ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.209.2020:49
sp. zn. 5 As 209/2020 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci v právní věci žalobců:
a) Doc. RNDr. I. O., CSc., b) Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, oba
zastoupeni Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti
žalovanému: prezident republiky, se sídlem Hrad, I. nádvoří 1, Praha 1, zastoupený
JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2020, č. j. 3 A 23/2019
- 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti celkem částku 9728 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Martina Běliny,
advokáta, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení shora označeného rozsudku
Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018
(bez čísla jednacího) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím žalovaný
nejmenoval žalobce a) profesorem.
[2] Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 19. 1. 2016 žalovaný rozhodl o nejmenování tří
kandidátů na profesory, mezi nimi i žalobce a). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016 – 143, publ. pod č. 3790/2018 Sb. NSS, rozhodnutí žalovaného
mj. v části, v níž rozhodl nejmenovat žalobce a) profesorem, zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[3] Rozhodnutím ze dne 14. 11. 2018 žalovaný opět žalobce a) nejmenoval profesorem. Proti
tomuto rozhodnutí brojili žalobci a) a b) žalobou k Městskému soudu v Praze, který jí shora
uvedeným rozsudkem vyhověl.
[4] Městský soud připomněl, že ve svém výše zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 4. 2018,
č. j. 10 A 174/2016 – 143, vyslovil závazný právní názor, jímž byl žalovaný povinen se řídit.
Městský soud v Praze v nyní projednávané věci se proto nutně musel přesvědčit, při respektování
zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti rozhodnutí, o tom, zda byl v úplnosti
respektován právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku, jímž soud žalovaného
v dalším postupu zavázal.
[5] Žalovaný zatížil své předchozí rozhodnutí nezákonností v části, v níž neuvedl důvody,
které jej vedly k nejmenování navržených osob, a odkázal pouze na tiskovou zprávu mluvčího
prezidenta republiky zveřejněnou na internetu, což dle městského soudu neodpovídalo
požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí základními zásadami činnosti správních
orgánů a judikaturou správních soudů. V nyní projednávané věci žalovaný za konkrétní důvod
označil skutečnost, že k osobě žalobce a) jako uchazeče zjistil závažné informace svědčící o jeho
dlouholeté spolupráci s někdejší Státní bezpečností (StB), k čemuž odkázal na archivované
dokumenty, např. na osobní spis č. X v Archivu bezpečnostních složek, a dále uvedl, že žalobce
a) svou spolupráci s StB v médiích potvrdil (např. dne 21. 9. 2016 v iDnes.cz). Na základě
uvedeného žalovaný uzavřel, že jednání a osobnost žalobce a) jeví jasné známky morální
degradace, které se neshodují s etickým kodexem Univerzity Karlovy ani s jejím statutem. Tyto
důvody shledal soud dostatečně konkrétními, a proto dle městského soudu rozhodnutí
žalovaného již netrpí nedostatkem důvodů, které vedly žalovaného k nejmenování žalobce a),
a žalovaný v tomto směru dodržel závazný právní názor soudu vyjádřený v předchozím
zrušujícím rozsudku.
[6] Městský soud však dále konstatoval, že se žalovaný nemohl zabývat tím, zda je žalobce a)
morálně způsobilý, neboť mu taková pravomoc nepřísluší. Městský soud odkázal na předchozí
zrušující rozsudek, ve stručnosti zdůraznil, z jakých ustanovení v něm vycházel, a následně
odkázal na jeho závěr, že ministru školství ani žalovanému nepřísluší posuzovat odborné
či morální kvality uchazečů o jmenování profesorem; to mohou činit toliko k tomu pověřené
orgány vysoké školy obsazené uznávanými odborníky v příslušných oborech. Pokud by orgány
moci výkonné rozhodovaly o tom, kdo se stane profesorem, jednalo by se o zjevné popření
autonomie veřejných vysokých škol a nepřípustný zásah do svobody vědeckého bádání
a umělecké tvorby, která je zaručena v čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Prezident
proto může posuzovat pouze zákonnost jmenovacího procesu, nikoli však hmotněprávní
podmínky ke jmenování profesorem, tedy zda je uchazeč k tomu dostatečně kvalifikován a zda
je významnou a uznávanou osobností ve svém oboru.
[7] Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2018 je tak dle městského soudu s předchozím
rozsudkem v rozporu a výklad žalovaného zasahuje do autonomní sféry vysokých škol. Dle
městského soudu nelze připustit výklad, který by mohl vést k nežádoucímu důsledku, aby byl
každý akademik, který v budoucnu pomýšlí na jmenování profesorem, při své vědecké, umělecké,
publikační a jiné veřejné činnosti svazován vědomím, že jeho vědecké, umělecké či pedagogické
kvality budou jednou posuzovány nejen apolitickými orgány veřejné vysoké školy, ale též
politicky obsazenými orgány moci výkonné. Není na místě, aby žalovaný v rozporu s uvedeným
činil svá vlastní šetření a shromažďoval o navrhovaných uchazečích vlastní poznatky, které
mu mají umožnit přijmout závěr o tom, že řízení, které proběhlo před orgány vysoké školy,
neproběhlo řádně.
[8] Soud odmítl poukaz žalovaného na prerogativy vyplývající z jeho ústavní funkce. Uvedl,
že pravomoc jmenovat profesory není v případě žalovaného pravomocí ústavní, ale toliko
zákonnou, vycházející ze zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění
dalších zákonů (zákon o vysokých školách), v relevantním znění (dále jen „zákon o vysokých
školách“). Proto se žalovaný při jmenování profesorů ocitá v pozici srovnatelné s běžným
správním orgánem a je tedy vázán zákonem. Žalovaný nemůže objektivně disponovat odborností
ve všech možných oborech, v nichž dochází ke jmenování profesorů vysokých škol. Současně
městský soud zdůraznil, že odpovědnost za volbu kandidátů ke jmenování profesorem má sama
vysoká škola, nikoliv žalovaný, neboť dle §6 odst. 1 písm. i) zákona o vysokých školách patří
mimo jiné řízení ke jmenování profesorem do samosprávné působnosti vysoké školy a jiným
subjektům oprávnění konat takové řízení zákon nezakládá.
[9] Žalovaný se dle městského soudu snažil vměstnat do mantinelů, které mu již dříve
stanovil Městský soud v Praze tím, že jím tvrzené nedostatečné posouzení kvalifikace žalobce a)
vědeckou radou vysoké školy zastíral námitkou nesprávného postupu v řízení ke jmenování
profesorem, neboť opakovaně uváděl, že neprováděl vlastní šetření, nýbrž vykonával svoji
pravomoc v souladu se zákonem o vysokých školách a dříve vydaným rozsudkem Městského
soudu v Praze, tedy že posuzoval zákonnost samotného jmenovacího procesu. V žalobou
napadeném rozhodnutí i ve vyjádření žalovaného k žalobě však dle městského soudu lze nalézt
hodnotící charakter zdůvodnění nejmenování žalobce a) profesorem pro jeho nedostatečný
morální kredit, přičemž posuzování úrovně kvalifikace žadatelů nesouvisí se samotným procesem
vedoucím ke jmenování. Městský soud připustil, že taková souvislost by zde mohla být v případě,
že by na posuzování kvalifikace či na jiné části procesu vedoucího ke jmenování profesorem
vědecká rada vysoké školy zcela rezignovala. V daném případě se však dle něj nejedná o námitku
absence posouzení kvalifikace žalobce a), ale o námitku nedostatečné kvality posouzení
kvalifikace uchazeče. Městský soud současně odmítl tvrzení žalovaného, že neprováděl svá vlastní
šetření, neboť toto tvrzení je vyvráceno tím, že v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný své
důvody opírá o zjištění, která nejsou doložena listinami z řízení uskutečněného v rámci vysoké
školy.
[10] Závěrem se soud zabýval námitkou žalobců, podle níž nedošlo ke kontrasignaci
napadeného rozhodnutí předsedou vlády nebo jím pověřeným členem. K této otázce odkázal
na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 242/2016 – 43, publ. pod č. 3554/2017 Sb. NSS
(všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz),
přijatých v předchozím řízení o nečinnostní žalobě ve věci nejmenování žalobce a) a dalšího
uchazeče profesorem, a na bod 62 předchozího zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze.
Ze všech těchto rozhodnutí dle městského soudu vyplývá, že negativní rozhodnutí
o nejmenování profesora kontrasignaci nepodléhá.
II.
Obsah kasační stížnosti
[11] Žalovaný (stěžovatel) napadá rozsudek městského soudu z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Městský soud v předchozím zrušujícím rozsudku uvedl, že stěžovateli přísluší posuzování
zákonnosti procesu předcházejícího návrhu na jmenování konkrétní osoby profesorem. V kasační
stížnosti stěžovatel zdůraznil, že s většinou premis vyslovených v tomto rozsudku nesouhlasí,
avšak i kdyby je následoval, v posuzovaném případě se do mantinelů nastavených městským
soudem dle svého názoru vměstnal, neboť zákonný proces předcházející návrhu na jmenování
byl stižen takovými vadami, jež mohly ovlivnit jeho výsledek, a tento nedostatek neodhalil
ani ministr školství. Proto stěžovatel žalobce a) profesorem nejmenoval.
[13] Stěžovatel současně odmítl závěr městského soudu, podle něhož de facto namítal,
že vědecká rada vysoké školy posoudila žádost žalobce a) nesprávně či neúplně, jestliže nevzala
v potaz jeho minulou spolupráci s StB. Naopak se domníval, že vada řízení spočívá v tom, že tyto
skutečnosti nebyly posouzeny vůbec, ačkoliv se nejednalo o okrajová fakta, ale o jeden
ze stavebních kamenů posouzení žádosti žalobce a). S procesem vedoucím k návrhu
na jmenování pak dle stěžovatele nepochybně souvisí to, že vědecké radě nebylo umožněno
podstatnou část svého posouzení učinit vůbec. Pokud tedy předmětné skutečnosti nebyly vůbec
posuzovány, protože to nebylo vědecké radě umožněno, došlo dle stěžovatele k tomu,
že zákonný proces předcházející návrhu na jmenování podaného veřejnou vysokou školou byl
stižen takovými vadami, jež ovlivnily jeho výsledek.
[14] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem městského soudu, podle něhož by v daném případě
mohla být dotčena svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby podle čl. 15 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Samotná absence titulu profesor dle názoru stěžovatele žalobci a)
neznemožňuje svobodně bádat ani umělecky tvořit. Pokud se jedná o žalobce b), má stěžovatel
za to, že uvedené svobody se vztahují na fyzické osoby, nikoliv na osoby právnické. Obdobně
stěžovatel setrvává na tom, že absence titulu profesor nebrání žalobci a) ve svobodné volbě
povolání.
[15] K tvrzenému zásahu do autonomie vysokých škol stěžovatel uvedl, že zákonodárce
nesvěřil pravomoc jmenovat profesory přímo vysoké škole, jak je to běžné v zahraničí,
ale do rukou prezidenta, takže jmenování či nejmenování profesora stěžovatelem nemůže
představovat zásah do autonomie vysokých škol. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem
městského soudu, že pravomoc jmenovat profesory je toliko pravomocí zákonnou. S městským
soudem souhlasí v tom, že zákonodárce mohl tuto pravomoc svěřit jinému orgánu, třeba
i rektoru vysoké školy, a kdyby tak učinil, nebylo by pochyb o tom, že tato pravomoc je rektoru
dána pouze zákonem; Ústava totiž o „rektoru“ a jeho pravomocích zcela mlčí. V případě
prezidenta republiky však tato pravomoc primárně pramení z čl. 63 odst. 2 Ústavy. Na podporu
tohoto tvrzení stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018,
č. j. 1 As 311/2017 – 37, přijatý v předchozím řízení ve věci žaloby proti prvnímu rozhodnutí
stěžovatele o nejmenování žalobce a) a dalších dvou uchazečů profesorem.
[16] Stěžovatel dále předestřel rozsáhlou argumentaci k otázce jeho postavení při jmenování
profesorů. Vymezil se vůči závěrům městského soudu, podle nichž je stěžovatel při rozhodování
o návrhu na jmenování konkrétní osoby profesorem správním orgánem (byť správním orgánem
sui generis). K této otázce stěžovatel odkázal na komentářovou literaturu, z níž dle jeho mínění
vyplývá, že prezident má zcela specifické postavení vůči jiným orgánům a institucím, které bylo
ještě posíleno v důsledku zavedení institutu přímé volby.
[17] Stěžovatel se vymezil vůči pojímání rozhodnutí o jmenování (nejmenování) profesora
jako správního aktu. Domnívá se, že takový závěr je značně zjednodušující. Vzhledem k tomu,
že od zavedení parlamentní republiky to byl vždy prezident, kdo jmenoval profesory, jedná
se nepochybně o prerogativ hlavy státu s charakterem ústavního aktu. K tomu stěžovatel odkázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 641/99, již zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 1 As 311/2017 – 37, a na stanoviska prof.
JUDr. V. P., CSc., ze dne 2. 5. 2016 a ze dne 9. 5. 2018.
[18] Stěžovatel dále trvá na tom, že na rozhodování o jmenování či nejmenování profesorem
se nevztahuje správní řád, přičemž odkázal na §74 odst. 7 zákona o vysokých školách, potažmo
na §73 odst. 4 téhož zákona, které použití správního řádu výslovně vylučují. Městský soud
v posuzované věci nekriticky přejal závěry původního zrušujícího rozsudku, aniž by reflektoval
relevantní novelizaci zákona o vysokých školách. Názor, že na postup při jmenování profesorů
se použije správní řád, byl nicméně chybný již v době vydání prvního zrušujícího rozsudku,
neboť to vylučoval již toho času účinný §74 odst. 7 zákona o vysokých školách. Městský
soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014,
č. j. 6 As 68/2012 – 47, publ. pod č. 3104/2014 Sb. NSS, které je dle názoru stěžovatele
na posuzovanou věc zcela nepřiléhavé.
[19] Závěrem se stěžovatel vyjádřil rovněž k otázce nákladů řízení. Městský soud měl dle jeho
mínění přihlédnout k důvodům hodným zvláštního zřetele ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. Žalobci
podali proti stěžovateli celkem tři druhy žalob (kromě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
rovněž nečinnostní a zásahovou žalobu), přičemž všechny tyto žaloby se týkaly shodné
problematiky a obsahovaly obdobnou právní argumentaci. S žalobami na ochranu proti
nečinnosti a nezákonnému zásahu nebyli žalobci úspěšní, přesto však soud stěžovateli náhradu
nákladů řízení nikdy nepřiznal a naopak v nynější věci ji žalobcům přiznal v plné výši. Pokud
městský soud v případě stěžovatele zastával názor, že mu, jakožto správnímu orgánu s vlastním
aparátem, náhradu nákladů řízení nepřizná, neměl v souladu s tímto názorem a zásadou rovnosti
účastníků obdobně náhradu nákladů přiznat ani žalobci b).
[20] Stěžovatel shrnul, že na jmenování profesorem není dán právní nárok a stěžovatel není
vázán návrhem vysoké školy na jmenování určité osoby profesorem. Rozhodnutí o jmenování
či nejmenování profesorem pak není správním aktem a není přezkoumatelné v soudním řízení,
neboť pro takové přezkoumání prerogativu prezidenta chybí zákonné zmocnění. Nadto
je stěžovatel přesvědčen, že se řídil závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím
zrušujícím rozsudku městského soudu, jelikož postup při jmenování žalobce a) profesorem byl
stižen zásadními vadami.
III.
Vyjádření žalobců a replika stěžovatele
[21] Žalobci podali ke kasační stížnosti společné vyjádření, v němž zdůraznili, že stěžovatel
nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku. Stěžovatel dle
nich zastírá námitkou nesprávného postupu v řízení ke jmenování profesorem své vlastní
hodnocení morálních kvalit žalobce a). Pokud potom v kasační stížnosti stěžovatel navazuje,
že nedostatkem řízení dle §74 zákona o vysokých školách má být absence posouzení spolupráce
žalobce a) s StB, vymezuje stěžovatel, co a v jakém rozsahu má vědecká rada konkrétně činit
předmětem svého hodnocení v rámci řízení o jmenování profesorem. A právě tato pravomoc
(mimo jiných) stěžovateli podle zákona o vysokých školách nepřísluší.
[22] Žalobci mají dále za to, že v předchozím soudním řízení bylo postaveno najisto,
že pravomoc jmenovat profesory nebyla stěžovateli svěřena Ústavou, ale toliko zákonem
o vysokých školách a že stěžovatel vystupuje v pozici správního orgánu a je při svém
rozhodování vázán právními předpisy. K této otázce žalobci odkazují na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 – 119, publ. pod č. 2597/2012 Sb. NSS,
či ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005 – 35, publ. pod č. 905/2006 Sb. NSS.
[23] Dle žalobců stěžovatel tím, že odmítá žalobce a) jmenovat profesorem, ovlivňuje průběh
zkoušek u žalobce b), složení habilitačních a hodnoticích komisí a v širším kontextu i nabídku
vzdělání žalobcem b) [účast žalobce a) v akreditačním a grantovém řízení], tedy
konkurenceschopnost žalobce b) na trhu vysokých škol. K tomu žalobci opětovně odkázali
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 66/2010 – 119, dle něhož
ti, kdo úspěšně projdou mj. procesem jmenování profesorem, „získají v rámci akademického
a vědeckého prostředí (a to nikoli jen v rámci vysoké školy či fakulty, na nichž aktuálně vykonávají svoji
pedagogickou či vědeckou činnost, nýbrž potenciálně na všech vysokých školách řídících se zákonem o vysokých
školách) privilegované postavení umožňující jim se v podstatně významnější míře než jiné osoby podílet
na rozhodovacích procesech při výkonu veřejné správy. Např. pouze docenti či profesoři mají právo bez toho, aby
k tomu museli být individuálně schváleni vědeckou radou příslušné vysoké školy či fakulty, zkoušet při státní
zkoušce (…). Tyto osoby mají privilegované postavení i v jiných ohledech, zejména jako členové habilitačních
komisí či hodnotících komisí v řízení ke jmenování profesorem“.
[24] Pokud se jedná o stanovisko prof. JUDr. P., považují jej žalobci za bezpředmětné, neboť
se nejedná o důkaz ohledně skutkových okolností. Žalobci nicméně souhlasí s jeho závěrem, že
prezident nemůže vydat rozhodnutí (a to ani negativní rozhodnutí), které není kontrasignováno.
[25] Pokud jde o výše uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn.
III. ÚS 641/99, žalobcům není zřejmá analogie s projednávanou věcí. K otázce aplikace
správního řádu žalobci odkázali na body 64 – 65 předchozího zrušujícího rozsudku, v němž
se městský soud touto otázkou zabýval. Žalobcům není zřejmé, z jakého důvodu považuje
stěžovatel použití závěrů vyjádřených ve výše zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 – 47, za nepřípadné.
Na citované usnesení odkázal i Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu ze dne 7. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS 12/17.
[26] V neposlední řadě žalobci nesouhlasí ani s kasační námitkou ohledně nákladů řízení,
neboť mají za to, že městský soud vycházel v souvisejících řízeních při rozhodování o nákladech
řízení z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. V nyní posuzované věci nicméně
žalobci nevystupují jako orgány veřejné správy, ale čelí situaci, která není výslovně upravena
zákonem a nebyla dosud ani řešena soudní praxí. Tuto situaci vyvolal stěžovatel, který postupuje
v rozporu se zákonem a základními zásadami činnosti správních orgánů. Pokud by si počínal
řádně, nebyli by žalobci nuceni obracet se na soud a žádné náklady by jim nevznikly.
[27] Na vyjádření žalobců dále reagoval stěžovatel replikou, v níž však do značné míry pouze
zopakoval argumentaci obsaženou v kasační stížnosti. Nad rámec již dříve uvedeného dodal,
že žalobci dle něj překrucují význam jeho tvrzení. Stěžovatel uvedl, že vědecké radě nebylo
umožněno, aby mohla příslušné skutečnosti posuzovat, a tím došlo k tomu, že zákonný proces
předcházející návrhu na jmenování podanému veřejnou vysokou školou byl stižen takovými
vadami, jež mohly ovlivnit jeho výsledek. Stěžovatel tedy nepředepisuje vědecké radě, co má činit,
ale upozorňuje na fakt, že jí bylo znemožněno, aby činila.
[28] Stěžovatel také dále trvá na tom, že nejmenování žalobce a) profesorem nemůže mít
žádný dopad do práv žalobce b), neboť nikde není stanoveno, že by žalobce a) byl po jmenování
profesorem ochoten a schopen funkce uváděné ve vztahu ke zkouškám a habilitacím u žalobce b)
vykonávat Současně od původního návrhu na jmenování uběhlo několik let a žalobci b) nic
nebránilo, aby provedl nové řízení s žalobcem a), zahrnul do něj vytýkané skutečnosti, tyto
posoudil, a pokud by i přesto žalobce a) prošel řízením úspěšně, aby předložil nový návrh na jeho
jmenování.
[29] Dle stěžovatele nelze připustit, aby ve vztahu k vládě měl výkon pravomocí týkající
se jmenování profesorů charakter speciálního ústavního aktu, jak uvedl Ústavní soud ve svém
usnesení ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 641/99, a ve vztahu k prezidentu republiky charakter
správního řízení dle správního řádu, na jehož konci stojí správní rozhodnutí.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[31] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[32] Nejvyšší správní soud především předesílá, že obdobnou kasační stížností stěžovatele
se již zabýval, byť se jednalo o věc jiného uchazeče, o jehož nejmenování stěžovatel rozhodl též
dne 14. 11. 2018. I vzhledem k tomu, že rozsudky městského soudu napadené v těchto věcech
vycházejí z výše citovaného společného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018,
č. j. 10 A 174/2016 – 143 (proti němuž podal stěžovatel kasační stížnost vedenou Nejvyšším
správním soudem pod sp. zn. 1 As 170/2018, avšak následně ji vzal zpět), a kasační stížnosti
i další podání účastníků v těchto věcech obsahují zčásti identické argumenty, neshledal Nejvyšší
správní soud důvod, pro který by bylo nutné se od závěrů svého rozsudku ze dne 24. 11. 2020,
č. j. 1 As 312/2020 - 39, odchýlit. V něm Nejvyšší správní soud konstatoval:
„V projednávané věci je předmětem posouzení již v pořadí druhé stěžovatelovo rozhodnutí v téže věci.
Rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, jímž stěžovatel poprvé rozhodl o nejmenování žalobce a) profesorem, městský
soud zrušil rozsudkem č. j. 10 A 174/2016 – 143, v němž se podrobně zabýval povahou řízení ke jmenování
profesorem, úlohou stěžovatele v tomto řízení, včetně rozsahu jeho rozhodovacích pravomocí. Stěžovatel nejprve
podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, později ji však podáním ze dne 12. 6. 2018 vzal zpět, pročež
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 As 170/2018 – 52, řízení o kasační stížnosti proti
prvotnímu zrušujícímu rozsudku zastavil.
V nyní projednávané kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné polemizuje s právním názorem vyjádřeným
v prvotním zrušujícím rozsudku městského soudu, přičemž má za to, že je Nejvyšší správní soud oprávněn
tento právní názor přezkoumat, neboť se promítá i do závěrů aktuálně napadeného rozsudku městského soudu.
S tímto názorem stěžovatele se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Podle §78 odst. 5 s. ř. s. platí, že ‚[p]rávním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo
rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán‘. Vázanost soudem vysloveným názorem
pak plyne rovněž ze samotného kasačního principu, ovládajícího jak řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, tak řízení o kasační stížnosti. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nerespektování
závazného právního názoru vysloveného správním soudem ve zrušujícím rozsudku má bez dalšího za následek
zrušení nového rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 9. 2003, č. j. 1 A 629/2002 – 25, publ. pod č. 73/2004 Sb. NSS). Vázanost právním názorem
soudu může být prolomena jen ve zcela výjimečných případech, kupříkladu v důsledku nových skutkových
zjištění nebo při změně právní úpravy (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2004,
č. j. 2 Ads 16/2003 - 56, publ. pod č. 442/2005 Sb. NSS, či ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008 –
67), nebo pokud byl právní názor v mezidobí překonán judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 31/2016 – 36).
Obdobnou situací jako v nyní posuzované věci se pak Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
25. 8. 2016, č. j. 9 As 201/2015 - 34, v němž dovodil, že ‚[n]evyužil-li žalovaný správní orgán možnosti brojit
kasační stížností proti závaznému právnímu názoru obsaženému v prvním zrušujícím rozsudku krajského soudu,
aniž mu v tom cokoliv bránilo, nemůže tak činit až v kasační stížnosti směřující proti dalšímu zrušujícímu
rozsudku krajského soudu‘.
V nyní posuzovaném případě stěžovatel kasační stížnost proti prvotnímu zrušujícímu rozsudku
městského soudu podal, avšak později se rozhodl vzít ji zpět. Právní názor obsažený v tomto rozsudku je tedy pro
stěžovatele závazný a Nejvyššímu správnímu soudu nikterak nepřísluší, aby se k němu na základě kasační
stížnosti proti aktuálně napadenému rozsudku (který je již druhý v pořadí) vyjadřoval a podrobil jej přezkumu.
Městský soud zcela správně dovodil, že předmětem soudního přezkumu v nynější věci je pouze otázka, zda
stěžovatel postupoval v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v prvotním zrušujícím rozsudku.
Nadále zde však již není prostor pro polemiku ohledně otázek, které městský soud v dotčeném rozsudku
v minulosti vyřešil. Námitky stěžovatele, které směřují k přehodnocení závazného právního názoru městského
soudu, vyjádřené především v bodech [14] – [18] tohoto rozsudku, proto považuje Nejvyšší správní soud
za nepřípustné a nebude se jimi již nikterak zabývat.
Pro úplnost k této otázce Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl poukaz stěžovatele na změnu
právní úpravy, konkrétně novelizaci §73 zákona o vysokých školách. Stěžovatel především zdůraznil, že městský
soud nekriticky přejal názor z předcházejícího rozsudku, aniž by reflektoval novelizaci zákona o vysokých
školách provedenou zákonem č. 137/2016 Sb. Podle §73 odst. 4 zákona o vysokých školách ve znění účinném
od 1. 9. 2016 totiž platí, že ‚[n]a jmenování profesorem se správní řád nevztahuje‘.
Nejvyšší správní soud nicméně zdůrazňuje, že zmiňovanou změnu právní úpravy nelze chápat jako
novou skutečnost, která by mohla vést k přehodnocení právního názoru vyjádřeného v prvotním zrušujícím
rozsudku. Citovaný zákon nabyl účinnosti ke dni 1. 9. 2016, přičemž o nejmenování žalobce a) profesorem
městský soud rozhodl až dne 27. 4. 2018. Z prvotního zrušujícího rozsudku je ostatně zřejmé, že městský soud
si byl novelizace zákona o vysokých školách vědom, což vyplývá mimo jiné z bodu 79 rozsudku, v němž
stěžovatele upozornil na nutnost změnu právní úpravy v dalším řízení reflektovat. Je pravdou, že ve vztahu
k posouzení aplikovatelnosti správního řádu na postup stěžovatele při jmenování profesorů vycházel městský soud
ze zákona o vysokých školách ve znění účinném do 31. 8. 2016 (tedy ve znění účinném ke dni vydání správního
rozhodnutí), avšak i tehdy platný a účinný §74 odst. 7 vylučoval aplikaci ‚obecných předpisů o správním řízení‘.
Přesto městský soud, především s poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012 - 47, č. 3104/2014 Sb. NSS, dovodil, že se správní řád na postup
stěžovatele (byť v omezeném rozsahu) použije. Stěžovatel nyní v kasační stížnosti neuvedl žádné relevantní
okolnosti, které by mohly tento výklad v návaznosti na novelizaci §73 zákona o vysokých školách zvrátit, neboť
pouze uvedl, že již od počátku byl výklad městského soudu ohledně aplikace správního řádu chybný. Za těchto
okolností nezbývá než zopakovat, že stěžovatel měl možnost brojit proti těmto závěrům kasační stížností. Jestliže
tak neučinil, nemůže svůj pasivní přístup zvrátit v tomto řízení, jehož předmět se zúžil na posouzení, zda
stěžovatel respektoval či nerespektoval závazný právní názor městského soudu.“
[33] Zde považuje Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci za nutné předeslat,
že městský soud i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodování vycházejí také ze závěrů
vyslovených v předcházejících soudních rozhodnutích ve věci nejmenování žalobce a) a dalšího
uchazeče profesorem, především z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016,
č. j. 10 A 186/2015 - 83, a z výše zmiňovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 3. 2017, č. j. 7 As 242/2016 – 43, a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS 12/17, který tyto závěry potvrdil, jakož i z již rovněž uváděného rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 1 As 311/2017 – 37. Ve všech těchto rozhodnutích byly
autoritativně vyřešeny otázky, s nimiž stěžovatel přichází v projednávané věci znovu. Soudy
v těchto rozhodnutích dospěly k závěru, že v případě jmenování profesorů jde o kompetenci,
kterou prezidentu republiky svěřuje ve smyslu čl. 63 odst. 2 Ústavy toliko zákon, kontrasignována
musí být nezbytně pouze rozhodnutí pozitivní, nikoliv negativní a i předcházející neformální
přípis stěžovatele ze dne 19. 1. 2016 o nejmenování profesorů je rozhodnutím ve věci, které
je nutno považovat za rozhodnutí správního orgánu (byť sui generis) ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
tedy individuální správní akt, který lze napadnout žalobou proti rozhodnutí správního orgánu
ve správním soudnictví, přičemž žádné z těchto rozhodnutí nezpochybnilo ani skutečnost,
že k této žalobě je vedle odmítnutého uchazeče legitimována také vysoká škola, která daného
uchazeče ke jmenování navrhla a do jejíž práv a povinností tudíž takové rozhodnutí rovněž
zasahuje.
[34] S ohledem na závazný právní názor, jímž je stěžovatel povinen se řídit, se bude Nejvyšší
správní soud, obdobně jako v citovaném rozsudku ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 As 312/2020 – 39,
i v nyní projednávané věci zabývat toliko kasační námitkou, dle které stěžovatel postupoval
v souladu s právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku městského soudu,
a dále námitkou týkající se náhrady nákladů řízení před městským soudem. Pokud jde
o posouzení první z uvedených námitek, Nejvyšší správní soud vycházel z předchozího
zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016 – 143,
v němž se uvádí:
„[…] úmyslem zákonodárce bylo, aby odborné kvality uchazeče byly zkoumány orgány veřejné vysoké
školy. Jen vědecká rada a odborná hodnotící komise, které jsou personálně obsazeny uznávanými odborníky
v příslušných oborech, nikoliv ministr školství či prezident republiky tak mohou komplexně
posoudit odborné i morální kvality uchazečů . Role orgánů moci výkonné v celém procesu potom
spočívá pouze v tom, že mají kontrolovat, zda předchozí proces v rámci vysoké školy proběhl v souladu
se zákonem.
Zákon nelze vykládat v tom smyslu, že by ministr školství, vláda či prezident republiky mohli nezávisle
na předchozím posouzení vědeckých rad vysoké školy přezkoumávat, zda je uchazeč dostatečně odborně či morálně
způsobilý. K posouzení odborných kvalit uchazeče nejsou odborně vybaveni, a (i kdyby případně funkci prezidenta
či ministra školství vykonávala osobnost, kterou by bylo možné za odborníka na příslušnou vědeckou oblast
považovat) takové posuzování není zákonem vyhrazeno jim, ale právě orgánům veřejné vysoké školy. Navíc,
pokud by bylo připuštěno, aby orgány moci výkonné věcně rozhodovaly o tom, kdo může být profesorem, jednalo by
se o zjevné popření autonomie veřejných vysokých škol, do níž jmenovací řízení zákonodárce výslovně zařadil.
V neposlední řadě by takové pojetí mohlo vést k nepřípustným zásahům do svobody vědeckého bádání a umělecké
tvorby, která je zaručena čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z hlediska této ústavně garantované
svobody by totiž bylo nežádoucí, aby byl každý akademik, který v budoucnu pomýšlí na jmenování profesorem, při
své vědecké, umělecké, publikační a jiné veřejné činnosti svázán vědomím, že jeho vědecké, umělecké či pedagogické
kvality budou jednou posuzovány nejen apolitickými orgány veřejné vysoké školy, ale též politicky obsazenými
orgány moci výkonné.
Ustanovení §73 vysokoškolského zákona ve znění do 31. 8. 2016 (ale tím spíše i ve znění aktuálním,
upřesněném) tedy nelze interpretovat jinak, než že prezidentovi a vládě při jmenování profesorů svěřuje pouze
pravomoc posoudit zákonnost jmenovacího procesu, tedy toho, zda navržený kandidát úspěšně prošel, či neprošel
předchozími fázemi jmenovacího řízení. Posouzení ostatních podmínek ke jmenování profesorem, tedy především
zda je uchazeč dostatečně kvalifikován a zda je významnou a uznávanou osobností ve svém oboru, totiž zákon
svěřuje právě orgánům vysoké školy, které v předchozích fázích jmenovacího řízení rozhodují. Tím není dotčeno
oprávnění orgánů moci výkonné, tedy ministra školství, případně prezidenta, ověřit, zda proces výběru kandidáta
proběhl v souladu se zákonem.“ (důraz doplněn dodatečně)
[35] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 As 312/2020 –
39, k těmto závěrům městského soudu poznamenal:
„Ze shora citované pasáže prvotního zrušujícího rozsudku především vyplývá, že stěžovateli
nepřísluší posuzovat odborné či morální kvality uchazečů o jmenování profe sorem, neboť
tak mohou činit pouze k tomu pověřené orgány vysoké školy obsazené uznávanými odborníky v příslušných
oborech. Stěžovatel může posuzovat toliko dodržení procesního postupu, který předchází podání návrhu
na jmenování profesora, přičemž pouze případná zjištění ohledně porušení procesních pravidel může vést k vydání
negativního rozhodnutí o nejmenování navržené osoby profesorem.
Postup při řízení ke jmenování profesorem je upraven v §74 zákona o vysokých školách. Podle §74
odst. 2 zákona o vysokých školách se řízení ke jmenování profesorem zahajuje na návrh uchazeče, děkana nebo
rektora, popřípadě z vlastního podnětu vědecké rady fakulty nebo vědecké (umělecké) rady vysoké školy. Odborné
kvality uchazeče posuzuje podle §74 odst. 5 zákona o vysokých školách nejprve ad hoc jmenovaná odborná
komise, která se tajným hlasováním usnese, zda má být uchazeč jmenován profesorem. Své stanovisko předloží
komise vědecké (umělecké) radě fakulty či vysoké školy, která se na základě přednášky uchazeče usnáší o věci
tajným hlasováním. V případě, že rozhodovala vědecká (umělecká) rada fakulty, musí o předložení návrhu
ministru školství hlasovat dále ještě vědecká (umělecká) rada vysoké školy. Projde-li uchazeč tímto procesem
úspěšně, je návrh na jmenování profesorem doručen ministrovi školství, který jej pak předá prezidentovi
ke jmenování dle §73 zákona o vysokých školách.“
[36] Lze přisvědčit stěžovateli, že městský soud se ve svém předchozím zrušujícím rozsudku
ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016 – 143, věnoval také rozsahu, v jakém může stěžovatel
řízení o jmenování přezkoumávat a jakým způsobem se jeho závěry mají promítnout
do případného rozhodnutí o nejmenování:
„Soud má však za to, že ačkoliv se správní řád v nezbytné míře na postup prezidenta při jmenování
profesorů uplatní, bude tato nezbytná míra úměrná výjimečnosti prezidenta republiky jako správního orgánu sui
generis. Jelikož, jak bylo uvedeno výše, prezident v řízení o jmenování profesora plní pouze úlohu orgánu, který
jmenování vykoná, prošel-li uchazeč řádně řízením před orgány veřejné vysoké školy, není nutné na jeho
rozhodování klást takové formální nároky jako na běžné rozhodování správního orgánu. Není tedy třeba
vyžadovat, aby rozhodnutí prezidenta, ať už pozitivní či negativní, splňovalo veškeré formální náležitosti podle
§67 a 68 správního řádu, jako je například uvedení formálního výroku, odůvodnění a poučení.
S ohledem na ochranu práv dotčených jednotlivců však je třeba i v případě prezidenta vyžadovat splnění
dvou materiálních náležitostí rozhodnutí. Rozhodnutí musí obsahovat jednoznačné ,řešení otázky, která
je předmětem řízení‘, ve smyslu §68 odst. 2 správního řádu, a ,důvody … rozhodnutí, podklady pro jeho vydání,
úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů‘, podle §68 odst. 3
správního řádu.
V případě, kdy prezident dospěje k závěru, že navržený uchazeč zákonným procesem předcházejícím
navržení jmenování veřejnou vysokou školou úspěšně neprošel, či že tento proces byl stižen
takovými vadam i, jež mohly ovlivnit jeho výsledek, a tento nedostatek neodhalil ani
ministr školství, tedy postačí, pokud v aktu, jehož formální náležitosti závisí na jeho vlastní úvaze,
jednoznačně vyjádří, koho a z jakých konkrétních důvodů profesorem nejmenuje. Takové důvody se musí
opírat o podklady, které by měl žalovaný učinit součástí spisu, jenž ve věci vede. “ (důraz
doplněn dodatečně)
[37] Stejně jako v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 1 As
312/2020 – 39, tak lze i v nyní posuzované věci dojít k závěru, že „[v]e smyslu shora citovaného §74
zákona o vysokých školách tedy může stěžovatel zejména posuzovat, zda návrh na jmenování profesorem prošel
schválením před příslušnými orgány vysoké školy, zda byly tyto orgány řádně obsazeny a zda si při hlasování
počínaly v souladu s pravidly stanovenými zákonem, popřípadě vnitřním předpisem školy“.
[38] V posuzované věci Nejvyšší správní soud z žalobou napadeného rozhodnutí zjistil,
že stěžovatel založil své rozhodnutí o nejmenování žalobce a) profesorem na tvrzených vadách
procesu probíhajícího před navržením žalobce a) na jmenování profesorem, které dle stěžovatele
spočívaly v tom, že „[j]e evidentní, že výše uvedené skutečnosti doc. O. se týkající nebyly v řízení o jmenování
profesorem známy (popř. byly ignorovány), což nelze označit jinak, než jako velmi závažnou skutečnost“.
Z uvedené formulace lze dovodit, že stěžovatel nemá povědomí o tom, zda skutečnosti, které o
žalobci a) zjistil, avšak v rozporu s požadavky předchozího zrušujícího rozsudku městského
soudu neučinil součástí spisového materiálu, byly v rámci postupu u žalobce b) posuzovány, nebo
nikoliv, pouze se domnívá, že nebyly, nebo byly ignorovány. Ze spisového materiálu ani
nevyplývá, zda stěžovatel vůbec proces, o jehož vadách je přesvědčen, zkoumal. Byť se v něm
objevuje žádost o předložení jmenovacího správního spisu týkajícího se žalobce a), není jasné,
zda zapůjčen byl, a z rozhodnutí stěžovatele nevyplývá, v jaké části řízení dle něj chyba nastala,
nebo které ustanovení zákona, popřípadě předpisu žalobce b) upřesňujícího proces ke jmenování
profesorů, bylo porušeno.
[39] Stěžovatel tedy očividně vůbec neposuzoval možnost, že skutečnosti, které v případě
žalobce a) zdůrazňoval, hodnoceny být mohly a žalobce a) mohl přesto projít řízením s kladným
výsledkem, ani to, zda bylo reálně možné v rámci procesu ke jmenování profesorem takové
skutečnosti přezkoumat, tedy zda existuje povinnost orgánů žalobce b) tyto skutečnosti zjišťovat
a hodnotit, případně zda při tom dodržely předepsaný postup a zda k těmto informacím fakticky
existuje přístup, neboť tvrzení stěžovatele v jeho rozhodnutí nejsou doložena příslušnými
listinami, je pouze odkazováno na osobní spis žalobce a) a na příslušný svazek spolupracovníka
StB, jež mají být uchovány v Archivu bezpečnostních složek. Na základě uvedeného proto lze
přisvědčit úvaze městského soudu v napadeném rozsudku, že stěžovatel fakticky nevytýká
orgánům vysoké školy absenci posouzení předpokladů žalobce a) pro jmenování profesorem,
ale nedostatečnou kvalitu tohoto posouzení a že se stěžovatel tímto snaží prosadit své vlastní
hodnocení morálních kvalit žalobce a), k čemuž, jak vyplývá z výše uvedeného, není oprávněn.
[40] Jakkoliv se tedy stěžovatel snaží navodit dojem, že zjistil závažné nedostatky, jimiž byl
stižen proces vedoucí k návrhu na jmenování žalobce a) profesorem, je zřejmé, že ve skutečnosti
stěžovatel sám posuzoval morální předpoklady žalobce a). Za tímto účelem aktivně dohledával
informace, které porovnával s obsahem statutu a etického kodexu Univerzity Karlovy, avšak
nezjišťoval, zda je orgány žalobce b) posuzovaly, ani to, zda měly vůbec faktickou možnost
je posuzovat, a případně, které své povinnosti v procesu vedoucímu k návrhu na jmenování měly
porušit. Důvodem pro nejmenování žalobce a) profesorem tedy nebyly vady v řízení před orgány
vysoké školy, ale stěžovatelem tvrzené nesplnění požadavků, které stěžovatel navíc dovodil
nikoliv ze zákonných podmínek pro jmenování profesorem [dle §74 odst. 1 zákona o vysokých
školách se musí jednat o význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobnost ve svém
oboru, v případě žalobce a) jde o obor fyzika - fyzika povrchů a rozhraní], ale z jím citovaných
dokumentů dané vysoké školy.
[41] Stěžovatel si tedy počínal v rozporu se závazným právním názorem vysloveným
v předcházejícím zrušujícím rozsudku městského soudu, neboť nejenže sám posuzoval morální
kvality žalobce a), ale navíc si samostatně obstarával informace za účelem zpochybnění úplnosti
podkladů, které měla k dispozici hodnotící komise a vědecká rada. Byť tedy stěžovatel tvrdí,
že orgány vysoké školy vycházely z neúplných informací, je nutno uzavřít, že stěžovatel zjevně
nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předcházejícím zrušujícím rozsudku městského
soudu, který stěžovateli stanovil mantinely, v nichž se může v rámci svých rozhodovacích
kompetencí při jmenování profesorů pohybovat. Městský soud tedy správně dovodil,
že stěžovatelem uváděné důvody nejmenování žalobce a) profesorem nelze považovat za vady
předcházejícího postupu vedoucího k návrhu na jmenování a že žalobou napadené rozhodnutí
je tudíž nezákonné.
[42] Nejvyšší správní soud následně posoudil rovněž námitku stěžovatele týkající se náhrady
nákladů řízení, přičemž s ohledem na identickou argumentaci stěžovatele v obou souvisejících
věcech vycházel z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2020,
č. j. 1 As 312/2020 – 39:
„K této otázce [soud] pouze ve stručnosti uvádí, že mu nikterak nepřísluší posuzovat správnost výroku
o nákladech řízení v jiných řízeních, tj. ve stěžovatelem zmiňovaných již skončených řízeních o nečinnostní
a zásahové žalobě žalobců a) a b). V nyní posuzované věci si však krajský soud nepočínal nijak excesivně.
Žalobci měli ve věci úspěch, pročež jim podle §60 odst. 1 s. ř. s. vznikl nárok na náhradu nákladů řízení.
Současně Nejvyšší správní soud neshledává existenci žádných zřetele hodných důvodů, pro něž by městský soud
neměl náhradu nákladů žalobcům přiznat. Zahájení soudního přezkumu v této věci bylo důsledkem nezákonného
jednání stěžovatele, který odmítl respektovat závazný právní názor vyslovený v předcházejícím zrušujícím
rozsudku. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že žalobce b) je veřejnou vysokou školou financovanou
z veřejných zdrojů a současně disponující vlastním odborným aparátem, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto
skutečnost za důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. V posuzované věci se jedná o natolik specifickou
záležitost, že využití externích právních služeb představuje zcela ospravedlnitelný náklad vynaložený za účelem
hájení práv žalobce b). Proto si městský soud počínal správně, když mu náhradu nákladů řízení přiznal.“
V.
Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[44] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Žalobci
a) a b) měli v řízení o kasační stížnosti plný úspěch, mají tedy vůči stěžovateli právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v tomto řízení. Tato náhrada se sestává z nákladů vynaložených
na odměnu a náhradu hotových výdajů právního zástupce žalobců za úkony právní služby
provedené daným zástupcem v tomto řízení. Výši náhrady soud určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce žalobců učinil ve věci
dva úkony společně za dvě zastoupené osoby, kterými jsou (i) vyjádření ke kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za který náleží odměna ve výši 3100 Kč snížená o 20 %
podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 a §12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy
2480 Kč; a (ii) vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti [§11
odst. 2 písm. a) a 3 advokátního tarifu], za který náleží mimosmluvní odměna podle §9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu ve výši jedné poloviny – tj. 1550 Kč, opět
snížená o 20 % dle §12 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 1240 Kč. Stěžovatel je tak povinen
zaplatit každému z úspěšných žalobců částku 3720 Kč, odpovídající odměně za dva úkony právní
služby, celkem tedy 7440 Kč. K této částce je třeba přičíst paušální náhradu hotových výdajů
za dva úkony právní služby (2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy činí
náklady na odměnu a náhradu hotových výdajů zástupce žalobců částku 8040 Kč. Tuto částku
je třeba navýšit o DPH ve výši 21 %. Celkem má tedy stěžovatel povinnost vyplatit na náhradě
nákladů řízení žalobcům a) a b) k rukám jejich zástupce částku 9728 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. ledna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu