ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.364.2020:21
sp. zn. 5 As 364/2020 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: P. V., zast. Mgr.
Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem Chelčického 97/1, Chomutov, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2020, č. j. 42
A 32/2017 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2017, č. j. 4300/DS/2017; tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Mostu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 4. 2017, č. j. MmM/049033/2017/OSČ-
P/ŠP. Posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelka uznána vinnou z přestupků podle
§125c odst. 1 písm. f) bodu 5 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném
ke dni spáchání přestupků.
[2] Uvedených přestupků se stěžovatelka dopustila tím, že dne 11. 5. 2016 v čase kolem 15:00
v Mostě na křižovatce s řízeným provozem jako řidička motorového vozidla VW Tiguan, RZ X
odbočila vlevo z ulice t. B. do ulice J. S., ačkoliv pro daný směr jízdy svítil signál se směrovou
šipkou doleva s červeným světlem „stůj“, který jí přikazoval zastavit vozidlo před vodorovnou
dopravní značkou V 5 „příčná čára souvislá“. Následně se po zastavení svého vozidla v ulici J. S.
u bloku č. X nevěnovala plně řízení svého vozidla, které se rozjelo směrem vzad a svou zadní
částí narazilo do neoznačeného vozidla policie – Škoda Octavia, RZ X, řidiče Ing. P. P., které
zastavilo za jejím vozidlem. Svým jednáním naplnila skutkovou podstatu výše uvedených
přestupků, neboť porušila §4 písm. c), §5 odst. 1 písm. b) a §70 odst. 2 písm. a) zákona o
silničním provozu. Za uvedené přestupky byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 3000 Kč
a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1000 Kč.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalovaného správní žalobou, ve které rozporovala
naplnění skutkových podstat obou přestupků. Především zdůrazňovala, že žalovaný správní
orgán, jakož i vypovídající policisté byli podjatí. Výpovědi těchto policistů tak nemohly prokázat
vinu stěžovatelky, neboť byli sami do celé události (především následné dopravní nehody)
zainteresováni. Zdůraznila, že ve správním řízení navrhovala výslechy dalších svědků, které však
správní orgán neprovedl. Ve vztahu k nerespektování červeného světla uvedla, že si není vědoma
toho, že by jela na červenou. Ani správní spis tvrzení žalovaného neprokazuje. Jelikož fungování
světelné dopravní signalizace je otázkou odbornou, měl být v dané věci vypracován znalecký
posudek. Stejně tak není ze správního spisu zřejmé, jak proběhla dopravní nehoda – zda
do policejního auta narazila sama stěžovatelka, či zda policejní auto nenarazilo zezadu do auta
stěžovatelky.
[4] Podanou žalobu krajský soud rozsudkem podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění uvedl, že správní spis jednoznačně prokazuje průběh celé události (spáchání obou
přestupků) tak, jak je uvedeno v rozhodnutí žalovaného. Další důkazy, které stěžovatelka
navrhovala v dané věci provést (výslech své nezletilé dcery, Ing. B., pana Z., policisty V. a
policistů jedoucích ve vozidle, které projíždělo kolem a jehož kamerový záznam byl v řízení
použit jako důkaz), byly proto nadbytečné. K otázce podjatosti krajský soud uvedl,
že stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní okolnosti, na základě kterých by bylo možné usuzovat
o podjatosti úředních osob. Připomněl také, že případnou zainteresovanost svědků (zasahujících
policistů) hodnotí správní orgán při volném hodnocení důkazů. V daném případě však výpovědi
těchto policistů (Ing. P. P. a M. R.) korespondovaly s ostatními podklady založenými ve spise,
proto není důvod o jejich věrohodnosti pochybovat. A co se týče tvrzené nutnosti vypracování
znaleckého posudku, krajský soud uvedl, že doložené fázové schéma světelné signalizace, záložní
pevný program, situační schéma, jakož i videozáznam potvrzuje průběh celé události tak, jak
uvedli policisté P. a R. Naplnění skutkových podstat obou přestupků z obstaraných pokladů
jednoznačně vyplývá, proto nebylo nutné k nim dále provádět jakékoli další výslechy či dokonce
znalecké zkoumání nastavení světelné signalizace.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které uvedla odkaz
na §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Své námitky formulovala v zásadě do tří okruhů. Předně znovu
rozporovala věrohodnost svědků – policistů P. a R. Připomněla, že oba měli zájem na výsledku
věci, neboť oba byli účastni dané dopravní nehody (střetu vozidla stěžovatelky a vozidla policie).
Vyjádřila názor, že z povahy věci jsou výpovědi zasahujících policistů vždy stiženy „vadou v profesní
zaujatosti hájit své postupy“; jejich zaujatost se proto podle stěžovatelky předpokládá zcela
automaticky, což krajský soud dostatečně nezohlednil. Ve druhé části své argumentace znovu
vyjádřila přesvědčení, že skutkové podstaty přestupků nebyly naplněny a především nebylo
prokázáno, že by skutečně jela na červenou. To nedokazuje ani ve spise založené video kolem
projíždějícího vozidla jiné hlídky policie, neboť z něj není zřejmé, zda samo toto vozidlo nevjíždí
na křižovatku na červenou; stejně tak není možné vyloučit poruchu. Závěrem jako třetí
argumentační linii uvedla, že fungování dopravní světelné signalizace je otázkou odbornou, proto
měl být ve věci vypracován znalecký posudek (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27). V této souvislosti uvedla, že se
krajský soud dostatečně s jejími námitkami nevypořádal – namísto znaleckého posudku provedl
vlastní odborné závěry, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
[6] Žalovaný se blíže ke kasační stížnosti nevyjádřil. Pouze navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podstatou věci je posouzení jednání stěžovatelky jako přestupků podle §125c odst. 1
písm. f) bodu 5 a písm. k) zákona o silničním provozu; stěžovatelka rozporovala především
podklady pro vydání napadeného rozhodnutí (výpovědi policistů, listiny k fungování semaforu
a videozáznam), přičemž zdůrazňovala, že bylo nezbytné vypracovat znalecký posudek.
[10] Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadou nepřezkoumatelnosti. Krajský soud se vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka
uvedla v žalobě. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je logické a zcela srozumitelné.
Skutečnost, že stěžovatelka s věcným hodnocením krajského soudu nesouhlasí,
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí nezpůsobuje.
[11] Pokud jde o první z uvedených přestupků (jízda na červenou), z obsahu správního spisu
jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka dne 11. 5. 2016 v čase kolem 15:00 h jela ulicí t. B. v M., ze
které odbočila vlevo do ulice Josefa Skupy, přestože pro daný směr svítil světelný signál „stůj“.
V momentě, kdy se pro směr rovně a doprava rozsvítila zelená, uvedla stěžovatelka své vozidlo
do pohybu, přestože pro směr doleva (do ulice J. S.) stále svítila červená. Tyto skutečnosti
vyplývají především z videozáznamu kolem projíždějícího policejního vozidla a z listinných
důkazů k danému semaforu – jde o fázové schéma světelné signalizace v křižovatce t. B. a J. S.,
záložní pevný program k této signalizaci a situační schéma, které si správní orgán I. stupně zcela
v souladu s právními předpisy dotazem u odpovědné osoby (Ing. B.) obstaral jako podklad pro
vydání rozhodnutí.
[12] Z těchto podkladů je zřejmé, že ve směru, v jakém řídila své vozidlo stěžovatelka, spíná
nejprve zelené světlo pro směr rovně (t. B.) a doprava (do ulice M., jde o interval 63-70, 0-24
uvedený na záložním pevném programu, označení VA na situačním schématu) a teprve následně
po uplynutí určitého časového intervalu sepne zelené světlo také pro směr doleva (do ul. J. S.,
kam odbočovala stěžovatelka; jde o interval 14-24, označení VE na situačním schématu). Stejně
tak je z uvedených listin zřejmé, že ve směru, který je přímo snímán kamerou kolem
projíždějícího vozidla policie (stěžovatelčin protisměr), svítí zelené světlo v intervalu 63-70, 0-12;
kdežto pro směr stěžovatelky svítí zelená v intervalu 14-24. Zelené světlo opravňující řidiče
pokračovat v jízdě ve směru stěžovatelky (z t. B. doleva do ul. J. S.) a v protisměru (směr přímo
snímaný kamerou) tak nesvítí nikdy současně.
[13] Z videozáznamu kolem projíždějícího vozidla policie jiné hlídky (které jelo ve směru
z t. B. do ul. M.) je dále zřejmé, že stěžovatelka uvedla své vozidlo na dané křižovatce do pohybu
v momentě, kdy se zelené světlo rozsvítilo pro směr z pohledu stěžovatelky rovně a doprava
(označení VA na situačním schématu) a pro protijedoucí vozidla (označení VC na situačním
schématu), viz čas 14:59:00 až 14:59:20 na záznamu z kamery vepředu a čas 14:59:17 až 14:59:40
na záznamu z kamery vzadu. Jelikož v té době nemohlo dojít ve stejném okamžiku k rozsvícení
zeleného světla také pro směr doleva (do ul. J. S.), jak je zřejmé z výše popsaných listinných
podkladů, je evidentní, že stěžovatelka musela započít s odbočovacím manévrem do ul. J. S.
v době, kdy jí červené světlo přikazovalo stát.
[14] Závěr o tom, že stěžovatelka projela ve svém směru křižovatkou na červenou, je zřejmý
již z těchto podkladů; výpovědi policistů (které pouze potvrdili výše popsaný skutkový děj)
jedoucích přímo za stěžovatelkou v neoznačeném policejním vozidle jsou v tomto směru pouze
doplňující. Jejich výpovědi jsou však zcela v souladu s ostatními podklady správního spisu. Oba
policisté (P. a R.) shodně uvedli, že stěžovatelka ve vozidle jedoucím přímo před nimi uvedla své
vozidlo do pohybu v momentě, kdy pro její směr doleva ještě svítila červená. V momentě, kdy se
stěžovatelka rozjížděla, ji nejprve upozornili zvukovým signálem, jelikož jej nerespektovala (resp.
tvrdila, že jej neslyšela), vydali se za stěžovatelkou, která následně v ulici J. S. zastavila své vozidlo
při pravém okraji vozovky. Jeho řízení se však dostatečně nevěnovala (nezajistila jej proti pohybu
např. ruční brzdou), proto se toto vozidlo na mírném svahu rozjelo vzad a narazilo do vozidla
policie, které v tu chvíli stálo za vozidlem stěžovatelky.
[15] Ke druhému z uvedených přestupků ostatně i sama stěžovatelka ve správním řízení
(při ústním jednání dne 6. 4. 2017) uvedla následující: „Policisté mě zastavili v ulici J. S. Já jsem zajela
ke kraji, protože jsem uvolňovala místo vozidlu s houkačkou a modrými majáky. Po zastavení jsem si všimla, že
se jedná o policejní auto, které zastavuje mě. Jeden z policistů vyšel z vozidla a řekl mi, abych si přeparkovala. Já
jsem zajela na parkovací místo vedle cukrárny, aby za mnou bylo dostatek místa. Po zastavení jsem se nedívala do
zrcátka, kde vozidlo zastavilo. Když jsem zastavila, sáhla jsem pro kabelku a vyndávala osobní doklady. Přitom
jsem cítila, že se vozidlo zhouplo, jak se zatahovala automatická ruční brzda, kterou je vozidlo vybaveno. Přitom
jsem ucítila ťuknutí, jak do sebe vozidla narazila. Nevšimla jsem si, jestli vozidlo po tom, co jsem zastavila,
popojelo, protože jsem vyndávala doklady z kabelky. Nejprve ke mně policisté přišli a ptali se mě, jestli mám
řidičský průkaz a ptali se mě, proč nemám zataženou ruční brzdu. Myslím si, že moje auto narazilo do
policejního vozidla při tom, když se zatahovala ruční brzda. Myslím, že ke kontaktu došlo, protože mé vozidlo se
zhouplo při zatahování ruční brzdy a protože policejní vozidlo stálo příliš blízko mému vozidlu.“
[16] Také výpověď stěžovatelky potvrzuje to, že její vozidlo nebylo při zastavení zajištěno
proti pohybu vzad. Její následné vylíčení celé události tak, že naopak mělo policejní vozidlo
narazit zezadu do vozidla jejího, považuje Nejvyšší správní soud za účelové. Sama stěžovatelka
přiznala, že ruční brzda nebyla při zastavení ihned aktivní. V daném případě nelze poukazovat
na její automatické zatažení, neboť i v případě vozidel, u kterých ruční brzdu nezatahuje
manuálně sám řidič, je to jen a pouze řidič vozidla, který za chování vozu odpovídá. Bylo tedy
na stěžovatelce, aby se řízení vozidla dostatečně věnovala a aby své vozidlo proti dalšímu pohybu
zajistila, třeba i jiným způsobem.
[17] Správní orgány proto zcela správně neprováděly stěžovatelkou navrhované důkazy
(výslechy dalších svědků), neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Další důkazy by tak byly
nadbytečné (k možnostem odmítnout provést další důkazy srov. také hojnou judikaturu
Ústavního soudu, např. nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, N 87/33 SbNU 339;
ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, N 125/37 SbNU 573; či ze dne 8. 12. 2009,
sp. zn. I. ÚS 118/09, N 254/55 SbNU 455). Skutkový děj tak, jak jej popsal správní orgán
I. stupně a následně také žalovaný, má oporu v podkladech spisového materiálu, ke kterým
nebylo nutné provádět žádné znalecké zkoumání. To, jak světelná signalizace na dané křižovatce
funguje, v jakých intervalech spíná zelené světlo a ve kterých směrech, vyplývá přímo z listin
založených ve spise. Všechny závěry správních orgánů jsou v tomto směru plně přezkoumatelné
a jakékoli spekulace o tom, že by snad kolem projíždějící vozidlo hlídky policie, které pořídilo
daný videozáznam, mělo samo projíždět na červenou (to je ostatně v přímém rozporu
s pořízeným videozáznamem) nebo že by v danou chvíli světelná signalizace měla mít poruchu,
jsou nepřípadné. Jde o spekulativní a účelová tvrzení stěžovatelky, která nemají žádnou oporu
ve spise. Námitky týkající se neprokázání naplnění skutkových podstat uvedených přestupků
a nutnosti provádět znalecké zkoumání tak nejsou důvodné.
[18] A co se týká výslechů policistů, kteří byli spáchání přestupku přítomni, a kteří tak mohou
uvést podstatné informace k průběhu celého skutkového děje, k tomu je nutno uvést, že se jedná
o standardní důkazní prostředek – srov. §51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle kterého lze k provedení důkazů užít
všech důkazních prostředků, které jsou vhodné k zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo
provedeny v rozporu s právními předpisy. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu pak
vyplývá, že obecně lze policistu považovat za nestranného svědka, neprokáže-li se v konkrétním
případě něco jiného (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011,
č. j. 7 As 83/2010 – 63, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70, nebo rozsudek ze dne
22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27, na který stěžovatelka sama v kasační stížnosti odkazovala).
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016,
sp. zn. I. ÚS 520/16, N 119/81 SbNU 853, kde Ústavní soud shledal, že „v demokratickém právním
státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů jako
příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci
vykonávány“. Tento závěr však není v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního
soudu, podle níž lze obecně policistu považovat za nestranného svědka (tj. nikoliv nutně
věrohodnějšího). To plyne ze skutečnosti, že policisté jsou úředními osobami a nemají
za normálních okolností na výsledku přestupkového řízení zájem.
[20] Posouzení věrohodnosti výpovědí policistů je součástí hodnocení důkazů v každém
konkrétním případě, při němž je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu, aniž lze
automaticky výpovědím policistů přiznávat větší věrohodnost než výpovědím jiných svědků.
Výpověď policisty tak hodnotí správní orgán podle §50 odst. 4 správního řádu, stejně jako
všechny ostatní důkazy podle své úvahy (zásada volného hodnocení důkazů). Věrohodnost jeho
výpovědi jako svědka mohou snižovat důkazy svědčící o jeho zaujatosti vůči pachateli přestupku
např. tehdy, provádí-li policista po tvrzeném spáchání přestupku rozsáhlou kontrolu technického
stavu vozidla či jeho vybavení, není-li k ní dán rozumný důvod (k tomu srov. již citovaný
rozsudek č. j. 7 As 83/2010 - 63), či další podobné šikanózní jednání policisty. Tvrzení pachatele
přestupku o tom, že byl něčemu takovému na místě podroben, je proto potřeba vnímat
citlivě. V takovém případě, jsou-li mezi výpovědí pachatele a policisty rozpory, přičemž další
důkazy tyto rozpory neodstraňují, k uznání viny údajného pachatele rozhodně pouhá výpověď
zasahujícího policisty nepostačuje. Stejně tak je nutno u obtížně pozorovatelných přestupků
(např. nepřipoutání bezpečnostním pásem či držení hovorového zařízení řidičem při jízdě, které
měli policisté vidět na velkou vzdálenost) důsledně hodnotit, zda měli policisté vůbec možnost
jeho spáchání spatřit (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 1 As 66/2018 - 34).
[21] K žádné takové situaci však v případě stěžovatelky nedošlo. Policisté naopak nejprve
stěžovatelku upozornili zvukovým signálem, když viděli z vozidla jedoucího přímo
za stěžovatelkou, že uvádí své vozidlo do pohybu, přestože svítil červený světelný signál.
Na to ovšem stěžovatelka nereagovala, resp. tvrdila, že nic takového neslyšela. Teprve poté
stěžovatelku zastavili. Jelikož dostatečně své vozidlo nezajistila proti dalšímu pohybu, rozjelo
se na mírném svahu vzad a narazilo do vozidla policie. Jak dále vyplývá z obsahu spisu, policisté
chtěli oba přestupky vyřešit na místě, stěžovatelka však nejprve komunikovala s další (neznámou)
osobou prostřednictvím svého telefonu a teprve po dotazu, zda je přestupek nahrán
na záznamové zařízení, policistům na místě sdělila, že s přestupkem nesouhlasí.
[22] Stěžovatelka v průběhu správního řízení netvrdila, že by byla vystavena ze strany
zasahujících policistů jakémukoli šikanóznímu jednání (např. již zmiňované rozsáhlé kontrole
technického stavu vozidla). Uvedla pouze to, že musela na místě setrvat asi hodinu a půl.
Nicméně tato skutečnost byla způsobena výhradně jejím jednáním, neboť svou nepozorností
způsobila malou dopravní nehodu, kterou následně přijela vyřešit hlídka dopravní policie.
To je ostatně v případech, kdy je účastníkem dopravní nehody vozidlo policie, zcela běžný
postup. Také svědci - policisté P. a R. museli na místě setrvat do doby, než jejich kolegové
dopravní nehodu zdokumentují. Rozhodně se tak nejednalo o šikanózní jednání policistů –
svědků v nyní řešené věci. V jejich výpovědích nejsou žádné rozpory, přičemž jimi uvedené
skutečnosti potvrdil také do spisu doložený videozáznam a fotodokumentace dopravní nehody.
O jejich nestrannosti jakožto svědků proto zdejší soud nemá žádného důvodu pochybovat. Ze
správního spisu nevyplývají žádné indicie o tom, že by policisté měli vůči stěžovatelce postupovat
šikanózně, přehnaně horlivě či předpojatě. Stěžovatelka nadto koncipovala svou námitku tak, že
výpověď policistů je nutno považovat za zaujatou zcela automaticky pouze na základě toho, že
jsou „profesně zaujatí“. Jak již však bylo uvedeno výše, tato námitka neobstojí.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
neměla v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci
úspěšný, Nejvyšší správní soud mu však náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. listopadu 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu