ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.391.2020:38
sp. zn. 5 Azs 391/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: N. K., zast. JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11.
2020, č. j. 42 A 24/2020 - 48,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 42 A 24/2020 -
48, se r uš í .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, ze dne
29. 9. 2020, č. j. KRPU-160869-24/ČJ-2020-040022-SV-ZZ, se r uší .
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rču je částkou 4 114 Kč. Tato částka mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti (30) dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který zamítl jeho žalobu
proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2020, č. j. KRPU-160869-24/ČJ-2020-040022-SV-ZZ;
tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění
podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2020 (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a to na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody z důvodu nebezpečí, že by mohl
mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[2] Stěžovatel odešel z Pákistánu v létě 2017, neboť se obával o svůj život v důsledku
rodinných sporů o pozemky, při kterých již přišli o život bratranci jeho otce. Také uvedl, že
v oblasti, ze které pochází (provincie Chajbar Paštúnchwá, město Péšavár) působí hnutí Tálibán,
jehož členové unáší lidi. Cestoval nejprve do Turecka, kde pracoval asi 2,5 roku jako instalatér.
Poté přijel lodí do Řecka, odkud se vydal do Itálie. Z italského města Terst měl v plánu odjet
autobusem za svým známým do Neapole, řidič jej však nenechal nastoupit, neboť u sebe neměl
žádný doklad. Proto nastoupil na jiný autobus, který mířil do Německa. To však zjistil až
v Německu, kdy jej dne 27. 9. 2020 kontrolovala hlídka německé policie (měl v plánu cestovat
pouze do Neapole za svým známým). Poté byl předán na základě readmisní dohody
se Spolkovou republikou Německo do České republiky, kde žalovaná zahájila se stěžovatelem
úkony správního řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie.
[3] Žalovaná následně dne 29. 9. 2020 vydala v záhlaví specifikované rozhodnutí, kterým
stěžovatele podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajistila za účelem správního
vyhoštění (viz výše). V napadeném rozhodnutí uvedla, že jí není známá žádná objektivní
překážka, která by bránila realizaci správního vyhoštění. Spory s rodinnými příslušníky může
stěžovatel řešit prostřednictvím bezpečnostních složek v Pákistánu, přičemž obecné informace
o bezpečnostní situaci v Pákistánu nesvědčí o tom, že by realizace vyhoštění nebyla možná.
To ostatně vyplynulo také ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Rozhodnutí o zajištění napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal, že žalovaná
dostatečně nezvážila realizovatelnost účelu zajištění stěžovatele, neboť nesprávně vypořádala
stěžovatelova tvrzení o hrozící újmě. Při výslechu, který se konal dne 28. 9. 2020, stěžovatel
výslovně uvedl, že mu v Pákistánu hrozí vážná újma ze strany Tálibánu, jakož i ze strany
znepřátelené části jeho rodiny. Žalovaná byla povinna se těmito tvrzeními zabývat, což však
fakticky neučinila. Konkrétní obavy stěžovatele z jemu hrozící vážné újmy nevypořádalo ani
Ministerstvo vnitra, které vyhotovovalo závazné stanovisko k možnosti jeho vycestování.
[5] Krajský soud podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že odůvodnění
žalované považuje za dostatečné. Žalovaná při rozhodování vycházela ze závazného stanoviska
Ministerstva vnitra a z informace o bezpečnostní a politické situaci v Pákistánu (květen 2019).
Výslovně také uvedla, že spory s rodinnými příslušníky může stěžovatel řešit prostřednictvím
bezpečnostních složek Pákistánu. Námitku týkající se hnutí Tálibán stěžovatel nijak nerozvedl,
pouze obecně poukázal na skutečnost, že toto hnutí působí v oblasti, ze které pochází. Žalovaná
proto podle krajského soudu dospěla ke správnému závěru, že celková bezpečnostní situace
v Pákistánu „není skutečností, která by absolutně bránila možnosti vyhoštění žalobce, obzvláště za situace, kdy
žalobce nijak neuvedl, že by hrozba ze stran Talibanu měla z nějakého důvodu směřovat konkrétně proti jeho
osobě.“ Závěrem krajský soud zdůraznil, že žalovaná v rámci řízení o zajištění za účelem správního
vyhoštění posuzuje pouze potenciální realizovatelnost vyhoštění. Konkrétní osobní poměry
cizince ve vztahu k možnosti jeho návratu do země původu jsou předmětem přezkumu
až v následném řízení o správním vyhoštění.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uvedl jedinou
námitku směřující do nesprávného vyhodnocení realizovatelnosti účelu zajištění (správního
vyhoštění) – žalovaná vyhodnotila eventuální hrozbu vážné újmy v Pákistánu nesprávně,
resp. nedostatečně. Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu a zdůraznil, že zajištění
bez konkrétního vypořádání jeho obav z vážné újmy v Pákistánu, a to alespoň základním,
přezkoumatelným a přijatelným způsobem, není možné. Žalovaná sice vycházela ze závazného
stanoviska Ministerstva vnitra, toto stanovisko však musí rovněž obsahovat konkrétní vypořádání
tvrzené újmy, a pokud tomu tak není, je podle názoru stěžovatele zjevně nesprávné.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala, že vycházela ze skutečností
známých ze své úřední činnosti. Zohlednila informace o bezpečnostní situaci v Pákistánu, které
jsou rovněž součástí spisu, a vycházela taktéž z tvrzení stěžovatele. K hnutí Tálibán žalovaná
zdůraznila, že stěžovatel uvedl pouze to, že toto hnutí působí v zemi jeho původu. Nijak však
nerozvedl, jaká újma by mu měla v souvislosti s tímto hnutím vzniknout. Dále uvedla, že
stěžovatel měl finanční prostředky vynaložené na cestu do Evropy použít spíše na přesídlení
do bezpečnější oblasti v Pákistánu, čímž by vyřešil také své spory o rodinné pozemky. Závěrem
zdůraznila, že stěžovatel nepožádal o mezinárodní ochranu v Řecku, kde pobýval zhruba 3 až 4
měsíce, v Itálii, ani v České republice, což dokresluje závěr o tom, že stěžovateli konkrétní
nebezpečí nehrozí.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podstatou věci je posouzení zákonnosti zajištění stěžovatele za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který zní následovně:
„Policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním
vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským
státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu,
odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[11] Existenci nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění, stěžovatel v kasační stížnosti nerozporoval. V průběhu výslechu uvedl, že měl v plánu
odjet za svým známým do Neapole, a v Německu, resp. v České republice se ocitl v podstatě
náhodou. Nejvyšší správní soud proto pouze poznamenává, že důvod zajištění – tedy výše
uvedená existence nebezpečí maření či ztěžování výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění byla
dána (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 -
52, č. 3429/2016 Sb. NSS). Podstata zákonnosti stěžovatelova zajištění tkví v posouzení otázky,
zda se žalovaná v rozhodnutí o zajištění dostatečně zabývala realizovatelností účelu zajištění.
Zajištění totiž není účelem samo o sobě – jedná se o prostředek k dosažení cíle, kterým je
v tomto případě právě správní vyhoštění.
[12] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61,
č. 1850/2009 Sb. NSS, uvedl, že úvaha správního orgánu o tom, zda je správní vyhoštění vůbec
možné vykonat (tj. zda je jeho výkon alespoň potenciálně možný), je nezbytným předpokladem
pro rozhodnutí o zajištění cizince podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z toho však nelze
dovozovat, že by v každém rozhodnutí o zajištění musela žalovaná hodnotit veškeré hypotetické
překážky vyhoštění, ani to, že by možnost výkonu správního vyhoštění musela být postavena
najisto. Rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem v řízení (§124 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců), který vydává policie v určité časové tísni, což s sebou nese z podstaty věci jisté
zestručnění odůvodnění tohoto rozhodnutí.
[13] Na druhou stranu i přes tuto časovou tíseň je nutné trvat na tom, aby rozhodnutí
o zajištění nebylo svévolné a obsahovalo konkrétní skutečnosti odůvodňující zajištění cizince.
Úvaha o potenciální možnosti výkonu správního vyhoštění je v podstatě základním kamenem,
bez kterého žalovaná o zajištění za účelem správního vyhoštění rozhodnout vůbec nemůže.
Přestože má žalovaná při rozhodování o zajištění pouze pomocnou úlohu, neboť zajištění není
účelem samo o sobě (viz výše), nelze zajišťovat cizince, pokud zákonný účel omezení osobní
svobody nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Z povahy věci proto úvaha
o realizovatelnosti správního vyhoštění musí předcházet rozhodnutí o zajištění za účelem
správního vyhoštění. Řešení otázky, do jaké míry se tato úvaha musí promítnout v odůvodnění
rozhodnutí o zajištění a jak musí být podrobná, naznačil rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS.
[14] Smyslem řízení o zajištění podle výše citovaného usnesení rozšířeného senátu není
konečné posouzení otázky, zda má být správní vyhoštění cizinci uloženo, ale vytvoření podmínek
pro to, aby hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen jednáním cizince. Proto má
správní orgán povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního
vyhoštění v případech, jsou-li mu v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy
před rozhodnutím o zajištění vyšly najevo. V takovém případě je pak povinen tyto překážky
předběžně posoudit a vyjádřit se k nim. Jedná se např. o situace, kdy již v době rozhodování
o zajištění budou známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění mohl být
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince, či pro které by správní vyhoštění
znamenalo hrozbu skutečného nebezpečí (srov. §179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců).
V odůvodnění rozhodnutí o zajištění proto musí nalézt odraz takové konkrétní skutečnosti
svědčící o nemožnosti realizace správního vyhoštění, které cizinec sám tvrdil nebo které v řízení
vyšly najevo jiným způsobem.
[15] V nyní projednávané věci stěžovatel od samého počátku uváděl jako skutečnost bránící
jeho návratu do Pákistánu obavy o svůj život, které pramenily jednak z rodinných sporů
o pozemky, v důsledku kterých již přišli o život bratranci jeho otce, a jednak z působení hnutí
Tálibán, které v Pákistánu podle jeho tvrzení unáší lidi. Žalovaná pak v rozhodnutí o zajištění
uvedla, že obavy z rodinných sporů mohl stěžovatel řešit prostřednictvím státních orgánů
Pákistánu. Ve vztahu k hnutí Tálibán však žalovaná neuvedla v napadeném rozhodnutí vůbec nic
– pouze odkázala na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, podle kterého je vycestování
stěžovatele do Pákistánu možné, a informace o bezpečnostní a politické situaci v Pákistánu
založené ve spise.
[16] Zmiňované závazné stanovisko ovšem neuvádí, z jakého důvodu jsou obavy stěžovatele
z působení hnutí Tálibán neopodstatněné. Naopak, na str. 3 tohoto stanoviska Ministerstvo
vnitra výslovně připouští, že Pákistán, zejm. pak provincie Chajbar Paštúnchwá je skutečně
s hnutím Tálibán spjata – v této oblasti působí pákistánská armáda s cílem snížit počty
teroristických útoků v zemi, které mají na svědomí různé teroristické a separatistické skupiny,
včetně hnutí Tálibán (tyto skupiny se dle závazného stanoviska zaměřují na vládní instituce
a civilisty). Stěžovatel přitom pochází právě z provincie Chajbar Paštúnchwá (z města Péšavár),
která je z hlediska působení hnutí Tálibán problematická.
[17] I přes tyto skutečnosti Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku uvedlo, že nenalezlo
„žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo cizinci hrozit v případě návratu do vlasti skutečné nebezpečí
ve smyslu ustanovení §179 zákona o pobytu cizinců, tedy porušení čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod.“ Nadto Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku odkázalo na informace
o bezpečnostní a politické situaci v Pákistánu (které jsou rovněž součástí spisu). Tyto informace
přitom potvrzují, že obavy o bezpečnost jsou v provincii Chajbar Paštúnchwá odůvodněné.
Podle těchto informací totiž muselo v důsledku útoků spojených s různými teroristickými
a separatistickými skupinami (vč. radikálního hnutí Tálibán) opustit své domovy téměř 1,5
milionů osob, přičemž desítky tisíc osob byly zabity. Již z těchto informací lze dospět k závěru, že
obavy z působení hnutí Tálibán v Pákistánu rozhodně nelze zlehčovat. Závazné stanovisko
Ministerstva vnitra se však s těmito informacemi nijak nevypořádává – ba právě naopak, přestože
na tyto informace odkazuje (některé informace také výslovně zmiňuje), je s nimi de facto
v rozporu, neboť tvrzení stěžovatele o obavách z hnutí Tálibán zcela ignorovalo a vůbec se k nim
nevyjádřilo.
[18] Rovněž žalovaná se v rozhodnutí o zajištění tvrzenými obavami ve vztahu k hnutí Tálibán
nijak blíže nezabývala. V odůvodnění pouze odkázala na stanovisko Ministerstva vnitra. Nejvyšší
správní soud dále podotýká a zdůrazňuje, že žalovaná nedala stěžovateli dostatečný prostor
k tomu, aby své obavy z návratu do Pákistánu blíže konkretizoval. Přestože tyto obavy stěžovatel
vyjádřil již při výslechu dne 28. 9. 2020, žalovaná stěžovateli nepoložila žádné doplňující otázky,
na základě nichž by mohla vyhodnotit, zda jsou stěžovatelovy obavy důvodné a věrohodné.
V momentě, kdy stěžovatel uvedl, že v Péšaváru působí hnutí Tálibán, žalovaná zaměřila
pokládané otázky na zcela jinou oblast (konkrétně se stěžovatele tázala na to, zda žádá vyrozumět
zastupitelský úřad a na jakém místě si přebírá písemnosti), přičemž krátce poté výslech ukončila.
Nelze však připustit, aby žalovaná v řízení o zajištění ignorovala skutečnosti nasvědčující tomu,
že stěžovatelovy obavy z návratu do země původu by mohly být opodstatněné, a rezignovala tak
na svou povinnost dostatečně zjistit skutkový stav věci. Z takto nedostatečně zjištěného
skutkového stavu přitom následně vycházelo i Ministerstvo vnitra, které tentýž den vydalo
předmětné závazné stanovisko.
[19] Přestože závazné stanovisko Ministerstva vnitra představuje formálně prostý podklad
rozhodnutí podle §50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), má obdobné účinky, jako by se jednalo o závazné stanovisko podle §149
správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019,
č. j. 8 Azs 76/2018 - 59), a do jisté míry předurčuje vyřešení otázky existence možných překážek
vyhoštění, které je žalovaná v tomto typu řízení povinna zkoumat. I toto stanovisko musí
obsahovat náležité odůvodnění a musí reagovat na konkrétní tvrzení cizince v daném řízení. Je-li
stanovisko formulováno obecněji, je povinností žalované o to pečlivěji odůvodnit, proč
nepovažuje obavy stěžovatele z návratu do země původu za relevantní. K tomu však v nyní
posuzovaném případě nedošlo. Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům závazného stanoviska
má Nejvyšší správní soud za to, že nebylo možné toliko odkázat na tento podklad, aniž by možné
překážky správního vyhoštění byly skutečně náležitě posouzeny. I když musí těžiště posuzování
překážek vyhoštění z podstaty věci ležet v samotném řízení o správním vyhoštění, nelze připustit,
že skutečnosti podstatné z hlediska možnosti správního vyhoštění (tj. naplnění sledovaného
účelu) bude žalovaná při výslechu zajišťovaného cizince a v napadeném rozhodnutí zcela
ignorovat, vyjdou-li v řízení najevo, a spoléhat tak na to, že budou zohledněny následně
v samotném rozhodnutí o správním vyhoštění. Stále je nutno mít na paměti, že zajištění
představuje velmi citelný zásah do práv jednotlivce, což musí mít odraz i v odůvodnění
rozhodnutí o zajištění.
[20] Přestože stěžovatel sám do detailů nerozvedl své obavy z působení hnutí Tálibán, bylo
na žalované, aby tyto obavy podrobněji rozebrala a příp. vyvrátila cílenými otázkami. Z hlediska
posuzování účelu zajištění – tedy toho, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné, je
totiž zásadní, zda vůbec cizinec tyto obavy nastíní. K tomu v nyní projednávaném případě došlo,
avšak žalovaná na sdělené obavy prakticky nijak nereagovala. Nelze proto stěžovateli klást k tíži
to, že nerozvedl, jaká újma by mu měla v souvislosti se zmiňovaným hnutím Tálibán vzniknout,
když mu žalovaná prostor pro bližší vysvětlení jeho obav vůbec neposkytla.
[21] Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit s názorem žalované ani v tom, že stěžovateli
konkrétní nebezpečí nehrozí, protože nepožádal o mezinárodní ochranu. O mezinárodní ochranu
je sice na místě požádat bezprostředně poté, co k tomu má cizinec příležitost z hlediska
zeměpisného i časového (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81), samotná skutečnost, že tak stěžovatel neučinil, však
nemůže být dostatečným důvodem pro závěr o neexistenci překážek jeho vyhoštění (přiměřeně
srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Azs 7/2016 - 22).
[22] Jelikož se žalovaná hrozbami ze strany radikálního hnutí Tálibán v rozhodnutí o zajištění
dostatečně nezabývala (a nezabývalo se jimi ani Ministerstvo vnitra ve svém závazném
stanovisku), byla důvodem závěru o neexistenci tvrzeného nebezpečí v podstatě právě pouze ta
skutečnost, že stěžovatel nepožádal o mezinárodní ochranu. Závěry žalované pak bez dalšího
převzal krajský soud. Ten uvedl, že žalovaná vycházela z poskytnutých informací Ministerstva
vnitra (závazného stanoviska a informace o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu),
přičemž odůvodnění závěru o neexistenci překážek vyhoštění odpovídá podle názoru krajského
soudu obecným tvrzením stěžovatele. Jak již však bylo uvedeno výše, tyto závěry neobstojí.
[23] Lze sice souhlasit s krajským soudem, že míra podrobností, v jakých správní orgán
(potažmo následně také krajský soud) reaguje na vznesené námitky, do jisté míry odpovídá
obecnosti či konkrétnosti stěžovatelových tvrzení a vznesených námitek. Přeneseně řečeno – jde
o „spojené nádoby,“ které se do značné míry vzájemně ovlivňují. To ovšem nelze vnímat
absolutně, obzvláště pak tam, kde jde zcela nepochybně o „problematickou“ zemi původu
(Pákistán), ve které hrozba tvrzená stěžovatelem skutečně může nastat. Pakliže stěžovatel uvedl,
že důvodem jeho obav z návratu je kromě rodinných sporů (které žalovaná vypořádala
dostatečně) také působení hnutí Tálibán, bylo na žalované, aby na tyto obavy patřičným
způsobem reagovala (případně je vyvrátila cílenými otázkami) a svůj závěr v rozhodnutí
o zajištění náležitě odůvodnila.
[24] Je rovněž pravdou, že důvěryhodnost stěžovatele je do jisté míry oslabována tím, že cestu
do Evropy absolvoval za pomoci převaděčů, přičemž měl namířeno za svým známým
do Neapole, to však nemůže být důvodem pro rezignaci na požadavek řádně zjištěného
skutkového stavu věci. V případě, že žalovaná při výslechu na tvrzení stěžovatele ohledně
působení hnutí Tálibán nijak nereagovala, bylo nezbytné věnovat se této otázce v odůvodnění
rozhodnutí o zajištění o to pečlivěji a důsledně zdůvodnit, proč působení tohoto hnutí samo
o sobě hrozbu pro stěžovatele v konfrontaci s informacemi o zemi původu nepředstavuje.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
[26] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než toto rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil.
[27] Nejvyšší správní soud současně nevyslovil, že se žalované věc vrací k dalšímu řízení,
neboť rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem v řízení (§124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců);
neexistuje tedy řízení, v němž by mělo být pokračováno (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 - 34, č. 2757/2013 Sb. NSS).
[28] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu (viz ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady
řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě
výrokem vycházejícím z §60 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná neměla úspěch, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu
v předcházejícím řízení před krajským soudem, jakož i v řízení o kasační stížnosti, úspěšný.
Z obsahu spisu je však patrno, že stěžovateli žádné náklady v řízení o žalobě a o kasační stížnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s. tak, že mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[29] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát JUDr. Ing. Jakub Backa, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě
usnesením krajského soudu ze dne 7. 10. 2020, č. j. 42 A 24/2020 - 20. V řízení před Nejvyšším
správním soudem ustanovený zástupce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání
soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti. Náleží mu proto
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále
300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy
3 400 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů dle §35 odst. 10 s. ř. s. navýšena
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 21 %. Celkem tedy bude ustanovenému
zástupci z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena částka 4 114 Kč, a to do 30 dnů ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. dubna 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu