straně vliv zásahu
na významný krajinný prvek, především jeho ekologicko-stabilizační funkci, na straně druhé
poměřování zákazů při ochraně zvláště chráněných druhů vzhledem k veřejnému zájmu
na zásahu, který se dotýká tohoto zákazu. Zákon o ochraně přírody ani žádný z citovaných
rozsudků však neuvádí, že by zvláště chráněné druhy živočichů (či rostlin) nebyly součástí
významného krajinného prvku nebo že by z posuzování zásahu podle §4 odst. 2 zákona
o ochraně přírody měly být zvláště chráněné druhy vyloučeny. Nadto ve druhém z citovaných
rozsudků je výslovně uvedeno, že „je nutné při rozhodování při vydávání závazného stanoviska k zásahu
do významných krajinných prvků podle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny respektovat skutečnost,
že […] součástí významného krajinného prvku je i ochrana společenstva živočichů“. Lze proto přisvědčil
žalovanému i krajskému soudu, že zásah do ekologicko-stabilizační funkce významného
krajinného prvku lze zdůvodnit vlivem na zvláště chráněné druhy živočichů, neboť tyto druhy
jsou nedílnou součástí tohoto krajinného prvku.
[53] Stěžovatel dále trvá na své námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. K tomu
postačí uvést, že ačkoli je napadené rozhodnutí značně rozsáhlé, tato skutečnost sama
o sobě nemůže mít za následek jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalovaný výrok rozhodnutí, kterým změnil výrok rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, řádně odůvodnil a jednotlivé námitky dostatečně vypořádal
(viz zejména části „R“ a „S“ odůvodnění). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak žalovaný
rozhodl a z jakých důvodů. Na tom nic nemění skutečnost, že je rozhodnutí žalovaného zbytečně
dlouhé a že obsahuje řadu nadbytečných, obecných pasáží. Krajský soud tedy nepochybil,
pokud rozhodnutí žalovaného neshledal nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost.
[54] Stěžovatel dále „trvá“ na tom, že se správní orgány dopustily řady procesních pochybení
a minimálně jejich četnost měla za následek nezákonnost rozhodnutí správních orgánů.
[55] Ani tento kasační bod není důvodný. Důvodem pro zrušení správního rozhodnutí
pro předcházející vady řízení totiž mohou být pouze vady dosahující určité intenzity. Nejvyšší
správní soud konstantně judikuje, že o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí, se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný
i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (viz například rozsudky ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, či zejména ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65, a ze dne
15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 - 101). V rozsudku ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 - 39,
Nejvyšší správní soud uvedl, že „zrušit rozhodnutí pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je třeba tehdy, je-li rozumně představitelné, a to i jen jako jedna z více
variant toho, k čemu všemu mohlo uvedené porušení ve spojení s dalším navazujícím vývojem řízení vést, že obsah
rozhodnutí o věci samé by byl v důsledku tohoto porušení jiný, a navíc nejen jiný, ale současně i nezákonný,
než pokud by k porušení nedošlo.“
[56] Ani vícero zjištěných procesních pochybení nebude důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí, pokud žádné z nich není s ohledem na jeho charakter způsobilé ovlivnit zákonnost
rozhodnutí. Stěžovatel se proto mýlí, má-li za to, že důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného
je již sama o sobě skutečnost, že se správní orgány dopustily vícero procesních pochybení.
[57] Povinností soudu je zabývat se tím, zda a jak mohly namítané vady řízení konkrétně
ovlivnit rozhodnutí žalovaného. Právě tak krajský soud v dané věci postupoval. Není pravda,
že by ke zjištěným procesním pochybením pouze uvedl, že je stěžovatel měl namítat již v řízení
před správními orgány, neboť jednotlivě, ve vztahu ke každému zjištěnému procesnímu
pochybení, posuzoval, zda mohlo vyvolat nezákonnost napadeného rozhodnutí, tj. zda přichází
v úvahu, že by ve věci bylo rozhodnuto jinak, pokud by k tomu kterému procesnímu pochybení
nedošlo.
[58] Krajský soud konkrétně stěžovateli přisvědčil, či částečně přisvědčil, ve vztahu ke čtyřem
vytýkaným procesním pochybením. Zaprvé akceptoval názor, že setkání mezi stěžovatelem
a žalovaným dne 18. 4. 2017 bylo materiálně ústním jednáním ve smyslu §49 správního řádu,
tedy že žalovaný pochybil, pokud o tomto jednání neuvědomil všechny účastníky řízení
a nepořídil a o něm protokol. Současně však zcela správně uzavřel, že toto pochybení nemělo
na práva stěžovatele žádný vliv. Na argumentaci v odst. 32 napadeného rozsudku, s níž stěžovatel
věcně nepolemizuje, postačí odkázat s tím, že účastníkem řízení, který nebyl o daném ústním
jednání vyrozuměn, nebyl stěžovatel, nýbrž zbývající účastník – Městys Vladislav. Uvedeným
jednáním tak mohlo dojít nanejvýše ke zkrácení práv tohoto účastníka, stěžovatel však v řízení
ve správním soudnictví může namítat toliko porušení svých práv (viz §65 odst. 1 a 2 s. ř. s.).
[59] Zadruhé krajský soud stěžovateli přisvědčil, že správní orgány nepostupovaly zcela
v souladu s §19 správního řádu, pokud mu ve dvou případech adresovaly výzvy
neformálně - telefonicky. Současně však stěžovateli vysvětlil, že dané procesní pochybení
nemohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatel příslušné požadavky
správních orgánů zjevně obdržel a následně jim vyhověl. I s tímto názorem se kasační soud zcela
ztotožňuje.
[60] Zatřetí krajský soud stěžovateli přisvědčil, že nebyl ve smyslu §51 odst. 2 správního řádu
vyrozuměn o provedení dokazování znaleckým posudkem Mgr. Jaromíra Maštery. Upozornil
ale, že účel uvedeného ustanovení byl naplněn, neboť stěžovatel byl vyzván, aby se seznámil
s podklady rozhodnutí, mezi nimiž byl i daný znalecký posudek, čehož stěžovatel využil, do spisu
nahlédl, s příslušným posudkem se seznámil a měl možnost se k němu vyjádřit. Ani tomuto
odůvodnění krajského soudu není co vytknout, ostatně ani stěžovatel s ním věcně nepolemizuje.
[61] Konečně krajský soud k namítanému překročení lhůt pro vydání rozhodnutí zcela
správně uvedl, že samotné nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí nemá vliv na zákonnost
správního rozhodnutí. Případným prostředkem obrany je opatření proti nečinnosti podle
§80 správního řádu, které stěžovatel neinicioval.
[62] Lze proto konstatovat, že krajský soud srozumitelně a věcně správně vyložil, proč zjištěné
procesní deficity neměly na zákonnost vydaných správních rozhodnutí vliv, přičemž stěžovatel
svůj opačný náhled nikterak blíže nevysvětluje.
[63] Ke zbývajícím procesním vadám, jejichž výčet stěžovatel v kasační stížnosti opakuje,
s tím, že „trvá“ na tom, že k nim došlo, aniž by však jakkoli věcně polemizoval s odůvodněním
krajského soudu, že tomu tak není, lze stěžovatele odkázat na příslušné části odůvodnění
napadeného rozsudku (viz jeho odst. 31 až 37), neboť nejde o řádně formulovanou kasační
námitku.
[64] Přisvědčit nelze ani námitce, dle které žalovaný doplnil prvoinstanční rozhodnutí o nové
podmínky, čímž fakticky zbavil stěžovatele práva na odvolání. Jak přiléhavě konstatoval
již krajský soud, správní řízení v prvním a druhém stupni tvoří jeden celek, a to od jeho
zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 7 As 72/2006 – 167). Žalovaný je tedy zásadně oprávněn v odvolacím řízení napravovat vady
prvostupňového řízení, doplňovat dokazování a prvostupňové rozhodnutí měnit (a doplňovat).
S ohledem na to nelze stěžovateli ani přisvědčit, že úpravou podmínek uděleného souhlasu došlo
k porušení §90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že změna
rozhodnutí není přípustná toliko v případě, že by účastníkovi, jemuž je ukládána povinnost,
hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. V projednávaném případě však správní orgány
povolily záměr stěžovatele, přičemž ze strany žalovaného došlo pouze k úpravě některých
podmínek uděleného souhlasu se zásahem do významného krajinného prvku.
[65] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v posouzení námitky, podle
které měl žalovaný rozdělit řízení na řízení o žádosti pro aplikaci krmiv rostlinného původu,
ke kterému není potřebná výjimka podle §39 odst. 12 vodního zákona, a na řízení o žádosti
pro aplikaci hnojiva a medikace. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v projednávané
věci nešlo o řízení ve smyslu §39 vodního zákona, nýbrž o řízení o povolení zásahu
dle §4 odst. 2 zákona o ochraně přírody (viz výše); nic tedy správnímu orgánu I. stupně
nebránilo, aby o obou žádostech rozhodl ve společném řízení jedním rozhodnutím.
[66] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[67] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly a náhrada nákladů řízení mu proto přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu