ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.367.2019:39
sp. zn. 3 As 367/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Smack food
service s.r.o., se sídlem Janovičky 26, Zámrsk, zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem
se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2019, č. j. 31 A 163/2017 - 99,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 4. 2017, č. j. JMK 56378/2017, zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne
19. 1. 2017, č. j. OD/70996/2015, a toto rozhodnutí potvrdil.
[2] Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního
deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla tovární značky
Suzuki, registrační značky 3E9 0868, v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích; konkrétně dne 9. 11. 2015 v 13:06 hodin
v Židlochovicích na ul. Nádražní 733 blíže nezjištěný řidič vozidla žalobce překročil nejvyšší
dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci
o méně než 20 km/h, neboť v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí
62 km/h, respektive 59 km/h po odečtení možné odchylky měřícího zařízení. Tím došlo
k porušení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a ke spáchání přestupku řidiče vozidla
dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Za tento delikt byla žalobci uložena pokuta
ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“) žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 31 A 163/2017 - 99,
jako nedůvodnou.
[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce ohledně nesplnění podmínek pro měření
rychlosti vozidel městskou policií dle §24b zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen
„zákon o obecní policii“). Podle odstavce 1 tohoto zákonného ustanovení je obecní policie
oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejích úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat
zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové,
obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonu. Podle druhého odstavce téhož
ustanovení jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické
systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem
uveřejnit.
[5] Krajský soud poukázal na to, že žalobce ve správním řízení neuvedl žádné námitky,
kterými by zpochybnil postup obecní policie dle shora uvedené zákonné úpravy. Argumentaci
žalobce - pokud se prvostupňový správní orgán nezabýval tím, zda obecní policie
zřízení rychloměru vhodným způsobem uveřejnila, je nutné konstatovat nesplnění této
podmínky - označil za nesprávnou a nelogickou. Přesto však poukázal na to, že prvostupňový
orgán (Městský úřad Židlochovice) své řízení zahájil na základě oznámení přestupku od Městské
policie Židlochovice. Skutečnost, jakým způsobem byly úseky pro stacionární měření rychlosti
zveřejněny, proto prvostupňovému orgánu byla jistě známa z jeho úřední činnosti (nad rámec
uvedeného krajský soud konstatoval, že informace o stacionárních radarech v obci Židlochovice
jsou zveřejněny na webových stránkách města Židlochovice – http://www.zidlochovice.cz/cs/mesto-
zidlochovice/mestsky-urad/jak-si-vyridit-formulare/odbor-dopravy/objektivni-odpovednost-provozovatele-vozidla-
mereni-stacionarnimi-radary-mp-zidlochovice.html, přičemž uvedenou stránku provedl při jednání jako
důkaz). Jestliže zákonnost měření nebyla žalobcem zpochybněna, způsob uveřejnění měřených
úseků obecní policií nemusel být předmětem dokazování prvostupňového správního orgánu.
[6] Neshledal důvodnou ani námitku, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nejsou
uvedena všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno (zejména §125e odst. 2 zákona
o silničním provozu), a naopak je zde chybně odkazováno na §125c odst. 5 písm. g) zákona
o silničním provozu, ačkoli toto ustanovení nabylo účinnosti až poté, co došlo ke spáchání
správního deliktu. Krajský soud konstatoval, že neuvedení §125e odst. 2 zákona o silničním
provozu ve výroku o uložení sankce není pochybením prvostupňového správního orgánu,
neboť výrok obsahuje odkaz na §125f odst. 3 zákona o silničním provozu, ve spojení
s §125c odst. 4 písm. f) téhož zákona, které upravovaly pravidla pro uložení sankce v době
spáchání deliktu. Na základě těchto ustanovení byla žalobci stanovena pokuta.
Krajský soud přesto přisvědčil žalobci, že je ve výroku chybně či nadbytečně uveden odkaz
na §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, který nabyl účinnosti až po spáchání
deliktu, nicméně toto pochybení nepovažoval za vadu způsobující nezákonnost tohoto správního
rozhodnutí. Jelikož výrok prvostupňového rozhodnutí obsahuje odkaz jak na ustanovení zákona
o silničním provozu před novelou tak i (nesprávně) po novele, avšak obě ustanovení stanovují
rozmezí pokuty shodně (fakticky tedy došlo jen přečíslování daného ustanovení), taková vada
nemohla zasáhnout do práv žalobce. Pokuta nadto byla žalobci uložena v nejnižší možné výměře.
[7] K samotnému §125e odst. 2 zákona o silničním provozu krajský soud doplnil,
že je zde obsažena povinnost správního orgánu při určení výměry pokuty právnické osobě
přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. To je však otázkou odůvodnění rozhodnutí,
respektive odůvodnění konkrétní výše uložené pokuty. Důležité je, že prvostupňový správní
orgán neopomněl zmínit ustanovení, které upravuje rozmezí možné výše uložené pokuty.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Nejprve namítá, že ve správním řízení správní orgány neprokázaly, zda obecní policie
vhodným způsobem uveřejnila zřízení rychloměru dle §24b odst. 2 zákona o obecní policii,
a proto jsou výstupy z provedeného měření nepoužitelné. Nesouhlasí s krajským soudem,
který označil žalobní námitku stěžovatele, dle které pokud obecní policie zřízení rychloměru
vhodným způsobem uveřejnila, je nutné předpokládat nesplnění této zákonné podmínky,
za nesprávnou a nelogickou a vytkl stěžovateli, že nezpochybnil zákonnost měření rychlosti
vozidla již ve správním řízení. Tímto krajský soud dle stěžovatele požadoval, aby prokazoval
negativní skutečnost, tj. že určitá informace nebyla zveřejněna na webu obecní policie (nadto před
čtyřmi roky), čímž postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny. Je to však pouze obecní
policie, případně správní orgán projednávající přestupek, v jehož moci je obstarat důkaz, zda byla
informace v rozhodné době (tj. v době spáchání přestupku) vhodným způsobem uveřejněna.
V projednávaném případě správní orgány ani netvrdily, že k uveřejnění informace o rychloměru
došlo.
[10] Krajskému soudu dále vytýká, že bez jediného důkazu presumoval, že správním orgánům
jistě muselo být z jejich úřední činnosti známo informování veřejnosti o zřízení rychloměru.
Taková úvaha je nepřezkoumatelná a navíc nepřiléhavá, protože správní orgány nikdy netvrdily
informování veřejnosti o zřízení rychloměru. Uveřejnění zřízení rychloměru tvrdil jen krajský
soud, tento závěr ovšem neprokázal, neboť z jím provedených printscreenů webových stránek
města Židlochovice naopak plyne, že webová stránka obsahující informace o rychloměrech
provozovaných obecní policií obce Židlochovice byla vytvořena až dne 3. 8. 2016 (téměř rok
po okamžiku, kdy k deliktu došlo). Printscreeny webových stránek proto neprokazují,
že v rozhodné době, tj. v době spáchání údajného přestupku řidiče vozidla, byla veřejnost
vhodným způsobem informována o zřízení rychloměru. V této souvislosti odkazuje na závěr
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, v němž soud
konstatoval, že „[o]bsah jedné a té samé internetové stránky vzhledem k povaze internetu může být – a obvykle
též je – proměnlivý v čase [...]. Pokud tedy správní orgán nezachytí stav internetové stránky,
kterou vzal v potaz pro své rozhodování, ať již tiskem, nebo uložením na elektronický
nosič dat, znemožní tak v podstatě správnímu soudu úkol vycházet při přezkumu
rozhodnutí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 odst. 1 s. ř. s.). Není totiž žádná záruka, že informace na určité internetové stránce budou v okamžik
soudního přezkumu odpovídat informacím, které na určité internetové stránce byly v okamžik správního
rozhodnutí.“ Tvrzení krajského soudu, že i před 3. 8. 2016 bylo možné na webu Židlochovic
nalézt informace o rychloměrech, je ničím nepodložené. Je navíc v rozporu s provedeným
dokazováním, neboť z printscreenů webových stránek se podává, že informace o rychloměrech
jsou zde obsaženy teprve od 3. 8. 2016.
[11] Nesprávný je také závěr krajského soudu, že prvostupňový správní orgán odkázal
na §125e odst. 2 zákona o silničním provozu (obsahující pravidla pro výměru sankce za správní
delikt) alespoň v odůvodnění svého rozhodnutí, a proto rozhodnutí o spáchaném deliktu není
nezákonné; ve skutečnosti však toto ustanovení opomenul nejen ve výroku,
ale také v odůvodnění svého rozhodnutí, což krajský soud přehlédl. Výše zmíněné zákonné
ustanovení upravující zákonná kritéria pro výměru sankce tedy zůstalo správními orgány zcela
opomenuto a vše nasvědčuje tomu, že si jej správní orgány ani nebyly vědomy.
[12] Stěžovatel nakonec požádal, aby kasační soud nezveřejňoval originál rozsudku včetně
jeho osobních údajů a osobních údajů jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu, neboť se domnívá, že tím bude zasaženo do jejich práva na ochranu soukromí.
Žádné zákonné ustanovení Nejvyššímu správnímu soudu neumožňuje, aby plné znění rozsudku
bylo dostupné na jeho webových stránkách, stěžovateli proto není zřejmé, proč tak činí.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že se ztotožňuje se závěry
napadeného rozsudku, a proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci - konkrétně neprokázáním, zda byl dodržen §24b odst. 2 zákona o obecní policii (tedy
zda byla vhodným způsobem uveřejněna informace o zřízení automatického technického
systému), respektive s tím související námitkou vady řízení (nesprávného prokazování této
skutečnosti) před krajským soudem.
[17] Kasační soud zdůrazňuje, že při posuzování řízení před správními orgány
a s tím související kvality odůvodnění jejich rozhodnutí je třeba přihlédnout mimo jiné k procesní
aktivitě samotného účastníka správního řízení, neboť i od ní se v každém individuálním případě
odvíjí požadavky na dokazování, stejně jako obsah a podoba odůvodnění daných rozhodnutí.
Byl-li účastník správního řízení zcela pasivní, nelze očekávat, že se správní orgány budou
podrobně z vlastní iniciativy zabývat všemi myslitelnými aspekty projednávané věci.
V projednávané věci stěžovatel nevyužil možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a předložit
k nim své vyjádření, proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí podal toliko blanketní
odvolání, které ani přes výzvu nedoplnil. Za popsané situace nelze správním orgánům vytýkat,
že se podrobně nezabývaly skutečnostmi, které nebyly v průběhu správního řízení nikterak
zpochybněny, a považovaly je proto za nesporné a nečinily ohledně nich další dokazování
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 2 As 52/2020 – 46; všechna
judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). Nelze tedy přisvědčit
stěžovateli, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav věci [kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], pokud se výslovně nezabývaly dodržením povinnosti podle
§24b odst. 2 zákona o obecní policii, ačkoli její nesplnění stěžovatel ve správním řízení
nenamítal. Úkolem správních orgánů totiž není, aby z úřední povinnosti předjímaly a vyvracely
veškeré myslitelné námitky přestupce, a tím de facto nahrazovaly jeho úlohu ve správním řízení.
[18] Krajský soud k žalobní námitce týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti prvostupňového
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že prvostupňový správní
orgán nečinil žádné dokazování ohledně splnění podmínek vhodného zveřejnění informace
o provozovaných rychloměrech podle §24b odst. 2 zákona o obecní policii (viz odstavec
20 žaloby) dospěl ke stejnému závěru jako kasační soud v řadě svých rozhodnutí (například
ve shora odkazovaném rozsudku č. j. 2 As 52/2020 – 46). Konstatoval totiž, že za situace,
v níž stěžovatelem nebyla ve správním řízení zpochybněna zákonnost měření, nebylo povinností
prvostupňového správního orgánu dále prokazovat, zda byla informace o provozovaných
rychloměrech uveřejněna podle §24b odst. 2 zákona o obecní policii. Pro úplnost kasační soud
dodává, že takový závěr krajského soudu neznamená, že po stěžovateli požadoval,
aby ve správním řízení prokazoval negativní skutečnost (tj. že nebyly zveřejněny informace
o provozovaných rychloměrech); dostatečné by bylo, pokud by nesplnění této zákonné podmínky
ve správním řízení alespoň namítal (tvrdil).
[19] Výše popsané vypořádání žalobní námitky nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí
(viz předcházející odstavec tohoto rozsudku) krajským soudem je samo o sobě
dostačující. Při jednání konaném dne 18. 9. 2019 však krajský soud - nad rámec svých zákonných
povinností - přistoupil k doplnění dokazování obsahem webových stránek www.zidlochovice.cz,
na nichž je uveřejněno umístění radarů v Židlochovicích, za účelem prokázání splnění
podmínky dle §24b odst. 2 zákona o obecní policii. De facto tak důkazem osvědčoval
skutečnost, která nebyla rozhodná pro posouzení žalobní námitky (jejím obsahem totiž
bylo - jak je opakovaně uvedeno výše – tvrzení o nepřezkoumatelnosti prvostupňového
rozhodnutí pro nedostatek důvodů, protože prvostupňový správní orgán nečinil žádné
dokazování ohledně splnění podmínek vhodného zveřejnění informace o provozovaných
rychloměrech podle §24b odst. 2 zákona o obecní policii).
[20] Stěžovateli lze obecně přisvědčit v tom, že z hlediska splnění podmínky dle §24b odst. 2
zákona o obecní policii je relevantní obsah webových stránek pouze v určitém čase,
a to konkrétně k okamžiku spáchání přestupku, respektive správního deliktu. Jestliže obsah
webové stránky provedené krajským soudem při jednání konaném dne 18. 9. 2019 byl vytvořen
k 3. 8. 2016 a aktualizován dne 18. 7. 2019, není možné ověřit, jaké informace se nacházely
na webových stránkách v okamžiku spáchání přestupku, tj. dne 9. 11. 2015 (k tomu
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 As 421/2018 - 30, či ze dne
11. 10. 2019, č. j. 2 As 80/2018 - 35).
[21] Výše uvedené by však mělo relevanci pouze tehdy, pokud by stěžovatel v žalobě tvrdil
nezákonnost rozhodnutí žalovaného pro porušení §24b odst. 2 zákona o obecní policii
a navrhoval by k tomu doplnění dokazování ohledně splnění podmínky dle citovaného
ustanovení zákona. Hypoteticky vzato, pokud by za uvedené situace krajský soud dovodil, že byla
informace o zřízení stálých automatických technických systémů uveřejněna vhodným způsobem
ke dni spáchání přestupku na podkladě obsahu webových stránek pozdějšího data,
pak by bylo řízení před krajským soudem zatíženo vadou, která by ve svém důsledku mohla vést
k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ( srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. 7 As 177/2019 - 35). Nicméně taková situace
je ryze hypotetická a ve skutečnosti – vzhledem k obsahu žaloby a napadeného rozsudku – vůbec
nenastala. Jak je uvedeno již výše, stěžovatel v žalobě v této souvislosti namítal
jen nepřezkoumatelnost prvostupňového správního rozhodnutí. Doplnění dokazování
krajským soudem tedy bylo nadbytečné, a proto jeho nesprávný postup nemůže být vadou
způsobující nezákonnost napadeného rozsudku.
[22] Dále není pravdou, že prvostupňový správní orgán opomenul zohlednit §125e odst. 2
zákona o silničním provozu jak ve výroku, tak i v odůvodnění svého rozhodnutí. Toto
ustanovení, ve znění účinném pro projednávanou věc, stanovilo, že při určení výměry pokuty
právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům
a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Všechna tato hlediska vzal správní orgán
při ukládání sankce stěžovateli v potaz, což je patrné z úvah uvedených na straně 6 jeho
rozhodnutí. Nezákonnost tohoto rozhodnutí nezpůsobuje, že správní orgán výslovně nezmínil,
že se při ukládání sankce řídí pravidly dle §125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Navíc
stěžovateli byla uložena pokuta na samé spodní hranici zákonného rozmezí, tudíž tato dílčí
nepřesnost nemohla ve svém důsledku negativně zasáhnout do jeho práv a nemá tedy vliv
na zákonnost rozhodnutí.
[23] Polemikou zástupce stěžovatele stran nezveřejňování osobních údajů a plné anonymizace
rozsudků se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, proto nebude své úvahy opakovat
a ve stručnosti odkazuje na svá četná předchozí rozhodnutí, která jsou zástupci stěžovatele známa
(usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 – 161, rozsudky ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 9 As 429/2018 – 35, a ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019 – 33, a další).
[24] Nakonec lze dodat, že požadavek stěžovatele, aby rozsudek v této věci nebyl zveřejňován
s osobními údaji stěžovatele a jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu,
je již mimo rámec samotné projednávané věci a není přípustnou kasační námitkou,
neboť nesměřuje proti napadenému rozsudku a opírá se o jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.). Toho si je ostatně vědom i stěžovatel, jenž výslovně
uvádí, že se o kasační námitku nejedná (odstavec 32 kasační stížnosti).
[25] Jelikož kasační stížnost není důvodná, kasační soud ji za podmínek vyplývajících
z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[26] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona;
žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho úřední
činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu