ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.220.2020:56
sp. zn. 5 As 220/2020 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) Zdravý
Rožnov, z.s., sídlem Habrová 2295, Rožnov pod Radhoštěm, zast. Mgr. Pavlem Černým,
advokátem se sídlem Údolní 33, Brno, b) R. D., zast. Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se
sídlem Lublaňská 398/18, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, sídlem
třída Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti: I) Kaufland Česká republika v.o.s., sídlem Pod Višňovkou
25, Praha, zast. JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Národní 973/41,
Praha 1, II) S. M., v řízení o kasačních stížnostech žalobců a), b) proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 5. 2020, č. j. 65 A 58/2017 - 326,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamí t aj í .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech n ep ři zn áv á.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech žalobců.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 5. 2017, č. j. KUZL 18918/2017 žalovaný k odvolání žalobců a)
a b) a dalších odvolatelů z části změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Rožnov pod Radhoštěm (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 5. 2013, č. j. MěÚ-
RpR/03914/2013; tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně rozhodl o umístění stavby obchodní
dům, trafostanice, požární nádrž, „reklamní zařízení“ – stavby pro reklamu, přístřešek, úprava místní
komunikace (okružní křižovatka), parkoviště pro 170 osobních vozidel, zpevněná plocha, chodníky, přípojka
pitné vody, venkovní kanalizace včetně ORL, STL plynovod, STL plynovodní přípojka, telefonní přípojka,
venkovní osvětlení areálu, přeložka veřejného osvětlení a sadové úpravy, na pozemku st. p. X, p. č. X, X,
parc. č. X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X, X v katastrálním území R. R.
Stavebníkem je osoba zúčastnění na řízení I.) Kaufland Česká republika v.o.s.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci a), b) žalobou; Krajský soud v Ostravě – pobočka
v Olomouci (dále jen „krajský soud“) ji rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 65 A 58/207 – 326,
zamítl.
[3] V projednávané věci rozhodoval krajský soud opakovaně. Nejprve Krajský soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 22 A 42/2014 - 93, I. rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 12. 2013, č. j. KUZL 536/2014, v odvolacím řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Zavázal žalovaného, aby se vyjádřil ke správnosti použité metody (matematického modelu)
a její rovnocennosti vzhledem k měření in situ a použitelnosti údajů z měřících stanic ve Zlíně
a Vsetíně. Ve vztahu k těmto námitkám shledal krajský soud rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné; ostatní žalobní námitky neshledal krajský soud důvodné.
[4] Žalovaný v novém rozhodnutí ze dne 3. 5. 2017, č. j. KUZL 18918/2017 v části změnil
a ve zbytku potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 3. 5. 2013, č. j. MěÚ-
RpR/03914/2013, o umístění stavby. Žalovaný odůvodnil, proč je nahrazení měření škodlivin
v ovzduší matematickým modelováním přípustné a vhodné; měření in situ neprováděl; učinil
vlastní šetření z údajů dostupných na mapách Českého hydrometeorologického ústavu (dále
„ČHMÚ“) zveřejněných na webových stránkách.
[5] Rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 65 A 58/2017 – 196, bylo
rozhodnutí žalovaného opětovně zrušeno. Krajský soud uvedl, že žalovaný vyčerpávajícím
způsobem odůvodnil, proč je potřeba při zkoumání budoucích poměrů použít matematický
model, a podrobně vysvětlil, z jakých důvodů zpracovatel rozptylové studie použil data
z měřících stanic ve Vsetíně a ve Zlíně, nikoli ze stanic, které se nacházejí blíže Rožnovu pod
Radhoštěm. Dle krajského soudu však scházela úvaha žalovaného o tom, zda jsou tato data
použitelná jako vstupní údaje současného znečištění v dané oblasti; žalovaný tedy dle soudu
nevysvětlil, proč bylo možné nahradit vstupní data získaná měřením na místě daty ze vzdálených
měřících stanic pro provedení výpočtu v matematickém modelu. Argumentace založená jen
na ceně a délce měření nebyla dle krajského soudu dostatečná a přesvědčivá a zcela scházelo
jakékoliv zohlednění specifik Rožnova pod Radhoštěm.
[6] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalovaný a osoba zúčastněná na řízení I. (stavebník)
kasační stížností. Rozsudkem ze dne 11. 11. 2019, č. j. 5 As 266/2018 - 88, Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
konstatoval, že se žalovaný v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ostravě v druhém
odvolacím řízení podrobně zabýval použitím matematického modelování koncentrace škodlivých
částic v ovzduší na základě využití nejlépe vypovídajících (co do počtu měřených škodlivin)
a použitelných měřících stanic namísto měření škodlivých částic přímo na místě. Konkrétně dle
názoru Nejvyššího správního soudu úvaha o správnosti použití matematického modelování
úrovně emisního zatížení v Rožnově pod Radhoštěm na základě měření ve Zlíně a ve Vsetíně
a současně ani úvaha o vhodnosti vstupních údajů použitých do tohoto výpočtu v rozptylové
studii v novém správním rozhodnutí, které na všechny tyto otázky dává podrobné odpovědi,
nechybí. Krajský soud však nově zpochybnil samotná vstupní data pro zpracování studie, resp.
tvrdil, že se měl správní orgán k vhodnosti jejich použití vyjádřit; takový záměr však krajský soud
účastníkům při jednání nesdělil a nedal jim ani možnost se k takové otázce vyjádřit.
[7] Krajský soud dále dle kasačního soudu přezkoumatelným způsobem nevypořádal námitku
stran podání žalobkyně b), neboť bez dalšího pouze konstatoval, že tato námitka je důvodná; dále
se nevypořádal s námitkou relevance nové právní úpravy a jejích dopadů na faktické posouzení
věci samé, a konečně pominul v řízení osobu zúčastněnou na řízení, jejíž vyjádření v odůvodnění
napadeného rozsudku neuvedl; nevyplývá ze spisu, že by byla vyrozuměna o konání ústního
jednání, a rovněž jí nebyl doručen rozsudek. Nejvyšší správní soud tak shledal napadený rozsudek
krajského soudu dílem nepřezkoumatelný a dílem založený na vadách řízení před soudem.
[8] Krajský soud nyní napadeným rozsudkem žaloby stěžovatelů zamítl, přičemž, vázán
názorem Nejvyššího správního soudu, konstatoval, že žalovaný řádně odůvodnil, proč způsob
výpočtu koncentrace škodlivých látek vlivem umísťovaného záměru v rozptylové studii pro
dokumentaci o posouzení vlivu záměru na životní prostředí byl dostatečným, vhodným
a standardním postupem.
[9] Krajský soud předně uvedl, že ačkoli je povinen vycházet ze skutkového a právního stavu
v době rozhodování žalovaného, tedy za účinnosti novelizovaného zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí), nic to však nemění na tom, že správní řízení bylo
zahájeno v době, kdy bylo stanovisko EIA povinným předpokladem pro umístění stavby. Již
zpracované stanovisko se stalo podkladem rozhodnutí, ze kterého správní orgány vycházely.
Na této skutečnosti nemohla nic změnit ani novela č. 39/2015 Sb. Stanovisko EIA tak stále
zůstává podkladem pro vydání správního rozhodnutí a z ničeho se nepodává, že by k němu
žalovaný neměl v napadeném rozhodnutí již přihlížet. Krajský soud byl proto povinen
přezkoumat námitky vztahující se ke stanovisku EIA.
[10] K námitkám neposouzení vlivu stavby na emisní zatížení území a neprovedení řádného
měření emisí krajský soud odkázal na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, podle
něhož za situace, kdy žalovaný vysvětlil použití matematického modelu, zákonnost použití této
metody a současně výběr měřících stanic nebyl v rozporu se zákonem, nepřísluší hodnotit
specifika území a vstupní data. Z toho důvodu krajský soud neprovedl důkazy, které navrhli
žalobci k prokázání skutečností týkajících se vstupních dat.
[11] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou nedostatků územního řízení či nesprávnosti
výpočtů dopadu na životní prostředí. Uvedení provozní doby do 20 hodin v autorizovaném
posouzení vlivů nemohlo ovlivnit závěry tohoto posouzení v neprospěch žalobkyně b);
zpracovatel autorizovaného posouzení v části 5.3 dospěl k závěru, že charakter expozice vůči
fyzikálním a chemickým látkám je trvalý, takže i kdyby zpracovatel posouzení hodnotil provozní
dobu OD Kaufland do 22 hodin, na jeho závěru o trvalém charakteru expozice by to nic
nezměnilo, ba naopak, prodloužení provozní doby by jeho závěr podpořilo.
[12] Obdobně krajský soud neshledal důvodnou ani námitku formálního přezkumu
závazného stanoviska EIA; Ministerstvo životního prostředí ve stanovisku ze dne
4. 1. 2016, č. j. 78545/ENV/15, reagovalo na konkrétní námitky účastníků a dostatečně,
přezkoumatelným způsobem, se jimi zabývalo. Krajský soud má také, na rozdíl od žalobkyně b),
za to, že posuzování skutečného zatížení území v době zkušebního provozu OD Kaufland chrání
její práva a umožnilo by přijmout opatření, která by vedla k řešení případného negativního stavu.
K namítanému izolovanému posouzení vlivů záměru a křižovatky krajský soud poznamenal,
že záměr křižovatek na silnici I/35 byl projednán v samostatném řízení; pokud žalobkyně měla
k provedení křižovatky námitky, měla je uplatnit v tomto řízení. Námitkou týkající se světelné
křižovatky se žalovaný ostatně zabýval na str. 51 napadeného rozhodnutí a v této
souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2016,
č. j. 30 A 76/2014-11.
[13] Žalobkyně b) dále namítala vady hlukové studie, nesprávné posouzení vlivů obchodních
domů Billa a Lidl na provoz OD Kaufland, negativní vliv OD Kaufland na kvalitu ovzduší,
nedostatečné posouzení otázky zvýšení hluku před domem žalobkyně, vady stanoviska krajské
hygienické stanice, absenci souhlasu s výměnou oken, nedostatečné odstínění zelení, vady
vyjádření k rozptylové studii a přezkumu provedeného Ministerstvem životního prostředí, vady
podkladů pro rozhodnutí, nevyvěšení grafických příloh rozhodnutí, neposouzení urbanistické
vhodnosti stavby, zhoršení pohody bydlení; tyto ostatní žalobní námitky neshledal krajský soud
důvodné.
[14] V souladu se závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku NSS
se krajský soud zabýval námitkou, podle níž se žalovaný nevypořádal s bodem 7 odvolání.
Krajský soud uvedl, že se správní orgány otázkou dopravního zatížení, jeho zvýšením a dopady
na danou lokalitu zabývaly velmi podrobně (např. na str. 31, 32, 51 napadeného rozhodnutí),
reagovaly na námitky týkající se ulice Meziříčská, silnice I/35 a napojení; úvahy žalovaného jsou
podrobné a přezkoumatelné. Žalobkyně b) namítala, že správní orgán I. stupně ve svém
rozhodnutí odmítl vypořádat námitku a návrh ze dne 8. 4. 2013 s tím, že se nebude dále zabývat
připomínkami a důkazy žalobkyně b), které lze uplatnit do konání ústního jednání spojeného
s místním šetřením. Tímto bylo dle žalobkyně b) porušeno právo v průběhu celého řízení
až do vydání rozhodnutí navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. K tomu krajský soud
po podrobném prostudování napadeného rozhodnutí konstatoval, že se žalovaný námitkou
7 ohledně podání ze dne 8. 4. 2013 výslovně nezabýval a dále, jak mu uložil Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku, zkoumal, zda tato vada měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí
v kontextu všech vyjádření a vypořádání opakovaných či obsahově obdobných námitek,
které správní orgány ve vztahu k žalobkyni učinily, jelikož ne každé procesní pochybení
má za následek nepřezkoumatelnost či nezákonnost vydaného rozhodnutí ve věci. V napadeném
rozhodnutí byly nejčastější námitky shodující se u více odvolatelů vypořádány společně; žalovaný
tak obsahově námitku žalobkyně b) ohledně akustického tlaku a exhalací z dopravy, překročení
limitů pro benzopyren posoudil na straně 28 a 29 napadeného rozhodnutí, kde vypořádal námitky
směřující do obsahu závazného stanoviska dotčeného orgánu a do stanoviska EIA všech
odvolatelů souhrnně. Otázkou dopravního zatížení se žalovaný zabýval na str. 31-33 napadeného
rozhodnutí v rámci vypořádání společných námitek týkajících se zvýšení dopravního zatížení
v lokalitě. Kvalitou ovzduší a možným vlivem utlumení dopravy v areálu ČSAD na hlukovou
zátěž a imisní zatížení se žalovaný zabýval na str. 35-39 napadeného rozhodnutí v rámci
vypořádání společných námitek týkajících se zhoršení kvality ovzduší a překročení hlukových
limitů. Pro úplnost krajský soud uvedl, že námitku, že v době rozhodování správních orgánů byl
provoz v areálu ČSAD utlumen, vznesla žalobkyně b) již ve vyjádření k posudku č. j. KUZL
64031/2011 a bylo na ni reagováno v rámci vypořádání vyjádření k posudku ze září 2011
zpracovanému RNDr. Zuzanou Kadlecovou. Krajský soud tak uzavřel, že ačkoli se žalovaný
výslovně nezabýval druhou částí bodu 7 odvolání, nemohlo dojít k zásahu do veřejných
subjektivních práv žalobkyně b).
[15] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci a), b) [dále jen „stěžovatelé a), b)“] kasačními
stížnostmi.
Kasační stížnost stěžovatele a) - Zdravý Rožnov, z.s.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Po úvodní rekapitulaci závěrů Nejvyššího
správního soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku stěžovatel namítal, že k rajský soud
v napadeném rozsudku bez dalšího dokazování – i bez nově navržených důkazů (včetně výslechu
doc. V., navrženého stěžovatelem na jednání krajského soudu dne 27. 5. 2020) pouze uvedl, že
převzal právní názor kasačního soudu. Stěžovatel však na odůvodnění Nejvyššího správního
soudu demonstroval, že krajský soud neměl co převzít, neboť kasační soud na uvedená nová
tvrzení a nové důkazy žádný právní názor nezaujal, vyjma teze, že tyto nemůže hodnotit, dokud
tak neučiní krajský soud. V uvedeném stěžovatel spatřuje nejen nezákonnost, ale též vadu
řízení, protože nebyly provedeny nově navržené důkazy ani prověřena nová tvrzení. Stěžovatel
má za to, že krajský soud měl buď doplnit dokazování ohledně vhodnosti vstupních dat, nebo
měl i v případě, že hodlal převzít názor Nejvyššího správního soudu, doplnit dokazování ve věci,
přičemž nebylo vyloučeno, aby rozhodl ve prospěch stěžovatele.
[17] V další části kasační stížnosti stěžovatel namítá dezinterpretaci rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze strany krajského soudu. Nejvyšší správní soud doslova uvedl, že pokud byl
výběr měřících stanic pro stanovení imisního pozadí v Rožnově pod Radhoštěm proveden
v souladu se zákonem odpovídajícím způsobem, a pokud byla reprezentativnost stanic Zlín
a Vsetín určena odborným pracovištěm standardní uznávanou a používanou metodou, teprve pak
krajskému soudu nepřísluší posuzovat, zda měla být „místní specifika“ žalovaným vyloučena
či promítnuta do úpravy vstupních dat. Krajský soud tedy měl v napadeném rozsudku v prvé řadě
vyhodnotit, zda uvedené podmínky platí nebo ne, což však neučinil. Stěžovatel přitom uvedl řadu
argumentů, ze kterých vyplývá, že uvedené podmínky dodrženy nebyly (odkaz stěžovatele
na metodický pokyn odboru ochrany ovzduší pro vypracování rozptylových studií podle §32
odst. 1 písm. e) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší; Metodická příručka společnosti
ATEM; vyhláška MŽP č. 330/2012 Sb., o způsobu posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění,
rozsahu informování veřejnosti o úrovni znečištění a při smogových situacích; data ČHMÚ
týkající se dané lokality atd.). Krajský soud navíc nemůže být „bez dalšího“ vázán právním
názorem kasačního soudu, pokud je tento názor podmíněný dalším dokazováním. K tomu
stěžovatel dodává, že krajský soud nemůže na řádné odůvodnění svých vlastních závěrů
rezignovat.
[18] Stěžovatel konstatuje, že závěry krajského soudu v druhém odvolacím řízení se týkaly
toho, zda lze použít matematický model namísto měření in situ, přičemž je nesporné,
že matematický model použít lze. Problém, na který stěžovatel soustavně upozorňuje, spočívá
v tom, jaká vstupní data se měla použít, tedy zda data získaná měřením na místě samém, anebo
údaje ze vzdálených měřících stanic, které nemusí být pro danou lokalitu relevantní a které jsou
samy o sobě „modelovány‘‘. Pokud krajský soud uzavřel, že mu nepřísluší hodnotit specifika
území a vstupní data, pak tento závěr považuje stěžovatel za zcela nesprávný. Stěžovatel
poukazuje na to, že krajský soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2018 konstatoval, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč bylo možné jako vstupní data současného stavu
imisního zatížení použít výsledky měření z měřících stanic ve Vsetíně a Zlíně, zda byly tyto
stanice s ohledem na specifika dané oblasti vhodné. V nyní napadeném rozsudku dospěl krajský
soud k opačnému závěru, že žalovaný řádně odůvodnil použití dat ze vzdálených měřících stanic
namísto měření hodnot koncentrací škodlivých částic přímo na místě. Takový závěr však nemá
oporu v provedeném dokazování a krajský zároveň nezdůvodnil, proč pokládá výše shrnutou
žalobní argumentaci stěžovatele za nesprávnou. Napadený rozsudek je tak v tomto směru
nezákonný a zároveň nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[19] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Kasační stížnost stěžovatelky b) – R. D.
[20] Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje rovněž důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s.
[21] Stěžovatelka s ohledem na zrušující rozsudek kasačního soudu očekávala, že při
opakovaném projednávání před krajským soudem bude právní otázka použitelnosti
velmi náhodného modelu namísto zjištění stavu měřením znovu, resp. nově posouzena —
a to po doplnění tvrzení účastníků. Stěžovatelka proto na jednání zopakovala své tvrzení
(o nesprávnosti takto „zjištěného“ stavu věci), doplnila tvrzení o dalších vadách vstupních dat
a doplnila i návrh důkazů (zejm. k dalším vadám vstupních dat) — včetně návrhu výslechu doc.
V. Krajský soud se však touto otázkou odmítl zabývat s tím, že uvedl, že již byla vyřešena ve
zrušujícím rozsudku. Podle stěžovatelky se jedná o překvapivý postup, neboť kasační soud vytkl
krajskému soudu, že jeho řešení otázky vstupních dat bylo překvapivé, a uvedl, že krajský soud
měl dát možnost účastníkům se vyjádřit (viz bod 50 zrušujícího rozsudku). Pokud by bylo
pravdou, že Nejvyšší správní soud sám tuto otázku vyřešil ve zrušujícím rozsudku, pak by tím
kasační soud sám zopakoval vadu, kterou vytkl krajskému soudu — zrušující rozsudek
by v řešení uvedené otázky byl překvapivý, neboť ani Nejvyšší správní soud dopředu účastníkům
nepředestřel své právní hodnocení a nedal účastníkům možnost se k němu vyjádřit. Rozsudek
krajského soudu je proto nepřezkoumatelný — postup krajského soudu je nekonzistentní, když
na jedné straně cituje zrušující rozsudek s výtkou překvapivosti — a na straně druhé tuto
překvapivost prolonguje. Rozsudek krajského soudu je dále nezákonný z důvodu, že potvrdil
správní rozhodnutí (v obou stupních) založená na rozptylové studii, která měla za podklad
v podstatě smyšlená data — tedy rozhodnutí vydaná bez zjištění stavu věci.
[22] V další části kasační stížnosti stěžovatelka rozporovala odůvodnění krajského soudu, proč
neprovedl dokazování ohledně vadnosti vstupních dat pro rozptylovou studii (bod 77). Předně,
žalovaný „nevysvětlil“ správnost postupu, pouze odkázal na to, že rozptylovou studii zpracovala
autorizovaná osoba a dále, že použití odhadu stavu ovzduší na základě měření z jiných stanic
je běžným postupem. Skutečnost, že nějaký postup je běžný, zažitý, dle stěžovatelky ještě
neodůvodňuje závěr, že výsledky takového postupu musí být správné. Ani zpracování
autorizovanou osobou nemůže vyloučit přezkum uvedeného postupu správním orgánem, natož
nezávislým soudem; k tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2020,
sp. zn. I. ÚS 3937/18. Stěžovatelka je přesvědčena, že to samé, co Ústavní soud dovodil pro
posuzování postupu lékařského zařízení a zdravotnických znaleckých posudků platí i pro
posuzování zpracování rozptylových studií; podle citovaného nálezu je totiž „rozptylová studie“
jen jedním z důkazů (ne odbornou osobou zjevená posvátná pravda) — a proto je přípustná
protiargumentace — a také důkazy, které mají vyvrátit správnost této „rozptylové studie“
(a to i jejích vstupních dat — jejichž volbou lze podstatně změnit výsledky).
[23] Stěžovatelka připomíná, že v žalobě napadala také hlukovou studii — mj. proto,
že nezohledňuje skutečnost, že pozemky, na nichž má být umístěna projednávaná stavba, již
nejsou užívány jako areál ČSAD. Krajský soud toto odmítl (bod 85 a 86) s tím, že nelze zohlednit
„přechodně utlumený provoz“; vyšel přitom z cca 4 roky starého rozsudku, který částečně cituje.
Stěžovatelka tvrdí, že takový závěr je nesprávný a v přímém rozporu s podklady v řízení, neboť
v průběhu řízení bylo prokázáno, že areál ČSAD je přestěhován do jiného místa (na sever od ul.
Meziříčské) a pozemky dřívějšího areálu koupila osoba zúčastněná na řízení (stavebník).
Stěžovatelka upřesňuje, že přezkum závazného stanoviska vydaného KÚ Zlín, MŽP ze dne
4. 1. 2016 v Olomouci vycházel ze zjišťovacího řízení k rekonstrukci silnice I/35, ve kterém
ovšem není posouzen vliv dopravy vozidel ze silnice I/35 s kumulací dopravy k hlavnímu
příjezdu k OD Kaufland z nové světelné křižovatky silnice I/35 — výjezd z autobusového
nádraží (zde byla přesunuta doprava ČSAD z bývalého areálu ČSAD, kde má dnes stát
OD Kaufland, a parkování autobusů, přičemž rozptylová studie chybně konstatuje, že tato
doprava autobusů odpadla, pravdou však je, že byla posunuta blíže rodinnému domu
stěžovatelky). Toto posouzení v rozptylové studii schází a správní soudy se ve svých rozsudcích
touto námitkou nezabývaly.
[24] Krajský soud dle stěžovatelky dále správně rozpoznal, že žalovaný (a ani prvostupňový
orgán) neměly relevantní podklady pro vyhodnocení indukované dopravy. Míra indukované
dopravy je přitom podstatným údajem pro posouzení záměru a jeho vlivů na životní prostředí
a je vadou napadeného rozsudku, když tuto skutečnost zlehčuje — což pak soudu umožňuje
ignorovat nedostatky ve zjištění stavu věci správními orgány. Jestliže krajský soud zjistil,
že žalovaný jen spekuluje ohledně indukované dopravy (v důsledku blízkosti dalších obchodních
domů), měl dle názoru stěžovatelky vyvodit závěr o nezákonnosti žalovaného rozhodnutí pro
vadu rozhodování bez zjištění stavu věci. Jestliže tak neučinil, je napadený rozsudek nezákonný.
[25] Další část námitek stěžovatelka směřovala k vadnému přezkumu závazného stanoviska
EIA; domnívá se, že došlo k neporozumění vznesených námitek — jejich podstatou bylo
to, že závazné stanovisko EIA (pro Kaufland Rožnov) vychází ze stavu, kdy nebyla ještě
rozšířena ulice Meziříčská, kdy ještě nebyly vybudovány nové (světelné) křižovatky. Stanovisko
EIA se tak v důsledku následné realizace dopravních staveb stalo neaktuální — a právě toto byl
důvod požadavku na jeho přezkum. Stěžovatelčina námitka je přitom srozumitelná a dostatečně
konkrétní i přes její stručnost — stanovisko EIA (s ohledem na své stáří) vychází ze stavu, který
byl v reálu mezitím změněn.
[26] Celkově se správní soudy v dosavadním řízení nezabývaly a neposoudily zhodnocení vlivu
na životní prostředí u nově zbudované okružní křižovatky ul. Meziříčská a nájezd na parkovací
plochy OD Kaufland. Konkrétně stěžovatelka namítá, že se správní soudy nezabývaly jejími
námitkami stran negativního vlivu otěru brzdových destiček na lidské zdraví; skutečnosti,
že vozidla budou na nově vybudovaných světelných křižovatkách zastavovat a rozjíždět
se. Je přitom úlohou správních orgánů, aby zjistily stav věci (tj. i to, jaké látky jsou relevantní,
rizikové pro lidské zdraví) bez toho, že by toto museli účastníci vyjmenovávat.
[27] Krajský soud dále opomněl, že OD Kaufland není žádným malým záměrem, ale velkým
obchodním domem, s velkým parkovištěm, zásobovací rampou a plochou přímo naproti
rodinnému domu stěžovatelky - a že tedy bude naopak podstatným zdrojem dopravy (aktivitou,
která dopravu indukuje, která je na zásobování nákladními vozy a na příjezdu a odjezdu
zákazníků bytostně závislá). Argumentace rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 9. 2014, č. j. 22 A 7/2013 - 90 je tak naprosto nepřípadná, a krajský soud měl proto pečlivě
odůvodnit, proč se odchyluje od závěrů Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
31. 1. 2012, 1 As 135/2011 - 246). Odkaz krajského soudu na pečlivé posouzení záměru ze strany
správních orgánů je naprosto nekonkrétní, když nijak nevyvrací stěžovatelčinu argumentaci
spočívající v tom, že území je již nadlimitně zatíženo; napadený rozsudek je proto
nepřezkoumatelný a nezákonný.
[28] Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že závazné stanovisko z hlediska ochrany před
hlukem je podmíněno tím, že v domech, kde bude docházet k překračování hygienických limitů,
dojde k učinění opatření spočívajícímu ve výměně oken. Tedy — nelze-li provést výměnu oken
(pro nesouhlas stěžovatelky), není splněna podmínka závazného stanoviska — a není-li splněna
podmínka, nelze jej považovat za souhlasné.
[29] Závěrem stěžovatelka namítá nesoulad navrhované stavby s územním plánem — s jeho
požadavkem odclonění OD Kaufland od sousedních obytných ploch vzrostlou zelení. Žalovaný
tvrdil, že na pozemcích p. č. X a X nelze splnit podmínku územního plánu prostorového
uspořádání stavby, neboť dle vyjádření stavebníka se na těchto parcelách nacházejí jiné stavby,
které díky svému účelu neumožňují zajištění odclonění areálu od sousedících obytných ploch
výsadbou zeleně. Tímto ovšem žalovaný konstatoval a nepřímo potvrdil, že podmínka územního
plánu pro Rožnov pod Radhoštěm je nerealizovatelná a tudíž nenaplnitelná.
[30] Stěžovatelka podotýká, že z jejích námitek a její žaloby celkově vyplývají důvody, proč
dojde k narušení pohody bydlení a zdravého životního prostředí — je to ostatně evidentní
i z charakteru stavby, její blízkosti k nemovitosti stěžovatelky a skutečnosti, že právě naproti
domu stěžovatelky je zásobovací vstup, vjezd. Výtka krajského soudu, že tato námitka není
konkrétně odůvodněna, a je proto stěžovatelce nesrozumitelná — jestliže krajský soud dovede
najít odůvodnění, proč je umístění záměru v zatížené lokalitě možné (bod 95 napadeného
rozsudku), pak stejně tak dobře může vyčíst z námitek stěžovatelky a její žaloby, proč a jak
je odůvodněno narušení pohody bydlení a zasažení zdravého životního prostředí.
[31] Stěžovatelka proto s ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu, jakož i předcházející rozhodnutí správních orgánů, zrušil.
Vyjádření žalovaného
[32] Žalovaný ke všem bodům kasační stížnosti stěžovatele a) uvádí, že argumentace
je účelově modifikována dle formulací obsažených v jednotlivých rozsudcích správních soudů
a tato modifikace původní odvolací a žalobní argumentace stěžovatele posunula kasační stížnost
za hranici její přípustnosti ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[33] Stěžovatel sice namítá, že důvodem kasační stížnosti je skutečnost, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, nicméně toto tvrzení je dle žalovaného
účelové a argumentace stěžovatele je založena na skutečnostech, které v době vydání žalobou
napadeného rozhodnutí buď vůbec neexistovaly, nebo nebyly v odvoláních či žalobách vůbec
namítány.
[34] Vzhledem k výše uvedenému žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost pro její nepřípustnost dle §104 odst. 4 s. ř. s., případně pro nepřípustnost dle §104 odst.
3 písm. a) s. ř. s. odmítl. V případě, že Nejvyšší správní soud shledá kasační stížnost přípustnou,
žalovaný navrhuje, aby kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítl.
[35] Ke kasační stížnosti stěžovatelky b) se žalovaný nevyjádřil.
Vyjádření osoby zúčastněné na řízení I) - Kaufland Česká republika v.o.s.
[36] Osoba zúčastněná na řízení považuje předložené stížnosti zejména za nepřípustné, neboť
jimi nebyl naplněn požadavek přípustnosti stanoven v §104 odst. 3 s. ř. s., dle kterého je kasační
stížnost přípustná pouze v případě, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnosti však jdou nad rámec takových přípustných
námitek, když dílem napadají nedostatečnost skutkových zjištění na straně krajského soudu, resp.
opomenutí provedení důkazů ohledně správnosti stanovení vlivu záměru na životní prostředí,
ačkoliv uvedené nebylo Nejvyšším správním soudem vytýkáno jako vada, kterou byl krajský soud
pro účely přijetí závěru o nedůvodnosti žalob povinen napravit; dílem pak napadají rozsudek
krajského soudu - zejména stěžovatelka b) pro tvrzené vady, které však nebyly jakkoliv
předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu.
[37] Stěžovatelé ve své stížnosti interpretují závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu
a namítají, že tyto byly krajským soudem chybně pochopeny, když dle jejich názoru byl ze strany
Nejvyššího správního soudu udělen závazný pokyn pro provedení dalšího dokazování ve věci.
Tento závěr je však dle názoru osoby zúčastněné na řízení zcela lichý. Námitku ohledně
pochybnosti o správnosti vstupních dat Nejvyšší správní soud považoval za nedůvodnou. Úvaha
Nejvyššího správního soudu (bod 54) stran zmínky o absenci důkazů pro odůvodnění původního
rozsudku krajského soudu, na kterou stěžovatelé poukazují, nepochybně pouze podtrhovala
chybný postup na straně krajského soudu v předchozím řízení, kdy dle Nejvyššího správního
soudu krajský soud nejen, že chybně přehlédl faktickou dostatečnost odůvodnění územního
rozhodnutí dle správního spisu, ale pro vznesení uvedených pochybností zároveň ani neodkázal
na jakýkoliv důkaz, proč tak činí.
[38] Nejvyšší správní soud dal ve svém rozsudku (bod 54) zúčastněné osobě jako stěžovateli
za pravdu, že výběr stanic byl stanoven odpovídajícím způsobem, reprezentativnost stanic Zlín
a Vsetín byla určena odborným pracovištěm standardní uznávanou a používanou metodou,
město Rožnov pod Radhoštěm se v nachází v presumovaném dosahu 50 km, a že tedy nepřísluší
správnímu orgánu, natož soudu posuzovat, zda měla či neměla být některá „místní specifika“ -
vzdálenost stanic od daného území, členitost terénu mezi oběma body či reprezentativnost
vybraných měřících stanic při stanovení vstupních dat vyloučena, resp. promítnuta do úpravy
vstupních dat, jak uvádí krajský soud; jinými slovy, zda hodnoty takto vědomě odbornými
osobami stanovené, mají být ještě dále jinými osobami upravovány, resp., zda je povinen
je správní orgán dále zdůvodňovat, a zda má posuzovat vhodnost vstupních dat či dokonce
samotnou správnost používané metodiky. Pokud následně krajský soud tento právní názor
převzal, nelze než tento postup považovat za zcela v souladu s právními předpisy. Krajský soud
v bodě 77. rozsudku dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení dalších důkazů
navrhovaných zejména zúčastněnou osobou, příp. pak stěžovateli. Navrhovanými důkazy měla
být prokazována materiální správnost dat ohledně imisního zatížení použitých v rozptylové studii,
přičemž soud takové důkazy považoval v návaznosti na názor Nejvyššího správního soudu
za nadbytečné.
[39] Osoba zúčastněná na řízení dále vyslovila nesouhlas s úvahami stěžovatelky b) ohledně
překvapivosti postupu krajského soudu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zcela určitý,
srozumitelný a obsahoval výše nastíněné právní názory, jejichž respektování nemohlo objektivně
na straně stěžovatelky b) vyvolat dojem překvapení. Pokud tedy Nejvyšší správní soud uvedl,
že posuzování správnosti vstupních dat získaných zákonem aprobovaným postupem krajskému
soudu nepřísluší, pak je zcela bez překvapení, že k provádění dalšího materiálního zkoumání
platnosti takových dat soud nepřistoupil.
[40] Osoba zúčastněná na řízení poznamenala, že kasačním důvodem mohou být pouze
důvody taxativně vymezené v §103 s. ř. s. Vytýkají-li stěžovatelé rozsudku krajského soudu
nedostatečnost skutkových zjištění, resp. opomenutí provedení navržených důkazů, nejde
o důvod, pro který lze podat k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost.
[41] S ohledem na uvedené, osoba zúčastněná na řízení navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti stěžovatelů zamítl.
[42] Osoba zúčastněná na řízení II), S. M., vyjádření ke kasačním stížnostem nepodala.
[43] Nejvyšší správní soud se kasačními stížnostmi zabýval nejprve z hlediska splnění
formálních náležitostí a shledal, že obě kasační stížnost byly podány včas, ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobami oprávněnými, neboť
stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jsou každý
jednotlivě zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[44] Rozsudek krajského soudu je napadán kasační stížností opakovaně, tentokrát jsou ale
stěžovateli oba žalobci.
[45] Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud se tak nemůže zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním názorem krajský (městský) soud řídil (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05).
[46] K přípustnosti opakované kasační stížnosti lze dále odkázat na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, v němž
se konstatuje: „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již
v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná. Ze zákazu opakované kasační
stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení,
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky
mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.“
[47] Z výše uvedeného je patrné, že v kasačním řízení nelze podruhé přezkoumávat ty právní
otázky, které byly přezkumu již podrobeny Nejvyšším správním soudem v řízení o první kasační
stížnosti. Podstatné je zde, že zákaz opakování kasační stížnosti se vztahuje na právní otázky,
přičemž je nerozhodné, kdo podal první kasační stížnost a kdo podává kasační stížnost druhou.
Není tedy překážkou uplatnění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a odmítnutí druhé kasační stížnosti,
pokud k první kasační stížnosti žalovaného správního orgánu byly určité právní otázky Nejvyšším
správním soudem posouzeny a tytéž otázky požaduje přezkoumat žalobce či jiný účastník řízení
resp. zúčastněná osoba, tedy někdo jiný než žalovaný správní orgán jako původní stěžovatel.
Rozhodné je výlučně to, zda druhou kasační stížností jsou k posouzení nastoleny tytéž právní
otázky, které již byly posouzeny v řízení o první kasační stížnosti.
[48] O takový případ se jedná i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud v předchozím
zrušujícím rozsudku konstatoval:,,[53]Nejvyšší správní soud tedy nesdílí závěr krajského soudu,
že žalovaný pochopil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v užším smyslu, protože se zabýval toliko vlastním
použitím matematického modelu a nezdůvodnil, proč jsou data použitelná s ohledem na umístění stacionárních
měřičů ve Zlíně a Vsetíně, zejména neargumentoval konkrétní situací v území, členitostí terénu, pohořím mezi
měřícími stanicemi a Rožnovem pod Radhoštěm, typem zástavby. Nejvyšší správní soud především poukazuje
na obsah správního spisu, zejm. jeho nově doplněné studie, z nichž vyplývají odpovědi rovněž na použitelnost (tedy
i vhodnost) dat z dotčených měřících stanic pro dané území v Rožnově pod Radhoštěm. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu úvaha o správnosti použití matematického modelování úrovně emisního zatížení v Rožnově pod
Radhoštěm na základě měření ve Zlíně a ve Vsetíně a současně ani úvaha o vhodnosti vstupních údajů použitých
do tohoto výpočtu v rozptylové studii v novém správním rozhodnutí, které na všechny tyto otázky dává podrobné
odpovědi, nechybí; správní orgán vycházel přitom nejen ze zdůvodnění obsažených ve vyjádřeních k rozptylové studii
a ze sdělení OŽPZE ze dne 21. 7. 2016, ale rovněž opřel své závěry o vlastní šetření v databázi ČHMÚ
shromažďující informace o úrovni znečištění v lokalitě Rožnov pod Radhoštěm. Nad rámec toho správnost, resp.
srovnatelnost použitých vstupních údajů byla navíc zjišťována i na základě aktuálních údajů zveřejňovaných
na mapách ČHMÚ, byť nikoli v souvislosti s tímto řízením. Jinými slovy, aktuální měření, byť pro
přezkoumávanou věc nemají přímý význam, potvrdila správnost použitých údajů při zpracování rozptylové studie.
Nelze tedy přisvědčit krajskému soudu v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí stálo pouze a jen na ceně
a délce měření.‘‘
A dále v odst. 54: ,,Nejvyšší správní soud má [..] za to, že pokud byl výběr měřících stanic pro stanovení
imisního pozadí v Rožnově pod Radhoštěm proveden v souladu se zákonem odpovídajícím způsobem, byla-li
reprezentativnost stanic Zlín a Vsetín určena odborným pracovištěm standardní uznávanou a používanou
metodou, město Rožnov pod Radhoštěm se v nachází v presumovaném dosahu 50 km, nepřísluší správnímu
orgánu, natož soudu posuzovat, zda měla či neměla být některá „místní specifika“ - vzdálenost stanic od daného
území, členitost terénu mezi oběma body či reprezentativnost vybraných měřících stanic při stanovení vstupních dat
vyloučena, resp. promítnuta do úpravy vstupních dat, jak uvádí krajský soud; jinými slovy, zda hodnoty takto
vědomě odbornými osobami stanovené, mají být ještě dále jinými osobami upravovány, resp., zda je povinen
je správní orgán dále zdůvodňovat, a zda má posuzovat vhodnost vstupních dat či dokonce samotnou správnost
používané metodiky. Nicméně, pokud krajský soud k takovému závěru dospěl, učinil tak bez provedeného
dokazování a zachování práva na spravedlivý proces. Tvrzení a důkazy, které na podporu svých tvrzení nyní
předkládají stěžovatelé až v kasační stížnosti (např. znalecký posudek Františka Heziny) v reakci na odůvodnění
napadeného rozsudku, nemůže Nejvyšší správní soud hodnotit, neboť tak dosud neučinil krajský soud.‘‘
A v odst. 57: ,,Nejvyšší správní soud uzavírá, že po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru,
že žalovaný se v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ostravě v druhém odvolacím řízení podrobně
zabýval použitím matematického modelování koncentrace škodlivých částic v ovzduší na základě využití nejlépe
vypovídajících (co do počtu měřených škodlivin) a použitelných měřících stanic namísto měření škodlivých částic
přímo na místě; řádně odůvodnil, proč způsob výpočtu koncentrace škodlivých látek vlivem umísťovaného záměru
v rozptylové studii pro dokumentaci o posouzení vlivu záměru na životní prostředí byl dostatečným, vhodným
a standardním postupem.‘‘ (pozn. zvýrazněno soudem).
[49] Nejvyšší správní soud tedy zavázal krajský soud ohledně posouzení vlivu stavby
na emisní zatížení území jasným právním názorem, který krajský soud respektoval a rozhodl
v jeho intencích (bod 74 a násl. napadeného rozsudku); poukázal přitom na odůvodnění
žalovaného v napadeném rozhodnutí na str. 35-39 a 52-55, obsahujícím vysvětlení toho,
proč je potřeba při zkoumání budoucích poměrů použít matematický model, a taktéž
podrobného odůvodnění použití dat z měřících stanic ve Vsetíně a Zlíně, nikoli ze stanic, které
se nacházejí blíže Rožnovu pod Radhoštěm. Krajský soud uzavřel, že ,,[s] ohledem na shora uvedené
závěry, kdy Nejvyšší správní soud konstatoval, že krajskému soudu nepřísluší hodnotit specifika území a vstupní
data (za situace, kdy žalovaný vysvětlil použití matematického modelu, zákonnost použití této metody a současně
výběr měřících stanic nebyl v rozporu se zákonem), krajský soud neprovedl k důkazu posudek č. 041/1/2018
ze dne 24. 9. 2018, který se zabýval způsobem modelování a vstupními daty, generální rozptylovou studii
Zlínského kraje z roku 2011, vyhodnocením experimentálního měření kvality ovzduší v Rožnově pod Radhoštěm
a ve Vsetíně, ani výslech doc. V., neboť tyto důkazy navrhli účastníci k prokázání skutečností týkajících
se vstupních dat.‘‘
[50] Námitky stěžovatelů stran vhodnosti vstupních dat pro rozptylovou studii jsou tedy
nepřípustné.
[51] Namítají-li stěžovatelé neprovedení jimi navrhovaných důkazů, pak k tomu zdejší soud
připomíná znění §77 odst. 2 s. ř. s. , podle něhož ,,[v] rámci dokazování může soud zopakovat nebo
doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak.
Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním
orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného.“ Z uvedeného
je zřejmé, že žalobce se v rámci řízení před krajským soudem může domáhat provedení dosud
neprovedených důkazů, mají-li prokázat rozhodné skutečnosti ke dni rozhodování správního
orgánu. V této souvislosti je vhodné zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 3. 2007, č. j. 1 As 33/2006 - 99 (publikovaný pod č. 1275/2007 Sb. NSS), dle kterého
,,ustanovení §77 odst. 2 věty první s. ř. s. je faktickou transpozicí požadavku tzv. 'plné jurisdikce' coby atributu
práva na spravedlivý proces. Soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde
nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých
hledisek závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost
skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkově či (procesně) právní deficity, může
reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám.
V případech, kdy soud přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy opakuje důkazy provedené již předtím správním
orgánem, nebo provede důkazy jím dosud neprovedené, hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu tak, aby
došlo k jejich vzájemnému skloubení a provázání s důkazy provedenými a zhodnocenými správním orgánem
a soud nadále vychází ze skutkového a právního stavu takto zjištěného, ovšem ve vztahu ke správnímu orgánu
s důsledky předvídanými v §78 odst. 5 a 6 s. ř. s.
[52] Kromě uvedeného pochopitelně platí, že rozhodnutí, které z navržených důkazů provede
a které nikoli, je výlučně na úvaze soudu (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti
takový postup odůvodnit (viz např. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
publikovaný pod č. 618/2005 Sb. NSS). Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak,
aby nenahrazoval činnost správního orgánu.
[53] Z protokolu o jednání před krajským soudem (č. l. 321 a násl.) se podává, že krajský soud
k důkazu sdělil podstatný obsah listiny vydané žalovaným ,,Prodloužení platnosti stanoviska‘‘
ze dne 19. 6. 2019, bez vyjádření účastníků k provedenému důkazu. Zbývající důkazní návrhy
byly usnesením zamítnuty. V odůvodnění rozsudku k tomu krajský soud uvedl, že tyto důkazy
navrhli účastníci k prokázání skutečností týkajících se vstupních dat, což ovšem s ohledem
na dodržení zákonných hledisek ze strany žalovaného krajskému soudu nepříslušelo posuzovat.
Jinými slovy, stěžovatelé se po krajském soudu dožadovali prokazování materiální správnosti dat
ohledně imisního zatížení použitých v rozptylové studii, jehož provedením by fakticky došlo
k přenesení těžiště dokazování ze správního orgánu na soud. V posuzované věci by se navíc
jednalo o zopakování důkazů, které jsou oběma stranám sporu a rovněž soudu z předloženého
rozsáhlého spisového materiálu známy, a to již ze správního řízení, anebo jejich přečtením, resp.
provedením během jednání u krajského soudu dne 26. 6. 2018 (č. l. 181 a násl.).
[54] S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že výhrady stěžovatelů ke způsobu,
jakým krajský soud přistoupil k jejich důkazním návrhům, nejsou oprávněné a nelze ani hovořit
o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, nepřistoupil-li k provádění dalšího materiálního
zkoumání platnosti dat v rozptylové studii. Krajský soud dostál své povinnosti navrhované
důkazy buď provést, nebo odůvodnit jejich neprovedení; jeho závěr o nadbytečnosti
navrhovaných důkazů byl učiněn v souladu se zákonem.
[55] Podstatou dalších kasačních námitek stěžovatelky b) je její nesouhlas s navrhovanou
stavbou obchodního domu, projevující se ve spektru rozličných vytýkaných vad (negativní vliv
OD Kaufland na kvalitu ovzduší, nedostatečné posouzení otázky zvýšení hluku před domem
stěžovatelky, absence souhlasu s výměnou oken, nedostatečné odstínění zelení, zhoršení pohody
bydlení). Stěžovatelka v kasační stížnosti však v podstatné míře pouze doslovně opakuje svoji
argumentaci ze správního řízení i z žaloby, s níž se již vypořádal krajský soud. Takto
konstruované kasační námitky nejsou polemikou s právními závěry krajského soudu, ale spíše
snahou o opakovaný přezkum napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud již na tomto místě
předesílá, že se s posouzením krajského soudu ztotožňuje a pro úplnost na něj odkazuje.
[56] Vytýká-li pak stěžovatelka b) nevypořádání námitky ohledně akustického tlaku, exhalací
z dopravy, dopravního zatížení a kvalitou ovzduší a možným vlivem utlumení provozu v areálu
ČSAD v době rozhodování správních orgánů, pak k tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že ve zrušujícím rozsudku dal stěžovatelce za pravdu v tom, že se žalovaný touto částí námitek
učiněných v podání ze dne 8. 4. 2013 výslovně nezabýval. V nynějším rozsudku proto krajský
soud zkoumal, jak mu uložil Nejvyšší správní soud, zda tato vada měla vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí v kontextu všech vyjádření a vypořádání opakovaných či obsahově
obdobných námitek, jelikož ne každé procesní pochybení má za následek nepřezkoumatelnost
či nezákonnost vydaného rozhodnutí ve věci. Krajský soud konstatoval, že v napadeném
rozhodnutí byly nejčastější námitky shodující se u více odvolatelů vypořádány společně; krajský
soud výslovně popsal, v jaké části odůvodnění napadeného rozhodnutí byly stěžovatelce
předestřeny závěry a úvaha žalovaného. Ačkoli se tak žalovaný výslovně nezabýval druhou částí
bodu 7 odvolání, nemohlo dle krajského soudu dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv
stěžovatelky b).
[57] S uvedeným závěrem krajského soudu lze souhlasit. Nejvyšší správní soud z odůvodnění
napadeného rozhodnutí mimo jiné ověřil, že jeho součástí je vypořádání odvolacích námitek,
které jsou všem odvoláním společné (str. 27 a násl.), a tedy obsahujícím i námitky stěžovatelky b),
stran námitek směřujících do stanoviska EIA, zvýšení dopravního zatížení (str. 31), urbanistické
a architektonické nevhodnosti (str. 33), zhoršení kvality ovzduší a překročení hlukových limitů
(str. 35) a zhoršení pohody bydlení (str. 39). Jinak řečeno, námitky stěžovatelky neobsahovaly jiné
argumenty než ty, které byly obsaženy v námitkách ostatních odvolatelů a s nimiž se žalovaný
v rozhodnutí o odvolání vypořádal.
[58] Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek
krajského soudu zrušit. Krajský soud se věcí řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem
se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, své závěry náležitě odůvodnil; přitom v nich
nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší
správní soud proto obě kasační stížnosti ze shora uvedených důvodů podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodné zamítl.
[59] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelé neměli v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemají právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[60] Osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť jim ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s. neuložil žádnou povinnost.
Ze spisové dokumentace rovněž nevyplývá, že by osobám zúčastněným na řízení v průběhu
řízení o kasační stížnosti vznikly nějaké náklady a že by důvody zvláštního zřetele hodné
odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 18. června 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu