ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.261.2018:52
sp. zn. 5 Afs 261/2018 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: multigate a.s.,
se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem
Wellnerova 1322/3, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 2. 2016,
č. j. JMK 28342/2016, sp. zn. S-JMK 75321/2011 OSPŽ, ze dne 23. 2. 2016, č. j. JMK
26966/2016, sp. zn. S-JMK 80625/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27520/2016,
sp. zn. S-JMK 122404/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27999/2016, sp. zn. S-JMK
122404/2011 OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 28492/2016, sp. zn. S-JMK 76762/2011
OSPŽ, ze dne 1. 3. 2016, č. j. JMK 31813/2016, sp. zn. S-JMK 76774/2011 OSPŽ, ze dne
8. 3. 2016, č. j. JMK 36196/2016, sp. zn. S-JMK 146342/2011 OSPŽ, v řízení o kasačních
stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2018,
č. j. 29 Af 41/2016 - 149,
takto:
Věc se p o st upuj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci v rozsahu podstatném pro rozhodování rozšířeného senátu
[1] Žalobkyně a její právní předchůdkyně gate seven a. s. se žádostmi podle §155 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších přepisů, domáhaly u věcně a místně
příslušného správce poplatku vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, a to za období
I. – III. kalendářní čtvrtletí 2011. Městský úřad Boskovice, jako věcně a místně příslušný správce
poplatku, jejich žádostem ve všech případech nevyhověl s odůvodněním, že k datu podání
žádosti vratitelný přeplatek nevznikl, neboť uhrazením jednotlivých částek byla splněna
poplatková povinnost za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podle obecně závazných vyhlášek města Boskovice č. 2/2010
a č. 2/2011. Odvolání byla žalovaným zamítnuta.
[2] Předmětem posouzení rozšířeného senátu by měl být výklad §11 zákona č. 565/1990 Sb.,
o místních poplatcích, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zákon o místních poplatcích)
ve vztahu k povinnosti správce poplatku vyměřit poplatek uhrazený po lhůtě splatnosti platebním
výměrem.
[3] V projednávané věci jde o poplatky uhrazené žalobkyní za I. a II. čtvrtletí 2011
a o poplatek uhrazený gate seven a. s. za I. čtvrtletí 2011. Krajský soud vycházel z úvahy,
dle které se na poplatky, které byly uhrazeny ve správné výši avšak opožděně, nevztahuje
speciální úprava pro nesporné poplatkové povinnosti (absence povinnosti vydat platební výměr),
ale správce poplatku je povinen poplatek vyměřit platebním výměrem.
[4] Vzhledem k tomu, že správce poplatku platební výměry nevydal, ač je ze zákona vydat
měl, nedošlo k vyměření ani zákonnému předepsání místního poplatku. Byl-li tento poplatek
(poplatky) žalobkyní či gate seven a. s. z opatrnosti po lhůtě splatnosti uhrazen a následně
evidován na příslušném daňovém účtu, jednalo se s ohledem na neexistenci právního podkladu
pro jeho zaplacení o přeplatek, který byl správce poplatku k její žádosti povinen vrátit.
[5] Z uvedeného důvodu krajský soud výroky II. – IV. podle §78 odst. 1 s. ř. s. zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2016, č. j. JMK 26966/2016, sp. zn. S-JMK 80625/2011
OSPŽ, ze dne 25. 2. 2016, č. j. JMK 27520/2016, sp. zn. S-JMK 122404/2011 OSPŽ a ze dne
25. 2. 2016, č. j. JMK 28492/2016, sp. zn. S-JMK 76762/2011 OSPŽ, a věc v tomto rozsahu
podle §78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] Ve vztahu k poplatkům zaplaceným žalobkyní za II. čtvrtletí 2011 a gate seven a. s.
za II. a III. čtvrtletí 2011, které byly uhrazeny včas, se dle krajského soudu neuplatní shora
uvedené závěry ohledně zákonné povinnosti platební výměr vydat. Sporná otázka, zda žalobkyni
svědčí hmotněprávní povinnost zaplatit místní poplatek a v jaké výši, byla přezkoumána v rámci
řízení o vrácení vratitelného přeplatku podle §155 daňového řádu, přezkumu vlastní poplatkové
povinnosti tak bylo dosaženo, byť odlišnou procesní cestou, než přezkumem platebního výměru.
S odkazem na rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, rovněž uvedl,
že prekluze práva vydat platební výměry nemá vliv na existenci poplatkové povinnosti
a na rozhodování o existenci vratitelného přeplatku, a správní orgány proto postupovaly správně,
když žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku podle §155 daňového řádu bez ohledu na uplynutí
prekluzivní doby pro vydání platebního výměru zamítly. Výrokem V. proto krajský soud žalobu
ve zbývajícím rozsahu podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrokem VI. rozhodl o povinnosti
žalovaného nahradit stěžovatelce a) náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 17 712 Kč.
[7] Rozsudek krajského soudu napadli kasačními stížnostmi jak žalobkyně [dále jen
„stěžovatelka a)“], tak žalovaný [dále jen „stěžovatel b)“]. Stěžovatelka a) brojí proti rozsudku
krajského soudu v rozsahu výroků V. a VI., stěžovatel b) napadá rozsudek krajského soudu
v rozsahu výroků II. – IV. a VI.
[8] Stěžovatel b) nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v případě rozhodování o žádosti
podle §155 daňového řádu je nutné v případě, kdy poplatník svou povinnost uhradit poplatek
dobrovolně splní, avšak opožděně, trvat na povinnosti vydat platební výměr. Poplatník totiž
ani za takové situace neztratí možnost hmotněprávního přezkumu poplatkové povinnosti,
který může proběhnout v rámci řízení o žádosti o vrácení vratitelného přeplatku.
II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu
[9] Předkládající senát si je vědom, že zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů
souvisejících se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných
zákonů byl §10a zákona o místních poplatcích, který upravoval místní poplatek za provozovaný
výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení k 31. 12. 2011 zcela derogován a nahrazen
odvodem z loterií a jiných podobných her. Sporným je však výklad §11 odst. 1 zákona
o místních poplatcích, který se i nadále aplikuje při vyměřování všech ostatních místních
poplatků.
[10] Podle §11 zákona o místních poplatcích ve znění rozhodném pro projednávanou věc
platilo, že [n]ebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním
výměrem. Včas nezaplacené (neodvedené) poplatky nebo jejich nezaplacenou (neodvedenou) část může obec zvýšit
až na trojnásobek (s účinností od 1. 3. 2011 bylo uvedené znění doplněno o možnost vyměřit
poplatek hromadným předpisným seznamem). Předkládající senát zjistil, že ke sporné otázce,
tj. k povinnosti vyměřit pozdě uhrazený poplatek jakož i k existenci případného
přeplatku se již judikatura NSS vyjádřila. Uvést lze např. rozsudky ze dne 6. 2. 20219,
č. j. 6 Afs 201/2018- 27, a ze dne 13. 2. 2019, č. j. 1 Afs 184/2018 - 31.
[11] NSS v uvedených rozsudcích nesouhlasil se závěrem krajských soudů, které shodně jako
krajský soud v nyní projednávané věci odlišovaly situaci, kdy povinnost vydat platební výměr
ve věci místního poplatku plyne správci poplatku z výkladu zákona provedeného rozšířeným
senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34
(rozšířený senát dovodil povinnost správce poplatku vydat platební výměr i v případě, že byl
poplatek uhrazen včas a ve správné výši za předpokladu, že nejpozději v poslední den lhůty,
ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost, sdělil poplatník kvalifikovaným
způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal), a na druhé straně
situaci, kdy povinnost vydat platební výměr plyne správci daně přímo z gramatického výkladu
zákona, tj. poplatník nezaplatil poplatek včas nebo ve správné výši.
[12] Naopak šestý i první senát obě situace považovaly za zcela srovnatelné a v návaznosti
na rozsudek desátého senátu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 10 Afs 57/2017 – 32, konstatovaly,
že vydání platebního výměru má v případě řádně ohlášeného a zaplaceného místního poplatku
sloužit k tomu, aby mohla být přezkoumána sporná poplatková povinnost. Platební výměr
je deklaratorní a slouží jen jako podklad pro další obranu v případě sporné poplatkové
povinnosti, jak vyplývá z již zmíněného usnesení rozšířeného senátu. Poplatková povinnost tedy
vzniká přímo na základě zákona, obecně závazné vyhlášky a právní skutečnosti, spojené
se vznikem poplatkové povinnosti. Účelem vydání platebního výměru je podání informace
poplatníkovi o vzniku povinnosti, výši poplatku, skutečnostech tuto výši určujících
a v neposlední řadě výzva k zaplacení (srov. též rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2009,
č. j. 5 Afs 55/2008 – 38, ve vztahu k deklaratornímu platebnímu výměru na daňové penále).
Žalobci poplatková povinnost v rozhodném období svědčila, což bylo se stejným výsledkem
přezkoumáno v rámci řízení ve věci žádosti o vrácení přeplatku správcem poplatku, žalovaným,
krajským soudem a nyní i Nejvyšším správním soudem. Za této situace nelze konstatovat
nezákonnost rozhodnutí o (ne)vrácení přeplatku pouze z toho důvodu, že v procesu vyměření
poplatku nebyl zároveň vydán deklaratorní platební výměr na ohlášenou, zaplacenou
a přezkoumanou poplatkovou povinnost, který by se nadto ani žalobci nedoručoval, ale pouze
založil do spisu, neboť žalobce svou poplatkovou povinnost splnil.
III. Názor předkládajícího senátu
[13] Předkládající senát dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru šestého a prvního
senátu. Má za to, že zákonem stanovenou povinnost vyměřit místní poplatek platebním výměrem
nelze zaměňovat se situací, kdy sám zákon vyměření poplatku nepředpokládá a tuto povinnost
s ohledem na právo na spravedlivý proces dovodil u včas a ve správné výši uhrazených poplatků
až rozšířený senát.
[14] Poplatky lze obecně vymezit jako nesankční peněžitá plnění, která ukládají veřejnoprávní
subjekty jednotlivcům a která jsou příjmem veřejných rozpočtů. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle článku 4 odst.
1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Ukládání, vyměřování
a výběr daní a poplatků proto nemůže záviset na libovůli správce daně.
[15] Speciální úprava v zákoně o místních poplatcích, která nestanoví povinnost vydat platební
výměr v případě včas a ve správné výši uhrazené poplatkové povinnosti, nemá za následek ani
popření základních principů nalézacího řízení ani neomezenou dobu, v rámci které lze poplatky
poplatníkovi vyměřit, předepsat či vymáhat.
[16] Zákon o místních poplatcích obsahuje hmotněprávní ustanovení upravující jednotlivé
místní poplatky a jejich jednotlivé konstrukční prvky, avšak částečně obsahuje též procesní
ustanovení, na která je nutno nahlížet jako na odchylky od obecné úpravy upravené v daňovém
řádu. Daňový řád se použije subsidiárně. Místní poplatek se platí na základě ohlašovací
povinnosti bez daňového přiznání, přičemž zákon o místních poplatcích stanoví povinnost
poplatek vyměřit, pokud poplatník místní poplatek nebo jeho část nezaplatí (neodvede) včas
nebo ve správné výši.
[17] Tam, kde zákon o místních poplatcích ukládá správci poplatku povinnost vydat platební
výměr, má platební výměr na poplatek zcela stejnou povahu jako platební výměr na daň. V obou
případech totiž existuje zákonný podklad, který takovou povinnost ukládá, jakož i zákonná
povinnost vyměřenou povinnost uhradit. V obou případech také musí nastat právní skutečnost,
spojená se vznikem daňové povinnosti (provozování výherních hracích přístrojů na jedné straně,
dosažení zdanitelných příjmů u daně z příjmů či zdanitelných plnění na výstupu u daně z přidané
hodnoty na straně druhé).
[18] Z tohoto úhlu pohledu tak má deklaratorní povahu i jakýkoli platební výměr na daň
z přidané hodnoty či daň z příjmů. Nikoho by však nenapadlo, že z tohoto důvodu není správce
daně vázán prekluzivními lhůtami nebo že může předepsat či vymáhat i nevyměřenou daň.
[19] Ostatně rozšířený senát deklaratorní povahu platebního výměru zmínil ve zcela jiném
kontextu než pozdější judikatura. V bodu 10 svého usnesení rekapituloval závěry rozsudku NSS
ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 – 56, proti kterým se vymezil předkládající senát
(„[s]oudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce daně vydá platební výměr dle §11 odst. 1 zákona
o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možné namítat jednak nezákonnost
či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu
ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávné stanovení
výše poplatku apod.) Platební výměr dle §11 odst. 1 zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím,
které nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje výši dlužného poplatku. Teprve na základě
platebního výměru je možné vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek do evidence daní. Skutečnost, že proti
povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán platební výměr, není v rozporu
s čl. 11 nebo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zákon o místních poplatcích ve spojení se zákonem
o správě daní a poplatků poplatníkovi zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout
jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, tedy než bude fakticky zasaženo
do majetkové podstaty poplatníka). Poplatník si nemůže vynutit přezkum existující, avšak nevyměřené poplatkové
povinnosti tím, že se na žalovaného obrátí podáním, jež není řádným opravným prostředkem dle aplikovatelného
procesního řádu. Druhý senát v rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62, naopak dospěl
k závěru, že nesouhlasí-li poplatník s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné
v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky
zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr
na základě subsidiárního použití §140 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“).
[20] Předkládající senát je přesvědčen, že obdobně jako daň, musí byt i místní poplatek,
který nebyl uhrazen ve správné výši či včas, vyměřen platebním výměrem a to ve lhůtě
pro stanovení daně. Účelem práva je zjednat spravedlnost, ale též nastolit právní jistotu. Tyto
jednotlivé účely mohou být někdy v protikladu. Proto právo používá mimo jiné čas jako
nejvýznamnější objektivní (mimovolní) právní skutečnost a s jeho plynutím spojuje právní
následky. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla by společnost řádně fungovat nebo se dále rozvíjet,
neboť veškeré právní akty či úkony by mohly být stále relativizovány a zpochybňovány. Zásahy
veřejné moci do soukromé sféry jsou proto vždy limitovány během času. Stejně tak je během
času podmíněna i náprava nepravostí, protiprávností, uvedení stavu faktického do souladu
s požadavky práva.
[21] Ostatně povinnost vést nalézací řízení pro vyměření místního poplatku dovodila
i judikatura NSS. Tak např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 Afs 113/2013-41, NSS uvedl
„[j]akkoli jsou místní poplatky (z hlediska rozpočtové skladby) svou povahou daňovými výnosy, nelze přehlédnout
jejich specifickou povahu. Oproti daním v užším slova smyslu je u nich více akcentována funkce regulační; funkce
fiskální pak primárně směřuje alespoň k částečné kompenzaci (ve vztahu k loteriím a jiným podobným hrám
např. problematika hlučnosti heren, možného zvýšení kriminality v obci, a s tím souvisejících nákladů apod.).
Vzhledem k jejich jednoduchosti se při placení místních poplatků nepředpokládá, že bude docházet k rozporům
mezi plátcem a správcem místního poplatku. Z těchto důvodů je usnadněn i výběr místních poplatků, neboť
ustanovení §11 zákona o místních poplatcích jak ve znění účinném do 31. 12. 2010 (Nebudou-li poplatky
zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem.), tak i ve znění účinném
po 1. 1. 2011 (Nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad
poplatek platebním výměrem. Nebudou-li poplatky odvedeny plátcem poplatku včas nebo ve správné výši, vyměří
mu obecní úřad poplatek platebním výměrem k přímé úhradě.) předpokládá, že nalézací řízení pro vyměření
místního poplatku následuje až tehdy, pokud místní poplatek není včas a ve správné výši zaplacen nebo odveden“.
[22] Prekluzivní lhůta je upravena v §148 daňového řádu. Základní délka této lhůty činí 3 roky
a počíná běžet dnem, kdy se místní poplatek stal splatným. Rozhodnutí o stanovení poplatku
musí také ve lhůtě pro stanovení daně nabýt právní moci. Marným uplynutím lhůty pro stanovení
daně zaniká právo správce poplatku místní poplatek vyměřit (srov. např. nález ÚS ze dne
29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 1341/08).
[23] Smyslem prekluze stejně jako promlčení je jednak přispívat k právní jistotě účastníků
právních vztahů, jednak stimulovat věřitele (ať již jím je subjekt soukromého práva nebo veřejná
moc) k včasnému uplatnění jeho práv. V případě nároků veřejné moci nadto prekluze, případně
promlčení, snižuje možnost svévolných zásahů do právní sféry fyzických a právnických osob.
Neomezená možnost uplatnění určitých majetkových práv vůči dlužníkovi bez ohledu na běh
času by jednak zásadním způsobem zvýšila transakční náklady adresátů veřejných subjektivních
práv a povinností, a to již jen s ohledem na neomezenou dobu, po kterou by museli vést určitou
evidenci relevantní pro potenciální uplatnění nároku, jednak by vytvořila totální právní nejistotu
ohledně jejich majetkové situace a těch závazků, které vznikly třebas i velmi dávno v minulosti.
Jak v daňovém kontextu judikoval Ústavní soud, lhůty k vyměření daně mají významný vliv
na právní jistotu: „Účelem zavedení prekluzívních lhůt pro vyměření bylo stimulovat správce daně k včasnému
výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich
uplynutí zanikají i jejich povinnosti, které zejména pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby
vždy spjaty s určitými problémy“ (viz nález ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05). Časově
neomezená možnost určitý druh závazků uplatnit by jistě vedla k problematickému rozhodování
orgánů státní správy i soudů, které by byly nuceny rozhodovat i o velmi starých pohledávkách,
na které již neexistují dostatečné důkazní prostředky, což by ohrozilo právní jistotu nejen
dlužníka, ale i věřitele. V neposlední řadě by byla favorizace státní moci uplatnit určitou
majetkovou pohledávku kdykoliv bez ohledu na běh času nepřípustná též s ohledem na ústavní
požadavky rovnosti a zákazu diskriminace (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2009,
č. j. 1 Afs 15/2009 – 105, č. 1837/2009 Sb. NSS).
[24] K prekluzi práva správce poplatku na vyměření místního poplatku jsou povinni
přihlédnout z úřední povinnosti jak odvolací orgán, tak soud v případném soudním přezkumu.
Vyměření místního poplatku po uplynutí prekluzivní lhůty je vadou, která způsobuje
nezákonnost. Pokud by tedy nedošlo ke zrušení takového rozhodnutí, svědčila by mu domněnka
správnosti a zákonnosti a mohlo by představovat exekuční titul, na základě kterého může být
zahájeno vymáhání nedoplatku.
[25] V projednávané věci zákon o místních poplatcích stanoví povinnost místní poplatek
vyměřit a daňový řád, který se použije subsidiárně, omezuje dobu, v níž je možné poplatek
vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Pokud tedy vůbec nebyl platební
výměr v situaci, kdy to sám zákon ukládá, vydán, nelze uhrazenou platbu považovat za splnění
daňové povinnosti, ale ve smyslu §150 odst. 4 daňového řádu je nutno ji zaevidovat jako platbu
na dosud nestanovenou daň. Platba bez řádného vyměření poplatkové povinnosti není ničím
jiným než přeplatkem, se kterým správce poplatku zachází postupem ve smyslu §155
a násl. daňového řádu.
[26] Pro úplnost předkládající senát uvádí, že judikaturní závěry umožňující přezkoumat
existenci hmotněprávní povinnosti v řízení o žádosti o přeplatek se týkaly primárně situace,
kdy zákon povinnost vydat platební výměr výslovně nestanovil, tj. v případě, že poplatník
poplatek uhradil včas a ve správné výši. V rozsudku ze dne 8. 4. 2016, č. j. 2 Afs 320/2015 - 35,
NSS k této otázce konstatoval, že se stěžovatel „[n]edomáhal vrácení přeplatku z toho důvodu, že nebyl
vydán platební výměr, ale proto, že mu nesvědčí hmotněprávní poplatková povinnost (...) Lze tak konstatovat,
že stěžovatel nezvolil cestu prostřednictvím domáhání se vydání platebních výměrů a brojení proti jejich zákonnosti
(jako poplatníci ve věci řešené rozšířeným senátem v usnesení č. j. 2 Afs 68/2012 – 34), ale pokusil se uhrazené
poplatky zpochybnit prostřednictvím žádosti o vrácení přeplatku. Za těchto okolností se proto plně uplatnila
zákonná úprava stanovená v §11 zákona o místních poplatcích. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že stěžovatel v tomto případě nebyl nikterak zkrácen na žádném svém právu, neboť v řízení
o vrácení přeplatku byly námitky, kterými stěžovatel zpochybňoval svoji poplatkovou povinnost, správními orgány
i krajským soudem v rámci stěžovatelem zvolené procesní obrany řádně vypořádány.“
[27] V rozsudcích NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015 - 31, a ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 2 Afs 50/2015 - 60, druhý senát vysvětlil, že postup zvolený v rozsudku ze dne 29. 8. 2014,
č. j. 5 Afs 113/2013 – 41, tj. připuštění přezkumu hmotněprávní povinnosti v řízení o přeplatku
byl zvolen s hledem na to, „[…] aby jím řešená věc nebyla nadále prodlužována, neboť byl toho názoru,
že zde hmotněprávní povinnost posouzena byla, a nepovažoval ji za jakkoli spornou, stejně jako krajský soud.
To je právě důsledkem výše zmíněné situace řady sporů, kdy procesní fáze nastiňovala i jiný způsob řešení,
než k jakému dospěl rozšířený senát tohoto soudu. Podstatné je, že i tento způsob řešení zahrnoval posouzení
hmotněprávní povinnosti. V nyní projednávané věci se však krajský soud, jenž vycházel z usnesení rozšířeného
senátu, hmotněprávní stránkou poplatkové povinnosti vůbec nezabýval a s ohledem na konstantní judikaturu
i rozsah kasačního přezkumu tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud (…) Rozsudek pátého senátu se navíc
zabývá přeplatkem na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení
povolené ministerstvem za situace, kdy poplatníci nemohli znát pozdější judikaturu Nejvyššího správního soudu
(zejména usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 68/2012 - 34) a nevěděli, že je možné se u místních poplatků
(i v případě jejich zaplacení) domáhat vydání platebního výměru způsobem popsaným v usnesení rozšířeného senátu
(s ohledem na ustanovení §11 zákona o místních poplatcích). Za uvedené situace by bylo odmítnutím
spravedlnosti, pokud by se poplatník, který se vydání platebního výměru nedomáhal, avšak požádal o vrácení
přeplatku dle §155 daňového řádu, nedomohl hmotněprávního přezkumu své poplatkové povinnosti. Proto dospěl
pátý senát k závěru, že je v rámci řízení o přeplatku možné přezkoumat hmotněprávní poplatkovou povinnost“.
[28] Teprve pozdější judikatura reprezentovaná v tomto usnesení shora uvedeným rozsudky
šestého a prvního senátu učinila v rozporu s principy nalézacího řízení přezkum hmotněprávní
povinnosti v řízení o přeplatku obecným standardem.
IV. Závěr
[29] Ze shora uvedených důvodů předkládající devátý senát dle §17 odst. 1 s. ř. s. postoupil
věc rozšířenému senátu, aby se vyjádřil k otázce, zda je správce daně poplatku ve smyslu
§11 zákona o místních poplatcích povinen v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě vyměřit
platebním výměrem pozdě uhrazený poplatek.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Filip Dienstbier, Zdeněk Kühn,
Petr Mikeš, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil, Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout
podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Podat
svá vyjádření k obsahu předkládajícího usnesení mohou ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto
usnesení.
V Brně dne 29. července 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu