ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.92.2020:39
sp. zn. 5 As 92/2020 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Alza.cz a.s., se sídlem
Jankovcova 1522/53, Praha, zast. Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem
U Pergamenky 1522/2, Praha, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát,
se sídlem Štěpánská 567/15, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2019, č. j. 57 A 150/2019 - 89,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2019, č. j. 57 A 150/2019 - 89,
se r uší .
II. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu ze dne 7. 8. 2019,
č. j. ČOI 101356/19/O100/2200/19/Bal/Št, se r uší a věc se v ra cí žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je p ov in na zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
26 376 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Pavla
Steinwichta, advokáta se sídlem U Pergamenky 1522/2, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2019,
č. j. ČOI 101356/19/O100/2200/19/Bal/Št. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání
stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Plzeňského
a Karlovarského se sídlem v Plzni (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 6. 2019,
č. j. ČOI 79264/19/2200, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou z přestupku podle §3 odst. 2
zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě, ve znění účinném do 20. 11. 2019 (dále
jen „zákon o prodejní době“). Uvedeného přestupku se měla dopustit tím, že porušila zákaz
prodeje v den státního svátku, za což jí byla uložena pokuta ve výši 200 000 Kč.
[2] Správní orgán I. stupně provedl ve státní svátek dne 28. 10. 2018 (Den vzniku
samostatného československého státu) kontrolu v prodejně stěžovatelky na adrese Truhlářská
2755/5, Plzeň; tato kontrola byla zaměřena na dodržování zákona o prodejní době. Inspektor
správního orgánu I. stupně přišel v 8:20 hod do prodejny stěžovatelky, jejíž plocha byla větší
než 200 m
2
, a oslovil přítomného zaměstnance s tím, že má zájem o koupi flashdisku.
Zaměstnanec stěžovatelky inspektorovi sdělil, že v den státního svátku není možné
požadovaný výrobek koupit v přímém prodeji; nabídl však inspektorovi alternativu objednat
si flashdisk v e-shopu stěžovatelky prostřednictvím mobilní aplikace z telefonu nebo z domova
z počítače. Inspektor mobilní aplikací na svém mobilním zařízení nedisponoval, proto z prodejny
stěžovatelky odešel na své pracoviště a provedl objednávku tam – mimo prostory stěžovatelky
na zařízení správního orgánu I. stupně. Následně obdržel e-mailem potvrzení o přijetí objednávky
a potvrzovací SMS, že si zboží může vyzvednout. Tentýž den v 14:00 hod se opět dostavil
do prodejny stěžovatelky, kde objednané zboží zaplatil platební kartou a následně mu byl
objednaný výrobek (flashdisk Silicon Power Ultima v hodnotě 159 Kč) vydán. Po převzetí
dokladu o zakoupení a samotného výrobku se inspektor zaměstnanci stěžovatelky prokázal
služebním průkazem a požádal o storno nákupu (odstoupil od kupní smlouvy).
[3] Na základě provedené kontroly správní orgán I. stupně zjistil, že stěžovatelka porušila
zákaz prodeje uvedený v §1 odst. 1 písm. e) zákona o prodejní době, neboť
se na ni nevztahovala žádná z výjimek uvedených v §1 odst. 3 téhož zákona; tato zjištění uvedl
správní orgán I. stupně v protokolu o kontrole ze dne 5. 11. 2018, č. j. ČOI 142958/18. Proti
kontrolním zjištěním podala stěžovatelka námitky, které správní orgán I. stupně přípisem ze dne
3. 12. 2018, č. j. ČOI 157138/18/2200, zamítl. Následně správní orgán I. stupně příkazem ze dne
19. 2. 2019, č. j. ČOI 24614/19/2200, uložil stěžovatelce pokutu ve výši 200 000 Kč. Proti
tomuto příkazu podala stěžovatelka odpor, kterým byl příkaz zrušen; v řízení bylo proto dále
pokračováno.
[4] Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2019, č. j. ČOI 79264/19/2200, správní orgán I. stupně uznal
stěžovatelku vinnou z přestupku podle §3 odst. 2 zákona o prodejní době a uložil stěžovatelce
pokutu ve výši 200 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které žalovaná
zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila (viz výše).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[5] Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalované správní žalobou, ve které namítala, že zákon
o prodejní době na internetové obchody nedopadá. Zdůraznila, že inspektor správního orgánu
I. stupně nekoupil zboží v přímém prodeji, tzn. v prodejně stěžovatelky prostřednictvím jejího
zaměstnance, ale distančním způsobem, tj. prostřednictvím e-shopu. Zboží mu bylo v den
státního svátku v prodejně stěžovatelky po zaplacení pouze vydáno. Zákon o prodejní době
zakazuje ve vybraných dnech prodej v prodejnách, jejichž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
.
Pod termín prodej však nelze podle názoru stěžovatelky podřadit výdej zboží, jež bylo zakoupeno
on-line. Výdej zakoupeného zboží je v daném případě pouze jedním ze způsobů, jakým
stěžovatelka zboží doručí (jde o doručení „na pobočku“). Tento výdej je sice z logiky věci
na prodej bezprostředně navázán, jde však o sekundární povinnost prodávajícího vyplývající
z kupní smlouvy. Pod pojmem prodej je tedy nezbytné rozumět samotné uzavření kupní smlouvy,
nikoli však další fáze prodeje (tj. zaplacení kupní ceny, odevzdání zboží přepravci či jeho výdej
kupujícímu). V daném případě došlo k uzavření smlouvy distančním způsobem (přes internet),
proto stěžovatelka zákaz prodeje v den státního svátku ve své prodejně neporušila.
[6] V další části žaloby stěžovatelka namítala nesprávnou interpretaci pojmu prodejní plocha.
Zákon o prodejní době tento pojem nijak blíže nerozvádí, žalovaná proto analogicky vyšla
z definice obsažené v evropských předpisech – konkrétně z nařízení Komise (ES) č. 250/2009
ze dne 11. března 2009, které je však pouze prováděcím předpisem Komise EU jakožto orgánu
moci výkonné. Toto nařízení definuje prodejní plochu jako odhadnutou velikost povrchové
plochy části provozovny, která je určena pro prodej a vystavení zboží, kam spadá celková plocha,
kam mají zákazníci přístup (včetně zkušebních místností), plocha zabraná prodejními pulty
a výklady a plocha za prodejními pulty, kterou používají prodavači; nezahrnuje však kanceláře,
sklady a přípravny, dílny, schodiště, šatny a jiné společenské prostory. Použití této definice
považovala stěžovatelka za nepřípustné. Uvedené nařízení bylo vydáno pro zcela jiné účely;
analogické použití tohoto pojmu představuje nepřípustnou analogii v neprospěch stěžovatelky.
Dle jejího názoru je nezbytné pojem prodejní plocha vykládat restriktivně tak, že se jedná pouze
o prostory, ve kterých skutečně dochází k přímému prodeji zboží zákazníkovi. Mezi tyto prostory
tak nelze řadit ty, které jsou zákazníkům pouze přístupné. Prodejna stěžovatelky slouží primárně
k předvádění výrobků smluvních partnerů, přijímání a vyřizování reklamací a k výdeji zboží,
jež bylo zakoupeno přes internetový obchod, proto ji nelze celou automaticky považovat
za prodejní plochu.
[7] Závěrem žaloby namítla stěžovatelka zjevnou nepřiměřenost výše uložené pokuty. Sankce
ve výši 200 000 Kč za domnělé porušení zákazu prodeje neodpovídá zobecnitelné představě
o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V jiných případech jí nadto jiné správní orgány I. stupně
za totožné jednání uložily pokuty výrazně nižší (100 000 Kč a méně).
[8] Krajský soud žalobu stěžovatelky s odkazem na §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že zákonodárce zákonem o prodejní době zjevně zamýšlel určitým způsobem
regulovat prodej v prodejnách (s výjimkami) tak, aby ve vybraných dnech ustala prodejní činnost,
a zaměstnanci by tak mohli mít více volného času, aby se mohli věnovat svým rodinám
a koníčkům. Zákon o prodejní době zakazuje ve vybrané dny prodej v maloobchodě.
Nevymezuje však blíže, co je nezbytné rozumět pod pojmem maloobchod – to definuje nařízení
vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností. Maloobchodem jsou
dle tohoto nařízení činnosti spojené s nákupem a prodejem zboží za účelem jeho prodeje
přímému spotřebiteli a prodej tohoto zboží. Podle krajského soudu (bod 58 napadeného
rozsudku) tak nesmí ve vybraných dnech v maloobchodě pracovat žádný zaměstnanec a současně
nikdo se nemůže věnovat nákupu. Jelikož zákon nerozlišuje mezi prodejem v kamenných
prodejnách a prodejem na internetu, vztahuje se zákaz na obě tyto formy prodeje. Stěžovatelka
přitom nespadá pod žádnou z výjimek uvedených v §1 odst. 3 zákona o prodejní době.
[9] Co se týče výkladu pojmu prodejní plocha, podle krajského soudu správní orgány
nepochybily, když vyšly z nařízení Komise (ES) č. 250/2009. Výklad zastávaný žalovanou
tak považoval krajský soud za správný, neboť zahrnoval prostor, ve kterém se kupující věnují
výběru zboží, a současně prostor, který používají prodavači ke kontaktu se zákazníky; tzn. pouze
plochu, která je bezprostředně určena k prodeji zboží, resp. kontaktu kupujících se zbožím
a prodavači. Žalovaná vycházela při určení prodejní plochy z nájemní smlouvy ze dne
10. 10. 2014, kterou měla k dispozici z jiného řízení vedeného se stěžovatelkou (jednalo se tedy
o informaci získanou z úřední činnosti), a z internetových stránek stěžovatelky, která sama
deklarovala, že předváděcí plocha dané provozovny přesahuje 400 m
2
. Tato zjištění považoval
krajský soud za zcela dostatečná.
[10] V daném případě došlo k práci zaměstnanců stěžovatelky v maloobchodě v den státního
svátku a současně k umožnění zákazníkům nakoupit zboží, aniž by šlo o některou z výjimek
uvedených v zákoně o prodejní době. Skutkový stav proto považoval krajský soud za řádně
zjištěný. Nedůvodnými pak shledal i námitky týkající se nepřiměřené výše uložené pokuty, neboť
dle krajského soudu žalovaná výši pokuty adekvátně odůvodnila.
III. Kasační stížnost, vyjádření žalované a další podání účastníků řízení
[11] Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které namítala,
že prodej a prodejní plocha nejsou neurčité právní pojmy, jak ve svém rozhodnutí naznačoval krajský
soud. K pojmu prodej uvedla, že závěr krajského soudu o zákazu práce zaměstnanců
v maloobchodě a zákazu věnování se nákupu neodpovídá znění zákona. Zákon nestanoví,
že by ve vybrané svátky nemohl v maloobchodě pracovat žádný zaměstnanec. Zakazuje pouze
prodej jako obchodní činnost projevující se navenek. Nezakazuje však, aby zaměstnavatel nařídil
zaměstnancům ve státní svátek jiné činnosti, např. provádění inventur či výdej zboží.
Zaměstnanci mohou ve vymezené dny pracovat, nesmí pouze vykonávat prodej. O prodeji
ve smyslu zákona o prodejní době lze hovořit tehdy, pokud na určitém místě (v prodejně
přesahující 200 m
2
) proběhnou veškeré fáze prodeje. V projednávané věci však byla kupní
smlouva uzavřena distančně. V prodejně stěžovatelky došlo toliko k výdeji zakoupeného zboží,
což je jednání, které zákon o prodejní době nezakazuje. K pojmu prodejní plocha stěžovatelka
uvedla, že žalovaná vyšla z prováděcího nařízení, které bylo vydáno orgánem moci výkonné
a neprošlo legislativním procesem. Toto nařízení slouží ke zcela jiným účelům a nikdy
nepředvídalo, že by mělo být užito ke správnímu trestání. Aplikace skutkové podstaty
z podzákonného právního předpisu porušuje podle názoru stěžovatelky ústavní zásadu nullum
crimen sine lege. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že prodej zboží ve smyslu zákona
o prodejní době je ucelený proces, jenž se skládá z několika fází – od uzavření kupní smlouvy,
přes zaplacení kupní ceny až po převzetí zboží. Závěry krajského soudu potvrzují názor žalované,
že zákaz prodeje se vztahuje na jakoukoli fázi prodeje, k níž dochází o vybraném státním svátku
v prodejně s prodejní plochou přesahující 200 m
2
. Skutková podstata přestupku nebyla stanovena
podzákonným právním předpisem. Prováděcí nařízení bylo použito pouze při vymezení pojmu
prodejní plocha. Žalovaná trvala na tom, že zákon o prodejní době dopadá jak na kamenné
prodejny, tak i na prodej prostřednictvím e-shopů. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[13] Na vyjádření žalované reagovala stěžovatelka replikou, ve které setrvala na svých dříve
vyjádřených názorech a zopakovala, že pojem prodej není možné vykládat extenzivně, neboť
distanční uzavírání kupních smluv není možné směšovat s klasickým prodejem v kamenných
prodejnách. V návaznosti na to žalovaná zaslala zdejšímu soudu dupliku, ve které rovněž setrvala
na svých dříve vyslovených závěrech.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Jádrem sporu je posouzení otázky, zda jednání stěžovatelky, která umožnila kupujícímu
v den státního svátku po zaplacení zboží objednaného prostřednictvím e-shopu toto zboží
převzít (zboží mu vydala), představuje prodej ve smyslu §1 odst. 1 zákona o prodejní době, a zda
tedy naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle §3 odst. 2 téhož zákona.
[17] Zákon o prodejní době v §1 odst. 1 vymezuje konkrétní dny, ve kterých zakazuje prodej
v maloobchodě. Mezi těmito dny je uveden také 28. říjen, jenž je připomínkou vzniku
samostatného československého státu (srov. také §1 zákona č. 245/2000 Sb., o státních svátcích,
o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu). Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem v tom, že zákon o prodejní době blíže pojmy maloobchod, prodej
a prodejní plocha nevymezuje. Pokud jde o obsah pojmu maloobchod, ten skutečně vymezuje
nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších
předpisů, resp. jeho příloha č. 4, jako činnosti spojené s nákupem a prodejem zboží za účelem jeho prodeje
přímému spotřebiteli a prodej tohoto zboží. Zákon o prodejní době však nezakazuje maloobchod jako
takový – nezakazuje výkon jakékoli činnosti spojené s nákupem a prodejem zboží za účelem jeho
prodeje, zakazuje pouze prodej, aniž by konkretizoval, jaké konkrétní činnosti má tímto prodejem
na mysli. Nelze proto souhlasit s krajským soudem v tom, že ve vybraných dnech nesmí
v maloobchodě pracovat žádný zaměstnanec a současně se nikdo nemůže věnovat nákupu.
Zákon o prodejní době nic takového nestanoví.
[18] Rozhodným pro posouzení nyní projednávané věci je výklad pojmu prodej, kterým
se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 12. 7. 2021,
č. j. 4 As 349/2020 - 63, jenž se týkal týchž účastníků řízení. Zdejší soud uvedl, že při zjišťování
významu tohoto pojmu lze vycházet ze soukromoprávních předpisů, které s pojmem prodej,
resp. koupě pracují. Požadavek stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené
v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích, vyplývá z principů jednoty, racionality
a vnitřní obsahové bezrozpornosti, na kterých je právní řád obecně založen (k tomu srov.
rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, č. 791/2006 Sb. NSS).
Institut prodeje obsažený v zákoně o prodejní době tak lze svým významem připodobnit
soukromoprávnímu institutu koupě obsaženému v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
[19] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že uzavírání kupní smlouvy
distančním způsobem (prostředky komunikace na dálku) je doprovázeno řadou zvláštností, které
reflektuje také právní úprava, zejm. §1820 až 1851 občanského zákoníku, která zahrnuje nejen
proces kontraktace (uzavírání kupní smlouvy), ale také (a to především) z toho vyplývající práva
spotřebitele a povinnosti podnikatele, který takovýmto způsobem kupní smlouvy uzavírá.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku č. j. 4 As 349/2020 - 63
je pojem prodej širší než samotné uzavření kupní smlouvy, přestože lze prodej připodobnit koupi
ve smyslu občanského zákoníku (viz výše).
[20] Uzavření kupní smlouvy představuje pouze jednu z fází prodeje; proto je zákaz prodeje
stanovený zákonem o prodejní době nezbytné uplatnit pouze tam, kde se všechny fáze prodeje
uskuteční v kamenné prodejně (v prodejně fyzicky proběhne celý prodej, nikoli jen jeho určitá
část). Tento výklad lze dovodit také z taxativního výčtu uvedeného v §1 odst. 3 zákona
o prodejní době, který obsahuje výjimky, na něž se omezení prodeje nepoužije (např. čerpací
stanice, lékárny či prodejny ve zdravotnických zařízeních). Zákaz prodeje se tak týká v zásadě
pouze prodeje (resp. koupě), jehož veškeré fáze proběhnou přímo, tj. fyzicky v konkrétní
prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
a jež nespadá pod některou z dalších výjimek
uvedených v §1 odst. 3 písm. b) až f) zákona o prodejní době.
[21] V případě nyní posuzovaném byla kupní smlouva uzavřena prostředky komunikace
na dálku – prostřednictvím e-shopu. Inspektorovi správního orgánu I. stupně totiž bylo
při kontrole sděleno, že v den státního svátku není možné zboží zakoupit v tzv. přímém prodeji,
ale je možné si jej objednat on-line. Inspektor proto prostory prodejny stěžovatelky opustil
a kupní smlouvu uzavřel prostřednictvím počítače na svém pracovišti. Poté se v odpoledních
hodinách do prodejny stěžovatelky vrátil, zboží zaplatil a převzal.
[22] Z uvedeného je zřejmé, že v nyní projednávané věci nedošlo ke všem fázím prodeje,
za které označil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 349/2020 - 63 mimo uzavření kupní
smlouvy také odevzdání věci kupujícímu, umožnění nabytí vlastnického práva k předmětu koupě,
zaplacení kupní ceny a převzetí věci kupujícím, v prodejně stěžovatelky. Kupní smlouva byla
totiž uzavřena distančně, a to z počítače správního orgánu I. stupně prostřednictvím
stěžovatelčina e-shopu, tj. zcela mimo prostory prodejny stěžovatelky. Následné zaplacení kupní
ceny v prodejně stěžovatelky a výdej zakoupeného zboží pak představovalo realizaci povinností
plynoucích z on-line uzavřené kupní smlouvy. V takovém případě představovala provozovna
stěžovatelky fakticky „výdejové okénko,“ které lze přirovnat k zásilkovým službám, příp. službám
přepravců či dodavatelů, jejichž činnost pod zákaz prodeje podle §1 odst. 1 zákona o prodejní
době bezesporu nespadá. Distanční způsob uzavření kupní smlouvy však krajský soud dostatečně
nezohlednil. Specifika spojená s tímto způsobem uzavírání kupních smluv totiž dle Nejvyššího
správního soudu nelze bez dalšího posuzovat stejně jako přímý prodej v prodejně, jak fakticky
učinila žalovaná a následně také krajský soud.
[23] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 349/2020 - 63 (viz bod 45 a násl.),
pakliže by zákonodárce zamýšlel vztáhnout zákaz prodeje také na on-line prostředí, musel by tak
učinit výslovně. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší správní soud i v nyní projednávané věci
částečně uzavírá, že zákaz prodeje na smlouvy uzavírané distančním způsobem, resp. následné
zaplacení kupní ceny a převzetí zboží v prodejně stěžovatelky nedopadá.
[24] Pokud jde o druhou námitku obsaženou v kasační stížnosti, jež se týkala výkladu pojmu
prodejní plocha, tu Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal. Předně není pravdou, že by skutková
podstata přestupku byla stanovena podzákonným právním předpisem, jak namítala stěžovatelka.
Porušení zákazu prodeje je sankcionováno jako přestupek na základě §3 odst. 1 zákona
o prodejní době. V dané věci vyšla žalovaná z nařízení Komise (ES) č. 250/2009 pouze ve vztahu
k výkladu pojmu prodejní plocha, kterou se dle přílohy č. 1 tohoto nařízení rozumí odhadnutá velikost
povrchové plochy (v m
2
) části provozovny, která je určena pro prodej a vystavení zboží, tj.: celková plocha, kam
zákazníci mají přístup, včetně zkušebních místností, plocha zabraná prodejními pulty a výklady, plocha
za prodejními pulty, kterou používají prodavači. Do prodejní plochy se nezahrnují kanceláře, sklady a přípravny,
dílny, schodiště, šatny a jiné společenské prostory. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl dříve (rozsudek
č. j. 4 As 349/2020 - 63, bod 48), uchýlení se při výkladu pojmu českým právním řádem
nedefinovaného k terminologii unijního práva představuje logický krok, jež reflektuje členství
České republiky v Evropské unii a provázanost českého právního rádu s právem unijním. Výše
uvedená definice prodejní plochy odpovídá smyslu zákona o prodejní době a prodeji samotnému,
neboť zahrnuje ty prostory, ve kterých k prodeji skutečně dochází a které s tímto prodejem
bezprostředně souvisí, jak zcela příhodně uvedl krajský soud.
[25] V nyní souzené věci přitom prodejní plocha stěžovatelky bez jakékoli pochybnosti
přesahovala 200 m
2
. Tato skutečnost vyplývá nejen ze samotných prohlášení stěžovatelky, která
na svých internetových stránkách deklarovala prodejní plochu přesahující 400 m
2
, ale také
z nájemní smlouvy, kterou měl správní orgán I. stupně k dispozici z jiného řízení (vedeného
pod sp. zn. ČOI 142070/16/2200) a dle které má kontrolovaná provozovna výměru podlahové
plochy 790 m
2
, přičemž prodejní plocha představuje více než 400 m
2
(blíže k možnostem využití
skutečností známých z úřední činnosti srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 - 58, č. 2312/2011 Sb. NSS). Skutečnost, že prodejní plocha
prodejny stěžovatelky přesahovala 200 m
2
, tak byla ve správním řízení dostatečně objasněna.
Ostatně, ke stejnému závěru dospěl zdejší soud i v opakovaně zmiňovaném rozsudku
č. j. 4 As 349/2020 - 63, který se týkal téže prodejny stěžovatelky na adrese Truhlářská 2755/5,
Plzeň.
V. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek
krajského soudu proto s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil (výrok I. tohoto rozsudku).
[27] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad neměl jinou možnost, než rozhodnutí
žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2019,
č. j. ČOI 101356/19/O100/2200/19/Bal/Št, zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (výrok II.
tohoto rozsudku). V dalším řízení je žalovaná vázána výše vysloveným právním názorem zdejšího
soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[28] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení u krajského soudu. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
na základě skutečností zřejmých ze spisu výrokem vycházejícím z §60 ve spojení s §120 s. ř. s.
(výrok III. tohoto rozsudku).
[29] Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto jí podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší vůči
neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny souhrnnou
částkou 8 000 Kč za soudní poplatky (3 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč za kasační stížnost). Dále
jsou náklady řízení tvořeny částkou připadající na zastoupení stěžovatele advokátem, a to jak
v řízení před krajským soudem, tak v řízení před Nejvyšším správním soudem. Pro určení výše
nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zástupce stěžovatele učinil ve věci 4 úkony právní
služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu], 2 písemná podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž jsou
žaloba a kasační stížnost, a účast na jednání u krajského soudu, které proběhlo dne 6. 12. 2019
[§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Repliku k vyjádření žalované v řízení u krajského soudu
a repliku k vyjádření žalované v řízení o kasační stížnosti nevzal Nejvyšší správní soud v potaz,
neboť v nich stěžovatelka setrvala na svých dříve vyslovených názorech (v těchto podáních
stěžovatelka své dřívější argumenty blíže nerozvedla). Za každý úkon právní služby v dané věci
náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem za jeden úkon právní služby připadá částka 3 400 Kč. Stěžovatelce
tak náleží za vykonané úkony částka 13 600 Kč, která se zvyšuje o daň z přidané hodnoty v sazbě
21 % na částku 16 456 Kč.
[30] Zástupci stěžovatelky dále vznikly cestovní výdaje spojené s účastí na jednání v řízení
u krajského soudu (§13 odst. 1 advokátního tarifu) spojené s cestou z Prahy do Plzně a zpět,
za celkovou vzdálenost 198 km vynásobenou sazbou základní náhrady na 1 km jízdy (4,20 Kč)
podle §1 písm. b) vyhlášky č. 358/2019 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání
silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot
pro účely poskytování cestovních náhrad, při kombinované spotřebě 5,7 l/100 km
dle doloženého technického průkazu užitého vozidla a průměrné ceně benzinu 32 Kč/l
[§4 písm. a) téže vyhlášky], v částce 1 194 Kč. Náhradu za čas promeškaný jízdou určil soud
ve výši 600 Kč (2 x 3 půlhodiny, každá po 100 Kč dle §14 odst. 3 advokátního tarifu), zvýšenou
o DPH na 726 Kč.
[31] Žalovaná je proto povinna stěžovatelce zaplatit celkovou částku ve výši 26 376 Kč
(8 000 + 16 456 + 1 194 + 726) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. července 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu