ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.272.2020:38
sp. zn. 5 As 272/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: EKO Logistics s.r.o.,
se sídlem Tyršova 68, Týnec nad Labem, zast. JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 1442/65, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3. 8. 2020, č. j. 11 A 151/2018 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 4. 2018, č. j. MZP/2017/500/1430;
tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí České
inspekce životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 10. 2017,
č. j. ČIŽP/41/2017/4149. Posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelce uložena pokuta
ve výši 150 000 Kč za spáchání správního deliktu (dnes přestupku) podle §66 odst. 4 písm. g)
zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění do 30. 6. 2017
(dále jen „zákon o odpadech“), neboť porušila při přeshraniční přepravě odpadů povinnost
stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství – a sice nařízením
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června o přepravě odpadů (dále jen
„nařízení 1013/2006“).
[2] Uvedeného porušení se stěžovatelka dopustila v srpnu 2016 (cca ve dnech 15. 8. -
16. 8. 2016) tak, že provedla nedovolenou přepravu odpadů (nadrcené směsi GSM antén
obsahující nadrcené pásy/třísky sklolaminátu v celkovém množství 16,074 tun) ve smyslu čl. 2
odst. 35 písm. g) nařízení 1013/2006, když jako osoba, která zařizuje přepravu podle čl. 18 téhož
nařízení, odeslala do Spolkové republiky Německo zásilku odpadu, kterou vybavila dokladem
podle přílohy VII nařízení 1013/2006, jemuž provedená přeprava odpadu neodpovídala. V bloku
9 zmiňovaného dokladu byl totiž popis „personal computers“, v bloku 10 kód B1010 dle přílohy III
nařízení 1013/2006 a kód dle katalogu odpadů 160214, přičemž zásilka odpadu byla dopravována
jinému příjemci než tomu, který byl uveden v bloku 2 dokladu (společnost ALKU GmbH), tedy
společnosti AURUBIS AG. Stěžovatelka dále jako osoba zařizující přepravu odpadu provedla
přepravu odpadu do zařízení zmíněné společnosti (AURUBIS AG), v němž nebylo možné
(neupravený kompozitní) odpad využít, neboť byl znečištěn jiným materiálem v míře, která
zabránila jeho využití u příjemce, jemuž byl přepravován.
[3] Pokuta byla stěžovatelce uložena v návaznosti na kontrolu, kterou dne 28. 11. 2016
zahájili pracovníci správního orgánu I. stupně v provozovně stěžovatelky v Týnci nad Labem;
předmětem kontroly bylo prověření odpadu, který byl vrácen ze Spolkové republiky Německo.
Německý správní orgán (Bezirksregierung Arnsberg) kvalifikoval přepravu ze shora uvedených
důvodů jako nedovolenou přepravu odpadů a požadoval vrátit zásilku zpět do České republiky,
a to podle čl. 18 odst. 2 nařízení 1013/2006. Uvedená zjištění popsal správní orgán I. stupně
v protokolu o kontrole ze dne 11. 5. 1017, č. j. ČIŽP/41/OOH/1615692.005/17/PSJ, a poté
vydal shora uvedené rozhodnutí ze dne 25. 10. 2017, které stěžovatelka napadla odvoláním.
V něm namítala, že nebyla odpovědná za provedenou přepravu, neboť tu zajišťovala společnost
ALKU GmbH, které stěžovatelka odpad prodala. Ta byla na základě kupní smlouvy povinna
zajistit přepravu, neboť kupní smlouva obsahovala doložku EX WORKS (tj. ze závodu
prodávajícího dle mezinárodních pravidel INCOTERMS 2010, dále jen „doložka EXW“).
Stěžovatelka společnost AURUBIS AG vůbec neznala. Není proto pravdou, že by provedla
přepravu odpadu do Německa – na organizaci této přepravy již neměla žádný vliv. Dále namítala
vady odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které dle jejího názoru neodpovídalo výroku
rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí nebylo jasné, proč by jednání stěžovatelky, která dopravu
odpadu vůbec nezajišťovala, mělo mít charakter porušení nařízení 1013/2006. Správní orgán
I. stupně nadto neprováděl žádné dokazování, pouze mechanicky převzal závěry z provedené
kontroly, čímž zcela rezignoval na povinnost vypořádat se s námitkami stěžovatelky. Závěrem
pak stěžovatelka rozporovala výši uložené pokuty.
[4] Žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl a v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že dle
vystaveného dokladu podle přílohy VII k uvedenému nařízení byla stěžovatelka osobou, která
zařizuje přepravu. Ustanovení čl. 18 odst. 2 nařízení 1013/2006 vyžaduje za účelem lepší
sledovatelnosti přepravy odpadů, jež nevyžadují předchozí písemné oznámení a souhlas, aby byla
každá zásilka odpadu doprovázena dokladem podle přílohy VII. Povinnost vystavit tento doklad
má osoba, která zařizuje přepravu – tou byla jednoznačně stěžovatelka, která tento doklad
vystavila, sama sebe uvedla v bloku 1 tohoto dokladu jako osobu, která zařizuje přepravu,
a doklad označila svým razítkem. Žalovaný zdůraznil, že užitím doložky EXW nemohla
stěžovatelka měnit veřejnoprávní režim. Tímto smluvním ujednáním mohla upravit pouze
vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, nikoli však závazná pravidla obsažená v nařízení.
Tato pravidla jsou totiž kogentní, nepřipouštějí záměnu závazně určeného postavení osob
za účelem ochrany životního prostředí před nekontrolovaným pohybem odpadů.
[5] Stěžovatelka byla sankcionována za uvedení nepravdivých informací v dokladu
doprovázejícím zásilku – údaje o obsahu zásilky a příjemci odpadu neodpovídaly skutečnosti.
Výrok i odůvodnění prvostupňového rozhodnutí shledal žalovaný souladným s požadavky
kladenými právními předpisy i judikaturou správních soudů. Ve vztahu k výši pokuty žalovaný
zdůraznil, že její maximální výše činila 50 mil. Kč. Při úvahách o její výši přitom správní orgán
I. stupně zohlednil ohrožení životního prostředí, které bylo hodnoceno jako střední (tj. nikoli
fatální, ale s ohledem na přepravované množství ani bagatelní). Stěžovatelka byla v minulosti
v oblasti odpadového hospodářství několikrát trestána za porušení povinností při přeshraniční
přepravě odpadů. Uložená sankce tedy odrážela výše popsané skutečnosti, přičemž se stále
jednalo o pokutu při spodní hranici zákonného rozpětí.
II. Rozhodnutí městského soudu
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud kasační
stížností napadeným rozsudkem s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
[7] V reakci na předestřenou námitku nepřezkoumatelnosti městský soud uvedl,
že rozhodnutí žalovaného plně odpovídá požadavkům, jež ve své judikatuře vymezil
Nejvyšší správní soud. Žalovaný vypořádal všechny námitky vznesené v odvolacím řízení a řádně
zjistil skutkový stav věci – především se dostatečně vyjádřil k námitce týkající se nemožnosti
ovlivnit realizaci dopravy s ohledem na užitou doložku EXW. Jelikož stěžovatelka nemohla
překonat povinnosti nezvratně stanovené k její tíži nařízením 1013/2006, byly jí předkládané
důkazy pro posouzení této otázky irelevantní. Městský soud zdůraznil, že odpovědnost
za provedenou nedovolenou přepravu odpadu nemohla stěžovatelka smluvně přenést na jinou
společnost; osobou, která realizovala dopravu odpadu ve smyslu nařízení 1013/2006, byla
stěžovatelka, která ostatně sama v souladu s čl. 18 odst. 1 nařízení 1013/2006 vystavila doklad dle
přílohy VII tohoto nařízení, na kterém uvedla jako osobu zajišťující dopravu právě sebe samu,
což stvrdila také svým razítkem. Na podporu uvedených závěrů odkázal městský soud
na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 6. 2016, C-69/15, věc Nutrivet. Žalovaný
dle městského soudu opřel své závěry o nezbytné důkazy – především o samotný doprovodný
doklad dle přílohy VII nařízení 1013/2006, a tím, že přejal zjištění kontrolního orgánu, nijak
nepochybil. Tato zjištění stěžovatelka v průběhu správního řízení nerozporovala, proto nebylo
nezbytné provádět další dokazování.
[8] K výši uložené pokuty městský soud poukázal na její zákonné rozpětí – maximální výše
pokuty činila 50 mil. Kč. Žalovaný vysvětlil, proč shledal střední závažnost ohrožení životního
prostředí – zdůraznil, že se nejednalo o zanedbatelné množství odpadu, přičemž stěžovatelka byla
za porušení předpisů odpadového hospodářství již dříve trestána. Neopomněl přitom ve světle
závěrů vyplývajících z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, posoudit okolnosti související
s případnou změnou zákona o odpadech. Dospěl však k závěru, že i přes změnu zákona
o odpadech nebylo možné hodnotit pozdější právní úpravu za (pro stěžovatelku) příznivější.
Stejně tak neshledal, že by byl naplněn liberační důvod ve smyslu §21 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový
zákon“), neboť stěžovatelka neprokázala, že by vynaložila veškeré úsilí, které po ni bylo možné
požadovat, aby přestupku (správnímu deliktu) zabránila. Dle městského soudu „žalobce sám svým
soukromoprávním jednáním aktivně přenesl, za použití doložky EX WORKS, doporučované svou vhodností pro
vnitrostátní obchod (k tomu srov. pravidla INCOTERMS 2010, doložka EXW, založená ve správním spisu),
povinnost k zajištění přepravy na příjemce odpadu – společnost ALKU GmbH, čímž se sám připravil o možnost
ovlivnit dopravu odpadu v souladu s dohodnutou smlouvou a vyplněným doprovodným dokladem a zajistit si tak
potřebnou míry kontroly nad plněním své vlastní veřejnoprávní povinnosti.“
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně uvedla, že rozhodnutí žalovaného je ryze
formalistické, neboť nezohledňuje smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností ALKU
GmbH – z této smlouvy jednoznačně vyplývá, že za přepravu odpovídala právě společnost
ALKU GmbH, která dopravu s ohledem na doložku EXW zajišťovala. Stěžovatelka přitom
nerozporovala skutečnost, že byla ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení 1013/2006 povinna v případě
komplikací zajistit zpětné převzetí odpadu. Dle stěžovatelky šlo o standardní postup, který
zajišťuje, že vždy bude existovat subjekt, který zabezpečí případné převzetí odpadu zpět
do České republiky. To však dle stěžovatelky nelze vykládat tak, že je odpovědná za všechny
negativní skutečnosti, které během přepravy nastanou. Dle stěžovatelky je podstatné, že údaje
o dovozci/příjemci uvedené ve vystaveném dokladu odpovídaly označení dovozce/příjemce
odpadu podle uzavřené kupní smlouvy, CMR listu, dodacího listu a vážního lístku (výdejka
č. 1/724 ze dne 15. 8. 2016), jakož i prohlášení společnosti ALKU GmbH, která si zásilku
odpadu od stěžovatelky objednala. Žalovaný se měl proto zabývat především tím, proč byl odpad
fakticky přepravován společnosti AURUBIS AG, a nikoli ALKU GmbH. V této souvislosti
stěžovatelka poukázala na to, že smlouvu uzavřela se společností ALKU GmbH, která dopravu
realizovala; přičemž právě tato společnost zprostředkovala dopravu. Pokud z nějakých důvodů
(ať už svévolně či na základě příkazu třetí osoby) najatý dopravce změnil místo dodání odpadu,
jednal tím fakticky na úkor stěžovatelky. Jednalo se tedy o zcela evidentní exces dopravce, neboť
všechny dokumenty založené ve spise jednoznačně prokazují, že byl povinen dodat odpad
do závodu společnosti ALKU GmbH, nikoli do závodu společnosti AURUBIS AG.
[10] Odkaz městského soudu na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Nutrivet
považovala stěžovatelka za nepřiléhavý, neboť tento rozsudek se věnoval nesouladu údajů
uvedených v dokladu dle přílohy VII nařízení 1013/2006 a v CMR listu a obchodní faktuře.
Soudní dvůr se však nijak nevyjadřoval k otázce možného smluvního ujednání o odpovědnosti
dovozce/příjemce odpadu za jeho přepravu.
[11] V další části kasační stížnosti stěžovatelka namítala vnitřní rozpornost napadeného
rozsudku městského soudu. Na jednu stranu totiž městský soud uvedl, že stěžovatelka nemohla
odpovědnost za provedenou přepravu přenést na jiný subjekt; v jiné části však městský soud
uvedl, že se stěžovatelka sama svým soukromoprávním jednáním připravila o možnost dopravu
ovlivnit tím, že povinnost k zajištění přepravy aktivně přenesla za použití doložky EXW.
Současně stěžovatelka namítala, že tímto jednáním se možnosti liberace zbavit nemohla –
naopak, dle jejího názoru liberační důvod prokázala. Závěrem zopakovala námitky týkající se výše
uložené pokuty – v rozhodnutí správních orgánů dle jejího názoru chybí odůvodnění o střední
závažnosti ohrožení životního prostředí; odůvodnění výše uložené pokuty tak zjevně nemůže
obstát.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění obou správních
rozhodnutí, jakož i své předchozí vyjádření k žalobě, a zdůraznil, že stěžovatelka polemizuje
se skutkovými a právními závěry správních orgánů, které však byly městským soudem potvrzeny.
Namítanou nekonzistentnost (rozpornost) odůvodnění napadeného rozsudku považoval
za nedůvodnou výtku, stejně jako nedostatečně zohledněnou liberaci; proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podstatou věci je posouzení zákonnosti rozhodnutí o správním deliktu (dnes přestupku),
jehož se měla stěžovatelka dopustit porušením povinností vyplývajících z nařízení 1013/2006,
jakož i výše uložené pokuty. Stěžovatelka především zdůrazňovala, že s ohledem na doložku
EXW za provedenou dopravu odpadu neodpovídala, proto nemůže být za její realizaci
sankcionována.
[16] Předně se však Nejvyšší správní soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku městského soudu. Ta totiž představuje takovou vadu, kterou se zdejší
soud zabývá z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.); trpí-li napadený rozsudek krajského,
resp. městského soudu vadou nepřezkoumatelnosti, je povinností Nejvyššího správního jej zrušit
i bez výslovné námitky stěžovatelky. K jednotlivým důvodům nepřezkoumatelnosti soud
odkazuje na ustálenou judikaturu, v níž se k nepřezkoumatelnosti podrobně vyjadřoval (srov.
rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52; ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS;
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245; či ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64).
[17] V nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadený rozsudek
městského soudu trpěl nepřezkoumatelností. Městský soud jasně uvedl, proč žalobu stěžovatelky
zamítl a co považoval za zásadní. Zcela konkrétně odpověděl na všechny námitky uplatněné
v žalobě, které přehledně rozčlenil do jednotlivých žalobních bodů – těm přiléhavě koresponduje
také odůvodnění rozsudku městského soudu, jež ve svém souhrnu logicky vyvrací názor
stěžovatelky. Stěžovatelka nadto blíže nespecifikovala, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Z podané kasační stížnosti je evidentní, že nesouhlasí s věcným
hodnocením městského soudu – to je však otázka jeho správnosti, resp. zákonnosti (viz dále).
[18] Pro posouzení projednávané věci je stěžejní již zmiňované nařízení 1013/2006, které
přepravu odpadů upravuje. Způsob, jakým lze konkrétní odpad přepravovat, resp. režim, jakému
přeprava konkrétního druhu odpadu odpovídá, závisí nejen na tom, o jaký odpad se jedná, ale
také na tom, jaký je účel jeho přepravy a do jaké země je přepravován, tj. kam se přeprava
uskutečňuje (srov. také rozsudek zdejšího soudu ze dne 9. 2. 2011, č. j. 1 As 110/2010 - 151,
č. 2296/2011 Sb. NSS).
[19] Nařízení 1013/2006 v čl. 18 odst. 1 stanoví, že odpady uvedené (mj.) v čl. 3 odst. 2
tohoto nařízení (tj. odpady určené k využití, jejichž hmotnost přesahuje 20 kg a které jsou
uvedeny v příloze III nařízení – tzv. zelený seznam odpadů), jež mají být přepraveny, podléhají
následujícím procedurálním požadavkům:
a. Aby bylo možno lépe sledovat přepravu těchto odpadů, osoba v jurisdikci země odeslání, která
přepravu zařizuje, zajistí, aby byl odpad doprovázen dokladem obsaženým v příloze VII.
b. Doklad obsažený v příloze VII podepíše před zahájením přepravy osoba, která přepravu zařizuje,
a po převzetí daného odpadu jej podepíše zařízení k využití odpadů nebo laboratoř a příjemce.
[20] V souladu s čl. 18 odst. 2 nařízení 1013/2006 pak musí osoba, která přepravu takového
odpadu zařizuje, uzavřít smlouvu s příjemcem odpadu; tato smlouva musí být při zahájení
přepravy účinná a musí obsahovat závazek, že pokud přepravu odpadů nebo jejich využití nelze
dokončit podle plánu nebo pokud byla provedena jako nedovolená přeprava, osoba, která
přepravu zařizuje [nebo pokud tato osoba není s to přepravu odpadů nebo jejich využití dokončit
(např. je v platební neschopnosti), příjemce], převezme odpad zpět nebo zajistí jeho využití jiným
způsobem a je-li to nezbytné, zajistí jeho prozatímní uskladnění. Právě k tomu v nyní
projednávané věci došlo.
[21] Stěžovatelka zásilku přepravovaného odpadu vybavila dokladem podle přílohy VII
nařízení 1013/2006. Do vystaveného dokladu uvedla, že se jedná o osobní počítače („personal
computers“) s kódem B1010 ve smyslu přílohy IX Basilejské úmluvy o kontrole pohybu
nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, sjednané roku 1989 v Basileji
(„kovy a kovové slitiny v kovové, nedispergovatelné formě“) a kódem 16 02 04 katalogu odpadů,
jenž byl v té době přílohou vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 93/2016 Sb., o Katalogu
odpadů [„vyřazená zařízení neuvedená pod čísly 16 02 09 až 16 02 13“; dnes se jedná o vyhlášku
Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 8/2021 Sb., o Katalogu odpadů
a posuzování vlastností odpadů (Katalog odpadů)].
[22] Skutečnost, že převážený odpad neodpovídal dokladu dle přílohy VII nařízení 1013/2006,
jenž tuto zásilku doprovázel, stěžovatelka nepopřela. Naopak – již v průběhu správního řízení
výslovně uvedla, že v doprovodném dokladu byla chybně vyplněna identifikace přepravovaného
odpadu. Dle jejího názoru šlo však o formální pochybení, které nezpůsobilo ohrožení
či poškození životního prostředí (viz čl. 18 správního spisu).
[23] Jádrem stěžovatelčiny argumentace byla tvrzení, že nebyla osobou odpovědnou
za provedenou přepravu, neboť dle uzavřené kupní smlouvy zajišťovala dopravu společnost
ALKU GmbH, která odpad od stěžovatelky koupila. Tato námitka však nemůže být důvodná.
[24] Jak již uvedl v napadeném rozsudku městský soud (a jak také uvedl v žalobou napadeném
rozhodnutí žalovaný), stěžovatelka nemohla soukromoprávním ujednáním změnit veřejnoprávní
režim vyplývající z čl. 18 nařízení 1013/2006. Ten jasně stanoví povinnost vybavit přepravovanou
zásilku odpadu dokladem podle přílohy VII tohoto nařízení. Zcela imanentní součástí této
povinnosti je uvedení pravdivých informací na tomto dokladu; v opačném případě by povinnost
vystavit ke konkrétním odpadům tento doprovodný doklad postrádala svého účelu a smyslu.
Přitom skutečnost, že je to právě stěžovatelka, která ve smyslu čl. 18 odpovídala za provedenou
přepravu, zjistily správní orgány dostatečně. Byla to totiž sama stěžovatelka, která doklad
vystavila, sebe uvedla jako osobu, která dopravu zajišťuje a doklad opatřila svým razítkem
(vč. podpisu). Za stěžejní důkaz proto považovaly správní orgány právě vystavený doklad podle
přílohy VII nařízení 1013/2006. Jelikož však údaje v něm uvedené neodpovídaly skutečnosti,
dopustila se stěžovatelka nedovolené přepravy ve smyslu čl. 2 odst. 35 písm. g) bodu iii) nařízení
1013/2006.
[25] Uvedené ve své podstatě potvrzuje i stěžovatelčina argumentace obsažená v kasační
stížnosti, neboť stěžovatelka výslovně uvedla, že se zavázala odpad v případě jeho kvalifikace
jako nedovolené přepravy převzít zpět (což také po kontrole provedené německým správním
orgánem učinila). Právě proto, že se jednalo o nedovolenou přepravu odpadů, byla zásilka
vrácena zpět do České republiky stěžovatelce, a to zcela v souladu se smlouvou, kterou
stěžovatelka uzavřela ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení 1013/2006. A skutečnost, že kupní
smlouva obsahovala doložku EXW, ze které vyplývala povinnost kupujícího zajistit přepravu
(fakticky tak dopravu zajišťovala společnost ALKU GmbH), na tom nemůže nic změnit, neboť
odpovědnost za provedenou přepravu byla dle obsahu správního spisu (především dokladu dle
přílohy VII nařízení 1013/2006, jejž stěžovatelka sama vyplnila) zcela jednoznačně
na stěžovatelce.
[26] Tyto závěry potvrzuje také městským soudem citovaný rozsudek Soudního dvora
Evropské unie ze dne 9. 6. 2016, C-69/15, ve věci Nutrivet (ECLI:EU:C:2016:425), ve kterém
Soudní dvůr zdůraznil, že smyslem dokladu podle přílohy VII nařízení 1013/2006 je umožnit
přiměřené sledování realizované dopravy kontrolním orgánům tím, že danou zásilku odpadu
okamžitě posoudí právě na základě vystaveného dokladu, aniž by bylo nutné provádět fyzické
kontroly, které jsou zdlouhavé a nákladné, neboť předpokládají imobilizaci dotčené zásilky.
Pakliže údaje obsažené v tomto dokladu neodpovídají skutečnosti, cíle sledované nařízením
1013/2006, jimiž jsou ochrana životního prostředí, ale také správný výkon dohledu a kontroly
za účelem zachování, ochrany a zlepšení kvality životního prostředí a lidského zdraví, nemohou
být dosaženy.
[27] Soudní dvůr v citované věci uzavřel, že pro zajištění cílů nařízení 1013/2006 jsou
podstatné údaje uvedené v dokladu podle přílohy VII nařízení 1013/2006; nikoli údaje obsažené
v jiných dokumentech (např. CMR listech, obchodních fakturách apod.). Způsoby konkrétní
přepravy odpadů musí být specifikovány právě v tomto dokladu, a nikoli jinde (bod 43
citovaného rozsudku). Není proto rozhodující, zda byly údaje v dokladu uvedeny nesprávně
v důsledku omylu, či zda se jednalo o úmysl, resp. důsledek podvodného jednání – v obou
případech je výsledkem to, že nesprávné údaje znemožňují provést bezprostřední kontrolu
přepravy pouze na základě dokladu dle přílohy VII nařízení 1013/2006.
[28] Stejně jako ve věci Nutrivet byl i v nyní projednávaném případě na dokladu uveden
příjemce, který neodpovídal skutečnosti – stěžovatelka uvedla jako příjemce odpadu společnost
ALKU GmbH, přičemž fakticky byla příjemcem odpadu společnost AURUBIS AG. Nejenže
tedy neodpovídala specifikace přepravovaného odpadu, skutečnosti neodpovídal ani deklarovaný
příjemce. Ani v případě stěžovatelky tak nebylo možné zajistit přiměřené sledování
přepravovaného odpadu na základě vystaveného dokladu. S ohledem na uvedené bylo proto
nezbytné (obdobně jako ve věci Nutrivet) hodnotit přepravu jako nedovolenou ve smyslu čl. 2
odst. 35 písm. g) bodu iii) nařízení 1013/2006. A přestože se citovaný rozsudek Soudního dvora
Evropské unie týkal nesouladu údajů uvedených v dokladu dle přílohy VII nařízení 1013/2006
s údaji uvedenými na CMR listech (resp. obchodních fakturách), obecné závěry v něm uvedené
lze plně aplikovat i na nyní projednávaný případ (viz výše). Námitka nepřiléhavosti citovaného
rozsudku je proto nedůvodná.
[29] Pokud jde o namítanou rozpornost napadeného rozsudku městského soudu, Nejvyšší
správní soud jej vnitřně rozporným neshledal. Městský soud jasně vysvětlil, že odpovědnosti dle
čl. 18 se stěžovatelka soukromoprávním ujednáním (doložkou EXW) zbavit nemohla. Tato
doložka představovala soukromoprávní úpravu práv a povinností mezi smluvními stranami,
tj. mezi stěžovatelkou jakožto prodávajícím a společností ALKU GmbH jako kupujícím.
Nemohla však změnit veřejnoprávní režim vyplývající z čl. 18 nařízení 1013/2006. Slovní spojení,
že se stěžovatelka „připravila o možnost ovlivnit dopravu odpadu aktivním přenesením
povinnosti k zajištění dopravy,“ použil městský soud zjevně ve vazbě na námitku týkající
se možnosti liberace, kterou stěžovatelka uváděla v podané žalobě. Z kontextu věci je evidentní,
že dle městského soudu nelze hodnotit užití doložky EXW jako vynaložení veškerého úsilí, které
bylo možné na stěžovatelce požadovat, aby k porušení povinností vyplývajících z nařízení
1013/2006 nedošlo. V důsledku takto užité formulace rozhodně nelze hodnotit napadený
rozsudek jako vnitřně rozporný.
[30] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka rozporovala výši uložené pokuty. Opakovala,
že žalovaný dostatečně nezdůvodnil závažnost jí vytýkaného jednání. Ani tyto námitky však
Nejvyšší správní soud důvodnými neshledal.
[31] Městský soud se k otázce výše uložené pokuty podrobně vyjádřil v bodech 38 až 41
napadeného rozsudku. Zopakoval, co bylo pro její výši dle žalovaného určující – s ohledem
na množství přepravovaného odpadu (jež činilo 16,074 tun) nepovažoval žalovaný ohrožení
životního prostředí za bagatelní; nedospěl však ani k závěru o jeho fatálním ohrožení. Poukázal
také na stěžovatelčino dřívější potrestání za porušení předpisů týkající se odpadového
hospodářství. S ohledem na skutečnost, že maximální výše pokuty činila 50 mil. Kč, přičemž
stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 150 000 Kč (tj. 3 % z maximálního zákonného rozpětí),
shledal Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem toto odůvodnění dostatečným (k tomu
srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62,
č. 255/2004 Sb. NSS; či ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 As 204/2019 - 62, dle kterých za zjevně
nepřiměřenou zpravidla nelze považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí).
[32] Městský soud přitom neopomněl zohlednit závěry vyplývající z usnesení rozšířeného
senátu zdejšího soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, tj. nad
rámec žalobních bodů zohlednil také pozdější změny právní úpravy, které však pro stěžovatelku
příznivější nebyly. I s tímto hodnocením se zdejší soud ztotožňuje a připomíná, že užití doložky
EXW, dle které má povinnost zajistit přepravu kupující, nelze vnímat jako vynaložení veškerého
úsilí, které po stěžovatelce bylo možné požadovat, aby porušení povinností v souvislosti
s přepravou odpadu zabránila. Tím totiž stěžovatelka fakticky žádné úsilí nevynaložila.
V. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[34] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému
žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu jejich náhradu Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. září 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu