ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.371.2020:38
sp. zn. 5 Azs 371/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: N. T. L.,
zastoupen Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, za
účasti: T. T. L., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké
policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 4 A 47/2020 – 25,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020, č. j. 4 A 47/2020 – 25,
se ruší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 5. 8. 2020,
č. j. CPR-25873-5/ČJ-2019-930310-V240, se ruší a věc se v rací žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21 050 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Vratislava Polky,
advokáta.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 8. 2020, č. j. CPR-25873-5/ČJ-2019-930310-V240; tímto
rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové
kontroly, pátrání a eskort ze dne 27. 5. 2019, č. j. KRPA-51959-35/ČJ-2019-000022-SV. Posledně
uvedeným rozhodnutím bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999
Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba
24 měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, neboť
na území České republiky pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného
oprávnění k pobytu. Současně byla stěžovateli v souladu s §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
stanovena doba k vycestování z území ČR do 40 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí; dále bylo
konstatováno, že se dle závazného stanoviska vydaného podle §120a téhož zákona na stěžovatele
nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování.
[2] Dne 4. 2. 2019 se stěžovatel dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, aby zde, dle svých
slov, vyřešil svůj nelegální pobyt. Stěžovatel předložil platný cestovní pas vydaný Vietnamskou
socialistickou republikou, č. N2002724. Při kontrole cestovního dokladu bylo zjištěno,
že stěžovatel nemá žádné platné vízum, které by ho opravňovalo k pobytu na území České
republiky. Lustrací v dostupných evidencích bylo zjištěno, že stěžovatel měl v ČR povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání platné od 20. 11. 2008 do 19. 11. 2010, od té doby
žádným oprávněním k pobytu v ČR nedisponoval.
[3] Stěžovatel byl téhož dne dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn, a bylo s ním (za přítomnosti tlumočnice)
zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění. Stěžovatel k věci uvedl, že měl vízum
do roku 2010, pak ale neměl dost peněz na jeho prodloužení. Pro legalizaci pobytu nic neudělal,
až dnes se dostavil na policii. Po skončení pobytového oprávnění roku 2010 pobýval stěžovatel
celou dobu v ČR, nemá pracovní povolení, ač pracuje a je si vědom, že jej mít musí. Stěžovatel
žije ve společné domácnosti s osobou zúčastněnou na řízení a dvěma společnými dětmi
narozenými v letech 2014 a 2016, osoba zúčastněná na řízení má v ČR trvalý pobyt. Stěžovatel žil
po celou dobu pobytu v ČR ve vietnamské komunitě, prodával textil a oblečení; nyní takto
pracuje také. Má našetřené nějaké peníze, domů se ale vracet nechce, děti se narodily v ČR
a nechce je nechat s přítelkyní samotné. V ČR nepáchal trestnou činnost, má zde spoustu
kamarádů, a líbí se mu život v ČR, chtěl by zde vychovávat děti. Ve vlasti má stěžovatel rodiče
a další příbuzné, rodina ve vlasti na něj ale zanevřela, zapůjčila mu totiž mnoho peněz na cestu
a on nic nevrátil. Stěžovatel je zdráv a není si vědom žádné překážky, jež by mu znemožňovala
vycestovat z ČR; chtěl by zde však žít s rodinou.
[4] Správní orgán I. stupně provedl prostřednictvím Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, dne 11. 3. 2019 pobytovou
kontrolu na adrese pobytu stěžovatele. Během kontroly bylo zjištěno, že stěžovatel sdílí
společnou domácnost s osobou zúčastněnou na řízení a dvěma nezletilými dětmi; na adrese bydlí
cca 6 let a v bytě obývají jeden z pokojů.
[5] Dne 13. 3. 2019 správní orgán I. stupně vyslechl (za přítomnosti tlumočníka) osobu
zúčastněnou na řízení. Ta uvedla, že od roku 2008 žije v ČR a od roku 2015 tu má povolen trvalý
pobyt. Stěžovatel je její partner, mají dvě děti a žijí spolu již od roku 2013; mají pronajatý jeden
pokoj na adrese pobytu stěžovatele. Osobě zúčastněné na řízení bylo známo, že stěžovatel
pobývá v ČR bez pobytového oprávnění, řekl jí to krátce po seznámení, ale neměli dost peněz
na povolení k pobytu a báli se, že stěžovatele deportují a ona tu zůstane sama. Osoba zúčastněná
na řízení podnikala, ale po narození dětí s tím přestala a je s dětmi doma, nyní opět podniká,
obchoduje na internetu. Stěžovatel brigádně pracoval ve vietnamské komunitě, měsíčně osobě
zúčastněné na řízení přispívá 12 000 až 18 000 Kč. Se stěžovatelem mají hezký vztah; stará
se o děti. V případě stěžovatelova vycestování by osoba zúčastněná na řízení nezaplatila nájem
a život bez něj si nedokáže představit; byl by to zásah do rodinného a soukromého života.
Stěžovatel je živí, ač z nelegální činnosti, vlastní pouze vybavení domácnosti a osobní vůz.
Po odjezdu stěžovatele by osoba zúčastněná na řízení zůstala v ČR kvůli dětem, aby tu mohly
začít chodit do školy, a počkala by na stěžovatele, až mu vyhoštění skončí.
[6] Stěžovatel doložil znalecký posudek RNDr. Daniela Vaňka, Ph. D., ze dne 13. 2. 2019,
podle něhož je stěžovatel biologickým otcem obou nezletilých dětí.
[7] Správní orgán I. stupně si ve věci vyžádal podle §120a zákona o pobytu cizinců závazné
stanovisko k možnosti vycestování stěžovatele. Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační
politiky, ve stanovisku ze dne 9. 4. 2019, e. č.: ZS48023, konstatovalo, že vycestování
stěžovatele je možné, neboť by mu v případě návratu do vlasti nehrozilo skutečné nebezpečí
vážné újmy.
[8] Stěžovatel na výzvu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí v přípisu ze dne
30. 4. 2019 zopakoval, že se sám a dobrovolně dostavil na cizineckou policii za účelem vyřešení
neoprávněného pobytu na území. V ČR má komplexní rodinné a sociální zázemí, od roku 2013
sdílí společnou domácnost s osobou zúčastněnou na řízení, mají spolu dvě nezletilé děti, které
stěžovatel vychovává a podílí se na jejich výživě. Osoba zúčastněná na řízení i obě děti mají v ČR
trvalý pobyt; nutnost vycestovat a nemožnost návratu by byla závažným zásahem do rodinného
a soukromého života stěžovatele i celé rodiny, jejíž zbytek jej nemůže následovat do země
původu, neboť děti a osoba zúčastněná na řízení jsou zde zcela integrovány a ČR je jejich
jediným domovem. Stěžovatelovo vyhoštění by rozvrátilo rodinu.
[9] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 27. 5. 2019, č. j. KRPA-51959-35/ČJ-
2019-000022-SV, bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění a stanovena dobu, po kterou mu
nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 24 měsíců.
[10] Dne 24. 6. 2019 bylo určeno otcovství stěžovatele k oběma dětem osoby zúčastněné
na řízení; o čemž byl správní orgán I. stupně dne 2. 7. 2019 informován prostřednictvím výpisů
z evidence EMU v rámci databáze CIS.
[11] Odvolání, v němž stěžovatel opětovně namítal nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života, žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla.
[12] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že nebyl dostatečně
zjištěn skutkový stav věci ani všechny okolnosti v jeho prospěch. Žalovaná nedbala, aby přijaté
řešení odpovídalo okolnostem případu a aby byly šetřeny oprávněné zájmy osob. Podle
stěžovatele nebyly dostatečně posouzeny odvolací námitky, zejm. přiměřenost rozhodnutí
ve vztahu k soukromému a rodinnému životu, právům na ochranu rodiny a nezletilých dětí.
Stěžovatel pobýval na území bez víza, jiné protiprávnosti se nedopustil. Příslušníci rodiny včetně
dvou dětí mají trvalý pobyt v ČR a zájem na potrestání stěžovatele nemůže převážit nad zájmem
rodiny. Celá rodina se nemůže vrátit do vlasti, žijí zde v souladu se zákonem a dlouho, mají tu
komplexní zázemí a přátele, jsou tu spokojeni, život v ČR je v nejlepším zájmu nezletilých dětí.
Dle stěžovatele mělo být přistoupeno k méně drastickému opatření (povinnosti opustit území);
v potaz měl být vzat i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a Úmluva o právech dítěte. Žalovaná dostatečně neposoudila ani hrozící dopady
vyhoštění do soukromé sféry stěžovatelových blízkých.
[13] Městský soud žalobu zamítl; uložené opatření shledal přiměřeným. Předně podotkl,
že stěžovatel pobýval na území ČR nelegálně osm a půl roku a v této době zde též nelegálně
vykonával výdělečnou činnost. Celý svůj soukromý a rodinný život, včetně seznámení s osobou
zúčastněnou na řízení a početí obou dětí, začal stěžovatel budovat až poté, co byl v ČR nelegálně.
Také osoba zúčastněná na řízení po celou dobu věděla, že stěžovatel nemá v ČR žádný legální
pobytový status a dokonce zde protiprávně vykonává výdělečnou činnost; podle názoru soudu
tak stěžovateli ani osobě zúčastněné na řízení nemohlo vzniknout žádné legitimní očekávání,
že budou moci v ČR společně pobývat. Ve vztahu k nim nemůže být uložení správního vyhoštění
nepřiměřené.
[14] Jde-li o nezletilé děti, pak městský soud konstatoval, že po dobu trvání správního
vyhoštění v délce 24 měsíců s nimi může být stěžovatel v kontaktu prostřednictvím dálkových
komunikačních prostředků a celý zbytek rodiny jej též může jezdit do vlasti navštěvovat. Z vlasti
bude stěžovatel moci rodině nadále finančně vypomáhat, naopak z území ČR tak činit nemůže,
neboť veškerá jeho výdělečná činnost na zdejším území je nelegální. Městský soud nevyloučil, aby
celá rodina přesídlila do Vietnamu, neboť všichni její členové jsou vietnamskými státními
příslušníky, nikoliv občany ČR. Nezletilé děti jsou ještě relativně nízkého věku a jejich přesídlení
do vlasti by na ně nemělo mít podstatný negativní vliv.
[15] Městský soud uzavřel, že výkon a trvání správního vyhoštění nejsou nepřiměřené
s ohledem na ustanovení zákona o pobytu cizinců a zároveň nepředstavují ani porušení čl. 8
Úmluvy či ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel se sice nedopouštěl jiného
protiprávního jednání než nelegálního pobytu a nelegální výdělečné činnosti, avšak činil tak velice
dlouho – nepřetržitě osm a půl roku. Skutečnost, že v ČR např. nepáchal trestnou činnost, proto
nemůže být dle soudu důvodem pro shledání nepřiměřenosti správního vyhoštění. Pouhé uložení
povinnosti vycestovat z území ČR by nemohlo být jako opatření dostatečné.
[16] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení; a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[17] Stěžovatel připomněl, že na území České republiky má vytvořené zcela komplexní
rodinné a sociální zázemí, kdy zde od roku 2013 žije ve společné domácnosti s osobou
zúčastněnou na řízení, která má na území ČR povolen trvalý pobyt, a mají spolu dvě nezletilé
děti, které stěžovatel vychovává a podílí se na jejich výživě. Skutečnost, že se jedná skutečně
o biologické potomky stěžovatele, dokládá v řízení předložený znalecký posudek oboru DNA.
Obě děti stěžovatele mají na území ČR rovněž povolen trvalý pobyt. Družka stěžovatele
na území podniká jako OSVČ, přičemž i to je důvod, proč fakticky nemůže opustit území ČR
se stěžovatelem. V případě vyhoštění by stěžovatel musel území ČR opustit, a také nemohl zpět
do ČR přicestovat, což by znamenalo zcela mimořádně závažný zásah do práva na respektování
rodinného a soukromého života stěžovatele a celé rodiny. Rodina stěžovatele jev ČR zcela
integrována, a ČR je jejich jediným opravdovým domovem. Skutkový stav se navíc v mezidobí
změnil, neboť stěžovateli a jeho partnerce narodilo v pořadí třetí dítě - a to dne 2. 10. 2020. Jde
přitom o skutečnost, jež má vážný dopad na posouzení otázky přiměřenosti, ke které je třeba
v rámci posouzení kasační stížnosti přihlédnout.
[18] Stěžovatel považuje závěry správních orgánů a městského soudu stran otázky hodnocení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života
za rozporné s Úmluvou o právech dítěte a s čl. 8 Úmluvy. Jak odvolací orgán, tak i městský soud
uvedly, že vyhoštění stěžovatele není nepřiměřené a nepředstavuje porušení mezinárodních
závazků, když stěžovateli ani osobě zúčastněné na řízení nemohlo vzniknout legitimní očekávání,
že budou moci v ČR společně pobývat. Stěžovatel se s takovým závěrem nemůže ztotožnit,
neboť jde o velmi povrchní zhodnocení situace, bez hlubší úvahy k situaci stěžovatele a jeho
rodiny, přičemž děti mají právo na pokud možno harmonickou rodinu a péči ze strany obou
rodičů. Nelegální pobyt přitom co do závažnosti protiprávního jednání není trestným činem,
přičemž není ani možné vykládat zákon o pobytu cizinců tak, že cizinec nemůže založit v době
svého nelegálního pobytu na území ČR rodinné vazby takového charakteru, aby jeho vycestování,
a tedy odloučení od takové rodiny znamenalo nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého
života či rozpor s mezinárodními dokumenty. Právě správní soudy opakovaně a konstantně
judikují, že pro určení nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění musí jít o závažné
dopady do rodinného života, zejména by mělo jít o rodinu s nezletilými dětmi. V případě
stěžovatele jde o rodinu s třemi nezletilými dětmi, kdy všichni, kromě stěžovatele, mají na území
povolen pobyt. Stěžovatel tak má za to, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené, a to nejen
pokud jde o hrozící dopady do rodinného a soukromého života všech zúčastněných, ale také
pokud jde o poměr mezi těmito hrozícími dopady a závažností protiprávního jednání stěžovatele,
kdy spáchání přestupku či správního deliktu jistě nemůže převážit nad ochranou základního
práva na respektování soukromého života, i když jde o cizince.
[19] Podle stěžovatele je tak napadený rozsudek v rozsahu posouzení otázky přiměřenosti
dopadů rozhodnutí správního orgánu do soukromého a rodinného života stěžovatele
nepřezkoumatelný. Pro uspokojení a ochranu veřejného zájmu by postačilo, pokud by stěžovateli
byla uložena povinnost opustit území ČR, a takto by byl ukončen vadný stav – neoprávněný
pobyt uvedeného. Stěžovatel by tak následně mohl činit vše nezbytné, aby byl zpět u své rodiny
v krátké době, ačkoli současná epidemiologická situace ve světě takovou možnost vážně
komplikuje. Stěžovatel rovněž namítá, že nehledě na jeho rodinné vazby mu byla uložena doba
vyhoštění na dobu 2 let, tedy v horní polovině možné zákonné sazby. Správní orgán I stupně
i odvolací orgán přistoupily k uložení takto přísné délky vyhoštění, aniž by se dostatečně zabývaly
její přiměřeností. Městský soud se touto žalobní námitkou vůbec nezabýval, čímž lze mít
rozsudek soudu za nezákonný.
[20] Stěžovatel ke kasační stížnosti doložil rodný list nejmladší dcery, dále potvrzení
Ministerstva vnitra o podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu pro nejmladší dceru,
oddací list, stvrzující uzavření manželství s osobou zúčastněnou na řízení dne 2. 4. 2014, a dále
vyjádření manželky, která poukazuje na spokojené a spořádané šestileté manželství, závislost dětí
(narozených v letech 2014, 2016 a 2020) na stěžovateli, a na nutnou podporu stěžovatele při
vedení obchodu a každodenních potřeb domácnosti.
[21] Žalovaná navrhla kasační stížnost zamítnout, ve vyjádření odkázala na spisový
materiál, poukázala na to, že rodinné vazby stěžovatele mu byly známy již v průběhu
správního řízení, nicméně tyto skutečnosti nejsou překážkou pro vycestování stěžovatele.
Stěžovatel zde dlouhodobě pobýval nelegálně a veškerý rodinný život si zde vybudoval právě
v době svého nelegálního pobytu; od počátku si této skutečnosti musel být vědom on i jeho
manželka.
[22] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z důvodů
a v rozsahu uplatněných kasačních námitek; zkoumal rovněž, zda netrpí vadami, k nimž by byl
povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku; shledal-li by ji důvodnou, již tato skutečnost by sama
o sobě bránila věcnému přezkumu. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé,
jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené
musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen
prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu rozhodující orgán vyšel a jak
o něm uvážil. Povinností soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 2 1. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45). Rovněž i Ústavní soud ve své
judikatuře zdůrazňuje, že požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění soudního
rozhodnutí je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý
proces a vylučujících libovůli při rozhodování. Jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné
právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud řádně vypořádal (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99, ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01).
[25] V projednávané věci rozhodnutí správního orgánu I. stupně, potažmo rozhodnutí
žalované vadou nepřezkoumatelnosti netrpí; je zjevné, jaký skutkový stav vzala žalovaná
za prokázaný; na něm poté setrval i městský soud, který její závěry aproboval. Posouzení
správnosti skutkových a právních úvah, na kterých žalovaná své rozhodnutí založila (a tyto soud
převzal), je však otázkou zákonnosti. Pokud se tedy městský soud ztotožnil s odůvodněním
rozhodnutí žalované, jinými slovy, vzal za své rovněž úvahy a hodnocení zjištěného skutkového
stavu, právní úvahy žalované včetně její argumentace ohledně přiměřenosti zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele, nelze jeho rozsudek označit za nepřezkoumatelný. Nejvyššímu
správnímu soudu tedy nic nebránilo zabývat se dále jeho zákonností.
[26] Podstatou kasační stížnosti je otázka posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí
o vyhoštění do rodinného a soukromého života stěžovatele.
[27] Základním předpokladem správného posouzení věci je dostatečné zjištění skutkového
stavu. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
v tomto směru hovoří v §3 o tom, že správní orgán postupuje „tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2“ (tj. základními zásadami činnosti správních orgánů). Jinak řečeno, jakkoli je správní řízení
obecně ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy (§3 a §50 odst. 2 a 3
správního řádu), není povinnost zjišťování skutkového stavu věci absolutní a je vázána
na neexistenci důvodných pochybností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 2. 2019, čj. 5 Azs 276/2016 - 48). Tomu podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu oba
rozhodující správní orgány dostály. Skutečnost, že stěžovatel na území České republiky pobýval
nelegálně – bez víza či povolení k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, není sporná. Ostatně, ani
stěžovatel tuto skutečnost nijak nerozporoval. A jako nesporný lze vzít i další (související)
skutkový stav věci, jehož zjištění bylo nutné zejména z hlediska posouzení celkové přiměřenosti
rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně zjistil skutečnosti svědčící
o soukromém a rodinném životě stěžovatele z jeho výpovědi, výpovědi osoby zúčastněné
na řízení a rovněž z pobytové kontroly na adrese pobytu stěžovatele.
[28] Pravidla pro posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stanoví
§174a zákona o pobytu cizinců, dle něhož [p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto
zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince
na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské
a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Citované ustanovení
je v posuzovaném případě navíc násobeno §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, dle něhož
„[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince.“
[29] Stěžovatel je otcem tří nezletilých dětí, přičemž se dvěma z nich sdílel společnou
domácnost ještě před zajištěním dne 4. 2. 2019, třetí dítě se narodilo krátce před vydáním
rozsudku městského soudu. Jak připomněl Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku ze dne
29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 – 33, v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být
předním hlediskem právě zájem dětí. Toto hledisko nejlepšího zájmu přenáší Evropský soud pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) i do posuzování zásahů smluvních stran Úmluvy do rodinného
života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají (především nezletilých) dětí, a přisuzuje
mu zejména ve své recentní judikatuře zcela zásadní význam – ne však v tom smyslu,
že by musela vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale
právě z hlediska procesního. ESLP tedy posuzuje, zda příslušné správní orgány a soudy věnovaly
dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte a případným
konkurujícím veřejným zájmem.
[30] Potřebou zohledňování nejlepšího zájmu dítěte se zabýval ve svém nedávném nálezu také
Ústavní soud; viz nález ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19. Ústavní soud zdůraznil,
že je potřeba rozlišovat, o jaký typ řízení ve vazbě na dítě se jedná. Tato řízení pak rozčlenil
do čtyř základních kategorií:
1. první z nich tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva a povinnosti dítěte právě
jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním);
2. druhá kategorie představuje řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte,
která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (příkladem pak uvedl řízení
o soukromoprávních závazcích či trestní řízení proti mladistvému pachateli);
3. třetí kategorie jsou řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení
dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě
zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen
s navazující změnou právního postavení dítěte; právě do této kategorie spadá nyní
projednávaná věc, což ostatně Ústavní soud jako příklad této kategorie také uvedl;
4. poslední kategorii představují ta řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního
postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají
na ně fakticky (příkladem uvedl Ústavní soud řízení o výpovědi z pracovního poměru
rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky
se může projevit např. na ekonomickém statusu rodiny).
[31] V návaznosti na výše uvedené kategorie Ústavní soud zhodnotil, jakou roli kritérium
nejlepšího zájmu dítěte v daném řízení hraje. Ve vztahu k třetí kategorii (tj. nyní projednávané
věci) uvedl, že zde se otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé
kategorie, neboť se zde „nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem
dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba
vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější.“
[32] Nyní projednávaná věc (tj. řízení o správním vyhoštění stěžovatele – rodiče tří nezletilých
dětí) spadá, jak již ostatně bylo uvedeno, do kategorie třetí. Ačkoli je tedy správní
vyhoštění ukládáno stěžovateli – dospělému muži, a není přímo ukládáno dětem, má jeho uložení
nezpochybnitelný a přímý dopad i na život jeho nezletilých dětí. Právě tuto skutečnost
přitom odráží §174a, jakož i §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které povinnost
zohledňovat dopady rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince zakotvují.
Obdobnou situací se z tohoto pohledu zabýval v citovaném nálezu také Ústavní soud, neboť ten
řešil nezbytnost zohlednění zájmu dítěte při ukládání trestu odnětí svobody pachateli – jeho
rodiči. I tento typ řízení tak spadal do výše uvedené třetí kategorie. V návaznosti na to Ústavní
soud uvedl:
„Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné
pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria:
- míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv);
- míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.);
- hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému;
- míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti;
- míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.“
[33] Ústavní soud současně zdůraznil potřebu vážení těchto kritérií proti dalším konkurujícím
zájmům a potřebu jejich materiálního obsažení v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (přeneseno
na nyní posuzovaný případ: v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí). Byť Ústavní
soud neposuzoval zájem dítěte ve zcela totožném řízení, Nejvyšší správní soud má za to,
že uvedená kritéria lze obdobným způsobem posuzovat i v nyní projednávané věci, neboť i zde
jde ve své podstatě o odloučení rodiče (pečující osoby) od dítěte, nikoli však v důsledku
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, nýbrž v důsledku uložení administrativního
opatření – tedy správního vyhoštění.
[34] Nejvyšší správní soud proto vyšel z nosných (obecných) právních závěrů vyslovených
Ústavním soudem. Současně však připomíná, že rovněž judikatura Nejvyššího správního soudu
požaduje nejlepší zájem dítěte náležitě posoudit; k tomu srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2020,
č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, ve kterém Nejvyšší správní soud vymezil kritéria, jimiž je třeba se v této
souvislosti řídit při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince;
obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 - 28,
ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 347/2019 - 33, či ze dne 17. 4. 2020, č. j. 5 Azs 94/2019 - 33.
[35] V tomto kontextu tedy bylo třeba hodnotit i přiměřenost žalobou napadených rozhodnutí
vzhledem k zájmům nezletilých dětí stěžovatele. Právě především hledisko nejlepšího zájmu
dítěte (dětí) nebylo dle názoru Nejvyššího správního soudu ve věci dostatečně zváženo
a poměřeno s protichůdným zájmem státu na udělení správního vyhoštění. Relativně nejobsáhleji
se přitom otázce přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele věnoval správní orgán I. stupně; žalovaná i městský soud potom spíše již jen
potvrzovaly a opakovaly jeho argumentaci.
[36] Správní orgán I. stupně v případě stěžovatele přihlédl téměř výlučně k délce nelegálního
pobytu stěžovatele na území České republiky. Jak již bylo uvedeno výše, o tom, že stěžovatel
pobýval v ČR bez platného oprávnění k pobytu déle než 8 l et, v posuzované věci není sporu.
K tomu lze dodat, že neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České
republiky a respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování
imigračního systému. Ačkoli však správní orgán I. stupně v rozhodnutí na str. 7 konstatoval,
že je obeznámen s judikaturou Nejvyššího správního soudu, včetně rozsudku ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 8 As 68/2012 - 39, podle něhož se při posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života cizince poměřuje „něco k něčemu“, ve skutečnosti se zaměřil jen
na vyhodnocení a posouzení škodlivosti jednání stěžovatele, nicméně „k čemu“ tento
zájem na veřejném pořádku poměřoval - otázku soukromého a zejména rodinného života
stěžovatele – přezkoumatelným způsobem nevymezil.
[37] Správní orgán I. stupně sice ve věci zažádal o provedení pobytové kontroly, kterou
se potvrdilo, že stěžovatel sdílí společnou domácnost s osobou zúčastněnou na řízení a tehdy
dvěma nezletilými dětmi (č. l. 20 správního spisu), a současně vyslechl osobu zúčastněnou
na řízení (č. l. 26), k otázce přiměřenosti dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele však uzavřel, že stěžovatel si měl být před seznámením s osobou zúčastněnou
na řízení a založením rodiny vědom důsledků svého jednání a počítat s možnou realizací
správního vyhoštění. Osoba zúčastněná na řízení do protokolu o výslechu uvedla, že stěžovatel
se stará o ni i o děti, pomáhá jí s péčí o rodinu a významným způsobem se podílí na rodinném
rozpočtu; v případě vyhoštění se stěžovatel nemá kam vrátit a nemá v zemi původu žádné
pojištění ani finance. K tomu správní orgán I. stupně konstatoval, že stěžovatel může posílat
peníze na výchovu a život dětí i z domovského státu a po skončení doby správního vyhoštění se
může ke své rodině v ČR vrátit a legálně zde žít. Podle názoru Nevyššího správního soudu však
nebylo v řízení dostatečně prokázáno, že by se rodina stěžovatele skutečně byla schopna alespoň
po ekonomické stránce dlouhodobě zcela obejít bez pomoci stěžovatele, a to ani v případě, kdy,
jak uvedl správní orgán I. stupně, osoba zúčastněná na řízení hodlá v blízké budoucnosti
provozovat internetový obchod.
[38] Především však správní orgán I. stupně zcela pominul zkoumat, zda rozhodnutím
o správním vyhoštění nejsou ohrožena práva dětí, a tento zásadní deficit rozhodnutí I. stupně
následně nebyl odvolacím rozhodnutím žalované ani rozsudkem městského soudu odstraněn.
Konstatoval-li městský soud, že po dobu trvání správního vyhoštění v délce 24 měsíců může být
stěžovatel s nezletilými dětmi v kontaktu prostřednictvím dálkových komunikačních prostředků,
a celý zbytek rodiny jej též může jezdit do vlasti navštěvovat, pak není jasné, jakým způsobem
by stěžovatel plnil (nikoli formálně) svá rodičovská práva a povinnosti a jak by se podílel
na výchově a výživě dětí. Pokud osoba zúčastněná na řízení namítá existenční problémy
související s vyhoštěním stěžovatele, pak navrhované řešení návštěv stěžovatele v zemi původu
jistě není v praxi zcela realizovatelným řešením. Obdobně dovětek městského soudu, podle
něhož není též vyloučeno, aby celá rodina přesídlila do Vietnamu, neboť všichni její členové jsou
vietnamskými státními příslušníky, nikoliv občany ČR a nezletilé děti jsou ještě relativně nízkého
věku a jejich přesídlení do vlasti by na ně nemělo mít podstatný negativní vliv, nereflektuje
skutečnost, že se děti narodily v ČR, mají zde trvalý pobyt, jsou zde integrovány
a pravděpodobně již část z nich (nar. 2014, 2016) zahájila povinnou školní nebo předškolní
docházku.
[39] Žalovaná sice nezpochybňovala existenci rodinných vazeb stěžovatele, ale dostatečně,
resp. vůbec, se nezabývala jejich intenzitou, resp. rozsahem, v jakém by mohl být narušen rodinný
život stěžovatele rozhodnutím o jeho vyhoštění. Jak již bylo konstatováno, městský soud
se spokojil s opakováním uvedených úvah správních orgánů, které shledal přezkoumatelnými
a zákonnými, nicméně, jak již bylo vysvětleno, Nejvyšší správní soud nemůže s takovým
hodnocením souhlasit.
[40] V takto vymezeném rozsahu shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
důvodnou a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského soudu. S ohledem
na skutečnost, že vady, pro které přistoupil Nejvyšší správní soud ke zrušení rozsudku městského
soudu, se týkaly již rozhodnutí žalované, Nejvyšší správní soud postupoval dle §110 odst. 2 písm.
a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. a současně zrušil rovněž rozhodnutí žalované a věc
jí vrátil k dalšímu řízení; v něm je žalovaná vázána dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Žalovaná v dalším řízení
ve smyslu shora uvedených východisek skutečně učiní středobodem svého uvažování zájem
stěžovatelových nezletilých dětí, přizná tomuto zájmu rozhodující význam a teprve za takových
podmínek bude usilovat o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi těmito protichůdnými zájmy.
Žalovaná zohlední míru péče stěžovatele o všechny tři děti, míru faktické závislosti dětí
na stěžovateli (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.) a hloubku emočního vztahu dětí
ke stěžovateli; celkovou pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb s hostitelskou
a domovskou zemí. Žalovaná rovněž důkladně posoudí všechny relevantní skutečnosti (zejména
pak individuální specifika daného případu; skutečnost, že se stěžovatel dostavil ke správnímu
orgánu I. stupně s úmyslem řešit nelegální pobyt, a že se na území ČR nedopouštěl jiného
protiprávního jednání než nelegálního pobytu a nelegální výdělečné činnosti), přičemž její závěry
naleznou přezkoumatelný a srozumitelný odraz v jejím rozhodnutí.
[41] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného
na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel měl ve věci
úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšné žalované právo na náhradu
nákladů řízení.
[42] Tyto náklady jsou tvořeny souhrnnou částkou 9000 Kč za tyto soudní poplatky: soudní
poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč, soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a soudní
poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1000 Kč.
[43] Stěžovatel vynaložil náklady na právní zastoupení. V řízení před městským soudem i před
Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou,
proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije
v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“).
[44] Ze spisů vyplývá, že v řízení před městským soudem učinil právní zástupce stěžovatelky
dva úkony právní služby: převzetí a příprava právního zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)] a sepsání a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za dva
úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) náleží zástupci stěžovatelky
mimosmluvní odměna ve výši 2 x 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5,
advokátního tarifu], která se zvyšuje o 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13
odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní
zastoupení před krajským soudem činí 6800 Kč.
[45] V řízení před Nejvyšším správním učinil zástupce stěžovatele celkem dvě písemná podání,
tj. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a kasační stížnost [§11 odst. 2 písm. a),
ve spojení s §11 odst. 3, advokátního tarifu a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden
úkon právní služby (kasační stížnost) náleží zástupci stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu; za tento úkon
právní služby náleží 3400 Kč. Za druhý úkon právní služby (návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti) náleží zástupci stěžovatele mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [jedná
se o odměnu podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši jedné
poloviny v souladu s návětím §11 odst. 2 advokátního tarifu, jelikož návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti je svou povahou a účelem nejbližší návrhu na předběžné
opatření, k němuž došlo po zahájení řízení], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Za tento úkon právní služby proto náleží 1850 Kč.
Celkem tedy náklady právního zastoupení vynaložené stěžovatelem v řízení před Nejvyšším
správním soudem činí 5250 Kč.
[46] Zástupce stěžovatele nedoložil, zda je plátcem daně z přidané hodnoty;
výsledná odměna se proto o tuto daň nenavyšuje. Celková částka za řízení před městským
soudem a Nejvyšším správním soudem činí 21 050 Kč. Uvedenou částku je žalovaná povinna
uhradit k rukám advokáta stěžovatele v přiměřené lhůtě třiceti dnů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu