ECLI:CZ:NSS:2021:5.ADS.379.2020:28
sp. zn. 5 Ads 379/2020 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr. Janem
Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j. 1 Ad 16/2020 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n e má práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 3. 2020, č. j. MPSV-2020/66461-911. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 12. 2019 (vypraveno dne
30. 12. 2019), č. j. 2008353/19/AB, jímž bylo rozhodnuto podle §61 odst. 2 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění relevantním pro posuzovanou věc (dále jen
„zákon o státní sociální podpoře“), o nepřiznání dávky státní sociální podpory – příspěvku
na bydlení ode dne 31. 7. 2019.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně v reakci na podanou žádost
o příspěvek na bydlení stěžovatele vyzval, aby doplnil podpis společně posuzované osoby M. H.
na této žádosti, osvědčil svůj příjem a příjem společně posuzované osoby za období
druhého čtvrtletí roku 2019, osvědčil výši nákladů na bydlení za toto období, a to vše ve lhůtě 8
dnů ode dne doručení výzvy. Tato výzva byla doručena stěžovateli dne 25. 11. 2019.
[3] Součástí správního spisu je rovněž nájemní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem
a společně posuzovanou osobou M. H. jakožto nájemci a M. E. jakožto pronajímatelkou na byt
umístěný v 1. patře v domě na adrese Z.447/8, P.
[4] Dne 30. 12. 2019 bylo správnímu orgánu I. stupně v brzkých ranních hodinách doručeno
doplnění žádosti o příspěvek na bydlení. Stěžovatel doplnil rozepsání úhrad za nájemné, dodávky
vody a odvoz komunálního odpadu za druhé čtvrtletí roku 2019 – nájemné mělo činit každý
měsíc 9500 Kč, náklady na dodávky vody měly činit 1500 Kč měsíčně a 652 Kč měl činit
doplatek, náklady na odvoz komunálního odpadu měly činit 300 Kč měsíčně a 24 Kč měl činit
doplatek. Dále stěžovatel doložil potvrzení pronajímatelky ze dne 19. 7. 2019, že za rok 2018
za služby na adrese Z. 447/8, P., bylo vyúčtováno celkem 22 515 Kč (z toho 915 Kč činil
doplatek – 24 Kč odvoz komunálního odpadu a 891 Kč náklady na dodávky vody). Dále doložil
potvrzení pronajímatelky, že stěžovatel uhradil nájemné ve výši 9500 Kč a za služby 1800 Kč
za každý měsíc roku 2019.
[5] Téhož dne (30. 12. 2019) v 11:56:29 hodin správní orgán I. stupně doručil výše citované
rozhodnutí ze dne 23. 12. 2019, kterým rozhodl o nepřiznání dávky, neboť stěžovatel nedoplnil
veškeré požadované podklady.
[6] Téhož dne (30. 12. 2019) v 13:25:57 hodin byl správnímu orgánu I. stupně do datové
schránky dodán podpis žádosti o příspěvek na bydlení ze strany společně posuzované osoby
a její „Prohlášení osob, které nemají příjmy rozhodné pro nárok na dávku“ za 2. a 3. čtvrtletí roku 2019.
[7] Odvolání proti rozhodnutí o nepřiznání dávky (příspěvku na bydlení) žalovaný zamítl
výše citovaným rozhodnutím ze dne 31. 3. 2020.
II. Rozhodnutí městského soudu
[8] Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu k městskému soudu. Namítal,
že žádost mohl doplňovat do dne vydání rozhodnutí, nikoliv pouze během osmidenní lhůty
určené ve výzvě. Lhůty jsou počítány podle dní, nikoliv podle hodin, minut či sekund, a pokud
tedy společně posuzovaná osoba doložila požadované skutečnosti v den vydání rozhodnutí,
doložila je včas. Nadto byl správní orgán I. stupně povinen vyzvat společně posuzovanou osobu
ke splnění povinnosti osvědčit rozhodné skutečnosti. Stěžovatel dále namítal, že doložil veškeré
náklady na bydlení.
[9] Městský soud žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Předně upozornil, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel doplnil svou žádost před vydáním
prvostupňového rozhodnutí pouze částečně. Podklady dodané po uplynutí lhůty tedy žalovaný
vzal v potaz, neshledal je však dostatečnými. Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného,
že stěžovatel neosvědčil tvrzený doplatek na zálohách za vodné ve výši 652 Kč a odvoz
komunálního odpadu ve výši 24 Kč. Za podstatné považoval městský soud to, že se potvrzení
vyúčtování služeb vztahovalo pouze na rok 2018, nikoliv na 2. čtvrtletí roku 2019 – stěžovatel
tedy neosvědčil výši nákladů v rozhodném období.
[10] Správní orgán I. stupně nebyl povinen vyzývat společně posuzovanou osobu,
aby osvědčila rozhodné skutečnosti. Tato povinnost by jej tížila pouze v případě, že by společně
posuzovaná osoba svou povinnost splnit odmítla. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.
[11] Podle městského soudu nebylo možno přihlížet k podepsanému „Prohlášení osob, které
nemají příjmy rozhodné pro nárok na dávku“ za 2. a 3. čtvrtletí 2019 pro společně posuzované osoby.
Toto prohlášení bylo dodáno dne 30. 12. 2019 v 13:25:57, tedy po vydání a doručení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, který již byl svým rozhodnutím vázán a s ohledem
na koncentraci řízení dle §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
relevantním pro posuzovanou věc (dále jen „správní řád“), k němu nemohl přihlédnout ani
žalovaný.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti předně nesouhlasí s městským soudem, že neosvědčil
doplatky na náklady na plnění spojené s užíváním bytu ve výši 652 Kč za vodu a 24 Kč za odvoz
odpadu – výše těchto nákladů vyplývá z vyúčtování služeb ze dne 19. 7. 2019. Dále stěžovatel
namítá, že podle §68 odst. 1 písm. e) zákona o státní sociální podpoře je přílohou žádosti toliko
doklad o výši nájemného a nákladů za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Není proto třeba
dokládat i skutečnost, že byly tyto náklady skutečně uhrazeny.
[13] Společně posuzovaná osoba neměla povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku, pokud jde o výši příjmu. Podle §68 odst. 2 písm. b) zákona o státní sociální podpoře
totiž postačí prohlášení o výši příjmu, nejedná-li se o příjmy uvedené v ustanovení písm. a)
stejného odstavce. Na základě toho lze dovodit, že prohlášení postačuje i v případě, že společně
posuzovaná osoba nemá žádné příjmy, a proto postačí také prohlášení žadatele (stěžovatele). Ten
přitom v žádosti prohlásil, že společně posuzovaná osoba nemá žádné příjmy, a to proškrtnutím
pole „Příjmy“ v části B žádosti. I kdyby měla povinnost tuto skutečnost prohlásit přímo společně
posuzovaná osoba, měl ji správní orgán I. stupně vyzvat podle §61 odst. 4 zákona o státní
sociální podpoře. Stěžovatel dále uvedl, že v žalobě tvrdil, že společně posuzovaná osoba odmítla
osvědčit rozhodné skutečnosti. Žádný právní předpis nadto nestanoví, že by měl žadatel
informovat správní orgány, že společně posuzovaná osoba osvědčení odmítla. Správní orgán
I. stupně tedy měl společně posuzovanou osobu vyzvat ke splnění její povinnosti osvědčit
rozhodné skutečnosti.
[14] Podle stěžovatele je nutné, aby správní orgán, který v určitý den vydal rozhodnutí,
zohlednil důkazy jemu dodané téhož dne, i kdyby byly dodány v pozdějším čase a dodatečně
způsobily zrušení rozhodnutí. V nyní posuzované věci byly společně posuzovanou
osobou předloženy podklady v den vydání rozhodnutí v čase 13:25:57. Stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil, že stěžovatel předložil vyúčtování
záloh za rok 2018. Předložený doklad neodpovídá obdobím (požadováno bylo osvědčení výdajů
za 2. čtvrtletí roku 2019) ani částkou (nedoplatek za vodu byl tvrzen ve výši 652 Kč,
na vyúčtování je uvedena částka 891 Kč). Do nákladů na bydlení se započítávají náklady
na bydlení uhrazené v rozhodném období žadatelem nebo společně posuzovanou osobou.
Absenci příjmů nemůže podle žalovaného stvrdit jiná osoba, než o jejíž příjem se jedná.
Proškrtnutí kolonky „Příjmy“ v žádosti o dávku není prohlášením o příjmech. Rovněž je dle
žalovaného mylný názor stěžovatele, že byl správní orgán I. stupně povinen vyzvat společně
posuzovanou osobu k osvědčení rozhodných skutečností, neboť ten o případném odmítnutí této
osoby skutečnosti osvědčit nevěděl. Co se týče času doručení dokladů společně posuzované
osoby, žalovaný uvádí, že okamžikem doručení rozhodnutí nastávají jeho účinky vůči adresátovi
a nelze jej měnit jinak než zákonem stanoveným způsobem, tedy podáním opravného prostředku.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k následujícímu
závěru.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že podle §68 odst. 1 písm. e) zákona o státní sociální
podpoře je přílohou žádosti toliko doklad o výši nájemného a nákladů za plnění poskytovaná
s užíváním bytu, nikoliv potvrzení o jejich uhrazení.
[19] Městský soud svůj závěr, že stěžovatel neosvědčil tvrzený doplatek na zálohách za vodné
ve výši 652 Kč a odvoz komunálního odpadu ve výši 24 Kč, založil na tom, že se předložené
vyúčtování služeb potvrzené pronajímatelkou dne 19. 7. 2019 vztahuje pouze na rok 2018, nikoliv
k druhému čtvrtletí roku 2019. Na uvedenou argumentační snahu stěžovatel v kasační stížnosti
vůbec nereaguje, pouze lakonicky uvádí, že předložil správnímu orgánu I. stupně vyúčtování
služeb ze dne 19. 7. 2019, ze kterého výše nedoplatků vyplývá – právě toto vyúčtování služeb
se však vztahuje k roku 2018, nikoliv k rozhodnému období. Nejvyššímu správnímu soudu tak
nezbývá než se s názorem městského soudu ztotožnit. Za situace, kdy nebyla osvědčena výše
nákladů za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rozhodné období, je zcela nadbytečné
se zabývat další stěžovatelem přednesenou otázkou, zda mělo být osvědčeno i uhrazení
těchto nákladů. Ať už by byla odpověď jakákoliv, na výsledku soudního řízení by nic nemohla
změnit.
[20] Zdejší soud tedy konstatuje, že právě ke druhému čtvrtletí roku 2019 se měly
stěžovatelem předkládané podklady v souladu s §25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře,
jakož i výzvou správního orgánu I. stupně, vztahovat. Podle citovaného ustanovení totiž platí,
že „[n]áklady na bydlení se pro nárok a výši příspěvku na bydlení stanoví jako jejich průměr za kalendářní
čtvrtletí bezprostředně předcházející kalendářnímu čtvrtletí, na které se nárok na výplatu dávky prokazuje,
popřípadě nárok na dávku uplatňuje […]“, přičemž stěžovatel žádal výplatu dávky na třetí čtvrtletí
roku 2019. Pokud však stěžovatel v prvním doplnění dne 30. 12. 2019 tvrdil, že za druhé čtvrtletí
roku 2019 měl uhradit doplatek v celkové výši 676 Kč a tuto skutečnost osvědčuje pouze
vyúčtováním služeb ze dne 19. 7. 2019, které ovšem vypovídá o doplatku za rok 2018 (nadto
v jiné výši), nelze než uzavřít, že stěžovatel nepředložil doklady osvědčující výši nákladů za plnění
poskytovaná s užíváním bytu.
[21] Stěžovatel dále namítá, že společně posuzovaná osoba nebyla povinna osvědčit, že nemá
žádný příjem, a tedy bylo postačující proškrtnutí kolonky „Příjmy“ v žádosti stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel tuto námitku v žalobě nevznesl, a je tedy
nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož „[k]asační stížnost není přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl “. Toto ustanovení nesleduje restrikci
práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního
charakteru řízení o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího
žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní,
je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné
nepříznivé následky s tím spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS).
[22] Žalobním bodem stěžovatel učinil tvrzenou povinnost správního orgánu I. stupně vyzvat
společně posuzovanou osobu ke splnění povinnosti osvědčit rozhodné skutečnosti – v tomto
rozsahu kasační stížnost přípustná je. Samotnou existenci povinnosti společně posuzované osoby
však stěžovatel nezpochybňoval, naopak ji v žalobě implicitně připouštěl. Přitom mu nic
nebránilo námitku vznést již v řízení před městským soudem, o reakci na argumentaci protistrany
či městského soudu se nejedná. Za situace, kdy je existence povinnosti společně posuzované
osoby osvědčit rozhodné skutečnosti předpokladem žalobní argumentace stěžovatele, lze jen stěží
přistoupit na myšlenku, že by snad mělo jít o pokračování argumentační linie, pokud stěžovatel
v kasační stížnosti tento předpoklad popře, aniž by tím jakkoliv reagoval na výklad městského
soudu. Stěžovatel tak Nejvyššímu správnímu soudu ve své podstatě znemožňuje plnit roli
kasačního soudu, jehož úkolem je přezkum závěrů soudů vyslovených v předešlém řízení, neboť
městský soud se existencí povinnosti společně posuzované osoby nezabýval – obdobně jako
stěžovatel ji mlčky předpokládal. Právě na takovou situaci je přiléhavé použití institutu
nepřípustnosti.
[23] Jako obiter dictum Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby námitka byla přípustná, byla
by nedůvodná. Cílem zákona o státní sociální podpoře je pomoc osobám v nepříznivých
sociálních situacích, zároveň však musí nutně chránit udržitelnost tohoto nastavení – náklady
na státní sociální podporu hradí stát (§1 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře) a ani jeho
zdroje nejsou bezbřehé. Proto je třeba zajistit, aby bylo uplatnění nároku na dávku co možná
nejsnazší (příjemce dávky má např. povinnost rozhodné skutečnosti toliko osvědčit, nikoliv
prokázat); na druhou stranu však dávka státní sociální podpory nesmí být poskytnuta tomu, kdo
o ni požádá, ačkoliv na ni nemá nárok. Významným prostředkem k ochraně státu a jeho
rozpočtu, potažmo nastaveného systému státní sociální podpory, je deliktní odpovědnost osob,
které při osvědčování rozhodných skutečností uvádějí nepravdivé údaje. V případě společně
posuzované osoby či příjemce dávky je odpovídajícím přestupkem především přestupek proti
pořádku ve státní správě podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých
přestupcích; takový přestupek lze spáchat pouze úmyslně. Za úmyslné spáchání přestupku, není-li
prohlášení o absenci jakéhokoliv příjmu pravdivé, může odpovídat v zásadě jen společně
posuzovaná osoba, o jejíž příjem se jedná – příjemce dávky nemusí mít o finanční situaci
společně posuzované osoby pravdivé údaje. Pokud by se tedy měl uplatnit výklad stěžovatele,
byla by udržitelnost státní sociální podpory „vydána na milost“ příjemcům dávek, kteří by mohli
beztrestně prohlašovat absenci příjmů jiných osob, o jejichž skutečné finanční situaci nemají
správné údaje, a osvědčovat tak nároky na dávky, na které nárok ve skutečnosti nemají. Je zřejmé,
že je třeba upřednostnit výklad žalovaného, podle něhož může prohlásit absenci jakéhokoliv
příjmu pouze ta osoba, o jejíž příjem se jedná.
[24] Stěžovatel dále nemá pravdu, tvrdí-li, že ze zákona plyne žalovanému povinnost vyzvat
společně posuzovanou osobu k osvědčení rozhodných skutečností, aniž by byl stěžovatelem
upozorněn, že tato osoba osvědčit tyto skutečnosti odmítla. Touto otázkou se Nejvyšší správní
soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 Ads 181/2019 - 25, na nějž lze pro stručnost
odkázat i v nyní posuzovaném případě. V citovaném rozhodnutí dospěl zdejší soud k závěru,
že „[p]rimární povinnost předložit doklad o výši příjmu společně posuzované osoby dle §68 odst. 1 písm. b)
zákona o státní sociální podpoře tedy stíhá žadatele o dávku. Pokud ji nesplní, musí být případně podle §61
odst. 2 zákona o státní sociální podpoře vyzván úřadem práce k dodatečnému splnění. Tato povinnost mu nemůže
zaniknout, aniž by vůči úřadu práce učinil jakýkoliv úkon, ze kterého by vyplývalo, že splnil povinnost požádat
společně posuzovanou osobu k doložení jejího příjmu a tato mu součinnost neposkytla. Teprve v takovém případě
je na úřadu práce, aby společně posuzovanou osobu vyzval k osvědčení jejího příjmu.“
[25] Stěžovatel v řízení před správními orgány netvrdil, že společně posuzovaná osoba odmítla
splnit svou povinnost osvědčit rozhodné skutečnosti. Jak tedy vyplývá z výše uvedeného,
za takové situace správní orgán I. stupně nebyl povinen vyzvat tuto osobou podle §61 odst. 4
zákona o státní sociální podpoře.
[26] Dále stěžovatel namítá, že jsou správní orgány povinny přihlédnout i k podáním
učiněným v den vydání rozhodnutí, a to i v případě, že mu jsou doručeny po jeho vydání.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí je vydáno mj. v okamžiku, kdy je jeho písemné
vyhotovení předáno k doručení [§71 odst. 2 písm. a) správního řádu]. Žalovaný rozhodnutí
odeslal (vydal) dne 30. 12. 2019 v 10:33:20 hodin, doručeno pak bylo rozhodnutí dne 30. 12. 2019
v 11:56:29 hodin. Stěžovatel mohl jako účastník řízení navrhovat důkazy a činit jiné návrhy
do vydání rozhodnutí (§36 odst. 1 správního řádu). Po vydání a doručení rozhodnutí byl správní
orgán I. stupně svým rozhodnutím bezesporu vázán. Navíc je třeba poznamenat, že dne
12. 12. 2019 správní orgán I. stupně doručil stěžovateli vyrozumění o jeho právu vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě osmi dnů, přičemž v tomto vyrozumění stěžovatele
upozornil, že na dávku nemá nárok, neboť nedoložil požadované podklady. I přesto stěžovatel
zaslal doplnění žádosti, nadto neúplné, teprve 30. 12. 2019. Žalovaný ani městský soud tedy
nepochybily, pokud dospěly k závěru, že za takové situace neměl správní orgán I. stupně
možnost, jak v souladu se zákonem své rozhodnutí zvrátit.
[27] Ani žalovaný nemohl přihlédnout k podání učiněnému poté, co bylo vydáno
prvostupňové rozhodnutí. Podle §82 odst. 4 věty první správního řádu platí, že „,[k] novým
skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího
řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve“.
V daném případě nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nemohl podání učinit před vydáním
rozhodnutí – zejména tedy ve stanovené osmidenní lhůtě. Nic takového stěžovatel ostatně ani
netvrdí. Podpis společně posuzované osoby na žádosti dodaný po vydání prvostupňového
rozhodnutí tedy nebylo možno zohlednit.
[28] Nadto je v dané věci zcela zřejmé, že nepřihlédnutím k pozdnímu podání nemohla
stěžovateli vzniknout újma na jeho právech – jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel nevyhověl
výzvě žalovaného k osvědčení rozhodných okolností ve více ohledech, a tím pádem by na věci
nic neměnilo, ani kdyby správní orgány pozdní podání braly v potaz. Nutno též znovu
připomenout, že je primárně odpovědností stěžovatele jakožto příjemce dávky osvědčit všechny
rozhodné skutečnosti, a to nejpozději v osmidenní lhůtě počítané od doručení výzvy k osvědčení
těchto skutečností. Neučiní-li tak, vystavuje se nebezpečí, že bude jeho žádost zamítnuta, což
se stalo i v posuzované věci. Osmidenní lhůta uplynula dne 3. 12. 2019, a správní orgán I. stupně
tedy mohl od té doby žádost zamítnout, přesto tak učinil teprve 30. 12. 2019 (tedy i po lhůtě
stanovené k tomu, aby se stěžovatel vyjádřil k podkladům rozhodnutí), a stěžovateli tak ponechal
více než dostatek prostoru pro doplnění veškerých podkladů. Pokud správní orgán I. stupně
obdržel částečné doplnění žádosti teprve 30. 12. 2019, tj. skoro měsíc po uplynutí stanovené lhůty
k osvědčení rozhodných skutečností, a ani toto doplnění nepostačovalo k přiznání dávky, nelze
mu vyčítat, že již dále nevyčkával a obratem žádost zamítl.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný byl ve věci úspěšný, nicméně právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti vůči neúspěšnému stěžovateli mu podle §60
odst. 2 s. ř. s. nenáleží.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 12. listopadu 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu