ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.199.2021:24
sp. zn. 5 As 199/2021 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. N., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 A 51/2021 -
18,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 6 A 51/2021 - 18,
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení
Městského soudu v Praze, jímž byly zamítnuty jeho žádost o osvobození od soudních poplatků
a návrh na ustanovení zástupce v řízení o žalobě.
[2] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 7. 5. 2021 domáhal ochrany
před tvrzenou nečinností žalované a s žalobou spojil žádost o osvobození od soudních poplatků
a návrh na ustanovení zástupce.
[3] Z obsahu podané žaloby a z vlastní úřední činnosti městský soud zjistil, že žalobce
podáním ze dne 12. 8. 2020 u Městského soudu v Praze brojil proti sdělení žalované
ze dne 23. 6. 2020, č. j. VS-99970-10/ČJ-2020-800040-INFZ, kterým byly žalobci poskytnuty
informace mj. o výměře cely 301 v oddělení 5A ve Věznici Mírov. Žalobce namítal, že informace,
kterou žalovaná uvádí, není pravdivá, a předložil soudu své vlastní výpočty výměry cely, na jejichž
základě měl za to, že skutečná plocha této cely je menší, než žalovaná žalobci sdělila. Městský
soud v Praze dospěl k závěru, že předmětné podání je po obsahové stránce stížností podle §16a
odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v relevantním
znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), proti sdělení žalované ze dne
23. 6. 2020, č. j. VS-99970-10/ČJ-2020-800040-INFZ. Proto usnesením ze dne 29. 9. 2020,
č. j. 10 A 89/2020 - 20, žalobu dle §46 odst. 5 s. ř. s. odmítl a věc postoupil jako uvedenou
stížnost žalované s tím, že právní účinky podání zůstávají zachovány. Podstatou žaloby podané
v nyní posuzované věci, která prozatím neobsahuje jednoznačný žalobní petit, bylo tvrzení
žalobce, že žalovaná na postoupenou stížnost dosud nereagovala.
[4] Žalobce doložil městskému soudu k jeho výzvě prohlášení o svých majetkových
a výdělkových poměrech, napadeným usnesením byla však jeho žádost o osvobození
od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě zamítnuty.
Podle městského soudu žalobce tvrdil, že splnil základní podmínky pro osvobození od soudních
poplatků, zejména doložil svou nemajetnost, což vyplývá z jím uvedených údajů v prohlášení
o majetkových a výdělkových poměrech. Městský soud v Praze však dle svého vyjádření
postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), dle kterého
„[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků
(§36 odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů,
které účastník vede“.
[5] Svůj závěr městský soud odůvodnil tím, že při posouzení žádosti žalobce o osvobození
od soudních poplatků přihlédl k tomu, že k uvedenému soudu v období od roku 2017
do současnosti napadlo celkem osmnáct žalob podaných žalobcem, pět z nich mířilo
proti žalované, přičemž například žalobou vedenou u městského soudu pod sp. zn. 3 A 5/2019
byla namítána nečinnost žalované v deseti různých řízeních o žádostech žalobce podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Součástí žalob byly vždy i žádosti žalobce o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Procesní aktivita žalobce se tak soudu jeví spíše
jako neuvážené nadužívání institutu osvobození od soudních poplatků k tomu, aby bezplatně
vedl spory podle své libosti. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, vyplývá, že „[o]svobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti“, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly,
jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně. Městský soud dospěl k závěru,
že v daném případě je na místě výjimečně odepřít žalobci dobrodiní institutu osvobození
od soudních poplatků, a žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků proto zamítl.
S ohledem na skutečnost, že v případě žalobce nabyla splněna podmínka pro osvobození
od soudních poplatků, tedy jedna z kumulativně stanovených podmínek pro ustanovení zástupce,
soud zamítl rovněž návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Žalobce (stěžovatel) napadá usnesení městského soudu, neboť jeho závěry o nadužívání
osvobození od soudních poplatků považuje za absurdní. Pokud by žalovaná postupovala
dle zákona, neměl by stěžovatel důvod k podání žaloby. Městský soud tak dle žalobce rezignoval
na poskytování efektivní ochrany před nečinností správního orgánu, který zjevně ignoruje pokyny
stanovené v předcházejícím rozhodnutí městského soudu.
[7] Stěžovatel uvedl, že žalovaná dle jeho názoru porušuje jeho právo na důstojný výkon
trestu, jestliže jej nutí žít na pouhých 2,95 m
2
, když umisťuje osm vězňů na celu o výměře
23,66 m
2
a uvádí nesprávné údaje o její výměře. Nelze tedy dle stěžovatele tvrdit, že jde o jeho
libovůli vést soudní spory, když dochází k systematickému porušování čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadené usnesení jí nebylo
doručováno a k věci se nemůže vyjádřit, neboť s ohledem na povahu napadeného usnesení
se jí toto rozhodnutí netýká.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel je účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.).
[10] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za danou kasační stížnost, Nejvyšší
správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“
V této věci však nebylo napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé,
jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí.
Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je jinak povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání v řízení o kasační stížnosti obligatorní,
ani §105 odst. 2 s. ř. s. se v případě řízení o kasační stížnosti směřující proti procesnímu
rozhodnutí krajského (městského) soudu, jímž se řízení o žalobě nekončí, neuplatní. V daném
případě tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem splněna být nemusí.
[11] Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení městského soudu
v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[12] V posuzované věci brojí stěžovatel proti neosvobození od soudních poplatků a zamítnutí
návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů.
[13] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních
poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s.: „Účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují,
popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
[14] Z citovaného ustanovení vyplývá, že pro přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musí být splněny následující podmínky: účastník řízení požádal o osvobození,
jeho návrh není zjevně neúspěšný a doložil nedostatek příjmů. Pro přiznání osvobození
od soudních poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť závažné důvody
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 – 50).
Smyslem a účelem osvobození od soudních poplatků je ochrana nemajetného účastníka řízení
před odepřením přístupu k soudu.
[15] Účelem osvobození od soudních poplatků naopak není „odbřemenit“ nemajetné
účastníky řízení ve všech soudních sporech, tedy ani v těch, které tito účastníci opakovaně
a soustavně vyvolávají a které nemají zjevný dopad do jejich životní sféry. Jak totiž zdůraznil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, na který odkázal
městský soud, charakter vedeného sporu je nutno důkladně zvažovat s ohledem na zabránění
zneužití institutu osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku
dospěl k závěru, že „[i] když účastník je nemajetný, takže by zásadně bylo namístě přiznat mu osvobození
od soudních poplatků (§odst. 3 s. ř. s.), může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu
sporu či sporů, které účastník vede. O výše uvedený případ se může jednat, vede-li účastník s různými veřejnými
institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným
okolnostem účastníkovy životní sféry (netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí, nýbrž jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování
veřejných institucí)“. V souvislosti s právem na poskytnutí informace dále zdejší soud
konstatoval: „Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup
k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné
a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však
nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých
důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností
mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit
zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá
regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít
i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“
[16] Regulační funkce soudních poplatků byla zdůrazněna např. též v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 6 Ads 76/2011 – 22, a ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 6 Ans 14/2012 – 11. V posledně uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Nepřiznáním osvobození od soudních poplatků není proto stěžovateli upíráno právo na přístup k soudu
v případě sporů ohledně jeho práva na informace, rovněž tím není zpochybňována jeho aktivní legitimace
(neboť ta by byla řešena v usnesení o odmítnutí návrhu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.),
ale je pouze vysloveno, že pokud stěžovatel hodlá užívat svého práva na přístup k soudu takovým způsobem,
že brojí všemi možnými prostředky proti jakémukoli úkonu správního orgánu bez ohledu na to, aby zvážil
smysluplnost a důvodnost svého počínání, je na místě trvat na tom, aby se podílel na úhradě nákladů spojených
s vedením takového sporu, které musí být státem vynaloženy, prostřednictvím hrazení soudních poplatků.“
[17] Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu tedy v plném rozsahu dopadají pouze
na soudní spory ve věcech žádostí o informace, které se nijak nedotýkají životní sféry žadatele.
Městský soud však v napadeném usnesení nevycházel z obsahu citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu, naopak učinil obecný závěr o tom, že vyšší počet věcí stěžovatele vedených
u téhož soudu mu umožňuje odepřít dobrodiní osvobození od soudních poplatků, aniž by
zjišťoval (až na jediný uváděný příklad), o jaké konkrétní věci se jedná a zda se týkají či týkaly
životní sféry stěžovatele. Odůvodnění městského soudu lze považovat za nepřípustnou
generalizaci závěrů uvedených v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Městský soud
na základě takto zobecněného závěru nebyl oprávněn nepřiznat stěžovateli osvobození
od soudních poplatků.
[18] Městskému soudu přitom současně muselo být z vlastní úřední činnosti zřejmé,
že se žaloba týká žádosti o informaci o velikosti cel ve věznici, v níž stěžovatel pobývá,
což vyplývá i ze shrnutí předchozího řízení uvedeného v napadeném usnesení a rovněž ze spisu
městského soudu, v němž je založeno samotné usnesení Městského soudu v Praze ze dne
29. 9. 2020, č. j. 10 A 89/2020 – 20, o odmítnutí původní žaloby a jejím postoupení
jakožto stížnosti ve smyslu §16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím
žalované. Je tedy zřejmé, že daná věc se dotýká stěžovatelovy „životní sféry“ ve smyslu
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
a pokud tedy městský soud odůvodnil zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků
a návrhu na ustanovení zástupce pouze odkazem na uvedený judikát, nemůže jeho rozhodnutí
obstát.
IV.
Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost ve výše vymezeném rozsahu důvodnou,
a proto napadené usnesení městského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v konečném
rozhodnutí v této věci (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. srpna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu