ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.11.2020:53
sp. zn. 5 Azs 11/2020 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: nezl. T. D. N., zast. zák.
zástupkyní T. T. V., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 15 A 62/2017 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) zamítl jeho žalobu
proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 1. 2017, č. j. MV-151042-4/SO-2016; tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní
orgán I. stupně“), kterým byla stěžovateli podle §87l odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu,
neboť nepobýval na území České republiky déle než dva po sobě jdoucí roky.
[2] Stěžovateli byl povolen trvalý pobyt jako rodinnému příslušníkovi občana České republiky
z důvodu soužití s otcem ode dne 25. 6. 2008. Správní orgán I. stupně zahájil řízení o zrušení
povolení trvalého pobytu dne 23. 2. 2016 poté, co dne 1. 2. 2016 stěžovatelova matka při
příležitosti doložení nového cestovního pasu předložila rukou psané a podepsané čestné
prohlášení, z něhož vyplynulo, že stěžovatel žije od roku 2012 ve Vietnamské socialistické
republice (dále jen „Vietnam“), kde taktéž chodí do školy. Správní orgán I. stupně následně
předvolal stěžovatelovu matku k podání svědecké výpovědi. V té uvedla, že stěžovatel pobýval
v zemi původu od roku 2014 a se svým otcem se nestýká. Ve Vietnamu měl pobývat po takto
dlouhou dobu, neboť tam sice jel pouze na návštěvu, ale zranil se při jízdě na motorce a léčil
se tam jak z tohoto úrazu, tak i s problémy se srdcem. Na dotaz, proč uvedla v čestném
prohlášení jiný rok stěžovatelova odjezdu, odpověděla, že už si datum nepamatuje a neví, zda
stěžovatel odjel v roce 2012, nebo 2014. Dále též uvedla, že v roce 2011, kdy stěžovatel dosáhl
věku k povinné školní docházce, jej do školy nezapsala, protože bydlel u strýce. Nevěděla však,
jak dlouho u strýce žil, ani kdy poprvé přicestoval do České republiky.
[3] Správní orgán se následně obrátil na Městský úřad Bílina, odbor sociálních věcí
a zdravotnictví, s dotazem, zda stěžovatel plnil povinnou školní docházku. Dle sdělení
zmíněného úřadu bylo v místě stěžovatelova zákonného zástupce (tedy matky) opakovaně
provedeno terénní šetření, ale v bydlišti nebyl nikdo zastižen. Po předvolání stěžovatelova matka
uvedla, že stěžovatel v České republice do školy do května roku 2016 nechodil, neboť byl
ve Vietnamu a do školy chodil tam. Stejné skutečnosti ohledně jeho docházky uvedla i Základní
škola Bílina, do které stěžovatel nastoupil ke dni 30. 5. 2016. Dne 6. 9. 2016 matka stěžovatele
využila svého práva seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a předložila správnímu orgánu
I. stupně několik lékařských zpráv z Vietnamu, které pocházely z let 2015 a 2016 a pojednávají
o provedených kardiologických prohlídkách, nikoliv však o lékařském zákroku po nehodě
na motorce.
[4] Na základě výše uvedeného správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že stěžovatel
pobýval nepřetržitě déle než dva roky mimo území České republiky, a proto zrušil stěžovatelovo
povolení k trvalému pobytu. Stěžovatelova matka zjevně uvedla při výslechu nepravdu, když
tvrdila, že stěžovatel odcestoval do země původu v roce 2014, neboť při psaní čestného
prohlášení si evidentně byla jistá, že stěžovatel opustil území České republiky v roce 2012,
ale snažila se zvrátit výsledek řízení ve stěžovatelův prospěch. Stěžovatel do 30. 5. 2016 na území
České republiky nenavštěvoval žádnou školu, a přesto byl zařazen na základě svých znalostí
do páté třídy. Je tedy zřejmé, že po dobu čtyř let chodil do školy jinde, a to s nejvyšší
pravděpodobností v zemi původu. Rozhodnutím nemělo být nepřiměřeně zasaženo
do stěžovatelova rodinného a soukromého života, neboť byl na život bez své matky přivyklý,
matka se o něj dlouhodobě nestarala a neměla o něm ani základní informace.
[5] Stěžovatel se proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolal, neboť byl názoru,
že jeho absence na území České republiky od roku 2012 nebyla prokázána a že rozhodnutí
nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná však dospěla k závěru,
že dlouhodobá nepřítomnost stěžovatele na území České republiky má ve správním spise
dostatečnou oporu. Nad rámec doposud uvedeného zdůraznila, že pokud by stěžovatel na území
České republiky pobýval, musel by nastoupit k povinné školní docházce v roce 2011, což
se nestalo. Stěžovatel se nadto ani nesnaží prokázat, že by mezi lety 2012 a 2014 na území České
republiky pobýval. Ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova rodinného
a soukromého života stěžovatele uvedla, že má silné vazby na svoji vlast, neboť v ní žil po dobu
zhruba čtyř let a má v ní řadu příbuzných, kteří se o něj po tu dobu starali. Naproti tomu jeho
matka o něm neměla ani základní informace a v České republice plnil školní docházku teprve
od 30. 5. 2016, tedy jen po krátkou dobu (žalovaná rozhodovala dne 24. 1. 2017). Stěžovatel
se sice ve Vietnamu léčil se srdečním onemocněním, ale z listin založených ve spise neplyne,
že by jeho zdravotní stav umožňoval, aby letecky odcestoval do Vietnamu. Nadto se žalované
jevilo vzhledem k okolnostem jako pravděpodobné, že stěžovatel získá nižší pobytové oprávnění,
zažádá-li o něj. Žalovaná tedy stěžovatelovo odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdila.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[6] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“). Namítal, že správní orgány založily svá skutková zjištění pouze
na domněnkách, aniž by předložily jediný vlastní důkaz o stěžovatelově alespoň dvouletému
nepřetržitému pobytu mimo území České republiky. Poukázal, že je zjištěný stav založen
na selektivním hodnocení pravdivosti tvrzení stěžovatelovy matky. Dále stěžovatel nesouhlasil
s názorem žalované, že je zásah do práva na rodinný a soukromý život stěžovatele přiměřený.
Upozornil, že je na své matce finančně závislý a má v České republice svou nejbližší rodinu (tedy
matku a sestru) a žalovaná jejich pevný vztah bagatelizuje. Stěžovatelova matka vysvětlila, proč
pobýval ve Vietnamu, a uvedla, že do budoucna již plánují žít společně. Žalovaná se nikterak
nezabývala ani stěžovatelovým zdravotním stavem a neprokázala, že má v případě nutnosti
vycestování v zemi původu zázemí.
[7] Krajský soud se přiklonil k názoru žalované, že byl skutkový stav zjištěn dostatečně a bylo
postaveno najisto, že stěžovatel v České republice nepobýval mezi lety 2012 a 2016. Poukázal
na to, že správní orgány založily tento závěr jak na důkazech doložených matkou stěžovatele
(čestné prohlášení, lékařské zprávy z Vietnamu), tak i na důkazech, které si samy dožádaly (zprávy
Městského úřadu Bílina a Základní školy Bílina). O správnosti závěru, že byl stěžovatel alespoň
od roku 2012 do roku 2016 ve Vietnamu, svědčí i skutečnost, že byl na základě svých znalostí
zařazen do 5. třídy, a zřejmě tedy 4 roky do školy docházel, nikoliv však v České republice. Závěr
o účelovosti tvrzení matky stěžovatele, která po zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu tvrdila,
že stěžovatel je ve Vietnamu od roku 2014, resp. že si rok jeho odjezdu nepamatuje, považoval
krajský soud v kontextu ostatních důkazů za logický a správný.
[8] Co se týče přiměřenosti zásahu do stěžovatelova práva na rodinný a soukromý život,
krajský soud taktéž přisvědčil názoru žalované. Upozornil, že ani žalovaná nezpochybňovala,
že má stěžovatel určité vazby na Českou republiku, ovšem ty jsou oslabeny jeho dlouholetým
pobytem ve Vietnamu. Na zemi původu má zjevně pevnější vazby vzhledem k tomu, že tam
dobrovolně pobýval po dobu čtyř let a také tam chodil do školy. Naproti tomu v České republice
začal chodit do školy teprve k 30. 5. 2016, tedy po zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému
pobytu, od své matky se dobrovolně odloučil na dobu mezi lety 2012 a 2016 a ani předtím, dokud
byl v České republice, po delší dobu se svou matkou nežil. Podle krajského soudu tak je zřejmé,
že případné odloučení jsou oba schopni překonat. Zdůraznil, že rozhodnutí neodporuje
ani mezinárodním závazkům České republiky zakotveným v Úmluvě o právech dítěte ohledně
respektování práva dítěte na zachování rodinných vazeb a práva na péči poskytovanou rodiči,
neboť se jedná pouze o zrušení povolení k trvalému pobytu, a tudíž stěžovateli není zabráněno
ve styku s matkou (resp. otcem, pokud by byl kontakt s ním obnoven). Z tvrzení stěžovatele
ani nevyplynulo, že by nebylo možné společné soužití rodiny v zemi původu. Navíc není
vyloučeno, aby stěžovatel získal nižší stupeň pobytového oprávnění.
[9] Krajský soud žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost, vyjádření žalované a replika stěžovatele
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal, že je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný. Opomněl totiž vypořádat námitku nesprávně zjištěné doby pobytu a studia
stěžovatele na území České republiky. Krajský soud se nezabýval tím, že žalovaná při posuzování
přiměřenosti zásahu do rodinného života stěžovatele nezohlednila, že stěžovatel od května 2016
v České republice plní školní docházku. Právě školní docházka je přitom v životě nezletilé osoby
zásadní. Stěžovatel též namítal, že správní spis obsahuje několik obdobně věrohodných, byť
obsahově rozdílných výpovědí stěžovatelovy matky, ale správní orgány účelově vyvozovaly
závěry jen z některých z nich a jiné označily za účelové nebo nedůvěryhodné. Krajský soud
se v reakci na tuto námitku pouze přiklonil k závěrům správních orgánů a podpůrně
argumentoval vyzněním jednotlivých výpovědí vzhledem k postupujícímu řízení. Takové
povrchní vypořádání žalobních námitek podle stěžovatele nenaplňuje přezkumný standard
správního soudnictví.
[11] Dále stěžovatel odkázal na nastíněné nedostatky při posouzení přiměřenosti dopadu
rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele. Dítě může být odděleno od rodičů
proti jejich vůli pouze v zájmu dítěte a jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Správní orgány
i krajský soud naprosto nesprávně posoudily zájmy nezletilého stěžovatele. Ten odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 376/2017 - 26, ze kterého
dovodil, že zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu představuje též zásah do práv jeho
rodiny, tedy jeho zletilé sestry a matky. Nadto má jeho sestra na území České republiky též platné
povolení k trvalému pobytu, a nelze tak po ní požadovat, aby z území České republiky
vycestovala. Krajský soud se faktickými vazbami rodinných členů stěžovatele na Vietnam
nezaobíral a vycházel pouze z toho, že vzhledem k jejich státní příslušnosti vycestování nemůže
být zásahem do jejich soukromého života. Stěžovatelova matka přitom svou činností v České
republice ekonomicky zajišťuje celou rodinu včetně vzdálenějších rodinných příslušníků žijících
ve Vietnamu. Otázka přiměřenosti tedy nebyla správně posouzena.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřila názor, že byl skutkový stav zjištěn
dostatečně a bylo postaveno najisto, že stěžovatel na území České republiky nepobýval déle než
dva po sobě jdoucí roky. Stěžovatel byl podle svých znalostí dne 30. 5. 2016 zařazen v České
republice do páté třídy základní školy, je zcela logické, že předešlé 4 ročníky musel absolvovat
ve Vietnamu. Tento závěr koresponduje také s čestným prohlášením jeho matky, podle kterého
měl být ve Vietnamu od roku 2012. V podrobnostech žalovaná odkázala na obsah napadeného
rozsudku a svého rozhodnutí.
[13] Stěžovatel v replice konstatoval, že žalovaná opakuje základní východiska své
argumentace. Poukázal na to, že pokud byl stěžovatel v roce 2016 zařazen do 5. ročníku, logicky
nemohl přeskočit 4 ročníky povinné školní docházky, aniž by byl dostatečně a dlouhodobě
integrován, a to jak kulturně a společensky, tak zejména jazykově.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle platné právní úpravy správní orgán I. stupně „rozhodnutím zruší povolení k trvalému
pobytu, jestliže držitel tohoto povolení nepobývá na území po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky, za podmínky,
že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života“ [§87l odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatel napadá splnění obou z uvedených podmínek,
neboť v zásadě tvrdí, že pobýval mimo území České republiky po dobu kratší než dva roky
a rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nepřiměřeně zasahuje do jeho práva na soukromý
a rodinný život. Především však stěžovatel tvrdí, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný,
neboť se nevypořádal dostatečně se všemi jeho námitkami.
[17] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost představuje tak závažnou vadu rozhodnutí,
že by se jí Nejvyšší správní soud musel zabývat i v případě, že by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž
možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[18] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné a odůvodněné rozhodnutí. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky – v návaznosti
na žalobní body – krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých úvah,
jakož i nosné důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné.
Je na krajském soudu, aby žalobní body vypořádal, logicky odůvodnil a relevantně argumentoval
s uvedením skutkových a právních důvodů, což se v projednávaném případě stalo.
[19] Stěžovatel uvádí, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou nesprávně zjištěné doby
pobytu a studia stěžovatele na území České republiky. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žaloba
byla v tomto směru zcela obecná; bylo v ní pouze uvedeno, že odvolání obsahovalo řadu
důvodných námitek, a tím pádem bylo rozhodnutí žalované nezákonné pro rozpor s §89 odst. 2
a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), a že tyto námitky „přirozeně“ tvoří základ pro žalobní námitky. Vzhledem k tomu,
že takto vznesená žalobní námitka byla zcela nekonkrétní, krajský soud ji vypořádal obdobně
obecným způsobem v bodě 30 svého rozhodnutí s tím, že žádné pochybení v postupu správních
orgánů neshledal. V tomto ohledu tedy není krajskému soudu co vytknout.
[20] Obdobný závěr platí i pro stěžovatelův argument, že krajský soud nevypořádal jeho
námitku, že správní orgány při posuzování přiměřenosti zásahu do stěžovatelova rodinného
a soukromého života nepřihlédly k tomu, že stěžovatel na území České republiky chodí do školy.
V žalobě přitom stěžovatel v tomto ohledu pouze uvedl, že se žalovaná dostatečně nezabývala
skutečností, že stěžovatel v České republice studuje. Na základě takto obecně formulované
námitky nelze očekávat, že bude krajský soud vést podrobnou polemiku o tom, jak detailně
se měla žalovaná touto skutečností zabývat. Krajský soud tedy námitku vypořádal dostatečně,
když v rekapitulaci názoru žalované uvedl, že nezpochybňovala, že má stěžovatel na území České
republiky určité vazby a mj. zde od května roku 2016 dochází do školy (bod 21 napadeného
rozsudku), a následně školní docházku stěžovatele zahrnul do své vlastní úvahy (srov. bod 24
napadeného rozsudku).
[21] Stejně tak krajskému soudu není z hlediska přezkoumatelnosti co vytknout ohledně toho,
jak hodnotil správními orgány zjištěný skutkový stav. Stěžovatele je třeba upozornit, že jak
správní, tak soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Provedeným důkazům
správní orgány i soudy přiřazují hodnotu závažnosti a pravdivosti dle svého uvážení, které však
musí též přezkoumatelným způsobem vyložit. Je především na správních orgánech, aby náležitě
hodnotily provedené důkazy, a to včetně posouzení, zda jsou pro odpovídající zjištění
skutkového stavu dostačující. Na soudu ve správním soudnictví pak je, aby se zřetelem na žalobní
body posoudil, zda důkazy provedené ve správním řízení jsou postačující a zda jejich hodnocení
je v souladu především s §3, §50 a násl. správního řádu, tj. zda hodnocení odpovídá zásadám
logiky a zda skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech. Teprve v případě zjištění
podstatného nedostatku v důkazním řízení resp. v hodnocení důkazů, přichází především
v úvahu, aby krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení; pokud to považuje za vhodné, může i sám zopakovat nebo doplnit důkazy provedené
správními orgány (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2005,
č. j. 2 As 42/2004 - 81, a ze dne 28. 3. 2007, č . j. 1 As 32/2006 - 99, č. 1275/2007 Sb. NSS).
Z povahy věci při přezkumu hodnocení provedených důkazů soud ověří logiku úvahy správních
orgánů a neshledá-li v ní žádné pochybení, nelze požadovat, aby představil novou rozsáhlou
argumentaci stran správnosti závěrů dovozených z důkazů; rozsudek krajského soudu je tedy
i v tomto ohledu přezkoumatelný.
[22] Nejvyšší správní soud následně posoudil, zda byl závěr krajského soudu a správních
orgánů o tom, že stěžovatel dle ve spisu obsažených důkazů nepobýval na území České republiky
déle než dva po sobě jdoucí roky, věcně správný – zda je tedy splněna první z podmínek pro
zrušení povolení k trvalému pobytu. Správní orgán I. stupně označil za nevěrohodné tvrzení
stěžovatelovy matky, že stěžovatel vycestoval z České republiky teprve v roce 2014. Nepravdivost
tohoto tvrzení je v kontextu ostatních zjištění zcela zřejmá: stěžovatelova matka sama v čestném
prohlášení ze dne 1. 2. 2016 uvedla, že stěžovatel pobývá od roku 2012 ve Vietnamu, přičemž
si zjevně neuvědomila, jaké důsledky tato skutečnost může mít. Závěr správních orgánů
i krajského soudu, že se stěžovatelova matka snažila pro stěžovatele nepříznivý výsledek zvrátit
při podání svědecké výpovědi, kdy již věděla, že jeho povolení k trvalému pobytu může být kvůli
této skutečnosti zrušeno, a uvedla proto jako přibližný čas vycestování z České republiky rok
2014, je zcela logický.
[23] Nejedná se o selektivní hodnocení důkazů, jak se domnívá stěžovatel – tento úsudek
je podpořen i ostatními zjištěnými skutečnostmi, které jeho správnosti nasvědčují a které správní
orgány (potažmo krajský soud) uvedly: stěžovatel byl na základě svých znalostí zařazen do páté
třídy, přičemž v České republice před dnem 30. 5. 2016 nikdy do školy nechodil, jak vyplývá
ze zprávy Městského úřadu Bílina, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, a zprávy Základní školy
Bílina, do které začal chodit dne 30. 5. 2016. Ani stěžovatelovo tvrzení, že je logické, že pro
zařazení do 5. třídy musel být stěžovatel integrován, a to jak kulturně a společensky, tak zejména
jazykově, na výše uvedeném nic nemění. Správní orgány nepopíraly, že stěžovatel do svých osmi
let mohl žít v České republice, a mohl tedy nabýt dostatečných jazykových znalostí předtím, než
Českou republiku v roce 2012 opustil. Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel zařazen do 5. třídy
primárně na základě svých znalostí, tedy nikoliv na základě svých kulturních a sociálních vazeb,
může jeho zařazení do 5. třídy základní školy jen stěží vypovídat o jeho kulturní a sociální
integraci v úrovni, které by nebylo možné dosáhnout bez předešlého nepřetržitého pobytu
v České republice alespoň po dobu dvou let, jak tvrdí stěžovatel.
[24] Je sice pravda, že správní orgán v řízení zahájeném ex officio zjišťuje veškeré důkazy,
a to jak ve prospěch účastníka řízení, tak v jeho neprospěch [§50 odst. 2 správního řádu], aby byl
v souladu se zásadou materiální pravdy dostatečně zjištěn skutkový stav (§3 správního řádu),
na druhou stranu však má účastník řízení povinnost poskytnout správnímu orgánu součinnost
při opatřování podkladů (§50 odst. 3 správního řádu) a především má povinnost označovat
důkazy na podporu svých tvrzení (§52 správního řádu). V posuzované věci byla pozice správních
orgánů navíc ztížena tím, že prokazovaly neurčitou negativní skutečnost, že stěžovatel na území
České republiky nepobýval po dva po sobě jdoucí roky. Přitom právě takové skutečnosti
lze prokazovat pouze pomocí řady nepřímých důkazů ve vzájemném kontextu – právě takovým
způsobem také správní orgány postupovaly a nashromáždily dostatek důkazů, které
ve vzájemných souvislostech prokazují, že stěžovatel alespoň po dobu dvou let na území České
republiky nepobýval. Za takové situace bylo na stěžovateli, aby svými tvrzeními a návrhy důkazů
vyvrátil, že správní orgány zjistily skutkový stav správně. Pokud by totiž skutečně mezi lety 2012
a 2014 stěžovatel stále pobýval na území České republiky, zajisté by pro něj bylo snadné o tom
zajistit důkazy (např. doklady o lékařských prohlídkách, o školní docházce a jejích výsledcích
anebo svědeckými výpověďmi jeho známých). Stěžovatel se však omezuje pouze na opakované
zpochybňování dostatečnosti zjištěného skutkového stavu správními orgány. Volba této procesní
strategie již jen dokresluje posuzovanou situaci a v kontextu zjištěných důkazů a dosavadního
řízení hovoří spíše ve prospěch závěrů správních orgánů a krajského soudu, že stěžovatel
na území České republiky nepobýval přinejmenším mezi lety 2012 a 2016.
[25] K tomu je třeba ještě doplnit, že stěžovatel předložil potvrzení o lékařských prohlídkách
z let 2015 a 2016, které pojednávají o kontrolách srdce, nikoliv o zákroku bezprostředně
po nehodě, kvůli které musel stěžovatel podle tvrzení jeho matky zůstat ve Vietnamu. Pokud
by však k tvrzené nehodě skutečně došlo v roce 2014 nebo později, stěžovatel by zajisté mohl
předložit odpovídající lékařskou zprávu; neučinil-li tak, ačkoliv jiné lékařské zprávy předložil, sám
tím zpochybňuje tvrzení své matky, že do Vietnamu vycestoval v roce 2014 a musel tam zůstat
kvůli nehodě a následné léčbě.
[26] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka stěžovatele
ohledně zjištěného skutkového stavu a splnění první z podmínek pro zrušení jeho povolení
k trvalému pobytu není důvodná.
[27] Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení, zda byla naplněna i druhá
z podmínek pro zrušení trvalého pobytu – a to podmínka přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do rodinného a soukromého života stěžovatele. V tomto ohledu stěžovatel v obecné rovině
namítal, že nebyl správně posouzen nejlepší zájem stěžovatele jako dítěte a že nebyly dostatečně
posouzeny faktické vazby stěžovatelových rodinných příslušníků na Vietnam.
[28] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že při vydání povolení k trvalému pobytu
je pravidelným zákonným požadavkem předchozí nepřetržitý pobyt na území České republiky
po určitou dobu (zpravidla 2-5 let). Důvodem je zájem České republiky na kontinuitě
integračního procesu cizince do hostitelské (české) společnosti. Integrační proces je přitom
komplexním a oboustranným postupem, jehož cílem je umožnit bezproblémové soužití cizince,
který pochází z odlišného sociálního a kulturního prostředí, a hostitelské společnosti. Jednoduše
řečeno, cílem integračního procesu je naučit cizince a společnost, do níž je integrován, pokojně
vzájemně vycházet. Je evidentní, že je tento proces pozvolnou a dlouhodobou záležitostí
vyžadující intenzivní kontakt mezi cizincem a hostitelskou společností, který pokračuje
i po vydání povolení k trvalému pobytu. Právě proto se požadavek na nepřetržitost pobytu
na území České republiky zrcadlí též v podmínkách pro zrušení povolení k trvalému pobytu
[srov. §77 odst. 1 písm. c) a d) nebo v nyní souzené věci aplikovaný §87l odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců] – cizinec dlouho trvajícím pobytem v jiném státě svůj úspěšný integrační proces
v České republice v podstatě znemožní.
[29] Ačkoliv je nutno posuzovat zvlášť podmínku nepřetržitého pobytu po dobu alespoň 2 let
mimo území České republiky a přiměřenost dopadu zrušení povolení k trvalému pobytu
do soukromého a rodinného života cizince, nelze ignorovat jejich vzájemnou provázanost. Pokud
totiž cizinec na dva roky opustí Českou republiku, přeruší tím svou integraci v české společnosti
a zároveň tím zpravidla přetrhá nebo výrazným způsobem oslabí své sociální vazby, a to včetně
vazeb k rodinným příslušníkům, kteří na území České republiky žijí. Pokud tedy cizinec
dobrovolně žije dlouhodobě v zahraničí a neudržuje při tom kontakty s rodinou v České
republice, jen stěží může následné rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu
nepřiměřeně zasahovat do jeho rodinného života. Nejvyšší správní soud však nevylučuje,
že může být udržován kontakt s rodinou i na dálku například prostřednictvím internetu nebo
telefonických hovorů, pokud je takový kontakt skutečně častý a pravidelný.
[30] Při posuzování přiměřenosti musí být též brán zřetel na nejlepší zájem dítěte. Podle čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) „[z]ájem dítěte musí být předním hlediskem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,
soudy, správními nebo zákonodárnými orgány“. Potřebu zohledňování nejlepšího zájmu dítěte zdůraznil
ve svém nedávném nálezu také Ústavní soud, když uvedl, že jeho vážení musí být materiálně
obsaženo v odůvodnění daného rozhodnutí; není-li ovšem rozhodováno přímo o právech
či povinnostech dítěte právě jakožto dítěte (typicky při řízení o péči o dítě a o styku s ním), může
nad zájmem dítěte převážit mj. dostatečně významný veřejný zájem (viz nález ze dne 14. 4. 2020,
sp. zn. IV. ÚS 950/19). O významu nejlepšího zájmu dítěte též vypovídá, že má být středobodem
úvah při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
rodinného příslušníka občana EU, a to i v případě, že se rozhoduje o povolení příbuzného dítěte,
nikoliv dítěte samotného; na druhou stranu však nejlepší zájem dítěte neznamená, že je třeba
přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo v ČR (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28).
[31] Při určování nejlepšího zájmu dítěte a při stanovení jeho váhy v daném případě je třeba
vycházet z faktického stavu konkrétní věci. Především je tedy třeba zjistit skutečnou intenzitu
vztahů mezi dítětem a ostatními rodinnými příslušníky, případně zda vůbec s rodinnými
příslušníky dítě udržuje kontakt. Právě okolnosti posuzovaného případu však zájem stěžovatele
na setrvání s rodinou pobývající na území České republiky výrazně oslabují.
[32] Na území České republiky žili v době rozhodování tři stěžovatelovi nejbližší příbuzní,
a to jeho matka, otec a zletilá sestra. Otec se stěžovatelem v kontaktu dle jeho tvrzení
dlouhodobě nebyl navzdory tomu, že bylo stěžovateli vydáno povolení k trvalému pobytu jako
rodinnému příslušníka otce coby občana České republiky, a napadeným rozhodnutím tedy jejich
vztah narušen být nemůže. Stěžovatelova sestra v době rozhodování žalované s matkou nežila
(bydlela a pracovala v Praze) a nic nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatelem udržovala jakýkoliv
kontakt. Stejně tak od své matky se stěžovatel dobrovolně odloučil na dobu zhruba 4 let, když
vycestoval do země původu, aby tam žil se svými příbuznými a získal základní vzdělání. Z její
svědecké výpovědi navíc vyplývá, že ani před jeho vycestováním do Vietnamu spolu dlouhodobě
nežili – uvedla totiž, že v roce 2011 stěžovatele nezapsala k povinné školní docházce, neboť tou
dobou pobýval u svého strýce, přičemž nevěděla, jak dlouho tento stav trval, a stejně tak ani
nevěděla, kdy její syn do České republiky přicestoval. Stěžovatel netvrdí ani nedokládá,
že by po dobu svého pobytu ve Vietnamu udržoval se svými rodinnými příslušníky z České
republiky častý a pravidelný kontakt. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že sice lze
předpokládat blízký vztah stěžovatele ke strýci, u něhož žil před svým odjezdem do Vietnamu,
nicméně v tomto ohledu stěžovatel v kasační stížnosti nic netvrdí a ani ze správního spisu nic
bližšího nevyplývá.
[33] Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 uvedl jako některé
z faktorů významných pro určení váhy zájmu dítěte na běžný styk s rodičem míru péče rodiče
o dítě, míru faktické závislosti dítěte na rodiči a hloubku emočního vztahu dítěte k rodiči (Ústavní
soud sice uvedl, že tato kritéria mohou vést k neuložení nepodmíněného trestu svobody rodiči
dítěte, nicméně mutatis mutandis je lze použít i na nyní posuzovaný případ, neboť se též jedná
o rozhodnutí, v jehož důsledku může být dítěti omezen jeho styk s rodičem). Za popsané situace
je zřejmé, že stěžovatel dlouhodobě nebyl v péči své matky, neboť po značnou část svého života
byl dobrovolně v péči jiných příbuzných. Stěžovateli bylo v době rozhodnutí žalované 12 let,
a lze tedy předpokládat, že míra jeho faktické závislosti na jiných osobách byla poměrně vysoká,
nicméně znovu je třeba připomenout, že se o něj dlouhodobě starali příbuzní žijící ve Vietnamu,
a nikoliv matka. K hloubce emočního vztahu stěžovatele k jeho matce lze uvést, že vzhledem
k jejich přechozímu dobrovolnému čtyřletému odloučení (nadto ve věku, kdy byl méně
samostatný a více závislý na péči dospělých osob) lze očekávat, že další případné odloučení
budou schopni překonat. Nadto se stěžovatel vrátil do České republiky krátce po zahájení řízení
o zrušení povolení k trvalému pobytu – jeví se tak jako pravděpodobné, že k jeho návratu došlo
se záměrem zachovat pobytový status spíše než z důvodu obnovení styku s matkou či sestrou.
[34] Ani jiné sociální a kulturní vazby stěžovatele na Českou republiku nebyly nikterak silné.
Zpět do Vietnamu vycestoval v útlém věku a v České republice přede dnem 30. 5. 2016
ani nechodil do školy, míra jeho integrace v době rozhodování žalované tedy byla velmi nízká.
Naopak stěžovatelovy sociální a kulturní vazby na Vietnam byly v tuto dobu beze sporu silnější,
neboť tam docházel do školy po dobu zhruba 4 let a starali se o něj jeho příbuzní, přičemž nic
nenasvědčovalo tomu, že by v případě návratu do Vietnamu měla být situace významně jiná.
[35] Zrušení povolení k trvalému pobytu ani nepředstavuje nepřekonatelnou překážku, pro
kterou by nebylo možno udržovat kontakt mezi stěžovatelem a jeho rodinou pobývající na území
České republiky – stěžovatel může získat jiné pobytové oprávnění, přičemž v takovém případě
by do země původu vycestovat nemusel; vycestuje-li do země původu, ostatní rodinní příslušníci
jej mohou následovat. V posuzovaném případě totiž není zřejmá existence nepřekonatelné
překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu. Stěžovatel sice uvádí, že jeho
matka svou prací finančně zajišťuje širší rodinu ve Vietnamu, nicméně toto tvrzení nijak
nedokládá a ani věrohodným způsobem nevysvětluje, proč by nemohla zajistit dostatečný příjem
v zemi původu. Stejně tak pokud ve Vietnamu žijí příbuzní stěžovatele, kterým jeho matka
důvěřuje natolik, že jim svěřila na dlouhou dobu do péče svého syna, jen stěží lze uvěřit,
že by v případě návratu do vlasti zde neměla dostatečné sociální a kulturní vazby, jak se snaží
stěžovatel sugerovat. Není tedy zřejmé, proč by nemohl být stěžovatel následován svou matkou
do země původu, pokud by byl nucen vycestovat. Obdobné závěry lze vztáhnout
i na stěžovatelovu sestru, neboť rozhodnutí (ne)následovat stěžovatele do země původu by bylo
pouze na její vůli.
[36] Lze tedy shrnout, že na jedné straně stojí veřejný zájem na kontinuitě integračního
procesu a na straně druhé stojí zájem stěžovatele na soužití s matkou (případně též sestrou), který
je však značně oslaben, a to především předchozím dobrovolným odloučením (jak po dobu
stěžovatelova pobytu ve Vietnamu, tak po dobu jeho předchozího pobytu u strýce), délkou
tohoto odloučení a celkově velmi slabými vazbami na Českou republiku v kontrastu se silnými
vazbami na zemi původu. Zdejší soud zde znovu zdůrazňuje, že vzhledem k okolnostem
stěžovatelova návratu do České republiky se jeví jako pravděpodobný důvod návratu snaha
o zachování platného pobytového statusu, a nikoliv snaha o obnovení styku s matkou, a dále
že stěžovatelova matka při podání svědecké výpovědi o stěžovateli neměla ani základní informace
– nevěděla, kdy přicestoval do České republiky, v době, kdy měl nastoupit k povinné školní
docházce, měl bydlet u strýce, ale nevěděla, jak dlouho takový stav trval. Tyto skutečnosti
vypovídají o povaze a síle vazeb stěžovatele a jeho matky. Na druhou stranu kontinuita je pro
úspěch samotného integračního procesu podstatná a zájmu na tom, aby byl trvalý pobyt povolen
jen osobám, které úspěšný integrační proces svým jednáním umožňují, nelze a priori přikládat
nízkou váhu; v posuzovaném případě ani není přítomen žádný aspekt, který by váhu tohoto
veřejného zájmu snižoval. Z uvedeného plyne, že stěžovatelův zájem na soužití s rodinou
v České republice byl oslaben natolik, že nemohl převážit nad zájmem na kontinuitě integračního
procesu cizince, který byl v případě stěžovatele jeho vlastním jednáním významně narušen.
[37] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel nepředstavil žádnou přesvědčivou
argumentaci, proč by neměl obstát závěr krajského soudu, že zásah do rodinného a soukromého
života představovaný zrušením povolení k trvalému pobytu je v daném případě přiměřený. I tato
námitka je tedy nedůvodná.
[38] Závěrem, již jen jako obiter dictum, Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem
upozorňuje, že v případě stěžovatele přichází v úvahu získání nižšího stupně pobytového
oprávnění. Stěžovatel mohl na území České republiky do vydání tohoto rozsudku oprávněně
pobývat – krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2017, č. j. 15 A 62/2017 - 21, přiznal žalobě
odkladný účinek a kasační stížnosti byl též přiznán odkladný účinek usnesením ze dne
26. 3. 2020, č. j. 5 Azs 11/2020 - 47. Během posledních několika let tak mohl stěžovatel s matkou
žít a být s ní v každodenním kontaktu, a nelze proto vyloučit, že jejich vztah je v době rozhodnutí
zdejšího soudu odlišný od doby, kdy rozhodovala žalovaná; pro účely rozhodování v posuzované
věci však soud vycházel ze skutkového stavu právě ke dni rozhodování žalované (§75 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.); nemohl tedy k případnému vývoji ve vztahu stěžovatele a jeho
matky přihlédnout. Nicméně případný vývoj v jejich vztahu by mohl být relevantní v řízení
ve věci povolení nižšího pobytového oprávnění. Stěžovatelova matka na území České republiky
pobývala na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, a ve stěžovatelově
případě by tak přicházelo v úvahu především povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
společného soužití rodiny dle §42a zákona o pobytu cizinců.
V. Závěr a náklady řízení
[39] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s.
zamítl.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalované, které by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu