ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.339.2019:48
sp. zn. 3 Azs 339/2019 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: A. K., zastoupený Mgr.
Oksanou Rizak, advokátkou se sídlem Praha 10, 28. pluku 128/12, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2019, č. j. 11 A
29/2019-32,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-11297-22/TP-2017, zamítlo Ministerstvo
vnitra (dále jen „ministerstvo“) žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu. V odůvodnění
uvedlo, že žalobce nesplnil podmínky podle §68 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), protože jeho nepřítomnost
na území ČR přesáhla 310 dnů a činila konkrétně 411 dnů; žalobce tedy nesplnil podmínku
nepřetržitého pobytu na území ČR v délce pěti let. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla
žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 1. 2019, č. j. MV 145842-4/SO- 2018, a rozhodnutí
ministerstva potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji rozsudkem označeným v návětí zamítl. Městský soud předeslal, že §68 je transpozicí
čl. 4 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří
jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice 2003/109/ES“). Účelem této
směrnice je podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 4. 2012 (Komise proti Nizozemsku,
C-508/10, bod 66) „integrace státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou trvale usazeni v členských státech“;
směrnice přitom klade důraz na vznik skutečného vztahu mezi cizincem a státem tak, aby bylo
možno prokázat, že se daná osoba v zemi usídlila. Tento vztah může vzniknout pouze v důsledku
dlouhodobého a legálního pobytu na území členského státu. Nepřetržitý pobyt ve smyslu
§68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je tedy třeba chápat jako oprávněnou fyzickou přítomnost
cizince na území; ta může být za určitých podmínek zachován i v době faktické nepřítomnosti
cizince dle čl. 4 odst. 3 pododst. 2 směrnice 2003/109/ES a §68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[3] Městský soud uvedl, že období nepřítomnosti cizince na území ČR se podle
§68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců do pětileté nepřetržité doby započítávají pouze
za předpokladu, že jednotlivá období nepřítomnosti cizince v ČR nepřesáhnou dobu uvedenou
v tomto ustanovení. K problematice započtení doby nepřítomnosti cizince na území ČR
do pětileté doby podle §68 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se vyjádřil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 157/2015-31, v němž judikoval, že do doby pobytu
se započítávají i období nepřítomnosti cizince na území ČR, za předpokladu, že tato jednotlivá
období nepřítomnosti ve svém souhrnu nepřesáhla 10 měsíců. Podle rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2016, č. j. 10 Azs 148/2015-37, a ze dne 31. 3. 2016,
č. j. 8 Azs 35/2016-36, platí, že období delší než deset měsíců se nejen do pětileté nepřetržité
doby nezapočítávají, ale také nepřetržitost pobytu nezachovávají, tj. „přetrhávají“ dobu
nepřetržitého pobytu a tato doba počíná běžet znovu. Z těchto závěrů vycházel městský soud
i v nyní projednávané věci.
[4] Městský soud shrnul, že v rozhodném období posledních pěti let pobytu žalobce v ČR
před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu, tj. od 24. 7. 2012 do 24. 7. 2017, žalobce
opustil území: (1) v době od 25. 12. 2012 do 18. 7. 2013 na celkem 204 dnů, (2) v době
od 22. 7. 2013 do 7. 9. 2013 na celkem 46 dnů, (3) v době od 11. 9. 2013 do 17. 2. 2014
na celkem 158 dnů, (4) v době od 12. 3. 2014 do 4. 5. 2014 na celkem 52 dnů, (5) v době
od 9. 5. 2014 do 16. 6. 2014 na celkem 37 dnů a (6) v době od 21. 6. 2014 do 7. 9. 2014 na dobu
celkem 77 dnů. Ohledně období (1) až (3) žalobce žádné důvody své nepřítomnosti v odvolání
ani v žalobě nepředestřel. K období ad (4) až (6) doložil cestovní příkazy společnosti IMANALI
s. r. o., z nichž vyplývá, že touto společností byl vyslán na zahraniční služební cesty v trvání
celkem 25 dnů. Od 9. 6. 2014 se žalobce stal jediným jednatelem této společnosti.
[5] Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, C-232/09, D. D., dovodil,
že na jednatele kapitálové společnosti je nutno pohlížet jako na zaměstnance, pokud vykonává
svou činnost po určitou dobu pod vedením nebo kontrolou jiného orgánu této společnosti
a pokud za tuto činnost pobírá odměnu. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k závěru,
že správní orgány obou stupňů postupovaly nesprávně, pokud žalobci nezapočítaly do doby
nepřetržitého pobytu na území také pracovní cesty v období od 12. 3. 2014 do 9. 6. 2014
v celkové délce 18 dnů, protože v tomto období ve společnosti IMANALI s. r. o. byli dva
jednatelé a žalobce byl povinen se řídit rozhodnutím druhého jednatele a spolupracovat s ním.
I kdyby ovšem správní orgány tuto (žalobcem prokázanou) dobu nepřítomnosti z důvodu
pracovních cest započetly v jeho prospěch, celková doba nepřítomnosti žalobce na území ČR
by pod hranici 310 dnů neklesla, neboť by činila 388 dní. Ke stejnému důsledku by ostatně vedlo
i započítání všech dní nepřítomnosti žalobce v období březen 2014 až červen 2014, tj. včetně
těch, u nichž žalobce neprokázal důvod nepřítomnosti, protože doba jeho nepřítomnosti
by v rozhodném pětiletém období činila 374 dní.
[6] Žalovaná se podle městského soudu také řádně vypořádala s námitkou žalobce týkající
se nezapočtení období nepřítomnosti od 1. 9. 2014 do 30. 6. 2015 z důvodu studia v délce 1260
hodin; k tomu uvedla, že žalobcovu nepřítomnost z důvodu studia má za prokázanou pouze
v období od 1. 9. 2014 do 7. 9. 2014. Co se týče období od 13. 4. 2015 do 18. 4 2015, kdy měl
žalobce absolvovat kurz v Moskvě, je třeba uvést, že správní orgány v daném období jeho
nepřítomnost na území ČR nezjistily. Pro rozhodnutí ve věci pak nemá žádnou vypovídací
hodnotu certifikát o účasti na 2. Výročním fóru o kráse Viora; z něj se totiž pouze podává,
že se konalo v dubnu 2014 v Tel Avivu. Irelevantní je rovněž diplom dokládající studium žalobce
na Karagandinské státní technické univerzitě v letech 2002 – 2004 i potvrzení o dočasné pracovní
neschopnosti, podle něhož žalobce absolvoval stacionární léčbu od 3. 8. 2015 do 28. 8. 2015,
neboť se zcela míjí s vymezením období nepřítomnosti žalobce, jak jej v napadeném rozhodnutí
vymezily správní orgány.
[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán také kasační důvod dle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., spočívající v nesprávném výpočtu doby nepřítomnosti stěžovatele
na území, respektive nezahrnutí této doby do období nepřetržitého pobytu stěžovatele na území
ČR. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní litery ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.
je nicméně záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nejde tak o nedostatek
návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 50, č. 161/2004 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná z http://www.nssoud.cz).
[8] Stěžovatel namítá, že již ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ministerstva
uvedl, že mimo území ČR se zdržoval pouze z důvodů pracovních cest, nemoci a studia,
a že období nepřítomnosti, jak je vymezilo ministerstvo (období uvedená v bodě [4] tohoto
odůvodnění, pozn. soudu), nekorespondují s důkazy předloženými stěžovatelem. Stěžovatel
doložil letenky, z nichž se podává, že na území ČR se nezdržoval pouze od 9. 5. 2014
do 12. 5. 2014, nikoli do 16. 6. 2014, jak tvrdí ministerstvo. Z Prahy pak znovu odletěl 29. 5. 2014
a vrátil se 16. 6. 2014. Správní orgány obou stupňů také nesprávně uvedly, že stěžovatel nebyl
na území ČR v době od 21. 6. 2014 do 7. 9. 2014, stěžovatel však předložil důkaz
o tom, že od 24. 6. 2014 do 23. 7. 2014 pobýval v ČR. Výpočet dnů nepřítomnosti stěžovatele,
který učinila žalovaná, je chybný; žalovaná konstatovala 360 dnů nepřítomnosti, aniž by uvedla
konkrétní období stěžovatelovy nepřítomnosti na území ČR.
[9] Názor městského soudu, že nezapočtení pracovních cest stěžovatele do doby
nepřetržitého pobytu na území ČR, nemá vliv na věcnou správnost a zákonnost napadeného
rozhodnutí, je chybný. Závěr městského soudu, že postupem žalované a ministerstva nedošlo
ke zkrácení stěžovatelových práv, a nebyl tedy dán důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí,
i přesto, že pracovní cesty uskutečněné do 9. 6. 2014 správní orgány nezapočetly do nepřetržitého
pobytu stěžovatele v ČR, je nezákonný a chybný. Veškeré zahraniční cesty do tohoto data
by měly být započítány do doby rozhodné pro udělení povolení k trvalému pobytu jako vyslání
na pracovní cestu.
[10] Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil nepřetržitost jeho pobytu,
a tedy splnění podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu. Uvedl, že jeho „pobyt […]
na území nepřekračuje deset měsíců“. Má za to, že kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy, protože městský soud se dopustil zásadního pochybení, které mohlo
mít dopad do stěžovatelova hmotněprávního postavení.
[11] Důvody nepřítomnosti na území ČR v období do 12. 3. 2014 jsou obsaženy ve spisovém
materiálu ministerstva v této věci, i ve věci žádosti o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu. Jedná se o cestovní příkaz ze dne 20. 11. 2012 na dobu od 1. 12. 2012
do 1. 3. 2014.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a rozsudek
městského soudu.
[13] V replice k vyjádření žalované stěžovatel dodal, že žalovaná nesprávně vyhodnotila
povahu jeho pracovních cest jakožto jednatele společnosti s ručením omezeným a chybně
stanovila počet dnů jeho nepřítomnosti na území ČR. Městský soud měl proto napadené
rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
[14] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska její přípustnosti,
neboť pouze přípustná kasační stížnost může být soudem projednána věcně.
[15] S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační
argumentace stěžovatele, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení
ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou.
S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud
vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.), a proto
obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují
obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Rozsudek krajského (zde městského) soudu je tedy
přezkoumáván v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým
v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze
s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních
stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací
a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním
soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[16] Nejvyšší správní soud ve světle výše uvedeného nemůže odhlédnout od skutečnosti,
že se námitky uplatněné v kasační stížnosti převážně kryjí s námitkami žalobními. Stěžovatel totiž
v části kasační stížnosti jen opakuje své námitky, které již byly vypořádány v řízení před městským
soudem, aniž by proti závěrům soudu postavil vlastní konkurující argumentaci. V této souvislosti
lze poukázat na rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, podle kterého
„stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně
nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským
soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni
se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského
soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační
stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody
uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.)“ Jak již bylo výše popsáno, tímto směrem
podstatná část kasační argumentace vedena není. Namítá-li stěžovatel, že do období jeho
nepřetržitého pobytu měly být započteny všechny pracovní cesty uskutečněné do 9. 6. 2014,
je nutné jej upozornit, že tyto námitky již byly městským soudem srozumitelně a přezkoumatelně
vypořádány; případnou nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí by přitom kasační soud musel
zohlednit i ex officio – viz §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s. Z tohoto pohledu pak lze
konstatovat, že úvahy městského soudu jsou v nyní posuzované věci dostatečně zřetelné
a logické, přičemž nechybí detailní rozbor a vypořádání žalobních námitek ohledně doby, která
se započítává do doby nepřetržitého pobytu na území ČR a doby, u níž stěžovatel prokázal
vyslání na pracovní cestu; nechybí ani výpočet celkové doby nepřítomnosti stěžovatele na území
ČR (při započtení prokázaných pracovních cest do 9. 6. 2014), kterou nelze pro účely splnění
podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu uznat jako nepřetržitý pobyt cizince na území
ČR. Skutečnost, že se jedná o rozsudek přezkoumatelný, opírající se o konkrétní ustanovení
zákona i relevantní judikaturu, dostatečně ilustruje podrobné shrnutí jeho odůvodnění v bodech
[2] až [6] výše.
[17] S výjimkou dále uvedenou pod bodem [20] lze tedy konstatovat, že kasační argumentace
směřuje de facto pouze proti závěrům žalované, neboť doslova kopíruje (městským soudem
přezkoumatelně vypořádanou) argumentaci žalobní. Slovy výše citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 8 Afs 106/2006-58, tak stěžovatelem uplatněné námitky fakticky směřují
proti jinému než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku), a nejedná se tedy
o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Touto částí kasační stížnosti se proto Nejvyšší správní
soud nemohl věcně zabývat pro její nepřípustnost.
[18] Ze stejných důvodů se kasační soud nemohl zabývat ani výtkou stěžovatele, že správní
orgány nesprávně zjistily dobu jeho nepřítomnosti na území ČR a že důkazy, které stěžovatel
předložil, nekorespondují s jimi vymezenými obdobími jeho nepřítomnosti. V této části kasační
stížnosti totiž stěžovatel explicitně hovoří o pochybeních správního orgánu, a uplatňuje tedy opět
argumentaci, která směřuje toliko proti závěrům žalované, nikoli soudu.
[19] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že smyslem povinného zastoupení
advokátem v kasačním řízení je to, aby kasační stížnost byla sepsána právním profesionálem
a byla argumentačně na dostatečné úrovni. Pokud by se povinné zastoupení před Nejvyšším
správním soudem mělo vyčerpat tím, že advokát pouze převezme text žaloby či jen jinými slovy
opíše žalobní výhrady, a toto podání označí za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou.
Na takovou kasační stížnost přitom nelze hledět jako na podání trpící vadami, které by byl
kasační soud povinen odstraňovat postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., neboť tento postup „není
určen k tomu, aby soud, který obdrží dlouhý a strukturovaný text tvářící se jako zdůvodněná kasační stížnost,
pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti
(který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností “ (viz rozsudek tohoto
soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).
[20] Jedinými výtkami přesahujícími argumentaci žaloby, jsou tvrzení stěžovatele,
že se městský soud dopustil zásadního pochybení, které má dopad do jeho hmotněprávního
postavení, neboť nesprávně posoudil období nepřetržitého pobytu stěžovatele na území ČR
a zaujal nesprávný názor, že nezapočtení jeho pracovních cest uskutečněných do 9. 6. 2014 nemá
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a nezkrátilo stěžovatelova práva. V této části kasační
stížnosti se však stěžovatel omezuje na prostý nesouhlas s názorem městského soudu, aniž
by s ním jakkoli věcně polemizoval. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel je v kasační stížnosti
povinen vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský
(městský) soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost
spatřována (viz výše citovaný rozsudek č. j. 3 As 123/2016-40, srov. přiměřeně též rozsudek
rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS). Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost
výše uvedené požadavky; ani v tomto případě se proto věcně nejedná o kasační námitky
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
[21] Stěžovatel konečně namítal, že důvody své nepřítomnosti na území ČR v období
do 12. 3. 2014 uvedl v řízení před správními orgány a podklady k těmto skutečnostem jsou
obsahem spisového materiálu. Tato kasační argumentace ovšem nemá svůj předobraz v konkrétní
řádně a včas uplatněné žalobní námitce (k tomu viz bod [35] napadeného rozsudku a bod [4]
tohoto odůvodnění), Nejvyšší správní soud ji tedy vyhodnotil jako námitku novou, a proto
nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[22] Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §104 odst. 4 s. ř. s., za použití §120 s. ř. s., pro její
nepřípustnost.
[23] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu