ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.196.2020:30
sp. zn. 3 Azs 196/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: V. V., zastoupený
Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 5. 2020, č. j. 13 A 83/2019 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Viktoru Klímovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 353 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 11. 2019,
č. j. CPR-19547-5/ČJ-2019-930310-V223, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), ze dne 15. 3. 2019, č. j. KRPA-43799-9/ČJ-2019-000022-101. Prvostupňovým
rozhodnutím byla podle §101 písm. e) správního řádu, v návaznosti na §120a odst. 5
a §118 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci stanovena doba k vycestování z území
České republiky do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Doba k vycestování
byla stanovena v návaznosti na dříve vydané rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
o uložení správního vyhoštění ze dne 10. 11. 2016, č. j. KRPA-461894-13/ČJ-2016-000022,
které nabylo právní moci dne 10. 11. 2016. Důvodem pro tento postup bylo vydání nového
závazného stanoviska Ministerstva vnitra, na základě kterého pominuly důvody znemožňující
vycestování žalobce z území ČR ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců. Městský soud o žalobě
rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2020, č. j. 13 A 83/2019 – 60. Výrokem I. tohoto rozsudku
městský soud žalobu zamítl, výrokem II. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a dále výrokem III. rozhodl o přiznání odměny ustanovenému
zástupci žalobce ve výši 12 342 Kč.
[2] Městský soud nejprve shrnul obsah správního spisu, přičemž poukázal mimo jiné
na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, k možnosti
vycestování cizince, ze dne 29. 1. 2019. V tomto stanovisku Ministerstvo vnitra konstatovalo,
že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Toto stanovisko následně potvrdil ministr vnitra
svým závazným stanoviskem (vydaným dle §149 odst. 7 správního řádu) ze dne 3. 10. 2019,
č. j. MV-80320-2/2019, který rovněž uzavřel, že vycestování žalobce je možné. Tato závazná
stanoviska byla podkladem pro rozhodování správního orgánu prvního stupně, respektive
žalované v dané věci.
[3] Městský soud k námitce žalobce, že nové závazné stanovisko Ministerstva vnitra
nereflektuje zjištění vyjádřená v předchozím řízení o správním vyhoštění (o nemožnosti žalobce
vycestovat do země původu), uvedl, že ministerstvo poukázalo na uklidnění a stabilizaci
bezpečnostní situace na Ukrajině. Vyjádřilo se i k osobě žalobce a k tomu, že pochází z Krymu.
Ze závazných stanovisek se pak především podává, že žalobce může využít institutu vnitřního
přesídlení a vrátit se do bezpečné části vlasti. Městský soud v tomto směru uzavřel, že dotčené
správní orgány vycházely při vydání závazných stanovisek z dostatečných a aktuálních informací
o zemi původu žalobce, jejich závěry jsou srozumitelné a podložené. V závazných stanoviscích
je vysvětleno, proč žalobci při návratu do domovského státu již nehrozí takové nebezpečí,
které by bránilo možnosti jeho vycestování.
[4] Jako nedůvodnou shledal městský soud i námitku žalobce, že se před vydáním závazného
stanoviska Ministerstva vnitra nemohl seznámit s podklady pro jeho vydání. Závazné stanovisko
není samostatným rozhodnutím ve smyslu §67 správního řádu, účastník přitom musí mít
možnost vyjádřit se k podkladům až před vydáním konečného rozhodnutí ve věci. To bylo
v daném případě splněno, neboť žalobce měl možnost seznámit se s podklady před vydáním
prvostupňového rozhodnutí i před vydáním rozhodnutí žalované, svého práva však nevyužil.
Podle soudu se dále správní orgány řádně věnovaly taktéž možnosti vnitřního přesídlení žalobce
v rámci Ukrajiny. Zabývaly se individuální situací žalobce, který je zletilou, plně svéprávnou
osobou bez zdravotních omezení. Ze shromážděných informací o zemi původu vyplynulo,
že Ukrajina se věnuje problematice vnitřně přesídlených obyvatel a snaží se o zlepšování situace
v této oblasti. V této souvislosti městský soud citoval z judikatury správních soudů,
která se zabývala možností vnitřního přesídlení na Ukrajině.
[5] Městský soud se nakonec neztotožnil ani s námitkou týkající se nepřiměřenosti zásahu
do rodinného a soukromého života žalobce. Poukázal na to, že žalobce v tomto ohledu uvedl
v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí toliko obecné informace. Žalovaná konstatovala,
že žalobce měl tato tvrzení uplatnit v řízení o správním vyhoštění. Městský soud s odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu upřesnil, že v případě rozhodnutí o stanovení nové
lhůty k vycestování se správní orgány musí otázkou přiměřenosti zásahu do života cizince
zabývat, jestliže cizinec tuto otázku v řízení nastolí. V projednávaném případě však neshledal
důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí žalované, a to právě s ohledem na nekonkrétnost
žalobcových námitek ohledně jeho rodinných a soukromých vazeb.
[6] Proti výroku I. a III. rozsudku městského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížností z důvodů, které lze z formálního hlediska podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel úvodem kasační stížnosti poukazuje na svou pobytovou historii na území ČR
a na to, že na Ukrajině nemá žádné příbuzné. V ČR má přítelkyni ruské národnosti, která zde žije
18 let a má povolení k trvalému pobytu. Již osm let s ní žije ve společné domácnosti v Praze.
Přítelkyně stěžovatele má v ČR dva syny (25 a 17 let).
[8] Dále namítá, že důvodem původního závazného stanoviska Ministerstva vnitra z roku
2016, podle něhož nebylo vycestování stěžovatele do země původu možné, byl jeho původ.
Stěžovatel byl totiž obyvatelem Krymského poloostrova, který je okupován Ruskou federací.
Stěžovatel nesouhlasí s obsahem nového závazného stanoviska, které nemá základ v dostatečně
zjištěném skutkovém stavu. Ve vlasti by mohl čelit nenávisti ze strany místního obyvatelstva
a orgánů veřejné správy. Postup Ministerstva vnitra při vydání nového závazného stanoviska
je tak nesrozumitelný a nepodložený, nové stanovisko nereflektuje předchozí zjištění týkající
se osoby stěžovatele. Městský soud tuto otázku nesprávně vyhodnotil. Dotčené orgány pochybily,
jestliže nezkoumaly případnou změnu v chování místních obyvatel vůči osobám pocházejícím
z Krymu. Městský soud měl rozhodnutí žalované zrušit pro nepřezkoumatelnost, neboť vychází
z nedostatečně podložených a odůvodněných závazných stanovisek.
[9] Stěžovatel dále uvádí, že správní orgány se věnovaly toliko formální možnosti vnitřního
přesídlení a nezkoumaly přitom jeho individuální situaci. V tomto směru obsáhle cituje
z judikatury správních soudů k dané problematice.
[10] Dále brojí proti postupu městského soudu při dokazování. Stěžovatel v žalobě označil
určité zprávy o zemi původu spolu s webovou adresou, na níž bylo možné je dohledat.
Při jednání pak soudu předložil zprávu ministerstva zahraničních věcí USA z roku 2020,
která měla dokládat problémy vnitřně přesídlených osob. Městský soud však pouze převzal
stanovisko žalované a dotčených orgánů, aniž by se s předloženými důkazy věcně vypořádal.
Nerespektoval tak právo stěžovatele na účinnou soudní ochranu a napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný, neboť v něm není uvedeno, proč městský soud předložené důkazy
neprovedl. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na povinnost soudů řádně odůvodnit svůj
postup a své rozhodnutí. Podotýká, že nepostačuje, pokud městský soud v rámci ústního jednání
uzavřel, že dokazování nebude prováděno, protože není pro rozhodnutí nezbytné.
[11] Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem městský soud na věc aplikoval
judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně institutu vnitřního přesídlení. Městský soud
odkázal na usnesení zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 Azs 116/2019 – 21, kterým byla
kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany odmítnuta pro nepřijatelnost. Stěžovatel proti tomu
namítá, že se v tomto případě nemůže seznámit s tím, jaký byl v tehdy projednávané věci
skutkový stav. Rozsudek městského soudu, který předcházel vydání označeného usnesení
Nejvyššího správního soudu, přitom není možné na webových stránkách dohledat. Odkaz
městského soudu na dané usnesení v nyní řešeném případě je tedy problematický. Stěžovatel
dovozuje, že odkazy městského soudu na judikaturu jsou nepřiléhavé, neboť on pochází
z Krymu, z čehož pramení jiná míra nevraživosti místních obyvatel vůči přesídlencům z této
okupované oblasti. Judikatura týkající se obyvatel z Doněcké či Luhanské oblasti
je proto nepřiléhává. Dále stručně odkazuje na jiná rozhodnutí kasačního soudu,
která konstatovala nedostatky ve vztahu k posouzení vnitřního přesídlení.
[12] Závěrem namítá, že se žalovaná vůbec nevypořádala s otázkou zásahu do jeho rodinného
a soukromého života. Tvrdil přitom, že na území ČR žije s přítelkyní. Žalovaná se tímto odmítla
zabývat s tím, že uvedené mohl stěžovatel namítat již v rámci řízení o správním vyhoštění.
Takový postup je nesprávný. Městský soud pak pochybil, jestliže uvážení žalované nahradil
vlastním. Soud se měl též tvrzením o rodinných vazbách stěžovatele blíže zabývat.
[13] Ustanovený zástupce stěžovatele konečně podotýká, že městský soud nesprávně rozhodl
o jeho odměně za zastupování. Neprovedl totiž v dané věci tři úkony právní služby, ale čtyři.
Čtvrtým úkonem byla další porada s klientem přesahující jednu hodinu, jež se konala dne
10. 2. 2020. Městský soud neposkytl zástupci stěžovatele příležitost k tomu, aby odměnu vyčíslil.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Úvodem Nejvyšší správní soud poznamenává, že jádrem posuzovaného sporu
je především možnost využití vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. Stěžovatel totiž pochází
z okupované oblasti Krymského poloostrova. Původně nebylo jeho vycestování možné z důvodu
neuspokojivé bezpečnostní situace na Ukrajině (v roce 2016). Dotčené správní orgány v dané věci
vycházely při vydání nových závazných stanovisek mimo jiné z toho, že vycestování stěžovatele
je již možné, neboť situace na Ukrajině se výrazně zlepšila a stabilizovala, a to právě i v oblasti
legislativy a pomoci vnitřním přesídlencům. Konflikt zde není totálního charakteru a stěžovatel
se může vnitřně přesídlit. Ministr vnitra pak v závazném stanovisku ze dne 3. 10. 2019 poukázal
na shromážděné informace o zemi původu a konstatoval, že v daném případě nebylo shledáno,
že by stěžovateli hrozila po návratu do vlasti vážná újma. Takové skutečnosti nevyplynuly
ani z jím podaného odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o stanovení lhůty k vycestování
z ČR. Stěžovatel může nalézt účinnou ochranu v jiné části Ukrajiny, je dospělou, plně svéprávnou
osobou bez zdravotních omezení. Závazná stanoviska jsou součástí správního spisu a byla
podkladem pro rozhodování správního orgánu prvního stupně a žalované.
[18] K možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny pak Nejvyšší správní soud předně
poukazuje na svoji aktuální a setrvalou judikaturu, v níž se k této otázce již mnohokrát vyjadřoval.
Namátkou lze odkázat na usnesení ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 208/2020 – 40 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), týkající
se osoby pocházející z Krymu, u níž také přicházel v úvahu institut vnitřního přesídlení do jiné
části Ukrajiny. Na překážku není ani to, že citovaným usnesením byla odmítnuta jako nepřijatelná
kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, neboť závěry zde vyslovené, týkající se vnitřního
přesídlení, jsou nepochybně obecně platné a lze je přiměřeně užít i v nyní projednávané věci.
V neposlední řadě soud podotýká, že v usnesení č. j. 1 Azs 208/2020 – 40, je odkázáno i na další
rozhodnutí týkající se dané problematiky, z nichž se některá rovněž týkala osob pocházejících
z oblasti Krymského poloostrova (srovnej odstavec 10).
[19] Zdejší soud v usnesení č. j. 1 Azs 208/2020 – 40, dovodil, že „[j]de-li (…) o poukaz
stěžovatele na prokázání ozbrojeného konfliktu na Ukrajině v souvislosti s jeho bydlištěm (zázemím) na Krymu,
je nutno ho odkázat na možnost vnitřního přesídlení. Vyhoštění, resp. vycestování do země původu, není spjato
s příkazem vycestovat do konkrétního místa, ale toliko do země původu. Je-li pak možnost vnitřního přesídlení
v zemi původu možná, přičemž stěžovatel závěry městského soudu o této možnosti relevantně nezpochybnil, nelze
hovořit o hrozbě azylově relevantní újmy. Městský soud správně uvedl, že stěžovatel je dospělý, zdravý a může
se přestěhovat do jiné části Ukrajiny společně s matkou, která společně s ním žádala o udělení mezinárodní
ochrany.“ Uvedené lze analogicky aplikovat i na nynější případ (k tomu dále viz níže). Pro úplnost
je možné poukázat i na další rozhodnutí tohoto soudu, v nichž se zabýval možností vnitřního
přesídlení v rámci Ukrajiny, viz například rozsudek ze dne 4. 12. 2020, č. j. 5 Azs 122/2020 – 31.
[20] Ve světle výše uvedeného nemohou obstát v podstatě jen obecné námitky stěžovatele
o tom, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a že v jeho případě není vnitřní
přesídlení možné s ohledem na diskriminaci osob přicházejících do jiných částí Ukrajiny
z Krymu. Dotčené správní orgány braly při vydání závazných stanovisek v úvahu individuální
situaci stěžovatele, neboť poukázaly na to, že je soběstačnou osobou v produktivním věku
a nemá žádné významné zdravotní obtíže. Přihlédly též k tomu, co uváděl v odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí (viz odstavec [17] výše). Není tak pravdou, že se možností vnitřního
přesídlení zabývaly pouze formálně. Ze závazných stanovisek se srozumitelně podává, že oproti
stavu v roce 2016, kdy nebylo vycestování stěžovatele možné, došlo na Ukrajině k výrazné změně
situace. To je podloženo shromážděnými aktuálními informacemi o zemi původu. Ostatně
to, že na Ukrajině došlo ke zlepšení bezpečnostní situace i stavu v oblasti zacházení s vnitřními
přesídlenci, reflektuje i konstantní judikatura tohoto soudu, jak bylo poukázáno výše. Navíc
stěžovatel neuváděl ani v průběhu správního řízení, ani v řízení před městským soudem žádné
konkrétní a individualizované okolnosti, které by mu v realizaci vnitřního přesídlení bránily.
[21] V tomto smyslu též není co vytknout ani městskému soudu, který na obsah závazných
stanovisek v odůvodnění rozsudku poukázal a správně uzavřel, že jsou řádně podložená
a srozumitelná (viz odstavec 16 napadeného rozsudku). V odstavci 18 a 19 svého rozsudku
se pak městský soud zabýval právě vnitřním přesídlením v rámci Ukrajiny. S ohledem na výše
uvedené, především na to, že Nejvyšší správní soud v posledních letech judikuje v otázkách
vnitřního přesídlení na Ukrajině, včetně případů osob původem z Krymu, nemůže být důvodná
námitka týkající se „problematického“ užití této judikatury městským soudem. Městský soud správně
citoval z rozhodnutí č. j. 7 Azs 116/2019 – 21, které obsahuje obecně platné závěry ohledně
možnosti vnitřního přesídlení v zemi původu stěžovatele, jakkoli se zřejmě netýká přímo osoby
pocházející z Krymu. Městský soud jistě mohl vyhledat a citovat rozhodnutí, které by bylo
posuzované věci skutkově bližší, nicméně závěry v jím citovaném usnesení lze přiměřeně
aplikovat i na případ stěžovatele, neboť jsou obecnějšího charakteru a nejsou nutně spjaty
s konkrétním regionem, odkud tehdejší stěžovatel pocházel (srovnej odstavec 12 usnesení
č. j. 7 Azs 116/2019 – 21). Nadto jak vyplývá z výše předestřené argumentace, ani judikatura
vztahující se přímo k osobám pocházejícím z Krymu v minulosti nedovodila, že by u nich nebylo
možné institut vnitřního přesídlení (či vnitřní ochrany) z důvodu jejich diskriminace vůbec
aplikovat.
[22] Důvodnou neshledal tento soud ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
(viz odstavec [10] výše). Stěžovatel uvádí, že se městský soud výslovně nevypořádal s jeho
důkazními návrhy. V tomto směru kasační soud nejprve podotýká, že stěžovatel hodlal k důkazu
předložit zprávu amerického ministerstva zahraničí, které se týkalo Ukrajiny. Tuto zprávu
předkládal v originále a ve vlastním překladu při ústním jednání, které se konalo dne 25. 5. 2020.
Jiné důkazy v řízení o žalobě nenavrhoval, respektive je soudu nepředložil. Nejvyšší správní soud
ze záznamu z jednání ověřil, že samosoudkyně při jednání zástupce stěžovatele informovala
o tom, že spisový materiál obsahuje řadu podkladů vztahujících se k zemi původu stěžovatele,
a především jej upozornila na to, že k možnosti vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny existuje
bohatá judikatura správních soudů, která je soudu známa z úřední činnosti a hodlá z ní vycházet.
Provádění dalšího dokazování tak soud považoval za nadbytečné. Následně bylo dokazování
(po konstatování obsahu správního spisu a žalobou napadených správních rozhodnutí) skončeno.
Toto ostatně potvrzuje i sám stěžovatel v bodě 24 kasační stížnosti. Stěžovateli (který byl mimoto
vedle svého zástupce jednání osobně přítomen) tak muselo být zřejmé, že provedení
jím předloženého důkazu nepovažoval městský soud za nezbytné z důvodů, které byly na jednání
předestřeny.
[23] Je pravdou, že městský soud se měl o tom, proč předkládaný důkaz neprovedl
pro nadbytečnost, též zmínit i v odůvodnění napadeného rozsudku. V kontextu posuzované věci
však tato okolnost nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť z něj vyplývá,
že městský soud považoval podklady shromážděné ve správním spise (o stavu na Ukrajině)
za dostatečné a aktuální, což výslovně uvedl v odstavci 16 svého rozsudku. Městský soud
též poukázal na konkrétní zjištěné závěry ohledně možnosti vnitřního přesídlení
na Ukrajině a citoval judikaturu tohoto soudu, která se podobnými otázkami již zabývala
(viz odstavce 18 a 19 napadeného rozsudku). Z rozsudku tedy implicitně vyplývá, že jakékoli
další dokazování ohledně dotčeného institutu soud nepovažoval za potřebné. V souvislosti
s tím, co samosoudkyně sdělila stěžovateli a jeho zástupci při jednání, tak nelze dospět k závěru,
že bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu či na spravedlivý proces.
[24] V tomto směru Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že již v rozsudku ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 – 25, zdůraznil, že s tímto kasačním důvodem (nepřezkoumatelnost
rozsudku) je nutné zacházet rozvážně, neboť zrušením soudního rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy bude předmět sporu správními soudy
s konečnou platností vyřešen. To však není v zájmu účastníků řízení, kteří mají právo
na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy. Ke kasaci rozhodnutí krajského (zde městského) soudu by proto měl
Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze-li tuto vadu odstranit jinak, než právě kasací
(a to např. výkladem s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu či účastníků řízení).
K tomu lze odkázat například i na rozsudek tohoto soudu ze dne 25. 1. 2021,
č. j. 3 As 147/2018 – 46.
[25] V projednávaném případě tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že z rozsudku implicitně
vyplývá, proč městský soud stěžovatelem předložený důkaz neprovedl. Zrušit napadený rozsudek
jen proto, aby do něj městský soud výslovně dopsal stručný odstavec o tom, že další dokazování
považoval s ohledem na obsah správního spisu a ustálené judikatorní závěry za nadbytečné,
by bylo nehospodárné a v konečném důsledku by negativně postihlo i samotného stěžovatele,
jehož spor by pouze z procesních (formálních) důvodů stále nebyl pravomocně ukončen.
A to tím spíše, pokud byl stěžovatel na jednání ze strany soudu o jeho postoji k dalšímu
dokazování prokazatelně informován, jak již bylo výše uvedeno (což stěžovatel
ani nezpochybňuje).
[26] Důvodná není ani námitka stěžovatele, týkající se zásahu do jeho soukromého
a rodinného života. Předně samotné tvrzení stěžovatele k této otázce je rozporné, neboť na jednu
stranu uvádí, že městský soud zde nepřípustně nahradil správní uvážení svým vlastním,
na druhou stranu však soudu vytýká, že se blíže jeho tvrzeními o rodinných vazbách nezabýval
(srovnej bod 49 kasační stížnosti).
[27] Městský soud se danou otázkou řádně zabýval v odstavcích 20 a 21 napadeného
rozsudku. Především poukázal na to, že stěžovatel v doplnění odvolání ve správním řízení toliko
obecně namítal, že rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování bude nepřiměřené,
neboť má v ČR přítelkyni, sestru a matku, které je 83 let. Městský soud poté uzavřel, že „[d]aná
námitka je pouze obecná, žalobce netvrdil a nedoložil žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné
usuzovat, že by rozhodnutí o stanovení nové doby k vycestování mělo nepřiměřený dopad do jeho soukromého
a rodinného života. Ohledně své přítelkyně nesdělil žádné bližší informace, tedy jakého je přítelkyně původu,
jak intenzivní a významný je jejich vztah, případně proč by přítelkyně nemohla vycestovat s ním. Pokud jde o jeho
sestru, její pobyt v České republice žalobce zmiňoval již v řízení o správním vyhoštění, k čemuž se správní orgán
vyjádřil v rozhodnutí ze dne 10. 11. 2016 č. j. KRPA-461894-13/ČJ-2016-000022. Ohledně své matky
žalobce poukázal pouze na její věk, neuvedl však konkrétní dopady, které by v tomto ohledu mělo mít rozhodnutí
o stanovení nové doby k vycestování. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že námitku nedostatečného
posouzení zásahu do rodinného a soukromého života měl žalobce uplatnit již v rámci řízení o správním vyhoštění.
(…) Vzhledem k obecnému charakteru tvrzení žalobce o jeho rodinných a soukromých vazbách na území České
republiky nemá zdejší soud za to, že by napadené rozhodnutí bylo nutné zrušit z důvodu, že se žalovaný s dopady
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce blíže nevypořádal. Napadené rozhodnutí tak není
nezákonné ani nepřezkoumatelné.“
[28] Nejvyšší správní soud považuje výše uvedené závěry městského soudu za správné a plně
se s nimi ztotožňuje. Městský soud trefně poukázal na to, že tvrzení stěžovatele předestřená
ve správním řízení byla toliko obecná a nekonkrétní. Jakkoli žalovaná pochybila, jestliže se danou
námitkou odmítla blíže zabývat s tím, že měla být předestřena již v řízení o správním vyhoštění,
nezpůsobuje toto dílčí pochybení nezákonnost jejího rozhodnutí. Je tomu tak právě s ohledem
na výše naznačenou obecnost stěžovatelových tvrzení o rodinném a soukromém životě v ČR.
Městský soud rovněž obsáhle citoval přiléhavou judikaturu tohoto soudu vztahující se k velmi
podobným otázkám, v tomto směru lze na jeho rozhodnutí v podrobnostech odkázat
(viz odstavec 21 napadeného rozsudku). Lze dodat, že stěžovatel ani v doplnění žaloby (viz část
IV. nazvaná jako „Právo na respektování rodinného a soukromého života“) neuvedl ke svým vazbám
nic konkrétního, opět setrval na obecném tvrzení o porušení článku 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a na tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované.
Teprve v úvodu kasační stížnosti jmenoval svou přítelkyni a uvedl k jejich soužití bližší
podrobnosti. S těmito tvrzeními však přišel opožděně, neboť měla být uplatněna již ve správním
řízení, a poté v žalobě (srov. též §104 odst. 4 s. ř. s.).
[29] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvodná není ani poslední námitka
stěžovatele týkající se výše odměny jeho ustanoveného zástupce, která mu byla přiznána výrokem
III. rozsudku městského soudu (viz odstavec [13] výše a bod VIII. kasační stížnosti). Zástupce
stěžovatele městskému soudu konání porady s klientem dne 10. 2. 2020 nedoložil, ačkoli k tomu
měl s ohledem na datum vyhlášení napadeného rozsudku (25. 5. 2020) dostatečný časový prostor.
V rámci doplnění žaloby ze dne 23. 1. 2020 doložil zástupce stěžovatele pouze osvědčení
o registraci k DPH, odměnu nevyčíslil a konání porady soudu dopředu neavizoval
(viz č. l. 23 spisu městského soudu). Zástupce stěžovatele dále městskému soudu adresoval
repliku ze dne 13. 2. 2020, ani v tomto podání se však o konání porady nezmínil a ničím
ji nedoložil (viz č. l. 45 spisu městského soudu). Lze též podotknout, že ustanovený zástupce
nahlížel dne 12. 2. 2020 do spisu městského soudu a pořídil si jeho kopii (viz č. l. 41 spisu
městského soudu), takže si musel být vědom, že konání jím tvrzené porady s klientem v něm
dosud není doloženo. Je přitom odpovědností samotného advokáta, aby soud informoval o všech
úkonech, jejichž provedení není patrné ze spisu, a provedení takových úkonů též řádně prokázal.
To se ovšem v projednávané věci nestalo. Kasační soud ověřil i ze záznamu z ústního jednání
ze dne 25. 5. 2020, který je založen na č. l. 58 spisu městského soudu, že ani při tomto jednání
zástupce stěžovatele městskému soudu nesdělil, že požaduje přiznání odměny za úkon právní
služby, spočívající v poradě s klientem přesahující jednu hodinu [ve smyslu §11 odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“]. Městský soud tak správně při určení výše
odměny vycházel ze skutečností zřejmých ze spisu a jeho postupu nemá zdejší soud co vytknout.
Nadto Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že potvrzení o konání porady dne 10. 2. 2020
ustanovený zástupce nedoložil ani v řízení o kasační stížnosti, ačkoli tvrdil, že jej ke kasační
stížnosti přikládá.
[30] Lze tudíž uzavřít, že v posuzované věci nebyl při zjišťování skutkového stavu porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Také městský soud posoudil příslušné
právní otázky správně a jeho rozsudek je zákonný a přezkoumatelný. Důvody kasační stížnosti
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
[31] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou, a to dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. O věci rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[32] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Procesně úspěšné žalované
v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
[33] Stěžovateli byl v řízení před městským soudem usnesením ze dne 16. 1. 2020,
č. j. 13 A 83/2019 – 18, jako zástupce ustanoven Mgr. Viktor Klíma, advokát se sídlem
Melantrichova 477/20, Praha 1. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 bodu 5. a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu,
s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) téhož předpisu, náleží advokátovi odměna za jeden úkon
právní služby, který spočíval v sepisu a podání kasační stížnosti jako návrhu ve věci samé.
Za tento právní úkon náleží zástupci stěžovatele odměna v částce 3 100 Kč, k čemuž je třeba
přičíst náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Dále zástupce
stěžovatele učinil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, za který mu náleží
odměna ve výši jedné poloviny z částky 3 100 Kč, tj. 1 550 Kč [§11 odst. 2 písm. a) advokátního
tarifu, ve spojení s §11 odst. 3 tohoto předpisu] a 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle
§13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovený zástupce je plátcem DPH (§14a advokátního tarifu),
proto mu výše odměny byla navýšena (po zaokrouhlení) o částku 1 103 Kč, jež představuje sazbu
této daně (21 %). Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 6 353 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu