ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.267.2020:30
sp. zn. 4 Azs 267/2020 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: T. T., zast. Mgr. Vratislavem
Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3.
2019, č. j. OAM-1046/ZA-ZA11-P15-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, č. j. 2 Az 21/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 3. 2019, č. j. OAM-1046/ZA-ZA11-P15-2018, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 7. 2020,
č. j. 2 Az 21/2019 - 33, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve uvedl, že hlavním důvodem žádosti žalobce
o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky za účelem
výdělku. Žalobce přitom v průběhu řízení o mezinárodní ochraně neoznačil žádné azylově
relevantní skutečnosti a svou žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal až v situaci, kdy měl
uloženo správní vyhoštění, odůvodnil pouze nepříznivou ekonomickou situací. Městský soud
dále konstatoval, že žalobce jen obecně rozporoval závěry žalovaného, aniž by své námitky
blíže rozvedl. Námitku ohledně jeho obav z návratu do vlasti kvůli sankci hrozící za neoprávněný
pobyt v Evropské unii (dále jen „EU“) i argumentaci týkající se nedemokratických poměrů
v Uzbekistánu a nedodržování základních lidských práv a svobod občanů domovského státu
žalobce navíc uplatnil až v žalobě, přičemž městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32.
[4] Podle městského soudu se žalovaný řádně zabýval politickou a bezpečnostní situací
v Uzbekistánu a ve vztahu k relevantním okolnostem posuzovaného případu žalobci správně
neudělil azyl ani doplňkovou ochranu. Žalobce navíc neuvedl žádné skutečnosti, jež by svědčily
o jeho pronásledování v zemi původu či o jeho obavách z takového pronásledování, přičemž
pouhé tvrzení, že se ve vlasti necítí svobodně a bezpečně, nepostačuje pro udělení mezinárodní
ochrany. Městský soud dále konstatoval, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí
dostatečně zabýval také otázkou, zda žalobci v případě jeho návratu do vlasti nehrozí vážná újma,
přičemž správně dospěl k negativnímu závěru. Žalobce navíc své obavy z návratu do vlasti nijak
nespecifikoval ani neuvedl, z jakých zdrojů získal informaci o tvrzeném trestním stíhání osob,
jež se po předchozím neoprávněném pobytu na území EU vracejí do domovské země. Městský
soud doplnil, že se žalovaný řádně zabýval také soukromým a rodinným životem žalobce.
Závěrem zdůraznil výjimečnou a odůvodněnou povahu institutu mezinárodní ochrany, který
nelze zaměňovat s jinými formami pobytu cizinců na území České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost. V ní namítl, že o mezinárodní ochranu požádal z důvodu těžkých životních
podmínek v Uzbekistánu, kde panují nedemokratické poměry a státní režim řízený autokratickou
vládou. Ve vlasti se tak stěžovatel necítil svobodně ani bezpečně a nemohl se svobodně
vyjadřovat k důležitým oblastem veřejného života. V případě jeho návratu do vlasti mu navíc
hrozí za předchozí neoprávněný pobyt na území EU trestní stíhání, přičemž v tomto smyslu
jej varovala jeho rodina a tato skutečnost vyplývá také ze zjištění některých lidsko-právních
organizací. Podle stěžovatele mu tak měl žalovaný udělit aspoň doplňkovou ochranu podle §14a
odst. 1 zákona o azylu.
[6] Stěžovatel dále namítl, že vzhledem k nedemokratickému státnímu režimu a nedodržování
základních lidských práv občanů v Uzbekistánu by bylo v příkrém rozporu s mezinárodními
dokumenty, pokud by byl nucen se vrátit do země, kde by nemohl svobodně vyjadřovat
své názory a kde by nebyla chráněna jeho základní lidská práva a svobody. Stěžovatel dodal,
že doplňková ochrana se podle §14a odst. 2 zákona o azylu udělí žadateli o mezinárodní ochranu
tehdy, pokud by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Mezi ně patří také jeho právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“).
[7] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel uzavřel, že rozhodnutí žalovaného i městského
soudu jsou v rozporu s platnými právními předpisy i mezinárodními závazky České republiky.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele obsažené v kasační
stížnosti jsou obdobné jako námitky formulované v žalobě a dále že argumentace stěžovatele
je zcela obecná a postrádá jakoukoli konkretizaci ve vztahu k jeho azylovému příběhu.
Dále konstatoval, že řádně posoudil všechny azylově relevantní okolnosti posuzovaného případu
a zároveň vycházel z široké škály informací o aktuální politické a bezpečnostní situaci
v Uzbekistánu. Následně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, podle něhož je správní orgán povinen zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu jen tehdy, pokud žadatel o mezinárodní ochranu alespoň tvrdí, že takové
skutečnosti existují, resp. neuvádí-li pouze důvody ekonomické povahy. V posuzovaném případě
však stěžovatel žádné azylově relevantní důvody neoznačil, nýbrž poukázal na svou nepříznivou
ekonomickou situaci, kterou chtěl vyřešit legalizací pobytu v České republice a zajištěním vyššího
výdělku. Institut mezinárodní ochrany je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince
na území České republiky, který nelze zaměňovat s pobytovými oprávněními podle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“). Závěrem žalovaný odmítl obavy stěžovatele z návratu do vlasti
jako nepodložené domněnky a krajní scénáře. Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhl,
aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[10] Stěžovatel nejprve namítl, že politická i bezpečnostní situace v Uzbekistánu je nepříznivá,
jelikož v něm nejsou dodržována základní lidská práva a svobody jeho občanů, státní režim
je autokratický a současně zde panují nedemokratické poměry, za nichž nelze svobodně veřejně
vyjadřovat vlastní názory. Návrat stěžovatele do vlasti by tak byl v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
[11] Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na závěry formulované již v rozsudku
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, podle nichž „skutečnost, že v některé zemi existuje
autoritářský a nedemokratický režim, který v mnoha případech pošlapává lidská práva, však neznamená,
že kterýkoliv občan takové země je tomuto negativnímu vlivu přímo nebo zprostředkovaně vystaven.“
Pokud tedy žadatel o mezinárodní ochranu žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově
relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování
nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost,
že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. V posuzovaném případě přitom stěžovatel
v řízení o mezinárodní ochraně uvedl, že důvodem podání žádosti je zejména jeho nepříznivá
ekonomická situace a snaha o legalizaci pobytu v České republice za účelem výdělku
dostatečného k uhrazení dluhů a potřeb jeho rodiny. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Azs 50/2010 - 49, však institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako
jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej tedy využít
jako náhradní řešení v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání některého
z pobytových oprávnění definovaných zákonem o pobytu cizinců.
[12] Nejvyšší správní soud současně ve své ustálené judikatuře opakovaně dospěl k závěru,
že jakkoliv je Uzbekistán obecně hodnocen jako nesvobodná země s výraznými nedostatky
v oblasti politických práv a občanských svobod, po nástupu prezidenta Mirzijojeva k moci v září
roku 2016 došlo v zemi k jistému zlepšení. Uzbecké zákony poskytují svobodu vnitřního pohybu,
zahraničního cestování, emigrace a repatriace, omezenou pouze požadavkem tzv. výjezdních víz
pro vycestování mimo území Společenství nezávislých států (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/2018 - 25, dále usnesení ze dne 1. 9. 2020,
č. j. 4 Azs 82/2020 - 50, či usnesení ze dne 17. 6. 2020, č. j. 4 Azs 51/2020 - 30).
[13] Stěžovatel dále namítl, že se obává návratu do vlasti, kde by mu mohla hrozit nepřiměřená
sankce či trestní stíhání za jeho neoprávněný pobyt na území EU, a proto mu měl žalovaný udělit
alespoň doplňkovou ochranu. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že stěžovatel nijak v kasační
stížnosti nerozvedl, z jakých skutečností či informací takto usuzuje, případně které lidsko-právní
organizace či jejich zjištění má na mysli. Žalovaný naopak v odůvodnění svého rozhodnutí
na základě informací zjištěných ze shromážděných podkladů o politické a bezpečnostní situaci
v Uzbekistánu přesvědčivě vyložil, že stěžovateli žádná újma po návratu do země nehrozí
a naopak konstatoval, že tamní vláda vzhledem k místní nepříznivé ekonomické situaci podporuje
cestování občanů za výdělkem do zahraničí.
[14] Namítl-li stěžovatel, že jeho návrat do vlasti by byl v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, mezi něž patří také jeho právo na respektování soukromého a rodinného života
podle čl. 8 Úmluvy, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto námitku stěžovatel nijak blíže
nerozvedl. Navíc těžiště jeho soukromého a rodinného života spočívá právě v Uzbekistánu, kde
žije celá jeho rodina, o jejíž ekonomické zajištění se pobytem v České republice snažil, jak vyplývá
z jeho tvrzení zmíněných v řízení o mezinárodní ochraně.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu