ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.6.2019:42
sp. zn. 3 Azs 6/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. V. H.,
zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů
1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 1.
2019, č. j. 11 A 137/2018-60,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne př i z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 3. 2018, č. j. OAM-2451-39/ZR-2017, zrušilo Ministerstvo
vnitra (dále jen „ministerstvo“) výrokem I. žalobcovo povolení k trvalému pobytu
podle §87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a výrokem II. žalobci uložilo
výjezdní příkaz na dobu 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání proti tomuto
rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018, č. j. MV-39801-5/SO-2018,
a rozhodnutí ministerstva potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soud v Praze, který ji shora
uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud vycházel po skutkové stránce z toho, že žalobce byl
celkem čtyřikrát odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu porušování práv k ochranné
známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního
zákona, respektive porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 a 3
písm. b) trestního zákoníku, přičemž naposledy byl za tento trestný čin a za přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku odsouzen rozsudkem
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 3 T 35/2014, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 8 To 100/2015. Těmito rozsudky mu byl
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč
a zákaz činnosti na 7 let. Žalobce byl od 8. 7. 2002 držitelem povolení k trvalému pobytu, dne
8. 9. 2017 zahájilo ministerstvo se žalobcem z moci úřední řízení o zrušení povolení k trvalému
pobytu podle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, neboť na základě podnětu
z Rejstříku trestů zjistilo, že žalobce byl pravomocně odsouzen soudem České republiky
za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce
nepřevyšující tři roky. Na území ČR žije žalobcova manželka na základě povolení k trvalému
pobytu, a také její tři nezletilé děti, které jsou občany ČR.
[3] Městský soud shledal, že žalovaná se řádně vypořádala s námitkou, podle
které je §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců v rozporu s čl. 27 odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „pobytová
směrnice“), a že správní orgány měly aplikovat přímý, případně nepřímý účinek této směrnice.
K tomu dále konstatoval, že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců stanoví
dva předpoklady, jejichž naplnění má za následek zrušení povolení k trvalému pobytu. Prvním
z nich je, že držitel povolení byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání
úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nepřevyšující tři roky.
Zadruhé musí být rozhodnutí, jímž je cizinci zrušeno pobytové oprávnění, přiměřené z hlediska
zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. Citované ustanovení je přitom v souladu
s čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice, podle něhož odsouzení pro trestný čin nesmí být samo o sobě
důvodem k přijetí opatření omezujícího svobodu pohybu nebo pobytu cizince. V této souvislosti
městský soud podotkl, že žalobcova argumentace je vnitřně rozporná. Žalobce totiž na jednu
stranu požadoval, aby jediným kritériem nebylo pouze odsouzení pro trestný čin samo o sobě,
ale také osobní jednání cizince a naplnění zásady přiměřenosti, na druhou stranu však správním
orgánům vytýká, že k takovým dalším kritériím přihlížely a nevycházely pouze ze skutečnosti,
že byl odsouzen za trestný čin; současně také tvrdil, že zrušení jeho pobytového oprávnění bylo
založeno pouze na zjištění, že byl odsouzen za trestný čin.
[4] Městský soud konstatoval, že existence pravomocného odsouzení představuje pouze
naplnění první podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. e)
zákona o pobytu cizinců. Správní orgán je kromě toho povinen posuzovat i přiměřenost
takového rozhodnutí; konkrétní kritéria stanoví §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
podle něhož správní orgán zohlední mimo jiné i druh a závažnost protiprávního jednání cizince.
Žalovaná postupovala zcela v souladu tímto požadavkem, pokud zohledňovala taktéž odsouzení
žalobce za jeho dřívější trestnou činnost. Jedná se totiž o jednu ze skutečností, která umožňuje
posoudit, zda osobní jednání cizince je takového charakteru, že představuje aktuální a dostatečně
závažné porušení veřejného pořádku či zda případně hrozí jeho opakování.
[5] Dále se městský soud zabýval splněním podmínek pro odnětí pobytového oprávnění.
Shledal, že oba správní orgány tuto otázku posoudily správně. Není pochyb o tom, že předpoklad
pravomocného odsouzení cizince soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce nepřekračující tři roky je v posuzované věci
splněn. Co se týče druhé podmínky, městský soud dospěl k závěru, že správní orgány vyvinuly
dostatečné a přiměřené úsilí ke zjištění a ověření žalobcových rodinných a dalších vazeb v České
republice a pečlivě zvážily i závažnost žalobcova jednání. Připomněl, že ačkoli je řízení o zrušení
povolení k trvalému pobytu řízením zahajovaným z úřední povinnosti, je nezbytné, aby cizinec
sám, je-li plnoletý, tvrdil a dokládal skutečnosti sloužící k ochraně jeho práva na soukromý
a rodinný život. Tento závěr lze podle městským soudem citované judikatury vztáhnout zejména
na ty skutečnosti, které mohou být zjištěny pouze od dotčeného cizince.
[6] Žalobce však v tomto směru zůstal zcela pasivní; ve správním řízení a následně i v žalobě
pouze tvrdil, že je ženatý, sdílí společnou domácnost s manželkou a jejími dětmi, vůči
nimž vystupuje jako „sociální otec“, neboť se podílí na jejich výchově. Skutečnost, zda žalobce
s manželkou a jejími dětmi fakticky žije, se z iniciativy ministerstva nepodařilo ověřit ani třemi
pobytovými kontrolami. Žalobce sám v tomto směru žádnou iniciativu nevyvinul a žádné
okolnosti, které by svědčily k prokázání tvrzených rodinných vazeb, nedoložil. Byl také dvakrát
předvolán k výslechu, mimo jiné právě za účelem zjištění jeho soukromých a rodinných vazeb;
uvedl však pouze, že nebude vypovídat ani odpovídat na žádné otázky, jelikož nechce ohrozit
svůj pobyt. Vzhledem k tomu, že neprokázal, že s manželkou skutečně sdílí společnou
domácnost a že se podílí na výchově jejích nezletilých dětí, ztotožnil se městský soud se závěrem,
že byť žalobce na území ČR má určité vazby, nejedná se o takové vazby, aby jejich případné
narušení představovalo zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život v intenzitě vylučující
zrušení jeho pobytového oprávnění.
[7] V této souvislosti shledal městský soud účelovou námitku, že účastníky řízení o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu měly být také žalobcova manželka a její děti. Tyto osoby
nejsou napadeným rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech, mohly se však
k věci vyjádřit. Žalobci nic nebránilo, aby k prokázání svých rodinných vazeb správním orgánům
například předložil vyjádření těchto osob, nebo aby navrhl jejich výslech. Mohl též požadovat
opakování pobytových kontrol k prokázání, že s manželkou a jejími dětmi sdílí společnou
domácnost. Krom toho, žalobce se oženil až poté, co byl již čtyřikrát odsouzen za páchání
zmíněné trestné činnosti; v posledním případě byla dokonce spolu s ním odsouzena i jeho
současná manželka. Manželka tedy musela být srozuměna s tím, že páchání trestné činnosti může
mít pro žalobce důsledky nejen v rovině trestněprávní, ale také v podobě odnětí pobytového
oprávnění.
[8] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že příjmy žalobce, jakožto řidiče, jsou pro rodinu
nepostradatelné. Uvedl, že svou rodinu může nadále finančně podporovat, ať už bude
ekonomicky činný v ČR na základě nižšího pobytového oprávnění, nebo v zemi původu.
[9] Pokud jde o posouzení závažnosti žalobcova jednání, městský soud zdůraznil, že žalobce
se trestné činnosti dopouštěl opakovaně, úmyslně a za účelem dosažení zisku; trestná činnost
spočívající v opatřování výrobků a jejich označování chráněnými známkami různých prestižních
společností představovala de facto jeho živnost. Předchozí odsouzení nevedla k jeho nápravě.
Žalobce byl poprvé odsouzen ještě dříve, než získal povolení k trvalému pobytu, a třikrát v době,
kdy již disponoval nejvyšším pobytovým oprávněním. Závažnost jeho trestné činnosti je dána
právě jejím opakováním a lhostejností k předchozím odsuzujícím rozhodnutím. Žalobce svým
jednáním dal najevo vůli naprosto nerespektovat povinnosti vyplývající z českého právního řádu
za cenu dosažení zisku, a to i na úkor svého soukromého a rodinného života. Následků,
spočívajících v možném odnětí pobytového titulu, si žalobce měl a mohl být vědom.
[10] Nedůvodné shledal městský soud také námitky, podle kterých má napadené rozhodnutí
pro žalobce shodné, ba horší důsledky, než kdyby byl vyhoštěn, protože žalovaná v odůvodnění
napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobce může požádat o nižší pobytové oprávnění, bude
ale nezbytné, aby vedl řádný život. Je sice pravdou, že žalobce může žádat o některý nižší
pobytový status, to však ještě neznamená, že mu bude udělen, jelikož pro jeho neudělení mohou
hovořit stejné důvody, jako pro odnětí povolení k trvalému pobytu. Městský soud konstatoval,
že této skutečnosti si žalobce musel a měl být vědom. Konstatování žalované, že žalobce bude
muset vést řádný život, nadto nepředstavuje závazné posouzení žalobcovy situace z hlediska
udělení nižšího pobytového oprávnění; tuto argumentaci žalovaná použila jen na okraj a závěrem,
s primárním přihlédnutím k existenci a intenzitě žalobcových rodinných a dalších vazeb
a k závažnosti a charakteru jím spáchané trestné činnosti.
[11] Vadu napadeného rozhodnutí, která by mohla mít vliv na jeho zákonnost, městský soud
nespatřoval ani v tom, že se správní orgány při udělení výjezdního příkazu výslovně nezabývaly
tím, zda byl žalobce v době jejich rozhodování rodinným příslušníkem občana EU. Uvedl,
že výjezdní příkaz je vnitrostátní institut, který slouží pouze pro účel vycestování ze země.
Pobytová směrnice institut výjezdního příkazu nereguluje, současně ani z žádného jejího
ustanovení ani jejího smyslu nevyplývá, že by byl s touto směrnicí v rozporu.
[12] Žalobcem odkazovaný čl. 6 dost. 2 pobytové směrnice upravuje situaci cizince,
bezprostředně po vstupu na území jiného členského státu, nikoli situaci, kdy se již cizinec několik
let na území státu (zde České republiky) zdržuje. Na situaci žalobce tedy nedopadá
a ani nestanovuje, že cizinec má právo pobývat na území členského státu tři měsíce bez víza
a povolení k pobytu i poté, co mu byl pobytový titul zrušen, za podmínky, že nebyl vyhoštěn.
[13] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního dále
jen „s. ř. s.“).
[14] Stěžovatel předně trvá na tom, že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců
je v rozporu s čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice. Podle čl. 37 pobytové směrnice nesmí být
vnitrostátní úprava pro cizince méně příznivá než úprava podle této směrnice. Aby tedy bylo
možno cizinci zrušit povolení k trvalému pobytu v souladu s pobytovou směrnicí, musí být
vnitrostátní úprava souladná s čl. 16 odst. 4, čl. 27 odst. 2 nebo čl. 35 této směrnice. Stěžovatel
se domnívá, že názor městského soudu neodpovídá znění čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice,
neboť nezohledňuje osobní chování cizince. Nesouhlasí s městským soudem, že zrušení
pobytového oprávnění je založeno na dvou předpokladech, ve skutečnosti jsou podmínky
tři. Třetím předpokladem podle stěžovatele je aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného
pořádku nebo bezpečnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 věta třetí pobytové směrnice.
[15] Tuto třetí podmínku stěžovatel nenaplnil, přičemž správní orgány ani městský soud její
splnění ani nezkoumaly. Stěžovatelova trestná činnost se týkala pouze porušení práv k ochranné
známce, po celou dobu řízení o zrušení pobytového oprávnění se stěžovatel živil jako řidič,
pečoval o svou rodinu a vedl řádný život, není tedy důvod považovat jej za aktuální a závažné
ohrožení veřejného pořádku. V tomto ohledu spočívá napadený rozsudek na nedostatku důvodů.
[16] Stěžovatel trvá na tom, že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců (v rozporu
s pobytovou směrnicí) neukládá (a ani neumožňuje) správním orgánům zkoumat osobní chování
cizince. Postup podle citovaného ustanovení umožňuje toliko zhodnotit, zda cizinec spáchal
trestný čin, který je tímto ustanovením předvídán, není však možno posuzovat, za jaké chování
byl cizinec odsouzen, zda toto chování představuje trvající ohrožení veřejného pořádku a stejně
tak nelze přihlížet k dřívějším odsouzením. Pokud tedy správní orgány postupovaly podle tohoto
ustanovení, aniž by aplikovaly pobytovou směrnici, nemohly se zabývat ničím jiným,
než odsouzením stěžovatele. Správní orgány však v části rozhodnutí postupovaly podle pobytové
směrnice, v další části však její aplikaci vyloučily; takový postup je ale libovůlí. Uvedl-li městský
soud k této námitce, že argumentace stěžovatele je vnitřně rozporná a nevypořádal se s ní, je jeho
rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[17] Městský soud zaujal stejný názor jako oba správní orgány; na jedné straně deklaroval,
že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je v souladu s pobytovou směrnicí, a prakticky
tedy vyloučil užití jejích ustanovení, na druhou stranu rámec §87l odst. 1 písm. e) citovaného
zákona překročil, neboť hodnotil předchozí trestnou činnost stěžovatele. Toto hodnocení však
podle názoru stěžovatele není součástí posouzení přiměřenosti ve smyslu §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců; posuzovaným trestným činem by měl být pouze čin, pro který je cizinci rušeno
oprávnění k pobytu.
[18] Stěžovatel se také domnívá, že závažnost trestné činnosti není přímo úměrná tomu,
zda se jí pachatel dopustil opakovaně. Nesouhlasí také s názorem městského soudu, že závažnost
jeho trestné činnosti je obdobně vysoká jako trestná činnost drogová či násilná. Stěžovatel
má za to, že nepředstavuje ohrožení veřejného pořádku. V tomto směru městský soud nesprávně
posoudil právní otázku.
[19] Dále stěžovatel městskému soudu vytýká nesprávné posouzení otázky účastenství jeho
manželky a jejích dětí v řízení o zrušení trvalého pobytu. Má za to, že tyto osoby mohou být
přímo dotčeny ve svých právech ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu a napadené rozhodnutí
zasáhne i do jejich života. Jestliže zákon o pobytu cizinců ukládá správnímu orgánu posuzovat
zásah do rodinného života stěžovatele, ukládá mu zkoumat také dopad na všechny osoby,
které tento rodinný život tvoří; je tedy rozhodováno i o dopadu rozhodnutí do práv všech osob,
které tvoří rodinný život žalobce.
[20] Podle stěžovatele nebyla žalovanou a městským soudem hodnocena správně
ani přiměřenost rozhodnutí. Žalovaná otevřeně deklaruje, že stěžovatel se nebude moci k rodině
v brzké době vrátit na základě nižšího pobytového oprávnění, neboť „bude nezbytné, aby dlouhodobě
vedl řádný život “ . Nezakázala mu tedy po určitou dobu na území vstoupit, jako je tomu
u správního vyhoštění, na druhou stranu však konstatuje, že se žalobce nebude moci po dlouhou
dobu vrátit. Účinky napadeného rozhodnutí jsou tak pro stěžovatele totožné, jako v případě
správního vyhoštění; u tohoto institutu však má cizinec alespoň záruku pevně stanovené doby,
po jejímž uplynutí smí na území vstoupit. Tento názor městský soud aproboval s tím, že si této
skutečnosti stěžovatel měl a mohl být vědom.
[21] Konečně stěžovatel namítá, že ve věci bylo rozhodnuto o zrušení povolení k trvalému
pobytu rodinného příslušníka občana EU; touto otázkou se ale Ministerstvo vnitra ani žalovaná
vůbec nezabývaly. Daný aspekt je přitom významný z hlediska zákonnosti výroku o udělení
výjezdního příkazu, protože pro členské státy z pobytové směrnice nevyplývá oprávnění ukládat
rodinným příslušníkům občanů EU výjezdní příkazy po zrušení jejich povolení
k pobytu. Výjezdní příkaz je čistě vnitrostátní institut a jeho udělení na pouhých 30 dnů
je v rozporu s čl. 6 odst. 2 pobytové směrnice, dle něhož má žalobce právo pobývat na území
členského státu 3 měsíce bez víza a povolení k pobytu i po zrušení povolení k pobytu, není-li
vyhoštěn.
[22] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížnost nepřináší žádnou
novou relevantní argumentaci, která by správnost napadeného rozhodnutí i rozsudku městského
soudu zpochybňovala. S tímto rozsudkem se ztotožnila a odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí a obsah správního spisu.
[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] V prvním okruhu námitek stěžovatel polemizuje se závěrem městského soudu,
že §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je souladný s čl. 27 odst. 2 pobytové
směrnice z hlediska povinnosti správních orgánů zabývat se osobním chováním cizince, a tvrdí,
že na základě §87l odst. 1 písm. e) citovaného zákona nelze toto chování posuzovat; tím méně
lze v rámci hodnocení přiměřenosti rozhodnutí přihlížet k předchozím odsouzením. V této
souvislosti také namítl, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť se městský soud
nevypořádal s uvedenou argumentací a nezabýval se ani splněním podmínky
aktuálního a dostatečně závažného ohrožení veřejného pořádku nebo bezpečnosti ve smyslu
čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice.
[26] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský (zde městský) soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud má za to, že tato kritéria napadený rozsudek splňuje. Městský soud se podrobně
vypořádal se všemi žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny srozumitelnou a logickou
argumentací. Neopomněl přitom vyjádřit se ani k otázce povinnosti správních orgánů zohlednit
osobní chování cizince (viz body 26 až 28 napadeného rozsudku), ani k okolnostem
stěžovatelovy trestné činnosti z hlediska existence aktuálního a závažného ohrožení veřejného
pořádku (viz body 38 až 39 napadeného rozsudku). O tom, že je napadený rozsudek opřen
o dostatek relevantních důvodů, ostatně svědčí i fakt, že stěžovatel s jeho závěry obsáhle věcně
polemizuje. Kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[27] Z hlediska věcného posouzení prvního okruhu námitek Nejvyšší správní soud úvodem
předesílá, že problematikou zrušení povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu podle
§87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců ve světle čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice
se v nedávné době zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/2020.
V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyslovil, že, jakkoli mu nepřísluší hodnotit soulad
vnitrostátních předpisů s unijním právem (to přísluší obecným soudům), je povinen (v souladu
s eurokonformním výkladem čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) posoudit,
zda správní orgány, potažmo krajský soud, co do merita věci řádně a též eurokonformním
způsobem odůvodnily závěr o tom, že byly naplněny podmínky pro zrušení povolení k trvalému
pobytu (srov. bod 44 tohoto nálezu). V návaznosti na to Ústavní soud vyložil, že je nutno
rozlišovat mezi posuzováním důvodu ke zrušení pobytového oprávnění a hodnocením přiměřenosti
takového opatření. V prvním z uvedených kroků je podle čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice třeba
posoudit, zda „osobní chování dotyčného jednotlivce představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. To mimo jiné znamená, že vnitrostátní orgány (resp. soudy)
musí kromě existence předchozího odsouzení vzít v úvahu další okolnosti jako například uložený trest, míru
zapojení jednotlivce do trestné činnosti, rozsah způsobené škody, četnost trestných činů, tendenci k opakování
trestné činnosti či chování stěžovatele v době po odsouzení […]“. Teprve lze-li existenci důvodů pro zrušení
pobytového oprávnění považovat za naplněnou, lze přistoupit k posouzení, zda by zrušení
povolení k trvalému pobytu bylo přiměřené, a to zejména s ohledem na délku pobytu dotyčné
osoby na daném území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenskou
a kulturní integraci v hostitelském členském státě, intenzitu vazeb na zemi původu apod. V tomto
druhém kroku pak lze zhodnotit i stupeň závažnosti protiprávního jednání, tj. hodnotit obecnou
a typovou společenskou nebezpečnost spáchaného zločinu (viz bod 52 citovaného nálezu).
[28] V citovaném nálezu Ústavní soud připustil určité napětí mezi požadavky vyplývajícími
z čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice a dikcí ustanovení §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců, neboť namísto v předchozím odstavci popsaného požadavku na individualizaci
posouzení okolností spáchání trestného činu a pravděpodobnosti opakování deliktního
jednání, předpokládá zákon o pobytu cizinců automatickou spojitost mezi odsouzením za trestný
čin a zrušením pobytového oprávnění (viz bod 51 odůvodnění nálezu). Podstatné
však je, že nepopřel možnost překlenout tento deficit vnitrostátní úpravy cestou aplikace
nepřímého účinku předmětného článku pobytové směrnice, jak se o to pokusil Nejvyšší správní
soud (viz bod 44 odůvodnění nálezu). Důvodem pro zrušení rozsudku Nejvyššího správního
soudu (ze dne 30. 1. 2020, č. j. 4 Azs 339/2019-27) nebyla snaha kasačního soudu vyložit
§87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců eurokonformním způsobem, ale naopak zjištění,
že tento deklarovaný postup nebyl reálně naplněn, neboť kritéria pro zrušení pobytového
oprávnění předpokládaná čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice (a na něj navazující judikatury,
zejména Soudního dvora EU) nebyla ve skutečnosti hodnocena (srov. body 50 a 51 odůvodnění
nálezu).
[29] Z pohledu nyní posuzované věci tedy neobstojí závěr městského soudu, že norma
obsažená v 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců odpovídá znění čl. 27 odst. 2 pobytové
směrnice. Nelze mu přisvědčit ani v tom, že posouzení, zda (i) okolnosti, které vedly k odsouzení
držitele pobytového oprávnění, (ii) jsou důkazem jeho osobního chování a (iii) představují
pro společnost aktuální hrozbu opakování takového jednání, je součástí posouzení přiměřenosti
přijímaného opatření. To však bez dalšího ještě nutně neznamená, že správní rozhodnutí
i napadený rozsudek z hlediska zákona neobstojí; podstatné totiž je, zda i přes uvedenou
nesprávnou premisu byla věc optikou čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice reálně posuzována,
tzn., zda byla zohledněna nejen povaha a společenská škodlivost vytýkaného jednání
jako takového, ale zda byly tyto obecné charakteristiky vztaženy ke konkrétnímu chování cizince
z pohledu existence skutečného, aktuálního a závažného ohrožení veřejného pořádku. Indiciemi,
ze kterých lze takovou hrozbu vyvozovat, jsou přitom zejména okolnosti spáchání protiprávního
jednání, motiv, rozsah způsobené škody, výše uloženého trestu, chování cizince
po pravomocném odsouzení či existence předchozích odsouzení pro trestný čin.
[30] Nejvyšší správní soud se tedy v intencích kasačních námitek dále zabýval tím, zda správní
orgány, respektive městský soud, při posouzení (ne)existence aktuálního a závažného ohrožení
veřejného pořádku ze strany stěžovatele, zohlednily (i) povahu skutku, za který byl stěžovatel
pravomocně odsouzen, (ii) život, jaký stěžovatel po propuštění na svobodu z výkonu trestu vedl,
a konečně též, (iii) zda vůbec mohly jakkoli přihlížet k dřívějším odsouzením stěžovatele,
potažmo, zda tento aspekt věci odpovídajícím způsobem zohlednily.
[31] Konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu se vyvinula v obecný
závěr, že kriminální minulost cizince bude velmi často výchozím bodem úvahy o tom,
zda u něj i do budoucna existuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem
narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je kromě závažnosti a povahy spáchaných
trestných činů třeba zkoumat i další aspekty jeho případu, jako je například předcházející
bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti, chování ve vazbě či ve výkonu trestu
a po propuštění, délka zkušební doby při podmíněném propuštění z výkonu trestu, motiv,
který vedl ke spáchání trestného činu, postoj k dosavadní trestné činnosti apod. (srov. rozsudky
ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 Azs 302/2020-45, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019-40, ze dne
26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku č. j. 1 Azs 302/2020-45, Nejvyšší správní
soud dále dovodil, že správní orgány mohou v rámci posuzování závažného narušení
veřejného pořádku přihlížet i k zahlazeným odsouzením. Zahlazení odsouzení totiž nenastoluje
fikci, že se skutek nestal; na pachatele se pouze hledí, jakoby nebyl odsouzen (srov. rozsudek
tohoto soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012-34). K tomu je nutno dodat, že bez ohledu
na to, zda u konkrétní osoby nastala fikce neodsouzení, opakované páchání trestné činnosti
obecně svědčí o nedostatečné reflexi předchozího odsouzení ve způsobu života, a představuje
tedy riziko opakování kriminálního chování. Dlužno dodat, že recidiva, tj. opakování trestné činnosti
v době, kdy se na pachatele nehledí, jakoby nebyl odsouzen) je obecnou přitěžující okolností
při ukládání trestu podle §42 písm. p) trestního zákoníku.
[32] V posuzované věci správní orgány (i městský soud) při posouzení (ne)existence závažného
narušení veřejného pořádku spatřovaly aktuální a závažnou hrozbu pro veřejný pořádek zejména
ve stěžovatelově dlouhodobém a opakovaném páchání trestné činnosti. Stěžovatel se mezi
lety 1998 až 2014 dopustil celkem čtyřikrát trestného činu porušování práv k ochranné známce
[§150 odst. 1 trestního zákona, respektive §268 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákoníku]. Správní
orgány obou stupňů, jakož i městský soud zohlednily, že stěžovatel dal najevo zcela lhostejný
přístup k právnímu řádu ČR a právem chráněným zájmům tím, že i přes předchozí odsouzení
se typově shodné trestné činnosti dopouštěl opakovaně a úmyslně, s cílem dosažení zisku
a zajištění obživy, a to vše i na úkor jeho soukromého a rodinného života, neboť si měl a mohl
být vědom toho, že jeho jednání může mít za následek ukončení jeho pobytu na území ČR.
S těmito závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a považuje je za přiléhavé a ve vztahu
ke stěžovateli dostatečně individualizované.
[33] Pro úplnost lze dodat, že z odsuzujících rozsudků založených ve správním
spisu se podává, že rozsah trestné činnosti stěžovatele se neustále zvyšoval a s ním i tresty,
které mu za to byly uloženy. V posledním případě (rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne
20. 6. 2014, sp. zn. 3 T 35/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
10. 4. 2015, sp. zn. 8 To 100/2015) byl stěžovatel odsouzen za spáchání uvedeného přečinu
ve značném rozsahu [§268 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákoníku] a dále za maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání [§337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], neboť výše
uvedeným trestným činem, respektive skutkem, kterým se ho dopustil, porušil i zákaz činnosti
(zákaz obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou a prodejem ve vztahu
k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení), uložený mu předchozím odsuzujícím
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 11 T 193/2011, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 301/2012. Není
tedy ani pravdou, že stěžovatel byl naposledy odsouzen pouze pro porušení práv k ochranné
známce, jak je argumentováno v kasační stížnosti. Porušení uloženého zákazu činnosti
ve stěžovatelově případě přitom lze považovat za jakousi „kvalifikovanou“, tj. závažnější formu
recidivy, neboť stěžovatel nejenže porušil soudem uložený zákaz vymezené obchodní činnosti,
ale v rámci ní se opětovně dopouštěl shodné trestné činnosti, a to ve značném rozsahu.
[34] Stěžovatel také argumentoval tím, že po dobu řízení o zrušení jeho pobytového titulu vedl
řádný život. Nejvyšší správní soud má za to, že v kontextu všech výše zmíněných skutečností
nebylo stěžovatele možno v době rozhodování o odnětí jeho pobytového oprávnění
považovat za osobu, od níž opětovné závažné porušení veřejného pořádku nehrozí. Je třeba
zohlednit, že se stěžovatel se v průběhu správního řízení nacházel teprve v první třetině tříleté
zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu (zde do 10. 11. 2019). Délka stanovené
zkušební doby přitom také vypovídá o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní osoby
s přihlédnutím k jejím osobnostním charakteristikám, a může být nahlížena jako „rizikové “
období, kdy je potřeba hrozbou návratu do výkonu trestu zvýšit motivaci podmíněně
propuštěného vyhnout se konfliktu se zákonem a vést řádný život (viz rozsudek tohoto soudu
č. j. 2 Azs 156/2018-49). Poměrně krátké období (ve srovnání s dobou, kdy se stěžovatel
opakovaně dopouštěl trestné činnosti), kdy měl stěžovatel vést řádný život, tak nemůže bez
dalšího převážit nad hrozbou opětovného závažného porušení veřejného pořádku z důvodů výše
uvedených.
[35] Ve druhém okruhu námitek stěžovatel rozporuje názor městského soudu, že manželku
stěžovatele a její děti nebylo nutné přibrat jako účastníky řízení podle §27 odst. 2 správního řádu,
neboť tyto osoby nebyly napadeným rozhodnutím přímo dotčeny. S těmito výhradami
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Předně nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele
nesměřuje k ochraně jeho veřejných subjektivních práv (§2 s. ř. s.), ale k ochraně práv třetích
osob, což mu z podstaty věci nepřísluší. Pokud by uvedené osoby měly za to, že v řízení vedeném
s žalobcem může dojít i k přímému dotčení jejich práv a povinností (viz §27 odst. 2 správního
řádu), nic jim nebránilo, aby se v souladu s principem vigilantibus iura o přiznání účastenského
postavení přihlásily (k tomu viz §28 správního řádu). Pokud má stěžovatel za to, že jeho
manželka a její děti mohly přispět k lepšímu zjištění skutkového stavu věci, respektive že mohly
jakkoli podpořit jeho argumentační pozice, nic mu nebránilo navrhnout provedení jejich
výslechu, předložit jejich vyjádření, apod. I v daném řízení, zahajovaném ex officio, je na cizinci,
aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka ukončení pobytu,
spočívající v nepřiměřeném zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života, případně
aby o tom nabídl důkazy, neboť je to právě tento cizinec, jemuž jsou takové skutečnosti známy
především (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017-38,
či ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016-41).
[36] Dále stěžovatel namítal, že městský soud aproboval nesprávný závěr žalované
o přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do jeho soukromého
a rodinného života a že správní orgány obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda je stěžovatel
rodinným příslušníkem občana EU. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná,
že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných
v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006-58). Nejsou-li proto stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním
posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, „které závěry krajského soudu pokládají
stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou
argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými
v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.)“ (rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40).
[37] Z tohoto pohledu je pro nyní posuzovanou věc podstatné, že zmíněná část kasační
stížnosti je pouhým opakováním argumentace žalobní, kterou městský soud přezkoumatelným
způsobem vypořádal na str. 6 až 7 (body 31 až 35) a dále na str. 9 (body 40 až 42) napadeného
rozsudku. Stěžovatelova kasační argumentace tak směřuje de facto pouze proti závěrům žalované
a nebrojí proti konkrétním závěrům městského soudu. Slovy výše citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 106/2006-58, tak stěžovatelem uplatněné námitky směřují
proti jinému než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku), a nejedná se tedy
o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Touto částí kasační stížnosti se proto Nejvyšší správní
soud nemohl věcně zabývat pro její nepřípustnost (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[38] Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[39] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto
řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu