ECLI:CZ:NSS:2021:5.AO.27.2021:41
sp. zn. 5 Ao 27/2021 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatelů: a) Ing. T. Č.,
b) Ing. M. K., , c) Š. K., d) M. H., všichni zast. JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se
sídlem Blanická 174, Trutnov, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem
Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o návrhu na zrušení mimořádného opatření
odpůrce ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-53/MIN/KAN, ve znění mimořádného
opatření odpůrce ze dne 14. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-54/MIN/KAN,
takto:
I. Návrh se od m ít á .
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelům na náhradě nákladů řízení částku
30 660 Kč k rukám jejich zástupce JUDr. Lukáše Havla, advokáta, do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
III. Navrhovatelům se vrací soudní poplatky v celkové výši 20 000 Kč, které budou
vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce navrhovatelů
JUDr. Lukáš Havla, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Navrhovatelé se návrhem ze dne 15. 6. 2021 domáhali zrušení opatření obecné povahy
odpůrce ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-53/MIN/KAN, pro nezákonnost.
Pro případ zrušení napadeného opatření obecné povahy navrhovatelé navrhli, aby soud
vyslovil jeho nezákonnost. Toto mimořádné opatření bylo vydáno na základě §69 odst.
1 písm. i) a odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění
COVID-19 způsobené koronavirem SARS-CoV-2. Uvedené opatření, zjednodušeně řečeno,
zakazovalo s účinností ode dne 8. 6. 2021 všem osobám (až na stanovené výjimky)
na vymezených místech pohyb a pobyt bez prostředků ochrany dýchacích cest,
kterými jsou respirátor nebo obdobný prostředek splňující blíže vymezené požadavky.
[2] Napadené opatření bylo v průběhu řízení změněno mimořádným opatřením odpůrce
ze dne 14. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-54/MIN/KAN, a následně bylo s účinností
ke dni 1. 7. 2021 zrušeno opatřením obecné povahy odpůrce ze dne 29. 6. 2021,
č. j. MZDR 15757/2020-55/MIN/KAN.
[3] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze meritorně rozhodnout
o uvedeném návrhu na vyslovení nezákonnosti napadeného mimořádného opatření odpůrce
s ohledem na to, že rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51, již vyslovil
(na návrh jiného navrhovatele) v souladu s §13 odst. 4 zákona č. 94/2021 Sb.,
o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „pandemický zákon“),
že napadené mimořádné opatření odpůrce bylo v rozporu se zákonem.
[4] K otázce, jak postupovat v případě, kdy návrh směřuje proti opatření,
u kterého již byla deklarována nezákonnost, se přitom Nejvyšší správní soud již vyjádřil,
a to mj. v usnesení ze dne 11. 6. 2021, č. j. 8 Ao 9/2021 - 43. Zde konstatoval, že takový návrh
je třeba odmítnout pro odpadnutí předmětu řízení.
[5] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od uvedeného usnesení,
jehož závěry přebírá i pro tuto věc.
[6] Jednou z podmínek řízení je mj. existence předmětu řízení. Odpadnutí předmětu řízení
je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který soud návrh usnesením odmítne
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Pokud je vedeno řízení o zrušení opatření obecné povahy, pak k odpadnutí předmětu
řízení může dojít tím, že správní soud v jiném řízení zruší návrhem napadené opatření obecné
povahy nebo jeho část (§101d odst. 2 s. ř. s.). Zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části
soudem má totiž účinky erga omnes. Ačkoliv se jedná o správní akt konkrétní co do předmětu,
okruh jeho adresátů je vymezen obecně (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 15. 12. 2010,
č. j. 7 Ao 6/2010 – 44, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Tomu v případě řízení souvisejících s pandemickým zákonem
ostatně odpovídá i povinnost soudu, rozhoduje-li ve věci, jejíž rozhodnutí závisí na posouzení
zákonnosti mimořádného opatření a probíhá-li řízení o návrhu na zrušení tohoto
mimořádného opatření, přerušit řízení a vyčkat rozhodnutí o návrhu na jeho zrušení
(§13 odst. 5 pandemického zákona).
[8] Pandemický zákon umožňuje soudu přezkoumat mimořádné opatření vydané podle
pandemického zákona nebo podle §69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného
zdraví, které v průběhu řízení o jeho zrušení pozbylo platnosti (§13 odst. 4 pandemického
zákona). V takovém případě neodpadá předmět řízení, pokud jde o přezkum zákonnosti
napadeného opatření, přestože již bylo zrušeno novým opatřením obecné povahy,
protože soud může vynést deklaratorní výrok určující jeho nezákonnost (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133).
[9] Nicméně i deklaratorní výrok, jímž soud rozhodl o tom, že opatření obecné povahy
bylo v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti
a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným
způsobem (§13 odst. 4 pandemického zákona), má účinky erga omnes, shodně jako v případě
zrušení opatření obecné povahy. To je dáno zejména obecně vymezeným okruhem adresátů
opatření obecné povahy. Byť soud nezákonnost deklaruje v rámci řízení zahájeného na návrh
konkrétního navrhovatele, který tvrdí, že bylo opatřením obecné povahy zasaženo do jeho
práv, účinky rozhodnutí dopadají na všechny potenciální adresáty daného opatření obecné
povahy. Je-li totiž opatření obecné povahy v rozporu se zákonem, nebo byla-li překročena
pravomoc nebo působnost při jeho vydání, nebo nebylo-li vydáno zákonem stanoveným
způsobem, dotýkají se tyto vady nejen konkrétního navrhovatele, nýbrž všech jeho adresátů.
[10] Účinky deklaratorního výroku proto také dopadají na ty adresáty daného opatření
obecné povahy, kteří proti němu podali souběžně u soudu návrh na vyslovení jeho
nezákonnosti, pakliže se domáhali deklarace nezákonnosti v rozsahu, který odpovídá výroku
rozsudku deklarujícímu nezákonnost napadeného opatření obecné povahy. V případě dalších
řízení o návrhu na vyslovení nezákonnosti opatření obecné povahy, jehož nezákonnost již byla
vyslovena, proto materiálně dojde k vyprázdnění předmětu řízení, neboť žádný navrhovatel
by již nemohl dosáhnout lepšího výsledku, než je právě již dříve učiněné prohlášení
nezákonnosti s účinky erga omnes (viz obdobně k materiálnímu vyprázdnění přezkumu
správního rozhodnutí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2014,
č. j. 3 As 133/2013 - 60). Jak již totiž bylo řečeno, deklaratorní výrok ve smyslu
§13 odst. 4 pandemického zákona působí erga omnes, a tedy i vůči dalším navrhovatelům.
Proto je třeba tyto návrhy odmítnout stejně jako v případě zrušení opatření obecné povahy
v jiném řízení pro odpadnutí předmětu řízení podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože
nezákonnost daného opatření již byla deklarována s účinky vůči všem jeho adresátům.
[11] Takto soud může postupovat pouze tehdy, jestliže se navrhovatel domáhá deklarace
nezákonnosti v rozsahu, v jakém soud nezákonnost opatření obecné povahy již deklaroval.
Je v tomto ohledu nerozhodné, zda soud deklaroval nezákonnost opatření obecné povahy
pro nedostatek pravomoci nebo působnosti pro jeho přijetí, pro procesní pochybení při jeho
přijímání nebo z hmotněprávních důvodů. Nebyla-li totiž dána pravomoc či působnost
pro jeho přijetí nebo nebylo-li opatření přijato zákonem stanoveným způsobem, dotýkají
se tyto vady i toho navrhovatele, který namítá nezákonnost opatření obecné povahy
z hmotněprávních důvodů, případně jeho nepřiměřenost, a naopak. Ve všech těchto
případech by totiž v případě existujícího opatření vedl tento závěr ke zrušení napadeného
opatření, a proto odpadá předmět řízení bez ohledu na konkrétní tvrzenou nezákonnost
dalšími navrhovateli. Není proto důvod nevztáhnout shodné účinky i na deklaraci
nezákonnosti. Tento postup je též v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení,
neboť v opačném případě by mohly být posuzovány i tisícovky obdobných návrhů,
aniž by to navrhovatelům mohlo přinést lepší postavení v jejich právech, než kterého
bylo docíleno již první deklarací nezákonnosti (viz usnesení ze dne 14. 4. 2021,
č. j. 8 Ao 9/2021 - 43).
[12] V nyní projednávané věci navrhovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud rozhodl
o tom, že je opatření obecné povahy odpůrce ze dne 7. 6. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-
53/MIN/KAN, v rozporu se zákonem. Jak však bylo výše uvedeno, Nejvyšší správní soud
již rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51, deklaroval nezákonnost uvedeného
mimořádného opatření. Účinky tohoto rozsudku proto dopadají i na navrhovatele v nyní
projednávané věci. Jelikož došlo materiálně k vyprázdnění předmětu řízení, rozhodl Nejvyšší
správní soud výrokem I. tak, že návrh navrhovatelů odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro odpadnutí předmětu řízení. Obdobně postupoval soud mj. i v usnesení ze dne 14. 4. 2021,
č. j. 8 Ao 9/2021 - 43.
[13] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 a 8 s. ř. s.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut. Podle §60 odst. 8 s. ř. s., jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud
přiznat účastníkovi, který měl ve věci alespoň částečný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení i v těch případech, kdy tento zákon stanoví, že žádný z účastníků nemá na náhradu
nákladů řízení právo.
[14] Nejvyšší správní soud podaný návrh odmítl, přičemž si je vědom toho, že za takové
situace dle výše citované právní úpravy v zásadě nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení. Soud však v posuzované věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné,
které odůvodňují přiznání náhrady nákladů řízení navrhovatelům. V posuzované věci byl
podaný návrh odmítnut z tohoto důvodu, že došlo k odpadnutí předmětu řízení,
neboť v průběhu řízení byla rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51,
deklarována nezákonnost napadeného opatření. K deklaraci nezákonnosti napadeného
opatření přitom došlo z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zapříčiněné jeho nedostatečným
odůvodněním. S ohledem na to, že nyní posuzovaný návrh není zjevně nedůvodný
a že k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného opatření by Nejvyšší správní soud dospěl
i v této věci, lze mít za to, že i nyní posuzovaný návrh by byl při případném věcném posouzení
úspěšný. Navrhovatel v podstatě nemůže ovlivnit, v jakém pořadí Nejvyšší správní soud
rozhodne o jednotlivých projednávaných věcech, nebylo by proto spravedlivé, pokud by mu
nebyla přiznána náhrada nákladů řízení pouze z toho důvodu, že bylo dříve rozhodnuto
o jiném návrhu týkajícím se téhož mimořádného opatření. Nejvyšší správní soud rovněž
přihlédl k tomu, že napadené opatření bylo zrušeno z toho důvodu, že odpůrce opakovaně
nerespektoval již dříve vyslovený právní názor Nejvyššího správního soudu (viz body 39
a násl. rozsudku ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 – 51). Z uvedených důvodů tedy
Nejvyšší správní soud výrokem II. přiznal navrhovatelům vůči odpůrci právo na náhradu
nákladů řízení.
[15] Výše této náhrady odpovídá nákladům právního zastoupení spočívajícím v odměně
advokáta za tři úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení, návrh na zrušení
opatření obecné povahy a replika k vyjádření odpůrce [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Za každý úkon právní služby přitom náleží odměna ve výši 3 100 Kč
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Vzhledem k tomu, že se v daném
řízení jednalo o společné zastoupení čtyř osob, vypočte se celková odměna za toto
zastupování v souladu s §12 odst. 4 advokátního tarifu jako čtyřnásobek 80 % z 3 x 3 100 Kč,
tj. celkem 29 760 Kč. Dále soud zahrnul mezi náklady řízení paušální náhradu hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
tj. celkem 900 Kč. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud navrhovatelům na náhradě
nákladů řízení částku 30 660 Kč. Tuto částku je odpůrce povinen uhradit ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce navrhovatelů JUDr. Lukáše Havla,
advokáta.
[16] Podle §10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, platí,
že „byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený
poplatek“. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto
usnesení, tedy že navrhovatelům vrací soudní poplatek v celkové výši 20 000 Kč ve lhůtě
stanovené v souladu s §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 5. srpna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu