ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.118.2020:38
sp. zn. 5 As 118/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T-Mobile
Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti žalovanému: Český
telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 9 A 215/2016 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Dne 4. 1. 2012 byla mezi žalobcem jako poskytovatelem veřejně dostupné služby
elektronických komunikací a společností Finamax s.r.o. (dříve Jettech, s. r. o.) jako žadatelem
uzavřena Smlouva významného zákazníka, č. 47247185, s dobou trvání 24 měsíců, kterou
se společnost Finamax s. r. o. zavázala k odběru určitého rozsahu žalobcem poskytovaných
elektronických telefonních služeb v hodnotě měsíční platby 5000 Kč po celou dobu trvání této
smlouvy, přičemž za tento závazek se žalobce zavázal poskytnout společnosti Finamax s. r. o.
určité výhody; závazkem žalobce bylo poskytnutí obchodních výhod k telefonním číslům přesně
uvedeným v této smlouvě a její příloze č. 1; výhody spočívaly v ceně volání v privátní síti
s měsíčními paušály zdarma, dále v kompenzační slevě a poskytnutí HW budgetu.
[2] Dne 23. 10. 2014 podala společnost Finamax s. r. o. (dále jen ,,žadatel‘‘) stížnost
na postup žalobce k Českému telekomunikačnímu úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast (dále
jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), a současně podnět k zahájení správního řízení s žalobcem pro
porušení §63 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů (dále „zákon o elektronických komunikacích“). Žadatel se rovněž
domáhal vydání závazného stanoviska správního orgánu I. stupně k platnosti uzavřené Smlouvy
významného zákazníka (dále také jen ,,smlouva‘‘‘ nebo „SVZ“), neboť žadatel zaslal dne
9. 6. 2014 žalobci výpověď této smlouvy, avšak žalobce ji neakceptoval. Po sdělení správního
orgánu I. stupně žadatel podaný podnět doplnil o návrh, aby bylo rozhodnuto o ukončení
smlouvy k datu 4. 1. 2014 a neplatnosti automatické prolongace smlouvy, alternativně aby bylo
rozhodnuto o platnosti odstoupení od smlouvy k datu podání výpovědi dne 9. 6. 2014 spolu
s neoprávněností požadavků na úhradu fakturovaných služeb a smluvní pokuty.
[3] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 22. 6. 2015, č. j. ČTÚ-72 744/2014 -
637/IV.vyř.-KrJ, žádosti vyhověl a určil, že smluvní vztah, který vznikl na základě předmětné
smlouvy, zanikl uplynutím výpovědní doby dne 10. 7. 2014. Při posuzování žádosti správní orgán
I. stupně usoudil, že SVZ nese znaky účastnické smlouvy, neboť jejím předmětem je formálně
i fakticky poskytování služeb elektronických komunikací ve sjednaném množství, kvalitě
a po sjednanou dobu. Nejde tedy o jiný typ smlouvy - obchodní smlouvy na poskytování výhod
ve vzájemném obchodním styku, jak uváděl žalobce. Na základě uvedeného správní orgán
I. stupně posuzoval okolnosti ukončení smlouvy podle čl. 3 podmínek SVZ, tj. přiměřeně užil
ustanovení aktuálních Všeobecných podmínek žalobce. Dle nich k ukončení smlouvy může dojít
dle bodu č. 2.6.2. výpovědí s výpovědní dobou 30 dnů ode dne doručení výpovědi operátorovi,
přičemž jsou stanoveny podmínky úhrady nákladů v souvislosti s ukončením smlouvy. Uvedené
znění všeobecných podmínek označil správní orgán I. stupně jako zcela souladné s §63 odst. 1
písm. p) zákona o elektronických komunikacích.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce rozklad; namítal,
že předmětná smlouva je zvláštní specifickou smlouvou, jež je uzavírána výhradně s podnikateli
a nemá smysl bez účastnických smluv; není proto důvodu ve věci aplikovat Všeobecné
podmínky. Žalobce tvrdil, že SVZ není smlouvou o poskytování veřejně dostupné služby
elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti, ale o nadstandardních
obchodních výhodách; smluvní strany si sjednávají práva a povinnosti na základě individuálních
požadavků smluvních stran a tyto služby jsou zpravidla neveřejné a mají obchodní charakter.
Služby elektronických komunikací zákazník využívá na základě účastnické smlouvy, nikoliv
na základě SVZ. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že §63 odst. 1 písm. p) zákona
o elektronických komunikacích, byl s účinností od 4. 12. 2014 změněn tak, že se aplikuje pouze
ve vztahu ke spotřebitelům, čímž bylo potvrzeno, že SVZ nemůže být ukončena předčasně.
[5] Rozhodnutím předsedy Rady žalovaného ze dne 22. 8. 2016, č. j. ČTÚ-67 670/2015-603,
byl k rozkladu žalobce upraven výrok I. a dále byl zrušen výrok II. o náhradě nákladů řízení
z důvodu nesprávného posouzení typu sporu v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť
tento uvedl odkaz na §129 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, jenž se vztahuje
k řízení o námitce proti vyřízení reklamace a na řízení o žádosti o určení právního vztahu
nedopadá.
[6] Po věcné stránce žalovaný na základě §63 odst. 11 a §63 odst. 1 písm. p) zákona
o elektronických komunikacích konstatoval, že SVZ se řídí režimem zákona o elektronických
komunikacích upravujícím účastnické smlouvy a jejich náležitosti. Žalovaný uvedl, že existence
SVZ a poskytování výhod a služeb elektronických komunikací s ní souvisejících nemůže probíhat
samostatně bez existence účastnické smlouvy a bez poskytování služeb elektronických
komunikací dle zákona o elektronických komunikacích; smluvní režim SVZ a účastnické smlouvy
je natolik provázaný, že tvoří neoddělitelný celek, tedy SVZ není čistě obchodní smlouvou
o poskytování výhod. SVZ má sice rámcový charakter, avšak žalobce není oprávněn se účelovým
rozdělením smluvního vztahu na SVZ a účastnickou smlouvu vyhnout aplikaci zákona
o elektronických komunikacích na daný smluvní vztah. SVZ je smlouvou, z níž přímo vyplývá
povinnost žadatele k čerpání služeb elektronických komunikací a tomu odpovídající povinnost
poskytovatele služby elektronických komunikací ve stanoveném rozsahu za úplatu poskytnout,
jedná se tedy o smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací, na niž dopadají
ustanovení zákona o elektronických komunikacích.
[7] Dle žalovaného bylo tedy možné SVZ vypovědět, a to za podmínek uplatňovaných
poskytovatelem pro smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Žalovaný sice přisvědčil tomu, že §63
odst. 1 písm. p) zákona o elektronických komunikacích byl novelizován, avšak v době podání
výpovědi žadatelem byl aplikovatelný na všechny účastnické smlouvy bez ohledu na postavení
účastníka, tj. i na podnikatele a právnické osoby. Žalovaný poukázal na to, že možnost vypovědět
SVZ vyplývá i ze smluvních ujednání žadatele a poskytovatele, že podmínky SVZ výpověď
neupravují a užijí se Všeobecné podmínky žalobce a platný právní řád České republiky. Smluvní
vztah mezi žadatelem a žalobcem byl změněn na základě Všeobecných podmínek poskytovatele
účinných od 26. 1. 2014, jež v čl. 2.6.2 umožňují smlouvu uzavřenou na dobu určitou vypovědět
před uplynutím sjednané doby trvání při současném vzniku nároku poskytovatele na doplacení
20 % paušálů zbývajících do původní sjednané doby trvání smlouvy. S ohledem na výše uvedené
dospěl žalovaný stejně jako správní orgán I. stupně k závěru, že SVZ bylo možno vypovědět,
a to s výpovědní dobou 30 dnů. Dle žalovaného správní orgán I. stupně tedy rozhodl správně,
když žádosti žadatele vyhověl.
[8] Žalobce proti rozhodnutí předsedy Rady žalovaného podal žalobu, v níž uplatnil podobné
námitky (žalobní body) jako v rozkladu; namítal, že SVZ může existovat sama o sobě a je čistě
obchodní smlouvou, na základě které jsou poskytovány obchodní výhody plynoucí z míry
závazku obchodního partnera odebírat služby, které žalobce poskytuje. Žalobce zdůraznil,
že neposkytuje pouze služby elektronických komunikací, ale i jiné služby, které nejsou regulovány
zákonem o elektronických komunikacích. I pokud by byly smlouvy na sobě natolik závislé, že bez
sebe nemohou existovat, nelze dle názoru žalobce uzavřít, že pokud se jedna smlouva (účastnická
smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací) řídí zákonem o elektronických
komunikacích, měla by se tímto zákonem řídit i smlouva obchodní sjednávající výhody při
poskytování služeb poskytovaných žalobcem, které nejsou službami elektronických komunikací.
[9] Žalobce dále nesouhlasil s názorem žalovaného, že posuzovaná SVZ je v podstatě
smlouvou rámcovou; SVZ totiž nestanoví rámcové podmínky pro další dílčí smlouvy, stanoví
práva a povinnosti při využívání služeb poskytovaných žalobcem, a to bez ohledu na existenci
dalších dílčích smluv. Z uvedených důvodů žalobce namítal, že na výpověď SVZ se nevztahují
ustanovení obsažená v jeho Všeobecných podmínkách, když tato se primárně vztahují pouze
na úpravu účastnických smluv, na základě kterých jsou poskytovány služby elektronických
komunikací a nikoliv na úpravu obchodních smluv. S ohledem na to, že úprava výpovědi
je v Obchodních podmínkách SVZ řešena, není zde důvod k tomu, aby byla subsidiárně použita
úprava ve Všeobecných podmínkách žalobce.
[10] Žalobce následně rozporoval i pravomoc žalovaného rozhodovat o sporu dle §129
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť jak dovozuje ze svého náhledu na povahu
SVZ, nejde o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, který by se týkal
sporu o povinnostech uložených zákonem o elektronických komunikacích či na jeho základě.
Na straně jedné i druhé jsou obchodní společnosti, které si sjednaly SVZ o poskytování
obchodních výhod. Není zde tedy dána pravomoc správního orgánu rozhodovat o tomto typu
sporu, protože se netýká poskytování služeb elektronických komunikací ani povinností uložených
zákonem o elektronických komunikacích. O tomto svědčí dle žalobce i aktuální rozhodovací
praxe soudů, která o všech závazcích ze SVZ jakožto obchodní smlouvy běžně rozhoduje;
v opačném případě by tyto spory musel soud předávat k rozhodnutí žalovanému, k čemuž
nedochází.
[11] Žalobce uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o spor plynoucí z čistě obchodní
smlouvy, nemá žalovaný pravomoc rozhodovat o tomto typu sporu a ani pravomoc rozhodovat
v řízení určovacím, a věc měla být řešena obecným soudem dle §80 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,o. s. ř.‘‘). Žalovaný tak vydal
rozhodnutí ve věci, ke které nemá pravomoc a jeho rozhodnutí je tak nicotné. Žalobce navrhl,
aby městský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
[12] Městský soud napadené rozhodnutí předsedy Rady žalovaného zrušil z důvodu jeho
nezákonnosti a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení dle §76 odst. 1 písm. a) a §78 odst. 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
[13] Městský soud se nejprve zabýval tím, zda je k projednání žaloby věcně příslušný; přitom
vyšel z toho, že předmětem přezkumu bylo rozhodnutí žalovaného vydané podle §142 správního
řádu, v souzené věci tedy nešlo o to, aby městský soud jako soud rozhodující ve správním
soudnictví posoudil podstatu sporu, tj. platnost výpovědi SVZ, ale o přezkum, zda žalovaný byl
oprávněn postupovat podle §142 správního řádu a v tomto řízení napadené rozhodnutí vydat.
[14] Městský soud připomněl, že ze znění §142 správního řádu vyplývá, že pokud lze o určité
věci vést sporné řízení, pak o takové věci nemůže správní orgán vést řízení o určení právního
vztahu, neboť by nebyly naplněny podmínky uvedeného ustanovení. Při posouzení, zda žalovaný
v dané věci mohl řešit otázku zániku právního vztahu (zde výpovědí) v rámci jiného správního
řízení, soud odkázal na §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť na základě
pravomoci žalovaného dle tohoto ustanovení bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný
tedy bezpečně vycházel ze zjištění a náhledu, že rozhoduje v určovacím řízení o určení zániku
trvání právního vztahu při vědomí toho, že soukromoprávní spor mezi žalobcem a žadatelem
vznikl podle zákona o elektronických komunikacích a není jiným obchodním sporem, o němž
by měl rozhodovat soud v občanskoprávním řízení. Žalovaný tedy dovodil svou pravomoc
z §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích a v důsledku toho i pravomoc rozhodovat
dle §142 správního řádu.
[15] Městský soud přisvědčil žalovanému v jeho závěru, že spor mezi žalobcem a žadatelem
vznikl podle zákona o elektronických komunikacích, přesto však soud neshledal zákonné
podmínky k tomu, aby byl žalovaný ve věci oprávněn vydat rozhodnutí o určení právního vztahu
dle §142 správního řádu. Soud připomněl, že z §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích vyplývá, že k tomu, aby byla dána pravomoc žalovaného rozhodovat, musí být
kumulativně splněny dvě podmínky: jedná se o spor mezi osobou vykonávající telekomunikační
činnost na straně jedné a účastníkem, resp. uživatelem na straně druhé (osobnostní vymezení
sporu), a spor se týká povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo
na jeho základě (věcné vymezení). Nadto, jak judikoval Nejvyšší soud v usnesení č. j. Cdo
2213/2013, pravomoc žalovaného k rozhodování sporů může být dána tehdy, jedná-li
se o poskytování toliko veřejně dostupných služeb elektronických komunikací.
[16] V souzené věci soud označil za splněnou podmínku osobnostního vymezení sporu
ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, neboť žalobce je poskytovatelem
veřejně dostupné služby elektronických komunikací a žadatel je účastníkem ve smyslu §2 písm. a)
téhož zákona nebo minimálně uživatelem veřejné telefonní služby ve smyslu §2 písm. b) zákona;
na uvedeném nemůže nic změnit ani marginální skutečnost, že účastníci smlouvy si ve SVZ
ujednali i plnění HW budgetu, které nespadá do předmětu poskytování veřejně dostupné
telefonní služby.
[17] Věcný předpoklad pro rozhodování žalovaného dle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích je splněn povahou soukromoprávního sporu, kdy spor o trvání a platnosti SVZ
je sporem účastnickým vzniklým na základě zákona o elektronických komunikacích. Poskytované
služby jsou službami, které poskytuje telekomunikační operátor (zde žalobce) z důvodu
účastnické smlouvy, neboť výhodami dle SVZ žalobce neposkytuje žádnou samostatnou,
izolovanou službu, jen modifikuje smluvní ujednání na hodnotu služeb v určitém jiném rozsahu
a tomu odpovídají povinnosti účastníků smlouvy. Žalobce je přímým poskytovatelem služeb
elektronických komunikací, je v přímém vztahu k žadateli, je vázán povinnostmi vztahujícími
se ke smluvnímu ujednání s účastníkem (§61 a násl., zejména §63 zákona o elektronických
komunikacích), proto povinnosti, které z této smlouvy vznikají, jsou ve smyslu §129 odst. 1
zákona o elektronických komunikacích službami na základě tohoto zákona.
[18] Protože se spor mezi účastníky smlouvy týkal trvání smlouvy z důvodu výpovědi, tedy
náležitosti upravené ve SVZ s odkazem na znění Podmínek SVZ a na Všeobecné podmínky
žalobce, konstatoval soud, že šlo o spor, který žalovaný mohl a byl oprávněn vést a vydat
o něm rozhodnutí dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Takový spor
v soukromoprávní věci mezi žalobcem a žadatelem by pak řešil soud v občanskoprávním řízení
dle §244 a násl. o. s. ř. Žalovaný však takové řízení nevedl a napadené rozhodnutí vydal podle
§142 správního řádu jako rozhodnutí deklarující trvání právního vztahu, což je v rozporu s §142
odst. 2 správního řádu. K tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu,
č. j. 10 As 117/2016 - 64, potvrzující princip, že tam, kde lze vést o sporu řízení před správním
orgánem, nelze duplicitně, paralelně, ale ostatně ani předběžně rozhodovat zásadní právní otázky
téhož vztahu v rozhodnutí dle §142 správního řádu.
[19] Městský soud tudíž uzavřel, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť bylo vydáno
v rozporu s §142 odst. 2 správního řádu bez toho, aby žalovaný, po poučení žadatele a žalobce
a v součinnosti s nimi vedl řízení a o věci rozhodl dle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
[20] Žalovaný (dále jen ,,stěžovatel‘‘) podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, v níž
uplatnil důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost rozsudku městského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[21] Stěžovatel je toho názoru, že městský soud §142 odst. 2 správního řádu vyložil
a aplikoval nesprávně. Městský soud věc posoudil čistě formalisticky a své závěry opřel toliko
o skutečnost, že existuje sporné správní řízení podle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích, aniž se zabýval tím, zda lze toto řízení vzhledem k okolnostem posuzovaného
případu skutečně vést, a co by mělo být jeho předmětem. Stěžovatel sice je v souladu s §129
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích oprávněn na návrh rozhodovat spory mezi
účastníky smluv o poskytování služeb elektronických komunikací, nelze nicméně přehlížet,
že žádost o určení zániku právního vztahu podle §142 odst. 1 správního řádu v projednávané
věci podal ten účastník, který tvrdí, že smluvní vztah zanikl. Z uvedeného je dle stěžovatele
rovněž zřejmé, že žadatel, který řízení o určení právního vztahu inicioval, pro sebe ze (dle jeho
tvrzení zaniklého) smluvního vztahu nevyvozuje žádné nároky, které by mohl uplatnit
ve sporném řízení podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Stěžovatel
pro úplnost podotýká, že žadatel nemůže iniciovat ani námitkové řízení podle §129 odst. 3
zákona o elektronických komunikacích, neboť námitku může podat pouze „účastník“
či „uživatel“ ve smyslu §2 písm. a) a b) zákona o elektronických komunikacích, přičemž žadatel
tvrdí, že účastníkem ani uživatelem není. Jinými slovy účastník, který se určení zániku právního
vztahu v pojednávané věci domáhá, nemá reálně možnost iniciovat sporné správní řízení, v rámci
kterého by otázka zániku právního vztahu mohla být jako předběžná posouzena.
[22] Podle názoru stěžovatele pro aplikaci §142 odst. 2 správního řádu není postačující,
pokud formálně existuje nějaký typ správního řízení, v němž teoreticky připadá řešení sporné
otázky v úvahu; rozhodné je, zda správní orgán, popřípadě osoba domáhající se určení právního
vztahu, mají skutečně možnost takové řízení zahájit. Konečně i dle dikce §142 odst. 2 správního
řádu se podle odstavce 1 nepostupuje, pokud správní orgán může otázku vzniku, trvání nebo
zániku právního vztahu řešit v rámci jiného správního řízení. V projednávaném případě však
stěžovatel otázku zániku smluvního vztahu v jiném řízení řešit nemůže, neboť není oprávněn
takové řízení z úřední povinnosti zahájit a ani žadatel nemá možnost takové řízení iniciovat.
V návaznosti na uvedené stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.
3 Cdon 1338/96, jehož závěry a principy z nich vyplývající lze analogicky vztáhnout též na řízení
o určení právního vztahu podle §142 správního řádu. V kontextu uvedeného je pak zjevně
chybný postup městského soudu, který vyšel pouze ze skutečnosti, že mezi účastníky smluv
o poskytování služeb elektronických komunikací může být teoreticky vedeno sporné správní
řízení, aniž se zabýval tím, zda právní úprava sporného řízení v projednávaném případě
představuje vhodný (nebo alespoň reálně použitelný) nástroj pro odstranění stavu nejistoty,
v němž se žadatel nachází. Stěžovatel má za to, že v projednávaném případě není sporné řízení
podle 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích nástrojem, který lze pro odstranění
stavu nejistoty reálně použít, a že jedině v rámci řízení o určení právního vztahu lze utvořit právní
rámec způsobilý předejít budoucím sporům mezi žadatelem a žalobcem.
[23] Naopak městským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu,
č. j. 10 As 117/2016 – 64, označuje stěžovatel v dané věci jako nepřiléhavý; v uvedené věci
se žalobci za pomoci §142 správního řádu domáhali určení neplatnosti přihlášení se jejich předka
k německé národní příslušnosti podpisem dotazníku Fragebogen. Stěžovatel dále připomíná
rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž účelem určovací žaloby je eliminovat
nejisté postavení žalobce a předejít případným budoucím sporům (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14). Ve světle uvedeného se jeví jako nelogický
výklad městského soudu, podle něhož nelze v projednávané věci vést řízení o určení právního
vztahu z důvodu, že účastníci smluvního vztahu by spolu v budoucnu mohli vést spor (v rámci
kterého by byla sporná otázka řešena jako předběžná), který by navíc musel iniciovat druhý,
v tomto ohledu dosud nečinný účastník (žalobce). Výklad zastávaný městským soudem
by žadatele fakticky připravil o možnost odstranit jeho nejisté právní postavení a předejít sporu
s žalobcem. Stěžovatel pro úplnost podotýká, že rozhodnutí stěžovatele o určení právního vztahu
byla v minulosti přezkoumávána rovněž Krajským soudem v Plzni, který v obdobných věcech
opakovaně dovodil oprávnění stěžovatele vydat rozhodnutí o určení právního vztahu.
[24] Stěžovatel namítá, že městský soud překročil rámec soudního přezkumu daný §75 odst. 2
s. ř. s., neboť žalobce v žalobě netvrdil, že by vydání napadeného rozhodnutí bylo v rozporu
s §142 odst. 2 správního řádu. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek městského soudu zrušil, a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
[25] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že předmětný spor neměl být
od počátku veden stěžovatelem, neboť SVZ uzavřená mezi žalobcem a žadatelem, je smlouvou
obchodní, nikoli smlouvou účastnickou ve smyslu §63 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích; na základě SVZ byly poskytovány toliko obchodní výhody a služby elektronických
komunikací jako takové byly poskytovány výhradně až na základě jednotlivých účastnických
smluv. V souvislosti s uvedeným má žalobce za to, že nebyla dána pravomoc stěžovatele vydávat
deklaratorní rozhodnutí týkající se povinností specifikovaných v §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích.
[26] Za předpokladu, že by soud přesto dospěl k závěru, že SVZ je podřízena zákonu
o elektronických komunikacích, pak žalobce nesouhlasí se stěžovatelem, že městský soud
nesprávně vyložil a aplikoval §142 odst. 2 správního řádu. Žadatel podal ke stěžovateli výslovně
podnět k zahájení správního řízení pro porušení §63 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích, avšak nikde v podnětu neodkazoval na §142 odst. 1 správního řádu. Dle žalobce
si tak stěžovatel podřadil předmětný spor pod §142 odst. 1 správního řádu svévolně bez
jakéhokoli odůvodnění. Argumentace tím, že by žadatel nemohl iniciovat ani námitkové řízení
dle §129 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, neboť tvrdí, že účastníkem ani
uživatelem není, považuje žalobce s ohledem na znění §2 písm. a) téhož zákona za nesprávnou.
Přestože žalobce nepovažuje předmětnou SVZ za smlouvu účastnickou ve smyslu zákona
o elektronických komunikacích, žadatel byl dle žalobce účastníkem minimálně na základě
účastnických smluv o poskytování internetových služeb elektronických komunikací, které byly
aktivní až do 20. 7. 2015, a jako takový byl tedy legitimován podat návrh mimo jiné dle §129
odst. 1 zákona.
[27] V případě, že by návrh žadatele měl být návrhem dle §142 odst. 1 správního řádu, pak
bylo dle žalobce na místě účastníka vyzvat k odstranění vady spočívající v nedostatku prokázání
nezbytnosti určení právního vztahu pro uplatnění práv a v případě, že by tato vada nebyla
v přiměřené lhůtě odstraněna, zastavit řízení. Pro případ podřízení SVZ pod zákon
o elektronických komunikacích, se žalobce naopak ztotožňuje s názorem městského soudu, dle
kterého měl stěžovatel vést řízení jakožto sporné dle §129 odst. 1 zákona. S ohledem na shora
uvedené žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
[28] Stěžovatel podal k vyjádření žalobce repliku, v níž označil námitky žalobce za zcela
bezpředmětné, neboť směřují mimo vymezený předmět řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel
je toho názoru, že žalobce se při hodnocení věci dopouští stejné chyby jako městský soud, když
zcela abstraktně odkazuje na možnost vést sporné řízení, aniž by zvážil, zda skutečně existuje
nějaký nárok, jehož by se žadatel mohl v rámci sporného řízení domáhat (žádný konkrétní nárok,
který by mohl být předmětem sporu mezi žalobcem a žadatelem, není v rámci vyjádření žalobce
specifikován). Stěžovatel podotýká, že případné porušení právní povinnosti ze strany žalobce
nemusí nutně vést ke vzniku vymahatelného nároku na straně žadatele (nýbrž může mít
za následek např. toliko neplatnost určitého úkonu, což však není skutečnost, která by mohla být
uplatněna jako nárok ve sporném řízení). Stěžovatel nadto připomíná, že řízení o určení právního
vztahu slouží k předcházení sporů, a nelze tedy přistoupit na výklad, podle něhož nelze takové
řízení zahájit toliko z důvodu, že mezi stranami teoreticky připadá v úvahu možnost vést sporné
řízení. Stěžovatel proto setrvává na svém návrhu, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
[29] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a žalovaný je jako stěžovatel zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[30] Podstatou projednávané věci je přezkum postupu stěžovatele a jeho rozhodnutí ve věci
určení právního vztahu podle §142 správního řádu. Nejvyšší správní soud se především zabýval
stížním bodem, který namítá formalistický přístup městského soudu, který konstatoval, že zákon
stěžovateli umožňuje rozhodovat s konstitutivními účinky dle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích na základě žádosti účastníka, a proto nebylo nezbytné rozhodovat
o jeho žádosti podle §142 správního řádu.
[31] Podle §142 správního řádu „[s]právní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne
na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy
se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo“ (odstavec 1). „Podle odstavce 1 správní orgán
nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže
může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení“ (odstavec 2).
„Pro dokazování v řízení o určení právního vztahu platí ustanovení §141 odst. 4 obdobně“ (odstavec 3).
[32] Řízení o určení právního vztahu podle §142 odst. 1 správního řádu je zvláštním typem
správního řízení, jehož účelem je upravit specifická pravidla pro vydávání deklaratorních
rozhodnutí. Citované ustanovení umožňuje vydat deklaratorní rozhodnutí i o takovém vztahu,
který v době vydání tohoto rozhodnutí již neexistuje, ale v minulosti existoval. V tomto
deklaratorním rozhodnutí správní orgán rozhodne o tom, zda určitý vztah vznikl, a kdy se tak
stalo, a zda takový právní vztah trvá, nebo již zanikl, a pokud zanikl, kdy se tak stalo. Podmínkou
vydání deklaratorního rozhodnutí podle §142 odst. 1 správního řádu je podání žádosti, správní
řízení podle tohoto ustanovení je tedy řízením o žádosti ve smyslu §44 a násl. správního řádu
(viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2010, č. j. 30 Ca 49/2008 - 57). Pro dané
řízení jako celek současně platí, že jej správní řád koncipuje jako subsidiární, tj. jako řízení, které
bude přicházet v úvahu jedině tehdy a tam, kdy a kde nebude možné sledovaného cíle dosáhnout
vydáním osvědčení podle části čtvrté správního řádu, popř. postupem a rozhodnutím v jiném
typu správního řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne prokázání
nezbytnosti podání žádosti o vydání rozhodnutí podle §142 správního řádu automaticky
již z toho, že pro dotčené osoby jde o jediný způsob obrany proti zásahům do jejich práv
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 9 As 147/2012 – 66).
[33] Z obsahu správního spisu plyne, že správní orgán I. stupně obdržel dne 23. 10. 2014
od žadatele podání označené jako ,,stížnost – podnět k zahájení správního řízení‘‘. Žadatel v něm
rekapituloval okolnosti uzavření SVZ s žalobcem s tím, že ke smlouvě v době podpisu nebyly
připojeny všeobecné obchodní podmínky a žadatel proto dává podnět k zahájení správního řízení
s žalobcem pro porušení §63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Žadatel dále
popsal průběh neúspěšného jednání s žalobcem o změně smlouvy, její automatickou prolongaci
a na to navazující podání výpovědi SVZ žadatelem; žalobce výpovědní lhůtu neakceptoval
a smlouvu ukončil k datu 4. 1. 2016.
[34] Žadatel se dále domáhal vydání závazného stanoviska správního orgánu I. stupně
k platnosti uzavřené SVZ, současně požádal, aby správní orgán vydal stanovisko k ukončení
smlouvy výpovědí, včetně vyúčtovaných nákladů. V případě, že správní orgán I. stupně zjistí
porušení zákona, domáhal se žadatel, aby byla žalobci uložena povinnost plnění vedoucí
ke zjednání nápravy.
[35] V reakci na obdržený podnět zaslal správní orgán I. stupně žadateli sdělení ze dne
21. 11. 2014, v němž bylo shrnuto, že podnět žadatele se týkal několika věcí; k namítanému
porušení §63 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích správní orgán I. stupně uvedl, že jej
posoudí, s tím, že se jedná o řízení o správním deliktu zahajovaném z moci úřední, jehož
účastníkem je podezřelý ze spáchání správního deliktu a žadatel bude informován pouze o tom,
zda řízení bylo zahájeno. K návrhu na rozhodnutí o platnosti smlouvy správní orgán I. stupně
konstatoval, že se jedná o řízení podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích,
resp. podle §142 správního řádu, a vyzval žadatele k formulaci jasného a srozumitelného petitu.
[36] Žadatel na základě zaslaného sdělení v podání ze dne 2. 12. 2014 doplnil podnět o návrh,
aby správní orgán I. stupně rozhodl o ukončení smlouvy k datu 4. 1. 2014 a neplatnosti
automatické prolongace smlouvy, alternativně aby bylo rozhodnuto o platnosti odstoupení
od smlouvy k datu podání výpovědi dne 9. 6. 2014, spolu s neoprávněností požadavků na úhradu
fakturovaných služeb a smluvní pokuty. K doplnění podnětu žadatel doložil faktury
za vyúčtování služeb žalobce za období 13. 6. – 12. 7. 2014, 13. 7. – 12. 8. 2014, a 12. 8. – 12. 9.
2014.
[37] Správní orgán I. stupně vydal dne 14. 1. 2015 pod č. j. ČTÚ-72 744/2014-637/II. vyř. –
KrJ vyrozumění o zahájení správního řízení, v němž jako příslušný správní orgán podle §10
správního řádu a podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích uvědomil účastníky
řízení, že bylo na základě návrhu žadatele zahájeno správní řízení o určení právního vztahu podle
§142 správního řádu; odpůrcem je žalobce jako poskytovatel veřejně dostupné služby
elektronických komunikací.
[38] Žalobce zaslal dne 27. 1. 2015 k vyrozumění o zahájení řízení své vyjádření, v němž
poukázal na znění podmínek SVZ platných a účinných v době uzavření SVZ obsahujících čl. 12
upravující automatickou prolongaci SVZ, pokud ji zákazník včas nevypoví. Žalobce dále uvedl,
že na základě SVZ jsou poskytovány výhody v rámci obchodního styku, při odběru určitého
množství služeb po určitou dobu. SVZ je tak smlouvou obchodní a neřídí se zákonem
o elektronických komunikacích.
[39] Správní orgán I. stupně vydal dne 22. 6. 2015 rozhodnutí, kterým návrhu ve věci určení
právního vztahu podle §142 správního řádu, podaném podle §129 odst. 3 zákona
o elektronických komunikacích, vyhověl, a rozhodl, že smluvní vtah mezi žadatelem a žalobcem
zanikl uplynutím výpovědní doby dne 10. 7. 2014.
[40] K rozkladu žalobce vydal předseda rady stěžovatele rozhodnutí, kterým bylo upraveno
znění výroku správního orgánu I. stupně tak, že z něj byl vyňat odkaz na §129 odst. 3 zákona
o elektronických komunikacích, neboť tento se vztahuje k řízení o námitce proti vyřízení
reklamace a na řízení o žádosti o určení právního vztahu nedopadá.
[41] S ohledem na uvedené lze shodně s městským soudem konstatovat, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno jako správní rozhodnutí o určení právního vztahu dle §142 správního
řádu, a to ze sporu vzniklého podle zákona o elektronických komunikacích, neboť na základě
pravomoci dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích bylo vydáno prvostupňové
rozhodnutí.
[42] Podle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích „úřad rozhoduje spory mezi osobou
vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé,
na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo
na jeho základě.“
[43] Uvedené ustanovení, které je transpozicí čl. 34 Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí
a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě, platná a účinná
do 20. 12. 2020), vymezuje tzv. ,,účastnické spory‘‘ vůči sporům rozhodovaným stěžovatelem
podle §127 zák. o elektronických komunikacích. Tento termín však pouze indikuje to, že jednou
ze stran těchto sporů je účastník, jak je definován tímto zákonem, nikoliv nutně, že účastník musí
být tím, kdo podává u stěžovatele žádost o rozhodnutí sporu. Čl. 34 odst. 1 směrnice
o univerzální službě, který upravuje nutnost existence transparentních, nediskriminačních,
jednoduchých a nenákladných mimosoudních postupů pro vyřešení sporů mezi spotřebiteli
a podnikateli zajišťujícími sítě nebo poskytujícími služby elektronických komunikací, se vztahuje
na případy, kdy spotřebitel napadá např. kvalitu poskytované služby nebo plnění smluvních
podmínek. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 3. 2010, ve věci Rosalba Alassini
proti Telecom Italia SpA., vyslovil, že čl. 34 směrnice o univerzální službě ,,musí být vykládán v tom
smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle které spory v oblasti elektronických komunikací mezi
koncovými uživateli a poskytovateli uvedených služeb, jež se týkají práv přiznaných uvedenou směrnicí, musí být
předmětem povinného pokusu o mimosoudní urovnání sporu jako podmínky přípustnosti žaloby k soudu.‘‘
Zaručuje-li tak právní úprava systematické využití mimosoudního postupu řešení sporů, směřuje
k posílení užitečného účinku směrnice o univerzální službě.
[44] Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 14. 9. 2009, č. j. Konf 38/2009-12, vysvětlil, že k tomu,
aby mohl stěžovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad.
[45] Osobní předpoklad založení pravomoci stěžovatele se naplní, vznikne-li spor mezi
osobou vykonávající komunikační činnost podle §7 zákona o elektronických komunikacích
(zajišťování sítí elektronických komunikací, poskytování služeb elektronických komunikací,
provozování přístrojů) a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Veřejně dostupnou
telefonní službou se podle §2 písm. p) zákona o elektronických komunikacích rozumí veřejně
dostupná služba elektronických komunikací umožňující přímo nebo nepřímo uskutečňování národních nebo
mezinárodních volání. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku §2 písm. a) citovaného zákona
(„účastníkem [se rozumí] každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby
elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí
splňovat charakteristiku §2 písm. b) téhož zákona („uživatelem [se rozumí] každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“).
[46] V posuzované věci se žalobce zavázal žadateli zajistit poskytování veřejně dostupných
telekomunikačních (elektronických) služeb. Žalobce je osobou vykonávající komunikační činnost;
osoba žadatele naplňuje charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických
komunikacích. Shodně s městským soudem tak lze mít za to, že podmínka osobního vymezení
sporu ve smyslu §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích byla splněna;
v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění městského soudu, s nímž se Nejvyšší správní soud
shoduje.
[47] Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu; tato
podmínka je dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud se spor
týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
[48] Je nespornou skutečností, že poskytování veřejných telekomunikačních služeb je službou
výrazně regulovanou normami veřejného práva, ze kterých vychází i působnost stěžovatele při
rozhodování sporů v této oblasti. To samo o sobě neznamená, že všechny závazky z poskytování
telekomunikačních služeb mají automaticky veřejnoprávní povahu. Zákonodárce převedl
rozhodování v některých soukromoprávních věcech na žalovaného z důvodu, že se jedná
o specializovanou, technickou agendu, k čemuž je tento úřad dostatečně personálně a technicky
vybaven. Vždy je tak nutné rozlišovat, zda tento správní orgán rozhodoval v soukromoprávní
věci, nebo ve věci veřejnoprávní, tedy určit charakter konkrétního rozhodnutí a porušení
povinnosti [srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 23. 1. 2012, č. j. Konf 78/2011 - 6, srov.
též usnesení zvláštního senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. Konf 25/2011 - 18].
[49] Ve sporech souvisejících s poskytováním veřejně dostupné telefonní služby může být
pravomoc úřadu k rozhodování sporů dána tehdy, jedná-li se o poskytování toliko veřejně
dostupných služeb elektronických komunikací. V posuzované věci je tudíž rozhodující charakter
SVZ; ta modifikuje smluvní ujednání obsažená v účastnických smlouvách, přičemž ze SVZ přímo
vyplývá povinnost žadatele k čerpání služeb elektronických komunikací a tomu odpovídající
povinnost žalobce služby elektronických komunikací ve stanoveném rozsahu za úplatu
poskytnout. Jelikož se spor týkal povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích,
o sporu měl v souladu s §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích rozhodovat
stěžovatel. Právě pro nezbytnost odborných technických znalostí pro posouzení otázky platnosti
smluvních ujednání, a z hlediska ochrany účastníků, bylo rozhodování tohoto sporu stěžovatelem
zcela namístě.
[50] Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že podle §2 s. ř. s. poskytují
ve správním soudnictví soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických
osob způsobem stanoveným tímto nebo zvláštním zákonem a za podmínek stanovených tímto
nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Občanský
soudní řád v §244 odst. 1 na druhé straně stanoví, že rozhodl - li orgán moci výkonné, orgán
územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí
orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné
právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§7
odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána
na návrh v občanském soudním řízení. Tato právní úprava má zajistit účastníkům v případech,
kdy správní orgán rozhodoval v rámci své kompetence o soukromoprávní věci, jiný způsob
ochrany jejich práv než v řízení ve správním soudnictví.
[51] S ohledem na uvedené, Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem, konstatuje,
že věcný předpoklad pro rozhodování stěžovatele dle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích je splněn povahou soukromoprávního sporu, kdy spor o trvání a platnosti SVZ
je sporem účastnickým vzniklým na základě zákona o elektronických komunikacích. Rozhodnutí
stěžovatele by pak bylo přezkoumatelné soudem v občanskoprávním řízení dle §244 a násl.
o. s. ř. K povaze ochrany práv uživatele telekomunikačních služeb lze odkázat na rozsudek ze dne
26. 5. 2008, č. j. 4 As 23/2006 - 97, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „(o)chrana
soukromých práv, které jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna soudním přezkumem
ve správním soudnictví, ale postupem podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003.
Soukromým právům je tak poskytována větší ochrana, neboť zatímco ve správním soudnictví soud provádí
přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc
vrátit správnímu orgánu k novému projednání, v řízení podle části páté o. s. ř. je povolán k tomu, aby v případě,
kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl
a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu.“
[52] Městský soud tedy postup správních orgánů podle §142 odst. 1 správního řádu důvodně
považoval za nezákonný a též důvodně rozhodl o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí
a vrácení věci stěžovateli k dalšímu řízení. Jestliže stěžovatel mohl vést řízení a o věci rozhodnout
dle §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, přičemž žadatel měl možnost v tomto
řízení uplatňovat práva způsobem předvídaným v §142 správního řádu, pak je v rozporu
se smyslem správního řádu, zásadou ekonomie řízení, zásadou legitimního očekávání a právní
jistotou, pokud stěžovatel takové řízení nevedl a namísto toho vydal deklaratorní rozhodnutí
podle §142 správního řádu. Určujícím momentem k posouzení konkrétní věci je totiž volba
takového řešení, které bude lépe sloužit ochraně práv žadatele a nebude mu bránit v přístupu
k soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2497/16).
[53] Argumentuje-li stěžovatel tím, že postup podle §142 správního řádu odstranil nejisté
právní postavení žadatele a umožnil předejít sporu s žalobcem, pak s uvedeným nelze souhlasit,
neboť napadené rozhodnutí není objektivně způsobilé předejít případným dalším sporům mezi
účastníky. Obdobně nedůvodná je i argumentace stěžovatele §129 odst. 3 zákona
o elektronických komunikacích, či tvrzením žadatele, že účastníkem či uživatelem ve smyslu
téhož zákona není. Řízení podle §142 správního řádu není a nemůže být náhradou pro jiná
řízení, v nichž je zapotřebí zásadní sporné otázky určitého právního vztahu vyřešit
s konstitutivními účinky. Stěžovatelem citované rozsudky Krajského soudu v Plzni vycházejí
z odlišného skutkového stavu, kdy řízení dle §142 odst. 1 správního řádu předcházelo řízení
o návrhu žalobce na zaplacení ceny za služby elektronických komunikací a smluvní pokuty
za porušení podmínek smlouvy; rozsudky tak nelze bez dalšího aplikovat na posuzovanou věc.
[54] Stěžovatel sám podřadil podání žadatele pod §142 správního řádu, čímž fakticky obešel
řízení, v němž je jako správní orgán oprávněn rozhodnout spor o podmínkách výpovědi jako
jedné z náležitostí SVZ významné pro zjištění, zda právní vztah mezi účastníky podle zákona
o elektronických komunikacích trvá i nadále. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se přitom
stěžovatel zabýval skutkovou a právní argumentací k otázce výpovědi, kterou by zřejmě uplatnil
i ve sporném řízení. Nejvyšší správní soud se tak plně ztotožňuje s názorem městského soudu,
podle něhož nelze aprobovat výrok rozhodnutí podle §142 správního řádu, který nemá kýžené
právní účinky rozhodnutí ve sporu dle §129 odst. 1 zákona, a kdy z tohoto důvodu nemají
účastníci ani přístup k přezkumu takového rozhodnutí dle §129 odst. 1 zákona v občanském
soudním řízení dle §244 o. s. ř., a správní soud nemůže tento přezkum poskytnout. V této
souvislosti lze odkázat na rozhodnutí zvláštního senátu pro rozhodování kompetenčních sporů,
sp. zn. Konf 84/2008, neboť „pravomoc soudu v občanském soudním řízení bude založena až tehdy,
kdy správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze soukromoprávních vztahů, tj. zjistí,
co je právem, nebo toto právo založí“.
[55] Městský soud tedy existenci důvodu dle §78 odst. s. ř. s. pro zrušení rozhodnutí
žalovaného (stěžovatele), konstatoval věcně správně. Městský soud v závazném právním názoru
popsal vady správního řízení, přičemž uložil stěžovateli, aby po poučení žadatele a žalobce
a v součinnosti s nimi vedl řízení a o věci rozhodl dle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích.
[56] Nejvyšší správní soud neshledal naplnění stěžovatelem uplatněného kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., proto kasační stížnost ze shora uvedených důvodů podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[57] Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo
na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Žalobci Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť ze spisové dokumentace nevyplývá, že by mu v průběhu řízení
o kasační stížnosti nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu