ECLI:CZ:NSS:2021:5.ADS.280.2019:38
sp. zn. 5 Ads 280/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: BESICO Trans, s.r.o.,
se sídlem Žirovnická 3133/6, Praha 10, zast. Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem
Vídeňská 188/119d, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 6 Ad 20/2014 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
Mgr. Romana Klimuse, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2014/16618-421/1, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Příbrami (správní orgán
I. stupně) ze dne 29. 1. 2014, č. j. BEA-T-19/2010. Uvedeným rozhodnutím správní orgán
I. stupně podle §78 odst. 3, 4 a 7 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění
účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), rozhodl tak, že se žalobci
neposkytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném
pracovním místě za II. čtvrtletí roku 2010.
[2] Správní orgány žalobci příspěvek neposkytly s odůvodněním, že jeho vyplacením by byla
České republice způsobena škoda. Osoby podávající žádost o poskytnutí příspěvku spáchaly
v souvislosti s příspěvkem za II. čtvrtletí roku 2010 přečin dotačního podvodu ve stádiu pokusu.
Žalobce žádal o příspěvek na celkem 87 zdravotně postižených zaměstnanců, přičemž bylo
prokazatelně zjištěno, že nejméně 13 zaměstnancům nebyla vyplacena čistá mzda v plné výši
alespoň v jednom kalendářním měsíci II. čtvrtletí roku 2010. Žalobce tak vyplácel mzdu nižší,
než byla mzda dohodnutá v pracovních smlouvách a vykázaná pro účely žádosti o příspěvek,
tudíž uvedl v žádosti nepravdivé údaje a nebylo možné mu příspěvek v požadované
výši 1 714 188 Kč poskytnout. Dle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 11 To 168/2013 – 1610, vznikla České republice škoda nejméně 105 472 Kč, a proto nelze
vyloučit, že by České republice poskytnutím příspěvku žalobci vznikla škoda vyšší. S ohledem
na to nebylo možné žalobci poskytnout ani příspěvek ve výši 1 608 716 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Praze, který
ji postoupil místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Městský soud shledal žalobu
důvodnou, rozhodnutí žalovaného shora uvedeným rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[4] Městský soud nejprve předeslal, že pro poskytnutí příspěvku ve výši uvedené v žádosti
nepostačuje pouze splnění podmínky počtu zaměstnanců a bezdlužnosti k poslednímu dni
daného čtvrtletí, nýbrž žadatel musí prokázat oprávněnost požadované výše příspěvku
potřebnými doklady, ve kterých musí být uvedeny pravdivé údaje. Uvedení nepravdivých údajů
do podkladů předkládaných jako součást žádosti by vedlo k tomu, že by příspěvek nemohl být
poskytnut vůbec nebo by nemohl být poskytnut plně v požadované výši.
[5] K projednávané věci městský soud konstatoval, že závěr správních orgánů
o nepravdivosti údajů o skutečně vynaložených mzdových nákladech na zaměstnance
žalobce nemá oporu ve spise, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 11 To 168/2013 - 1610, odůvodňuje tento skutkový závěr pouze v případě 13 zaměstnanců,
kteří vypovídali v trestním řízení jako svědci. Samotný fakt, že v trestním řízení bylo prokázáno,
že jednatel a zaměstnanci společnosti se dopustili jednání, které naplnilo skutkovou podstatu
pokusu přečinu dotačního podvodu, není dostatečným podkladem pro neposkytnutí příspěvku,
neboť zákon o zaměstnanosti nespojuje se spácháním takového přečinu bez dalšího následek
v podobě neposkytnutí příspěvku.
[6] Dle soudu bylo na úřadu práce, aby rozlišil případy, kdy mzda nebyla vyplacena vůbec,
a případy, kdy byla vyplacena v nižší než tvrzené výši, a aby vzal v potaz i výši zaplaceného
pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
na veřejné zdravotní pojištění, které žalobce odvedl z vyměřovacího základu zaměstnanců
za II. čtvrtletí roku 2010. Žalovaný tento nedostatek v napadeném rozhodnutí nenapravil, ačkoliv
tak měl učinit bez ohledu na námitky vznesené v odvolání, městský soud proto shledal i jeho
rozhodnutí nezákonným.
II.
Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Dle stěžovatele závěr městského soudu vychází z pouhé formální jazykové interpretace
příslušných ustanovení zákona o zaměstnanosti a zcela opomíjí skutečnost, že žalobce vědomě
uváděl do žádosti nepravdivé údaje, čímž je učinil nevěrohodnými, a to s úmyslem dosáhnout
neoprávněného majetkového prospěchu. Za takového stavu věci nelze dospět k jinému závěru,
než že vynaložení mzdových nákladů nebylo žalobcem řádně prokázáno v celém rozsahu
a že mu tedy příspěvek nenáleží.
[9] I v případě, že by žalobce skutečně nějaké mzdové náklady na dané zaměstnance
vynaložil, nemůže být příspěvek poskytnut s ohledem na princip zákazu zneužití práva. Byl-li
jednáním žalobce (podáním žádosti) spáchán, byť jen z části, úmyslný trestný čin dotačního
podvodu, je zcela na místě tento ústavně zakotvený princip uplatnit a takovému jednání
neposkytnout soudní ochranu, a to zvláště za situace, kdy jednáním žalobce docházelo
ke zneužívání složité situace osob se zdravotním postižením a k vědomému protiprávnímu
obohacování se na jejich úkor. Dle názoru stěžovatele je v právním státě nepřípustné, aby pouze
s ohledem na formální výklad právních předpisů docházelo k finanční dotaci subjektu (kdy dotace
má charakter určitého dobrodiní státu vůči příjemci, byť právně nárokovatelného), jehož
jednáním docházelo k páchání úmyslné majetkové trestné činnosti v této oblasti.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že v řízení ukončeném rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 11 To 168/2013 – 1610, bylo nade vší
pochybnost prokázáno, že škoda je rovna částce 105 472 Kč, a tedy že žalobce vyplatil mzdu
ve výši 1 608 716 Kč. Rozsudek tak prokazuje, že žalobce nárok na vyplacení přípěvku má.
Stěžovatel se tvrzením, že příspěvek nenáleží žalobci vůbec žádný, neboť nebylo prokázáno
vynaložení mzdových nákladů v celé výši, jednak dopouští nepřípustně extenzivního výkladu,
jenž jde žalobci k tíži, jednak se tímto stěžovatel samozvaně pasuje do role jakési třetí instance
v soudním řízení trestním. Žalobce nelze opakovaně trestat mimo uvedené trestní řízení tím,
že mu nebude vyplacen příspěvek. Žalobce nesouhlasí ani s argumentací týkající se zneužití práva.
Žalobce zaměstnával osoby se zdravotním postižením, nesporně jim vyplatil 93,847 % výše
příspěvku, nevyplatil pouze 6,153 % celkového nároku, svou činností právo nijak nezneužil.
Jelikož žalobce jinak splnil všechny podmínky stanovené v zákoně o zaměstnanosti, má nárok
na vyplacení příspěvku. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 - 46, publ. pod č. 3324/2016 Sb. NSS, a ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 6 Ads 100/2012 – 34 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www.nssoud.cz). Žalobce následně své vyjádření doplnil samostatným podáním,
v němž uvedl, že v trestním řízení se standardně používá spojení „škoda nejméně“ či „ nejméně
škoda“, a to z důvodu určení přesné právní kvalifikace trestného činu, ze kterého je obžalovaný
obviněn (viz znění §138 trestního zákoníku). V žádném případě nelze výrok trestního rozsudku
interpretovat tak, že škoda byla nejméně 105 472 Kč nebo vyšší až např. do výše příspěvku,
jak to činí stěžovatel.
[11] V replice k vyjádření žalobce stěžovatel poukazuje na odlišné principy trestního
a správního řízení. V řízení o žádosti o příspěvek spočívá důkazní břemeno ohledně toho, zda
skutečně došlo k výplatě mezd, především na žadateli o příspěvek. Žalobce však svým trestným
jednáním učinil jakékoliv doklady o výplatě mezd nevěrohodnými, a je proto na místě mít za to,
že základní podmínka pro poskytnutí příspěvku nebyla splněna, neboť nebylo prokázáno,
že vůbec došlo k výplatě mezd zaměstnancům, na které žalobce žádal o příspěvek. I městský
soud věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že co do zbývajícího rozsahu mzdových nákladů musí být
věc opětovně posouzena, nikoliv s tím, že k výplatě mezd došlo. Sousloví „škoda nejméně“ nelze
dle stěžovatele vykládat jinak než dle jazykového významu těchto slov, tedy že mohlo dojít
ke škodě vyšší, ale orgány činné v trestním řízení prokázaly pouze škodu v tomto rozsahu.
Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2019,
č. j. 9 Afs 96/2019 – 35, ve kterém měla být posuzována skutkově podobná situace.
V neposkytnutí příspěvku pro nesplnění podmínek pak dle stěžovatele nelze shledávat žádnou
formu trestu, jak tvrdí žalobce. Závěrem stěžovatel k žalobcovu nesouhlasu se zneužitím práva
uvádí, že za řádné jednání je nutno považovat pouze takové, kdy k trestné činnosti nedochází,
přičemž nelze bagatelizovat trestnou činnost tvrzením o malém rozsahu škody.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu
oprávněný zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že o obdobné věci totožných účastníků
řízení (týkající se žádosti žalobce o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením za I. čtvrtletí roku 2010) již rozhodl rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 1 Ads
282/2019 – 37, přičemž v nynějším případě neshledal důvod se od právního názoru zaujatého
v tomto rozhodnutí odchýlit. V uvedené věci přitom Nejvyšší správní soud konstatoval:
„V projednávané věci je spornou otázkou, zda pravomocné odsouzení jednatele a zaměstnanců žalobce
za pokus dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 trestního zákoníku, resp. pomoci k němu, spáchaného tím,
že části zaměstnanců byla vyplácena nižší mzda, než jak bylo uvedeno v jejich pracovních smlouvách, a žalobce
v žádosti o poskytnutí příspěvku následně uvedl jako skutečně vynaložené náklady mzdu v plné výši, odůvodňuje
nepřiznání příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením v celé požadované částce. Stěžovatel je toho
názoru, že ano, neboť žalobce uvedl do žádosti o přiznání příspěvku nepravdivé údaje. Městský soud však
konstatoval, že taková skutečnost nemůže být důvodem pro nepřiznání celé částky požadované na příspěvku,
ale pouze té části, v níž bylo prokázáno, že nebyla zaměstnancům vyplacena.
Nejvyšší správní soud považuje na úvod za nutné upozornit, že projednávaná věc se týká právní úpravy,
konkrétně §78 zákona o zaměstnanosti, účinné do 31. 12. 2011, což v projednávané věci není mezi stranami
sporné a vyplývá z přechodného ustanovení čl. II bodu 9 zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zákon
č. 367/2011 Sb.).
Dle §78 zákona o zaměstnanosti v rozhodném znění:
(1) Zaměstnavateli zaměstnávajícímu více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých
zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. …
(2) Příspěvek náleží zaměstnavateli měsíčně ve výši skutečně vynaložených mzdových nákladů na zaměstnance
v pracovním poměru, který je osobou se zdravotním postižením, včetně pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel
za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance, nejvýše však 8000 Kč. …
Rozšířený senát v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46, č. 3324/2016 Sb. NSS,
uvedl, že příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením je svou povahou účelovou dotací. Není úřadem
práce poskytován na základě dohody, ale zaměstnavateli na něj při splnění zákonných podmínek vzniká nárok.
Tyto závěry se plně uplatní na právní úpravu účinnou do 31. 12. 2011, tedy i v projednávané věci.
Je nesporné, že v případě stanovení výše příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením je třeba vycházet ze skutečně vynaložených prostředků na mzdy nebo platy zaměstnanců se zdravotním
postižením v daném období (viz §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti). I z toho důvodu je příspěvek poskytován
zpětně za uplynulé čtvrtletí.
Ačkoliv zneužití tohoto příspěvku s cílem vlastního obohacení, které bylo prokázáno v trestním řízení
ukončeném rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 168/2013 – 1610, je jednoznačně nejen
protiprávním, ale i nemorálním jednáním, které Nejvyšší správní soud považuje za rozporné s dobrými mravy
a zásadami slušnosti, je nutno přisvědčit městskému soudu, že zákon o zaměstnanosti v rozhodném znění
nespojoval obecně s takovým jednáním následek neposkytnutí příspěvku jako celku, resp. neposkytnutí té části
příspěvku, jež nebyla ovlivněna tímto jednáním.
Právní úprava ani nerozlišuje, zda byly nepravdivé údaje uvedeny v žádosti úmyslně či pouze
z nedbalosti, nepozornosti nebo omylem. Přistoupil-li by Nejvyšší správní soud na stěžovatelovu argumentaci,
že uvedení nesprávných údajů je důvodem pro nepřiznání příspěvku jako celku, jednalo by se o nepřiměřeně tvrdý
výklad vůči osobám, které se při vyplňování žádosti jednoduše zmýlily v určité informaci. Nadto zákon stanoví,
že úřad práce příspěvek nepřizná ve vztahu k těm zaměstnancům, u kterých nebyl doložen doklad o zdravotním
postižení [§78 odst. 7 písm. c) zákona o zaměstnanosti]. Obdobně je třeba přistupovat k situaci, kdy správní
orgán zjistí, že zaměstnavatel si nárokuje výši příspěvku, která u některých zaměstnanců neodpovídá skutečně
vynaloženým výdajům na jejich mzdy či platy. Je totiž zřejmé, že sám zákon považoval příspěvek za plnění
dělitelné, přinejmenším ve vztahu k jednotlivým zaměstnancům.
Nelze opomenout, že i v řízení o žádosti se uplatní zásada materiální pravdy vyjádřená v §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, podle níž správní orgán (nevyplývá-li ze zákona něco jiného) postupuje tak, aby
byl (co do správnosti) zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Význam této zásady je třeba zdůraznit
právě pro případy, v nichž má správní orgán indicie, případně dokonce důkazy o tom, že zaměstnavatel do žádosti
neuvedl pravdivé údaje, jako tomu bylo v nyní posuzované věci.
Zároveň je nutno mít na paměti, že účelem příspěvku je pomoci osobám se zdravotním postižením s jejich
pracovním uplatněním, neboť tyto osoby mají při hledání vhodného zaměstnání a jeho udržení na trhu práce
přirozeně obtížnější situaci. Tento účel je naplněn poskytnutím příspěvku pouze ve výši vynaložených nákladů
na mzdu nebo plat jednotlivých zdravotně postižených zaměstnanců, neboť tak je zajištěno využití příspěvku
ve prospěch těchto zaměstnanců. Neposkytnutí příspěvku jako celku by výsledně mohlo vést k negativním
důsledkům nikoliv primárně pro samotného zaměstnavatele, ale zejména pro osoby na trhu práce znevýhodněné.
V projednávané věci jak ze správního spisu, tak z trestního rozsudku vyplývá, že osoby se zdravotním postižením,
které vypovídaly o náplni své práce a odměně, pro žalobce skutečně práci vykonávaly (ač třeba v jiném rozsahu,
než stanovila jejich pracovní smlouva).
Do 31. 12. 2011 nebyl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením vázán
na dohodu s úřadem práce o zřízení či vymezení chráněných pracovních míst (od 1. 1. 2012) či uznání
zaměstnavatele za zaměstnavatele působícího na chráněném pracovním trhu (od 1. 1. 2018). Zaměstnavatel
tak mohl za splnění podmínek uvedených v §78 zákona o zaměstnanosti (tedy zaměstnávání více než 50 %
zdravotně postižených, včasná žádost, bezdlužnost, předložení potřebných podkladů) žádat o příspěvek
na jakéhokoliv zdravotně postiženého zaměstnance. Právní úprava byla následně změněna zákonem
č. 367/2011 Sb. Z důvodové zprávy k této novele je patrné, že zákonodárce si byl vědom různých způsobů
zneužívání příspěvku na zaměstnávání zdravotně postižených osob. Od 1. 1. 2012 byly příspěvky dle §78
zákona o zaměstnanosti poskytovány zásadně na chráněná pracovní místa zřízená nebo vymezená v písemné
dohodě mezi zaměstnavatelem a úřadem práce. Uzavření písemné dohody o vymezení chráněných pracovních míst
s úřadem práce (§75) tedy bylo podmínkou pro poskytnutí příspěvku dle §78 zákona o zaměstnanosti (k tomu
viz rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 Ads 115/2016 – 29). Zákonodárce reagoval i na zneužívání čerpání
příspěvků a nově stanovil, že důvodem pro neuzavření dohody o zřízení či vymezení pracovního místa je skutečnost,
že vůči zaměstnavateli bylo v posledních 12 měsících před podáním žádosti zahájeno trestní stíhání
jako obviněnému z trestného činu podvodu podle jiného právního předpisu v souvislosti s poskytováním příspěvku
na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením [§75 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti].
Tato právní úprava však nedopadá na nyní řešený případ (…).
Stěžovatel také poukazuje na rozsudek ze dne 23. 5. 2019, č. j. 9 Afs 96/2019 – 35, který se týkal
situace, kdy příspěvky dle §78 zákona o zaměstnanosti byly vyplaceny, a teprve následně došlo k odsouzení
za spáchání trestného činu dotačního podvodu spočívajícího ve vyplácení nižší mzdy, než bylo uvedeno v pracovních
smlouvách zdravotně postižených zaměstnanců a nárokováno na příspěvku. Úřad práce proto vyzval
zaměstnavatele k vrácení části příspěvků a správce daně následně vyměřil zaměstnavateli odvod těchto prostředků
do státního rozpočtu. Je pravda, že peněžní částka, kterou měl zaměstnavatel dle finančního úřadu vrátit
z poskytnutých příspěvků, byla vyšší, než škoda vyčíslená v trestním řízení. Tato skutečnost však nikterak
nepodporuje stěžovatelovu pozici, neboť ani v dané věci nežádal úřad práce, resp. správce daně vrácení celé
vyplacené částky, ale pouze rozdílu, který dle jeho názoru vznikl nevyplacením mezd ve výši, jakou zaměstnavatel
deklaroval ve svých žádostech.
Městský soud v nyní projednávané věci nezavázal správní orgány příspěvek přiznat ve výši, která
odpovídá rozdílu původně žádané částky a vyčíslení škody v trestním řízení. Stěžovatel je oprávněn opatřit
si podklady a následně si učinit úsudek o tom, jaká výše prostředků byla žalobcem skutečně vynaložena na mzdy
zaměstnanců (včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného
na veřejné zdravotní pojištění).
Zároveň nelze přisvědčit žalobci, že trestním rozsudkem a výpočtem škody bylo prokázáno, že ve zbytku
částky mu nárok na příspěvek přísluší. Pokud soud v trestním řízení rozhodl jen ve vztahu k části příspěvku,
neznamená to, že by ve zbytku byly podmínky pro jeho přiznání splněny. V trestním řízení bylo vyslechnuto
pouze 16 zaměstnanců, kteří pro žalobce pracovali v prvním či druhém čtvrtletí roku 2010. Není tak vyloučeno
a správní orgán není omezen ve zjištění (pokud bude založeno na spolehlivých podkladech), že mzda byla krácena
také dalším zaměstnancům, na které byl žádán příspěvek dle §78 zákona o zaměstnanosti. V takovém případě
by měl příspěvek být přiznán pouze v částce, u níž správní orgány dojdou k závěru, že byla skutečně použita
k úhradě mezd a povinných odvodů za zaměstnance.
S ohledem na výše citovanou judikaturu považuje Nejvyšší správní soud za překonanou úvahu stěžovatele
o dotaci jako dobrodiní státu, které snad lze odepřít za mírnějších podmínek než jiná plnění. Pokud stát plní své
veřejné úkoly prostřednictvím jiných osob (ať už jsou jimi zaměstnavatelé poskytující zaměstnání zdravotně
postiženým osobám, neziskové subjekty zajišťující péči o příslušníky různých znevýhodněných či přímo ohrožených
skupin osob, která by jinak příslušela státu), pak se stát nemůže, nevyplývá-li to přímo ze zákonné úpravy,
zprostit své odpovědnosti řádného rozhodování o právech těchto subjektů poukazem na své postavení dobrodince.
Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že správní soudy přezkoumávají napadená správní rozhodnutí
a v nich uvedené důvody. Nejvyšší správní soud tak nemohl hodnotit stěžovatelovu úvahu týkající se zneužití práva
ze strany žalobce, neboť tuto argumentaci jeho ani prvostupňové správní rozhodnutí neobsahují. Z konstantní
judikatury vyplývá, že případný nedostatek odůvodnění rozhodnutí nemůže být dodatečně zhojen podrobnějším
rozborem právní problematiky učiněným až v kasační stížnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58, nebo ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 – 25,
č. 73/2004 Sb. NSS).“
IV.
Závěr a náklady řízení
[15] Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ani v nyní posuzované
věci není kasační stížnost stěžovatele důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine
s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobci jako úspěšnému účastníku náleží vůči stěžovateli právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení o kasační stížnosti. Náklady spočívají v odměně
advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] ve výši 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]
a v paušální částce hotových výdajů za tento úkon ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku
odpovídající dani, kterou je povinen odvést, tj. o 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Náklady
řízení tedy celkově představují částku 4114 Kč, kterou je stěžovatel povinen uhradit ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Romana Klimuse,
advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu