ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.137.2021:50
sp. zn. 4 Azs 137/2021 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: O. K., zast.
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 11. 3. 2021, č. j. OAM-28/LE-BE01-VL18-PS-2021, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, č. j. 42 A 1/2021 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení
o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobkyni
zajistil podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová a dobu zajištění stanovil do 25. 6. 2021.
II.
[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Praze (dále
jen „krajský soud“), který ji zamítl shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“).
[3] Krajský soud shledal nedůvodné žalobní námitky vytýkající, že žalovaný nedostatečně
posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu proto, že nepřihlédl
ke skutečnostem svědčícím ve prospěch žalobkyně (má bydliště, kde se může zdržovat, má úzký
kontakt s dcerou a podílí se na péči o vnuka). Zdůraznil, že uvedené skutečnosti uplatnila poprvé
až v žalobě, tudíž nelze žalovanému vytýkat, že je při rozhodování nezohlednil. Závěr
o neúčinnosti použití těchto zvláštních opatření tak podle krajského soudu žalovaný
v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, přihlédl přitom k individuální situaci žalobkyně
a její pobytové historii a vyšel z těch skutečností, které z předcházejících řízení o žalobkyni věděl
(na území České republiky pobývala od roku 2006 bez pobytového oprávnění a pracovala
bez pracovního povolení, před svým zajištěním se prokázala cizím dokladem a teprve dodatečně
předložila vlastní cestovní pas). Krajský soud shrnul, že je-li předpokladem přijetí
některého ze zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, že takové opatření bude účinné,
pak dospěl-li žalovaný k závěru, že v posuzované věci by s ohledem na jednání žalobkyně
nebylo účinné, bylo nadbytečné vylučovat užití každého jednotlivého opatření zvlášť.
[4] Krajský soud dále nepřisvědčil žalobní námitce o argumentačním rozporu v napadeném
rozhodnutí spočívajícím v tom, že žalovaný na straně jedné uvedl, že žalobkyně podala žádost
o udělení mezinárodní ochrany účelově, současně však uvedl, že v řízení o udělení mezinárodní
ochrany nehodlá postupovat podle §16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu a zamítnout tuto žádost
jako zjevně nedůvodnou. Podle krajského soudu totiž není vyloučeno, že v řízení o udělení
mezinárodní ochrany žalobkyně uvede i další skutečnosti a důvody podání žádosti, které bude
žalovaný povinen zkoumat a posoudit z pohledu možného udělení některé z forem mezinárodní
ochrany.
[5] Nesouhlasně se krajský soud vyjádřil i k námitce, podle níž, nemá-li žalobkyně povinnost
podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v určité lhůtě po vstupu na území, nelze z toho,
že ji nepodala v krátké době po tomto vstupu dovozovat účelovost takové žádosti. Krajský soud
zdůraznil především přímou souvislost podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s hrozícím
vyhoštěním a zdůraznil podmínky zajištění vyplývající právě z aplikovaného §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
[6] Nakonec krajský soud vyvrátil i opodstatněnost námitky o nedostatečném odůvodnění
délky zajištění, které v daném případě žalovaný stanovil v délce 110 dní, tedy takřka
v maximálním možném rozsahu. Poukázal na skutečnost, že při stanovení doby zajištění
se aplikuje správní uvážení, jehož soudní přezkum probíhá pouze v omezeném rozsahu. Důvody,
pro které žalovaný stanovil délku doby zajištění na 110 dnů, přitom považoval za srozumitelně
a logicky odůvodněné, nevybočující z mezí správního uvážení.
III.
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se proti napadenému rozsudku brání kasační stížností
z důvodů vyplývajících z §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil využitelnost zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu a v důsledku toho pochybil při vyhodnocení podmínek zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že k zajištění osob
má být obecně přistupováno jako k prostředku ultima ratio pro případ, že nepřichází v úvahu
aplikace jiných, alternativních, řešení. Nesouhlasí s úvahou krajského soudu, že alternativy
zajištění nejsou plnohodnotnou náhradou zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Upozorňuje na to, že žalovaný má povinnost použití alternativ k zajištění
zkoumat a dotázat se například cizince na další informace, které by jejich použití umožňovaly,
a není-li detence naprosto nezbytá, má povinnost uložit alternativní opatření. Závěr žalovaného
i krajského soudu o tom, že žádná jiná alternativa k zajištění v dané věci nepřipadala v úvahu,
protože stěžovatelka pobývala na území České republiky delší dobu bez pobytového oprávnění
a prokázala se při kontrole dokladem jiné osoby, což mělo svědčit o tom, že nebude respektovat
rozhodnutí o správním vyhoštění, nemůže znamenat, že byly alternativy k zajištění důkladně
posouzeny. Závěr, že uložení alternativy není v důsledku existence těchto skutečností v případě
stěžovatelky možné, je tak v přímém rozporu se smyslem §46a odst. 1 zákona o azylu. Opačný
závěr by nelogicky znamenal, že k zajištění cizince by docházelo vždy, pokud by pobýval
na území České republiky nelegálně, měl uloženo správní vyhoštění a následně podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany. Ustanovení §46a odst. 1 ve spojení s §47 zákona o azylu
by tedy bylo zcela nadbytečné.
[9] Stěžovatelka také namítá, že od počátku bylo v jejím případě použitelné zvláštní opatření
spočívající v oznámení adresy místa pobytu a hlášení se osobně správnímu orgánu [§47 odst. 1
písm. b) zákona o azylu], neboť stěžovatelka sdělila, že má v České republice zajištěno ubytování
a uvedla i jeho adresu. Žalovaný tuto skutečnost nikterak nezkoumal, a proto je logické,
že ji stěžovatelka poprvé uvedla teprve v žalobě. Nepřípadný je závěr krajského soudu,
že by stěžovatelka mohla místo svého pobytu relativně lehce změnit, což způsobuje
nepoužitelnost této alternativy. Stěžovatelka dodává, že se v jejím případě nabízelo i umístění
do otevřeného pobytového střediska podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu a poukazuje
v této souvislosti na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 - 28. Shrnuje, že v jejím případě žalovaný možné
alternativy zajištění dostatečně nezvážil.
[10] Stěžovatelka také namítá, že doba zajištění stanovená v délce 110 dnů do 25. 6. 2021
znemožňuje pravidelný soudní přezkum zajištění. Upozorňuje na čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv (dále též „EÚLP“) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 25. 10. 1985 ve věci Bezicheri proti Itálii, stížnost č. 11400/85. Možnost soudního přezkumu
v kontextu stanovené doby zajištění na 110 dnů je v dané věci fakticky omezena pouze na jednu
žalobu. V případě stěžovatelky tak došlo k zásahu do práva stanoveného v čl. 5 odst. 4 EÚLP.
Podáním žaloby proti rozhodnutí o zajištění byla „zablokována“ v podání žádosti o opětovné
přezkoumání důvodu zajištění a propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Tuto žádost mohla
podat ve smyslu §46a odst. 10 zákona o azylu až po uplynutí 30 dnů po nabytí právní moci
rozsudku. Nadto se v případě žádosti podle §46a odst. 10 zákona o azylu nemůže jednat
o účinný prostředek přezkumu zajištění, neboť o žádosti rozhoduje totožný orgán, který cizince
zajistil, jenž nadto nemá zákonem stanovenou žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o žádosti
cizince.
[11] Závěrem stěžovatelka uvádí, že §46a odst. 10 zákona o azylu je v rozporu ústavním
pořádkem. Ve vztahu k obdobnému ustanovení §129a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů to dovodil Nejvyšší správní soud,
a proto navrhl Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy jeho zrušení (řízení o této věci
je před Ústavním soudem vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19, přičemž do dnešního
dne nebylo Ústavním soudem rozhodnuto – poznámka soudu).
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti.
Má za to, že jak jeho rozhodnutí ve věci zajištění stěžovatelky v zařízení pro zajištění cizinců
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Z jednání stěžovatelky vyplývá nerespektování právního řádu
České republiky a zřejmá snaha vyhnout se správnímu vyhoštění všemi dostupnými prostředky,
včetně podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o které se lze domnívat, že byla podána
účelově. Užití zvláštních opatření proto nebylo možné. Žalovaný nepovažuje stěžovatelčiny
kasační námitky za důvodné. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
V.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§102 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud dále zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a
odst. 1 s. ř. s., ve znění novely soudního řádu správního provedené zákonem č. 77/2021 Sb.
účinné od 1. 4. 2021, pokud před krajským soudem rozhodoval o věci specializovaný
samosoudce, a tato kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou.
[15] S ohledem na skutečnost, že krajský soud v nynější věci vydal napadený rozsudek
dne 26. 4. 2021, tedy po nabytí účinnosti zmíněné novely soudního řádu správního,
se tato novelizovaná právní úprava použije i v nynější věci (srov. čl. II - Přechodné ustanovení
zákona č. 77/2021 Sb.).
[16] Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k posouzení toho, zda kasační stížnost splňuje
podmínky pro její přijetí k věcnému projednání (podmínka, že u krajského soud rozhodoval
specializovaný samosoudce, je v dané věci splněna), tedy zda svým významem podstatně
přesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by kasační stížnost
jako nepřijatelnou.
[17] Vymezením institutu nepřijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval zejména v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“ vyložil. Ačkoli se tak vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě
nepřijatelnosti (tedy ve vztahu k §104a s. ř. s. ve znění před 1. 4. 2021, jež se týkala pouze věcí
mezinárodní ochrany), závěry z něj vyplývající jsou použitelné i nyní posuzované věci.
Na tam uvedené závěry Nejvyšší správní soud nyní pro stručnost odkazuje. S ohledem
na stěžovatelčina tvrzení obsažená v kasační stížnosti a na skutkové okolnosti jejího případu
však Nejvyšší správní soud důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému přezkumu neshledal.
[18] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[19] Jak uvedeno v rekapitulaci kasačních námitek, stěžovatelka se jednak vymezuje
proti nepoužití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu namísto zajištění a v další kasační
námitce vytýká, že žalovaným stanovená doba zajištění v délce 110 dnů znemožňuje pravidelný
soudní přezkum.
[20] Nejvyšší správní soud k posledně uvedené kasační námitce uvádí, že ji stěžovatelka
uplatnila poprvé až v kasační stížnosti, ačkoliv jí nic nebránilo se takto vymezit již v žalobě.
Uvedená kasační námitka, včetně související výtky o zásahu do práva plynoucího z čl. 5 odst. 4
EÚLP a namítané protiústavnosti §46a odst. 10 zákona o azylu, je tudíž nyní nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se jí tudíž nemůže více zabývat.
[21] Pokud jde o námitku vztahující se k nesprávnému posouzení využití zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu, jež měl žalovaný využít namísto zajištění podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, Nejvyšší správní soud se již touto otázkou na půdorysu takřka identických
skutkových okolností a identických kasačních námitek zabýval v rozsudku ze dne 11. 6. 2021,
č. j. 4 Azs 136/2021 - 50. Ten se týkal stěžovatelčina přítele M. L.
[22] Nejvyšší správní soud rekapituluje, že stěžovatelka pobývá na území České republiky
nejméně od roku 2006 vědomě neoprávněně bez povolení k pobytu (s výjimkou období,
v němž se rozhodovalo o stěžovatelčině první žádosti o udělení mezinárodní ochrany v době
od 18. 8. 2006 do 17. 12. 2007). V době správního řízení nebyla v České republice nikde hlášena
k pobytu, prokazovala se povolením k pobytu vydaným na jiné jméno. Na území České republiky
brigádně pracuje, aniž by měla platné povolení k výkonu zaměstnání. Opakovaně požádala
o udělení mezinárodní ochrany až po svém současném zadržení a zajištění za účelem správního
vyhoštění, tedy v době, kdy se hrozba vyhoštění stala reálnou. Shodně tak tomu bylo i v případě
stěžovatelčina přítele (s výjimkou jiné doby, v níž se rozhodovalo o jeho první žádosti
o udělení mezinárodní ochrany). Nejvyšší správní soud přitom ve výše zmíněném rozsudku
č. j. 4 Azs 136/2021 - 50 dospěl k závěru, že „výše popsané okolnosti pobytu stěžovatele na území České
republiky zcela důvodně založily obavu z nebezpečí, že stěžovatel nebude zvláštní opatření dodržovat,
a tudíž je nebylo ani možné uložit.“ Nejinak je tomu v případě stěžovatelky.
[23] V citovaném rozsudku také Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „[d]ůvody pro zajištění
stěžovatele a důvody pro závěr o nemožnosti využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu totiž mohou
být podobné či stejné. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy stěžovatelovo dosavadní chování a pobytová historie
na území České republiky jsou relevantní jak pro posouzení zajištění stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. e)
zákona a azylu, tj. při hodnocení, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána účelově, tak i z hlediska možnosti uložit stěžovateli jakožto žadateli o mezinárodní ochranu
zvláštní opatření podle §47 zákona o azylu, tj. při posouzení, zda uložení zvláštních opatření je dostatečné
k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“ Shodně se ostatně vyjádřil Nejvyšší
správní soud i v dalších rozsudcích ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32,
či ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48.
[24] V opakovaně citovaném rozsudku již Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko i k otázce
možnosti využití zvláštního opatření spočívajícího v oznámení adresy místa pobytu a hlášení
se osobně správnímu orgánu podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. K tomu uvedl,
že ačkoliv „stěžovatel opakovaně sdělil, že má v České republice zajištěno ubytování a uvedl i adresu, Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že stěžovatel vědomě na území České republiky nezákonně
pobýval, a pokud by nebyl zadržen hlídkou cizinecké policie, činil by tak i nadále. V situaci, kdy se dobrovolně
neohlásil cizinecké polici již před svým zadržením, lze mít důvodné pochybnosti, že by tak činil na základě
uloženého zvláštního opatření. Sama skutečnost, že stěžovatel má kde pobývat, nepředstavuje důvod pro aplikaci
zvláštního opatření podle §47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Nijak totiž neupozaďuje další, výše již zmíněné
okolnosti, které představují dostatečně silný důvod pro neuplatnění zvláštního opatření podle §47 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu.“ Nutno zde znovu zdůraznit, že skutkové okolnosti případu, jímž se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozsudku s č. j. 4 Azs 136/2021 - 50, se s těmi posuzovanými v případě
stěžovatelky v nynější věci shodují, a proto jsou jeho závěry beze zbytku použitelné,
aniž je třeba k nim cokoliv doplňovat.
[25] V opakovaně odkazovaném rozsudku se ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil i k další
stížnostní námitce o možnosti alternativního umístění stěžovatelky do otevřeného pobytového
střediska podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Pro stručnost tak lze poukázat na odst. [22]
uvedeného rozsudku, v němž tuto možno kasační soud vyloučil právě s poukazem na okolnosti
pobytu stěžovatele na území České republiky a účelovost podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Tyto okolnosti jsou zcela identické i ve stěžovatelčině věci.
[26] Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že krajský soud v napadeném rozsudku výstižně
popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení, vypořádal stěžejní žalobní argumentaci
a dostatečně své závěry odůvodnil. Přijatelnost kasační stížnosti tak nezakládá ani v obecnosti
stěžovatelkou zmiňovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
či jiná vada řízení před krajským soudem, která mohla mít vliv na nezákonnost napadeného
rozsudku (již stěžovatelka ani nikterak blíže neupřesnila). Krajský soud se nedopustil
ani judikaturního odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva a Nejvyšší správní
soud nedovodil ani potřebu zaujmout stanovisko k otázkám dosud v judikatuře neřešeným.
VI.
[27] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu předpokladů její přijatelnosti vyplývajících z usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Odmítl ji tedy pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, nevznikly
žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní sodu proto rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[29] Stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce z řad advokátů
Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL. M. Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování hradí stát (§35
odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil
jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v sepisu doplnění kasační stížnosti [§7, §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Dále mu náleží paušální náhrada hotových výdajů související s uvedeným úkonem právní služby
ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). S ohledem na skutečnost, že zástupce
stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se dále jeho odměna
a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti o 21 % z 3.400 Kč,
tj. o částku 714 Kč. Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému advokátovi celkem
náleží 4.114 Kč, které mu budou vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu