ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.337.2020:50
sp. zn. 4 As 337/2020 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: COQUI WORLD s.r.o.,
IČO: 29060362, se sídlem Vyšehradská 1349/2, Praha, zast. JUDr. Petrem Holým, advokátem,
se sídlem Místecká 567, Praha 9, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 2a, Praha 6 – Bubeneč, za účasti osoby zúčastněné na řízení CROCS, Inc.,
se sídlem 6328 Monarch Park Place, Suite 200, Niwot, Colorado 805 03, Spojené státy americké,
zast. Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1,
proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 3. 6. 2016, č. j. O-472613/D16001977/2016/ÚPV,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020,
č. j. 8 A 135/2016 – 141,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Předseda žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobce a potvrdil
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2015, č. j. O-472613/D012268/2014/ÚPV (dále
též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž na základě návrhu osoby zúčastněné na řízení rozhodl
o prohlášení kombinované ochranné známky č. 311718 žalobce v provedení:
za neplatnou s účinky ex tunc podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl, že přihláška jeho
ochranné známky byla nepochybně podána v dobré víře a navrhovatel (osoba zúčastněná
na řízení), jejím prostřednictvím nebyl nijak poškozen. Navrhovatel nedoložil, že své namítané
nezapsané označení
v České republice v době před podáním ochranné známky užíval. Žalovaný chybně zhodnotil
předložené důkazy a založil své rozhodnutí na neprokázaných skutečnostech. Nebylo prokázáno,
že by porovnávaná označení vyvolávala natolik podobný dojem, aby si je průměrní spotřebitelé
spojili, a přihlašovatel (žalobce) tak mohl jakkoliv těžit ze známosti nezapsaného označení
navrhovatele nebo parazitovat na jeho pověsti. Navrhovateli vzhledem k odlišnosti předmětných
označení nemohla vzniknout žádná újma.
[3] Pokud navrhovatel neprokázal prioritní práva k tomuto označení, je zřejmé, že žalobce
do nich nemohl zasáhnout, ani se o to pokusit prostřednictvím podání přihlášky ochranné
známky ve zlé víře. Není správný závěr žalovaného, že z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí jasně vyplývá závěr o tom, že navrhovateli svědčí dostatečně silná práva
k nezapsanému označení navrhovatele, které před podáním přihlášky napadené ochranné známky
údajně užíval na území České republiky. Žalobce dále namítl, že žalovaný označil jako relevantní
důkazy k prokázání užívání nezapsaného označení navrhovatele doklady, které ho z větší části
vůbec neobsahují, popřípadě se nevztahují k území České republiky (ochranné známky
„CROCS“ a
jsou na nich vyobrazeny odděleně, nikoli společně, jedná se o důkazy v anglickém jazyce,
což svědčí o tom, že nebyly určeny pro český trh, týkají se progapagace značky mimo Českou
republiku, pochází z doby po podání přihlášky ochranné známky).
[4] Žalobce nemohl o existenci nezapsaného označení navrhovatele vědět a seznámit
se s ním, neboť jej navrhovatel neužíval na území České republiky před datem podání přihlášky
ochranné známky žalobce. Doklady předložené navrhovatelem jednotlivě ani ve vzájemné
souvislosti tuto skutečnost neprokazují. Žalobce v rozkladu detailně rozebral všechny doklady,
které byly v prvostupňovém rozhodnutí označeny jako prokazující užívání nezapsaného
označení, a uvedl skutečnosti svědčící o opaku. Neobstojí proto závěr žalovaného, že žalobce
v rozkladu pouze obecně tvrdil, že doklady předložené navrhovatelem neprokazují, že se mohl
žalobce s užíváním tohoto namítaného nezapsaného označení navrhovatele před podáním
přihlášek napadené ochranné známky seznámit.
[5] Navrhovatel pouze zcela účelově spojil dvě své ochranné známky tak, aby se vzhledem
co nejvíce přiblížily ochranné známce žalobce. Při volbě své ochranné známky žalobce nemohl
záměrně volit její podobu tak, aby vyvolával asociaci s nezapsaným označením navrhovatele,
neboť toto jím v době podání přihlášky ochranné známky nebylo vůbec užíváno. Navrhovatel
se zjevně uměle snaží vytvořit označení co nejpodobnější napadené ochranné známce tak,
aby žalobci jako svému konkurentovi zabránil v jejím dalším užívání. Navrhovatel vystupoval
proti žalobci před žalovaným i Evropským úřadem duševního vlastnictví (EUIPO) již v mnoha
jiných řízeních, ve kterých se domáhal zamítnutí či zneplatnění ochranných známek žalobce,
avšak nikdy neuspěl. Existuje tak celá řada rozhodnutí, v nichž bylo žalovaným či EUIPO
stanoveno, že napadená ochranná známka žalobce či označení jí velmi podobná jsou odlišná
a nezaměnitelná s ochrannými známkami navrhovatele. Uvedená rozhodnutí se přitom zabývala
označeními v jejich celistvé podobě, tak i jejich jednotlivými prvky.
[6] Žalovaný měl s ohledem na zásadu právní jistoty a předvídatelnosti správních rozhodnutí
i v této věci rozhodnout o odlišnosti ochranné známky žalobce od ochranných známek
navrhovatele a předmětného nezapsaného označení. Žalovaný tak zcela neopodstatněně nevzal
při rozhodování v úvahu svoji předchozí rozhodovací praxi. Pokud si spotřebitelská veřejnost
předmětná označení z důvodu jejich nepodobnosti nespojí, je zřejmé, že na straně navrhovatele
nemůže dojít k žádné újmě. Navrhovatel nepředložil v řízení jediný důkaz, který by prokazoval,
že přihláška napadené ochranné známky nebyla podána v dobré víře.
[7] Žalobce dále vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že ochranná známka žalobce
a nezapsané označení navrhovatele (osoby zúčastněné na řízení) vyvolávají podobný celkový
dojem a v jejich celkovém dojmu jsou údajně odlišné vizuální znaky obou označení potlačeny
velkým množstvím znaků společných. Předestřel v této souvislosti důvody, pro které
se obě označení odlišují, poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 23. 4. 2010,
sp. zn. 5 As 17/2009, a konstatoval, že i kdyby práva k prioritnímu značení navrhovatele
byla prokázána (což se nestalo) a žalobce o označení navrhovatele věděl, nemohl by přihlášku
své ochranné známky podat ve zlé víře. Obě předmětná označení totiž nejsou identická
ani zaměnitelně podobná. Žalovaný založil své rozhodnutí na údajné nedobré víře žalobce,
aniž by v celém řízení byl předložen jediný důkaz, který by tuto nedobrou víru prokazoval.
[8] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Poukázal na závěry doktríny
a rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2012, č. j. 9 As 123/2011 - 107, týkající se posuzování dotčenosti
na právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře. Konstatoval, že v posuzované věci jde
o to, nakolik napadená ochranná známka žalobce může v relevantním spotřebiteli vyvolat asociaci
s výrobky navrhovatele, a tím získat neoprávněnou výhodu pro žalobce. Navrhovatel (osoba
zúčastněná na řízení) relevantními doklady prokázal své tvrzení, že tato asociace s jeho výrobky
vzniká u spotřebitele právě tím, že žalobce záměrně zvolil pro svou ochrannou známku
kombinaci obrazového prvku a slovního prvku, tj. prvků obsažených v jeho dvou starších
ochranných známkách, které získaly věhlas a vysokou rozlišující schopnost a které používá,
jak samostatně, tak společně v různé kombinaci (nad sebou, vedle sebe v různém pořadí).
[9] Žalovaný zcela přihlédl k tomu, že ochranné známky osoby zúčastněné na řízení nabyly
v průběhu času vysokou rozlišovací způsobilost. V tomto řízení není otázka nebezpečí záměny
dvou ochranných známek posuzována, nicméně skutečnost, že se namítané nezapsané označení
skládá z vysoce distinktivních ochranných známek, což zvyšuje riziko připodobnění, a žalobce
přihlásil svou ochrannou známku ve stejném formátu (tj. obrazový prvek nad slovním prvkem),
je podle městského soudu nutno vzít v úvahu jako okolnost zlou víru potvrzující.
[10] Napadená ochranná známka s ochrannými známkami zúčastněné osoby samotnými
shledána podobnou nebyla. Avšak tato kombinace dvou prvků (obrazového a slovního)
umocňuje podobnost s namítaným nezapsaným označením. Právě v tomto detailu tkví rozdíl
mezi důvody zneplatnění uvedeným v §7 odst. 1 písm. a) a k) zákona o ochranných známkách.
[11] Navrhovatel prokázal, že tyto vysoce rozlišující ochranné známky (obrazová a slovní
v předmětném grafickém provedení) jsou v souvislosti s jeho výrobky používány
a to ať už odděleně jako zapsané ochranné známky, nebo jako nezapsané označení společně
vedle sebe, nad sebou, za sebou a to v jakémkoliv pořadí, a že žalobce o tom věděl nebo vědět
měl a mohl.
[12] Česká veřejnost ochrannou známku „CROCS“ a namítanou ochrannou známku
jednak samostatně, jednak společně ve vzájemném spojení, zejména v podobě
zná a spojuje si je s výrobky navrhovatele. Žalovaný zcela správně dovodil, že pokud
je před zápisem přihlášené ochranné známky znala česká veřejnost, musel je znát i žalobce
jakožto výrobce obuvi, a to i s ohledem na jím nabízené výrobky, které jsou výrobkům
navrhovatele hodně podobné. Proto závěr žalovaného o vědomosti žalobce o užívání matoucím
způsobem podobného označení ze strany osoby zúčastněné na řízení je zcela namístě.
[13] I když v jiném řízení bylo rozhodnuto, že ochranná známka žalobce není podobná
namítaným ochranným známkám, přesto lze dojít k závěru, že navrhovatel, kterému svědčí starší
práva k nezapsanému označení, může být na svých právech dotčen. Proto závěr žalovaného
ohledně určité vizuální podobnosti přihlášené ochranné známky a staršího nezapsaného
označení, která je dostatečná k tomu, aby mohla u relevantní spotřebitelské veřejnosti vyvolat
podobný celkový dojem, tedy že může být matoucí, je správný. Bylo na žalobci, aby tvrdil
a prokazoval skutečnosti, ze kterých by šlo dovodit jeho dobrou víru, resp. nedostatek
nepoctivého záměru, žalobce však žádné takové skutečnosti netvrdil.
[14] Žalobcem uvedené obdobné ochranné známky – kombinace obrázku se zvířecím
motivem v kruhu se slovním prvkem pod ním, sice prokazují, že se zřejmě jedná o běžně užívaný
koncept ochranné známky, zároveň však dokládají, že žalobce, ačkoliv mohl zvolit zcela jiné zvíře
(např. sovu) nebo jinou část jeho těla (např. žabí nohu) zřejmě záměrně zvolil usmívajícího
se obojživelníka. Ačkoli mohl zvolit jinou konturu kruhu, zvolil stejnou konturu ohraničení.
Ačkoliv mohl zvolit slovo zcela odlišné, zvolil slovo, které se rovněž nijak zvlášť nesnažilo odlišit
od ochranné známky zúčastněné osoby (stejné počáteční písmeno a počet písmen, přičemž první
slabika končí na O stejně jako ve zvukově podobném slovu „kroksy“). Žalobce mohl zvolit zcela
jiný font písma (tak jako jím uváděné příklady), ale zvolil font, který se nesnaží nijak zvlášť odlišit
od fontu používaného v grafickém provedení slovní ochranné známky „CROCS“ zúčastněné
osoby. Z čehož lze opět jen stěží dovozovat jeho dobrou víru, resp. poctivý záměr.
[15] Ve správním řízení bylo ze strany osoby zúčastněné na řízení předloženo dostatečné
množství dokladů, ze kterých lze dovodit, že namítané ochranné známky byly užívány
tak, že je veřejnost vnímá jako označení patřící osobě zúčastněné na řízení a spojuje
si je s jí nabízenými výrobky. Pokud si toto označení byla schopna veřejnost spojit s výrobky
osoby účastněné na řízení, lze dojít k závěru i o vědomosti žalobce o tomto užívání. Žalobce
si proto měl nebo mohl být vědom toho, že pokud bude užívat matoucím způsobem podobnou
přihlašovanou ochrannou známku, bude do značné míry těžit z proslulosti tohoto označení
a tím zasahovat do práv zúčastněné osoby. Závěr žalovaného o zlé víře resp. o nepoctivém
záměru žalobce je proto zcela namístě.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[16] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Stěžovatel v prvé řadě připomenul, že osoba zúčastněná na řízení již obsahově velice
podobný návrh podala dne 19. 12. 2011 s odkazem na §7 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona
o ochranných známkách. Tento návrh byl pravomocně zamítnut a předmětná ochranná známka
byla žalovaným ponechána v platnosti, přestože byly namítány stejné ochranné známky jako
v tomto řízení. Žalovaný mimo jiné konstatoval, že nejde o označení shodné ani podobné
s namítanými slovními ani kombinovanými ochrannými známkami, založenými na slovním prvku
„CROCS“, resp. motivu krokodýla. Dále uvedl, že zápisem napadené ochranné známky
do rejstříku ochranných známek nedošlo k zásahu do zákonem chráněných starších práv
navrhovatele, konkrétně nemůže docházet k těžení z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého
jména namítaných ochranných známek, ani jim být způsobena újma. Zápisem napadené
ochranné známky do rejstříku ochranných známek nedošlo k zásahu do starších práv osoby
zúčastněné na řízení, vyplývajících z jejích starších ochranných známek Společenství. Také
EUIPO v obsahově shodně věci B002136078 rovněž dospěl k závěru, že namítaná označení
CROCS a
jsou daleko od přihlašovaného označení a tedy nejsou splněny podmínky článku
8 (1)(b) nařízení o ochranné známce Společenství, aby mohlo být námitkám vyhověno.
[17] Žalovaný tedy v situaci, kdy bylo opakovaně pravomocně rozhodnuto, že důvody
pro neplatnost ochranné známky dle §7 odst. 1 písm. a), b) a e) nejsou dány, protože označení
CROCS a
nejsou podobné napadené ochranné známce nyní nově rozhodl, na základě
shodných skutkových okolností a obsahově obdobného návrhu, pouze odkazujícího kromě §7
odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o ochranných známkách navíc i na písm. g) a k), zcela opačně,
když shledal, že napadená ochranná známka a namítané nezapsané označení vytvořené pouze
z již jednou neúspěšně namítaných ochranných známek je zaměnitelné, přestože předtím dospěl
ke kategoricky opačnému závěru. Tento radikální obrat, kdy žalovaný rozhodl v rozporu
s vlastním předcházejícím rozhodnutím ve stejné věci, kterým je vázán, podle stěžovatele
způsobuje nesrozumitelnost rozhodnutí. Jedná se o překvapivé rozhodnutí v rozporu s §2
odst. 4 správního řádu, zásadou legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti práva. Postup
žalovaného je ústavně neakceptovatelný a je projevem nepřijatelné a nepřípustné svévole.
[18] Žalovaný stejně nedůsledně přistoupil i k posouzení podmínky nedostatku dobré víry,
tedy vědomosti o existenci práva jiného, když se tomuto rozhodnutí zcela vyhnul a alibisticky
odkázal na údajné hodnocení provedené shora, které však provedeno nebylo.
[19] V případě druhé podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných
známkách, tedy existence poškození práv navrhovatele žalovaný pouze spekulativně
argumentoval, aniž by provedl jakékoliv dokazování. Z rozhodnutí žalovaného podle stěžovatele
není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel věděl o existenci nezapsaného
označení osoby zúčastněné na řízení.
[20] Skutečnost, že stěžovatel má řádně zapsanou ochrannou známku, která byla
jak v námitkovém, tak v opakovaném zrušovacím řízení opakovaně pravomocně potvrzena
a shledána nepodobnou s namítanými ochrannými známkami zúčastněné osoby, žalovaný zjevně
za ospravedlnitelný důvod nepovažoval, přestože je dle názoru stěžovatele s odkazem na §8
zákona o ochranných známkách zcela legitimní důvod pro užívání takového označení.
[21] Údajnou absenci dobré víry na své straně považuje stěžovatel za falešný odkaz na nový
důvod doposud nevyčerpaný předcházejícím návrhem, který tvoří překážku věci rozhodnuté, kdy
pod formálně deklarovaným argumentem klamavosti je fakticky skryta nemožnost domoci
se neplatnosti ochranné známky podle ostatních právních důvodů, přičemž údajná protiprávnost
má spočívat v těch důvodech, pro které již prakticky shodný návrh osoby zúčastněné na řízení
byl pravomocně zamítnut. Takový postup je podle názoru stěžovatele zneužitím práva,
obcházením zákoných ustanovení, obcházením překážky věci rozhodnuté a exces z právní jistoty
stran a předvídatelnosti správního rozhodování.
[22] Ještě nesmyslnější je úvaha soudu, že stěžovatel věděl, nebo mohl vědět, že navrhovateli
svědčí starší práva k označení, které nemá sice zapsané, neužívá jej známkoprávně relevantním
způsobem, resp. neužívá jej na relevantním území vůbec. O takovém „označení“ přece stěžovatel
jakožto přihlašovatel ani vědět nemohl, když neexistovalo. V řízení totiž nebylo tvrzeno,
natož prokázáno, že by stěžovatel věděl o takovém kombinovaném označení, protože jeho
existence nebyla prokázána. Bylo pouze prokázáno, že stěžovatel věděl o obou ochranných
známkách, které samy o sobě byly opakovaně shledány nepodobné napadené ochranné známce,
a tedy bylo opakovaně potvrzeno, že stěžovatel měl všechny důvody být v dobré víře.
[23] Ze samotné znalosti existence dvou samostatných označení nelze předpokládat,
že by mohlo existovat i označení, které je tvořeno kombinací těchto označení. Stěžovateli z bodu
43 kasační stížností napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud je toho názoru,
že práva k označení mohou vznikat dokonce, aniž by takové označení bylo zapsáno,
a aniž by bylo užíváno, není třeba jej prokazovat, stačí jeho existenci a vysokou hodnotu
jen tvrdit. Takový závěr soudu však popírá veškeré principy známkoprávní ochrany založené
z hlediska formálního na registraci a z hlediska materiálního na užívání.
[24] Odůvodění napadeného rozsudku označil stěžovatel za matoucí i rozporné ohledně
hodnocení podobnosti označení. V bodu 38 totiž městský soud paradoxně přiznává,
že ač formálně důvodem pro vyhovění osobě zúčastněné na řízení měl být nedostatek dobé víry,
ve skutečnosti zastává názor, že jde o to, nakolik napadená ochranná známka stěžovatele může
v relevantním spotřebiteli vyvolat asociaci s výrobky osoby zúčastněné na řízení, a tím získat
neoprávěnou výhodu pro stěžovatele. Soud tak mimo jiné zastává názor, který zároveň vyvrací,
neboť jak žalovaný, tak soud dospěli k závěru, že označení si nejsou podobná a asociace mezi
označeními nehrozí. Předchozí závěr žalovaného i EUIPO o nepodobnosti napadené ochranné
známky stěžovatele s ochranými známkami osoby zúčastněné na řízení by sám o sobě stačil
na vyhovění žalobě. Veškeré další konstrukce o existenci nezapsaného značení vzniklého
účelovou kombinací známek jsou mimo rámec zákona o ochranných známkách.
[25] Městský soud navíc přiznává, že odůvodnění nedostatkem dobré víry, tedy formálně
odkazem na §7 odst. 1 písm k) zákona o ochranných známkách, je ve skutečnosti pouze
úkrokem stranou, aby bylo možné revokovat již pravomocný předcházející závěr o nepodobnosti
obou označení, a obejít tak překážku věci rozhodnuté. V kombinaci s názorem soudu,
že existenci ani užívání takového označení není třeba ani prokazovat, je takový postup soudu
v rozporu s právem a zcela zjevnou svévolí.
[26] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se v posuzované věci nejedná
o obsahově podobný návrh prvnímu návrhu ani návrhu v řízení před EUIPO, protože tento
druhý návrh osoby zúčastněné byl nově podán také s odkazem na §7 odst. 1 písm. k) zákona
o ochranných známkách z důvodu nedobré víry přihlašovatele (stěžovatele). Nejedná
se tudíž o překážku věci rozhodnuté, neboť není dána totožnost věci. K porušení principu
legitimního očekávání nedošlo, jelikož se nejedná o skutkově shodný či obdobný případ
a rozhodnutí žalovaného není nedůvodně rozdílné, neboť bylo založeno na jiném právním
základě. V této souvislosti žalovaný upozornil, že ve stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích
otázka nedobré víry vlastníka napadené ochranné známky nebyla vůbec řešena. Tvrzení
stěžovatele, že nebylo prokázáno užívání staršího označení vzniklého spojením dvou starších
ochraných známek k označování výrobků, není pravdivé. Ve správním řízení a následném
soudním překumu bylo prokázáno, že nezapsané označení v podobě
a označení a CROCS byla osobou zúčastněnou na řízení užívána k označení
jejích výrobků, a to před datem podání přihlášky napadené ochranné známky. Stěžovatel
si existence těchto označení byl nebo mohl být vědom, když se sám pohybuje na trhu s obuví,
tedy shodným typem výrobku, pro který je užíváno nezapsané označení osoby zúčastněné. Boty
CROCS byly v relevantním období již všeobecně známé.
[27] Ke stěžovatelem namítanému rozporu ohledně hodnocení podobnosti předmětných
označení žalovaný s poukazem na rozsudek NSS sp. zn. 1 As 25/2017 uvedl, že v případě
hodnocení podobnosti u návrhu na neplatnost podaného s odkazem na §7 odst. 1 písm k)
zákona o ochraných známkách stačí nižší úroveň podobnosti, než je podobnost potřebná
k pravděpodobnosti záměny, která byla předmětem předcházejících sporných řízení uváděných
stěžovatelem. V obou případech se jedná o kombinovaná označení, jejichž celkově podobný
vizuální dojem bude i s ohledem na výrobky (obuv) pro spotřebitele důležitější, než fonetické
a významové rozdíly mezi porovnávanými ozančeními. Celkový vizální dojem obsahuje až příliš
mnoho společných prvků, než aby se mohlo jednat o náhodu.
[28] Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že je vlastníkem a uživatelem nezapsaného označení
a užívá jej soustavně od svého založení v roce 2002. Za účelem zvýšení ochrany svých
práv podala 9. 9. 2014 přihlášku ochranné známky Společenství pro toto nezapsané označení.
Nezapsané označení je tak v současné době chráněno rovněž ve formě ochranné známky
Evropské unie, č. přihlášky 13239975, zapsané pro výrobky a služby ve třídách 9, 10, 14, 18, 25
a 35.
[29] Osoba zúčastněná na řízení se ztotožnila s rozhodnutími žalovaného i s napadeným
rozsudkem. Konstatovala, že stěžovatel v kasační stížnosti nepřináší žádné argumenty, které
by prokazovaly opak. Městský soud v Praze a správní orgány úplně zjistily skutový stav, na který
řádně aplikovaly relevantní právní úpravu.
[30] Nedobrou víru stěžovatele při podávání přihlášky ochranné známky lze dovodit z vysoké
míry celkové podobnosti jeho ochranné známky a nezapsaného označení a zjevné vysoké
podobnosti výrobků, pro které jsou porovnávaná označení užívána. Zohlednit je přitom třeba
i skutečnost, že porovnávaná označení jsou v souvislosti s výrobky a službami užívána
podobným, či dokonce identickým způsobem. Nezapsané označení disponuje vysokou mírou
rozlišovací způsobilosti a reputace u veřejnosti. Je tak zjevné, že stěžovatel záměrně zvolil
takovou podobu ochranné známky, která vytváří jednoznačnou asociaci jeho ochrané známky
s celosvětově známým nezapsaným označením osoby zúčastněné, aby si tak usnadnil vstup na trh
a dosáhnul obchodního úspěchu, kterého by jinak nedosáhl. Osoba zúčastněná na řízení dále
poukázala na společné prvky, z nichž vyplývá vysoká míra celkové podobnosti porovnávaných
označení, a upozornila, že stěžovatel měl při vytváření své ochranné známky možnost zvolit
z nepřeberného množství tvarů, barev, motivů, různých druhů zvířat, nicméně zvolil takové,
které jsou konfliktní nebo přinejmenším sporné, resp. způsobilé vyvolat vysokou míru celkové
podobnosti porovnávaných označení a asociace v širším smyslu a způsobit újmu. Uvedené rysy
ochranné známky dokládají jeho skutečný úmysl zneužít známosti nezapsaného označení
pro svou obchodní činnost. Nekalý úmysl stěžovatele vyplývá i ze skutečnosti, že provedl
registraci několika průmyslových vzorů Společenství, které jsou vysoce podobné nezapsanému
označení i dalším ochranným známkám osoby zúčastněné a které, jak osoba zúčastněná uvedla
již v návrhu, EUIPO prohlásil za neplatné. V předcházejícím řízení bylo prokázáno,
že o společném užívání ochranných známek CROCS v rámci nezapsaného označení stěžovatel
věděl, a měl si tak být vědom toho, že předmětné nezapsané označení se vžilo u spotřebitelské
veřejnosti pro výrobky osoby zúčastněné na řízení.
[31] Stěžovatel zaměňuje různé důvody pro prohlášení ochranné známky za neplatnou podle
§7 odst. 1 zákona o ochranných známkách, když nepřiléhavě odkazuje na rozhodnutí EUIPO
a žalovaného. Osoba zúčastněná na řízení zdůraznila, že stěžovatelem citovaná rozhodnutí
byla činěna na základě porovnání podobnosti porovnávaných označení, nikoli na posouzení,
zda přihlášky ochranných známek žalobce byly podány v nedobré víře, a nelze k nim proto
v posuzované věci přihlížet.
[32] Přihlášením ochranné známky vznikla osobě zúčastněné na řízení újma a zároveň
stěžovateli nespravedlivá výhoda způsobená právě přihlášením ochranné známky,
neboť stěžovatel hodlal těžit z rozlišovací způsobilosti nezapsaného označení. Stěžovatel
tak nebyl a ani nemohl být v dobré víře. Osoba zúčastněná na řízení upozornila, že stěžovatel
neprokázal jakékoli ospravedlňující jednání k přihlášení ochranné známky. Prioritní právo osoby
zúčastněné k nezapsanému označení vzniklo nejpozději v roce 2006, tedy před datem podání
přihlášky ochranné známky. Tato skutečnost byla v rámci předcházejícího řízení řádně prokázána.
Argument stěžovatele ohledně neprokázání užívání nezapsaného označení tak je třeba odmítnout
jako účelně vykonstruovaný.
III. Posouzení kasační stížnosti
[33] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[34] Kasační stížnost není důvodná.
[35] Podle §32 odst. 3 zákona o ochranných známkách, ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalovaného, úřad prohlásí ochrannou známku za neplatnou rovněž v řízení zahájeném na návrh osoby uvedené
v §7 a z důvodů v tomto ustanovení uvedených.
[36] Podle §7 odst. 1 písm. k) téhož zákona, přihlašované označení se nezapíše do rejstříku
na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu tím,
kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře.
[37] Nejvyšší správní soud v prvé řadě stejně jako městský soud poukazuje na rozsudek NSS
ze dne 7. 11. 2012, č. j. 9 As 123/2011 – 107, v němž k naposledy cit. ustanovení vyslovil,
že „při zjišťování, zda byla naplněna hypotéza §7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., a tedy zda je dán
důvod pro prohlášení příslušné ochranné známky za neplatnou, je nutné posoudit několik podmínek: (1.) zda
přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky (práva k označení)
namítatele, (2.) zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele a (3.) zda
neexistuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. V souladu s presumpcí dobré víry na straně
přihlašovatele a s §34 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. leží důkazní břemeno ohledně prvních dvou skutečností
na namítajícím; jsou-li však skutečnosti prokazující zlou víru přihlašovatele doloženy, musí případné důkazy
prokazující naopak dobrou víru přihlašovatele předložit právě přihlašovatel. V neposlední řadě platí, že správní
orgán musí vždy přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnostem případu, které by mohly zlou víru
vyvrátit nebo naopak potvrdit.“
[38] K poukazu stěžovatele na návrh osoby zúčastněné na řízení ze dne 19. 12. 2011
na prohlášení ochranné známky č. 311718 ve znění „COQUI“ za neplatnou podaný podle §32
odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o ochranných známkách, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tento návrh byl zamítnut rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 8. 2013,
sp. zn. O-472613, č. j. O-472613/D076381/2011/ÚPV. Žalovaný v tomto rozhodnutí
porovnával napadenou ohranou známku stěžovatele č. 311718 ve znění:
s desíti ochrannými známkami uplatněnými osobou zúčastněnou na řízení z hledisek uvedených
v §7 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o ochranných známkách. Neposuzoval však, tak jako v nyní
projednávané věci, dotčení v právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře podle §7
odst. 1 písm. k) zákona o ochraných známkách a nezabýval se ani nezapsaným označením
,
neboť ho osoba zúčastněná na řízení neuplatnila. Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit,
že byly namítány stejné ochranné známky jako v tomto řízení. Jednalo se tudíž o řízení (věc)
s jiným předmětem, byť se stejnými účastníky, tj. nikoli o totožnou věc se shodnými skutkovými
okolnostmi a obsahově shodný návrh, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti konstatuje, že návrh osoby zúčastněné na řízení ze dne 19. 12. 2011
byl podán podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. a), b) a e) zákona o ochranných
známkách, kdežto návrh v posuzované věci byl podán podle §32 odst. 3 ve spojení
s §7 písm. a), b), e), g) a k) téhož zákona. Ze závěrů učiněným žalovaným ve věci č. j. O-
472613/D076381/2011/ÚPV ohledně podobnosti namítaných ochranných známek tak nelze
v posuzované věci vycházet, resp. dovozovat, že žalovaný rozhodl nesprávně, jak to činí
stěžovatel v kasační stížnosti.
[39] Již z argumentace stěžovatele ohledně rozhodnutí EUIPO ve věci B002136078,
v níž uvádí, že rovněž dospěl k závěru, že namítaná označení CROCS a
jsou daleko od přihlašovaného označení , je zřejmé, že ani Evropský úřad
průmyslového vlastnictví neporovnával nezapsané označení osoby zúčastněné na řízení
s ochrannou známkou stěžovatele , ale porovnával s touto ochrannou
známkou stěžovatele odlišné ochranné známky osoby zúčastněné na řízení.
[40] K námitce stěžovatele, v níž žalovanému vytknul, že nedůsledně přistoupil k posouzení
nedostatku dobré víry na straně stěžovatele (vědomosti o existenci práva osoby zúčastněné
na řízení), Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný na str. 29 napadeného rozhodnutí poukázal
na prvostupňové rozhodnutí, podle kterého osobě zúčastněné na řízení svědčí dostatečně silná
práva k nezapsanému označení , které před podáním přihlášky napadené ochranné
známky užívala na území České republiky, a zmínil, že v příslušné části odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí (str. 24 až 28) je podrobně uvedeno, z jakých skutečností a jakých
konkrétních dokladů předložených osobou zúčastněnou na řízení tento závěr vyplývá.
[41] K argumentaci stěžovatele uvedené v rozkladu pak žalovaný mimo jiné uvedl, že doklady
předložené osobou zúčastněnou na řízení svědčí o velkém rozsahu užívání předmětného
nezapsaného označení a rovněž o jeho známosti, resp. známosti takto označovaných výrobků
v okruhu relevantní spotřebitelské veřejnosti, a že tyto doklady se vztahují jak k období
před podáním přihlášky napadené ochranné známky (2005 až 2008), tak k období následujícímu
(2010 až 2011). Žalovaný dále stejně jako prvostupňový orgán dospěl k závěru, že doklady
předložené osobou zúčastněnou na řízení prokazují, že jí svědčí práva k namítanému
nezapsanému označení před podáním přihlášky napadené ochranné známky na území České
republiky. Žalovaný potvrdil taktéž závěr prvostupňového rozhodnutí, že přihlašovatel
(stěžovatel), resp. původní vlastník napadené ochranné známky (společnost Hessy s.r.o.) věděl,
resp. s ohledem na zjištěné skutečnosti (i se zohledněním předpokladu o jeho přiměřeném
přehledu o módních novinkách v příslušném odvětví a konkurenci na trhu) mohl vědět o starších
právech osoby zúčastněné na řízení k předmětnému nezapsanému označení užívanému
již několik let před podáním přihlášky ochranné známky stěžovatele na trhu pro obuv
a v souvislosti s ní. Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že z rozhodnutí žalovaného
není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel věděl o existenci označení
používaného osobou zúčastněnou na řízení.
[42] Žalovaný se přiklonil také k závěru prvostupňového rozhodnutí, že stěžovatelem popsané
odlišné vizuální znaky porovnávaných označení jsou v celkovém dojmu do značné míry
potlačeny použitím velkého množství znaků společných. Poukázal v této souvislosti
na skutečnost, že spotřebitel nemusí mít vždy při výběru zboží ochranné známky vedle sebe,
ale pracuje s nedokonalým obrazem ve své paměti. Konstatoval, že stěžovatelem popsané
vizuální rozdíly mezi porovnávanými označeními nebyly natolik výrazné, aby vyvrátily závěr
o podobném celkovém dojmu, který obě označení vyvolávají. Přisvědčil zjištění prvostupňového
orgánu, že obdobné pojetí (koncepce) a kompozice známkových motivů (obrazový prvek
s poměrně jednoduše a výtvarně zpracovanou částí živočicha na kruhovém podkladu s dvojitou
konturou tematicky spojený se slovním prvkem stejné délky, jejich stejný velikostní poměr
a uspořádání pod sebe) jsou dostatečné k tomu, aby tato označení mohla u relevantní
spotřebitelské veřejnosti vyvolat (mírně) podobný celkový dojem.
[43] Z výše uvedených závěrů je zřejmé, na základě čeho žalovaný dospěl k závěru
o nedostatku dobré víry na straně stěžovatele (vědomost stěžovatele o nezapsaném označení
osoby zúčastněné na řízení již před podáním přihlášky napadené ochranné známky a podobnost
porovnávaných označení). Nejvyšší správní soud považuje uvedené závěry žalovaného za řádně
zdůvodněné, a nepřisvědčil proto námitce stěžovatele, že žalovaný nedůsledně přistoupil
k posouzení podmínky nedostatku dobré víry.
[44] Nejvyšší správní soud zároveň uvádí, že se s těmito závěry žalovaného ztotožňuje,
neboť jestliže bylo předmětné nezapsané označení osoby zúčastněné na řízení spotřebitelům
obecně známo již v období před zapsáním ochranné známky stěžovatele v roce 2009,
pak o něm také stěžovatel věděl, nebo vzhledem k okolnostem měl vědět, jelikož podniká
ve stejném odvětví (prodej obuvi) a nabízí k prodeji totožný druh obuvi. S přihlédnutím k této
vědomosti stěžovatele o existenci předmětného nezapsaného označení ve spojení s žalovaným
popsanou mírnou podobností porovnávaných označení, na kterou přiléhavě poukázal
také městský soud (stejná kombinace grafického vyobrazení roztomilého usmívajícího se vodního
živočicha v kruhu s podobným slovním prvkem pod ním, stejná kontura ohraničení, podobný
font), Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným i městským soudem konstatuje,
že byl prokázán nedostatek dobré víry na straně stěžovatele.
[45] V případě námitky stěžovatele, že ohledně existence poškození práv osoby účastněné
na řízení žalovaný pouze spekulativně argumentoval, aniž by k tomuto provedl jakékoliv
dokazování, Nejvyšší správní soud v prvé řadě znovu poukazuje na výše zmíněnou vědomost
stěžovatele o předmětném nezapsaném označení a mírnou podobnost porovnávaných označení.
Žalovaný na základě těchto skutečností konstatoval, že spotřebitelská veřejnost mohla mezi
těmito označeními vidět určitou souvislost. Ztotožnil se se závěrem prvostupňového rozhodnutí,
že původní vlastník při podání přihlášky napadené ochranné známky nebyl v dobré víře,
ale naopak byl veden úmyslem získat přihláškou napadené ochranné známky neoprávněnou tržní
výhodu na úkor osoby zúčastněné na řízení, která je tak dotčena na svých právech k namítanému
nezapsanému označení, a tím je i poškozena, neboť stěžovatel, jakožto vlastník ochranné
známky, tak mohl získat nespravedlivou výhodu, tj. usnadnit si na úkor osoby zúčastněn na řízení
vstup na trh a příliv zákazníků, kterého by jinak nedosáhl, potažmo dosáhnout toho,
aby se spotřebitelská veřejnost domnívala, že kupuje související a kvalitativně rovnocenný
výrobek značky CROCS, a těžit tak z reputace u české spotřebitelské veřejnosti. Tyto závěry
žalovaného ohledně poškození práv osoby zúčastněné na řízení nejsou spekulativní, jak namítá
stěžovatel v kasační stížnosti, ale logické, náležitě zdůvodněné, srozumitelné a správné. Ohledně
této otázky tak již nebylo třeba provádět další dokazování.
[46] V kasační stížnosti zmíněné opakované potvrzení ochranné známky stěžovatele
a její shledání nepodobné s ochrannými známkami osoby zúčastněné na řízení nepředstavuje
ospraveditelný důvod k jednání stěžovatele (původního vlastníka ochranné známky),
neboť jak již bylo uvedeno výše, jednalo se o porovnávání jiných ochranných známek.
Stejně tomu je v případě poukazu stěžovatele na zápis jeho ochranné známky do rejstříku
a z toho plynoucí práva stěžovatele a povinnosti jiných subjektů podle §8 zákona o ochranných
známkách. Jestliže totiž byly splněny podmínky pro prohlášení ochranné známky za neplatnou
podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, jako tomu
bylo v posuzované věci, nelze se již dovolávat §8 téhož zákona. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti konstatuje, že také s případnou existencí důvodů ospravedlňujících jednání
(původního) vlastníka napadené ochrané známky se žalovaný vypořádal, když konstatoval,
že stěžovatel žádné ospravedlňující důvody neuvedl, ani nepředložil v tomto smyslu žádné
relevantní důkazy a žádné takové důvody neuvedl ani v rozkladu.
[47] Nelze přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, v níž svou údajnou absenci dobré víry
označil za falešný odkaz na nový důvod doposud nevyčerpaný předcházejícím návrhem, který
tvoří překážku věci rozhodnuté. Předchozí rozhodnutí žalovaného nepředstavuje překážku věci
rozhodnuté, neboť jak již bylo uvedeno výše, jeho předmět byl jiný (posuzování jiných
ochranných známek podle jiných ustanovení zákona o ochranných známkách). V tomto
předchozím rozhodnutí žalovaného tak bylo posuzováno naplnění hypotézy jiných ustanovení
zákona o ochranných známkách - §7 odst. 1 písm. a), b) a e), které na rozdíl od §7 písm. k)
téhož zákona, podle něhož žalovaný rozhodoval v posuzované věci, neobsahují dobrou víru
podatele přihlášky (vlastníka) ochrané známky. Posuzovaná věc je tudíž odlišná, k rozhodnutí
nerespektujícímu překážku věci rozhodnuté nedošlo a posouzení dobré víry v posuzované věci
nelze považovat za obcházení překážky věci rozhodnuté.
[48] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že v případě napadeného rozhodnutí žalovaného
v nyní posuzované věci se nejedná o stěžovatelem tvrzené zneužití práva, obcházení zákonných
ustanovení, porušení zásady legitimního očekávání a exces z právní jistoty a předvídatelnosti
správního rozhodování, ani o projev svévole, či radikální obrat v rozhodovací činnosti
žalovaného způsobující zmatečnost a nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného vydaného
v posuzované věci.
[49] Úvaha městského soudu, že stěžovatel měl vědomost o užívání nezapsaného označení
osobou zúčastněnou na řízení, není nesmyslná, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti,
nýbrž je založená na důkazech obsažených ve správním spise, z nichž vyplývá, že osoba
zúčastněná na řízení od uvedení výrobků značky CROCS na český trh v roce 2006 do podání
přihlášky napadené ochranné známky v prosinci roku 2009 užívala ochranné známky CROCS a
jednak samostatně, jednak společně ve vzájemné spojení zejména v podobě ,
a to přímo na obuvi a rámci prodeje v obchodech (na stojanech a visačkách u bot),
jakož i v rámci reklamy a prezentace v tisku či na internetu. Nelze tudíž stěžovateli přisvědčit,
že toto nezapsané označení neexistovalo a stěžovatel o něm nemohl vědět. Tuto argumentaci
stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud za účelovou, neboť jestliže sám stěžovatel připouští,
že bylo prokázáno, že věděl o obou výše uvedených ochranných známkách, pak tato jeho
vědomost svědčí o tom, že musel mít vědomost i o předmětném nezapsaném označení,
jelikož to bylo používáno společně s výše uvedenými ochrannými známkami (resp. jako jejich
kombinace).
[50] Skutečnost, že se v dané době jednalo o nezapsané označení (z vyjádření osoby
zúčastněné na řízení je zřejmé, že přihlášku ochranné známky Společenství pro toto nezapsané
označení podala až dne 9. 9. 2014), neznamená, že nebylo užíváno známkoprávně relevantním
způsobem. Smysl a účel nezapsaného označení majícího atributy ochranné známky
(což nezapsané označení osoby zúčastněné na řízení splňuje), je totiž stejný jako u ochranné
známky, tj. odlišení výrobků či služeb jednotlivých podnikatelů a vybudování povědomí o těchto
výrobcích či službách u spotřebitelů. Mezi ochrannou známkou a nezapsaným označením
tak není z hlediska užívání žádný významný rozdíl. Jinak tomu samozřejmě je z hlediska možnosti
ochrany práv z nich plynoucích.
[51] Ke konstatování stěžovatele, že ze samotné znalosti existence dvou samostatných
označení nelze předpokládat, že by mohlo existovat i označení, které je tvořeno kombinací těchto
označení, Nejvyšší správní soud uvádí, že je tomu přesně naopak, neboť z hlediska vlastníka
dvou ochranných známek dává smysl a je logické posílit jejich rozlišovací schopnost jejich
společným vyobrazením (užíváním). Lze tedy předpokládat a je pochopitelné, že vlastník dvou
doposud odděleně uváděných ochranných známek je spojí do jednoho vyobrazení
tak, jak to v posuzované věci učinila osoba zúčastněná na řízení.
[52] Stěžovatel dále v kasační stížnosti brojil proti závěru městského soudu uvedenému
v bodu 43 kasační stížností napadeného rozsudku, v němž uvedl, že i kdyby zúčastněná osoba
nedoložila ani jeden příklad užití svých ochranných známek v podobě namítaného nezapsaného
označení, bylo by možné dovodit zásah do jejích starších práv k těmto ochranných známkám
s ohledem na jejich vysokou inherentní a následně získanou rozlišovací schopnost, skutečnost,
že se tyto znaky vzájemně posilují a při používání napadené ochranné známky stěžovatele
lze dojít k závěru o matoucí podobnosti napadené ochranné známky s namítanými ochrannými
známkami. V posuzované věci takováto situace nenastala, když bylo prokázáno užívání
nezapsaného označení osobou zúčastněnou na řízení již před podáním přihlášky ochranné
známky stěžovatele, uvedený závěr městského soudu napadený stěžovatelem tak je hypotetický
a Nejvyšší správní soud se proto argumentací stěžovatele mířící proti tomuto závěru
dále nezabýval, neboť to nemá pro posouzení věci význam.
[53] Nejvyšší správní soud nespatřuje v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku
stěžovatelem namítanou rozpornost spočívající v tom, že shledal nedostatek dobré víry
stěžovatele a zároveň dospěl k závěru, že napadená ochranná známka stěžovatele může
v průměrném spotřebiteli vyvolat určitou míru asociace s výrobky osoby zúčastněné na řízení.
Stěžovatel se totiž mýlí, když má za to, že jak žalovaný tak i soud dospěli k závěru,
že porovnávaná označení si nejsou podobná a asociace mezi nimi nehrozí. Žalovaný i městský
soud totiž porovnávali nezapsané označení v podobě
s ochrannou známkou stěžovatele . Jednalo se tedy, jak již ostatně bylo
opakovaně uvedeno výše, o porovnání jiných označení než v předchozím řízení před žalovaným
a EUIPO.
[54] Závěr o podobnosti porovnávaných označení je navíc pro posouzení věci relevantní,
neboť dokládá dotčení na právech osoby zúčastněné na řízení podle §7 písm. k) zákona
o ochranných známkách a zároveň představuje relevantní okolnost pro posouzení otázky
existence dobré víry stěžovatele dle tohoto ustanovení. Závěr o mírné podobnosti uvedených
označení proto nepřekračuje rámec zákona o ochranných známkách ani pravomoc žalovaného.
Taktéž Nejvyšší správní soud má za to, že předmětné nezapsané označení a uvedená ochranná
známka si (i přes existenci určitých odlišných prvků) jsou mírně podobné, neboť jak již bylo
uvedeno výše, jedná se o stejnou kombinaci grafického vyobrazení roztomilého usmívajícího
se vodního živočicha v kruhu s podobným slovním prvkem pod ním, se stejnou konturou
ohraničení a podobným fontem.
[55] K tvrzení stěžovatele, že městský soud přiznává, že závěr o nedostatku dobré víry
ve smyslu §7 odst. 1 písm k) zákona o ochranných známkách je ve skutečnosti pouze úkrokem
stranou, aby bylo možné revokovat již pravomocný předcházející závěr o nepodobnosti obou
označení, a obejít tak překážku věci rozhodnuté, Nejvyšší správní soud uvádí, že nic takového
z kasační stížností napadeného rozsudku nevyplývá. Již výše bylo vysvětleno, že překážka věci
rozhodnuté k právní otázce podobnosti předmětného nezapsaného označení a ochranné známky
stěžovatele není dána. Závěry městského soudu lze shrnout tak, že bylo prokázáno, že stěžovatel
nebyl v dobré víře při podání přihlášky své ochranné zámky, přičemž je zároveň dána podobnost
porovnávaných označení vyvolávajících u průměrného spotřebitele mírně podobný celkový
dojem, a žalovaný tudíž při posouzení věci nepochybil. Tyto závěry spolu souvisejí, vzájemně
se doplňují, nejsou kontradiktorní a Nejvyšší správní soud je považuje za správné a úplné.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[56] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[57] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
[58] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto
řízení však osobě zúčastněné na řízení žádná povinnost uložena nebyla a Nejvyšší správní soud
neshledal ani jinou okolnost zvláštního zřetele hodnou, a proto osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu