ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.332.2020:21
sp. zn. 5 As 332/2020 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. J., zast. JUDr. Leonou
Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Údolní 61, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2020, č. j. 62 A 124/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o d m ít á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v ra cí soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč, který
mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupkyně
JUDr. Leony Grumlíkové, advokátky se sídlem Údolní 61, Brno, a to do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2019, č. j. JMK 72296/2019; tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Pohořelice (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 7. 2018, č. j. MUPO-5371/2018/SU/SVB. Posledně
uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost stěžovatele o změnu v užívání
dočasné stavby „zemědělské stavby na pozemku parc. č. X v k. ú. P. J. za RD č. p. X v P.“ na
trvalou [§126 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů].
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel správní žalobou, ve které vznesl dva okruhy
námitek – a sice (i) nesprávnou aplikaci právního předpisu – dle stěžovatele měly správní orgány
postupovat podle stavebního zákona z roku 1976 [zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „dosavadní stavební zákon“], a (ii) ne/soulad
předmětné zemědělské stavby s územním plánem města Pohořelice (podle stěžovatele územní
plán malé zemědělské stavby v dané lokalitě připouští, proto je závazné stanovisko orgánu
územního plánování – Městského úřadu Pohořelice nezákonné).
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako
nedůvodnou zamítl, přičemž potvrdil závěr žalovaného, že dosavadní stavební zákon není
aplikovatelný. Dočasná stavba byla dodatečně povolena na dobu 5 let před nabytím účinnosti
stavebního zákona (rozhodnutí ze dne 9. 9. 1996, č. j. výst. 596/95), kolaudační řízení bylo
vedeno i ukončeno ještě za účinnosti dosavadního stavebního zákona (rozhodnutí ze dne
31. 5. 1999, č. j. výst. 269/99-A), přičemž její užívání bylo povoleno k chovu hospodářských
zvířat pouze dočasně do 31. 12. 2001. Stěžovatel žádal o změnu v užívání dočasné stavby
bezpečně za účinnosti současného stavebního zákona (žádost podal dne 8. 2. 2018). Nadto
krajský soud uvedl, že ani aplikace dosavadního stavebního zákona by nebyla pro stěžovatele
příznivější, neboť rozpor s územním plánem byl důvodem pro zamítnutí žádosti i podle
stěžovatelem uváděného předpisu.
[4] Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele krajský soud uvedl, že velikost dané zemědělské
stavby, ani imise pocházející z chovu hospodářských zvířat nejsou s ohledem na územní plán
relevantní. Územní plán totiž zakazuje v ploše „UB – plocha bydlení (nízkopodlažní zástavba)“
jakékoli stavby pro chov zvířat, bez ohledu na jejich velikost. V dané lokalitě jsou přípustné
rodinné domy, malé obchody a služby, nerušící objekty veřejného stravování, nerušící ubytovací
zařízení, jednotlivé garáže, malé vodní prvky. Podmínečně jsou přípustné také malé zemědělské
stavby (které blíže vymezuje obecně závazná vyhláška města Pohořelice č. 1/2006), avšak mimo
staveb pro chov zvířat. Rozhodujícím je z pohledu územního plánu účel stavby (chov zvířat).
Stěžovatel v celkem 7 zděných objektech nacházejících se na předmětné parcele chová
hospodářská zvířata (ke dni 8. 2. 2018, kdy se na tomto pozemku konala kontrolní prohlídka,
choval stěžovatel 3 krávy, 2 býky, 10 selat, 2 prasnice a 20 slepic), a to bez příslušných povolení.
Závazné stanovisko jako podkladový akt a na něj navazující správní rozhodnutí proto muselo být
pro stěžovatele negativní. Uvedené závěry potvrdil také nadřízený správní orgán, který postupem
podle §149 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“) závazné stanovisko správního orgánu I. stupně potvrdil.
[5] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, která je ve své podstatě
totožná s žalobou podanou ke krajskému soudu. Fakticky tak kasační stížnost představuje jakousi
kopii žaloby, kterou stěžovatel poukazuje na již vypořádané námitky. Formálně uvedl stěžovatel
jako důvod podané kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné právní posouzení
soudem.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti jakožto
mimořádného opravného prostředku, přičemž dospěl k následujícímu závěru.
[7] Kasační stížnost není přípustná.
[8] Jak již bylo uvedeno výše, kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 - 63, č. 4051/2020 Sb. NSS, „aby vůbec
byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí
krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející
napadenému rozhodnutí krajského soudu)“. Stěžovatel jako důvod kasační stížnosti formálně označil
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a úvodem v několika slovech zrekapituloval rozhodnutí krajského
soudu (uvedl výčet jeho výroků). Vlastní argumentace kasační stížnosti se však téměř doslova
shoduje s obsahem žaloby proti rozhodnutí žalovaného, stěžovatel pouze nahradil slovo
„žalobce“ slovem „stěžovatel“ a z obsahu „kasační stížnosti“ vypustil tři odstavce, které uvedl
v žalobě.
[9] K tomu, aby byla kasační stížnost způsobilá k projednání, ovšem musí stěžovatel
kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu. V žádném případě
pak nepostačuje, aby kasační stížnost toliko doslovně opakovala žalobní námitky. V kasačním
řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly
sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení
v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby kosmetické změny
a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou. O formalitu ale zákonodárci nešlo –
naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku
s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí
být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to reagovat na konkrétní závěry
krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty argumenty,
které žalobce pokládá za nejpádnější (viz již citované usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 10 As 181/2019 - 63). „Překlopení“ žalobních námitek do podání označeného jako „kasační
stížnost“ skutečně není dostatečné.
[10] A právě taková situace nastala v případě stěžovatele. Kasační stížnost nereaguje
na důvody rozhodnutí krajského soudu, ale míří výlučně proti důvodům rozhodnutí žalovaného.
Dlužno přitom zdůraznit, že krajský soud ve svém rozhodnutí srozumitelně námitky stěžovatele
vypořádal. Především stěžovateli vyložil, že s ohledem na rozpor s územním plánem nebylo
možné jeho žádosti o změnu v užívání stavby za účelem chovu hospodářských zvířat z dočasné
na trvalou vyhovět. Územní plán stavby pro chov zvířat v dané lokalitě nepřipouští, bez ohledu
na velikost těchto staveb. Na tuto argumentaci stěžovatel nijak nereaguje, pouze opakuje tvrzení
uvedená v textu žaloby a jen formálně namítá, že správní orgány měly postupovat podle
dosavadního stavebního zákona. Jak však zcela přiléhavě uvedl již krajský soud, soulad s územně
plánovací dokumentací je základním předpokladem pro vyhovění žádosti i podle dosavadního
stavebního zákona, jehož aplikace se stěžovatel dovolává. Na toto stěžovatel nijak nereaguje
a opakuje již jednou vyřčené zcela shodným způsobem, jak to činil v žalobě.
[11] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že v této věci nebyly uplatněny žádné skutečné
kasační důvody. Podání nazvané kasační stížnost totiž na svých celkem třech stranách nijak
nereaguje na rozsudek krajského soudu, který napadá. Popsané nedostatky kasační stížnosti nelze
omluvit ani tím, že stěžovatel neměl na co reagovat, neboť krajský soud se v napadeném
rozsudku neomezil na odkaz na argumentaci žalovaného, případně její pouhé převzetí, nýbrž
dostatečně reagoval na všechny uplatněné žalobní námitky, které přezkoumatelným
a srozumitelným způsobem vypořádal.
[12] S ohledem na to, že řízení se vede na nejvyšším stupni soudní soustavy a je tak zcela
na místě od kasační stížnosti předkládané advokátem vyžadovat odpovídající úroveň právní
argumentace, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost ani částečně nezpochybňuje
rozhodovací důvody krajského soudu, ale je namířena proti rozhodovacím důvodům rozhodnutí
žalovaného. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.), neboť se opírá jen
o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77, č. 2103/2010 Sb. NSS, nebo ze dne
28. 5. 2020, č. j. 9 Azs 101/2020 - 17, body 11 a 12). Nutno také připomenout, že úkolem soudu
není domýšlet za stěžovatele argumenty, kterými by rozporoval závěry krajského soudu,
a nahrazovat tak projev jeho vůle.
[13] Současně tu nebyl ani důvod k tomu, aby Nejvyšší správní soud hleděl na takovou kasační
stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle §109 odst. 1 s. ř. s.
Toto ustanovení slouží soudu k tomu, aby zajistil doplnění kasačních důvodů u těch kasačních
stížností, které jsou podány jako blanketní, tj. neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus
o ni). Ostatně, takovou blanketní kasační stížnost stěžovatel prvně podal a Nejvyšší správní soud
postup podle §109 odst. 1 s. ř. s. již aplikoval (viz usnesení ze dne 27. 10. 2020,
č. j. 5 As 332/2020 - 4, založené ve spise zdejšího soudu); stěžovatel však na tuto výzvu reagoval
podáním označeným jako „kasační stížnost“, do kterého však fakticky zkopíroval žalobní
argumentaci. Postup podle §109 odst. 1 s. ř. s. není určen k tomu, aby soud, který obdrží
strukturovaný text tvářící se jako zdůvodněná kasační stížnost, pedagogicky vedl právního
profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který
je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností (shodně již
citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 181/2019 - 63).
[14] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako
nepřípustnou [§46 odst. 1 písm. d) a §120 s. ř. s.].
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., kdy žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[16] Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu
soudu zaplacený poplatek (§10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Proto soud žalobci vrátil soudní poplatek zaplacený za kasační stížnost.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 18. listopadu 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu