ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.205.2021:20
sp. zn. 4 As 205/2021 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalovanému:
Krajské státní zastupitelství v Praze, se sídlem Husova 243/11, Praha 1, proti nečinnosti
správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 11. 6. 2021, č. j. 54 A 25/2021 - 3,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti stěžovatele
o informace. Současně žalobce požádal krajský soud o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení právního zástupce.
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl žádost žalobce o osvobození
od soudních poplatků a návrh na ustanovení právního zástupce. Současně vyzval žalobce
k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2021,
č. j. 4 As 114/2021 - 21, dospěl k závěru, že žalobce dosud nereflektoval závěry plynoucí
z tohoto rozsudku a další judikatury, a to především s ohledem na závěry ohledně šikanózního
nadužívání práva na informace a související soudní ochrany. Žalobce především nepřistoupil
na redukci žalob na ty případy, které jsou pro jeho právní postavení významné. V případě žalobce
excesívní výkon práva na informace a následného podávání soudních žalob trvá a nelze
jej aprobovat přiznáním osvobození od soudních poplatků.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl výše uvedené usnesení krajského soudu kasační
stížností. Napadené usnesení upírá stěžovateli právo na přístup k soudu, neboť jej soud
neosvobodil od placení soudního poplatku za podanou žalobu a neustanovil mu zástupce
pro řízení o žalobě. Odůvodnění napadeného rozsudku týkající se tzv. vršení správních žalob
je projevem soudní arogance. Nezákonná rozhodnutí či trestuhodná nečinnost povinných
subjektů napříč státní správou podává objektivní obraz o dodržování principů právního státu.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním napadeného
usnesení. Tvrzení žalobce, že ve věci Krajského státního zastupitelství v Praze
sp. zn. 1 KZN 1930/2020 byla žalobcem podána žádost o poskytnutí informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je nepravdivé. V této věci se nejednalo
o žádost o poskytnutí informace ve smyslu §14 zákona o svobodném přístupu k informacím,
ale o podání nejasného obsahu učiněné v elektronické podobě bez formálních náležitostí podání
činěných v elektronické podobě ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících
důvěru pro elektronické transakce.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. S ohledem na usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, podle něhož v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jakým
je také usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh
na ustanovení právní zástupce, nemusí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem a není povinen hradit soudní poplatek, netrval Nejvyšší správní soud na podmínce
zaplacení soudního poplatku ani na podmínce zastoupení advokátem.
[6] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v obdobné věci stěžovatele rozhodoval
již v rozsudku ze dne 20. 5. 2021, č. j. 4 As 114/2021 - 21, jak ostatně přiléhavě poukázal
též krajský soud. Jelikož nevyvstaly žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly odklon od závěrů
přijatých v citovaném rozsudku, z těchto závěru Nejvyšší správní soud v dalším vychází
a odkazuje na ně.
[9] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je uvedeno, že [ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních
poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže
být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou
účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
[10] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození, jeho
návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození od soudních
poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody (srov. usnesení NSS
ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50). Smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků
je ochrana nemajetného účastníka řízení před odepřením přístupu k soudu.
[11] Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není „odbřemenit“ nemajetné
účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy i v těch, které tito účastníci opakovaně
a soustavně vyvolávají, a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry. Jak totiž zdůraznil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, č. 2601/2012 Sb.
NSS, charakter vedeného sporu je nutno důkladně zvažovat s ohledem na zabránění zneužití
institutu osvobození od soudních poplatků. Konkrétně uvedl, že „[i] když účastník je nemajetný,
takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud
výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený
případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování
informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují
jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry
(netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, nýbrž
jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí).“ V souvislosti
s právem na poskytnutí informace, o nějž se jedná též v posuzované věci, dále kasační soud
konstatoval, že „[j]udikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný
přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné,
účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně
však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci
z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých
okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů,
jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí
být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých
okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“ (podtržení doplněno)
[12] Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna též v rozsudcích kasačního soudu
ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 - 22, a ze dne 14. 11. 2012, č. j. 6 Ans 14/2012 - 11.
V posledně uvedeném pak zdejší soud konstatoval, že „[n]epřiznáním osvobození od soudních poplatků
není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu v případě sporů ohledně jeho práva na informace,
rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace (neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého
práva na přístup k soudu takovým způsobem, že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu
správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat
na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy,
prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“
[13] Výše nastíněná regulační funkce soudních poplatků mající za cíl omezit podávání
neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů vystupuje do popření i v právě projednávaném
případě. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z vlastní úřední evidence známo, že stěžovatel
je nebo byl účastníkem více než 254 řízení pouze před tímto soudem, v nichž převážná část se
vztahuje k právu na přístup k informacím. V případě takto abnormálně zvýšeného zájmu
stěžovatele o informace je nutné zvažovat jeho právo na informace a zájem na kontrole veřejné
moci na straně jedné, na druhou stranu je však nutné přihlédnout ke smysluplnosti jednotlivých
sporů a k neúměrným počtům žádostí stěžovatele o informace, které jsou schopny zahltit
povinné subjekty dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (srov. výše
citovaný rozsudek NSS sp. zn. 6 Ans 14/2012). Při rozhodování o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků stěžovateli v posuzovaném případě podle Nejvyššího správního soudu
převáží to, že žádost stěžovatele o informace se nedotýká podstatných okolností jeho životní
sféry, tj. jeho majetku, životních podmínek apod. a že vede neúměrný počet takovýchto sporů
vyvolaných jeho neobvyklým zájmem o veřejné záležitosti. Pouhý nadměrný zájem o věci veřejné,
jenž stěžovatel opakovaně demonstruje ve všech podáních směrujících zdejšímu soudu, přitom
nemůže být důvodem pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků.
[14] Nejvyšší správní soud se vzhledem k výše uvedenému plně ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že šikanózní výkon práva na informace, který se navíc netýká stěžovatelovy
životní sféry, nemůže požívat benefitu osvobození od soudních poplatků. Jak ostatně mnohokrát
upozornil kasační soud ve své judikatuře, osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím osobám s nízkými příjmy vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně (viz např. výše citovaný rozsudek NSS sp. zn. 7 As 101/2011,
či rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Postupem krajského soudu přitom
nedošlo k nepřípustnému zásahu do žalobcova ústavního práva na přístup k soudu či práva
na informace. Obdobně výše uvedené závěry neomezují stěžovatele, ani pokud jde o možnost
vedení podobných sporů v budoucnu. Správní soudy se totiž musí nadále zabývat každou
případnou žádostí stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a posuzovat konkrétní
okolnosti jednotlivých případů. Stěžovatel jistě může podávat žádosti o informace dle zákona
o svobodném přístupu k informacím a následně vést v těchto věcech soudní spory způsobem,
jakým doposud činí, nemělo by se tak ovšem dít zcela neomezeně na útraty státního rozpočtu
(srov. výše citovaný rozsudek NSS sp. zn. 8 As 22/2010).
[15] Závěr krajského soudu stran neustanovení právního zástupce stěžovateli shledal Nejvyšší
správní soud rovněž správným. Stěžovatel totiž nejen, že nesplnil předpoklady pro osvobození
od soudního poplatku [§35 odst. 10 s. ř. s], ale navíc je zdejšímu soudu z úřední činnosti známo,
že stěžovatel je bývalým advokátem, který v advokacii donedávna působil, což Nejvyšší správní
soud ověřil v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Stěžovatel disponuje
vzděláním v oboru práva, které je podmínkou pro výkon advokacie. Jedná se tedy o osobu
splňující i podmínky vyplývající z §105 odst. 2 s. ř. s. Zastoupení advokátem proto v jeho případě
není potřebné.
[16] Závěrečný požadavek stěžovatele na přikázání věci k projednání jinému senátu krajského
soudu, nadto nikterak neodůvodněný, je nutno podle obsahu posoudit jako námitku podjatosti,
směřující proti senátu Krajského soudu v Praze rozhodujícímu v posuzované věci, tedy o kasační
námitku spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 74/2010 - 89).
Z povahy věci nemůže totiž jít o návrh na přikázání věci, neboť soudní řád správní ve svém §9
umožňuje pouze přikázání věci jinému soudu, nikoliv jinému senátu téhož soudu. Výše uvedenou
námitku podjatosti soudců padesátého čtvrtého senátu správního úseku Krajského soudu v Praze
přitom neshledal kasační soud důvodnou, jelikož tato není adekvátně zdůvodněna, kdy stěžovatel
nespecifikoval skutečnosti, z nichž podjatost dovozuje [§8 odst. 5 s. ř. s.]. Pokud by snad
měl zdejší soud posoudit ostatní kasační námitky stěžovatele a ty vztáhnout k namítané
podjatosti, ani v takovém případě by neshledal námitku podjatosti důvodnou, jelikož důvodem
k vyloučení soudce nemůžou být okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci [§8 odst. 1 s. ř. s.]. V postupu soudce při projednávání konkrétní věci
se totiž projevuje samotný výkon soudnictví a tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem
k pochybnosti o nepodjatosti soudce (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 5 Ads 46/2017 - 84).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Uplatněné důvody kasační stížnosti nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu