ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.327.2020:25
sp. zn. 5 As 327/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. S., zastoupený
JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10,
proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020,
č. j. 17 A 163/2019 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Cheb (dále jen ,,správní orgán I. stupně) ze dne
20. 7. 2016, č. j. MUCH 62877/2016 byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu
dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za což mu byla uložena pokuta
ve výši 1 800 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel vozidla
tov. značky VW Lupo, reg. zn. 3K8 8702 ve dnech 6. 4. 2016 a 12. 4. 2016 v rozporu s §5 odst. 1
písm. a) zákona o silničním provozu řídil vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky
(nesvítilo potkávací světlo na straně přivrácené ke středu vozovky a osvětlení zadní tabulky
registrační značky, vůz nebyl vybaven náhradními pojistkami, žárovkami a výstražným
trojúhelníkem).
[3] Žalovaný k odvolání žalobce prvním rozhodnutím ze dne 11. 1. 2017, č. j. 3062/DS/16-3
rozhodnutí správního orgánu I. stupně z části změnil a z části potvrdil. Rozhodnutí žalovaného
napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni (dále jen ,,krajský soud‘‘); ten rozsudkem ze dne
29. 6. 2018, č. j. 17 A 9/2017 - 54, rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve spise.
[4] V novém rozhodnutí ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3062/DS/16-16, žalovaný z části změnil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a zastavil řízení o přestupku ze dne 6. 4. 2016, jehož
se měl žalobce dopustit tím, že řídil vozidlo bez funkčního osvětlení zadní tabulky registrační
značky. Část prvostupňového rozhodnutí žalovaný zrušil a zastavil řízení o přestupku spáchaném
žalobcem dne 12. 4. 2016. Také změnil výrokovou část i odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí
týkající se výše pokuty, kterou snížil z původních 1 800 Kč na 1 600 Kč, a ve zbytku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil (tj. v části týkající se nesvítícího potkávacího světla).
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítal zánik odpovědnosti
za přestupek v dané věci, neboť zrušením prvního rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017
soudem nemohlo toto rozhodnutí mít vliv na běh zákonných lhůt, neboť promlčecí doba
se dle §32 odst. 2 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(dále jen ,,zákon o odpovědnosti za přestupky‘‘) přerušuje vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný
uznán vinným. Proto dle žalobce promlčecí doba uplynula dne 8. 1. 2019. Žalovaný namísto toho
vydal napadené rozhodnutí více než 16 měsíců od vydání prvoinstančního rozhodnutí,
tedy po uplynutí jednoleté promlčecí lhůty, a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Dále žalobce
namítal vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí; žalovaný nijak neurčil,
v čem konkrétně mělo nedbalostní zavinění žalobce spočívat, tedy jak vzhledem k okolnostem
a svým schopnostem měl a mohl vědět, že světlo nesvítí. Žalobce rozporoval i svědecké výpovědi
policistů, které měl za lživé, rozporné a nevěrohodné. Žalovaný se při ukládání sankce nezabýval
ani následky přestupku, ačkoliv je to jeden z pojmových znaků přestupku.
[6] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl; vzhledem k tomu,
že žalobce zčásti zopakoval námitky směřující proti závěru o zavinění a soud tyto námitky již
dříve shledal nedůvodnými, soud odkázal na jejich vypořádání v pravomocném (a závazném)
rozsudku č. j. 17 A 9/2017 - 54. Krajský soud vzal při posouzení věci za zásadní skutečnost,
že ke skutku mělo dojít po soumraku, kdy je řidiči porucha předních světel vozidla obvykle dosti
zřejmá. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně totiž vycházelo z toho, že žalobce při dopravní
kontrole ani později v průběhu řízení před ním neuváděl, že by v jeho případě šlo
o nouzové dojetí; šlo přitom o jízdu v pozdních večerních hodinách. S ohledem na okolnosti
představované noční hodinou časně jarního dne však žalobce měl a mohl poznat, že mu nesvítí
jedno z potkávacích světel (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 197/2017 - 40).
Vzhledem k tomu, že teprve v doplnění odvolání žalobce uvedl, že závada vznikla
na voze za jízdy a za tím účelem navrhl důkaz svědeckou výpovědí, je v zásadě akceptovatelný
závěr žalovaného, že výslech směřující k provedení kontroly před jízdou je v poměrech
souzeného případu nadbytečným důkazem. Doplněním dokazování či výslovným zhodnocením
svědecké výpovědi zasahujícího policisty se závěr správních orgánů mohl změnit toliko
v neprospěch žalobce, neboť z těchto důkazů se prima facie nabízí, že žalobce o nesvítícím světle
věděl a jednal tudíž nejméně z vědomé nedbalosti; to je ovšem nedostatek ve prospěch žalobce.
[7] K námitkám žalobce o zániku odpovědnosti za přestupek plynutím času soud uvedl,
že rozhodnutím o přestupku ve smyslu §20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
v relevantním znění (dále jen ,,zákon o přestupcích‘‘) a §32 odst. 2 písm. b) zákona
o odpovědnosti za přestupky je i rozhodnutí odvolacího orgánu, který buďto sám konstatuje vinu
žalobce nebo potvrdí takové rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Jde totiž o věcné
rozhodnutí, kterým žalovaný zaujímá kladné stanovisko k vině žalobce přestupkem. V souzené
věci ostatně výroková část obou rozhodnutí žalovaného obsahuje všechny náležitosti rozhodnutí
o vině (§77 zákona o přestupcích, §93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.). Nelze přitom
konstatovat, že rozhodnutí žalovaného z 11. 1. 2017 nevyvolalo účinky podle §20 odst. 2 zákona
o přestupcích. Ustanovení tohoto zákona totiž nijak neomezují přerušení běhu promlčecí doby
pouze na nezrušená rozhodnutí, vztahují je výslovně k rozhodnutím vydaným. Nehledě na to,
že rozsudek soudu má účinky ex nunc, neodstraňuje tedy správní rozhodnutí od doby jeho vydání
(nejde o prohlášení nicotnosti, srov. rozsudky NSS č. j. 1 As 79/2008 - 128 ze dne
4. 2. 2009, č. 1815/2009 Sb. NSS, a č. j. 1 As 119/2012 - 86 ze dne 23. 1. 2013). Po dobu řízení
před soudem, tedy od podání žaloby do pravomocného skončení řízení o ní, pak neběží (staví se)
doby pro zánik odpovědnosti. To platí i pro promlčecí doby stanovící zánik odpovědnosti
za přestupek bez ohledu na přerušení běhu promlčecí doby. Krajský soud neshledal důvodnými
ani námitky směřující proti odůvodnění následku přestupkového jednání žalobce
a odůvodnění výše pokuty. Soud tak žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval své námitky dříve uvedené v žalobě. Zaprvé,
stěžovatel tvrdí, že zanikla odpovědnost za přestupek v dané věci, neboť první rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 1. 2017 nemělo vliv na běh zákonných lhůt, když promlčecí doba
se dle §32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky přerušuje vydáním rozhodnutí,
jímž je obviněný uznán vinným. Proto promlčecí doba uplynula dne 8. 1. 2019. Žalovaný vydal
žalobou napadené rozhodnutí více než 16 měsíců od vydání prvoinstančního rozhodnutí (kterým
byl stěžovatel uznán vinným spácháním přestupku), tedy po uplynutí jednoleté promlčecí lhůty,
a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Krajský soud tak věc vadně právně posoudil, když dospěl
k závěru, že promlčecí doba se přerušuje i vydáním rozhodnutí odvolacího orgánu, nikoliv pouze
rozhodnutím o vině, ačkoliv zákon zní v tomto ohledu zcela jasně a nedává prostor pro odlišný
výklad.
[10] Stěžovatel dále namítá vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného,
jelikož žalovaný neprokázal a neodůvodnil své úvahy o zavinění stěžovatele; v čem konkrétně
mělo nedbalostní zavinění stěžovatele spočívat, tedy jak vzhledem k okolnostem a svým
schopnostem měl a mohl vědět, že světlo nesvítí. Následně krajský soud nahradil chybějící úvahy
správních orgánů vlastními úvahami, čímž se fakticky postavil do role „odvolacího orgánu třetí
instance‘‘, jehož role je nalézací, nikoliv přezkumná. Takový postup je však nepřijatelný;
stěžovatel k tomu odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2020,
č. j. 44 A 33/2019 - 24.
[11] Stěžovatel krajskému soudu vytýká i věcnou nesprávnost; úvaha soudu, že o nesvítícím
potkávacím světle stěžovatel mohl a měl vědět, protože jel v nočních hodinách, by snad mohla
platit, kdyby stěžovatel jel například lesem nebo obdobným místem, kde se nenachází žádný jiný
zdroj světla než osvětlení vozidla. Stěžovatel však řídil vozidlo v dubnu ve 22:05 hod. po ulici
Ašská v Chebu, což je jedna z páteřních komunikací s řadou světelných zdrojů; během jízdy
po jasně osvětlené ulici si řidič nemusí povšimnout ani toho, že mu vůbec nesvítí osvětlení.
[12] Stěžovatel posléze Nejvyššímu správnímu soudu zaslal ještě sdělení, v němž poukázal
na pravomocný rozsudek krajského soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 17 A 3/2020 - 42, v němž
krajský soud konstatoval, že v průběhu promlčecí doby bylo rozhodnutí správního orgánu I.
stupně v rámci odvolacího řízení zrušeno a vráceno k novému projednání, přičemž tato
skutečnost neměla na běh promlčecí lhůty žádný vliv. Jednalo se tedy o zcela opačné posouzení
věci než v kasační stížností napadeném rozsudku krajského soudu. Stěžovatel shledal
pozoruhodným, že tentýž krajský soud dokonce v týž den vydá dva zcela protichůdné rozsudky,
což je s ohledem na principy právního státu a zásadu právní jistoty jev krajně nežádoucí.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
a na své vyjádření k žalobě.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky
řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti
dle §106 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů a dospěl k názoru, že kasační
stížnost není důvodná.
[16] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu kasační soud podotýká,
že stěžovatel nijak blíže neupřesnil, v čem konkrétně by nepřezkoumatelnost měla spočívat;
kasační stížnost z větší části pouze opakuje námitky uplatněné již v žalobě. Nejvyšší správní soud
připomíná, že rozhodnutí je dle již existující judikatury tohoto soudu nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů tehdy, pokud soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti, které nebyly
v řízení zjišťované či byly zjištěny v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS), anebo kdy není zřejmé, zda byly nějaké důkazy
v řízení vůbec provedeny (srov. rozsudek ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014 - 35).
O nepřezkoumatelnost se bude jednat také v případě, že soud opomenul vypořádat některou
z námitek uplatněných účastníky řízení (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 - 58, anebo ze dne 2. 8. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 - 61), anebo pokud ji vypořádal
nedostatečně, a z odůvodnění nelze seznat, proč ji posoudil za nedůvodnou (rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké
věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují
vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají
povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví
právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně
konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení)
jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu
rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádné pochybení krajského soudu v nyní
projednávané věci neshledal; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl
k závěrům, se kterými stěžovatel nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že nebyl naplněn důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[18] Převážná část kasační argumentace stěžovatele se týká otázky, zda v posuzované věci
zanikla odpovědnost stěžovatele za přestupek a dále zda bylo dostatečně prokázáno
a odůvodněno zavinění stěžovatele.
[19] Stěžovatel v podstatě tvrdí, že v případě úspěšně podané žaloby se (zrušujícím
rozsudkem) rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2017 stalo „neexistující“, resp. jeho vydání
nemá žádný vliv na běh (přerušení) promlčecí lhůty. Dle stěžovatele se pro účely přerušení
promlčecí lhůty rozumí vydání rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným, což je pouze
prvostupňové rozhodnutí správního orgánu.
[20] Dle §20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle kterého je v daném případě
při posuzování zániku trestnosti třeba postupovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 15/19; viz též rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46), přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též
projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek
amnestie. Dle odst. 2 zákona o přestupcích běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1
se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh
lhůty jeho doručením. Dle odst. 3) přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná
běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.
[21] Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel měl dne 6. 4. 2016 spáchat
přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Následující den počala běžet
jednoroční promlčecí lhůta v souladu s §20 odst. 1 zákona o přestupcích. Současně počala
rovněž běžet maximální, a to dvouletá lhůta, která stanovila nejzazší datum, do kdy bylo možno
o vině a trestu stěžovatele rozhodnout, a to do 6. 4. 2018. V důsledku vedených správních
a soudního řízení však nastaly skutečnosti, které běh promlčecí lhůty modifikovaly.
[22] Oznámením o zahájení řízení o přestupku dne 27. 5. 2016 byla původní promlčecí lhůta
v souladu s §20 odst. 2 zákona o přestupcích přerušena a počala běžet nová jednoroční
promlčecí lhůta (do 27. 5. 2017). Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 20. 7. 2016,
č. j. MUCH 62877/2016 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku. Toto rozhodnutí
bylo vypraveno a dodáno do datové schránky zástupce stěžovatele dne 26. 7. 2016; dne
27. 7. 2016 byla datová zpráva doručena. Vypravením tohoto rozhodnutí (26. 7. 2016) došlo
v souladu s §20 odst. 2 zákona o přestupcích k přerušení promlčecí lhůty a opět počala běžet
nová, jednoroční promlčecí lhůta, jejíž konec připadl na 26. 7. 2017. Na základě odvolání
stěžovatele žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2017, tedy vydaným v rámci zákonné lhůty,
rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části změnil a v části potvrdil. Stěžovatel dovozuje,
že uvedené rozhodnutí žalovaného nevyvolalo účinky podle §20 odst. 2 zákona o přestupcích.
Takový závěr je však třeba v daném případě odmítnout.
[23] Přerušením promlčecí lhůty počíná běžet nová 1 roční promlčecí lhůta, přičemž dosud
proběhlá promlčecí doba tak v případě přerušení lhůty ztrácí z hlediska promlčení význam
a začíná tak (od počátku) běžet lhůta nová. K promlčení (tedy k zániku odpovědnosti
za přestupek) však vždy dojde nejpozději dle zákona o přestupcích uplynutím 2 let od spáchání
přestupku; v daném případě tedy ke dni 6. 4. 2018. Jak bylo předesláno výše, nelze uplatnit
v projednávané věci pro stěžovatele právní úpravu nepříznivější (viz §32 odst. 3 in fine
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). To, již jen s ohledem
na zákonnou dikci (§20 odst. 3 zákona o přestupcích), ovšem platí pouze v případě přerušení
promlčecí lhůty, nikoliv však ve vztahu k jejímu stavění (viz dále).
[24] Existují tři zákonné okolnosti, jejichž důsledkem je přerušení promlčecí lhůty: oznámení
o zahájení řízení o přestupku, vydání rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným a vydání
rozhodnutí o schválení dohody o narovnání (srov. §20 odst. 2 zákona o přestupcích, §32 odst. 2
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
[25] Oznámením je třeba rozumět doručení oznámení o zahájení řízení podezřelému
z přestupku nebo ústní vyhlášení takového oznámení. Vydáním rozhodnutí se rozumí v zásadě
předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19 správního řádu,
popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám (na písemnosti
nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „vypraveno dne:“), případně ústní
vyhlášení rozhodnutí, pokud má účinky oznámení (§72 odst. 1 správního řádu) či vyvěšení
veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle §25 správního řádu. Doručuje-li správní orgán stejnopis
písemného vyhotovení rozhodnutí prostřednictvím datové schránky, rozumí se vydáním
rozhodnutí podle §71 odst. 2 písm. a) správního řádu provedení tzv. jiného úkonu směřujícího
k doručení, tzn. odeslání elektronické verze rozhodnutí prostřednictvím datové schránky (viz
např. rozsudky NSS ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 Azs 504/2019 - 29, ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 4 As 73/2019 - 24, či ze dne 14. 10. 2020, č. j. 6 As 199/2020 - 43). Okamžik vydání
rozhodnutí o vině je zásadní pro to, aby původní promlčecí doba byla přerušena a počala běžet
nová.
[26] Nejvyšší správní soud je ve shodě se stěžovatelem, že rozhodnutím, jímž je obviněný
uznán vinným, je třeba rozumět meritorní rozhodnutí, jehož výroková část musí obsahovat
náležitosti uvedené v §93 odst. 1, případně (též) odst. 2 zákona o přestupcích. Obvykle tu půjde
o prvoinstanční rozhodnutí (jímž je obviněný uznán vinným nebo jímž se schvaluje dohoda
o narovnání), nelze však vyloučit, že jím bude i rozhodnutí druhoinstanční. Tak tomu dle názoru
Nejvyššího správního soudu je i v projednávané věci.
[27] Na základě odvolání stěžovatele žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 1. 2017, rozhodnutí
správního orgánu I. stupně v části změnil a v části potvrdil. Stěžovatel dovozuje, že uvedené
rozhodnutí žalovaného nevyvolalo účinky podle §20 odst. 2 zákona o přestupcích, neboť
se ze strany žalovaného nejednalo o rozhodnutí o vině. Takový závěr je však třeba v daném
případě odmítnout.
[28] Meritorní způsob rozhodnutí odvolacího orgánu je upraven v §90 správního řádu.
U odvolacího správního orgánu dochází k přezkoumání rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně v intencích odvolacích námitek a zákonnosti napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání
napadeného rozhodnutí předcházelo. Meritorním rozhodnutím je tak i rozhodnutí odvolacího
orgánu, který buďto sám konstatuje vinu nebo potvrdí rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně. V posuzované věci tak rozhodnutí žalovaného představuje věcné (meritorní, nikoli pouze
procesní) rozhodnutí, kterým žalovaný zaujímá kladné stanovisko k vině stěžovatele; výroková
část obsahuje všechny náležitosti rozhodnutí o vině. Obdobně je třeba nahlížet ostatně např.
i na rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2019, č. j. 3062/DS/16 - 16, jímž žalovaný z části
změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a zastavil řízení o přestupku ze dne 6. 4. 2016,
jehož se měl stěžovatel dopustit tím, že řídil vozidlo bez funkčního osvětlení zadní tabulky
registrační značky; část prvostupňového rozhodnutí žalovaný zrušil a zastavil řízení o přestupku
spáchaném 12. 4. 2016; také změnil výrokovou část i odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí
týkající se výše pokuty, kterou snížil z původních 1 800 Kč na 1 600 Kč, a ve zbytku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdil (tj. v části týkající se nesvítícího potkávacího světla).
Z uvedeného je tedy zjevné, že i rozhodnutí druhostupňové může být rozhodnutím, jímž
je rozhodováno o vině a trestu, tedy jedná se o rozhodnutí meritorní.
[29] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v závěru, že §20 odst. 2 zákona
o přestupcích se vztahuje výslovně k rozhodnutím vydaným. Okamžik vydání rozhodnutí o vině
je zásadní pro to, aby původní promlčecí lhůta byla přerušena a počala běžet nová. Stanovení
lhůty pro zánik trestnosti nelze odvozovat od skutečností nepředvídatelných, které nastanou
v budoucnu. Není tedy proto rozhodné, zda rozhodnutí žalovaného bylo následně zrušeno
soudem pro nepřezkoumatelnost, rozhodné je pouze to, že bylo vydáno v zákonné lhůtě.
Stěžovatel argumentuje tím, že zrušujícím rozsudkem krajského soudu se rozhodnutí žalovaného
stalo fakticky neexistujícím, takže na běh zákonných lhůt nemá žádný vliv. Krajský soud
ale neshledal rozhodnutí žalovaného nicotným, ale jen nepřezkoumatelným v části odůvodnění
snížení pokuty. Bylo - li by rozhodnutí žalovaného soudem odstraněno zcela, tj. byla- li
by prohlášena jeho nicotnost, nicotné rozhodnutí by zcela jistě přerušení promlčecí lhůty
způsobit nemohlo. Tak tomu však v dané věci nebylo. Z obdobných úvah vycházel Nejvyšší
správní soud např. též v rozsudku ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 Afs 239/2017 - 29 : „Zruší-li soud takové
rozhodnutí o odvolání, jehož oznámením byla prodloužena lhůta pro stanovení daně ve smyslu §148 odst. 2
písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a vrátí-li věc odvolacímu orgánu k dalšímu řízení, nadále
platí, že lhůta pro stanovení daně byla řádně prodloužena. Je však třeba, aby zrušené rozhodnutí nebylo úkonem
toliko formálním, účelově vydaným čistě (nebo převážně) za účelem prodloužení lhůty pro stanovení daně.“
[30] Nejvyšší správní soud podotýká, byť tímto směrem stěžovatel kasační argumentaci
nevedl, avšak k zániku trestnosti je soud povinen přihlížet ex offo, že stěžovatel napadl
rozhodnutí žalovaného dne 27. 1. 2017 žalobou u krajského soudu; krajský soud rozsudkem
ze dne 29. 6. 2018, č. j. 17 A 9/2017- 54, rozhodnutí žalovaného zrušil, rozsudek nabyl právní
moci dne 7. 8. 2018. Po dobu řízení před soudem (27. 1. 2017 – 7. 8. 2018) pak dle §41 s. ř. s.
neběžela (stavěla se) lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek [srov. §32 odst. 1 písm. c)
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky]. Rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno
s účinky ex nunc (tj. právní mocí rozsudku; krajský soud neodstranil tedy správní rozhodnutí
od doby jeho vydání; nejde ani o prohlášení nicotnosti, srov. rozsudky NSS
č. j. 1 As 79/2008 - 128, ze dne 4. 2. 2009, č. 1815/2009 Sb. NSS, a č. j. 1 As 119/2012 - 86,
ze dne 23. 1. 2013). Žalovaný vydal nové rozhodnutí dne 20. 5. 2019 (vypraveno dne 24. 5. 2019);
v pořadí druhé rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 3. 6. 2019. Lhůta pro zánik
odpovědnosti za přestupek, která by jinak skončila dne 6. 4. 2018, v důsledku jejího stavení
po dobu řízení před soudem tudíž zjevně dne 20. 5. 2019 ještě neuplynula.
[31] Odkazuje-li stěžovatel na protichůdnou praxi krajského soudu v obdobné věci,
pak Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelem citovaný rozsudek krajského soudu ze dne
30. 9. 2020, č. j. 17 A 3/2020 - 42, byl rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 5. 2021,
č. j. 9 As 255/2020 - 26, zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení; důvodem
pro zrušení rozsudku krajského soudu byla nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu právě
v otázce odůvodnění běhu promlčecí doby včetně všech úkonů, které měly vliv na její přerušení.
[32] K namítané absenci zavinění stěžovatele Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění
rozsudku krajského soudu ze dne 29. 6. 2018, č. j. 17 A 9/2017 - 54, s nímž se v zásadě
ztotožňuje.
[33] Zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku
k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2007,
č. j. 4 As 40/2007- 53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Druh zavinění pachatele se určuje za pomoci tzv.
složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce). Zatímco složka
vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění, složka vůle
pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá
a úmysl může být přímý nebo nepřímý (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 5. 2017, č. j. 10 As 318/2016 - 46).
[34] Podle §3 zákona o přestupcích ,,[k]odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti,
nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.‘‘ Podle §4 odst. 1 téhož zákona ,,[p]řestupek
je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl,
že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.‘‘
[35] Krajský soud z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů dovodil závěr o nevědomé
nedbalosti stěžovatele; ta přitom postačí, aby byl stěžovatel odpovědný za uvedený přestupek.
Pro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být naplněny kumulativně dva znaky.
Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem. Druhým znakem je skutečnost, že pachatel o tom vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Byť lze s krajským soudem souhlasit
v tom, že napadené rozhodnutí žalovaného vykazuje určité nedostatky v závěru o zavinění
stěžovatele, podstatné je, že ve správním řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno,
že stěžovatel příslušná ustanovení zákona o silničním provozu porušil minimálně z nedbalosti
nevědomé.
[36] Správní orgány nepochybily, pokud vycházely z toho, že stěžovatel jako řidič motorového
vozidla – oprávněný držitel řidičského oprávnění, který je povinen znát pravidla silničního
provozu, musí vědět a musí si být vědom toho, jaké povinnosti mu stanovuje zákon o silničním
provozu. Závadou v osvětlení vozidla je vždy, nesvítí-li potkávací světlo; taková závada ohrožuje
bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a vozidlo nesmí být užito v provozu
na pozemních komunikacích s výjimkou nouzového dojetí. Nejvyšší správní soud předesílá,
že stěžovatel se přestupku dopustil dne 6. 4. 2016 v cca 22:05 hodin. Řidič motorového vozidla
odpovídá za jeho stav i během jeho jízdy; stěžovatel sám musel ve večerních hodinách (ve tmě)
i při jízdě poznat, že mu nesvítilo potkávací světlo.
[37] Podle názoru Nejvyššího správního soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu
pro závěry správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih stěžovatele ve smyslu §125c
odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Podkladem pro vydání rozhodnutí správního
orgánu I. stupně bylo oznámení o přestupku Policie ČR ze dne 6. 4. 2016, včetně
fotodokumentace, na které je zachycena přední část vozidla tov. značky VW Lupo, reg. zn. X ,
přičemž na levé straně je funkční pouze parkovací světlo. Dále správní spis obsahuje úřední
záznam Policie ČR ze dne 7. 4. 2016; výpis z evidenční karty řidiče ze dne 24. 5. 2016,
podle něhož měl stěžovatel ke dni pořízení výpisu jeden záznam o přestupku a stav bodového
hodnocení ve výši 3 bodů; protokol o ústním projednání věci ze dne 22. 6. 2016, na které
se stěžovatel nedostavil (omluvu stěžovatel podal prostřednictvím datové schránky ve 23:20
hodin předcházejícího dne) – v rámci ústního jednání bylo provedeno dokazování výslechem
svědka, policisty R. A.; a úřední záznam ze dne 13. 7. 2017 o seznámení stěžovatele s podklady
pro vydání rozhodnutí. Uvedené důkazy správní orgán I. stupně řádně vyhodnotil jednotlivě
i v jejich souhrnu a uvedl, jaká zjištění z nich učinil. Konkrétní zjištění pak uvedl v odůvodnění
rozhodnutí o přestupku.
[38] Na závěr o zaviněném spáchání přestupku nemohlo mít vliv, zda stěžovatel věděl
o nefunkčním osvětlení svého vozidla, protože správní orgány vycházely z toho, že stěžovatel
přestupek spáchal minimálně ve formě nevědomé nedbalosti. Stěžovatel sice v doplnění odvolání
namítal, že před jízdou provedl kontrolu vozidla včetně osvětlení, vzhledem k jeho pasivitě
před správním orgánem I. stupně však žalovaný odmítl provést dokazování. Jeho výpověď
by totiž nemohla nic změnit na závěru o odpovědnosti stěžovatele za přestupek, navíc by byla
v kontextu shromážděných důkazů nevěrohodná. Nebylo jistě v zájmu stěžovatele tvrzení o své
nevině zatajovat, a to mimo jiné proto, že časový odstup obecně hodnotu důkazu oslabuje
a zpochybňuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014,
č. j. 3 As 73/2013 - 42).
[39] Namítá-li stěžovatel, že krajský soud nahradil chybějící úvahy správních orgánů vlastními
úvahami, pak takový postup Nejvyšší správní soud u krajského soudu neshledal. Podle ustálené
judikatury (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56) tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně z hlediska
soudního přezkumu jeden celek. Znamená to nejen možnost žalovaného odstranit či napravit
případné nedostatky řízení před orgánem prvního stupně, ale i možnost převzít závěry jeho
rozhodnutí, pokud navzdory odvolacím námitkám nadále obstojí. Krajský soud odůvodnil, proč
v souzené věci závěry správních orgánů obstojí navzdory stěžovatelovým námitkám; závěr
o nevědomé nedbalosti stěžovatele vyplývá z toho, že o nesvítícím potkávacím světle mohl a měl
vědět, protože jel v nočních hodinách. Za toho stavu označil soud navržený důkaz za nadbytečný,
protože i kdyby byla pravdivá skutková verze stěžovatele a světlo přestalo svítit až za jízdy,
nemění to nic na tom, že to mohl a měl poznat. S ohledem na okolnosti tak v řízení
před správními orgány nevznikly důvodné pochyby o zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti.
U namítaných pochybení tedy krajský soud zdůvodnil, proč neměla vliv na správnost a zákonnost
rozhodnutí, a kasační námitka proto není důvodná.
[40] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu
zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal
s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[41] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení mu
proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu