ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.114.2021:21
sp. zn. 4 As 114/2021 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti nečinnosti
správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. 3. 2021, č. j. 8 A 29/2021 - 5,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované, v níž poukázal na skutečnost,
že žalovaná neprovedla žádné úkony směřující k vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informací
ohledně činnosti organizační jednotky žalované (konkrétně Vazební věznice Ostrava). Současně
žalobce požádal městský soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního
zástupce.
[2] Městský soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl žádost žalobce o osvobození
od soudních poplatků a návrh na ustanovení právního zástupce. Dospěl k závěru, že se žalobce
může domáhat získání informací a dokumentů, avšak za existujících konkrétních okolností,
z nichž je patrné, že předmětný spor nespadá do kategorie těch, které se týkají jeho životní sféry,
je na místě mu osvobození od soudních poplatků odepřít. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 - 11, zdůraznil regulační funkci
soudních poplatků, které mají omezit podávání neuvážených návrhů. S ohledem na výše uvedené
a na skutečnosti soudu známé z jeho úřední činnosti městský soud nepřistoupil k opětovnému
zjišťování majetkových poměrů žalobce, přičemž dovodil, že žalobce neprokázal splnění
zákonných předpokladů pro přiznání osvobození od placení soudního poplatku. Jestliže městský
soud dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudního poplatku,
pak bez ohledu na skutečnost, že zastoupení žalobce je v dané věci třeba k ochraně jeho práv,
nebylo možno návrhu žalobce vyhovět, když nebyla splněna jedna ze dvou zákonem stanovených
podmínek. Nadto podle seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou byl žalobce
advokátem, v současné době již není zapsán jako advokát – je ve stavu „vyškrtnutý“. Nadále
však lze na něj pohlížet jako na osobu odborně způsobilou v oblasti práva, proto není splněna
podmínka nezbytnosti k ochraně práv žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl výše uvedené usnesení městského soudu kasační
stížností. Napadené usnesení upírá stěžovateli právo na přístup k soudu, neboť jej soud
neosvobodil od placení soudního poplatku za podanou žalobu, přestože je stěžovatel v insolvenci
a nedisponuje žádným majetkem. Městský soud přitom opomněl vyžádat od žalobce aktuální
informace o jeho majetku a sociální situaci za účelem objektivního posouzení institutu
osvobození od soudních poplatků. I přes tuto skutečnost dospěl městský soud k závěru,
že žalobce neprokázal splnění zákonných podmínek pro přiznání osvobození od placení
soudního poplatku. Závěr městského soudu, který prohlásil žalobu podanou stěžovatelem
za obtěžování soudů, je zřejmým vybočením z rozhodovací činnosti a zakládá právní titul
na přikázání věci jinému senátu pro nepřípustné stranění žalované.
[4] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu. Dále
uvedla, že soudní poplatky mají plnit regulační funkci, a omezit tak podávání neuvážených
návrhů. Upozornila přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 101/2011,
dle kterého soud může nemajetnému účastníku řízení odepřít dobrodiní spočívající v osvobození
od soudních poplatků, a to zejména pro povahu sporů, které tento vede. Stěžovatel nadto má
vysokoškolské právnické vzdělání, které je vyžadováno pro výkon advokacie, a byl zapsán
v seznamu advokátů, který je veden Českou advokátní komorou.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. S ohledem na usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, podle něhož v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jakým
je také usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh
na ustanovení právní zástupce, nemusí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem a není povinen hradit soudní poplatek, netrval Nejvyšší správní soud na podmínce
zaplacení soudního poplatku ani na podmínce zastoupení advokátem.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno, že [ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[9] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho
návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody (srov. usnesení NSS
ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50). Smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků
je ochrana nemajetného účastníka řízení před odepřením přístupu k soudu.
[10] Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není „odbřemenit“ nemajetné
účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy i v těch, které tito účastníci opakovaně
a soustavně vyvolávají, a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry. Jak totiž zdůraznil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, č. 2601/2012 Sb.
NSS., charakter vedeného sporu je nutno důkladně zvažovat s ohledem na zabránění zneužití
institutu osvobození od soudních poplatků. Konkrétně uvedl, že „[i] když účastník je nemajetný,
takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud
výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený
případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování
informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují
jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry
(netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde
o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).“ V souvislosti
s právem na poskytnutí informace, o nějž se jedná též v posuzované věci, dále kasační soud
konstatoval, že „[j]udikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný
přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné,
účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně
však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci
z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých
okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak
zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí
být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých
okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“ (podtržení doplněno)
[11] Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna též v rozsudcích kasačního soudu
ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22 a ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 - 11.
V posledně uvedeném pak zdejší soud konstatoval, že „[n]epřiznáním osvobození od soudních poplatků
není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů ohledně jeho práva na informace,
rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého
práva na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu
správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom,
aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy,
prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“
[12] Výše nastíněná regulační funkce soudních poplatků mající za cíl omezit podávání
neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů, vystupuje do popření i v právě projednávaném
případě. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z vlastní úřední evidence známo, že stěžovatel
je nebo byl účastníkem 254 řízení pouze před tímto soudem, v nichž převážná část se vztahuje
k právu na přístup k informacím. V případě takto abnormálně zvýšeného zájmu stěžovatele
o informace je nutné zvažovat jeho právo na informace a zájem na kontrole veřejné moci
na straně jedné, na druhou stranu je však nutné přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých sporů
a k neúměrným počtům žádostí stěžovatele o informace, které jsou schopny zahltit povinné
subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (srov. výše citovaný
rozsudek NSS sp. zn. 6 Ans 14/2012). Při rozhodování o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků stěžovateli v posuzovaném případě podle Nejvyššího správního soudu převáží
to, že žádost stěžovatele o informace se nedotýká podstatných okolností jeho životní sféry,
tj. jeho majetku, životních podmínek apod. (neboť stěžovatel požaduje sdělit informace ohledně
činnosti žalované a organizační jednotky žalované, v posuzovaném případě Vazební věznice
Ostrava, přičemž se jedná převážné o informace ekonomického charakteru) a že vede neúměrný
počet takovýchto sporů vyvolaných jeho neobvyklým zájmem o veřejné záležitosti.
[13] Nejvyšší správní soud se vzhledem k výše uvedenému plně ztotožňuje se závěrem
městského soudu, který ostatně potvrzuje též judikatura kasačního soudu, a sice, že osvobození
od soudních poplatků skutečně nemá být institutem umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést
bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků,
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní
sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (viz např. výše
citovaný rozsudek NSS sp. zn. 7 As 101/2011, či rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91). Postupem městského soudu přitom nedošlo k nepřípustnému zásahu
do žalobcova ústavního práva na přístup k soudu či práva na informace. Obdobně výše uvedené
závěry neomezují stěžovatele, ani pokud jde o možnost vedení podobných sporů v budoucnu.
Správní soudy se totiž musí nadále zabývat každou případnou žádostí stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a posuzovat konkrétní okolnosti jednotlivých případů. Stěžovatel jistě
může podávat žádosti o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím a následně
vést v těchto věcech soudní spory způsobem, jakým doposud činí, nemělo by se tak ovšem
dít zcela neomezeně na útraty státního rozpočtu (srov. výše citovaný rozsudek NSS
sp. zn. 8 As 22/2010). K námitce stěžovatele, že se městský soud nezabýval jeho majetkovými
poměry, Nejvyšší správní soud podotýká, že takové šetření by bylo s ohledem na výše uvedené
závěry nadbytečné. I kdyby totiž žalobce formálně splnil podmínku nemajetnosti ve smyslu §36
odst. 3 s. ř. s., nic by to neměnilo na skutečnosti, že stěžovatelem soustavně vyvolávané soudní
spory týkající se práva na informace se žádným způsobem nedotýkají podstatných aspektů jeho
životní sféry, a nejsou tedy splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.
[14] Závěr městského soudu stran neustanovení právního zástupce stěžovateli shledal Nejvyšší
správní soud rovněž správným. Stěžovatel totiž nejen, že nesplnil předpoklady pro osvobození
od soudního poplatku [§35 odst. 10 s. ř. s], ale navíc je zdejšímu soudu z úřední činnosti známo,
že stěžovatel je bývalým advokátem, který v advokacii donedávna působil, což Nejvyšší správní
soud ověřil v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Stěžovatel disponuje
vzděláním v oboru práva, které je podmínkou pro výkon advokacie. Jedná se tedy o osobu
splňující i podmínky vyplývající z §105 odst. 2 s. ř. s. Zastoupení advokátem proto v jeho případě
není potřebné.
[15] Závěrečný požadavek stěžovatele na přikázání věci k projednání jinému senátu městského
soudu z důvodu toho, že nepřiznání osvobození od soudního poplatku stěžovateli představovalo
vybočení z rozhodovací činnosti, kdy osmý senát úseku správního soudnictví městského soudu
straní žalované, je nutno podle obsahu posoudit jako námitku podjatosti, směřující proti
uvedenému senátu Městského soudu v Praze, tedy o kasační námitku spočívající v tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. přiměřeně rozsudek
NSS ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 74/2010 - 89). Z povahy věci nemůže totiž jít o návrh
na přikázání věci, neboť soudní řád správní ve svém §9 umožňuje pouze přikázání věci jinému
soudu, nikoliv jinému senátu téhož soudu. Výše uvedenou námitku podjatosti soudců osmého
senátu správního úseku Městského soudu v Praze přitom neshledal kasační soud důvodnou,
jelikož důvodem k vyloučení soudce nemůžou být okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci [§8 odst. 1 s. ř. s.]. V postupu soudce při projednávání konkrétní
věci se totiž projevuje samotný výkon soudnictví a tyto okolnosti samy o sobě nemohou
být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 5 Ads 46/2017 - 84).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Uplatněné důvody kasační stížnosti nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. května 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu