ECLI:CZ:NSS:2021:5.AO.26.2021:53
sp. zn. 5 Ao 26/2021 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: Mgr. O.
S., zast. JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Kozí 916/5, Praha 1, proti odpůrci:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o návrhu na
zrušení mimořádného opatření odpůrce ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-
53/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření odpůrce ze dne 14. 6. 2021,
č. j. MZDR 15757/2020-54/MIN/KAN,
takto:
I. Návrh se od m ít á .
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku
12 342 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Tomáše Nielsena, advokáta, do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
III. Navrhovateli se v rací soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce navrhovatele JUDr. Tomáše Nielsena,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatel se návrhem ze dne 14. 6. 2021 domáhal zrušení opatření obecné povahy
odpůrce ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-53/MIN/KAN, pro nezákonnost.
Pro případ zrušení napadeného opatření obecné povahy navrhovatel navrhl, aby soud vyslovil
jeho nezákonnost. Toto mimořádné opatření bylo vydáno na základě §69 odst. 1 písm. i) a odst.
2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), k ochraně
obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobené
koronavirem SARS-CoV-2. Uvedené opatření, zjednodušeně řečeno, zakazovalo s účinností
ode dne 8. 6. 2021 všem osobám (až na stanovené výjimky) na vymezených místech pohyb
a pobyt bez prostředků ochrany dýchacích cest, kterými jsou respirátor nebo obdobný
prostředek splňující blíže vymezené požadavky.
[2] Napadené opatření bylo v průběhu řízení změněno mimořádným opatřením odpůrce
ze dne 14. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-54/MIN/KAN, a následně bylo s účinností ke dni
1. 7. 2021 zrušeno opatřením obecné povahy odpůrce ze dne 29. 6. 2021,
č. j. MZDR 15757/2020-55/MIN/KAN.
[3] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze meritorně rozhodnout
o uvedeném návrhu na vyslovení nezákonnosti napadeného mimořádného opatření odpůrce
s ohledem na to, že rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51, již vyslovil (na návrh
jiného navrhovatele) v souladu s §13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních
při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „pandemický zákon“), že napadené mimořádné opatření odpůrce
bylo v rozporu se zákonem.
[4] K otázce, jak postupovat v případě, kdy návrh směřuje proti opatření, u kterého již byla
deklarována nezákonnost, se přitom Nejvyšší správní soud již vyjádřil, a to mj. v usnesení ze dne
11. 6. 2021, č. j. 8 Ao 9/2021 - 43. Zde konstatoval, že takový návrh je třeba odmítnout
pro odpadnutí předmětu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od uvedeného usnesení, jehož závěry
přebírá i pro tuto věc.
[6] Jednou z podmínek řízení je mj. existence předmětu řízení. Odpadnutí předmětu řízení je
neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který soud návrh usnesením odmítne podle
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Pokud je vedeno řízení o zrušení opatření obecné povahy, pak k odpadnutí předmětu
řízení může dojít tím, že správní soud v jiném řízení zruší návrhem napadené opatření obecné
povahy nebo jeho část (§101d odst. 2 s. ř. s.). Zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části
soudem má totiž účinky erga omnes. Ačkoliv se jedná o správní akt konkrétní co do předmětu,
okruh jeho adresátů je vymezen obecně (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 12. 2010,
č. j. 7 Ao 6/2010 – 44, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Tomu v případě řízení souvisejících s pandemickým zákonem
ostatně odpovídá i povinnost soudu, rozhoduje-li ve věci, jejíž rozhodnutí závisí na posouzení
zákonnosti mimořádného opatření a probíhá-li řízení o návrhu na zrušení tohoto mimořádného
opatření, přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí o návrhu na jeho zrušení (§13 odst. 5 pandemického
zákona).
[8] Pandemický zákon umožňuje soudu přezkoumat mimořádné opatření vydané podle
pandemického zákona nebo podle §69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného
zdraví, které v průběhu řízení o jeho zrušení pozbylo platnosti (§13 odst. 4 pandemického
zákona). V takovém případě neodpadá předmět řízení, pokud jde o přezkum zákonnosti
napadeného opatření, přestože již bylo zrušeno novým opatřením obecné povahy, protože soud
může vynést deklaratorní výrok určující jeho nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133).
[9] Nicméně i deklaratorní výrok, jímž soud rozhodl o tom, že opatření obecné povahy bylo
v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci,
anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem (§13 odst. 4
pandemického zákona), má účinky erga omnes, shodně jako v případě zrušení opatření obecné
povahy. To je dáno zejména obecně vymezeným okruhem adresátů opatření obecné povahy.
Byť soud nezákonnost deklaruje v rámci řízení zahájeného na návrh konkrétního navrhovatele,
který tvrdí, že bylo opatřením obecné povahy zasaženo do jeho práv, účinky rozhodnutí dopadají
na všechny potenciální adresáty daného opatření obecné povahy. Je-li totiž opatření obecné
povahy v rozporu se zákonem, nebo byla-li překročena pravomoc nebo působnost při jeho
vydání, nebo nebylo-li vydáno zákonem stanoveným způsobem, dotýkají se tyto vady nejen
konkrétního navrhovatele, nýbrž všech jeho adresátů.
[10] Účinky deklaratorního výroku proto také dopadají na ty adresáty daného opatření obecné
povahy, kteří proti němu podali souběžně u soudu návrh na vyslovení jeho nezákonnosti, pakliže
se domáhali deklarace nezákonnosti v rozsahu, který odpovídá výroku rozsudku deklarujícímu
nezákonnost napadeného opatření obecné povahy. V případě dalších řízení o návrhu
na vyslovení nezákonnosti opatření obecné povahy, jehož nezákonnost již byla vyslovena,
proto materiálně dojde k vyprázdnění předmětu řízení, neboť žádný navrhovatel by již nemohl
dosáhnout lepšího výsledku, než je právě již dříve učiněné prohlášení nezákonnosti s účinky
erga omnes (viz obdobně k materiálnímu vyprázdnění přezkumu správního rozhodnutí rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 3 As 133/2013 - 60). Jak již totiž bylo
řečeno, deklaratorní výrok ve smyslu §13 odst. 4 pandemického zákona působí erga omnes, a tedy
i vůči dalším navrhovatelům. Proto je třeba tyto návrhy odmítnout stejně jako v případě zrušení
opatření obecné povahy v jiném řízení pro odpadnutí předmětu řízení podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., protože nezákonnost daného opatření již byla deklarována s účinky vůči všem jeho
adresátům.
[11] Takto soud může postupovat pouze tehdy, jestliže se navrhovatel domáhá deklarace
nezákonnosti v rozsahu, v jakém soud nezákonnost opatření obecné povahy již deklaroval.
Je v tomto ohledu nerozhodné, zda soud deklaroval nezákonnost opatření obecné povahy pro
nedostatek pravomoci nebo působnosti pro jeho přijetí, pro procesní pochybení při jeho
přijímání nebo z hmotněprávních důvodů. Nebyla-li totiž dána pravomoc či působnost pro jeho
přijetí nebo nebylo-li opatření přijato zákonem stanoveným způsobem, dotýkají se tyto vady
i toho navrhovatele, který namítá nezákonnost opatření obecné povahy z hmotněprávních
důvodů, případně jeho nepřiměřenost, a naopak. Ve všech těchto případech by totiž v případě
existujícího opatření vedl tento závěr ke zrušení napadeného opatření, a proto odpadá předmět
řízení bez ohledu na konkrétní tvrzenou nezákonnost dalšími navrhovateli. Není proto důvod
nevztáhnout shodné účinky i na deklaraci nezákonnosti. Tento postup je též v souladu se zásadou
hospodárnosti soudního řízení, neboť v opačném případě by mohly být posuzovány i tisícovky
obdobných návrhů, aniž by to navrhovatelům mohlo přinést lepší postavení v jejich právech,
než kterého bylo docíleno již první deklarací nezákonnosti (viz usnesení ze dne 14. 4. 2021,
č. j. 8 Ao 9/2021 - 43).
[12] V nyní projednávané věci navrhovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o tom,
že je opatření obecné povahy odpůrce ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-
53/MIN/KAN, v rozporu se zákonem. Jak však bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud
již rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51, deklaroval nezákonnost uvedeného
mimořádného opatření. Účinky tohoto rozsudku proto dopadají i na navrhovatele v nyní
projednávané věci. Jelikož došlo materiálně k vyprázdnění předmětu řízení, rozhodl Nejvyšší
správní soud výrokem I. tak, že návrh navrhovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro odpadnutí předmětu řízení. Obdobně postupoval soud mj. i v usnesení ze dne 14. 4. 2021,
č. j. 8 Ao 9/2021 - 43.
[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 a 8 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut. Podle §60 odst. 8 s. ř. s., jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud
přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
i v těch případech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení
právo.
[14] Nejvyšší správní soud podaný návrh odmítl, přičemž si je vědom toho, že za takové
situace dle výše citované právní úpravy v zásadě nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení. Soud však v posuzované věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné,
které odůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení navrhovateli. V posuzované věci byl podaný
návrh odmítnut z tohoto důvodu, že došlo k odpadnutí předmětu řízení, neboť v průběhu řízení
byla rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51, deklarována nezákonnost
napadeného opatření. K deklaraci nezákonnosti napadeného opatření přitom došlo z důvodu
jeho nepřezkoumatelnosti zapříčiněné jeho nedostatečným odůvodněním. S ohledem na to,
že nyní posuzovaný návrh není zjevně nedůvodný a že k závěru o nepřezkoumatelnosti
napadeného opatření by Nejvyšší správní soud dospěl i v této věci, lze mít za to, že i nyní
posuzovaný návrh by byl při případném věcném posouzení úspěšný. Navrhovatel v podstatě
nemůže ovlivnit, v jakém pořadí Nejvyšší správní soud rozhodne o jednotlivých projednávaných
věcech, nebylo by proto spravedlivé, pokud by mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení pouze
z toho důvodu, že bylo dříve rozhodnuto o jiném návrhu týkajícím se téhož mimořádného
opatření. Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl k tomu, že napadené opatření bylo zrušeno
z toho důvodu, že odpůrce opakovaně nerespektoval již dříve vyslovený právní názor Nejvyššího
správního soudu (viz body 39 a násl. rozsudku ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud výrokem II. přiznal navrhovateli vůči odpůrci
právo na náhradu nákladů řízení.
[15] Výše této náhrady odpovídá nákladům právního zastoupení spočívajícím v odměně
advokáta za tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, návrh na zrušení opatření
obecné povahy a replika k vyjádření odpůrce [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za každý úkon právní služby přitom náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) advokátního tarifu]. Dále soud zahrnul mezi náklady řízení paušální náhradu hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
tj. celkem 900 Kč. Výsledná částka se dále zvyšuje o DPH 21 %, celkem tedy přiznal Nejvyšší
správní soud navrhovateli na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč. Tuto částku je odpůrce
povinen uhradit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce navrhovatele
JUDr. Tomáše Nielsena, advokáta.
[16] Podle §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí,
že „byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek“.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto usnesení,
tedy že navrhovateli vrací soudní poplatek ve výši 5 000 Kč ve lhůtě stanovené v souladu s §10a
odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 5. srpna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu