ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.158.2020:36
sp. zn. 3 Azs 158/2020 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: T. H. Y. H.,
zastoupené Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2019, č. j. OAM-388/ZA-ZA12-HA13-2019, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 29. 4. 2020, č. j. 58 Az 7/2019-27,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2019. Tímto rozhodnutím nebyla žalobkyni
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujících skutečností. Žalobkyně byla
v České republice odsouzena za trestnou činnost drogového charakteru k trestu odnětí svobody
v trvání čtyř let. Z výkonu trestu byla propuštěna v říjnu roku 2018. V důsledku trestné činnosti
ztratila pobytové oprávnění, proto si podala v dubnu roku 2019 žádost o udělení mezinárodní
ochrany. Jako důvod mimo jiného uvedla, že by byla v zemi původu pro drogový trestný čin
opětovně stíhána a že jí podle trestního zákonodárství Vietnamské socialistické republiky hrozí
trest smrti. Správní orgán však tomuto tvrzení nepřisvědčil. V žalobě pak žalobkyně namítala,
že v tomto směru žalovaný nesprávně vyhodnotil všechny okolnosti případu a že by jí měla být
udělena minimálně doplňková ochrana.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že se žalovaný s uvedenou otázkou vypořádal adekvátně
a že ohrožení života uváděné žalobkyní nebylo prokázáno. Poukázal přitom i na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, mimo jiné především na rozsudek ze dne 6. 2. 2014,
č. j. 9 Azs 27/2013 – 27, v němž tento soud řešil obdobný případ.
[4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Konkrétně namítala, že není v její moci zajistit důkaz
prokazující její tvrzení, má však za to, že obstarání takového důkazu je věcí žalovaného a měl
by k němu přistoupit z úřední povinnosti. Stěžovatelka ví z vyprávění jiných osob,
že ve Vietnamu skutečně dochází k opětovnému odsouzení pro drogové trestné činy,
pro které byla tato osoba již odsouzena na území jiného státu a trest tam i vykonala.
Pokud tedy soud konstatuje, že v průběhu řízení neposkytla dostatečnou podporu
pro svá tvrzení, jde pouze o subjektivní hodnocení na úrovni obecných spekulací.
Stejně tak i správní orgán odmítl přispět svou aktivní činností ke zjištění skutkového stavu věci
a zároveň opomenul obecné pravidlo, podle kterého se za situace, kdy nelze průkazně tvrzení
účastníka ověřit, v pochybnostech vždy straní žadateli a jeho žádosti se vyhoví.
[5] Stěžovatelka dále uvedla, že i kdyby nebyly zjištěny jiné informace, pokud jde o důvody
podle §12 zákona o azylu, zcela jistě existují důvody podle §14 tohoto zákona. Návrat
a přesídlení občanů do Vietnamu je velice složité, tito nemají prakticky možnost důstojně
se zde usadit, nezískají zaměstnání a neexistuje zde ani státní sociální systém, který by jim pomohl
nelehkou situaci po návratu překlenout. Stěžovatelka přitom žije na území České republiky
dlouhou dobu a je zde integrována. Dle jejího názoru je tedy zřejmé, že jsou zde důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka rovněž namítá, že nebyla nijak
vyvrácena hrozba vážné újmy v podobě uložení trestu smrti či duplicitního odsouzení v zemi
původu, takže i tato skutečnost by měla svědčit v její prospěch. Stěžovatelka tak uzavřela,
že žalovaný při posuzování její žádosti nevycházel z řádně zjištěného stavu věci a nehodnotil
shromážděné důkazy ve svém souhrnu, což ve výsledku způsobuje nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Navrhla proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud meritorně přezkoumat napadený rozsudek, musel
posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. ve znění platném v době podání kasační stížnosti,
jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39
„[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[9] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti neuvedla, v čem spatřuje v projednávané věci
podstatný přesah vlastních zájmů, eventuálně v jaké otázce by bylo třeba vyložit zákon a sjednotit
judikaturu krajských soudů. Takovou otázku ve věci nenalezl ani Nejvyšší správní soud z úřední
povinnosti. Situaci obdobnou případu stěžovatelky již Nejvyšší správní soud posuzoval a vyjádřil
se k ní v citovaném rozsudku ze dne 6. 2. 2014, č. j. 9 Azs 27/2013 – 27,
z něhož při rozhodování věci vycházel i krajský soud. Samotný rozsudek krajského soudu
přitom netrpí závažnými a na první pohled patrnými vadami, pro které by bylo nutno
ho i bez námitek stěžovatelky zrušit, odůvodnění je standardní a vyjadřuje se ke všem námitkám
uplatněným stěžovatelkou v žalobě. Ostatně i rozhodnutí žalovaného se otázce možného
druhého postihu za drogovou trestnou činnost ve Vietnamu dosti obšírně věnuje a vypořádává
všechna tvrzení stěžovatelky. V tomto směru je možno odkázat na bohaté odůvodnění
rozhodnutí počínaje posledním odstavcem str. 4 a celou stranou 5 napadeného správního
rozhodnutí. Sociální problémy stěžovatelky spojené s návratem do Vietnamu pak důvodem
přijatelnosti kasační stížnosti z povahy věci být nemohou.
[10] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost stěžovatelky je nepřijatelná,
proto ji podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[11] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 24. června 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu