ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.395.2019:45
sp. zn. 5 As 395/2019 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: S. P ., zastoupená
JUDr. Jaromírem Kyzourem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasačních
stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019,
č. j. 8 A 195/2017 – 104,
takto:
I. Výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 8 A 195/2017 –
104, se ruší a věc se v tomto rozsahu v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost žalovaného se zamít á.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti žalovaného částku 3400 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jaromíra Kyzoura,
advokáta, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobkyně se zúčastnila ekologické akce Klimakemp 2017 spočívající mimo jiné
v protestech proti těžbě uhlí. Dne 24. 6. 2017 sestoupila spolu s dalšími osobami do dobývacího
prostoru dolu Bílina v obci Braňany, kde tyto osoby zahájily blokádu důlního stroje. Speciální
pořádková jednotka Policie ČR je opakovaně vyzvala k opuštění prostoru. Jelikož výzvu
neuposlechli, přistoupila policie asi v 15:00 hod. k jejich zajištění. Byli eskortováni k bráně
a žalobkyně poté k provedení služebních úkonů na odbor cizinecké policie Krajského ředitelství
policie Ústeckého kraje.
[2] Žalobkyně následně podala žalobu, kterou se domáhala určení, že zásahy Policie ČR
(kterou žalobkyně nejprve označila za žalovanou) byly nezákonné, neboť jimi byla zkrácena
na právech na osobní svobodu a lidskou důstojnost, právu nebýt vystavována krutému,
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a mučení a právu na právní pomoc. Jednotlivé napadené
zásahy měly spočívat:
1) v nuceném pobytu žalobkyně na dně lomu Bílina v odpoledních hodinách dne 24. června 2017 v délce
minimálně přibližně tří hodin na přímém slunci a v odpírání poskytnutí dostatečného množství vody
nebo jiného nápoje při tomto nuceném pobytu na dně lomu Bílina, jakož i při následném transportu
žalobkyně na policejní stanici Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje,
v ulici Masarykova v Ústí nad Labem, který skončil přibližně kolem čtvrté hodiny ranní dne
25. června 2017;
2) v použití pout na rukách žalobkyně v době od večera dne 24. června 2017 do ranních hodin dne
25. června 2017 v souvislosti s převozem žalobkyně z lomu Bílina na policejní stanici Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, v ulici Masarykova v Ústí nad Labem
a při čekání na této stanici;
3) ve výzvě, aby žalobkyně držela hubu, ke které došlo při převozu žalobkyně v autobuse od lomu Bílina
na policejní stanici Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, v ulici
Masarykova v Ústí nad Labem v noci z 24. na 25. června 2017;
4) v odepření realizace práva žalobkyně na právní pomoc, ke kterému došlo od večera dne 24. června 2017
do brzkých ranních hodin dne 25. června 2017 během doby jejího převozu z lomu Bílina na policejní
stanici Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, v ulici Masarykova
v Ústí nad Labem a během doby na něj navazujícího čekání na této policejní stanici;
5) v opatření, při kterém žalobkyně prováděla svou potřebu v otevřené kabině toalety za přítomnosti dvou
odvrácených policistů prohlašujících, že se nebudou otáčet, v noci z 24. na 25. června 2017 v budově
policejní stanice Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje;
6) v postupu vedoucím k tomu, že se v prostorách Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Ústeckého kraje v ulici Masarykova v Ústí nad Labem dne 25. června 2017 v brzkých ranních
hodinách žalobkyně pohybovala bez dostatečného oblečení či zahalení a zejména k tomu, že se po chodbě
tohoto této policejní stanice pohybovala oblečená pouze do tílka zcela nezakrývajícího její intimní partie.
[3] Městský soud podanou žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl v rozsahu, v němž
směřovala proti postupu policie vymezenému v bodě 3) žalobního návrhu (výrok II.), ve zbylém
rozsahu však žalobu shledal důvodnou a určil, že postup policie byl v tomto rozsahu nezákonným
zásahem (výrok I.). Soud rovněž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů
řízení (výrok III.).
[4] Pokud jde o postup policie vymezený v bodě 1) žalobního návrhu, městský soud
konstatoval, že není sporu o tom, že se žalobkyně společně s dalšími osobami dopustila
protiprávního jednání, resp. přestupku, tím, že vnikla do prostoru dolu Bílina. Vzhledem k tomu,
že žalobkyně v páchání uvedeného přestupku pokračovala i přes výzvu policie, byly splněny
předpoklady pro její zajištění dle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, v relevantním znění (dále jen „zákon o policii“). Městský soud se dále zabýval
přiměřeností postupu policie. Dospěl k závěru, že policii sice nelze klást k tíži, že nebyla
dostatečně připravena na zajištění 144 osob za situace, kdy předem nevěděla, kde a kdy daná
protestní akce proběhne a kolik osob se jí zúčastní, respektive vůbec nevěděla, že k ní dojde,
přistoupila-li však k omezení účastníků této akce na svobodě, vznikla jí povinnost v nezbytné
míře se o ně postarat. Této povinnosti policie dle závěru městského soudu nedostála,
neboť nezajistila včas pro zajištěné osoby vodu či jiné nápoje – dle městského soudu lze mít
spolehlivě za to, že policie poskytla zajištěným osobám celkem 120 litrů nápojů až 2,75 hodiny
po omezení jejich svobody. Žalobkyně byla nucena po několik hodin setrvat v prostředí,
které vzhledem k povětrnostním podmínkám bylo značně zatěžující, aniž by jí byla dána
dostatečná možnost se před těmito podmínkami chránit či jejich dopad kompenzovat,
a to za situace, kdy se svým jednáním dopustila pouze přestupku; postup policie tedy nebyl
přiměřený.
[5] Pokud se jedná o použití pout, dospěl městský soud k závěru, že pro tento postup nebyly
splněny zákonné předpoklady stanovené v §53 odst. 3, resp. §54 písm. a) zákona o policii.
Žalobkyně byla spoutána po dobu několika hodin, přestože svým jednáním nevyvolávala obavu
z toho, že by mohla být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku
anebo že by se chtěla pokusit o útěk, a to i po transportu na policejní služebnu, kde již měla
minimální možnost klást odpor či se třeba pokoušet o útěk.
[6] K tvrzenému zásahu spočívajícímu v odepření práva žalobkyně na právní pomoc městský
soud uvedl, že žalovaný tvrzení žalobkyně nezpochybňoval, pouze poukázal na to, že podle
interního předpisu policie se eskortované osoby nesmějí dorozumívat s osobami na svobodě
ani s osobami společně eskortovanými, takové omezení práva na právní pomoc
však dle městského soudu zákon nepřipouští, postup policie tedy byl nezákonným zásahem.
[7] Rovněž skutečnost, že žalobkyně byla nucena provádět svou potřebu v otevřené kabině
toalety za přítomnosti dvou odvrácených policistů, posoudil městský soud jako nezákonný zásah.
Zopakoval, že osoba omezená na osobní svobodě nepozbývá všech svých práv a rozhodně
nepozbývá práva na respektování její důstojnosti. Soud přisvědčil žalobkyni, že v kulturních
podmínkách střední Evropy je vnímáno jako standard, že především u žen je na toaletách
respektována jistá míra soukromí a mají mít možnost vykonat svou potřebu bez blízké
přítomnosti mužů. I kdyby postup policie byl za určitých podmínek přípustný, v posuzovaném
případě nebyla zohledněna zásada přiměřenosti. U žalobkyně byla provedena osobní prohlídka,
přičemž následně byla pod dohledem policie, nemohla u sebe tedy mít např. žádné nebezpečné
předměty. Její chování též nevykazovalo známky toho, že by se měla pokusit o útěk
či např. poškozování majetku, vůči policistům nejednala agresivně a spolupracovala s nimi.
Ze strany policie bylo proto možné snadno zvolit mírnější opatření. Pokud byl doprovod
na toaletu nutný, mohl být proveden policistkou, popřípadě mohla být kabina toalety na chvíli
zavřená. Vzhledem k časovému průběhu zásahu měla v dané době policie již dostatek času,
aby zajistila použití toalet za důstojných podmínek. K argumentaci žalovaného odkazem
na Závazný pokyn policejního prezidenta č. 159/2009 o eskortách, střežení osob a o policejních
celách, městský soud zopakoval, že citovaný pokyn je pouze interním předpisem, který nemůže
změnit či suspendovat obecně závazné právní předpisy.
[8] Městský soud shledal žalobu důvodnou i ve vztahu k tvrzení o nezákonnosti postupu
policie vedoucího k tomu, že se žalobkyně pohybovala v prostorách policejní služebny
bez dostatečného oblečení či zahalení. Soud shrnul skutková tvrzení účastníků řízení. Žalobkyně
uvedla, že jí bylo umožněno přeprat si znečištěné oblečení, přičemž následně jí policistka řekla,
že bude provedena její prohlídka v jiné místnosti a že má do této místnosti přejít tak,
jak je (tj. pouze v tílku, které jí však nezakrývalo zcela intimní partie). Do dané místnosti šla
žalobkyně po chodbě služebny kolem dveří vedoucích na dvorek, kde seděly minimálně dvě
zajištěné osoby z autobusu a postávalo zde několik policistů, a kolem dveří s okénkem,
kde zřejmě seděl policista ve službě. Následně byla žalobkyně podrobena osobní prohlídce a byly
jí zapůjčeny náhradní kalhoty. Žalovaný popsal tuto událost odlišně, přičemž zejména uvedl,
že se žalobkyně sama dobrovolně rozhodla, že se nebude převlékat a chodbu projde v ošacení,
které měla v danou chvíli na sobě. O žádné prostředky k zahalení či o jinou formu součinnosti
či asistence žalobkyně nežádala. Městský soud konstatoval, že si je vědom rozporů ve skutkových
tvrzeních účastníků řízení, pro posouzení věci z hlediska tvrzeného porušení §24 odst. 1 zákona
o policii jsou však tyto rozpory nepodstatné, a není tedy nutné provádět dokazování za účelem
jejich odstranění. Za podstatnou soud považoval skutečnost, že žalobkyně nemohla zůstat
ve svém oblečení, v důsledku čehož se v prostorách policejní služebny pohybovala částečně
obnažená, a to za přítomnosti dalších osob. I kdyby se žalobkyně sama rozhodla přejít bez
dostatečného oblečení z prostoru toalet do místnosti, kde dostala náhradní oděv, aniž by jí to bylo
výslovně policistkou přikázáno, byl tím porušen zákonný příkaz k respektování lidské důstojnosti.
Soud zopakoval, že žalobkyně byla omezena na osobní svobodě a její možnosti obstarat si své
záležitosti důstojným způsobem tedy byly významně limitovány. Za takového stavu věci měla
policie povinnost postupovat tak, aby právo žalobkyně na respektování lidské důstojnosti bylo
zachováno. To však v sobě zahrnuje nejen povinnost policie zdržet se vlastního aktivního jednání,
jež by znevažovalo lidskou důstojnost zajištěné osoby, ale i povinnost obecně dbát o to,
aby takové znevažování bylo vyloučeno. Policie tedy vůbec neměla dovolit, aby žalobkyně
procházela služebnou byť jen částečně obnažená, a to ani, kdyby tak učinila sama, bez příkazu.
Jestliže policie svým postupem popsanou situaci připustila, ať již konáním, nebo opomenutím,
porušila tím §24 odst. 1 zákona o policii.
[9] Městský soud neshledal žalobu důvodnou pouze v rozsahu, v němž žalobkyně označila
za nezákonný zásah to, že byla při převozu v autobuse od dolu Bílina na policejní služebnu
policisty vyzvána, aby „držela hubu“. Soud konstatoval, že žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem slouží k ochraně individuálních práv fyzických a právnických osob, a žalobkyně se tedy
může domáhat ochrany jen před takovým jednáním, které je adresováno osobně jí. Žalobkyně
však netvrdila, že by daná výzva byla určena jí osobně, ale že zazněla obecně před všemi
eskortovanými osobami. K tvrzením žalobkyně uvedeným v replice, podle nichž v průběhu akce
zazněly ze strany policistů i další urážlivé výroky vůči dalším osobám, nemohl soud při úvaze
o porušení práv žalobkyně přihlédnout.
[10] Žalovaný i žalobkyně podali proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
II.
Obsah kasační stížnosti žalovaného
[11] Žalovaný svou kasační stížností brojí proti výroku I. napadeného rozsudku. Namítá
přitom jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, tedy kasační důvody podřaditelné pod §103 odst. 1 písm.
a) a d) s. ř. s.
[12] Ve vztahu k zásahu spočívajícímu v nuceném pobytu žalobkyně na dně dolu Bílina
namítal žalovaný nesprávnost posouzení přiměřenosti tohoto postupu městským soudem.
Zdůrazňuje, že je důležité mít na zřeteli, že daná situace nastala především v důsledku
protiprávního jednání žalobkyně a dalších účastníků protestu, k němuž došlo plánovaně ve velmi
specifickém terénu a lokalitě. Místo realizace zajištění bylo určeno jednáním účastníků protestu,
včetně žalobkyně. Ti přitom měli možnost od protiprávního jednání včas upustit, ale neučinili
tak. Policie navíc neměla o místě, průběhu ani rozsahu protestu předem žádné bližší informace.
Dle žalovaného městský soud při posouzení přiměřenosti daného postupu nezohlednil jeho
tvrzení ani předložené důkazy svědčící o tom, že se policie aktivně snažila na zhoršené podmínky
v místě zajištění reagovat. Připouští, že zásobování vodou bylo zajištěno skutečně až s časovým
odstupem, ten byl však způsobem tím, že místo, které účastníci zvolili pro daný protest,
bylo velmi komplikovaně přístupné. Žalovaný poukazuje rovněž na další opatření, která učinil.
V okolí shromaždiště byla snížena prašnost za využití kropicího vozu důlní společnosti, zajištěné
osoby mohly využít stín přistavených vozidel a k zajištění pitného režimu zajištěných osob byly
využity kromě jejich zásob rovněž zásoby zasahujících policistů či pracovníků důlní společnosti.
Uvedené skutečnosti žalovaný dokládal „Závěrečnou zprávou Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje
o provedení policejního opatření k zajištění klidu a veřejného pořádku na území Krajského ředitelství policie
Ústeckého kraje dne 24. června 2017 při bezpečnostním opatření v souvislosti s akcí KLIMAKEMP“ ze dne
26. 6. 2017, č. j. KRPP-98969-ČJ/2017-0300PZ, a „Zprávou o provedení policejního opatření dne
24. června 2017 v souvislosti s akcí KLIMAKEMP 2017 za Eskortní skupinu Krajské pořádkové jednotky
KŘP-U“ ze dne 29. 6. 2017. Policie se i přes vysoký počet zajištěných osob snažila organizovat
zajišťovací úkony co možná nejrychlejším způsobem, přičemž zajištěné osoby z tohoto důvodu
rozdělila do čtyř skupin; skupina cizinců, do níž patřila i žalobkyně, však byla z důvodu
náročnosti procesních úkonů až poslední eskortovanou skupinou. Žalovanému
není z napadeného rozsudku zřejmé, jaký postup by soud za dané situace považoval
za přiměřený, aniž by policie rezignovala na plnění svých úkolů. Žalovaný dále s odkazem na řadu
rozsudků Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že při hodnocení postupu policie je nutné
zohlednit, že policista je při operativním zákroku často povinen jednat rychle ve vypjaté situaci
a okamžitě prosadit účinné řešení. V takovém případě nemá policista komfort správního orgánu,
tj. čas a různé procesní prostředky k dosažení zamýšleného legitimního cíle, jako je
např. formalizované dokazování, ověřování, opakované upozornění či pořádkové pokuty.
[13] Pokud jde o použití pout, žalovaný namítá, že není pravdou, že neuvedl žádné konkrétní
důvody pro tento postup. Ve svém vyjádření k žalobě upozornil, že k použití pout ve smyslu
§54 písm. a) zákona o policii došlo až před zahájením eskorty vozidly Mercedes Unimog.
Hlavním důvodem byla změna podmínek průběhu zajištění, kdy docházelo k eskortě většího
počtu osob, konkrétně dvanácti, a to navíc nepolicejními vozidly. Další část přesunu byla opět
realizována nepolicejními vozidly, a to zapůjčenými autobusy MHD, přičemž spolu se žalobkyní
bylo eskortováno dalších 28 osob. Proto byla pouta ponechána všem osobám po celou dobu
eskorty.
[14] K zásahu spočívajícímu v odepření práva žalobkyně na právní pomoc žalovaný odkázal
na své vyjádření k žalobě, podle něhož je při hodnocení přiměřenosti postupu policie nutné vždy
posuzovat konkrétní okolnosti případu, kdy je vyvažován zájem na bezpečném a řádném
provedení eskorty a zájem na neprodleném poskytnutí právní pomoci. V posuzovaném případě
bylo omezení zvoleno zejména kvůli bezpečnostně, časově i logisticky náročnému způsobu
provedení eskorty. Šlo o eskortu většího počtu osob v nepolicejním vozidle, což je spojeno s vyšší
mírou rizika.
[15] Ve vztahu k zásahu spočívajícímu v přítomnosti policistů u provádění potřeby žalovaný
namítá, že městský soud nesprávně posoudil intenzitu zásahu do důstojnosti žalobkyně. Důvody
tohoto postupu byly ryze bezpečnostní, neboť policista nese za eskortovanou osobu plnou
odpovědnost. Dohled byl prováděn v nejmenší nutné míře. Na daném místě nebylo v daném čase
možné zajistit přítomnost policistky, proto bylo přikročeno ke zvolenému postupu. Žalovaný
zdůrazňuje, že zákon ani jiný právní předpis pro daný postup nepožaduje přítomnost osoby
stejného pohlaví [na rozdíl např. od prohlídky osoby dle §111 písm. b) zákona o policii]. Zvolený
postup tedy žalovaný považuje za přiměřený dané situaci.
[16] Pokud jde o zásah spočívající v tom, že se žalobkyně musela pohybovat v prostorách
policejní služebny bez dostatečného oblečení či zahalení, žalovaný namítá, že ačkoliv se v tomto
směru jeho skutková tvrzení zásadně liší od tvrzení žalobkyně, neprovedl soud v tomto ohledu
žádné další důkazy, což však učinit měl. Žalovaný zopakoval svá skutková tvrzení, zejména,
že se žalobkyně sama dobrovolně rozhodla, že se nebude převlékat a chodbu projde v ošacení,
které měla v danou chvíli na sobě. O žádné prostředky k zahalení či o jinou formu součinnosti
nebo asistence žalobkyně nežádala. Žalovaný nesouhlasí se závěrem městského soudu,
podle něhož policie vůbec neměla dovolit, aby žalobkyně procházela prostorami policejní
služebny byť jen částečně obnažená. Namítá, že policie je vázána povinností uplatňovat svou
pravomoc jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Vzhledem k tomu, že se žalobkyně tím, že se sama ze své vůle pohybovala po krátkou dobu
v prostorách policejních cel pouze v ošacení, které měla na sobě po provedení osobní hygieny,
nedopustila porušení žádného předpisu, nebyl dán zákonný důvod k tomu, aby ji policisté vyzvali,
aby si vzala náhradní oděv, nebo ji k takovému kroku dokonce nutili. Neprovedení důkazů
navrhovaných ve vyjádření žalovaného proto nelze tímto požadavkem soudu legitimně
odůvodnit.
III.
Obsah kasační stížnosti žalobkyně
[17] Žalobkyně svou kasační stížností brojí proti výroku II. napadeného rozsudku. V kasační
stížnosti znovu popsala okolnosti, za nichž k tvrzenému zásahu došlo. Policisté zajištěným
osobám v autobuse, včetně žalobkyně, opakovaně udělovali pokyn „držet hubu“, který navíc
doprovázel i poměrně agresivní výraz policisty, osoby v autobuse jej tedy vnímaly jako závazný
pokyn policisty. Žalobkyně byla navíc svědkyní toho, že policisté opakovaně ponižovali další
zajištěné osoby mnohem nevybíravějšími slovními výrazy, přičemž nebylo zřejmé, zda situace
nebude eskalovat. Žalobkyně se nacházela doslova v moci policie a dané výroky tak měly zvláště
intenzivní dopad do její osobnostní sféry. Jejich účelem nemohlo být nic jiného než způsobit
její ponížení a pokoření.
[18] Žalobkyně má s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017,
sp. zn. II. ÚS 1398/17, za to, že popsané jednání představovalo v daném kontextu ponižující
zacházení ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobkyně s odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že samotný příkaz „držet hubu“ je hanlivý
a hrubě urážející.
[19] Žalobkyně nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož se nejednalo
o nezákonný zásah, neboť předmětný pokyn byl adresován všem účastníkům protestu. Namítá,
že dané výroky byly proneseny v uzavřeném prostoru autobusu za přítomnosti zajištěných osob,
přičemž zjevně nebyly určeny řidiči či dalším policistům, směřovaly tedy vůči všem účastníkům
protestu v autobuse, včetně žalobkyně samotné. Žalobkyně dodává, že zákon nepožaduje,
aby nezákonný zásah směřoval výlučně vůči žalobkyni, a rozvíjí rozsáhlou argumentaci
o nesmyslnosti takového požadavku.
[20] Žalobkyně shrnuje, že daným pokynem byl ve vztahu k ní porušen
čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §9 a §24 odst. 1 zákona o policii
a rovněž čl. 3 Úmluvy.
IV.
Vyjádření ke kasačním stížnostem
[21] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného popírá jeho argumentaci,
podle níž policie neměla předem žádné bližší informace o lokalitě, průběhu ani rozsahu daného
protestu. Tato tvrzení podle žalobkyně nekorespondují s vyjádřením, které žalovaný podal v jiné
související věci, kdy mimo jiné uvedl, že z veřejně dostupných a organizátory prezentovaných
informací o akci Klimakemp bylo možné předpokládat zvýšený pohyb osob a vozidel na území
Ústeckého kraje a rovněž bylo zjištěno, že má dojít k tzv. přímé akci (tj. blokádě či rušení těžební
činnosti). Z tohoto důvodu vydal ředitel Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje dne
15. 6. 2017 rozkaz č. 46/2017, jímž byla vyhlášena řada policejních bezpečnostních opatření
souvisejících s danou akcí. Policie rovněž vycházela z toho, že se akce bude účastnit větší počet
cizích státních příslušníků, kterým však přesto nebyla schopna včas zajistit tlumočníky;
ti se na policejních služebnách objevili až dne 25. 6. 2017 v odpoledních hodinách,
jejich zajišťování tedy s prodlevami při eskortě nijak nesouvisí. Žalobkyně navíc s policisty
komunikovala česky, tlumočníka tedy vůbec nepotřebovala. Vzhledem k tomu, že policie situaci
monitorovala, a to mimo jiné i za pomoci vrtulníku, který nad dolem létal již zhruba hodinu
před zajištěním žalobkyně, není žalobkyni zřejmé, proč byla doba pobytu na slunci v těžební jámě
tak dlouhá a celý zásah tak špatně zorganizovaný. Vzhledem k popsaným skutečnostem
a k bezproblémovému chování zajištěných osob nebyl postup policie přiměřený,
přičemž je vyloučeno, že by míra jeho disproporce byla rozumně zdůvodnitelná.
[22] Dle žalobkyně bylo možné zajistit odvoz zajištěných osob z dolu rychleji,
a to např. za využití policejních vozidel (běžné dodávky), která se nacházela na dně dolu
a která byla použita k převozu jedné menší skupinky zajištěných osob. Pokud se do dolu dostaly
běžné policejní dodávky, terén zřejmě nebyl nesjízdný, jak tvrdí žalovaný. Rovněž
dle zmiňovaného rozkazu ředitele Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje je patrné, že mělo
být zajištěno dostatečné množství vozidel, včetně terénních automobilů. Žalobkyně dále uvádí,
že zajištěné osoby nemusely nutně sedět na přímém slunci, ale např. ve stínu rypadla
nebo policejních vozidel, tato možnost jim však byla policisty odepřena, a to i přesto,
že si žalobkyně stěžovala policistům na nevolnost; umožněno jí to bylo až asi tři čtvrtě hodiny
po jejích stížnostech. Žalobkyně má pochybnosti o smysluplnosti postupu policie, neboť musela
několik hodin sedět před rypadlem, které tak stejně nemohlo být spuštěno, ani kdyby v daný den
nebylo odstaveno z důvodu jeho opravy či údržby.
[23] Žalobkyně trvá na tom, že zajištěným osobám nebyl zajištěn dostatečný přísun tekutin
a ztotožňuje se v tomto směru se závěry městského soudu. Tvrdí, že se jí i přes její prosby
dostalo menší množství vody až kolem osmnácté hodiny večer. Žalovaný sám připustil, že voda
byla zajištěným osobám poskytnuta až se zpožděním, a soud v tomto směru vyšel z jeho tvrzení.
Žalobkyně poukazuje na nedostatečnou dokumentaci zásahu videozáznamy pořízenými policisty,
na nichž např. nejsou nikde zachyceny várnice s vodou, které byly dle tvrzení žalovaného
na místo přivezeny, ani to, že by voda byla distribuována mezi zajištěné osoby. Žalovaný doložil
pouze videozáznam, na němž policie poskytuje vodu z PET lahve jediné osobě ze skupiny,
v níž se nenacházela žalobkyně, a to až před jejím nástupem do autobusu kolem devatenácté
hodiny. Na jiném videozáznamu pořízeném až kolem dvacáté hodiny policista teprve poučuje
skupinu zajištěných cizinců o tom, kde se nachází várnice s vodou. Zajištěným osobám bylo
pořizování videozáznamů zakázáno. Žalobkyně dodala, že jí byl přístup k vodě odpírán rovněž
během několikahodinové přepravy autobusem, kde bylo pro zhruba 30 osob k dispozici méně
než tři litry vody, přičemž policista záměrně část vody vylil vhozením kelímku s vodou
do úložného prostoru nad sedadlem, na němž seděla žalobkyně, kterou polil. Tato tvrzení přitom
žalovaný v průběhu řízení nevyvracel.
[24] Žalobkyně shrnula, že popsaný postup policistů nebyl přiměřený dané situaci,
neboť vyvolával značné útrapy, přičemž vedl pouze k jejímu převozu k podání vysvětlení,
které trvalo jen několik minut a navíc ani nemuselo být provedeno ihned. Žalobkyně se dopustila
pouhého přestupku tím, že pobývala na dně lomu v blízkosti rypadla, které bylo v dané době
beztak mimo provoz, a to během pokojného protestu, přičemž byla potrestána toliko
napomenutím. Ve vztahu k tomu byl pobyt na dně lomu na přímém slunci i nemožnost dostat
odpovídající množství vody zcela excesivní a postup policie tedy byl rozporu s §11 zákona
o policii a s čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy a §24 odst. 1 zákona o policii, které zapovídají
mučení či kruté a nelidské zacházení.
[25] K zásahu spočívajícímu v nezákonném použití pout žalobkyně uvedla, že žalovaný
ani v kasační stížnosti neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by zakládaly zákonný důvod
pro použití pout. Odkaz na počet převážených osob a použití nepolicejního vozidla nepovažuje
žalobkyně v tomto směru za dostačující a neví, v jakém ohledu je podstatná skutečnost,
že transport probíhal v nepolicejních vozidlech. Žalobkyně znovu podrobně líčí, že policejní
vozidla byla na místě k dispozici, pokud to tedy bylo třeba, policie je mohla k eskortě použít
a vyhnout se tím použití pout a současně urychlit převoz zajištěných osob. Navíc poukazuje
na skutečnost, že měla pouta nasazena i na dvorku policejní stanice, kdy již k žádnému převozu
nedocházelo a kde byla pod dohledem policistů. Naproti tomu při čekání na dně lomu byla
žalobkyně ponechána bez pout. Zajištěné osoby byly opakovaně prohledány, nekladly odpor
a ani obdobné akce pořádané v zahraničí nejsou spojeny s násilnostmi, dle žalobkyně tedy nebyly
dány důvody pro několik hodin trvající použití pout pouze za účelem několikaminutového podání
vysvětlení. Kromě nepoužívání pout po celou dobu eskorty, mohla policie
minimalizovat tento zásah do práv žalobkyně i zkrácením doby transportu, která však byla
neúměrně dlouhá – žalobkyně byla převážena autobusem zhruba 8 hodin, aby byla nakonec
dopravena do Ústí nad Labem vzdáleného asi 30 km od dolu Bílina. Žalobkyně odkazuje
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že je třeba posoudit legitimitu
a přiměřenost použití donucovacích prostředků.
[26] Ve vztahu k zásahu spočívajícímu v odepření práva na právní pomoc žalobkyně uvádí,
že se žalovaný již neodvolává na interní policejní předpis, jako to činil v řízení před městským
soudem. Ani argumentace uvedená v kasační stížnosti však závěry městského soudu nevyvrací.
Žalobkyně vyzdvihuje význam práva na právní pomoc v situaci, kdy je zajištěním omezena
osobní svoboda jednotlivce. K argumentaci žalovaného bezpečnostní a logistickou náročností
eskorty žalobkyně zopakovala, že převoz trval excesivně dlouhou dobu, přičemž autobus
zastavoval u různých policejních stanic často i na déle než půl hodiny, krátkou schůzku s právním
zástupcem by tedy bylo možné uskutečnit bez narušení eskorty i v některé ze zastávek. Žalobkyni
mohlo být umožněno kontaktování právního zástupce rovněž telefonicky či prostřednictvím
textové zprávy za jízdy. Žalovaný ani v kasační stížnosti nekonkretizoval, jak by mohla být
narušena plynulost a bezpečnost eskorty a z čeho jeho obavy vyplývají. Žalobkyni navíc nebyl
kontakt s právním zástupcem umožněn ani po příjezdu na služebnu v Ústí nad Labem při čekání
na podání vysvětlení a následné propuštění. Znemožnění kontaktu s právním zástupcem rovněž
nebylo přiměřené s ohledem na povahu daného protestu, chování jeho účastníků a závažnost
žalobkyní spáchaného přestupku.
[27] Pokud jde o zásah spočívající v tom, že žalobkyně byla nucena provádět svou potřebu
v otevřené kabině toalety za přítomnosti dvou odvrácených policistů, žalobkyně uvádí,
že v posuzovaném případě nelze nalézt pro tento postup žádné ospravedlnění. Znovu
zrekapitulovala skutkové okolnosti věci a shrnula, že z nich nevyplývá, že by bylo dané opatření
nezbytné ať již samo o sobě, či dokonce v kombinaci s ostatními policií přijatými opatřeními.
[28] K postupu policie, který vedl k tomu, že se žalobkyně pohybovala v prostorách služebny
bez dostatečného ošacení, žalobkyně uvedla, že s odlišnostmi ve skutkových tvrzeních se městský
soud vypořádal v bodech 111 – 114 napadeného rozsudku. Žalobkyně popírá, že by v dané chvíli
jednala dobrovolně, a dodává, že i kdyby tomu tak bylo, nezbavuje to přítomné policisty
povinnosti zajistit, aby nebyla zbytečně snižována její důstojnost. Policistka však neučinila
ani základní opatření, jako je zavření dveří na dvorek či okénka do místnosti, kde byli další
policisté. Žalobkyně zdůrazňuje, že nejednala dobrovolně. Policistka jí nevysvětlila, že bude muset
projít chodbou s otevřenými dveřmi, ale pouze jí řekla, že je to „vedle“ a má ji následovat.
Žalobkyně tedy nemohla než policistku následovat, pokud nechtěla nést následky neuposlechnutí
výzvy. Žalobkyně rovněž uvádí, že její další prohlídka, k níž přes chodbu šla, nebyla vůbec nutná,
neboť již byla podrobena dvěma předcházejícím prohlídkám, přičemž od té doby nepřišla
do styku s nikým jiným, než s policisty a dalšími prohledanými osobami. Žalovaný sice tvrdí,
že prohlídka měla být provedena před umístěním žalobkyně do cely za účelem vyčkání na příjezd
tlumočníka, žalobkyně však do cely vůbec umístěna nebyla a tlumočníka nepotřebovala. Dodává,
že již z toho, že přijala oblečení, které jí bylo následně zapůjčeno, je zřejmé, že si nepřála
pohybovat se v prostorách policejní služebny nedostatečně ošacená.
[29] Žalovaný se ke kasační stížnosti žalobkyně nevyjádřil.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti obou kasačních stížností a shledal,
že kasační stížnosti jsou podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), jsou podány oprávněnými
osobami, neboť žalovaný i žalobkyně byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí
městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Žalobkyně je zastoupena advokátem a zaměstnankyně,
která je oprávněna jednat za žalovaného, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[31] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu obou kasačních stížností a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost žalovaného je nedůvodná,
a naopak kasační stížnost žalobkyně je důvodná.
[32] Na úvod považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že se již v rozsudku
ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59 (všechna citovaná rozhodnutí správních soudů jsou
dostupná na www.nssoud.cz), zabýval kasační stížností jiné z účastnic téže protestní akce,
která se na městský soud obrátila s žalobou, jejímž prostřednictvím se domáhala určení
nezákonnosti víceméně obdobných zásahů policie, jako jsou zásahy nyní posuzované, s výjimkou
zásahu vymezeného v bodě 6. žalobního návrhu uplatněného v nyní projednávané věci.
Podstatnou odlišností obou věcí však je, že v tehdy posuzovaném případě městský soud žalobu
rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 9 A 206/2017 – 98, v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud tedy v přiměřené míře vycházel ze závěrů vyřčených v uvedené věci,
přitom však zohlednil odlišnosti nyní posuzovaného případu.
[33] Pokud jde o zásah spočívající v nuceném pobytu žalobkyně v dole Bílina, shledal městský
soud žalobu důvodnou, neboť ačkoliv pro uvedený zásah existoval zákonný důvod, postup
policie nebyl přiměřený dané situaci. Žalovaný s tímto závěrem nesouhlasí, trvá na tom, že policie
postupovala přiměřeně, a namítá, že městský soud nezohlednil snahu policistů o zajištění potřeb
zajištěných osob.
[34] Jak již správně uvedl městský soud v napadeném rozsudku, aby byl zásah policistů
souladný se zákonem, je podstatné, aby pro jeho provedení existoval zákonný základ a aby bylo
jeho provedení současně přiměřené. Povinnost postupovat přiměřeně výslovně zakotvuje
především §11 písm. c) zákona o policii, dle kterého je policista povinen „postupovat tak,
aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru
nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem“.
[35] V již zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59, Nejvyšší správní
soud shrnul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž mimo jiné plyne, že stát
(zde reprezentovaný zasahujícími policisty) má obecně povinnost chránit zdraví a pohodu osob
zbavených osobní svobody, což s sebou mimo jiné nese povinnost zajistit jim vhodné stravování
(rozsudek ze dne 8. 7. 2004, Ilascu a ostatní proti Moldavsku a Rusku, stížnost č. 48787/99).
Pod takovou povinnost lze nepochybně podřadit také poskytování dostatečného množství tekutin
osobám omezeným na svobodě, a to i s ohledem na podmínky, kterým jsou vystaveny.
K okolnostem daného zásahu uvedl Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku následující:
„V nyní posuzované věci se policejní zásah odehrál na konci měsíce června na dně těžební jámy, kde není žádná
vegetace chránící před slunečním svitem, přičemž není sporné, že panovalo horké počasí. V této souvislosti
má nicméně nepochybně svůj význam i to, že policisté sice měli informace o tom, že obdobný protest může na území
Ústeckého kraje proběhnout, avšak není zřejmé, že by jim bylo blíže známo, kdy a kde k němu dojde, resp. kolik
osob se ho zúčastní. Ostatně i stěžovatelka při jednání před městským soudem uvedla, že rozhodnutí vniknout
do lomu pojali účastníci protestu bez předchozího plánu. Nelze proto samozřejmě za těchto okolností bez dalšího
vytýkat policii, že neměla na dně dolu Bílina připravenou vodu (tekutiny) v takovém množství, aby ihned
zabezpečila veškeré potřeby asi 140 účastníků protestu.“ Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní
posuzovanou věc, městský soud tedy postupoval správně, pokud se zabýval tím, zda policie
v dostatečné míře zajistila ochranu zdraví a potřeb zajištěných osob, dle žalovaného však přitom
soud dostatečně nezohlednil všechny podstatné skutkové okolnosti daného případu.
[36] Městský soud vyšel v posuzovaném případě z tvrzení žalovaného, podle něhož bylo
zhruba v 17:45 hodin zajištěným osobám poskytnuto celkem 120 litrů nápojů, dospěl
však k závěru, že ani v takovém případě nebyl přísun tekutin zajištěn v přiměřeném čase,
neboť k tomu došlo až zhruba dvě hodiny a čtyřicet pět minut poté, co byli účastníci protestu
zajištěni. Městský soud vzal v potaz, že policie jednala až v reakci na protiprávní jednání
žalobkyně a dalších účastníků protestu, přičemž neměla předem informace o tom, kde a kdy tato
akce proběhne a kolik osob se jí zúčastní, nemohla tedy být připravena uspokojovat všechny
potřeby zajištěných osob, i přesto však měla povinnost se o zajištěné osoby postarat. Žalovaný
má však za to, že městský soud dostatečně nezohlednil další kroky, které policie učinila
k eliminaci rizik spojených s vysokými teplotami.
[37] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Vzhledem k tomu, že městský
soud v napadeném rozsudku posoudil daný zásah jako nepřiměřený již s ohledem
na nedostatečné zajištění pitného režimu zajištěných osob, nezabýval se podrobně, na rozdíl
od rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 9 A 206/2017 – 98, žalovaným rozporovanými tvrzeními
žalobkyně o tom, že měla být po nepřiměřenou dobu bez zjevného důvodu držena na přímém
slunci a při několikahodinovém pobytu na dně dolu jí nebylo umožněno přesunout se do stínu.
Městský soud totiž dospěl k závěru, že nepřiměřenost postupu policie a tedy i důvodnost žaloby
v daném rozsahu vyplývá již z toho, že zajištěným osobám nebyl včas umožněn přístup k pitné
vodě. V tomto ohledu přitom městský soud vyšel z tvrzení žalovaného, podle něhož bylo zhruba
v 17:45 hodin zajištěným osobám poskytnuto celkem 120 litrů nápojů, a to i přes to, že žalobkyně
tato tvrzení rozporovala.
[38] Vzhledem k uvedenému shledal Nejvyšší správní soud tuto námitku nedůvodnou.
Za situace, kdy městský soud uzavřel, že daný zásah byl nepřiměřený již z toho důvodu,
že zajištěným osobám nebyl v přiměřeném čase umožněn přístup k pitné vodě, nemohlo na jeho
závěru nic změnit ani to, pokud by se žalovaný snažil omezit následky spojené se zajištěním
daných osob jinými způsoby, tedy např. tím, že v okolí shromaždiště byla snížena prašnost
za pomoci kropicího vozu, nebo by zajištěným osobám umožnil přesun do stínu. Městský soud
se sice zvlášť nezabýval tvrzením žalovaného o tom, že se policie snažila zajistit přístup
zajištěných osob k pitné vodě rovněž za použití jejich vlastních zásob, zásob policistů a vody
poskytnuté zástupci důlní společnosti, s ohledem na míru obecnosti této argumentace však
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se nejedná o pochybení, které by mělo vliv
na zákonnost rozsudku městského soudu. Z tvrzení žalovaného v jejich obecnosti nevyplývalo,
kolik vody bylo takto průběžně zajištěným osobám poskytnuto, ani že byla poskytnuta
i žalobkyni. Bylo přitom na žalovaném, aby svou argumentaci dostatečně konkretizoval
a případně označil důkazy, z nichž měla konkrétně tato tvrzení vyplývat.
[39] Již ve zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59, Nejvyšší
správní soud konstatoval: „Pokud pak jde o samotnou přiměřenost postupu policie, zde ani s ohledem
na místo zásahu a jeho nepředvídatelnost nelze za zjištěných skutkových okolností považovat za adekvátní,
jestliže se účastníkům protestu dostalo ve výše popsaných podmínkách dostatečného množství tekutin až po více
než čtyřech hodinách od jejich zajištění. Žalovaný sice ve vyjádření k žalobě tvrdil, že první várnice s vodou
obstaral v 17:45 hod., nicméně i tato otázka byla mezi účastníky sporná.“ V nyní posuzovaném případě
vyšel městský soud i přesto, že obstarání várnic s nápoji v 17:45 hodin bylo mezi účastníky
sporné, z tvrzení žalovaného, měl tedy za to, že várnice byly dovezeny zhruba dvě hodiny
a čtyřicet pět minut po zajištění protestujících. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje
se závěrem městského soudu, podle něhož s ohledem na zjištěné povětrnostní podmínky,
které v daném čase panovaly na dně dolu, nebylo s ohledem na závažnost protiprávního jednání
zajištěných osob přiměřené, pokud zde musely setrvat po dobu téměř tří hodin bez možnosti
dodržovat odpovídajícím způsobem pitný režim.
[40] Pokud jde o zásah spočívající v nezákonném použití pout při převozu žalobkyně z dolu
Bílina a při čekání na policejní služebně, dospěl městský soud k závěru, že žalovaný neuvedl
v průběhu řízení žádný zákonný důvod pro použití tohoto donucovacího prostředku. Rovněž
v tomto ohledu přitom dospěl k opačnému závěru, než jaký přijal jiný senát téhož soudu
v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 9 A 206/2017 – 98. V něm se naopak městský soud ztotožnil
s argumentací žalovaného, podle něhož bylo použití pout odůvodněno větším počtem
eskortovaných osob a využitím nepolicejních vozidel. Žalovaný se přitom obdobné argumentace
drží i v nyní posuzovaném případě.
[41] Podle §52 písm. p) zákona o policii jsou pouta donucovacím prostředkem. Policista
je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby
nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku (§53 odst. 1 zákona o policii). Policista
je oprávněn použít donucovací prostředek, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem
a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje (§53 odst. 3
téhož zákona). Podle §53 odst. 5 citovaného zákona „policista při použití donucovacího prostředku
dbá na to, aby nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání“.
Podle §54 písm. a) zákona o policii je „policista oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové
orientace také ke spoutání osoby zajištěné, je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku
nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk“.
[42] S ohledem na podobnost skutkového stavu zjištěného v obou případech, o němž nebylo
mezi účastníky řízení sporu, a na to, že rovněž jejich argumentace je v obou případech v podstatě
shodná, lze v této souvislosti mutatis mutandis odkázat na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59:
„Z výše citované právní úpravy plyne, že zákon o policii obsahuje v §53 obecné podmínky pro použití
donucovacích prostředků a vedle toho v §54 speciální úpravu pouze pro použití pout. Z dikce §54 zákona
o policii (viz použití slova „také“) lze dovodit, že pouta lze v souladu se zákonem použít jak v případě naplnění
obecných podmínek, tak podmínek speciálních. Rozdílem je, že v případě obecných podmínek je nutná existence
ohrožení hodnot uvedených v §53 odst. 1 zákona policii, kdežto u speciálních podmínek postačuje s ohledem
na postavení osoby, vůči níž je donucovací prostředek použit, „pouze“ důvodná obava z možnosti ohrožení
uvedených hodnot. Jelikož se speciální podmínky týkají výlučně osob omezených na svobodě, zákon předpokládá
zvýšenou míru pravděpodobnosti agresivního chování nebo snahy o útěk, a proto policistovi dovoluje užít pout,
i když ještě ani nenastalo ohrožení hodnot vymezených v obecných podmínkách pro použití donucovacích
prostředků. Odborná literatura k tomu uvádí, že „důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají
např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba,
osoba silně rozrušená), které se týkají jejího jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký
trest) nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedeného jednání“ (V ANGELI, Benedikt. Zákon
o Policii České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 220).
V projednávané věci z provedeného dokazování doposud nevyplynulo, že by stěžovatelka svým jednáním
ohrozila bezpečnost svou či jiné osoby, ničila majetek anebo ohrožovala veřejný pořádek. Ostatně, netvrdí
to ani žalovaný. Pokud jde o naplnění speciálních podmínek pro použití pout, kasační soud považuje za podstatné
zdůraznit, že zákon o policii neumožňuje preventivní a paušální použití pout vůči každé osobě, která je omezena
na osobní svobodě, ale spojuje tuto pravomoc s přítomností důvodné obavy z ohrožení některých zákonem
chráněných zájmů. Městský soud ani žalovaný neuvedli, že by v případě stěžovatelky vyvstávaly důvodné obavy
z ohrožení zákonem chráněných zájmů na základě jejího dřívějšího jednání či jiných skutečností pojících se k její
osobě. Důvodem bylo výlučně to, že její přeprava probíhala spolu s dalšími osobami v nepolicejních vozidlech,
které pro eskortu obstarala Policie ČR. To však vzhledem k dalším skutkovým okolnostem samo o sobě
nenaplňuje podmínky pro použití pout. Stěžovatelka byla zajištěna asi v 15 hod. v souvislosti s jednáním,
kterým se dopustila přestupku. O závažnosti jejího jednání může vypovídat např. to, že za oba přestupky,
kterých se dopustila, jí byla uložena sankce v podobě napomenutí. K zahájení eskorty a přiložení pout došlo
po více než pěti hodinách od zajištění a během této doby nebyla stěžovatelka poutána. Policisté tak měli dostatek
prostoru k vyhodnocení jejího chování a nebezpečnosti. Není zřejmé, že by se během zajištění chovala agresivně,
pokoušela se o útěk či poškozovala cizí majetek.
Důvodné obavy z násilného jednání či útěku stěžovatelky nemohou bez dalšího vyplývat čistě jen
ze způsobu provedení eskorty, pro který se Policie ČR rozhodne, resp. být zcela nezávislé na zajištěné osobě
a jejím předchozím jednání. Opačný závěr je v rozporu s logikou shora citovaného ustanovení a postupem,
kterým by se měly ubírat úvahy ohledně možnosti použití pout vůči zajištěným osobám. Primární úvaha by se měla
týkat existence důvodné obavy z potenciálně nebezpečného jednání, nerespektování pokynů, pokusu o útěk apod.
Smyslem daného ustanovení rozhodně není poutání osob pouze na základě policisty zvoleného postupu,
který si následně (zcela bez ohledu na zajištěnou osobu a její jednání) obecně vyhodnotí jako rizikový. Nejvyšší
správní soud připouští, že použití běžného autobusu bez speciálních oddělených zón může v některých případech
být rizikové a nelze v takovém případě použití pout po dobu eskorty a priori vyloučit. Způsob provádění eskorty
se zcela nepochybně může projevit i při posuzování rizikovosti eskortovaných osob a jejich poutání. Obecně si lze
představit, že s ohledem na okolnosti určité eskorty bude dána potřeba poutání eskortovaných (např. z hlediska
poměru počtu eskortovaných a počtu policistů) i při nižší míře jejich rizikovosti, která by v případě jiného způsobu
eskorty dána nebyla. Potenciální rizikovost zvoleného prostředku dopravy však nemůže být důvodem pro paušální
a automatické používání pout při eskortě každé osoby pouze na základě toho, že se mohla dopustit přestupku
a byla zajištěna podle zákona o policii.“ (pozn.: důraz doplněn)
[43] Z uvedených závěrů je zřejmé, že obecná argumentace žalovaného větším počtem
eskortovaných osob a použitím nepolicejních vozidel nemohla sama o sobě v posuzovaném
případě odůvodnit použití pout. Žalovaný přitom nijak nezpochybňoval závěry městského soudu
o tom, že žalobkyně svým chováním nevyvolávala důvodnou obavu, že by mohla být ohrožena
bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že by se chtěla pokusit o útěk.
Tato námitka žalovaného tedy není důvodná.
[44] Rovněž k dalšímu z posuzovaných zásahů spočívajícímu v odepření práva na právní
pomoc se Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve skutkově souvisejícím a opakovaně
zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59, v němž mimo jiné
konstatoval: „Nejvyšší správní soud připomíná, že podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní
pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Na zákonné
úrovni je pak toto právo provedeno v §24 odst. 4 zákona o policii, podle něhož osoba omezená na svobodě
má právo zajistit si na vlastní náklady právní pomoc a mluvit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby.
Za tímto účelem poskytne policista neprodleně nezbytnou součinnost, požádá-li o ni tato osoba.“ Dále
v citovaném rozsudku pak Nejvyšší správní soud zdůraznil následující: „Takovou osobou byla
i stěžovatelka, která byla zajištěnou osobou podle §26 zákona o policii. Poukazuje-li žalovaný na to, že kontakt
s advokátem nebylo možné zajistit z bezpečnostních důvodů, což podepřel odkazem na interní předpis,
který eskortovaným osobám ukládá povinnost nekomunikovat s osobami na svobodě ani ostatními eskortovanými
osobami, je třeba zdůraznit, že interním předpisem nelze obcházet právo na právní pomoc, které je výslovně
formulováno v zákoně o policii.“
[45] V nyní posuzovaném případě žalovaný v řízení před městským soudem rovněž
odůvodňoval daný postup odkazem na interní předpisy policie. V kasační stížnosti však již tuto
argumentaci, jejíž nesprávnost potvrzují citované závěry Nejvyššího správního soudu, opustil
a setrval pouze na námitce, podle níž postupoval přiměřeně v zájmu zajištění řádného
a bezpečného průběhu eskorty. Opět přitom odkazuje na bezpečnostní, časovou a logistickou
náročnost eskorty vyplývající z počtu zajištěných osob a využití nepolicejních vozidel.
[46] Rovněž v tomto ohledu lze odkázat na rozsudek ze dne 30. 6. 2021,
č. j. 8 As 180/2019 - 59:
„Pokud jde o samotnou otázku přiměřenosti postupu policie, na kterou stěžovatelka v kasační stížnosti
taktéž poukázala, při jejím posouzení je třeba hodnotit, zda postup policie omezující základní práva a svobody
nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem. Nyní konkrétně, zda kontakt s advokátem
nebylo možné zajistit, aniž by byla ohrožena bezpečnost eskorty. Pro posouzení přiměřenosti zásahu do práva
na právní pomoc je podstatné také vyhodnotit, zda na ni policisté reagovali ,neprodleně‘, jak jim zákon
ukládá. Jak uvedl žalovaný při jednání před městským soudem, eskorta stěžovatelky z důlního prostoru započala
ve 21:30 hod. Na policejní stanici v Ústí nad Labem byla stěžovatelka předána k podání vysvětlení ve 4:11 hod.
Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že spolu s ostatními osobami žádala o umožnění kontaktu s advokátem
již od naložení do vozidel na dně lomu a následně i během jízdy. Toto tvrzení žalovaný nečinil sporným. Po dobu
těchto sedmi hodin objížděl autobus s eskortovanými osobami policejní stanice na území Ústeckého kraje
a po částech je předával k podání vysvětlení. Jednotlivé zastávky měly trvat i více než půl hodiny. Jestliže po celou
tuto dobu policisté stěžovatelce odpírali možnost kontaktovat advokáta, porušili svou povinnost spočívající
v neprodleném poskytnutí součinnosti. Toto porušení nelze v dané věci omluvit ani namítaným zájmem
na bezpečném průběhu eskorty. V autobusu sice bylo eskortováno celkem 29 osob, nicméně všechny osoby měly
nasazená pouta a není zřejmé, že by se v průběhu akce projevovaly násilně, pokoušely o útěk či jejich jednání
vykazovalo jiné znaky vzbuzující důvodnou obavu o bezpečný průběh eskorty. Za takové situace si lze jen stěží
představit, jaké konkrétní obavy a okolnosti mohly policistům bránit v poskytnutí součinnosti po dobu sedmi
hodin. K výše uvedenému lze dodat, že k umožnění poskytnutí právní pomoci jistě nemůže vždy a za všech
okolností dojít zcela neprodleně, resp. že v řadě situací bude nutno (možno) poskytnutí právní pomoci odložit,
aniž by došlo k újmě práv osob omezených na svobodě. To však neplatí v nyní projednávané věci, kdy v této
souvislosti především nelze odhlédnout od jejích dosti specifických okolností (zejm. dlouhé zajištění na místě a doba
trvání eskorty).
Nabízí se řada možností, kterých mohli policisté využít. Bylo možné stěžovatelce dočasně sejmout pouta
a umožnit jí kontaktovat advokáta telefonicky. Případně si od stěžovatelky vyžádat kontakt na advokáta
a zprostředkovat spojení s ním. Uvedené platí tím spíše, jestliže stěžovatelka tvrdí, že se pro případ takové situace
advokát nacházel na území Ústeckého kraje, aby byl schopen operativně právní pomoc poskytnout i v nočních
hodinách. Kontaktování advokáta telefonicky anebo fyzicky po předchozí telefonické domluvě si lze představit
rovněž při některé z řady zastávek na policejních stanicích. V této souvislosti je nutno dát stěžovatelce za pravdu
i v tom, že závěr městského soudu, dle něhož ,počet a čas zastávek autobusu během eskorty nebyl předem znám‘,
nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Naopak ze zprávy Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje
(ve správním spisu ,Důkaz č. 7 Zpráva KŘPÚ‘) plyne, že jednotlivé zastávky byly plánovány, včetně stanovení
počtu osob, které na nich měly být průběžně vysazovány.“
[47] Uvedené závěry lze vztáhnout rovněž na nyní posuzovanou věc. Ve věci nebylo sporu
o tom, že žalobkyně žádala o možnost kontaktovat svého advokáta již při převozu od dolu Bílina
na policejní služebnu, tato možnost jí však byla odepřena. Ani v nyní posuzovaném případě
přitom žalovaný neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by fakticky znemožňovaly kontaktování
právního zástupce žalobkyně nebo by odůvodňovaly několikahodinové prodlení v této věci.
Samotný počet eskortovaných osob a použití nepolicejních vozidel přitom nemůže za situace,
kdy byly tyto osoby spoutány a neprojevovaly se nijak agresivně ani nebezpečně, odůvodnit
několikahodinové odpírání práva na právní pomoc. Ani v kasační stížnosti přitom žalovaný
nekonkretizoval, v jakém směru by mohlo kontaktování právního zástupce žalobkyně ohrozit
plynulost či bezpečnost prováděné eskorty. Nejvyšší správní soud tedy v tomto rozsahu neshledal
argumentaci žalovaného důvodnou.
[48] Rovněž pokud jde o zásah spočívající v tom, že žalobkyně byla nucena provést svou
potřebu v otevřené kabině WC, přičemž byla střežena dvěma odvrácenými policisty, ztotožnil
se Nejvyšší správní soud se závěry městského soudu a kasační stížnost shledal v tomto rozsahu
nedůvodnou.
[49] Ani v tomto případě není mezi účastníky řízení sporu o skutkovém stavu věci, sporná
je toliko intenzita zásahu do důstojnosti žalobkyně, respektive jeho přiměřenost s ohledem
na okolnosti posuzovaného případu. Městský soud dospěl k závěru, že policie daným postupem
porušila §24 odst. 1 zákona o policii. Podle tohoto ustanovení osoba omezená na svobodě
policistou nesmí být podrobena mučení nebo krutému, nelidskému anebo ponižujícímu zacházení
a nesmí s ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost. Policista,
který se stane svědkem takového zacházení, má povinnost přijmout opatření k zamezení
takovému zacházení a oznámit je bezodkladně svému nadřízenému.
[50] V daném ohledu lze opět odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59, neboť i v tehdy posuzovaném případě byla žalobkyně
v uvedené věci vystavena podobnému zacházení ze strany policie; rozdíl byl v tom, že byla na WC
střežena policistkou, která se však odmítala otočit:
„Nejvyšší správní soud se v této otázce obecně ztotožňuje se stěžovatelkou, že standardem při vykonávání
potřeby je zajištění určité míry soukromí, neboť se jedná o mimořádně diskrétní činnost. Jestliže je člověk nucen
vykonat „malou potřebu“ za bezprostřední přítomnosti jiných osob, lze důvodně očekávat, že to bude vnímat jako
ponižující jednání zasahující do lidské důstojnosti. Obzvláště, pokud k tomu dojde v situaci, kdy se nachází
v moci někoho jiného. Omezení osobní svobody v podobě zadržení, zatčení, uvalení vazby či jiné formy detence
nebo uvěznění staví osobu do pozice určité bezbrannosti a tím více je náchylná stát se obětí špatného zacházení
(viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 1398/17). To, že způsob, jakým je osobám
omezeným na svobodě umožněno vykonat potřebu, může být ponižující, plyne i z judikatury ESLP.
Ten v několika případech rozhodl, že ponížení zadržené osoby tím, že musí vykonat potřebu do nádoby
za přítomnosti dalších osob, nemá žádné ospravedlnění, kromě zcela výjimečných situací, za kterých by povolení
návštěvy toalet představovalo konkrétní a vážné bezpečnostní riziko (Harakchiev a Tolumov proti
Bulharsku, č. 15018/11 a 61199/12, rozsudek ze dne 8. července 2014).
Městský soud v rámci posouzení přiměřenosti posuzovaného zásahu zohlednil, že na stěžovatelku
dohlížela policistka, tedy osoba stejného pohlaví, ačkoliv takový požadavek z právních předpisů nevyplývá
(na rozdíl od právní úpravy provádění osobní prohlídky). Podle Ústavního soudu je požadavek na provádění
podobně intimních úkonů (uskutečňování dohledu při močení osoby omezené na svobodě) relevantní součástí práva
na ochranu lidské důstojnosti: ,Právní řád i na jiných místech uznává oprávněný zájem na provádění určitých
úkonů, zasahujících do intimní sféry dotčených osob, osobou stejného pohlaví (…) Smysl popisované ochrany,
poskytované zejména při intenzivních osobních prohlídkách, nespočívá dle Ústavního soudu pouze v ochraně
před potenciálně nelibými doteky ze strany osoby opačného pohlaví. Za ponižující a nepřiměřeně narušující
soukromí a důstojnost prohlížené osoby může být považováno i důkladné prohlížení (zrakem) zcela obnažených
intimních částí těla, zvláště nemůže-li se mu osoba žádným způsobem vyhnout. Takové pojetí respektu k pocitům
studu v rámci ochrany soukromí a lidské důstojnosti nevybočuje navíc nijak extrémně ani z obecných morálních
pravidel této společnosti ani v 21. století. Ústavní soud tedy považuje takový případný požadavek za oprávněný.
Z hlediska ústavních práv tedy jde o jejich relevantní součást, jejíž ochraně je tak třeba věnovat přiměřenou
pozornost. Ani vězněné osoby neztrácí právo na soukromí zcela.‘ (viz nález ze dne 9. 10. 2018,
sp. zn. III. ÚS 309/16). Lze proto kvitovat, že policie v tomto případě zvolila jako doprovod stěžovatelky osobu
stejného pohlaví (např. na rozdíl od již zmíněné obdobné věci vedené u městského soudu
pod sp. zn. 8 A 195/2017, kde jinou účastnici téže akce na toaletu doprovázeli dva policisté - muži).
To by však mělo být v rámci obdobně citlivých úkonů (a umožňuje-li to situace) obecným standardem, nikoli snad
jakýmsi benefitem, který by bylo možné klást na pomyslné misky vah a dospět takřka výlučně na jeho základě
k závěru o přiměřenosti postupu Policie ČR.
Posouzení přiměřenosti daného postupu ve smyslu §11 zákona o policii se týká toho, zda byl zvolený
postup adekvátní, nebo mohla Policie ČR postupovat i jinak, mírnějšími prostředky, aniž by nebyl zmařen účel,
k němuž opatření směřovalo. Účelem bylo i v tomto případě zamezení útěku, poškozování majetku či vlastní
osoby, napadení jiné osoby apod. Takové obavy nicméně bez dalšího nevyplývají pouze ze skutečnosti, že je daná
osoba zajištěna podle zákona o policii, ale musí být postaveny na důvodných obavách vyplývajících z konkrétních
skutkových okolností případu. Stejně tak nepostačuje poukaz na existenci podezření z dřívějšího protiprávního
jednání. Zákonodárce sice policii dal právo takovou osobu zajistit, ale nedal jí ,bianco šek‘ k jakémukoliv
zacházení (tedy i k zacházení nedůstojnému či ponižujícímu) se zajištěnou osobou, která se (v dané době údajným)
pácháním protiprávního jednání nevzdala svých práv. Městský soud v napadeném rozsudku ani žalovaný ve svých
vyjádřeních žádné takové skutečnosti neuvedli (vyšli pouze z obsahu závazného pokynu policejního
prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení osob, a o policejních celách), není ani zřejmé, že by vyplývaly
z provedeného dokazování. Jak stěžovatelka namítá, s Policií ČR po celou dobu zajištění spolupracovala, její zcela
poklidné jednání je zřetelně zachyceno na provedených videozáznamech, nebyla agresivní, nepokoušela se o útěk
a opakovaně u ní byla provedena osobní prohlídka, během níž policisté nenašli žádné nebezpečné předměty. Podle
Nejvyššího správního soudu proto za těchto okolností nelze považovat za přiměřené, jestliže byla nucena vykonat
na toaletě „malou potřebu“ spoutána v otevřené kabince a za stálého pozorování policistky. I v tomto případě
si lze představit řadu hypotetických způsobů, jakými bylo možné postupovat a kterými by bylo do práv
stěžovatelky zasaženo mírněji a současně nebyl zmařen sledovaný účel opatření (např. odpoutat stěžovatelku,
případně nechat stěžovatelce pouta nasazená, ale kabinku přivřít tak, aby bylo zachováno soukromí alespoň
částečně apod.).
S ohledem na skutkové okolnosti věci není pro účely nyní posuzovaného dílčího zásahu případný
ani navazující odkaz městského soudu na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 6 As 255/2014 , dle kterého je třeba
situaci zásahu posoudit vyváženě, přičemž , policie musí zachovat vysokou míru akceschopnosti při ochraně práv
osob a veřejného pořádku. Nelze proto klást na policejní rozhodování v terénu nadměrné a nerealistické
požadavky, neboť to by mohlo mít do budoucna rdousící dopad na policejní iniciativu (…) Určitou míru
disproporce zásahu lze akceptovat a přičíst ji na vrub omezené době pro rozhodování a vypjaté situaci‘. Obdobě lze
odkázat na judikaturu ESLP, dle které má soud přihlédnout k náročnosti úkolů, kterými jsou policisté pověřeni,
k bezpečnostním rizikům, kterým čelí oni sami i další osoby, a vzít v úvahu rovněž celkový kontext a silné emoční
vypětí (Egmez proti Kypru, č. 30873/96, rozsudek ze dne 21. 12. 2000). Přestože v obecné rovině a i ve vztahu
k některým dílčím žalovaným zásahům v dané věci nepochybně citované závěry mohou představovat relevantní
východisko pro posouzení zákonnosti postupů policie, nyní posuzovaný dílčí zásah (v souvislosti s nímž městský
soud citovanou judikaturu zmiňuje) se odehrál v poklidu na policejní stanici řadu hodin po zajištění stěžovatelky,
nikoli v terénu. Není zřejmé, že by stěžovatelka zavdávala důvodné obavy z útěku či násilného jednání, a daná
policistka při dozoru nad výkonem, malé potřeby‘ stěžovatelky bezprostředně nechránila práva jiných osob
ani veřejný pořádek.“
[51] Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout rovněž na nyní posuzovanou věc. Vykonávání
potřeby je všeobecně vnímáno jako velmi intimní záležitost, při níž je třeba zajistit určitou míru
soukromí. Vykonávání potřeby v přítomnosti jiné osoby, notabene jde-li o osobu opačného
pohlaví, tedy lze nepochybně považovat za značně ponižující. Nelze sice popřít, že policisté
do jisté míry snížili intenzitu daného zásahu tím, že se k žalobkyni obrátili zády a ujistili ji,
že se nebudou otáčet, žalovanému však nelze přisvědčit v tom, že by okolnosti posuzovaného
případu neumožnily šetřit práva žalobkyně ve větší míře. Žalovaný uvedl pouze, že policisté
k danému opatření přistoupili z „ryze bezpečnostních důvodů“, neboť nesli za žalobkyni
jakožto eskortovanou osobu odpovědnost, neozřejmil však žádné konkrétní skutečnosti,
na jejichž základě by bylo možné předpokládat, že vykonání potřeby např. v uzavřené kabince
(či alespoň s přivřenými dveřmi) by představovalo z hlediska bezpečí žalobkyně riziko.
K posuzovanému zásahu došlo v prostorách policejní služebny několik hodin po samotném
zajištění a poté, co byla žalobkyně dvakrát prohledána. Žalovaný přitom neuvedl, že by snad
policisté u žalobkyně pozorovali známky jakéhokoliv psychického pohnutí, v jehož důsledku
by si měla chtít sama ublížit. Jak vyplývá z citovaného rozsudku, skutečnost, že žalobkyně byla
v dané chvíli zajištěna, není v tomto ohledu dostatečným důvodem. Ani v nyní posuzovaném
případě tedy není zřejmé, z jakého důvodu nemohla žalobkyně vykonat potřebu
např. za zavřenými či alespoň přivřenými dveřmi (byť by k nim policisté v dané chvíli stáli čelem).
Zarážející je rovněž to, že ani po několika hodinách od započetí eskorty, kdy již muselo být
zřejmé, že na danou služebnu budou umístěny rovněž zajištěné ženy, zde policie nedokázala
dle tvrzení žalovaného zajistit přítomnost ani jediné policistky, která by mohla žalobkyni
v případě, že to bylo nutné, doprovodit na WC. Uvedené tvrzení se jeví tím méně věrohodným
za situace, kdy je mimo jiné z provedených videozáznamů zřejmé, že mezi policisty přítomnými
v dole Bílina byly rovněž ženy, žalobkyně byla dvakrát podrobena osobní prohlídce,
kterou nepochybně rovněž prováděla žena [viz §111 písm. b) bod 2 zákona o policii], a navíc
byla žalobkyně následně podrobena další prohlídce, kterou rovněž prováděla policistka.
[52] Rovněž pokud jde o postup policie vedoucí k tomu, že se žalobkyně pohybovala
v prostorách policejní služebny bez dostatečného oblečení či zahalení, shledal Nejvyšší správní
soud námitky žalovaného nedůvodnými. Je pravdou, že skutkový popis dané situace podaný
žalobkyní a žalovaným se částečně liší. Podle žalovaného žalobkyně přešla přes chodbu služebny
k osobní prohlídce „tak, jak byla“, tedy pouze v tílku, které dostatečně nezakrývalo její intimní
partie, dobrovolně a z vlastní vůle. Žalobkyně naproti tomu uvádí, že tak učinila na základě
pokynu policistky, která jí řekla, že prohlídka proběhne ve vedlejší místnosti, a vyzvala žalobkyni,
ať přejde „tak, jak je“.
[53] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu v tom směru,
že žalobkyně byla v dané chvíli omezena na osobní svobodě, její schopnost obstarat si své
záležitosti tedy byla podstatným způsobem limitována, přičemž se musela řídit příkazy policie
a byla odkázána na to, co jí policie umožní. Policie za takové situace měla povinnost postupovat
tak, aby byla zachována lidská důstojnost žalobkyně. Součástí této povinnosti je rovněž povinnost
učinit taková přiměřená opatření, aby důstojnost žalobkyně nebyla zbytečně snižována.
[54] I kdyby tedy policistka výslovně nevyzvala žalobkyni, aby přešla do místnosti, kde jí byla
provedena osobní prohlídka „tak, jak je“, nedostála své povinnosti, neboť jí měla přinejmenším
nabídnout možnost převléknout se před cestou k osobní prohlídce do kalhot, které jí byly
zapůjčeny po provedení této osobní prohlídky. Žalovaný přitom netvrdil, že by byl náhradní oděv
žalobkyni včas nabídnut; současně lze dodat, že se takový průběh dané situace jeví
nepravděpodobným, neboť žalobkyně následně zapůjčené oblečení bez dalšího přijala. Od policie
lze samozřejmě stěží požadovat, aby zajistila, že zajištěná osoba zůstane dostatečně oblečena
za situace, kdy se tomu aktivně brání např. tím, že ze sebe oblečení přímo strhává, na druhou
stranu lze však požadovat určitou míru iniciativy v tom, že nedostatečně oděné osobě umožní
se obléci a popřípadě jí za tímto účelem zapůjčí šaty. S ohledem na uvedené nelze než uzavřít,
že v dané věci nebylo potřeba provádět další dokazování, neboť i ze skutkového stavu popsaného
žalovaným bylo možné jednoznačně určit, že daný postup byl nezákonným zásahem.
[55] Pokud jde o zásah spočívající v tom, že policisté měli žalobkyni v průběhu eskorty
v autobuse vyzvat, aby „držela hubu“, čímž porušili zásadu zdvořilosti a zasáhli do její
důstojnosti, městský soud dospěl k závěru, že daný postup nemohl být nezákonným zásahem,
neboť dle tvrzení žalobkyně tato výzva směřovala vůči všem zajištěným osobám v autobuse,
nikoliv přímo proti žalobkyni.
[56] Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem městského soudu nemohl ztotožnit.
Z vymezení žalobní legitimace k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem sice
vyplývá, že tvrzený zásah musí být zaměřen přímo proti žalobci nebo v jeho důsledku musí být
proti žalobci přímo zasaženo, sama skutečnost, že daná výzva směřovala „do éteru“, tedy vůči
všem zajištěným osobám, však naplnění dané podmínky nevylučuje, jak tvrdí městský soud.
Žalobkyně byla jednou ze zajištěných osob, pokud tedy byla daná výzva pronesena vůči všem
zajištěným osobám, byla samozřejmě adresována i žalobkyni.
[57] Vzhledem k tomu, že městský soud zamítl žalobu v daném rozsahu pouze z toho důvodu,
že dospěl k závěru, že posuzovaná výzva nesměřovala přímo vůči žalobkyni, nezabýval
se již dalšími aspekty tvrzeného zásahu. Ani Nejvyšší správní soud se tedy nemůže k těmto
otázkám konkrétněji vyjádřit. Upozorňuje však, že se k některým aspektům obdobného zásahu
ve věci projednávané městským soudem pod sp. zn. 9 A 206/2017 vyjádřil v již zmiňovaném
rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 8 As 180/2019 – 59. Městský soud by tedy měl při dalším
posouzení této věci zohlednit i tam vyřčené závěry.
VI.
Závěry a náklady řízení
[58] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost žalobkyně
důvodnou, proto zrušil výrok II. napadeného rozsudku a v tomto rozsahu mu věc vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), přičemž v novém rozhodnutí
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně (§110 odst. 3 věta první
s. ř. s.).
[59] Kasační stížnost žalovaného naopak neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou,
a proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[60] Výrok III. svého rozsudku o náhradě nákladů řízení před městským soudem odůvodnil
městský soud převažující úspěšností podané žaloby, jedná se tedy o výrok související toliko
s výrokem I. napadeného rozsudku, přičemž žádný z účastníků řízení proti němu neuplatnil
samostatné námitky. Vzhledem k tomu, že výrok I. napadeného rozsudku nebyl Nejvyšším
správním soudem zrušen, nepřikročil tedy soud ani ke zrušení výroku III. napadeného rozsudku.
[61] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného soud rozhodl podle
§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Žalobkyně měla v řízení o kasační stížnosti žalovaného plný
úspěch, má tedy vůči žalovanému právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v tomto
řízení. Náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření ke kasační
stížnosti žalovaného [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] ve výši 3100 Kč
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a v paušální částce hotových výdajů
za tento úkon ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady žalobkyně v řízení
o kasační stížnosti žalovaného tedy celkově představují částku 3400 Kč, kterou je žalovaný
povinen uhradit ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Jaromíra Kyzoura, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. srpna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu